Skutečné a domnělé písařské chyby v RZK. (příspěvek k textologii).

PhDr. J. Enders

Tímto pojednáním navazujeme na tři starší úvahy obdobného rázu, totiž na "Nadpisy kapitol - nehomogenní část RK" (dokončeno 25.2.1974), dále "K výkladu červených značek v RZ" (12.5.1974) a konečně "Rasury a opravy v RK po jazykové stránce" (18.12.1974). Tyto studie byly samostatné, ale v budoucnu je bude nutno spojit v jeden celek s tímto pojednáním, abychom se vyhnuli nejednotnosti a roztříštěnosti, jež by tu mohla vzniknout a ještě se stupňovat po úvodu k našemu současnému zkoumání. Prosíme proto o pochopení.

Pod pojmem "textologie" (dříve nazývané snad méně přesně "textová kritika") rozumíme vědu, ať již pomocnou nebo základní, jejímž cílem je zjistit - při větším počtu zachovaných rukopisů a pořízených novodobých vydáních - archetyp textu, tedy formu staré památky tak, jak vyšla z ruky autorovy nebo, jak je tomu v našem případě, z úst lidového pěvce. Z poslední doby je snad nejúplnější dílo, které, zkoumá otázky námi řešené, kniha D. S. Lichačeva "Textologija", Moskva- Leningrad 1962. Tento spis je nám blízký i tím, že si více všímá národní ruské literatury než památek církevně slovanských a že zhusta cituje "Slovo o pluku Igorově", tedy skladbu, jež má s našimi Rukopisy ledaco společného. Povšimněme si nejdříve některých nejdůležitějších autorových vývodů, jež nám budou v následujících odstavcích užitečné:

str. 15: středověký písař nebyl bezduchý opisovač, jak si to představoval Lachman a jiní (pro starověk i středověk). Byl vlastně sám textologem, který mnohdy rozuměl své předloze lépe než my. Často konfrontoval text, jejž opisoval, s jiným textem nebo i s více rukopisy. Pod tímto zorným úhlem je nutno hledět na rasury a opravy RK a možná i na Evang. sv. Jana.
str. 17: Dialektismy bývají výsledkem písařova nacionále. Platí i pro RK.
str. 18: Citován paradox Clarkův: "Čím je písař méně vzdělaný, tím lepší je dochovaný rukopis."
str. 24: Textolog musí pracovat v komplexní spolupráci s ostatními vědami zejména paleografií, jazykovědou, literární historií, historií, archeologií, ba i s matematickými vědami v jazykovědě. Z toho plyne, že při řádném kritickém vydání RZK (jež dosud nemáme), nelze se omezit jen na jednu nebo dvě vědecké discipliny; na zjišťování církevněslovanských písmen, nepodařených diakritických známek nebo dokonce grafologické pokusy tím méně.
str. 40: Text se vyvíjel po staletí, původní autorský exemplář je téměř vždy nedostupný.
str. 57: Náboženské texty bývaly přesnější než světské.
str. 58: Středověcí písaři se často obraceli při své práci modlitbou o pomoc k Bohu nebo světcům. Jsou ostatně i jiné projevy těchto opisovačů: stěžují si na únavu, na vedro, na hlad apod. - Není tedy pravda, že slova z Mater verborum "Ora pro seriptare Vacerado - Miroslao" jsou něco neslýchaného nebo nemožného.
str. 63: Předložky bývají psány dohromady se substantivem, k němuž patří. Viz dále v našem pojednání.
str. 64: Chyby vzniklé z neporozumění písařova jsou dost časté, třeba příklad: "po otce" místo správného po Oce(řece)". - V RZK nic takového není, Písaři RZK svým předlohám rozuměli celkem dobře, takže lze z toho dotvrdit naše dřívější výsledky, že totiž skladby ještě žily v době, kdy byly opisovány.
str. 66: jedná se o časté haplografii a dittografii - viz dále.
str. 66: opíše-li písař omylem dvakrát některou pasáž ze své předlohy, není tento úryvek nikdy dlouhý, nejčastěji jde o jednu řádku nebo jeden verš. - Je tedy zhola nemožné, aby známé opakování ze Záboje "Hučie divá řeka" bylo písařskou chybou.
str. 68: Někdy se stalo, že se písař spolehl na svou paměť a dopustil se hrubého nedopatření. - V RZK nic takového není, opisy jsou tedy věrné.
str. 70: Osvětlen pojem tzv. vnitřního diktátu. Opisovač si přečte slovo předlohy, ale neopíše je přesně, nýbrž mluvou, na niž je zvyklý. - Odtud mohou být dialektismy, fonetické přepisy slov, zanedbaná "jotace" aj. v RK.
str. 70: mluví se o "asimilaci" a "disimilaci". Příklad: "popěgoša" místo správného "poběgoša", za náležité "b" vzato chybné "p", opakované zde dvakrát vlivem předpony "po". - Srovnej v RK: "zozepie" místo "rozepie".
str. 71: tentýž jev nastává někdy i na dálku: čtení "jako je" místo správného "jako že". Obdobně v RK "vzdad" místo "v zad".
str. 71: jsou i přesmyčky "iz gor7" místo "iz rog". - To připomíná trochu psaní RK: "ve ssnie" místo "veš sně", je-li ovšem toto čtení přijatelné. Spíše však je to dittografie místo "ve sně".
str. 72: opakování slabik, třeba "skazazajet6"; v RK "Vlaslaslava", "srazietasta" aj.
str. 72: prosté vynechávky, hlavně předložek "nepopustil by Euspasiana na Galileju"; v RK zhusta vypouštěmo "sě", jak dále hlouběji osvětlíme. Někdy vypadne jen písmeno: "glau" místo "gladu"; tak i v RK; "kutost" místo "krutost".
str. 73: Písař nebo redaktor skladby často uměle archaisoval: Není tedy pravda, že by středověcí písaři vždy jen modernisovali text, aby byl srozumitelnější. Tak ostatně i v naší literatuře: náboženské archaismy, užívání jednoduchých preterit ještě v 16. století aj.
str. 74: Někdy se písař snaží sám opravit předlohu, ale provede to špatně. - Tento případ v RZK není, viz naši poznámku ke str. 68 Lichačev.
str. 88: Při opravách bylo někdy používáno odlišného, někdy téhož inkoustu.
str. 127: Rozdíl mezi jednotlivými rukopisy téže památky je vždy; viz báseň "Jelen" z 13. a ze 14. století.
str. 161: Stáří opisu je něco jiného než doba vzniku skladby. Tak třeba je "Zadonščina" ze 14. století (opisem a patrně i původem), "Igor" byl opsán asi v 16. století, ale je starší než Z.
str. 223: Někdy je opisovaný text "lepší" než starší originál, jestliže tu pracoval nejen písař, ale i kritik, kompilátor nebo vůbec redaktor. (Může platit o RZ?)
str. 250: Leckdy je některé místo z jednoho díla takřka doslovně přejato do díla druhého, neboť středověk nezná snahu o "originálnost" v našem slova smyslu; vtírá se ovšem "paralela" Jaroslava a známého úryvku z Milionu.
str. 305: "tajnopisy" prováděli častěji autoři než písaři. Kryptogramy bývaly obvykle psány jako akrostichon, tj. první písmena řádků nebo veršů dávala skrytý smysl.
str. 317: Při zjišťování autorství neznámého skladatele jsou snad nejdůležitější jazykovou pomůckou synonyma - tedy porovnání, jakých termínů užívá který autor pro kterou věc; nalezli jsme hodně rozdílností mezi domnělými falsy Hankovými.
str. 318: Dosavadní matematické methody v lingvistice musejí být podle L. ještě propracovány, ač počátek je dobrý.
str. 319: Jestliže psal památku cizozemec (třeba "Ruský chronograf" je patrně psán srbským písařem), prozradí se obyčejně "hyperkorektnostmi", že totiž - ve snaze, aby se jeho národnost zastřela - se dopouští tím větších chyb. Tak třeba ví, že v srbštině je "u" za ruské "ol" a vkládá pak toto "ol" i tam, kam nepatří. Nic takového není v EJ, takže je pravděpodobné, že je psal rodilý Čech, který se octl z nějakého důvodu pod vlivem chorvatským, nikoli naopak.
str. 321: Dialektismy jsou v ruské literatuře velmi časté a Lichačev je charakterisuje velmi detailně. Mluví o "novgorodismech" a dokonce "pskovisemch"; Naše lingvistika však téměř vůbec staré dialekty na půdě Čech neuznává.
str. 326: Argumenty "e silentio", tedy soudit o nějaké události, že se nestala, jen proto, že se o ní ten neb onen autor nezmiňuje, jsou velmi nespolehlivé. Nestačí toto mlčení, ale je třeba i vysvětlit, proč k němu došlo.
str. 328: Zdánlivě bezvýznamné jednotlivosti bývají nejdůležitější. - Proto při rozboru RZK - nejen paleografickém - máme stále na zřeteli "malá" slova, částice, předložky, spojky.
str. 333: Při "falsu" je nutno postupovat tak, jako při "pravém" textu, ať jde o falsum literární (Lichačev dvakrát uvádí RK) nebo listinné, jestliže totiž se některý dokument "snaží" vypadat starší, než je ve skutečnosti. Ve všech takových případech je nutno podat komplexní rozbor památky a hlavně zjistit důvod - účel padělku.
str. 402: Při staré překladové literatuře není nikdy vyloučeno, 'e autor použil nějakého nám neznámého dalšího pramene (EJ?)
str. 453: Lichačev neuznává theorii "umělého jazyka" pro národní literatury. Pokusy akceptovat něco takového pro starou německou epiku se ukázaly klamnými, jde zřejmě o poesii lidovou, odlišnou od knižního jazyka.
str. 449: Rekonstrukce (emendace) textu mohou být dílem uměleckým, ale zřídka mají vědeckou hodnotu.
str. 449: Je vysvětlen pojem "kanonického" textu. Nikoli ve smyslu náboženském; jde o versi unifikovanou, k potřebě širší veřejnosti nebo škol. - Ani takové vydání RZK nebylo pořízeno - z pochopitelných dovodů. Za celou dobu svého působení ve škole, ať jako žák nebo jako učitel, jsem se setkal toliko s censurovaným přetiskem RZ (za války) a s nepodařenou Flajšhansovou transkripcí Písně pod Vyšehradem, která byla do slova a do písmene přejata do školních čítanek, takže čtenáře spíše od dalšího studia odrazovala, než aby k němu vybízela.
str. 322: Psychologický rozbor písařských omylů, jak k nim docházelo ve středověku, nebyl bohužel dosud v ruské a sovětské vědě podán. Jsme tedy i my nuceni vycházet z vlastních zdrojů.

Chyby v RZ:

Dominantou, lze-li tak říci, při opisu RZ, jak jej máme dnes, bylo písmeno. Dokazuje to několik skutečností: předně psaní textu "in continuo", dále bezpochybnost a kaligrafická přesnost opisu, konečně i červené značky, jež jsme rozbírali v citovaném pojednání, v němž nám šlo o označení počátečních písmen slov, provedené po skončení hlavní práce. S velkou pravděpodobností, by jistotou si můžeme učinit představu o předloze k RZ: ta se sotva opírala o písmena (i když samozřejmě můžeme vyloučit, že tu bylo několik mezičlánků). Nikdo totiž nediktuje a nedává si diktovat po písmenech. I tato předloha se ovšem valně nelišila od našeho textu. To dokazují právě dvě mezery v LS za slovy "dvě věglasně děvě" a za počátek verše "V Vyšegradě". Tyto mezery - lacuny - byly i ve starším vydání RZ. Domnívám se, že předloha byla psána sice v zásadě správně, ale nějakým odlišným, nesnadným písmem, snad rychlopisem - ani slovanské runy nelze z našich úvah vyloučit. Písař asi dostal nejdříve příkaz transkribovat písmeno po písmenu ve formě bližší a srozumitelnější. Tohoto úkolu se zhostil dobře, ale je možné, že sám textu dobře nerozuměl. Jeho nástupce pak přičinil k textu červené značky, jimiž označil počátek slov.

Ve své starší studii jsme poukázali na to, že slova "snazší" jsou téměř všechna označena, výrazy pak, jež byly středověkému upravovateli obtížnější, zůstaly z velké části neoznačeny. Toto zjištění nyní zpřesňujeme: hlavním účelem těchto červených značek bylo připravit text k dalšímu opisu, v němž byla již slova od sebe dělena. V lingvistických pracích čítáváme, že definici "slabiky", "slova" a "věty" nebo "promluvy" je podat dost těžko. Podle mého názoru o "slovu" to neplatí. Slovo je, prostě řečeno, článkovaný zvuk, který má svůj význam. Nezdá se mi správné hledisko, že je třeba ze základní zásoby slov vyjmout "slova gramatická", tedy předložky, předpony a částice, neboť i ty mají plný, a leckdy velmi mnohostranný význam, nehledě k tomu, že leckdy nelze určit, zda máme před sebou částici nebo "relikt" slova základního; vždyť i sufixy lze občas považovat za takové "petrifikáty". Ale středověký písař se těmito spekulacemi nezatěžoval, usuzoval v tomto směru trochu obdobně jako dnešní jazykovědci: konkrétní, sobě blízké výrazy měl podvědomě za "slova", drobnější výrazy - předložky, zájmeno zvratné (sě), spojku -li a další psával dohromady s výrazem, jenž bezprostředně předcházel nebo následoval. Tak je psán RK i převážná většina našich středověkých památek vůbec.

Tento další opis RZ je bohužel ztracen. Je možné, že byl obsažen v RK, ale tvrdit to nelze. Nemůžeme totiž - přestože Husníkovy fotografie RK jsou výborné - vždy bezpečně zjistit bez přímého detailního zkoumání RK, která slova jsou psána dohromady, která zvlášť a kdy jsou spojena jednoduše tím, že písař běžně navazoval počáteční písmeno na konečné, zejména na "i", jehož spodní linie se mnohdy přímo dotýká slova následujícího. Ale jasné je psaní příklonky "sě" se slovem předešlým, dále se projevuje obdobný úzus u většiny předložek, (vhlavu), je psáno "jestnám", "vetti" (tomu asi písař dobře neporozuměl), "ajta", "avěky", zato se zdá "zživi" psáno zvlášť. Nacházíme tu "ačsě", "vzdámyli", kkaple, južjuž, želtu, aždo, jednou, myslím, jsou spojena i slova tři: ikoblakóm. Zkrátka: tímto zjištěním je sjednána středověká kontinuita RZ a RK. Jiné červené a zelené značky RZ bohužel dosud vzdorující interpretaci; dohadem soudím, že se týkala předlohy, nikoli připravovaného dalšího opisu.

Mimichodem připomínám, že Pís. Vyš. je psána opět jinak, zde nebylo dominantou ani písmeno jako v RZ, ani slovo jako v RK. Anakoluth nebo spíše nelogické hyperbaton ve slovech: jako srdéčko radost žal jeho čuje" by ukazoval na diktát nebo nějaký neobratný a překotný zápis.

V RZ jsou jako chyby - můžeme-li vůbec o nich mluvit - jen jako mezery. Tak v 1. verší Sněmů "vojevodí", chybí koncové "í" snad jen z nedostatku místa na pergamenu. Dále v LS ve verši počínajícím "V Vyšegradě" vypadlo šest slabik. Flajšhans doplnil zkusmo "Lubošině siedle", asi nesprávně; místo bylo zřejmě temné, nesrozumitelné, kdežto F-ovu výplň by byl písař snadno zvládl. Dále chybějí 4 slabiky ve verši "Dvě věglasně děvě". Zde opět doplnil Flajšhans "vystúpistě" a projevil se jako potenciální padělatel velmi špatný. Předně je to opět příliš snadné čtení, za druhé nejsme oprávněni vkládat do rukopisu nedokázanou duálovou koncovku "tě" a za třetí neodpovídá zde postavení slovesa regulím slovosledu v RZ; při dynamickém skladebním motivu - vystoupení nových nebo i již uvedených osob a počátku nového děje - bývá sloveso velmi důsledně na počátku věty.

Chyby v RK

Skutečná písařská nedopatření nejsou příliš četná, ale jsou nepochybná. Konstatujme úvodem, že jsou to chyby středověkých, nikoli novověkých písařů, jejiž úkol je už diaktitickými znaménky značně ulehčen. Nevím také, zda byl Hanka nebo kdokoli jiný tak universálním padělatelem, že by byl i na tento apekt středověkých rukopisů tak důsledně pamatoval. Máme zde tedy "dittografie": Vše sě hnáše" (je psáno "Hnasie", což odporuje písařově praxi, kdyby bylo imperfektum, neslezli bychom "hnase". Písař omylem napsal dvakrát "sie". Stejně tak je nutno interpretovat "holedba sě", nikoli "holedbase sie" z důvodů obdobných. Dále psáno omylem "ve ssně", "srazistasta", "vzdad" m. "vzad", "Vlaslaslava", "přepřetrže" (první předpona zkratkou, pak ještě vypsána znova). Naopak vypadla některá slůvka, psaná v předloze dohromady se slovem sousedním: na rovni sě valnej položichu, vzdámy-li sě nezjařte sě, bozi, svému sluzě, praděd mój zbi diva tura, otvořie sě vrata. Ve všech případech splývají požadavky mluvnice s postuláty rytmu - metra - takže tyto doplňky jsou samozřejmé. Dále registrujeme další zajímavé případy: "zozepie" m. "rozepie", asimilace; "sesi" místo "lesi", totéž; hned na počátku "Oldřicha" "kam" místo "kamo", které je v rkpu důsledně; představme si falsátora, který by udělal chybu hned v prvním opisovaném verši! Často se mylně opakovala dvě táž písmena, přišel-li počátek slova na konec předešlého a jeho závěr na začátek následujícího řádku. To se stalo v RK ve slově "knnez", dále ""moohla". Je dále psáno, "nerodte bratrse spieti v pahubu". Zde musí být "bratřie", písař vzal slovo mechanicky za vokativ od "bratr". Obdobné nedopatření je v Záboji "Zauoi bratrse". Zde je nutno opravit na "Záboiiu bratrse", jak dokazuje úzus v užívání vokativů v RK; kromě toho je tu "u" nebo "v" místo "b", nejspíše opět následkem mechanického opisování, neboť čteme v Čestmíru 17,6 "naloži jezdcém za voj". Pouhé přepsání je asi "kutost" za "krutost" a "Sipose" místo "Srpose". Zajímavé je psaní "twda" a "czni", kde vypadlo "r". Snad tu sehrála své snaha o ulehčení výslovnosti při recitaci zejména v případech, kdy bylo "r" a "l" vyslovováno jako souhláska "ve krvi" dvojslabičně. Je beztak záhadné, jak to staří Čechové asi vyslovovali; případy takového vymítnutí "r" doložil F. Trávníček (HM, Praha 1935, str. 228) pro některé lašské kraje. Dvakrát je vypuštěno koncové -u v aoristu: vyžehách(u), pokrych(u). Stalo se to asi nedopatřením, ledaže by aorist v době opisu již degeneroval a koncové -u se ztratilo; doklad sice nemám, ale byl by to obdobný vývoj jako ztráta koncového "i" v infinitivu. Jiná chyba je "ctsmirse" místo "Cstmirse", při grafické i fonetické obtížnosti tohoto jména jistě pochopitelná. Konečně přesmyčka v Oldř. "Uitrse" místo "iutrse". Nejpravděpodobnější se mi zdá výklad, že tu písař modernisoval svou předlohu, kde asi bylo archaicky "po šeru iutru" a při transkripsi se zmýlil (záměna "u"-"i").

Je ještě nutno se zmínit o některých místech, kde se nesetkáváme přímo s chybami, ale s odchylkami od normální písařovy praxe, i když tyto problémy patří též do hláskosloví. Mám na mysli zanedbání spřežky "rs" za "r" a zdvojení "rr". Druhý z obou jevů má tyto doklady: hrrnu, hrrnuse, vrrsi, hrrdlo (několikrát, také v Jelenu z 13. století), vrrhu. Tento způsob psaní je zvlášť hojný v Hradeckém rukopise, takže je tu určitá geografická, krajová blízkost obou textů. Místo "rs" je pouhé "rů ve slovech: "uderiti" (tak vždy, ale to je tvar ve středověké češtině vůbec poměrně hojný, neboť tu žilo ještě povědomí etymologické souvislosti se slovesem "dráti". Potom nacházíme ještě "Oldrie, Hermanóv, tvori, sbori), místo "sboři". Verš je nutno číst "chorúhve tu sboři na most vraziú", tj. "sbori" brát za nominativ, chorúhve za akusativ. Pokládat "chorúhve za nominativ a "sbory" za instrumentál by bylo stejnou chybou jako se domnívat, že "tábor" je v Jar. vojenské ležení - "korouhve nelze ani personifikovat, ani mít za metonymii místo "oddíl vojáků" (potom "bratri, vzietri, Tatarín, skriekem, rozhoralé, chrest, bystriny, dreva, prevelikú, priec, riecie, v hori. Je nutno hlouběji analysovat tento jev. V době opisu RK již bylo vcelku rozlišeno "ř" a "r", ale ne ve všech nářečích stejně. Čím dále k východu, tím je větší pravděpodobnost "nepalatalisovaného" "r", jaké je dodnes ve slovenštině. A proto také máme většinu těchto "r" v Jaroslavu; nepočítáme-li slovo "oderiti", je tato odchylka v Jar. desetkrát, v ostatním RK jen šestkrát. Vliv tu měla i vlastní jména Oldria, Hermanóv, v nichž se více než jinde projevuje písařský konservativismus. Jiné zákonitosti tu nejsou, neboť RK již nečiní rozdílu mezi "ř" povstalým z "rj" nebo palatalisací a nepadá na váhu ani blízkost znělých nebo neznělých souhlásek.

I. B Mašek v Listech fil. 3,1976. str. 200 nn. řadí mezi písařské omyly v RK ještě tyto případy: ssualichu, czarodeiiem, nailuteiei, vence, kuestóv, zuers, (2x), rumenci, pei, spei, usuidevsi, swietci, v nemt, k nei, na nei, naiplznei, ziznu, mcí y typ "v borece" místo "čce". zde je pěkně vidět, co ještě neznala naše bohemistika více než padesát let po nálezu RK a co dnes můžeme jinak vyložit.

Tvar "ssualichu" je nutno považovat za výsledek obojreté výslovnosti starého českého "v" (zhruba jako "w" anglické). Tento jev trvá ve východních a severních Čechách dodnes. Pro starou dobu se obvykle poukazuje na grafiku Event. sv. Matouše s homiliemi, kde se slovo "pravda" píše neméně než devíti variantami, mj. též "prawuda" a "prauwda". "Svietej" není chyba, je to tvar jako "dobrej" místo "dobřiej" nebo i "dobré" podle provenience textů; východní, jak jsme již častěji uvedli, obsahují spíše tvary typu "dobréj", z toho moravské "dobré", na západě bylo obvyklé "dobré" a z toho "dobrý" v gen., dativu i v lokále sing. fem. "Najlutějej" jsme vyložili jako náležitý superlativ neutru, rozšířený ovšem o deiktické "j". Útvary jeko "vorece" jsou diktovány fonetickým přepisem. A opět je to hlavně východ českého území, kde tato výslovnost trvá dodnes (J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, str. 57 nn.). Ostatek domnělých písařských omylů je zanedbaná "jotace". I to je východočeský jev, trvající dnes ještě hlavně v okolí Litomyšle, kde "Petáci" jsou tak nazýváni proto, že vyslovují "pet" místo "pět" (je i v RK!). Sem patří i "pekný". Nejčastěji je psáno "ne" místo "ně", a víme dnes, proč. Vedle běžné záporky "ne" bylo totiž i zdloužené "ne", z něhož vzniklo později "ně" ve slovech jako "někdo, někam". V našich textech však toto "ně" vůbec nikde nenacházíme, bylo tu jen "ne" a to asi působilo analogií i na častější psaní typu "na nej" apod. Vedle toho jsou ovšem i případy "správné" grafiky. Do toho odstavce abychom mohli zařadit ještě další odchylky, jež Mašek nezaznamenal, ale jež jsou obdobného charakteru: sehodlúhý, Vestoň, Vneslav (viz, co jsme řekli výše o jménech), dále i krsestení, ktvuéše aj.

Zbývají tři zvláštnosti: 1/ kigi, 2/ polie (2x), 3/ mcí (tj. "mečí", gen. plur.) "Kigi" je místo "kiii", "g" za "i" nebo "y". Je to jediné "g" v RK, jindy psával - místo "spirantního" "j" - písař v takovýchto polohách "y". Grafika ve staré češtině dosti hojná, od Homiliáře Opatovického po Hájkovu kroniku (J. Gebauer, HM I, str. 528).

"Polie" místo "pole (poloviny). Také tento případ porušení písařova úzu je dostatečně doložen (Gebauer, uv. spis str. 354, dokklady sahají v diachronním průřezu do Alx. po Viktorina Kornela ze Všehrd). Častá tato odchylka není. V RK jsou dva řípady, k námitce proti starobylosti textu to ovšem stačilo.

Ani "mcí" není chybou, jak se Mašek domníval. Vedle obvyklého "meč" byl totiž i "m6č6", jak plyne z sch. a stsl. pramenů. V čestině se znám jeden doklad vedle tohoto místa z RK, totiž 01.4. Reg. 3,26 "mčem bojovati". Obvyklé etymologické spojení slova s germánským "maki" je tedy velmi pochybné, slovo je spíše domácí k "m7k-, "mknúti, máchati, sýkati".

Shrnutí

Z toho, co bylo výše pověděno, nabízejí se tyto hlavní závěry: Písařské omyly v RK se plně shodují s "technologií" chyb středověkých písařů. Tam, kde se objevují vynechávky "gramatických" slov, je to působeno chybnou transkripcí předlohy, jejíž slova buď nebyla oddělena vůbec, anebo, a to pravděpodobněji, byla psána podle jazykového citu neškoleného písaře nebo redaktora. Červené značky na počátcích slov v RZ byly myšleny jako příprava k vyhotovení dalšího opisu. Novověký původ písma i techniky RZK je absurdní po stránce věcné i psychologické. Domnělé omyly v písmu, jak je zjistil Mašek a jiní starší obránci, se dají vysvětlit písařovým "vnitřním diktátem" a východní proveniencí RK. Domníváme se proto, že jsme podali nový důkaz středověkého původu RZ i RK pomocí vlastních úvah i Lichačevových názorů o moderní textologii.

Dodatek:

Způsob, jak byl opisován RK, je potvrzen ještě tímto zjištěním: V omylech převažují vynechávky nad opakováním, asimilace jsou toho druhu, že následující písmeno je mocnější než předcházející. Písař ví, co bude psát, a hledí předčasně ke konci slova. Kdyby tomu bylo naopak, měli bychom spíše "rorepie, leli, vzaz", ale máme naopak "rozepie, sesi, vzdad." Je tedy RK psán dosti zběžně, ale na Ledabyle. Kdyby tomu tak bylo, našli bychom těchto psychologických chyb daleko více. Ostatně, jak jsme viděli, jsou i případy opačné, dittografie. V RZ se tyto jevy nevyskytují, ale červené značky bývají na pravé straně začátečních písmen. I to naznačuje, že pohyb ruky i mysli se děje zleva doprava.

V Malé Morávce dne 20.8.1975

Dr. J. Enders v.r.