Nad knihou J. Dolanského "Záhada Ossiana" v Rukopisech královédvorském a zelenohorském, Academia, Praha 1975

PhDr. J. Enders

Bývá zvykem, že po ukončení vlastní filologické práce následuje shrnutí a zhodnocení výsledku, ať již jde o vlastní dílo nebo kritiku. My to však obracíme a uvedeme ocenění knihy Dolanského ihned: neměla vůbec vyjít, zejména ne v Academii; a když už se toto nedopatření stalo, lze je aspoň dočasně napravit jedině tím, že spis bude co nejdříve z knižního trhu stažen.

Boj proti RZK citováním nejrůznějších paralel, tj. vět nebo veršů novověkých, řidčeji starších autorů, z nichž prý čerpali domnělí falzátoři, není ničím novým. Nový je jen výběr těchto "loci communes" nebo taktika při jejich uplatňování. F. Mareš [1] vypočetl asi 80 paralel, ale to již ani v době "velkých bojů" rukopisných nebyly všechny; Komárek [2] operoval hlavně se styčnými body bez RZK a Jungmannem; jiný autor, jehož jméno mi nyní vypadlo z paměti, dokládal původ RZK ze starofrancouzské epické poesie; přišel na řadu Kačič, po něm Charaskov, nyní tedy Ossian.

Je samozřejmé, že takové důkazy jsou tím absurdnější, čím více se takových předpokládaných Hankových nebo Lindových "inspirací" vykonstruuje. Počet těchto paralel nyní již - bez nadsázky - dosahuje tisíců případů a je nabíledni, že takovýmto látáním básnického díla z imaginárních předloh nic pořádného na svět přijít nemůže; esthetická hodnota R je obecně známa, takže ani Dolanský ji nepopírá. Vypůjčenými citáty, rovněž řečeno plagováním nejrůznějších předchůdců může vzniknout jen nepodařený slepenec, jako byly třeba pověstné "centones" - hadříky z doby úpadku, jímž procházela starořímská kultura krátce před svým zánikem.

Odpůrci RZK si nebezpečí těchto námitek zřejmě uvědomují, a proto se argumenty, jichž se na literárně historickém poli nejnověji používá, podstatně mění co do struktury, i když se toho každý čtenář asi nepovšimne. Dříve tu byla snaha dokázat naprostou slovní shodu "pramene" i "napodobitele", kdežto Dolanský spíše soudí, že si falzátor vybíral vhodné obraty ze svých předloh, v nichž se ten nebo onen motiv leckdy několikrát opakoval. Bylo to prý pro padělatele celkem snadné a bez risika, takže i touto cestou se dalo vytvořit literární dílo cenné a zdánlivě původní.

Jsme toho názoru, že i kdyby takové počínání bylo možné - lze o tom pochybovat - byl by napodobitel bezděčně nebo i úmyslně převzal do svého výtvoru obsah i formu svých vzorů.

Bylo již mnohokrát poukázáno na to, že duch R je zcela jiný než myšlenková a citová náplň romantismu nebo nově vynalezeného preromantismu. Od raného středověku, do něhož je nutno klást zejména RZ a starší část RK, do 19. století uplynula tak dlouhá doba, že kulturní svět se v celku i v jednotlivostech radikálně změnil. Shody mezi Ossianem a RZK lze vykouzlit jen při naprostém zanedbání nejhlavnějších rozdílů, z nichž zde můžeme uvést jen v kostce ty nejnápadnější: R jsou prosty sentimentu a subjektivismu, kdežto novověký romantik jimi přímo hýří; v RZK není moderní humanita, velkomyslnost, rytířství - i když v nich není také nic ethicky nízkého. Nenávist i láska je tu líčena bez skrupulí, svoboda je chápána takřka živočišně, národovectví není chápáno patrioticky nebo všelidsky, ale ryze mocensky, v náboženském citu je převaha pohanství, zejména praslovanského animismu; ve společenském křížení doznívá mnohoženství atd.

My se tu však musíme soustředit spíše na formální stránku věci, na slovný výraz a jeho myšlenkovou konstrukci. Dolanský neví - nebo spíše nechce vědět - že Rukopisy jsou (snad s částečnou výjimkou "Jaroslava") výtvorem lidovým, tedy anonymním. Dosvědčují to všechny znaky orální lyriky a epiky; nejmarkantnějšími znaky jsou tu "formule", tedy ustrnulé obraty, jež se s větší nebo menší přesností, příp. "úsporností" [3] opakují pro vyjádření téhož pojmu nebo téhož děje, a pak vnitřní rýmy typu "zaměsi zraky zlobú zapolena" [4] nebo "Dvě věglasně děvě vyučeně věščbám Vitzovým" [5] . Někdy se oba jevy drží epickou technikou ve vzájemné závislosti: "stúpi prokný rozenie dle svého" [6]. D. si dále nepovšiml, že obraznost skladatelů nebo spíše pěvců RZK je v zásadě jiná než v Ossianu. Již starší obrana [7] stavila do kontrastu hutné a ostré metafory (nebo jiné "trópy") v R proti představám romantických básníků, mnohdy rozvleklým a nezřetelným. Popisy i děje v lidové poesii pokračují vždy v jedné přímce v čase i v prostoru, neboť pěvec je "pořádkumilovný" [8], jak ještě uvidíme; známé líčení noční Prahy v "Oldřichu" je novoromantické jen zdánlivě, neboť ve skutečnosti je tu pevný postup zrakových vjemů od stojícího vojska až po vrchy za obzorem. Takový Linda naopak přeskakuje s předmětu na předmět zcela neorganicky, jak při vhodnější příležitosti dovodíme hlavně se vztahem jeho popisu Vyšehradu v "Září nad pohanstvem". - Zde se pokusíme zpřesnit postřehy starších obránců a zjistit, v čem ještě dále tkví podstata těchto rozdílů. Podle mého mínění jsou tu dvě kriteria.

První záleží v hromadění více obrazů na menším úseku, jež je v Oss. celkem běžné, v RZK se však vůbec nevyskytuje. Věta jako "Proč lkáš jak větry v dřímajících lesích, jak vlna na pustém břehu" (tři metafory) je pro RZK nepředstavitelná. Druhý rozdíl je trochu složitější a vyžaduje si menšího exkursu do syntaxe. Jak známo, skládá se většina vět nebo "promluv" v tzv. základu výpovědi, tj. "thematu", tedy pojmu. o němž se začíná řeč, odkud děj nebo popis vychází, a z "jádra" nebo "thématu", tj. z větných členů, jež udávají, co základ činí nebo co se s ním stává. "Základ" bývá, ale nemusí být totožný z gramatickým podmětem. My si všimneme v tomto odstavci zejména tohoto "théma". V RZK lze "základy" výpovědi dělit zhruba na čtyři typy:

1. základem je jednající osoba. To je daleko nejčastější a nejjednodušší, např. "Stúpi kněžna v bělestvúci rízě".
2. základem je bytost mythická nebo personifikovaný pojem: "Aj, Vletavo, če mútíši vodu; třas osiede voje vrahóm".
3. základem je pojem neživý, ale je u něho podmětné sloveso, děj se vztahuje jen k tomu základu: "zevzni hlahol trub a kotlóv"
4. neživý předmět se dostane vůli jednajících osob do mechanického pohybu a projevuje se jako živý objekt. To je dosti vzácné, nejčastější v "Jaroslavu" "klády smačkachu Tatary" aj.

Publikace Dolanského mě neuspokojila ani po ryze technické stránce. Autor užívá Hanušova vydání z roku 1911, ač povinností filologa je tvořit si svůj text na podkladě nejnovější transkripce nebo edice s plným využitím vydání starších. Vždyť měl možnost použít vydání Flajšhansova z roku 1930 tím spíše, že se o známé "Poznámky" opírá ze všech námitek nejčastěji! A Flajšhansovu vydání RZK nelze vytknout po textologické a mluvnické stránce žádné nedostatky; přepis Písně pod Vyšehradem a Milostné písně krále Václava je již horší, ale těch si Dolanský všímá jen mimochodem. Při používání Flajšhansových Poznámek si D. neujasnil, že F. tu na mnoha místech cituje leccos, již sám vyvrátil skoro před čtyřiceti lety [9]. Ačkoli D. ví o literatuře obhájců R a někdy se jí letmo dotýká, např. na str. 187, pozn. 3/, nikdy z nich nic necituje a nedbá ani Palackého nebo Šafaříka. Přebírá vžité názory oponentury, a to zcela nekriticky - kolika omylů, jak dále uvidíme, by se byl mohl uvarovat při větší objektivnosti - ale zato s nemalou dávkou dogmatického autoritářství, nehodného skutečně vědecké práce.

Protože, jak říká Seneca, "něčemu se lze z každé knihy naučit", uvádíme z referentské povinnosti několik kladných míst z knihy, jež mohou být východiskem k další vážné badatelské činnosti. Je tu několik skutečných shod nebo spíše období mezi RZK a Ossianem, jež ovšem jdou na vrub toho, že také O. je do značné míry ohlasem lidové poesie. Tak časté srovnání bojovníků s duby (např. na str. 33) by si žádalo hlubšího rozboru s hlediska nejstarší indoevropské poesie i mythologie; totéž platí o připodobnění hrdinů ke slunci (Fingal, Jaromír, Igor - na str. 41; zvláštní obraz se objevuje na str. 50, kde se srážejí dva vrchy (jako "les se valí v les: v Beneši Heřmanovu); ze str. 61 by bylo lze sledovat původ podobenství o ženské kráse, rovnající se luně; citát z RK na str. 73 "Vyrazichu jako oheň z země" by mohl něco vzdáleně napovědět o skladatelově osobnosti (viděl snad nějakou sopku za hranicemi své vlasti?) na str. 180 se objevuje prastarý motiv splývání člověka a přírodou. Shody, jež D. imputuje z Ossiana Rukopisům, jsou ryze slovné a postrádají hlubšího podkladu. Někdy stačí shodný výraz v rozdílné situaci, jindy se zdá, že děj je obdobný, ale je užito různých výrazů; leckdy operuje D. dokonce jen se stejnozvukem, ač pocházejícím ze zcela odlišných slov.

Tak na str. 15 je "shoda" s Písní pod Vyšehradem v tom, že se i v Oss. mluví o vysoké skále a pevném hradě; na str. 19 je vyvozován z výrazů "voda, vlna, bouře, proud, písek" paralela k pěvecké apostrofě Vltavy v RZ; tak se prohlašuje kategoricky, i když D. na str. 20 přiznává, že "tak zpívaly lidové písně". Na str. 23 je "starý rod Tetvy Popelův" stavěn do oposice k "Oskarovi, zrozenému z plemene hrdinů"; na str. 24 vystupují ženy (Bosmina i Malvina) mezi muži - jako Libuše v RZ; zde je ovšem již neshoda, neboť L. si počíná důstojně a sebevědomě, ženy z Oss. ostýchavě. Na str. 28: "dievčie ruka = moje pravice slabá!"; na str. 28 vytýkán odborný výraz "otci naši". Na str. 33 se popisuje noční schůzka bojovníků na chlumu s hojnou obměnou z RK. Na str. 39 otvírá stráž bránu - jako v Oldř. a dále je tu výmluvná paralela: "uderichu rány bubny" proti "F. udarjajet v černyj svój ščit", ač to bylo vhodnější citovat Jaroslava nebo Čestmíra, kde se rovněž mluví o černém nebo stříbrném štítu a o úderech na něj. Na str. 40 se dočítáme o rozličných hudebních nástrojích, prý jako v RK. Na str. 46 stačí ke shodě uvedený "věnec pro hrdinu". Na str. 47 je popisován opět sraz válečníků u skály nebo na vrchu; to je pochopitelné, neboť při takových příležitostech se vždy volí nápadné místo, s něhož lze pozorovat nepřítele, ale které může zároveň sloužit za pevnost. Na str. 48 je prý epitheton z RK "strašný" vloženo do skladby zásluhou "hněvivě se jiskřících očí" v Oss. Na str. 49 je tento paralelní výrok: "kopí, meče, luky" v RK, "štíty, pancéře a bojovníci" v Oss. Na str. 52 je povšechná obdoba "zvuků a skřeků" v bitvě. Na str. 53 se jednak zvuky rozlézají po horách = po úvalech, jednak se tu hovoří o "dřevu", které odpovídá "stromu" v Oss. Na téže stránce je vůbec spousta takových argumentací: v RK stojí "obě straně bez hnutia" proto, že také v Oss. "hrdina stojí nepohnut". Na str. 54 se shodně děje pohyb bojovníků zleva doprava. Na str. 59 je v RK "nadivno vám sluchu" obdobně jako v Oss., kde někdo "zvěstuje pověst" a žádá o "pozornost". Na str. 64 se porovnává týmž způsobem sloveso "sraziti se" a "téci". Na str. 71 je mrak totéž jako tma, na str. 78 se mluví v obou skladbách s nápadnou podobností o "skřecích, úpění a křiku". Tak by bylo možno pokračovat ještě dlouho; abychom čtenáře neunavovali, uvádíme frapantní příklad dokazovací techniky autorovy ze str. 172: "Jestliže zde (tj. v Oss., poznamenáváme) meče "odskakují" a Gall "seskakoval", bezpečně mohla podle toho říci česká báseň o jelenu, že "po vlasti poskakoval". Někdy vzniká dojem, jako by předpokládaný padělatel bez Ossiana ani mluvit neuměl.

"Poskočíme" tedy k druhé skupině paralel, jež jsme seskupili v jeden celek proto, že tu jde o shody jen zdánlivé, ve skutečnosti však neshody. Tak nacházíme na str. 15 "tvrdý Vyšehrad", v Oss. "tvrdého vůdce jako horské kameny". Na téže stránce je popis hradu a jeho paláců i věží, které se odrážejí ve vodě pramene a nad nimiž se tyčí skála. Ale pěvec RZK by nikdy nic nelíčil tak překotně a téměř nesourodě; byl by postupoval, jak jsme již řekli, v jedné přímce buď od řeky vzhůru nebo směrem opačným. Na str. 21 tvrdí D., že "oplákati" (v RZ, tj. oplachovati) je konstruováno podle pláče v Oss., ač ví, že význam obou sloves je v našich skladbách zcela jiný; ale padělateli prý stačil stejnozvuk! Obdobně je na str. 24 "lech" z RZ prý vypůjčen z Os., ač zde je to osobní jméno! Na str. 25 se porovnává Libuše a její dvě družky (Kazi a Teta, ač to není jisté!) s - Fingalem a jeho spolubojovníky! Na str. 25 je stavěn výraz "věhlasný" i když to znační "rozumný" s "hlasem" v Oss. Na str. 26 se dočítáme, že "meč a voda". Tedy ordálie v RZ, mají obdobu a předchůdce ve "zlaté střele, číši a vzdušném kopí" v Oss. Na str. 27 se Chrudoš v RZ třese hněvem, ale Morni radostí. Na str. 28 je vzpomenuto verše z RZ "Nechvalno nám v Němciech iskati pravdu", převzatého prý ze slov Oss. "nedůstojno jeho slávy měřit své síly s knězem!" Str. 37: známé líčení noční Prahy, prý novoromantické, je připodobněno se zvlášť velkou dávkou fantasie k některým metaforám z Oss: vojsko - podzimní mlha, dívčiny vlasy - páry nad horou, hrdina - světlý paprsek, hrdina - zmizel jako pára (omlouvám se za vulgarismus, jenž tu vyšel náhodou) dívka - dešťové páry, stoupající z jezera apod. Na str. 40 se cituje místo v Oldř., kde Poláci utíkají příkopem nebo k bráně; v Oss. prchá poražený nepřítel houštinou, někdo strachem vylezl na strom atd. Na str. 42 vyznívá srovnání Ossiana s RK v neprospěch druhého: invence falzátorova byla prý přece jen slabší, neboť anglický bard nechal "rozléhat se klenby a stony se vznášet k nebesům", kdežto český básník hovoří krátce o radosti, jež se roznesla nebo rozlétla od Prahy. To je stručnější, ale jistě hutnější, monumentálnější než líčení z Oss., v němž se někdy sahá téměř k drobnomalbě. Na str. 45 je paralela "žalostný voj" - žalostivo slunce! Na str. 49 praví Oss., že "s vůdcem vůdce, s vojínem se sráží vojín". Ale něco takového by v RZK značilo, že bojovali jen čtyři lidé; věnuji těmto otázkám větší pozornost v rozboru RZK co do shody podmětu (objektu) s přísudkem, duálů atd. Na str. 51 mluví Dolanský a Ossian o "stínech poražených nepřátel, jež odlétají na své oblaky", neboť podle toho je konstruováno obdobné místo v Ben. "poplaši veš zvěř leský vše nebeská letadla". Zde mohl D. s větším úspěchem vzpomenout na duše pobitých nepřátel v Záb., jež "těkají po stromech a jichž se jen sovy nebojí". Tak se také přichází "divá zvěř pást na vladykův hrob", ač by se dalo aspoň zdánlivě lépe navázat na Jelena z RK; je tu však opět vztah k Ben. Heřmanovu. Na str. 54 objevujeme tuto šarádu: ruské archaické slovo "sopostat" (tj. sok, nepřítel) je zvukově shodný se slovy z Ben. "tato stasta!" Kámen, jenž je v Oss, svržen s nebe "jako znamení" má sotva co společného s kamením, jimiž Benešovi lidé zasypali ze "skalnatého lomu" vetřelce. Na str. 55 jde v RK "půtka z vrchu do roviny", kdežto v Ossianu jde s chlumu jen Latmon a po rovině letí jeho kopí (jak? snad je tu chyba překladu). Na str. 58 je v Oss. třikrát zdůrazněno "naslouchej" ve shodě s romantickým subjektivismem, v němž se básník stále mimoděk dostává do vlastního dějového toku: Dolanskému se to zdá vzorem pro jednoduché "nadivno vám sluchu" v RK, Jar., i když je tu jediná apostrofa posluchačstva a lidový umělecký prostředek. Povšimněme si dále kontrastu strohosti RK s občasnou rozvláčností umělého skladatele: v Jar. je "krutý žel tu teskné srdce rváše", v Oss. čteme "zvuky tvého hlasu vlévají smutek do srdce; smutek však sžírá člověka padá jako květ, pokropený rosou za noci a spálený paprsky poledního slunce (str. 79). V popisu úboru tatarské princezny říká RK jen "hrdlo, ňadra rozhalena jmieše", aby vytkl rozdílnost cizího a domácího kroje; Oss. nacházíme "její šat poněkud rozhalený dovoloval vidět její rozkošná ňadra podobná luně, vyšlé celým půlkruhem z oblaků noci". Pěvec RK se nevyhýbá pravdě, ale také si nikdy nelibuje v takovýchto popisech. V Oss., konstatuje D., se často něco stává "v den čtvrtý", ale v RZK jsou jiné číslovky, nejčastěji tři a devět - jde tu o pozůstatek z pohanských dob, neboť křesťanskými čísly je sedmička, desítka nebo dvanáctka [10]. Na str. 70 se cituje z RK "tma se množí", ale v Oss. jde o náhlost příchodu vojsk, uváděného šíře takto: "byl jsi zkázonosný jako mlhy bahnitého Lana, když se v pochmurnou jeseň šíří na polích a nesou smrt mezi lidi". Na str. 71 stačil opět stejnozvuk slovesa "kolébati se" s ruským "katiťsja!" Na str. 72 prý máti Boží divy "tvořila" jen proto, že v Oss. někdo něco "koná". Na str. 73 se klade proti sobě "ščít střiebrn" z Jar. a "černý" štít v Oss., ač tuto tmavou barvu mohl Dolanský vhodněji najít v Čestm. Na str. 93 se proměnil "podrážděný lev" z Jar. (mimochodem: je tu špatně pochopeno slovo "dráždivý", který neznačí "podrážděný", ale spíše "vztekle drápající") v poraženého kance v Oss., kde je toto zvíře "příznakem vítězový slávy". Na str. 95 se operuje opět tautofonií: moravské nářeční "šúrem" a ruské "šujuju stranu". Něco zcela jiného je v obou skladbách uváděno na str. 110, kde je úplný kontrast evidentní: Vojmír vychází "vzrané blaho" a "v blahodějné jutro", kdežto v Oss. mluví Kolmala se svým uvězněným milencem, jenž sedí v temné jeskyni "od níž slunce vzdálilo své paprasky"; kromě toho se dialog koná v noci! Na str. 115 se porovnává "tvrdost štítů" s "tvrdostí nebes"; nechápu, proč si tu D. nezvolil raději "hrad tvrd" apod. Na str. 116 je citována shoda, v níž lze zjistit jediné pojítko v existenci zvířete zvaného "skot domácí". V Oss. totiž bojují dva hrdinové o býka, kdežto v Čestm. obětuje Vojmír jalovici. Na str. 118 postačil v paralele zase pouhý stejnozvuk: české slovo "obět" a ruské "obrětalis" (pobývali jsme). Na str. 119 se poučíme, že nějak substantiva nebo slovesa, ale i neohebná slova z RZK pocházejí vlastně z Ossiana, neboť ruské "kak" je jako české "jak". Úplně se pomíjí jeden z hlavních důkazů starobylosti RZK, totiž důsledné lišení zájmen a příslovcí původně demonstrativních proti interogativním11. Na str. 155 si D. neví rady s rukopisným "iskrenich zrakóv"; přiklání se k mínění, že je to české "jiskrný", ale jen proto, aby mu vyšel zvukový soulad s ruským "iskrennij" - ač nelze vyloučit, že je to opravdu zdánlivý rusismus s významem "upřímný". Na str. 155 se opakuje stará Flajšhansova výtka, že "bíti sě v čelo" ze Záb. je totéž jako "biť čelom" z ruštiny, i když tu kromě výrazu "čelo" nic obdobného není. Obdobu nemá v Oss. ani děj "Zbykoně" - už proto ne, že tato lyrickoepická skladba končí šťastně, kdežto osud hrdinek z Ossiana je převážně tragický. Nehodu má D. i na str. 166, kde je stavěna vedle sebe Hankova báseň "Na sebe", "Kytice" z RK, "Zbyhoň" a částečně citovaná srbská píseň. Tu nemůžeme brát v úvahu, neboť z ní cituje D. jen část, ale logický postup i celkový smysl dalších tří uvedených básní je velmi rozdílný. Hankova báseň "Na sebe" je naivní vlastenecká hříčka, jejíž ideou je protiklad věrného a zrádného Čecha; tato drobnost je po básnické stránce silně poškozena namyšleným užitím "nebeského aparátu ve veršíku "zahřmělo nebe", jako by samo Nadpřirozeno stálo Hankovi nad kolébkou; "Kytici" je děj gradován, neboť dívka nabízí hochovi (nepřítomnému) postupně jehlici z vlasů, prstének a - samu sebe; ve "Zbyhoni" vidíme přísný postup myšlenky v prostoru i čase: jinoch se má odvážit boje (mít srdce udatné), vydrat únosci dívku z náručí a posléze jej zabít, tak jako krahujec nasadí v boji nejdříve své srdce, potom drápy a konečně zobák ke smrtícímu úderu! Shoda všech tří skladeb je opět vnější. Na str. 176 "Djugomar porazil jeleny" , ale v RK "jelen prorážel hustý les!" atd. atd. Z dosavadních poznatků vyplývá jedno: nebylo by obtížné napsat ještě další knihy s obdobnou thematikou a argumentací. Srovnání RZK s Homérem by vydalo spis o dvojnásobném obsahu a kromě toho reálnější, neboť tu jde rovněž o národní epos, i když starší o dva tisíce let. Totéž by se dalo opakovat o témž literárním žánru jiných národů.

Dotkli jsme také dalšího nedostatku tohoto hledání paralel, totiž jejich vzájemného překřižování. Jestliže totiž D. vyšňořil tatarskou kněžnu podle Brassoliny, sestry Kajirbarovy, nemohla nosit zároveň šaty jako Armida z Tassova osvobozeného Jerozaléma [12]. I když měl otec Kublaj chán na svou dobu výborné vyzvědače, stěží byli s to sledovat současně anglické, italské i palestinské módní novinky. Závěr Ludiše býval pokládán za výpojčku z Miltonovy Ataly (v překladu Jungmannově) "vstavím jí na hlavu věnec ze slézu modrého" [13], ale Dolanský zbavil Lubora této nepříliš hrdinské rostliny a vrátil se k "dubu", který ovšem musel nést značku "Gaelic". Také o verš z Jar. "ot ramene šúrem kyčlu protče" se stal důvodem ke sporu mezi Dolanským a staršími odpůrci, příp. mezi Ossianem a Miltonem. Bývalo vzpomínáno na rozšafná slova "rozštípen jest tudíž na poly" [14], ale D. objevil, že místo je konstruováno podle ruského překladu Ossiana: "Djukomar pronzajet jej (tj. dívce Morně "grud" ) str. 95. Ale nechme žertů, neboť problém je v zásadě věcí vážnou.

Nesouhlasím dále s technikou Dolanského při výběru paralel, jež zdaleka nejsou brány k celému RZK. Chybí tu větší část Záboje a lyrika vůbec; také z ostatních skladeb je s Ossianem srovnáváno jen to, kde je to aspoň trochu možné. Byl jsem třeba zvědav na to, odkud by bylo vzato v Čestmíru dobývání Kruvojova hradu, neboť toto místo je hermeneuticky velmi nesnadné, takže někteří odpůrci se vůbec vzdali pokusu o výklad [15].

Hlubší proniknutí k podstatě Oss. i RZK znemožňuje ovšem D-mu i to, že se opírá o překlad Kostrovův, čerpaný z "třetí ruky" (str. 10). Překlad, byť sebelepší, nikdy se originálu nevyrovná - zda by arci nebylo snadné zjišťovat závislost RZK na Macphersonu přímo.

Přicházíme k nejobsáhlejší části našeho pojednání totiž ke zjišťování skutečných věcných chyb, omylů, nesprávných čtení a přepisů RZK atd. Něco z toho lze snad klást za vinu nedostatečné kontrole a práci typografické - i v těchto odlehlých problémech nelze publikaci ušetřit výtek - ale i tak zbývá toho recensentovi k pozastavení a kritice velmi mnoho. Náš delší výčet těchto závad nebude opět ani zdaleka úplný. Ocitáme se v postavení houbaře nebo rybáře, který si původně umínil odnášet všechny nálezy, ale který je tak úspěšný, že si nakonec ponechává jen nejcennější kořist.

Na str. 6 mluví D. o jugoslávském deseterci jako o verši RZK; my však víme od dob Horálkových [16], že tento rytmický útvar vznikl z původního dvanáctislabičného verše, který byl praslovanský, ale vyžadoval po ztrátě jerů zkrácení. Na str. 8 se mluví o RZK i Ossianu, jako by mezi lidovou a umělou poesií nebyly žádné rozdíly. Na str. 15 se hovoří o Písni pod Vyšehradem, že je stavěna neústrojně, že oslava Vyšehradu a smutná touha po milé na sebe nenavazují. Při správném výkladu však vysvitne něco jiného: pěvec říká, že nahoře stojí Vyšehrad "cuziem po strach", kdežto pod ním stojí "siela chvrastia po chládeček mil". Je to tedy mírně sebeironická antithesa, v níž se opakují obdobná syntaktická spojení a částečně i táž slova. Na str. 16 je opakována výtka, že slovo "chyrastie" je nedoloženo, ale je kryto Kosmovým "Hurastenem" nebo "Chvrastenem", tj. Vyšehradem a nadto je "v" etymologicky náležité. Na str. 16 kárá D. složeniny s "Jaro", ač jsou mnohonásobně potvrzeny onomastickými výzkumy; "jarý" ovšem znamená původně "hněvivý", ten kdo se něčeho chytá, nebo jímá (jieti). Na str. 18 se vyslovuje D. pro mínění, že "Sněmy" patří jako závěr k "Libušinu soudu". To je však omyl, neboť IS nemohl být takto useknut, jeho strukturální prvky neklamně svědčí, že je to zlomek delšího souvislého eposu. Na str. 19 je podivný přepis "mutiši" místo "mútíši". Na str. 24 ukázal D., že nezná staročeskou hodnost "lech" a tudíž ani příslušné místo z Dalimila18, ani lokalitu "Lechov" [19]. Podle výkladu ze str. 24 je "stól oteň" přejat z Igora, ale ve skutečnosti, jak dokazuje vnitroslovný rým, (z otna zlata stola) tu jde zřejmě o praslovanskou nebo aspoň hodně starou epickou "formuli". Str. 25: jde tu o kriticky velmi sporné "věštby vítězovy", výklad Dolanského (ovšem přejatý) je nesprávný, neboť předně je psáno "věščby vitčzovy" a kromě toho tu najde o prorokování, ale o výroby soudní něbo sněmovní, naše "věštění" do kontextu vůbec nezapadá, stejně jako "carmina heroica" ze starších výkladů. "Vitz" je asi místo "Svantovít", je to opis, neboť "jména démonů nemají být nahlas vyslovována" (víme již, že opis RZ pochází z doby dávno křesťanské). Místo je ovšem velmi obtížné a zaslouží "kříž filologů". Na str. 26 chybné přepisy: "od" místo "ot", "máchnú" místo "míchnu", "se" místo "sie". Na str. 27 čteme s překvapením, že "zarve jarým turem" je reminiscence z Leg. o sv. Kateřině, ač ta nebyla v době nálezu RZ vůbec známa. Tamtéž se lze dovědět, že srovnávací instrumentál je převzat z ruštiny; je však tolik dokladů hlavně z českých a moravských nářečí, že by samy vystačily na dlouhé pojednání, a znám i příklady z knižní literatury staročeské, jako "baby skřietkem k čertu vzletie", Mastičkář 146. Odkazuji též na Oberpfalcera [20] a Bernštejna [21], který pěkně a původně argumentuje k problému tohoto pádu: srovnávací instrumentál je podle něho pozůstatek animismu, víry v možnost proměny člověka ve vlka, medvěda atd.; původ pádu by tedy byl "zarve (jsa, stávaje se) jarým turem". Str. 28: "iskati" (spíše asi "jiskati") prý nedoloženo; je však ve stč. legendách [22]. Na str. 31 dokazuje D., že vůbec nebere v úvahu proužky RK, na nichž je troskovitě zachována větší část Oldřicha. Na str. 33 je v citátu přepsáno novější "kam" místo důsledného "kamo". Str. 35: Dolanský neví, že "slovo" je s- kmen a že se tudíž základ "sloves" objevoval ve všech slovanských jazycích ve většině pádů jako řecké "kleos", k němuž původní genitiv zněl přibližně "klevesos". Tamtéž se kárá slovo "bujarost", ač máme "bujaře" v Gebauerově torsovitém Staročeském slovníku i v dalších publikacích podobného typu [23] . Zde je i slovo "vrah" vydáváno za ruské, i když je také ve staré češtině tak časté, že proti němu nebyly ve vztahu k RZK nikdy činěny námitky; Dolanský však častěji operuje tímto domnělým rusismem. Str. 36: D. si nepřečetl příslušné místo ve Flajšhansově vydání správné. F. totiž praví, že "vojen" je nedoloženo, D. naopak, že doloženo je - a má tentokrát pravdu [24]. Potom je však správný i genitiv "vojnóv", i když je ovšem již analogický podle u-kmenů. Na str. 40 se neprávem uvádí "oružie" jako neznámého ve staré češtině, totéž se opakuje ještě na str. 6925. Str. 46: "proměnie" a "proměníše" není "malá obměna", ale aorist proti imperfektu; jak jinde ukážeme, nacházíme tu klíč pro správný výklad vidových poměrů u obou těchto jednoduchých preterit. Str. 51: úvahy o "blesku" a "molniji" jsou nedomyšleny. I ve staré češtině byl "mln" u Klareta, ale slovo bylo tabuované: místo něčeho, co "drtí" se raději užívalo výrazu znamenajícího jen "blýskání"; tento vývoj ani dnes neskončil, neboť blesk se později stal ještě "božím poslem" a "elektrickým výbojem". Na str. 52 se uvádí "hrózonosný" jako nedoložené, ač je to téměř totéž jako běžnější "hrozonošúcí". Tamtéž: D. nezná staročeské "letadlo" ve významu "pták", k tomu je zbytečné něco dodávat. Str. 53 "kot", tj. "kácení" je doloženo, i když převážně v instrumentále. Původní jméno se stávalo příslovcem [26]. Str. 54: "straně stastě na zasazenú patú, na pevnú lýtkú". To není synekdocha, jak míní D., neboť je-li chodidlo u nohy nepohnuto, nemůže ani člověk s místa. Duál tu svědčí o tom, že měl pěvec na mysli každého muže zvlášť. Opak je v Oss. "vospjatili stopy svoji" = obrátili své kroky, tj. všichni bojovníci. Na str. 55 je přepis "upěti" místo "úpěti", ale v pozdějším textu přepisuje D. již správně "úpěti"; tvrdí však, že je nedoloženo! Str. 62 "strojný" značí "umělý", námitky proti tomu nebyly. Str. 63: "Jun" je znám i z leg. o sv. Jiří [27], neboť žádný písař nenapíše "gunu" místo "gmenu". Kromě toho známe i os. jméno "Jun". k "děvě" (str. 63) bylo nalezeno asi 5 stč. dokladů, nehledě k různým "Děvínům" atd. str. 67: slovo "jarobujný" si nevytvořil žádný falsátor, ledaže by byl i "Tkadleček" padělán [28], od námitky upustil i Komárek. "Druha druzě" je běžné staročeské rčení, Vážný [29] cituje tři příklady. D. požaduje "jedna druzě" nebo "vzájemně". Ale operovat s požadavkem na správnost s použitím slova "jeden" si žádá velké opatrnosti. Pojem "jedno" je totiž dosti abstraktní a jako číslovka se v jazyce, pokud prochází starším stadiem vývoje, zpravidla nevyskytuje, je to spíše zájmeno. "Vzájemně" by vůbec nešlo, neboť je to již příliš deetymologislováno (opět je tu sloveso "jieti" - chytati, bráti) a mimo to dle Machka [30] nověji převzato z polštiny. Stará čeština sice znala slovo "vzájem", ale to znamenalo "půjčka za oplátku, obapolně". Str. 68: "helm" asi není z němčiny, viz praslov. "šelm 7", staroruské "šelom" z ie. kořene "chel" nebo "k'el". Výtku opakuje D. ještě na str. 86. Str. 69: "krupobitie" nemusí být podle ruského "grad", máme-li i staročeské "hradobitie". str. 72: nevím, proč je přepsáno "chlúmku". Str. 72: prastará výtka k "ajta" se opět objevuje, ač nesčetněkrát bylo dokázáno, že je to "aj, ta" (příslovce "ta" dodnes běžné ve slovenštině). Nelze přece číst v Čestm. "Ajta, sě valé dým", takový slovosled by byl nemožný. Str. 76: Zde se dovolává D. "pozdního kronikáře", že "lid se na Hostýně zasekal poraženými stromy". To však nepatří ke slovům "náspy vrhú", ale ke "skácechu dřeves dvadsiet". Str. 78 obsahuje bezdůvodnou transkripci "vz-chlumek"; i to se několikrát opakuje, ač "vz" je archaická předložka dobře známá. Str. 78: "dřeves" je prý z ruštiny; je to však takový s-kmen jako "slovo", srv. řecké "dendros" proti o-kmenu "dendron". Jako s-kmen se objevuje gen. plur. "dřeves" aj. zejména v Supraslském kodexu. Sklonění slova "dřevo" se řídí v RK podle zákonů, jež ovšem nebyly D-mu známy. V Čestmíru je jen "drvo", jinde se liší "strom" od dnešního významu "dříví". "Slovo" jako o-kmen je v RZK asi dvacetkrát, jako s-kmen jen jednou v Jar. a jednou v Oldř. Slova Dolanského a "libovolném střídání" jsou hrubě nespravedlivá. Str. 81: "nevzmožno" by bylo lze označit za chybné jen tehdy, kdyby neexistovalo v češtině sloveso "vzmoci se", jde tu jen o participium s posunutým významem. Str. 81: "spěti" bylo vždy bez námitek, "paguba" je dosvědčena31. Str. 82: D. nepochopil, že "vražba" není "vražda", ale "prokletí" ke slovesu "vražiti" (stsl. "vraž6b7nik7" = ďábel). Nejde o "sebevraždu", ale o smrt duševní, konec křesťanského bojovníka nehodný. Str. 84: z kontextu plyne, že D. nezná pravý význam staročeského "příval". Není to voda, valící se po svahu, ale prudký déšť. Na str. 86 se opět vynořují "lesní rohy" jako stará námitka proti RK. Prý nebyly ve středověku známy a nadto prý byly nepoužitelné v bojích pro svůj "temně melancholický zvuk". Jenže středověké "olifanty" jsou dnes již tak známé a ve vědeckém světě antikvovány, že se o tom píše již i v denním tisku [32]. Jde tu o "roh" zvířecí, jenž jako polnice byl jistě laciný a snadno dostupný. Bývaly bez "ventilové techniky" a hodily se pro svolávání vojínů nebo lovců za deště nebo v mlze právě pro svůj silný a pronikavý zvuk. Adjektivum "lesní" může - jak se lze poučit z každé historické mluvnice - znamenat i "z lesa znící" nebo "jehož se v lese užívá". K tomu všemu plně stačil jeden, ovšem výrazný tón. Str. 92 "jarota": mám ověřeno z onomastiky, z polských i našich příruček [33]. Podobné je "milota". Str. 95: i zde jsou podivné přepisy textu RK: velim praskem, zachvati, str. 96 otmétáše. Kvantity se tu vůbec všude dbá velmi málo. Str. 97: nelze číst "Čmír" (originál má "Csmir"), neboť "č" píše RK jako "c", někdy "ci" nebo "cz", ale nikdy "cs". Str. 98: "hrabivý" je v původním etymologickém významu "kořistnící loupeživý". Někdy se sem zařazuje i vulgární "rabíját, rabiják", ale jsou i výklady jiné. Str. 100: v přepise je verš dělen na "ščít črn//dvé zubú", ač "zuby" (kančí) patří ovšem jako gen. qualitatis ke "ščítu". Je tu hrubá chyba proti originálu i proti stč. mluvnici, neboť text praví "dvú zubú", tedy gen. duálu. D. asi bral "dvé" jako nominativ "dva zuby". Ale na str. 101, i když je tu opět "dvé zubú" je smysl pochopen dobře. Str. 101: padělatelé prý mohli užít bezpečně slova "mlat", neboť i v překladu Ossiana je "mlat" místo ruského "molot" (mlat je skutečně též stsl. forma). Ale RZK nikdy nebloudí ve změnách hláskové skupiny "tort, tolt" (viz hrad, chladný aj.). Str. 102: uvádí se opět ruská a kromě toho i zvuková analogie ruské "oběť" je prý "slib". Ale tak bylo i ve staré češtině, viz "oběcati obět" v Záb. a konečně i sloveso "obětovati", v němž je i "věta" atd. Str. 103: "pode vše drva" : to asi neznamená jen "stromy", ale "duby". Oba pojmy bývaly zaměňovány. "Dub" je posvátný strom pro každou indoevropskou mythologii. Str. 103: "pomstu naň nesú" je chybně přepsáno, jen jednou je v RK "naň", a to ještě v rasuře; běžný úzus je "na něj". Str. 104: Stará čeština prý znala jen "vévody". Ano, jako šlechtice, jinak samozřejmě "voje - vody". Nestažený tvar je původní a má dodnes pozůstatek v os. jménu "Vejvoda", nehledě ke jménům jako Vojslav, Vojtěch, Vojmír". str. 107: "vyšný" je běžné v onomastice (Vyšné Hágy, Vyšní Brod). Str. 107 "vršina" je jméno kopce na Doksansku. Tvar dokazuje, že "vrch" nebyl ve staré češtině jen u-kmen, jak se jinde žádá. Ukazatelem tu bývá sufix při adjektivech: nepochybně u-kmeny mívají komponent "-ov" jako "synovský, polovina", někdy nacházíme různé sufixy: medný i medový, Sadová i Sadská, vrchovina i vršina, vršiti se. Pro nejstarší slovenštinu dokládá tu o-kmenové tvary Krajčovič [35], "vrsi, na vrsiech", je i hornoluž. "zwjercha" a jen asi 8 jmen se dá označit jako nepochybný u-kmen [36]. Str. 109: "vysokorostlý" není "hochgewachsen", lze ostatně psát i "vysoko rostlý". Str. 109: "Úže" místo "houžev" není rusismus, ale tvar původní, srv. "uzda" a patří k "vázati". Dialekt RK nepřesouvá před samohlásku "v" nebo "h", ale "j". Na str. 110 transkripce "šipěchu", neznám důvod, máme-li běžné "sipěti". Na str. 112 se přebírá Flajšhansova námitka (jím samým vyvracená před 80 roky) o správnosti nebo nesprávnosti zájmene "sien", které prý nemá mít "smysl odkazovací" a má se vztahovat jen za předměty nejbližší. Ve skutečnosti mělo toto zájmeno širší funkční upotřebení, než se odpůrci domnívají. Odkazují zejména na Kurze [37], podle něhož může tu být význam 1/ přímo deiktický - ukazovací, 2/ o čem se právě mluvilo, 3/ o tom, co přijde a 4/ při důrazu, o předpovědi aj. V "pravé" stč. literatuře bývá "sen" nebo "sien" jen v případech 1/ a 2/, v RZK také pod 3/ a 4/. Odkazovací smysl třeba ve Frisinských zlomcích: "ostaněm7 sich7 mrz6kych7 děl7, eže sot7 děla sotonina". Str. 113: "Naši kroci spěchajú" - "kroci" není metafora, ledaže bychom použili klasické definice Aristotelovy; zde je to ovšem synekdocha. Touž chybu činí D. i na str. 131 o očích a uších, takže to není náhodné nedopatření. Str. 113: "Vet" je prý ruské "vot", a to prý je obecně známo. Méně obecně známý, ale zato správný výklad je ten, že tu jde o stč. "vet", tj. záruka, příslib; Čestmír slibuje Vojmírovi, že obdrží po skončeném tažení zbraně svého nepřítele. Novočesky je to "veta". Dodnes žije původní tvar v polštině (nawet = určitě nebo i konečně) a v západočeských nářečích kde "vet" nebo "vét", kladené za větu, je totéž jako "není-li pravda, že ano". S "věděti", jak se někdy vykládá, to nemá nic společného. Čteme u Štítného: "aniž vet každý, když latině umie, má rozum hluboký" [38] a v Drkolenských zbytcích stč. her dramatických, vydaných Paterou [39] "leč buď baba, leč buď kmet, musí jeho býti se mnú vet" (tj. smlouva, říká to ďábel). Str. 114: "Nezjařte sie" chápe D. jako "nelekejte se", neboť k místu potřebuje paralelu "Stíny odlétaly zachvácené hrůzou". Ale "zjařiti sě" značí tu "rozhněvati se" - Vojmír volá mocným hlasem na bohy, aby mu prominuli nedbalost v oběti. D. místu vůbec neporozuměl. Na str. 114 projevuje D. přesvědčení, že i spojka "a" ve významu "ale" je nečeská - přes množství dokladů snesené Bauerem [40] i jinými. Tamtéž se kárá jako rusismus neslovesná věta "dlužna obět bohóm", i když už Gebauer od námitky upustil. Osobní vazba je starší než neosobní ("dlužno je), viz ostatně Jana z Příbrami "My dlužni jsme, abychom byli poddáni papeži" [41]. Str. 115: opět se objevuje zdánlivý latinismus "tvrdost nebes = firmamentum". D. neví o indickém "acmen" ve významu "nebe" i "kámen", nezná etymologii slova "tvrdý", jež patří ke "tvořiti", činiti pevným; "stereóma/ruské tvořba", jiný řecký termín "akrothesiá", perské asan (opět kámen i obloha), latinské caelum k caedo - tedy něco vytesaného. Podle Toporova [42] si Slované představovali nebe jako bojiště Peruna s Velesem: bůh slunce - svítání - zahání Velesovy hvězdy jakoby stádo dobytka, pasoucí se na pevné ploše; ze srbochorvatštiny známe "kripost nebesku"; představy o kamenné klenbě nebeské, po níž kráčí slunce, doznívají ještě u Štítného v citátě Zubatého [43] "Nebesa vše tělesné jsú obklíčila jako vajce skořepina". Ke všemu ještě výklad Pisaniho [44]. Nemusí to tedy být latinismus podle bible, a i kdyby byl, nic tím není dokázáno, protože míšení křesťanských představ s pohanskými je i v Čechách možné dlouho do středověku, ne-li i novověku. Str. 118: přepis "iz úvala" je nesprávný, v RK není ani jedno "iz", vždy jen "z". Tamtéž "oružize" m. oružie, asi jen chyba tisku. Kniha byla vydána s takovým chvatem, že ani neobvyklé "opravy a doplňky nejsou v závěru připojeny "Lánie", str. 120, není ruské "štěkati", je i v češtině, viz MJ "Lysolaje, správněji "Lisolaje", tj. místo, kde štěkaly lišky; "láje" jako "smečka psů" je stč. dostatečně doloženo a novočeské "láti" má týž původ a jen mírně odchýlený význam. Na str. 120 tvrdí D., že "Zdě ny viděti Vlaslavu shóry" je rusismus. Ale výborný rozbor Porákův [45] dokazuje pravý opak: jsou to spojení bezpečně staročeská a právě to, že v nich chybí spona, je pro tento druh infinitivních vět typické. Zde tkví nenápadný, ale tím výmluvnější doklad pravosti RZK. Str. 121 se obírá mj. genitivem "vrcha" m. "vrchu", odkazuje na naši stručnou odpověď v poznámce ke slovu "vrština", str. 7 Dolanského spisu. Podle názoru D-ho je je "opač chody" (str. 121) staročesky nemožné, ač máme kořenné a tudíž velmi starobylé "chod" ve významu "chůze" na mnoha místech v stč. žaltářích a "opáčiti" je původně "vraceti zpět", zavraceti (dobytek aj.). "Hlava jest nazad zpáčena" čteme v Herbáři Černého 101a, z roku 1517. Na téže stránce se podíváme, že "nižní" je hrubý rusismus; lze jej však najít také v Event. Ol. [46] Str. 123: "nalit" (správněji "naliť) není "náhle", ale upozorňovací slovce jako novější "ejhle" apod. Na téže stránce je kladeno rovnítko mezi "zástup" a "tlupu". To je nepřesné, protože "tlupa" je shluk živých tvorů vůbec, tedy i "tlupy krahujcev", kdežto "zástup" patří ke "stúpatí" v původním významu "kráčeti", takže se tu dá mluvit jen o lidech. "Zástup" mívá vždy význam, abych tak řekl, kladný: zástup božích bojovníků, pán zástupů - to jsou častá staročeská spojení. Na str. 124 mylně přepsáno "semo" místo "siemo". Na str. 127 žádá D. místo "Morany" nebo "Moreny" tvary "Mařena, Mařana". Nehledě k tomu, že pravopis RK nevylučuje čtení -ř- (jde-li, jak jsme přesvědčeni, o použití starší předlohy), jsou i formy s "r" doloženy u Kotta [47] a Stanislava [48] a pořekadlo "proti Mořeně není kořene" čteme u Raise. Str. 128: víru o "duších, po smrti bloudících po zemi" nemusíme shánět v Oss. Str. 129: padělatelatelé prý nemohli potřebovat pohřbívání do země, mluvili jen o pohřbu žehem: to neplatí pro mladší část RK, viz "Opuštěná" - otčík zahřeben v rovečce". Str. 129: slova "doniž mrtev nesžen" nejsou "dodatečné poučívání", ale skutečnost, neboť předchází výpravný aorist. Str. 127: "Upěchu (nebo úpěchu) vzhóru na stráň otsud, případně "Vzhóru na stráň jako přímá řeč. Ani neznáme "upěti", ani "úpětí" = naříkati zde není, dosavadní výklady neuspokojují (D. se přiklání ke čtení úpěli"). Je to "upjali", přesněji "upínali(se) na stráň, tedy namáhavě lezli [49], bylo asi možné absolutně i se zvratným zájmenem, potřebujeme ovšem ještě další filologický materiál. Str. 130 "Vid" ve významu "vidění" je právě tak správné a odůvodnitelné jako "chod". Mám doklady: Os. jména Nevid, osada Nepovidy nebo Nebovidy, ostrovid (Tkadl. I, 69), ukrajinské "nočovyd" = netopýr, polské MJ Dovidy, stč. Morovid a mrtvovid = bazilišek a další. Velký zmatek je na str. 130 v přepisu závěru Čestmíra. D. tu má "zevzni vícestvie k Neklanu, (radostno uchu, i znači se kořist) Neklanovu radostnu oku". Interpunkce za "Neklanu" nemá být žádná, místo nesmyslného "radostnou" musí být ovšem "radostnu" a není tu "zrači sě" = objev se, ale "zráči sě" - nechť se zalíbí (k "ráčiti, rád"). Str. 132: "rumenci" není ani písařská chyba, ani ohlas ze srbštiny, ale krajová forma se zanedbanou "jotací". Ostatní i "rumenec" je doložen, k dalšímu lze použít mj. výkladu Cuřínova [51]: Na str. 137 čteme dále, že kotel" je hudební nástroj, známý teprve o 400 let později. Bylo by třeba vysvětlení, co tím D. myslí, zda buben nebo něco jiného. Bubnů je ve stč. literatuře, že od citace upouštím, jen letmo uvádím: erb pánů z Bubna, jméno Stach Buben z Hrádku, obraz v Bibli Olomoucké pod žalmem 80., v Alx. "bubny a trúby zubrové" (tedy rohy!) u V.B. Nebeského, ČČM 33, 1859, str. 208. Brückner [52] i Slawski citují doklady z 15. století přímo pro slovo "kotel" "w kotly, bebny uderzili" od 15. století. Etymologicky patří slovo asi k latinskému "catinus, catillus", vl. "talíř" a jde snad o dvě polokoule z plechu, jež byly zavěšovány koním po bocích a na něž se vyluzovaly vojenské signály. I H. Jireček. Slovanské právo II. str. 48 uvádí "tubae et tympana". Jiné doklady jsem našel v ruštině a ukrajinštině; tím spíše byly tyto nástroje běžné u hudbymilovných Čechů, jejichž styk s kulturním západem byl ještě snazší a častější než u Slovanů východních, proto i tyto bicí nástroje - jež jsou ostatně nářadím velmi primitivním - tu byly odedávna. Na str. 138 už téměř "obligátní" výtka týkající se ruské (?) "bodrosti" místo správné "bedrosti". Přímý doklad je ovšem osada Obodř v Polabí, k OJ "Obodr". Sem i "Obodrité" polabský slovanský kmen; jméno nemá nic společného s řekou Odrou, neboť by bylo tvořeno zcela neústrojně, a nemáme formy typu "Vltavit, Labit". Slovo má všude "odchylné" o, také v jihoslovanských jazycích, kde bychom čekali -a-. "Pobodřiti" doložil Kott [54], je i "bodřiti, obodřiti". Akcentologickými důvody podepřela tuto formu Sadniková [55]; slovo má "plnohlasost", neboť přízvuk přešel z původního sufixu "-ro- na předchozí slabiku, jež obdržela výraznější vokál "o" jako ve slovech "dobrý, ostrý, mokrý, modrý, skorý, sporý". I slovanským úsilím o harmonii samohlásek (asimilace na dálku) lze tvar vysvětlit, jako bývá "pepel" místo správného "popel" nebo naše "nehet", i když čekáme "nohet" od "noha". Výmluvný je též odchylný význam: dnešní "bodrý" značí "rozvážný" a přechýlení vzniklo vlivem adj. "dobrý", jak dobře dovodil Ducháček [56]; kdežto v RK znamená toto slovo "čilý" ke "bdíti". Str. 139 "pavlač" je dána do uvozovek a ironisována, až nejde o verandu v dnešním smyslu slova, ale o "střechu" nebo dřevěné lešení, trámoví" (Machek, Vondrák [57]). Str. 140: "zývati" není nedoloženo, je v Leg. Kat. "darmo zýváš", tj. asi "provokuješ" [58]. Tamtéž kárá D. opakování stereotypních veršů v Ludiši, ač právě to je znakem lidové lyriky a epiky. Str. 143 - vykládá se o nemožnosti slova "hovor", ač máme OJ "Hovora" i sloveso "hovořiti" dostatečně doloženo. Zpravidla se myslí pod "hovorem" buď tlumené dorozumívání nebo naopak slavnostní proslov; v RZ je tento druhý význam, pro RK se lépe hodí ten první. Na str. 43 je přepis "zbíl" místo aoristu "zbi", snad jen chybou sazečů. Str. 144 "chrabrost" není rusismus, máme-li osady typu "Chabry". Str. 150: D. tu opsal od Flajšhanse hrubou chybu: "holubiný" není adjektivum jako "dobrý", jde tu o posesivum "holubin", pro i-kmeny tolerovaný i odpůrci. Dnes je to koncovka ovšem jen u substantiv-feminim, vyjadřujících lidské bytosti, jako "sestřin" v nejstarší češtině však se "in" připínalo i k o- a jo- kmrnům, jak jsem jinde dokázali. Na str. 150 jsou podivné úvahy ke slovům "mútiti" a "mútný". Podle D. je "zamútiti" z ruského "smuščať" a v češtině má značit kalný, někaliti, v ruštině "vzrušovati". Pravda je tato: mútiti je původně skutečně míchati, kaliti" (tak ještě v RZ), ale metaforicky se význam posunul i do sféry duševních hnutí. Proto máme dnes "smutný". Novotvary "kormoutiti se" a "rmoutiti se" vznikly po složitějším a ne jednoznačně vysvětlovaném vývoji, v RZK se nevyskytují. Str. 151: nevím, jak si vysvětlit tvrzení Dolanského, že ve slově "vostajet, vostajut" je předpona "vos", když je samozřejmé, že etymologicky tu má být "voz" a "s" patří ke slovesnému základu; foneticky je tvar ovšem možný a trochu upomíná na pravopis. RK. Str. 153: "varyto" je prý podle latinského "barbiton". Ale i dnešní středoškolák ví, že v klasické, tím méně středověké latině nemůže být koncovka -on, jediné "um". Slovo ovšem není latinské. Prvně se vyskytuje u řeckého básníka klasické doby Bakchylida ve formě "barbitos", jde o menší strunný nástroj, neboť autor o něm hovoří v jednom zlomku, že "hlídá hřebík", tedy "visí na stěně". Původ výrazu je asi maloasijský, neřecký. Jiní se utíkají ke germánslému "abrditus" i "baritus", tj. hrdinský zpěv, jiní opět k řeckému "bary tonon", tedy k dnešnímu barytonu. Vedle jiných potíží je tu i morfologická: ve všech těchto případech bychom čekali spíše tvar "varyt7" a mužský rod. Proto se kloním k názoru, že je to výraz praslovanský a že jeho základem je onomatopické sloveso z kořene "ver". Je litevské "verkti" = plakati, naše "vrčeti", "vrkati", Machek uvádí též vračeti. Je litevské "verkti" = plakati, naše "vrčeti", "vrkati", Machek uvádí též vračati. Je i "zastaralý hudební nástroj "bardún" u Kotta [59]. Vedle "koryta" a "kopyta" by tedy bylo ještě třetí slovo s tímto nadmíru starým sufixem. Věc potřebuje ještě prošetření, arci bez násilných zásahů do "mrtvé" latiny. Str. 154: stč. "zapovídati" (také v Záb.) není dnešní "zakazovat", ale spíše "dávat přísliby, směrnice". Ale na str. 155 vykládá D. slovo správně. Str. 155 "rozrušili bohy" je nesprávné a jde na vrub nějaké zbytečné konjektuře. Je tu dobré staré sloveso "hrušiti", tj. lašské "gruchnúť" a význam i původ je asi totožný s "krušiti". I "hrouda" sem patří: rozdrtiti na kusy. Sloveso velmi dobře vystihuje bezohledné ničení pohanských soch křesťanskými dobyvateli. Str. 155: "cuzí" není "pohrdlivé označení bez užití jména". Je to, téměř bychom řekli, technický termín pro Němce, slovo "tužď" asi souvisí s "Teutony" a s novoněmeckým "deutsch". O Tatarech, Polácích a Lučanech není nikdy užito tohoto výrazu. Str. 155: "krakuj" má oporu ve jménu zaniklé osady "Krahují" na Moravě; ostatně i "krahujec" sem patří, je to jen zdrobňující sufix. "Krahuje", slovo onomatopoické ("krákající") znamenalo zřejmě každého většího dravce. (O "Krahují" viz v Hosáku - Šrámkovi [60]). Str. 155: "Súmrky" doložil opět Kott. Je to starší a správnější výraz než žádané "soumraky" nebo něco podobného. "Smrknúti sě" znamená totiž "zatemnit", kdežto "mrak" je sice od téhož základu, ale značí spíše "oblak", tak i v RK. Stmívání ovšem nastává, i když mraky na obloze nejsou. Kolik jemných nuancí jazyka RZK nám stále zůstává skryto! Str. 157: "Lumír" považuji zatím za keltské, ale vysunutí "b" z "Lubmir" je z důvodů eufonie též dobře možné. Str. 158 a na jiných místech: opět čteme podivný přepis "vz-vrahy". Str. 160: v RK není "byvší blaho", ale "byvšie blahost". Str. 160: spíše než "na prsi" bych přepisoval "na prsy", akus. duálu masculina. Ale tím by padla konstruovaná koincidence s Lindou. Str. 161: "Na hlavu mu nejjistěje". "Mu" v textu není, je zbytečné. Jazyk ve starším stadiu zachová tzv. "autonomnost slova", to znamená, že vše, co není bezpodmínečně nutné ke smyslu věty, bývá vypuštěno. Proto je v RZK tolik neslovesných vět i jemnějších jevů tohoto typu, např. "Skočich s koně, viezech na suk" (bez "jej", které se rozumí samo sebou, nebo "pěj, tobě ot nich (bohů) dáno proti vrahóm, rozumí se "pění" aj. Str. 162: Zbyhoň z RK není totožný se "Zbyhonem" u Klicpery. První je skloňován jako j-kmen, druhý jako o-kmen (vokativ "Zbyhoňu, dativ "Zbyhoňěvi"). Komponent "gon6" je dost vzácný, ale přece jsem je našel v jugosl. onomastikách. Sem snad i naše novočeské OJ "Hon" a MJ "Úhonice". Dále i "Zbyslav, Zbyhněv" - Zbyhoň" = muž zbavený hany nebo pronásledování. Str. 165: "ach" nemusí být sentimentalismus (i když je tu interjekce plně odůvodněna textem). Stará čeština byla bohatší na citoslovce a RZK to potvrzují (časté "aj, aj, ta, u, hoj," v Písni Vyš. "na"). Bývala to i "upozorňovací slovce" hlavně při vokativu. Str. 166: "krahujec zlobivý" je svévolná konjektura Hankova, nikoli rukopisné čtení, kde původně bylo "krahujce zlobného". Poměr užívání genitivu - akusativu v RZK a ve staré češtině vůbec je složitější, než by se zdálo. Dolanský klade všude akusativy, aniž přihlíží k textu samému i k pravidlům o užívání těchto pádů, které je nejčastěji řízené protikladem určitosti a neurčitosti objektu. Str. 167: "kdyby tobě bylo srdice udatno" není latinismus, ale pralsovanská, ba praindoevropská vazba. Žádané slovo "míti" je to méně vhodné, neboť jeho původní etymologický význam je "jímati, bráti". Proto není v RZK vůbec doloženo ve smyslu německého "sollen" a vzácně - v mladších částech RZK - ve významu "haben". Jiná možnost by byla "u tebe by bylo srdice" jako dodnes v ruštině a také v RZ. Námitka Flajšansova není u mladších odpůrců již opakována. Na str. 168 se vydává za rusismus "vrah, braň, mlat!" Na str. 169 jiné již opuštěné tvrzení - podezřelost krátkých vět ve "Zbyhoni". Stará čeština užívala tak dlouhých vět, jak bylo potřebí; jiný žánr je nauková próza a jiný je epický děj, zhuštěný zde do dramatické zkratky jako na divadle; ostatně je dost krátkých vět např. v Brněnských naučeních (úsečné svědectví výpovědi). Str. 170: nečekali jsme, že budeme se musit ještě jednou obírat otázkou čtení "zaměši - zaměsi", a je téměř trapné se k tomu znovu vyjadřovat. Tedy stručně: je to "zaměsi", tj. "zamísil se, vzrušil se", sémantický vývoj je týž jako u "můtiti". "Zaměši" četl Hanka, který místu nerozuměl a tlumočil je "zaškaredil se", ač takovéto sloveso neexistuje. Interpreti snad byli svedeni nářečním "míšati" nebo obdobnými tvaru v polštině. Str. 177: přepis měl být "žalniem srdečce", nikoli "žalním". Správný tvar je v druhém rukopisu Jelena z 13. století (rubová strana Milostné písně krále Václava). Povinností vydavatelovou je - samozřejmě - vzít v úvahu všechny texty, jež má po ruce, nebo aspoň ty, které tvoří "rukopisnou třídu". Str. 178: Také zde lze opakovat touž výtku. Zmatek se čteními "leže" a "leží" se snadno likviduje při použití obou rukopisů "Jelena" a lingvistický rozbor dokazuje přesnost "gramatiky" RK: nejdříve je nutno číst "leže" (jinoch klesl, aorist incohativní), potom "leží" a teče krev, odlétá duše; posléze "ležel" další dobu mrtev a dochází s duchovnímu i hmotnému srůstání s přírodou. Str. 179: "Rohy" a "parohy" se v RK zaměňují, neboť tolik zoologických vědomostí pěvci neměli, aby obé rozlišovali. Str. 182: Pís. Vyš. je neprávem chápána jako část RK. Str. 190, pozn. [28]: "zapřieti" pochází od "zapr&titi, které žije dodnes ve slovenštině: odpratatat, upratat, zapratat. Význam je tu zaclonit, moravské "zadělat" okna aj. Ve významu "zatáhnout clonu, oponu" doložil Vostokov (u Dostála) [62]. Dodatečně: str. 177 přepis "vřělů" je ovšem špatný. Str. 121: nesrozumitelná je transkripce "strach i jim by ze vša lesa". Spojky "i" nelze přece takto použít! Ale ve Flajšhansově vydání je správné "strachy jim by", je to instrumentál plurálu, a to instr. "průvodních okolností". Vazba je neosobní: dnes bychom řekli "z každé části lesa jim naháněla strach", byla "se strachem". Plurál proto, že i "strachů" bylo více. Nelze vyloučit, že "les" je tu v prapůvodním významu "dřevo, strom". V závěru knihy je otištěno několik fotografií osob i textů, jež mají vztah k publikaci Dolanského. Je tu Kostrov, překladatel Ossiana, titulní list jeho práce, některé jeho původní skladby; portrét Suvorovův; obraz Karamzina "jednoho z význačných ruských pramenů RZK", něco z Lindovy Záře nad pohanstvem, podobizna Cheraskova, autora "Rossijady", část Jungmannova překladu Slova o pluku Igorově a další ilustrace. Nikde však nenacházíme ani nejmenšího výseku z RZK - ani originál, ani přepis, nic. Snad proto, aby tato nejcennější památka slovanské literatury někoho příliš zaujala. Maně vzpomínám na slova latinského historika, líčící pohřeb vážené Římanky ze starého republikánského rodu. Obřad, jenž se uskutečnil za principátu, byl proveden celkem pietně: řečnilo se, vzpomínalo se zásluh různých význačných lidí a v průvodě se nosily jejich posmrtné masky. Chyběli však ti, kteří by byli dodali slavnosti největšího lesku, ale k nimž se nikdo neodvažoval veřejně přiznat: "preafulgebant Cassius atque Brutus eo ipso, quod effigies eorum non visabentur" [63].

V Bruntále dne 5.2.1976

[1] F. Mareš, Pravda o RZK, praha 1933, str. 121 nn. [2] M. Komárek, RZK - Sborník poznání, Praha 1969, str. 248 nn. [3] A. B. Lord, The Singer od Tales, New York 1971, str. 50 nn. [4] RK, Jelen 27 (18) citujeme podle stránek a řádků originálu, ježto edice mívají na některých místech různých přepis a tudíž i číslování veršů, příp. "kól". [5] Lubušin soud 49-50. [6] RK, Ludiše, 18, 23 a Lib. s. 46 [7] Mareš, uv. spis, str. 133 aj. Právem vidí rozdíl mezi "viděným" v RZK a "myšleným" v novověké romantické poesii. [8] Lord, uv. spis, str. 86 nn. i jinde; [9] ČČM 70, 1896, str. 195 nnj, a 349 nn; vyšlo též knižně samostatně; [10]O symboličnosti a částečně i magičnosti čísel zmínka např. u L. P. Jakubinského, Istorija drevnerusskogo jazyka, Moskva 1953, str. 73; v RZK je přes dvacet případů, kdy se uvádí číslovka "3": tři řeky, tři proudy Tatarů, tři kůže ve štítě, tři stovky vojínů, tři desítky nepřátel atd. "Devítka" v Čestmíru: vojska obcházejí horu devětkrát. Naše ůčísti" znamená původně "počítati": v RZ "jie sě glazy číslem preglédati", v RK "vzmnožichu svá čísla "ukazuje na hromadný, neurčitý a tudíž starobylý obsah těchto výrazů. [11] J. Bauer, Vývoj českého souvětí, praha 1960, str. 196 nn. aj. [12] Mareš, uv. spis. str. 132 [13] Komárek, uvedený sborník, str. 250 [14] Mareš, uv. spis, str. 133 [15] V. Hrubý, RK, padělek Hankův, Praha 1919, str. 40 [16] K. Horálek, Studie o slovanské lidové písni, Praha 192, str. 144 nn. [17] Kosmova kronika česká, vydáno nově v Praze 1972, str. 24 [18] Dalimil, 2, 3 [19] J. Svoboda a V. Šmilauer, Dodatky k profousovu dílu, Praha 1960, str. 655 [20] F. Oberpfalcer, Jihočeská mluva v Holečkových našich, Praha 1921, str. 83 nn. [21] C. B. Bernštejn, Tvoritelnyj padež v slov. jaz., Moskva 1958, str. 183 [22] Leg. o Pilátovi 1b10, vydání Cejnarovo [23] F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s.v. "bujný" (převzato z torsovitého Stč. slovníku Gebauerova). [24] Alex., vydání V. Vážného, Praha 1963, slovníček, str. 248 [25] tamtéž, str. 232 [26] Dalimil, vydání B. Havránka aj. Daňhelky, Praha 1958, str. 323 (slovníček), [27] Leg. o sv. Jiří; citaci při ruce nemám, viz M. Komárek, uv. článek, str. 260 (je i jinde); [28] M. Komárek, ibid., str. 260 [29] V. Vážný, Historická mluvnice česká, 2, Praha 1958, str. 154 [30] V. Machek, Etymologický slovník jaz. českého, 2. vyd., Praha 1968, sv. "vzájemný" [31] Řehořeské zlomky 47b19, 17a8a, 140a 19. Máme moravské dial. "pabuda" i "pobuda". [32] Lidová demokracie, leden 1976. Jde o známé "olifanty" 2 ks, jichž užíval Karel IV. Nástroj velmi starý, jak svědčí i staropruské "ragis" - roh lovecký; francouzské "cor" značí totéž proti "corn", tj. roh dobytčí. U Hesychia "karnon" = salpigx, polnice. Rohů užíváno i "k vylévání oleje na hlavy králů", viz. J. Poulík, Pevnost v Lužním lese, Praha 1967, str. 121 atd. [33] J. Stanislav, Slovenský juh v stredoveku, II., Martin, str. 232; též Svoboda-Šmilauer, uv. spis str. 591. [34] Slovník jazyka staroslověnského (dosud vychází) s. v. "d@b7" [35] R. Krajčovič, Slovenčina a slovanské jazyky I, Bratislava 1974, str. 76 [36] J. Kurz, Učebnice jaz. stsl., Praha 1969, str. 58; [37] J. Kurz, Issledovanija po sintaksisu stsl. jaz., Praha 1963, str. 121 nn. [38] Výbor z literatury české Il, Praha 1845, str. 673 [39] A. Patera, ČČM 63, 1889, str. 128; [40] Bauer, uv. spis, str. 59 nn. [41] Otištěno ve "Výboru z lit. české II., 1868, str. 423 [42] V. V. Ivanov a V. N. Toporov, Přednášky ze 7. Mezinárodního sjezdu slavistů, Varšava 1973, str. 35 [43] J. Zubatý, Studie a články I, 1, Praha 1945, str. 334 nn. [44] V. Posani, Etimologija, Moskva 1956, str. 142, pozn. 3 [45] J. Porák, vývoj vět infinitivních v češtině, Praha 1967 [46] Evid. Ol. 60, 121 (Vydání F. Černého, Praha 1901) [47] F. Š. Kott, Česko-německý slovník zvláště trmaticko- fraseologický, Praha 1878 až 1893 vč. Dodatků z let 1891, 1901, 1906. Zde jde o svazek V. [48] J. Stanislav, Dejiny slovenského jazyka II, Bratislava 1967, str. 81: Morena, Morena, za kohos umrela? Ne za ny, ne za ny, než za to kresťany". [49] Staročeský slovník (dosud vychází), s.v. "napieti"; ješto vysoko napnú Štít., Bes. 169 a další tři doklady ve váznamu "zamířiti někam" (bez "se"); [50] Kott III., [51] F. Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967, str. 24 nn. z hirsotircké dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967, str. 24 nn. [52] A. Brückner, Slownik etymologiczny j&zyka polskiego, Kraków 1926 - 1927, s. v. "kociol" [53] S. Slawski, týž název a totéž heslo (vychází od roku 1957 rovněž v Krakově) [54] Kott, Dodatky I. Zcela obdobný vývoj prodělává "bobr", máme "Bobravu" i "Bebravu" (hydronymy). Viz P. J. Černych, Očerk po russkoj istoričeskoj leksikologiji, Moskva 1956, str. 38. Případné změny jerů v jiné hlásky než "e" je také u nás, jak se zdá, uznávají už za možné" J-Bělič, Dolské nářečí na Moravě, Praha 1954, passim (např. u slovea "vichor"). [55] L. Sadniková, Slavische Akzentuation I, Wiesbaden 1959, str. 100 nn. [56] O. Ducháček, O vzájemném tvaru a významu slov, Praha 1953, str. 168 [57] V. Machek, uv. slovník, s. v. "pavlač" a V. Vondrák, Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen2, I., Göttingen 1924, str. 501 [58] Leg. Kat. 2. 195 [59] Kott I. uvádí starý hudební nástroj "bardún". Mělo by se vyšětřit, zda sem částečně nepatří i "varhany", jejichž etymolotický základ lze sice vidět ve slově "organon", ale "v" činí potíže. [60] L. Hosák a R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, Praha 1970, str. 440 [61] Kott, Dodatky k Bartošovu slovníku dialektologickému, str. 105 [62] A. Dostálek, Studie o vidovém systému ve staroslověnštině, Praha 1954, str. 399 uvádí citát z Vostokova [63] Tacitus, Annales 3,6