Výjimky z těchto pravidel jsou dvě: 17,2 je vze nutno číst jako vše a 12,19 je vez mir třeba interpretovat jako veš mir, celý svět.

1/ Písmeno s, jak přirozeno, je písaři bližší. Je zastoupeno o něco častěji a hlavně má širší význam, neboť se ho užívá pro tři znaky, kdežto písmena z jen pro dva.

3/ Systém je tak propracován, že určitá slova (nebo skupiny hlásek, stejný základ, ano i táž koncovka apod.) jsou psány vždy týmž způsobem. Tak je zejména psáno latinské est, české jest vždy jako st, totéž platí o koncovce –ste ; částice –že je psána vždy jako –se. Koncovka –ši je psána ovšem vždy jako si. S v cizích slovech znamená vždy s.

4/ Zvlášť důležité jsou obě odchylky se psaním zejména veš, které dokazují, že se právě v době, kam rukopis klademe, totiž v 11. století, začínalo měnit původní měkké ś v š. Je nemyslitelné, aby se pisatel náhodně zmýlil jedině v těchto dvou případech.

2/ Funkce písmene c, ch. V EJ je psáno c ve významu c, č i k, ale č je psáno někdy také jako ch, a to v těchto slovech: ač (4x), část, člověč (3x), člověk (2x) a řeč, tedy celkem na deseti místech.

Proti RZ se pisatel EJ v něčem lišil, ale v něčem se též shodoval. Je tedy vidět, že po této stránce nepocházejí obě památky z jednoho zdroje, ale že se také domnělý falsátor nesnažil být originální stůj co stůj. O pravopisu RZ jednal nejnověji M. Ivanov ve své známé knize na str. 275 a také věnoval značnou pozornost psaní písmen c a k, jenže věci zbytečně komplikoval. Stručněji lze říci: V RZ jsou všechna c a č vyjádřena písmenem c. Kde bylo třeba napsat k, psalo se jako k pouze před tzv. úzkými samohláskami, tedy před e a y (v češtině i po k pochopitelně neexistuje). Staré y bylo vyslovováno, jak se zdá, zhruba jako německé ü, jak dosvědčuje hlavně transkripce německých slov do češtiny již od nejstarších dob a naopak. Zbytečně se mluví v Ivanovově knize o “výjimce” se slovem “tučiu”, protože 1/ “tukiu” pisatel napsat nemohl a 2/ je nemyslitelné, aby se tato přehláska projevovala v době, do níž klademe prvopis RZ. Na Moravě – mimochodem řečeno – se změna u v i patrně vůbec nedála přes mezistupeň –iu-, který nacházíme hlavně v památkách pražských včetně MPKV. Je v tom o důvod více, proč lze lokalisovat RK na Moravu, pokud jde o jeho konečnou formu. Také pravopis RZ je neobyčejně důsledný podle pravidel, jež jsme vytkli na počátku tohoto odstavce. Je zde psáno; c jako c, č a k ve slovech: čeledi, čeledina, vladyka, vyberúce, kmetmi, vladykami, zákonu, če, tuču, oplákavši, vyplákavši, zl atopiesků, takto, kruto, krivě, Klenovica, Čechovými, vlaśtovica, krivy, naríkaje, kdyže, kněžna, zákonu, kaže, Lubice, Dobroslavska, chlemka, Orlicu, Krekonoší, kamena, vletorečných, kda, prokný, bělestvúcí, věščbám, meč, křivdy kárajúcí, svatocúdná, počě, věkožízných, či, klaněchu, tako, číslem, věcinu, žleč, rukú, ptencém, k, prevěncu, věcě, dievčie, Němciech, otci. Případy, kdy se opakuje totéž slovo třeba v jiném tvaru, zde pomíjíme. Naproti tomu nalézáme k jako k naprosto přesně v těchto výrazech: ký, kegdy, pleky, rěky, vladyky, desky, okénce, celkem na 15 místech.

(Jinak značí v obou památkách u = u nebo v, r = r i ř, pokud tato hláska v době napsání těchto textů již byla, g může značit g, gh (jako přechodný typ na vývoji k h i h, i se čte jako i nebo j, h jako ch. V RZ není ještě z, což se zdá svědčit o tom, že originál RZ je přece jen ještě starší než EJ, kdy už bylo více písmen “k dispozici”).

3/ Fonetický pravopis v EJ. Je to námitka, kterou Šembera a Vašek ještě neučinili. Překvapuje poněkud asimilace ve psaní gda, všegda, jegda a všegdy celkem 4 případy. Jinak nalézáme v EJ správné psaní kto a kda úhrnem na 12 místech. V RZ tyto odchylky a nepravidelnosti nejsou, v RK tím méně.

Věc je možno ovšem velmi přirozeně vysvětlit asimilací. Neexistuje indoevropský jazyk, který by byl schopen vyslovit dvě znělé nebo dvě neznělé souhlásky za sebou, vždy se dostaví buď spodoba nebo vkladná samohláska. Proto nalézáme již ve velmi starých “pravých” textech tvary jako “podekoní” místo “podkoní”, i když odporují jerovému pravidlu. Také zde se mohlo vyslovit jen “všegda” nebo “všekta”.

4/ skupina št- místo šč. V EJ je psáno překvapivě “kněži popští” místo očekávaného popščí. Tato depalatalisace je však doložena též v Glossách Svatořehořských nejméně na dvou místech: greblišti = vesly a “poušťatelnými slovy” tj. přemlouvajícími slovy. V RK nalézáme takřka důsledně tvary nedepalatalisované, ač i v EJ čteme “správné” ješče. Podobné je vícez, víceziti v RK, ale v RZ “vitzovým” (asi corrupitela místo “vítězovým”) a v EJ důsledně jen “vítěziti”, které je nejsprávnější, neboť pochází z kořene “vit”.