1/ Záměna i – ě, resp. í – é nebo ie. V EJ se střetáváme s odchylnou podobou těchto slov: oslini (místo oslině), přistojácéch nebo přistojáciech slug (místo přistojících), choděte místo chodite (imperativ) o učeníciech m. učennících. V RZ nic takového není, v RK zaznamenáváme toliko ie místo í, což je asi nutno vyložit zvratnou analogií v době, kdy počínalo úžení ie v í. K výtce, že místo “na greběti oslini” má být správné “oslině”, lze podat několikeré vysvětlení. Může to být pouhé přepsání, neboť jiné lokály v EJ jsou správné, např. v chrámě, v synagozě, v světě (2x) a naopak je rovněž správné psaní i výslovnost “v skrytí, o učení, na zemi”. Jiné možné vysvětlení by bylo, že snad měl písař potíže s archaickým posesivním adjektivem “oslin”; mohla zde sehrát roli i fonetická blízkost i – ě. V každém případě uvádí Gebauer na 30 obdobných dokladů z Žaltáře Wittb., Klem, Glos. i z listin; nejstarší je transkripce Primysl, Brizna (obé místo –ě-) a další. Nesnáze snad činila hláska ě vůbec hlavně písařům, kteří byli zvyklí na latinu, jak připouští též Trávníček ve své Hist. mluvnici, str. 108. I Stanislav ve své Hist. mluvnici cituje podobné příklady z listinného materiálu: Bristem = Břest, Piscan = Péščan, Zutisca = Sútiska. Jsou i Lutoměrici = Litomirici. Toto přechylování platí též pro í a ie v polohách dlouhých. Komárek (Hist. mluv. I) upozorňuje, že praslovanské ě bylo původně otevřenou hláskou, a dovozuje to přepisem českých míst Těšov, Těšovice do němčiny jako täiš… atd. Sem náleží také – vedle shora uvedených příkladů z EJ – aoristy rejech a imějech. V prvním případě by se mohla uplatnit i výslovnost počínající hlásky ř. Doklady podobného spřežkového psaní očekávaného jednoduchého ě (řéch, jmějéch) shromáždil též Gebauer, EJ, str. 100.

2/ Přehláska a – ě v EJ (a v RZ).

Vývoj nosovek a přehlásku "a--ě" zkoumá Gebauer v jednom pojednání. Považujeme za přesnější a vhodnější promluvit o obou jevech zvlášť. “A” zůstalo v EJ nepřehlasováno v těchto případech: objasňovách, duša, moja, večeřa, poselnica, znamenia (plur.), svoja (plur neutra), slušáše, slyšáchom, slyšáchu (2x), učách, nosáše, choďáchu, scháziáchu sě. Případů je asi 15. Naproti tomu jsem napočítal asi 12 míst, kde se “a” již změnilo v “ě”, případně kde již tato změna začala; to písař vyjadřoval transkripcí -ae (do koncae). Kromě tohoto příkladu patří sem slova činiéše, věcě, otvecě (5x), zěveno s nebe, u uglé , dle (z pův. dělja). Nosové é nemá již nasál (-n) ani na jednom místě. To znamená, že EJ nelze do vzniku klást do 10. století, kdy původní n se zřejmě ještě psalo i vyslovovalo, jak svědčí hojnost listinného materiálu. Naproti tomu pokračoval systém sttídnic za tuto hlásku poněkud neorganisovaně. V přehledu to vypadá takto:

3/ Stahování v EJ je téměř neprovedeno. Jest litovati, že tu nemáme ani jeden případ instrumentálu typu “znameniem”. Zvlášť nás zajímá sklonění zájmena “můj” a podobných. Nacházíme tu výhradně “mojego”, tvoje (jmě), dušu svoju, duše svoje, v svoja sie rozprenete, rizy svoje. Pozoruhodné je baeti sie. Jiné archaismy, které bychom tu mohli čekat (jako třeba prepojásán místo správného prepásán, od “pojas = pás”) EJ nemá. Z toho vyplývá, že “padělatel” si počínal zcela rozdílně v EJ a v RZ. V tomto je stahování již hotovo. Jde tedy v EJ asi o archaismy, které se často vyskytují ve stylisované řeči děl náboženského obsahu, kdežto lidová řeč, zvláště při potřebách metrických a rytmických, si vynucuje změny rychlejší. Ani zde ovšem nelze vyloučit vlivy moravské nebo staroslověnské.

4/ Jerace. Uvádím toliko případy, kdy mohl “padělatel” pochybit. Správné je: dňu, pohřeba (zde jer asi nebyl, na Moravě se takto říká – a správně – dodnes), se mnú, s sobú, ve tmách, v světlo, v srdce, v svoja, veň (2x), v střet v (nebo u) věky, v chrámě, přede dnem, všechna slovesa na vz- (5-6 případů), zhřievati. Odchylky: počestí, temy, ve mě, v skrytí. Poměr případů správných k odchylným je asi 20:4, tedy velmi příznivý pro ověření zákonů, jež byly objeveny teprve 50 let po EJ; ještě Gebauer ve své Obraně z roku 1881 neví o věci mnoho. Odchylky vysvětluje Geb. nesnadnou výslovností na příslušných místech. Určitou úlohu mohl hrát též přízvuk. Ostatně je z odchylek i “počestí” doloženo, viz příklady u Havlíka, a tvar “v skrytí” je dokonce častější než náležité “ve skrytí”. Gebauer cituje ještě některé markantní případy nepravidelné jerace (EJ, str. 73), např. den večerajší, leva (lva), s počestí, počestie, nestatečí (= nestačí) a doklady z Bohemaria.

Osobně jsem však přesvědčen, že ve slově “temy” a gen. “mene” = mne jsou ještě jery, stejně jako na některých dalších místech. Jery sice měly zmizet do konce 10. století, ale tak přísně to jistě nelze brát – zvláště v náboženských textech. Známé výpisky z Bohemariu mají ostatně vkladné samohlásky téměř všude, kde se stýkají dvě souhlásky. Patrně je to reminiscence na zmizelé polohlásky, jež neumělý písař kladl i tam, kam naprosto nepatřily. Podle dokladů z EJ se zdá, že se jery držely – jak pochopitelno – zejména na místech, kde se nesnadno vyslovovaly některé hláskové skupiny.

5/ Svarabhaktické hlásky. V RZ i v EJ je psáno – v době před vznikem tzv. slabikotvorných likvid ve slovech vlk, prst atd. – důsledně –re- a –le-. Je to způsob starší než –ir, -il, které nacházíme ještě např. v MPKV. Vašek (u Gebauera, EJ, str. 75) stejně jako kdysi Dobrovský si nedovedli ještě tyto průvodní vokály vůbec vysvětlit a viděli v tom buď taškářství neznámého falsaria nebo výplod Hankovy fantasie. Dnes víme, že psaní těchto vokálů je hlavně ve starých listinách věc zcela běžná. Tyto samohlásky nabývají různých podob (vyskytuje se též –u-, -o-, -a-). Náš případ –re- je doložen např. ve jménu Gredebor (uvádí Gebauer, uvedený spisek, str. 75). -Proti RZ je v EJ rozdíl ve psaní “jesum” a “nejesum”, tj. jsem, nejsem. –M se stalo po odpadnutí jeru slabičným; jer zmizel dříve, než se stala změna jesm – jsem. Proto nalézáme i zde svarabhaktický vokál v podobě –u-, ač mohl znít přirozeně i jinak. Skupina –le- je přepisována v EJ i v RZ důsledně i tam, kde se později vyvinulo po velárním l u (jako žluč, slezský blucha = blecha). Svědčí to o vysokém stáří obou památek. Příklady těchto vokálů v EJ: dležný, tvary slovesa mluviti (11x), mretvých, naplenila sie, umrelo bude, otvredi, pleti (plti), prevé (2x), rozprenete sie, sredce (3x), vzmlevju, nevyvregli sie, zreno. Celkem asi 26 případů. Výjimkou – správnou a důležitou – je psaní “Petr”, kteréžto jméno bylo po zániku jeru vyslovováno jednoslabičně. Tak i “ký by vládl vám po železu krutu” v RZ. Podle sdělení Šonkova je vpisek “krutu” psán stejnou rukou jako ostatní text, takže jde patrně o starou opravu a verš má znít tak, jak výše uvádíme.

6/ Hlásky i a j na počátku slov. S naprostou jistotu nelze říci, zda máme v EJ přepisovat “jmě, jmieti” a další slova téhož charakteru s j- nebo s i-. Pravopis ani případný básnický rytmus nám zde nepomáhá. S určitou pravděpodobností lze však snad soudit, že je třeba číst “imě”, neboť při poměrně přísné jeraci bychom zde nenalezli “v jmě”, ale “ve jmě”, neboť mezi j a m byl jeřík. Druhý důvod pro samohláskový přepis vidím v transkripci zájmen iich, iim (jich, jim), která se vyskytuje na 4 místech, a ve psaní Ihesus, Esaia, ideže, snad tedy také idu, idech aj; ani ve tvaru “pridech” nemáme důvodu pro přepis “pri-jidech”. U slovesa “jmieti” rovněž není jistoty. Dále čteme “uže”;, pozoruhodné je “Zěviti”, které bylo velmi podezřelé, než se našel téměř stejný tvar v Greg. Všechna tato slova měla původně na počátku hlásku vyslovovanou asi jako “i” někde mezi “i” a “j”. Ve východních nářečích máme z toho i-, v západních j-. V RK nalézáme obě varianty, častěji však j-, kdežto samohlásková výslovnost je zaznamenána najmě v Jar. To by svědčilo o tom, že RK byl napsán a částečně i složen zhruba tam, kde byl nalezen, totiž celkem na pásu českomoravském (Dialektologická práce Utěšeného, ale již i Bartošova a jiných). –U tvarů sloves “býti, jeviti, objasňovati” i dalších nalézáme v EJ spíše tvary prejotované. Z toho lze soudit v celku toto: 1/ po nějakém pravidlování není ani stopy a 2/ moravský vliv je i zde možný.