1/ Adverbia na –o. Problém těchto adverbií v RZK je řešen jinde. Zde opakujeme, že podle pěkné a obsažné stati Trávníčkovy (Hist. skladba) je přechod od adv. na –o k běžnému typu na –e způsoben tzv. adverbialisací doplňku. Uváděli jsme příklad: kůň běží “rychel” – z toho “rychlo” a z toho posléze “rychle”. Adverbium přechází od původní sounáležitosti se jménem postupně ke slovesu, až se s ním spojuje v jednotu. Tento postup pozorujeme též u předmětu: z původního “hoditi kámen” máme “hoditi kamenem” – o tom bude řeč na příslušném místě. Odtud je “odchylná”, ve skutečnosti však správná frekvence adverbií na –o v RZK. Ostatně Trávníček a před ním již Flajšhans dovodili, že čím jdeme do starší doby češtiny, tím těchto příslovcí přibývá: v Cis. Mnich. je tvrdo, v Roudnickém rkpu kruto. Moravská adverbia na –o nejsou tedy krajinnou zvláštností nebo důsledkem toho, že “lid v 15. a 16. století na Moravě málo četl a upadal do jakéhosti barbarismu”, jak se nějak vyjadřoval Smetánka, ale je v tom vidět větší jazykový konservativismus stejně jako u jiných gramatických kategorií. Vývoj adverbia od –o k e, ě, lze sledovat i na tvarech “najprvo – najprve, kamo – kame, kam, tamo, tame, tam, sěmo-sem, tako-tak aj. Svůj podíl zde jistě měla i přehláska o-ě, jakož i pozvolné ztrácení a zánik jmenných adjektiv. Ostatně má velká většina slovanských jazyků častější adverbia na –o (původní akusativ vztahový) proti adverbiím na –ě (původní lokál), ač i tento druhý způsob je starobylý; ve staroslověnštině je již dosti příkladů na tato druhá “správná” adjektiva, ale ta převládají spíše v mladších textech. A ještě jeden důvod: Adv. na –o se v češtině udržela hlavně u nejběžnějších adjektiv, kde se vždy uchovává starší stav. Máme tedy např. hlub oko, nízko, vysoko, daleko, blízko, jasno, světlo, kdežto adv. na –ě (hluboce, nízce, vysoce) vyjadřují spíše již přenesený význam. –Pozoruhodné je, že v MPKV máme adverbia na –ě.

Původní starobylé tvary uchovávají v EJ (stejně jako v RK) též adverbia ostatní: nynie, opěti, paky, prvé, toli (povšimněme si zde této “jemnosti”: buď toli nebo toliko, nikdy ne novodobé tolik), uže, všegdy, všegda. O spojkách zvlášť při skladbě.

2/ Palmin, papežin, oslin. Námitka (Šembera) původně zněla v tom smyslu, že jsou to tvary napodobené podle “pastušin, holubin” v RK. Šembera přitom zapomněl 1/ na důležitější “krajiny Neklaniny” a 2/ na to, že “pastušin” může být od “pastucha”, nikoli pastuch, a holubin že je od původního i- kmenu, takže oba tvary jsou správné. Podle “normální gramatiky totiž nemají být posesiva na –in tvořena od mužských o- kmenů a jo- kmenů a od ženských a- kmenů neživotných. Námitku vyvrátil již Gebauer (EJ, str. 107 nn) a uvedl doklady: smokvin – figin – fíkový, Golgotino město, iglině uši, iglino vuho, otčin = otcův, vdodin (upupa = dudek) a hlavně: prestol dědin, bratin, lvinny, orlnyj (přepisuji bez jerů). Jsou to doklady z jiných jazyků než z češtiny, ale zřejmě měla koncovku –in – ovšem v dobách velmi starých – širší platnost a působnost než v dobách historicky známějších. Profous se ve své toponomastice snažil, seč byl, aby vyložil jména jako Velešín, Veleslavín od Veleša, Velislava; mnohdy však s tímto výkladem nestačil a musil se utíkat k nepravděpodobným analogiím.