ODD4A

Oddíl 4a. Skloňování

1/ Skloňování substantiv. Přihlížíme-li opět jen k těm formám, kde mohl “padělatel” buď pochybit neznalostí příslušné deklinace nebo se dopustit anachronismu a užít tvaru, jenž je v XI. století nepravděpodobný a pochází z doby mladší, jeví se nám ve statistice tento stav:

O- kmeny mužské a střední: správné genetivy boga (2), Isusa (2), konca, ploda, pogreba, porekadla, světa (2), světla, zákona: všechny tvary správné, 12:0. správné dativy jen na –u: bogu, člověku, isusu, papežu (2), Petru (2), Filippu, sluchu, světu, Šimonu. Vesměs správně, poměr 12:0 správný akusativ = nominativ: Jesus (3), Lazar, lúd, Petr, pokoj, v střět, svět, Isus: 11 tvarů správných. Počínající střídání akusativ/genitiv: Bota, Christa – 2 případy.

správný lokál na –ě: chrámě, v skrytí, v světě (2), o učení: 5:0 u neuter a na i

instrumentál na –em: papežem, srdcem – 2 : 0

vokativ na –e (nikoli nominativ místo něho!): Gospodina (2), otče, pane –4:0

nom. plurálu na –i správně: chlapi, knězi, fariseji, učenníci. Odchylně pohané, judevé. Poměr 4:2.

gen. plur. na tvrdý jer; resp. měkký jer: peňáz, z učenník správně, z Judev, kňazev odchylně podle u- kmenů. Poměr 2:2

dat. plur. správně –óm: učenníkóm, 1:0

lokál plurálu správně o učenniciech. Doslovně psáno “učennicech”, což dokazuje, že tu byla správná jotace, která je v RK již zanedbána 1:0

A-kmeny: správné tvary: k Anně (Annášovi), slugy, slug – 3:0

i-kmeny: správné tvary: části (gen), u dveří, masti (gen.), plti (gen.), v sieň, na zemi (od nom. “zem”), bez odchylek, 6:0

u-kmeny: správně syn (akus).), odchylně syni (nom) nebo syny (instr.) místo synové, resp. synmi. Poměr tedy 1:1

Souhláskové kmeny: správné tvary jsou: dci, přede dnem, oči, očima, rámě, znamě, ve jmě. Judév odchylky: ke dňu, gen, nebe (místo nebese). Celkový záznam 7:2.

Z toho vyplývá:

samohláskové kmeny mají sklonění velmi důsledné, asi jako v RZ, přesnější než v RK a samozřejmě daleko správnější než v ostatní staročeské literatuře.

Počet odchylek je poměrně značný ve kmenech souhláskových. Metaplasmus “dňu” nebo “dnu” místo “dni” je ovšem odůvodnitelný a dostatečně doložený. V RK se však nevykazuje. Zapomněl “padělatel” na své dobré vychování?

Cizí jména zde nejsou zachycena, neboť jsou v EJ většinou nesklonná. V RZK však, pokud jsou, se přizpůsobují českým deklinacím.

Nebylo též přihlíženo ke genitivům ženským měkkých –a kmenů jako dušě, Elaiě; tvar se liší od nom. a vok. jen jotací, kterou v jednoduchém pravopise nerozpoznáme.

Tzv. živočišný akus. lze těžko sledovat, protože nevíme, zda příslušná slovesa měla v době napsání EJ rekci akusativní nebo genitivní. Viz též ve “Skladbě”.

Záhadný obrat “zvítězich světu” se vykládal buď jako chyba nebo syntaktická ochylka. Domnívám se, že tu byl tvrdý jer. Snad chtěl pisatel odlišit tvar od “svěť”, který máme v Jar. ve významu “rozmysl” (srovnej slov závěť!).

Celkový poměr správných tvarů k odchylným, doloženým ovšem bohatě jak v ostastních stč. spisech, tak i ve starosl., je asi 79 : 9, tedy přibližně stejný jako v RZ a lepší než v RK.

2/ Skloňování jmen přídavných. Pokud jde o koncovky, nerozbíráme je, neboť jsou zcela shodné se skloněním substantiv. Důležitější je pro nás prošetření frekvence a významu těchto adjektiv. Podle celkového pohledu učenců i podle našich záznamů z RZK zůstává adj. ve tvaru jmenném v nejstarších dobách v těchto případech:

jestliže není třeba věc blíže charakterisovat, protože její určitost nemusí být vytčena – není-li vůbec žádána. Tento případ lze podrobněji dělit na další eventuality:

1/ mluví-li se o věci dosud neznámé (snad “z črna lesa vystupuje skála”, Záb)

2/ v doplňku. To je věc obecně známá. Sem lze zařadit i případ “zrači sie kořist Neklanovu radostnu oku”, neboť adj. je chápán prolepticky, jako hysteron – proteron (oko se rozjasnilo až po shlédnutí kořisti),

3/ v ustálených rčeních: ot silna k silnu, jedna druzie postúpati brání.

jestliže se určitost osoby nebo věci rozumí sama sebou. Podružné možnosti:

1/ v přivlastňovacích adjektiv: otcův dům, drží se dodnes,

2/ v podílných číslovkách: sedmery šaty, rovněž od nejstarších dob dodnes,

3/ při vlastních jménech: Hory Kutny, Stargrad, Chlmec Dobroslavsk,

4/ u obecně známých abstrakt jako v jiných jazycích: RK slunce jasno počátek prv (stvoření světa). Člověk prv by znamenalo Adama, naproti tomu však v EJ správně “účenník drugý”, neboť bylo třeba jej blíže označit. Hanka opravoval zcela neprávem na “druh”, protože nemohl mít ani tušení o těchto souvislostech.

5/ v ustálených poetických obratech, hojných dodnes třeba v ruských bylinách. Tak i ve Zbyh. několikrát “hrad tvrd”, i když jde o hrad již známý, několikrát jmenovaný.

U básníků ovšem nelze přísně uplatňovat tyto požadavky, neboť zde padá na váhu i rytmus, eufonické ohledy, citový přístup k věci aj. Tak např., abychom uvedli aspoň dva citáty blízké jak duchem, tak i slovným výrazem: v lidových písních slyšíme “U panského dvora”, ale také “Na tých pánských lukách”.

V EJ jsou tato pravidla zachovávána přesně. Pisatel se vyhýbal přivlastňovacím genitivům (paroby krále, oheň búře aj.) velmi svědomitě. Proto zde čteme: syn člověč (2), slávu letorosli pelmini sieň papežina, řěč prorokova, člověču, test Kaipin, grebe oslino, Šimonov, v doplňku: bieše znám; ostatní případy: dav mnóg 2x, srv. něm. eine Menge von Leuten; další případy patřící pod B 4: v den slaven, ke dňu slavnu, život věčen (3x), Boga věrna, zrno žitno (jakékoli zrno obilní).

Stejně správně je užito adjektiv určitých u věcí, jež je třeba charakterisovat, u nichž si většinou můžeme doplnit zájmeno “ten”. Zvláště se jeví přeměna neurčitých adjektiv v určitá u zpodstatnělých adjektiv: něm. der Alte = stařec, v EJ “dverná” – služebnice u dveří. Aarciže i v EJ bychom mohli některé případy charakterisovat jako odchylky hlavně tam, kde by se jmenné sklonění jevilo nezřetelným: porekadla nikakého, samého Boga, v poslednější den. Správně zpodstatnění je: o chudých, chudými, chudé (ak. plur.), ot mrtvých.

RZ je po této stránce mnohem starší než RK, kde je adj. jmenné již defectivum casibus, některé pády vůbec chybějí, např. instrumentál sing. V EJ tento pád ještě je zastoupen. I v RZ, jak se zdá, je více volnosti a výjimek z rigorosního rozdělení těchto adjektiv.

3/ Sklonění zájmen: jmenujeme tyto starobylé formy: če (8), čemu, jáz (9), nikoli “já”, méně(gen). kto skloňováno pravidelně bez novotvarů jako “kého, nikomému” aj. mój pravidelně nestažené, náš bez odchylek, něterý: správný archaismus, nikoli “některý”, niče jako “če”, “on” správně ve významu “onen!”, jinak tvary od kořene “jen” správné: jej (7), nebo –ň (3), na ně (neutr., nikoli na něj!), gen jejé, dat. jemu (13), ani jednou “mu”.oči jich, nikoli jejich, sám jako jmenné 4x; zvratné se, sobů správné, o zvláštních tvarech soběsim, nebesi viz dále; sien (17!!) všechny tvary správné; nom. v RZK sien, zde “si” snad s jerem, spíše než “sij”, jak přepisoval Hanka. svój pravidelně, taký rovněž, ten: správné i z téj godiny, starší než “z té” v normální staročeské lit., neboť kdysi zde bylo “tojé nebo tejé; togo (nikoli snad toho), gen. těch, ne tych. Tvój správně, běžně. Za odchylky bychom mohli považovat: mene sleduj (gen. místo akus?), gen samého, jegože poslal snad místo jejže; spojení tě – Boga m.tebe Boga. Všechny odchylky ovšem bezpečně doloženy.

Z toho plyne:

správnost zájmenného skonění je vynikající. Přátelé statistiky mohou zaznamenat score starobylých forem k mladším asi 87:4, počítaje v tam jen tvary v nichž mohl “padělatel” pochybit.

odchylky jsou vlastně jen na vrub střídání genetiv/akusativ. Zde žádali Vašek a Šembera akusativy, Flajšhans zase vytýkal na několika místech “nesprávné” akusativy, např. meče mácháchu, vypraviti posly, sprosi kněžnu, pohýbal Vyšehrad. Po slovesech s předponami po- a do- je ve stč. spisech genitiv téměř pravidlem. Snad je to gen. původně partitivní, viz Skladbu; monografie Hausenblasova. Vývoj předmětového genitivu, str. 160 nn. Doklady na genitivy po předponě po- shromáždil již Gebauer (EJ, str. 109). Z Greg. uvedl 5 dokladů.

V EJ je zásadně užito zájmena “če” jako v RZK. Naši lingvisté snad šmahem předpisují jako nejstarší formu tohoto zájmena “č” s měkkým jerem na konci. V expresivních monosylabech, tedy v závažných slovech jednoslabičných, která se sama o sobě těžko v jazyce udržují a dostávají zpravidla různé přípony, snad ani nefigurují taková slova s polohláskou, nebylo by tedy divu, kdyby se tvar vokalisoval na “če” (nebo “či”, jako voláme-li na kočku nebo jmenujeme písmena abecedy). Ale ani k tomuto výkladu se nemusíme uchylovat, neboť ze stsl. plyne (dokladový materiál), že “česo” je starší než “čso”. Naše “pravé staročeské” čso a dnešní co jsou vlastně tvary chybné, genitivy místo nominativů; přesto se v RK již – ovšem v mladší části – čso vyskytuje. Že “čso” žilo ještě v povědomí jako genetiv, dokazuje např. “čso dle”, tj. proč. Ostatně je i če doloženo. Tak máme genitivy čeho a dativ čemu. Nikdy nenajdeme žádné “čho” nebo “čmu”, ač u zájmen osobních máme jho a jmu. Z toho je vidět naprosto bezpečně, že forma “če” žila ještě po jerových změnách. Jiné krytí zájmene “če” je ve slově “pročež”; Gebauerovy vývody, že tento tvar vznikl podle jerového pravidla, jsou uměle konstruovány, protože se až do 14. století drží příklonné že; -e tu odpadá prostým odsutím. “Pročež” jako tázací příslovce = Proč jsem objevil v Brn. nauč. Také “proče” je doloženo, ovšem opravovalo se na “proč je” zcela zbytečně. Z hlediska komparastiky je česo shodné např. s homérskými genitivy heio, seio, lat. quesjo = později cuius atd., proto vycházel z tvaru “česo” již Brugmann.

k užití zájmene “sien”. Odpůrci požadují, aby tohoto zájmena bylo užito jen tam, kde jde o věc již známou, o níž se již mluvilo, nebo o věc bližší než tu, kterou bychom označili zájmenem “ten” a shledali v RK nějaké výjimky. O tom jednáno v dopise p. Ing. Urbanovi ze dne 6.7.1970. V EJ je pravidlo, které naši jazykozpytci uvádějí, ale které platí zřejmě jen pro dobu, kdy zájmeno bylo v úpadku (důsledně vzato bychom nemohli vůbec říci “letos pojedeme tam a tam”, protože jde o “léto” teprve budoucí), šetřeno velmi pečlivě. Ze 17 případů je 16 správných a 1 sporný, totiž ve 12,6, kde se říká přibližně toto: “maje (Jidáš) sáčky, nosil to (lat. ea), co bylo do nich dáváno”. Lze jistě tlumočit “nosil to, co se tam vkládalo” i co se sem, do sáčků, vkládalo. Myslím však, že pisatel překládal zájmenem sien všechna latinská ukazovací zájmena ille, hic, iste, is. Tak i ve staroslověnštině.

“Falsátor” se vyhnul těmto úskalím (uvádím vždy na prvním místě tvar, jejž předpokládáme, na druhém případnou odchylku: jáz – já; ak. mě, gen. mne, nikoli naopak; něterý – některý; on=ille nebo hic, tedy ten to, onen, nikdy naše “on”; jejé – jiej nebo jie; oči jich – jejich; sobú – sebú; sien proti tento, tenhle; iz téj – z té; (ač i v RZ stažený tvar na –é, rovněž starobylý); léta togo – teho; těch – tých; vám – vém; ves nebo veš – tvary s přívěsky.

zvláštní pozornosti zasluhují tvary “sebesi” a “soběsim”. Upomínají na částici – si, která je v českém “kdosi, cosi, jakýsi, kterýsi” a dalších. Podle Machka je to zbytek optativu od “býti”, tedy kdosi = aťje to kdokoli”; totéž je snad i v příslovci “asi”. Knobloch v tom viděl ohlas chetitského kuis-ki = kdosi, lat. quisque. Gebauer se domnívá – a je zřejmě nejblíže pravdě – že tu jde o zesilovací částice pocházející z již popsaného ukazovacího zájmena sien, a cituje doklady ze stsl. “umom sebesi tamo sňšta tvorjo = představuji si v duchu, že jsem tam, nebo “sebejemu bude plémě = jeho nebo jemu bude plemeno… Je to tedy asi zesilovací komponent, jenž se původně patrně skloňoval; ale “sebesego” by bylo těžkopádné, proto snad zůstalo jen –si, kdežto soběsim je zcela správně a rozumně tvořeno. Padělatel by si jistě netroufal vkládat do svého výtvoru tak smělé útvary, které upomínají též na latinské sese = důrazné se, sebe nebo ille, které pochází asi z il – se. Zájmeno –so je zesilovací též v řečtině i v dalších ie. jazycích.

4/ Duál je v EJ bez jediné odchylky: nozě (2), nogú, rekosta (Ondřej a Filip), očima pozdviženýma, v rucě (ak.), otvěcě ima. Celkem 7 případů. V RZ je výjimka jediná, v RK taktéž velmi nepatrný počet.