Zvlášť archaiským se jeví v EJ časování sloves athematických “býti, věděti, dáti a míti” “Jísti” zde nemá dokladů. U slovesa “býti” je v praes. proti RK dochováno ve všech osobách kořenné –e- (v RK nalézáme již “novotvary” ty si, my sme, vy ste atd.). V nové češtině zůstalo toto –e- pouze ve tvaru “jest”. Že všechna tato slovesa měla původně koncovky -mi, -si a –ti, vyplývá jasně z našeho ty jsi; i staroslověnština tu má “věsi, dasi, jesi a jasi” (jíš). Archaismem EJ je ovšem “jesti” neboť i stsl. je 3 os. sing. jest s měkkým nebo tvrdým jerem na konci. Ovšem i v EJ by se dalo “jestli” vysvětlit jako s jerem. Tento starší tvar je tu 3x, ale pravidelné “jest” 8x, tedy opět žádné “pravidlování”. Je nutno si stále uvědomit archaických ráz náboženských slovných projevů; v našich kostelích se donedávna mluvilo řečí 15. a 16. století a slyšel jsem ještě sám píseň, v níž bylo imperfektum “stáše”. Sloveso míti má 3 sg. imasi, ale to je asi nutno číst –š analogií podle thematických sloves. Za transkripci 2. sg.–si sklidil kdysi Mareš velký posměch, ač nijak nelze dokázat, že tato koncovka skutečně v praslov. nebyla, ale snad se asibilovala pro snazší výslovnost; jinak jsou s koncovkou –si u athematických sloves velké potíže; výklad, že je to původně mediální –mai, sai, tai z důvodů sémantických mnoho nevyhovuje, neboť mediální význam (dávám se nebo dávám si) je tu přece zcela nepředstavitelný. Koncovka -si–u "míti” je dosud v ukrajinštině. Gebauer, str. 69 uv. spisku, musel dokonce hájit proti Šemberovi skutečnost tak elementární, že jsme měli i v češtině bezpříznaká slovesa! Pro “jesti” uvádí Gebauer doklad (EJ, str. 19) z Žalt. Klem. 147,20 “neučinil jesti takéž”, ale ve své Hist-mluvnici se již k tomu nehlásil stejně jako mnohokrát jindy v těchto případech. “Dast” již koncové –i nemá (proč nebyl “padělatel” důsledný?). Zvláštní aoriet dad nebo dadech (místo požadovaného dach i dách) je doložen v mladších tsl. památkách i v srbochorvatštině. Snad je mladší než pravidelné dach, které je i v RZK. V Rukopisech je kořen “dad” snad jen jednou v participiu “dada” (Čestm.), jinak je tu hlavně imperfektum tvořen správněji než kde jinde od dajati – a to se zase vůbec nevyskytuje v EJ! “Dadach” snad vzniklo analogií podle souhláskových kmenů I. slovesné třídy (jako ved, vedech) a mělo asi za účel rozlišit tento tvar od imperfekta a možná i praesentu. Dále je velmi podivuhodné, že “padělatel” znal vedle archaického časování všech těchto sloves i rudimentární perfektum “vědě”, ač i to je pochopitelně stejně starobylé a má mnoho dokladů. Důležitý je též tvar “abychu” pro 3 os. plur. Podle Gebauerovy Hist. mluvnice je v ostatní stč. literatuře jedinečný; doloženo pouze v Hrad. 121a “abychu šli do svých vlastí” (Tři králové). V EJ je tento tvar dvakrát, ale třikrát mladší aby.

Slovesa thematická: hodny povšimnutí jsou hlavně koncovky: pro 2. sg. -ši, 3 os. sing. -t, ale jen v jednom případě, pro 1. os. plur. –my důsledně. O koncovkách praes. vůbec: přes velké množství odborné literatury je tu dosud mnoho nejasného. Podle oficiální české gramatiky je 2. os. sing. jen – š s jerem, a to ve všech slovanských jazycích kromě staroslověnštiny (proč by si jen staří Bulhaři komplikovali život?) Koncovka pro 3. os. sing. má být zásadně t+ měkký jer, ale mnohdy se vyskytuje i tvrdý jer, který se dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit. 1. os. plur. má končit na –m s tvrdým jerem, ale časté je všude (RZK a EJ v to počítaje) – my, jinde –m, -me, ano i dialektické –mo. Koncovky duálu: v 1. os. se zdá –vě starší než –va (také v RK je –vě), 2. os. – ta, 3 os. původně –te; pro ženský a střední rod v stsl., v RK a RZ též –tě. Koncovky –va v duálu, 1. os., - tě, ano i –my a –t s tvrdým jerem bývají vykládány působením analogie s os. zájmeny va, my, ukazovacím tě a t s jerem. Bylo ovšem i vysloveno závažné mínění (Obnorskij), že původní slovanština měla v 3. os. sing. prosté –e, kdežto –t nebo –ti se tam dostalo právě aglutinací osobních nebo ukazovacích zájmen; ale doklady, včetně našeho “ostanět” v EJ, to nepotvrzují. Ba četli jsme dokonce (u Dostála), že tvar “prosím” nemusí být analogický podle bezpříznakých sloves (původní a správná forma je ovšem pros-ju), ale že může být původní. Z těchto a podobných úvah a na podkladě pramenů i komparatistiky lze dojít k těmto pravděpodobným výsledkům:

Imperativ je v EJ důsledně a správně na –i. V tom se jeví tento text opět důslednější než RZK, ačkoli vytýkané “sebeř” v RZ by bylo lze vyložit i jako imperativ athematických slov, kde je měkký jer nakonci místo –i náležitý. Dokonce nevylučuji ani, že v tomto tvaru máme v RZ nadmíru vzácný archaismus, neboť bráti = latinské ferre, nésti, jež rovněž mísí tvary příznakové s bezpříznakými; imperativ zní “fer” bez obvyklého koncového –e. Jinak nalézáme v EJ: osloví (3), nerodi, spasi, těži sie. Tento vokál –i- je v EJ i v plurále: dňvěrite – ač v stč. častěji mladší tyů “proste”.

Infinitiv končí v EJ všude na –ti: báti sie, mýti, súditi, umřěti, věřiti, viděti, vytierati, vzvýšiti. V RK je jednou –t.

Aorist. V památkách velmi starých musíme očekávat, že tam, kde je možný aorist silný, totiž v I. a II. slovesné třídě, bude mít převahu nad aoristem slabým (sigmatickým). Mimochodem: teprve v době Šafaříkově byl silný aorist řádně rozpoznán a odůvodněn, dříve byl pokládán za “zkrácené perfektum”. Přesto je v RZK přes 50 správných silných aoristů, ale ani jednou se “padělatel” neprozradil tím, že by jej byl utvořil od nenáležité slovesné třídy, že by byl napsal třeba “prosú” místo “prosichu”. –A také je v EJ silný aorist na správných místech v převaze nad slabým: počě, jide, nadjide, otjide, řeče (11), přijide (6), sěde, uvede, vnide, vynide (2). Také již ovšem několik slabých: přivedechu, jidechu, rejech, réchu, přidechu… rekosta. Asi jako v RZK.

K posledně jmenovanému tvaru, pokládanému na paleobulgarismus, napsal Gebauer pěknou úvahu ve své obraně EJ. Podle něho je původní tvar v stč. i ve stsl. “rekoch”. České “rečech” vzniklo přizpůsobením 1. os. sing. podle 2. a 3. os. “roče” a příponou –ch, neboť obráceně, totiž “rekoch” z “rečech” vykládat nelze. Nebylo by ostatně nic divného, kdyby se staroslověnský tvar objevil i ve staročeském náboženském textu stejně jako Hospodine, pomiluj ny. Vystačíme však s domácím výkladem; ostatně jsou v EJ i “správné” aoristy, tzv. starší sigmatické: réch, réchu. Verba dicendi bývají vždy velmi bohatá na archaismy: řecké efé, latinské inquit, staroslověnské sét, naše vece, jářku, slovenské reku, anglické quoth a další. Máme tedy v češtině čtverý aorist u slovesa “říci”: rek7, réch, rečech i rekoch. V RZK není aorist typu “rekoch” ani jednou.

Imperfektum je v stč. tvořeno od kmene infinitivního i praes., ale infinitivní kmen je zde náležitý: od praesantu vznikají novotvary – asi opět pro odlišení od aoristu. V RZK je důsledně impf. od kmene inf., pokud to ovšem můžeme poznat: vždy brách, dách (m-dajech), nikoli beřiech, dadiech nebo dajiech. Tak i v EJ: milováchu, milováše, objasňovách, stáše (naprosto správně k nedokonavému stojati, lepší než stojéše nebo staniéše) tvar vstáše v RK povstal asi stažením ze vstaváše, -v- bylo ve staré češtině obojreté, bilabiální asi jako anglické w/, stáchu. Některé tvary (milovách) by bylo ovšem možné vykládat i jako aoristy.

Participia. Za zmínku stojí tvar “smúcena”. Měkčení je správné, “vymýtěno” v RK je asi z toho, že tu působilo subst. myť, mýtina – tak i cíděn od cúd, cúditi, nahromaděn od hromada aj. Odchylky jako rozvaděm, sražem, naplněn v RZK, jež asi vznikly mechanickou interpretací zkratky e-, kterou lze vyložit jako “en” i “em”, v EJ nejsou. Tyto písařské omyly jsou doloženy dosti hojně.

Rukopis padše interpretuji jako již Šafařík: je to slovesné adjektivum jako “byvšie” v Záb. a je třeba čísti a transkribovat “padšie”. Že to není rusismu, dokazuje citované vyběhší a našel jsem i další obdobné formy v Ev. Ol.: přichozší = kdo přišli a snad i “svědší smrti” = kdo uvadli smrtí. Přichozší snad není zcela správně tvořeno, čekali bychom spíše přichodší, ale na počátku 15. století je taková forma pochopitelná; hlavně jde jo to, že suffix a význam je obdobný. Gebauer vykládl “padše” jako absolutní participium (smáhše?), ale je zbytečné akceptovat zde chybu, neboť správně by mělo být “padši”. Jinak není v časování varianty í-ie (v RK kúřie, mlčie, mutie sie), patřící ovšem spíše do hláskosloví. V RZ je správně “chodí (2) a vnoří, v EJ rovněž lúbí, chodí, leží, nenávidí, věří.

Kmenostup uvnitř sloves. Sem patří tvary sloves řieci a písati. Správně by měl mít praes, plný stupeň, infinitiv, aorost, imperf. a participia minulá stupeň zánikový: tedy píšu, ale psáti. U “řieci” to EJ zachovává: vzreku, řeka (particip. praes.), ale v RZK se to nebere tak přísně – sloveso “řváti” aj. Kmenostup se zde zřejmě mátl již od dob velmi starých (Geb. uvádí shodné tvary z Žaltáře Wittb.). Tak třeba též řevu – řváti je odpůrci přísně požadováno, ale u dvojníka rovu – rvu – rváti jsou tyto formy tolerovány.

Na vysvětlenou: při této úvaze i jinde při podobných příležitostech je třeba se přidržovat Leskienova třídění sloves podle kmene presentního, jež i Gebauer považoval za vědečtější. Třídění podle kmene infinitivního je vynucováno spíše praktickými ohledy. Na našich školách se nyní ujala jakási “mixtura” obou možností, která není zrovna nejvědečtější. České sloveso prošlo od počátku historie slovanských jazyků pro dnešek dlouhým a ne vždy rovnoměrným vývojem, jehož výsledkem byly jednak slovesné třídy, jednak i poměry uvnitř těchto skupin. Těchto nepravidelností bylo užito i v námitkách proti RZK s mnohem větším úsilím, než jaké bylo vynaloženo ke zjištění objektivních souvislostí a zákonů, podle nichž odchylky vznikly. Nepravidelnosti – a mnohem větší a častější než v RZK – by bylo možno shledávat v každém českém středověkém rukopise.

RZK spadají hlavně ve své mladší části do údobí počátku tohoto kvasu, který je u konjugací daleko větší než u deklinací pro úžasnou mnohotvárnost a bohatost českého i slovenského slovesa. Podrobnější charakteristika časování v RZK – pokud jde o příslušnost k uznávaným vzorům (paradeigmatům) podáme na jiném místě. Zde si povšimneme jen útržkovitě jevů, které mají význam pro zjištění stáří zlomku EJ a přitom se přímo dotýkají též RZK.

První a druhá třída slovesná (shodná v Gebauerově i Leskienově dělení). Jak známo, vznikla tato z oné tím, že mezi infinitivní kořen a koncovku je vložen komponent –nu-. Jeho účelem bylo tvoření komplexního (nebo dokonavého) vidu a tedy i novějšího typu slovenskéhofutura. Primární slovesa – bez “nu” – byla nejčastěji obojvidová a bylo jich pochopitelně, jak nás poučují zejména baltické jazyky, daleko více než v “oficiální” staré češtině, i když i ta zobrazuje stav poměrně velmi archaický, po mnohé stránce spíše než stsl.

Každé původní sloveso na –nu- (říkáme “původní”, protože sem nelze počítat onomatopoické novotvary jako “brouknouti” nebo žertovná denominativa typu “skoknout”) měla svůj primární základ. Od něho jsou v normalisované stč. mluvnici tvořeny všechny tvary kromě praes., participia přítomného a imperfekta. Ale ihned po vzniku tohoto novotvaru (arci značně starého) proniká částice –nu- i do dalších tvarů: nejdříve asi do imperativu, potom do aoristu, příčestí minulých a podsatného jména slovesného. Doklady jsou již ve stsl., kde nalézáme i v nejstarších textech útvary obdobné našim formám jako zamknul, dotknul se, uschnul, užasnul. Ještě rychlejší bylo toto uvolnění v živém jazyce, neboť např. aorist lépe tak vyjádřil živý, okamžitý děj (“máchnu” v RZ o hněvivém projevu Chrudošově nebo “lítnu” v lidovém vyprávění), kdežto v klidnějším, ano stylisovaném náboženském nebo kronikovém žánru by byl takový tvar považován za méně správný a za nespisovný. Přesto je však i v Gebauerově Hist. mluvnici aorist “tisknuch” jako vzor hned vedle “správného” tiščěch. V době vyvrcholení rukopisného sporu se uznávaly např. tyto dvojice: krásti - kradnúti, léci – lehnouti, léci sie – leknúti sie, pásti – padnúti, řieci – řeknúti, siesti – sednúti, skýsti – skytnúti (u Gebauera není), vlásti – vládnúti, vrci – vrhnúti, žéci – žhnúti, aj. Ostatní takové paralelly, ať sebelogičtější a sebeověřenější v baltických jazycích, ano i v srbštině, jež je po této stránce velmi konservativní, byly pokládány za nedoloženy, případně i za nemožné.

Primární slovesa se ovšem nemusela měnit a přecházet v odvozená jen pomocí komponentu –nu-, ale mohla obdržet i jiné samohlásky (-i-, -a-, -ova-) a přejít do dalších tříd. Tak máme, abychom uvedli jen případy, které mají nějaký vztah k RZK nebo kterými bychom vyčerpali všechny slovesné vzory: grusti – gruchati, gruchnouti – (rozhrušiti v Záb.) = roztloukati na kusy nebo na hroudy; geisti – jihosl. ždeti – nedoždech; spásti – spasiti (vzniklo již na české půdě), krusti – krušiti, rugti – říkati, klusti – slyšeti, téngti – táhnouti, sligti – klouzatí. Na prvním místě uvádíme vždy litevský infinitiv. Těchto případů jsou stovky a upozornil na ně mj. i Tiesus Vardas, nechápu však, proč nevyužil své úvahy přímo pro RZK. Čím dále totiž postupujeme do minulosti, tím nám bude primárních sloves přibývat. V RZK sem patří tato: běci (k běhnúti), táci nebo téci k táhnúti, trci k trhnúti, plýti k plynúti, dúti k dunúti (nikoli ke dmouti, k tomu náleží dmýchati!), sieti – svítiti, vlastně i věsti – věděti, možná vzpřieci ke vzprékti, vzpříčiti (nebo vzpřáhnouti), ždeti k žádati a ždáti, možná i řveti ke řváti (zařve v RZ považuji za archaický silný aorist). Nevylučuji, že sem patří i tvar “kaže”, ač primární sloveso ke “kázati” bylo snad objeveno toliko ve staré indičtině. Je mi nápadné, že by se tu opakovalo historické praes. – na místech celkem nenáležitých – v 11 případech, aniž máme od tohoto slovesa další tvary; pravidelný aorist je ovšem “kázach”.

V EJ jsou tyto doložené primární slovesné tvary: pozdviženýma očima, padšie, střeže, nevyvregli sie. Vesměs tedy bez –nu-! Ale nejdůležitější jsou v této skupině dvě formy, s nimiž si Gebauer nemohl ještě poradit: praes. “Nepostigú” a aorist “Otěže” (otázal se). Tyto dvě námitky jsou vlastně – vedle našeho odstavce o přehlásce a nosových a některých syntaktických zákonitostí – nejpádnějším důkazem pravosti EJ. Neboť “nepostigú” má za základ sloveso “stici” ze “stigti” litev., lotyšské steigt, srbské stiči; doklady jsou prý i ve staré ruštině. Otěže patří k asi 10 aoristům, jež považuje náš odpůrce I. Němec za zvlášť starobylé (od kořene téng-). Pravidelný aorist je ovšem tázách. Ale tázati (se) je iterativum k táhnouti a to zase patří k uvedenému téngti: význam slovesa táhnouti a tázati je dnes odlišný, ale ve staré češtině byl totožný: vytahovati něco z někoho; naopak zase doložil Vážný ze slezského dialektu tázati slámu = vytahovati ze snopů. Myslí snad někdo, že “Hanka znal” nejnovější výtěžky naší lingvistiky?

Odchylné je participium “čiňúc”, kde bychom čekali spíše “činiec”. Příklad je zcela podobný “Sasóm pleňúcím” v Ben. Dokud byl Gebauer obhájcem našich textů, nacházel doklady pro pravost ve velké míře: V Ž Vittb. a Klem. (EJ, str. 116 nn) 17 případů, opřených nadto ještě o floskuli “atd”., čiňúcí samo je zde pětkrát; starobylý Žalt. glos. má “vymluvjúcie”. Tvar v EJ by se dal vysvětlit snad i jako písařský omyl. Možná, že měl pisatel před sebou ještě starší text s nosovkami a že formě “cinaenci”, nebo tak nějak, neporozuměl.