Ze zajímavých případů odvození vidu derivací uvádíme pro EJ pouze “ložiti” (dodnes na Moravě) ve významu “pokládat, klásti”. Připomíná slovesa cházievati, zývati, palovati, pěnati v RK. Vidové stupnice (např. ostati – ostavovati – ostaviti, lépe řečeno tvoření různých sloves od téhož základu s významem mnohdy i odchylným jsou i v EJ poměrně dost různorodé a mnohotvárné. Z této schopnosti slovanských jazyků se dokládá duševní čilost a pohotovost těch, kteří těmito řečmi mluvili.

Složitější jsou poměry ve vidové prefixaci EJ.

Z prafixů jsou nejčastější: po (7 sloves), vz (7 sloves), o- (7 sloves), u- (5 sloves) při- (6 sloves), vy- (4 slovesa) a z - (4 slovesa). Po několika případech máme u předpon do, na, nad, ob, pre, pro, roz, s-, v-, ot- a za-. Z této statistiky plyne naprosto jasná převaha starších předpon proti novějším, za něž se považují hlavně pro-do-na-ob-nad-pod a další. Upozornili jsme kdysi na poměr výskytu předpony vz- proti na- v RZK a v pozdějších textech. U těchto (např. Otc.) je poměr skoro 1:1, kdežto v RZK je vysoce ve prospěch předpony vz-, která je naopak v nové češtině řídká. V EJ je tento poměr 7:1, a protože žádný falzátor by nemohl myslit na podobné rozvrstvení předpon u sloves, jichž by hodlal použít, je tu opět důkaz nepopiratelné pravosti.

Celkem má EJ asi 43 jednoduchých sloves a 65 složených. Opačně se jeví poměr, spočteme-li frekvenci tvarů těchto sloves. Ten je – ovšem hlavně zásluhou nejběžnějších, totiž býti a řéci – opačný: 99 případů užití slovesa s předponou proti 155 případů sloves jednoduchých. Přesně nebo téměř přesně takový je i poměr ve staroslověnských textech, jak vypočítal Dostál ve své souborné práci o vidu sloves ve staroslověnštině. Napadlo mě porovnat tento stav se stejnými kapitolami EJ z 20. století. Zde je 128 případů sloves jednoduchých a 108 složených; poměr se tedy snížil. Je to nadějné zjištění, ale spíše by bylo na místě konfrontovat EJ s některým z evangeliářů 14. století. Snad by bylo lze očekávat poměr asi 115:150. Dále je poučné srovnat český text EJ po této stránce s latinskou předlohou. Výsledky jsou tyto:

Z toho můžeme vysoudit: překladatel tlumočil doslovně, téměř otrocky; snažil se vystihnout originál spíše formálně než duchem. Pokud překládal latinské jednoduché sloveso českým složeným, domnívám se, že proto, že byl u něho překladatelský aparát tak zmechanisován, že někdy až hýřil předponami třeba nevhodnými/jako je “pročinichom” proti latinskému “proficimus”. Jen v mizivě málo případech uplatnil překladatel něco svého, že se totiž osmělil užít vlastního domácího – formálně trochu odchylného výrazu proti předloze. A to jsem ještě ochoten připustit, že věděl, že latinské “diligo” je složené – a přesto je přetlumočil jednoduchým “milovati”, aniž užil předpony pomilovati nebo vzmilovati. I když musíme mít vždy na zřeteli rozdílného ducha i cíl, s nímž je psáno EJ, proti RZK, přece je podivné, že ani jednou neproblesklo v EJ nic z lyrickoepických skladeb RZK – místy téměř geniálních – a naopak v těch se nikde neprojevuje v těchto suché, mechanické působení překladatele nebo opisovače EJ.

Téměř totéž lze říci, dělíme-li předpony v EJ na významotvorné a čistě vidové. První z nich znamenají, že sloveso dostává předponou jiný obsah a smysl (např. dáti – prědati), druhé, že se sloveso stává předponou pouze dokonavým, aniž se mění jako skutečný význam. V RZK je čistě vidových předpon málo, snad asi 1/5 celkového počtu. Může to svědčit jak o básnické síle, tak i – aspoň v některých případech – o velmi starobylé epické a lyrické technice. Po této stránce jsou též individuální rozdíly mezi básněmi RK: v Čestm. je ryze vidových předpon poměrně hodně, neboť báseň někdy přechází k trochu odbornějšímu líčení válečných operací než v Jar. nebo Záb.

V EJ jsem napočítal sloves s předponami toliko vidovými – přihlížíme-li k frekvenci, nikoli omezeně vždy jen k jednomu případu též prefiace – asi 56, významotvorných by bylo 43, tedy velmi málo. Příklady předpon pouze vidových: pozna dav – poznachu knězi – aby se poklonil – otvece, umrelo bude – mnogo ploda prinese – kto mně poslúží – otče oslaví mě (apod.), vzvýšiti syn člověč – tmy nepostigú – reč se neplenila – kto uvěři – rámě zěveno – oslepi Bóg – otvredi srdce – zgoju je – otec posla mě – če vzreku – če vzmlevju – večera učiněna – ďábel posláše – prěpása sie – vytierati pasnicú – bě prěpásán – vzvěsti = zvíš – neumyješi nozě – aby kdo tě otázal – dóvěřite – zvítězich světu – pozdviženýma očima – abychu tě poznali – dielo dokonach – vnide v sieň – zgrieváchu sie – a podobně.

Předpony s plným významem: jej prědade – masť sie predade – ať schova ju – pridechu judevé – aby zabili – vzkriesi ot mrtvých (snad) – nadjide oslě – niče nepročinichom (??) iže vstúpichu – přistúpichu k – zrno ostanet – nenávidí dušě – obraťá sie – Isus otide – I skry sie – nerozumějú sredcem – nevyvregli sie – přěšel se světa – vsta ot večeřě (chápeme-li děj jako doslovný), ostavju svět – ot Boga vyšel – rozprenete sie – objasňovách imě (bylo jednoduché “jasňovati”!) přivedechu jej – vyměte člověku (tj. prospěje, asi otrocký překlad lat. expedit) – vyjide učenník – vnide Petr, Judevé scháziáchu sie – pristojáciech slug.

Z této druhé skupiny jsou některé zajímavé případy. V některých spojeních je totiž praefix ve významu příslovce a vůbec netvoří ještě vid. To je právě starobylý způsob a nový velký důkaz pro pravost textu. Tak “zreno ostanet” je praesens, jak dokazuje latinské “manet”. Je to podobný případ jako “Volga vtečet”, uváděný v přemnohých gramatikách: značí to Volha vtéká, nikoli praesens historické nebo futurum. Stejně “nadjide oslě” – přišel na oslátko, našel oslátko. Předpona zde určila slovesnou vazbu; kdyby sloveso “nadjieti” žilo ještě dnes, měli bychom asi “nadjide nad oslě”, kdežto v době před napsáním EJ říkali staří Čechové asi “jide nad oslě”. Nejdůležitější případ je však “pristojáciech slug”. Naše “přistáti” je již spojeno s dokonavým videm: můžeme říci jen přistavší nebo přistávající loď; ale v EJ to znamená: vedle stojících sluhů. Ihned se vybaví “priletieše vlaštovica” v RZ a potvrzuje se, že náš výklad – letěla sem k nám – je správný. – Do této serie lze snad počítat i “vvede Petr” (tj. uvedl Petra dovnitř), ač i my říkáme “někoho uvésti”, “uvésti se” absolutně. Tak i v RZ “sesypavši tuču šira neba” má “se” význam příslovce, sypavši shora dolů. Konjektura “s neba” je zbytečná. Gebauer opravoval ve své Hist. mluvnici taková spojení vždy tak, že předsouval, pokud to text dovoloval, předložku s- před jméno, k němuž patřila. Dnes víme, že neprávem a že básník RZ věděl více než jeho kritikové a exegeti na sklonku minulého století.

Po vidových přejdeme na časové poměry v EJ v souvislosti s RZK.

O praesentech v EJ nelze mnoho říci. Vedle normálního vyjádření přítomného času lze leda rozpoznat tzv. aktuální děj (král jede na osleti – děje se to právě teď) od neaktuálního (v světě dávenie – tíseň – jmáte, totiž ve svém životě celkem, nikoli snad právě teď, v tomto okamžiku). Jinak se najde v EJ jako vůbec v textech tohoto charakteru praesens registrující (typ: B. Smetana umírá v roce 1884) a mimočasové, nejčastěji gnómické, známé z přísloví a sestencí obecného rázu, případně i z naukové prozy (Vltava se vlévá do Labe). Toto praesens se tak zve proto, že obsah věty může platit pro kterýkoli čas. Náležejí sem i vyhlášky jako “kouření se zapovídá” atd. Tyto případy se najdou, i když dosti vzácně, též v RZK, vybočí-li autor za své objektivity nebo z líčení děje a prokládá jej nějakou poučkou nebo průpovědí (když hada potřieti chceši, běda mužém… atd.). Důležitější je problém tzv. historického praesenta, jehož se užívá v živém líčení. Jak známo, je tento čas v evangelických textech výjimečný, ba snad vůbec není jistých dokladů; není tedy ani v EJ doložen. Ve skladbách světského rázu přibývá historických presentů úměrně s krátkostí básně; velké eposy mají historických praesentů velmi poskrovnu. Kromě toho se zdá, že ve staré češtině převládá tento způsob spíše v mladších dílech. Podrobnější přehled historických praesent v RZK bude vypracován jindy. Zde budiž konstatováno, že i na tomto úseku se “padělatel” projevil téměř jako jasnovidec. Nejčastěji je hist. praesens doloženo v mladší části RK; nepřihlížíme-li k lyrice, je hojné v Jar., kdežto v Záb. a RZ snad není ani jedno kromě stereotypního “kaže”, které snad, jak jsme výše uvedli, ani prasentem není. Nesmíme se dát mýlit případy jako ”hucie divá řeka”, protože je to praesens normální, popisný, nehledě k tomu, že tvar lze vyložit i jako aorist. Záleží ovšem i na našem subjektivním přístupu k textu. Přítomné časy v Ludiši a Luboru je možno pojímat namnoze i jako historické i jako prostě popisné. Mimočasové praesens zastoupeno hlavně ve “Sněmech”. Všechny tyto odstíny praesenta jsou ovšem prastaré a známé již v dobách antických.

Závažnější je zkoumání tvarů a významu futura v EJ i v RZK. Podle běžných poučení z mluvnic bylo tvořeno několika způsoby. Učenci soudí, že futurum složené (s pomocnými slovesy) je starší než to, které se tvoří předponami. Pomocná slovesa jsou: dnes je “býti”, ale ve staré češtině též jisti (jdu), jmieti a chtieti. V RZK jsou zastoupeny oba způsoby: opis se slovesem chtieti “bozi chtějů stepati Vlastav”; do budoucího času hledí i v Jar.” kteraký by konec boj jměl vzieti”, není to tedy snad germanismus. Nejčastěji je ovšem užito opisu se slovesem býti. Statistika i zde liší starší část RK a RZ od částí mladších: viz “budete vlásti – nebudu súditi – budete-li u vás po rozumu aj., i když též "vidové" futurum je již hojné. Ke starobylým futurům je nutno dále přičíst fut. exactum (zreno umrelo bude) a potom zejména zvláštní futurum s preafixy, které přesto tvoří děj nedokonavý a které je vlastně objevem teprve posledních desetiletí. Vyskytuje se několikrát zvláště v žaltářích; a v celé staročeské literatuře bylo započítáno snad 30 až 40 případů. Kromě toho máme v EJ aspoň e – če reku, če vzreku, če vzmluvju znamená zcela nepochybně nikoli “co řeknu, co promluvím”, ale co budu říkat, mluvit. A i kdyby tato futura připouštěla různý výklad, je nedokonavý vid zcela jistý ve spojení “neumyješi mi nogú na věky”. V nové češtině máme z tohoto futura toliko zbytky po předponě po-: posedíme = budeme sedět určitou dobu. Ani v RK není bezpečných dokladů kromě “kde oběť pověje” v Čestm., ač někdy lze tento odstín z kontextu vyvodit, přeneseme-li se do staročeského způsobu mluvy, kdy otázka vidu nebyla tak vyhraněna jak dodnes (třeba “letěti”, k němuž se náhodou opět vracíme, bylo obojvidové). Může tedy verš “jáz doběhu po konieček” v Jah. znamenat “doběhnu”, jak se vždy interpretovalo (správně), ale zrovna tak i “poběžím”, tím spíše, že je zde starobylé primární sloveso běci.

Celkem je poměr “starým” k “novým” futurům v EJ asi 9:7. Říkáme vždy “asi”, protože někdy nelze čas poznat, např. “počesti” lze považovat za aorist podle “honorificavit” (EJ) a za futurum podle “honorificabit” (Bulg.). Podobná futura by v EJ byla: přinese, predá, zgoju, vzvěsti, rozprenete sie, umyju tě, oslavíte mě. Starší způsob tvoření futura: zrno umrelo bude, ačli umrelo bude (2 fut. exacta); sluga můj bude, Ihesus bude u věky, súditi bude (zde je ovšem “bude” 2x bez infinitivu) a výše uvedené 4 případy nedokonavých futur se slovesnými předponami, jež ubohý Hanka pochopitelně naprosto znát nemohl.

Imperfektum. Tento časový poměr se jevil v RZK některými zvláštnostmi, o nichž jednáno na jiném místě. Odchylky jsou ovšem dobře odůvodnitelné, v některých případech přímo nutné. Jen pro osvěžení paměti: imperfektum od sloves dokonavých (a vždy musíme připojit “?”, protože nikdy nelze odpřísáhnout, že to nebo ono složené sloveso v RZK je opravdu dokonavé) může stát: 1) při ději opakovaném nebo při ději sice plynulém, který však v sobě chová několik po sobě jdoucích aktů; při ději průvodním, popisném, nezasahujícím přímo do hlavního vyprávěcího pásma; vynucuje-li si to rytmus (jinde – u Dalimila asi na 2 místech – též rým). Zbývají vždy ještě případy, které nelze umístit do žádné z těchto přihrádek; tu potom přicházejí výklady, že je to odchylka vzniklá ve velmi staré době, kdy imperfektum bylo blíže aoristu než v dobách pozdějších (tak se odůvodňují imperfekta u sloves značících slovný projev – viz naši úvahu o archaismech při slovese “řéci”) a nebo naopak chyba způsobená tím, že se – později – rozdíl obou forem již zase stíral. Zde je důležité pro nás to, že v EJ není ani jedno odchylné imperfektum, takže řeči o “krycím falsu” mají opět o jednu oporu méně. Imperfekta v EJ, z nichž některé lze ovšem vyložit i jako aoristy, jsou: bieše (10), činieše, chodiáchu, milováchu, milováše, nemožiechu, nosiáše, scháziachu sie, 3x stáše, slušáše, slyšáchom, slyšáchu (3), stáchu, učách, voláše, voláchu, grěváchu sie, 30 příkladů. Je to počet nepříliš značný a mohl by odpovídat tvrzení jazykozpytců, že imperfektum ustupovalo dříve než aorist – ač některé texty, např. Otc. s počátku 15. století tomu nenasvědčují. Všechna imperfekta v EJ jsou tvořena od sloves nedokonavých – příkrý rozdíl k RZK.

Aoristů jsem napočítal v EJ kolem devadesáti. Jsou to: abych, abychu (11, ovšem již v jiném významu než oznamovacím), běch (4), dade (4), dokonach, jachu, jide, jidechu (2), jmějech, milova, mlevich (3), nemlevich (2), mlevi (3), nadjide, objasňovach (nebo imperfektum?), oslavich (2), oslevi, otěže, otide, otvece (6), otvredi, počesti (?), počě, posla, pozna, poslúži (nebo praesens), poznachu, predade, přěpása sie, pridech, pride (6), pridechu, pristúpichu, privedechu, nepřiznachu, nepročinichom, neprodade sie, prosichu, pusti, řeče (11), rekosta, rejech, řéchu, sede, skry sie, sledova, uvěři, uvede, věcě, věřichu, nevěřichu, vidě, vnide, vsta, vstúpichu, vynide, vyjide, vzě, vzkriesi, zvítězich. Z těch, jak je možno se snadno přesvědčit, je asi 20 nedokonavých, ostatní dokonavé; po vyloučení aoristů “abych, abychu”, jichž je užito ve větách žádacích a účelových, a některých, u nichž nelze vid přesně zjistit – slovesa na –ova- vychází nám asi 60 dokonavých. Dostál napočítal ve své Studii o vidu slovesném ve stsl. skoro 6.000 dokonavých aoristů a příbližně 2.000 nedokonavých, takže vzájemný poměr obou kategorií je v EJ přesně takový jako ve staroslověnštině; v RZK není příliš odchylný. Jistě výmluvné svědectví. Jinak je tu rozporuhodné: i v EJ je několik starobylých aoristů, jež značí náhlý přechod ze stavu do stavu (klid – pohyb, např. “sede” a v různých variantách slovesa jíti). Rozdílu mezi “bych” (aorist výpravný) a běch (aorist spíše statický, imperfektivní) dbal autor EJ stejně přísně jako autor RZK – typ: děva bě obvlečena, ale “i by pótka”.

Perfektum. Rozumíme tím složený tvar, který může být dokonavý i nedokonavý (nesl jsem, přinesl jsem, nosil jsem, nosíval jsem atd.). Někteří lingvisté (Gebauer, Trávníček) se domnívali, že tento tvar teprve pozvolna přecházel na místa jednoduchých preterit (aoristů a imperfekt) hlavně proto, že 2. a 3. os. sing. byla u těchto časů táž koncovka (platí také o původní 3. osobě duálu a 2. os. plurálu). Dostál s nimi polemisuje a poukazuje na to, že i perfektum je tvar starobylý, ale že se ho užívalo nejdříve jen tam, kde jde o děj, jenž trvá svými následky do přítomnosti. Osvětlili jsme si to kdysi na rozdílu "Kamének sie smekl” (s prstu a byl ztracen v lyrice RK) a “meč sie smeče” v Záb., kde boj touto zbraní i nadále pokračuje. Obě theorie o původu a pronikání perfekta lze v EJ ověřit. Jsou zde čtyři: dal jesi (2x), jegože poslal jesi, ot boga vyšel jesi. Vždy jde o děj, který svými účinky trvá (poslání nebo dary Kristovy lidem) a vždy je užito perfekta v 2. osobě sg., která splývala s osobou třetí. Ruští gramatikové soudí, že právě tato skutečnost způsobila, že v lidové řeči na Rusi zmizely aoristy a imperfekta snad již ve 14., ne-li v 13. století. Tím se dostáváme oklikou i k problému novotvaru u kondicionálu ve Zbyh, kde je třikrát “bysi” bojoval atd., ač je RK také jednou tvar “právný” – který totiž zněl podle normalisované staré češtiny stejně v 2., 3., ano i v 1. os. sing. Je možno se snadno dovtípit, jaké asi zmatky by z toho vznikly v boji, v těžké práci, v obchodním styku a vůbec v denním obyčejném životě, a je nasnadě, že si lidová řeč dávno vynutila nějaké rozlišení tohoto způsobu. – Co do frekvence je poměr perfekt k jednoduchým preteritům v EJ i v RZK opět obdobný staroslověnském stavu – bohužel se musíme spokojit srovnáváním s literaturou staroslověnskou, nemajíce soudobých památek vlastních.