Genitiv (+ gen. záporový) a akusativ. O vzniku, frekvenci a vývoji těchto pádů se již mnoho napsalo (viz citovanou monografii Hauseblasovu, kde je i seznam literatury).

Genitiv u různých slovesných vazeb byl – podle dokladů z “pravé staročeské” – rozšířen mnohem více než dnes. Ale pokládat tento stav za archaický, dokonce starší než ve staroslověnštině, v ruských rukopisech, v RZK a v EJ považuji za jedno z největších poblouznění naší lingvistiky. Tak uvádí Hausenblas (str. 148nn) dokonce případy, kdy se užívalo genitivu dokonce i u sloves smyslového vnímání (viděti, slyšeti, zříti), u sloves bezprostředního styku (chtíti, žádati, prositi, tázati se, stříci, krýti) a dalších, ač ve všech ostatních ie. jazycích od řečtiny po novodobou je tu reakce akusativní. Jako nový stav vidí tyto genitivní vazby právem např. Meillet: nám zbývá otázka, jak vznikl. Zdá se, že zdroje tohoto rozšíření genitivu byly hlavně tři:

S tím blízce souvisí genitiv záporový, o němž dále. Tak nebo onak považujeme (kromě případů, které jsou uvedeny výše sub 1/ až 3/) akusativ za základní předmětový pád. Jasnou řečí přec tu hovoří též zvratné zájmeno se, které je přirozeným akusativem; jen v umělejší pozdější próze je hojnější genitiv “sebe”.

Genitiv záporový. Zda je tento pád původní genitiv partitivní, původní ablativ nebo zda vznikl tím, že částice ne bylo původně zaniklé substantivem (takže “neznám této knihy” by bylo vlastně “znám nic této knihy”) je otázka, kterou tu nebudeme řešit. Nám jde o výskyt tohoto pádu v RZK a v EJ a vysvětlení případných odchylek. V RZK je výjimkou “kamének nenadjidech” a vlastně i “nechvalno… iskati pravdu”, ač zde je závislost již druhotná (na “nechvalno”). Iskati má i v ostatních pomátkách pravidlem akusativ. Druhý případ je opravdový záporový akusativ. Podle Hausenblase je gen. záporový v češtině staré celkem pravidelný. Výjimky byly zjištěny zvláště u zájmen (mě místo mne, tě místo tebe, nic místo ničeho); u substantiv je prý těchto odchylek asi 20 až 30, z toho ještě některé speciální případy, jež lze vyložit jinak. Takových případů je však ve skutečnosti více; sám jsem objevil další ve “Čtenie knězě Benešovy” i v jiných evangeliářích. Thomson a Fränkel dokázali, že záporový akus. se klade tam, kde jde o zvlášť známý, bezprostředně uvažovaný předmět nebo děj s jistotou očekávaný, nutný. Podle Frankela, který se řídil též formálními hledisky, bývá akus. v záporné větě na jejím počátku, jako by pisatel při dalším souvětí zapomněl, kterého pádu má vlastně užít. Nicméně “kamének nenadjidech” (kde mohla působit i předložka nad, jež se s genitivem přirozeně nepojila) je správná podle Thomsona i Fränkla. Neboť jde o určitý kámen, jako se uvádějí již staré příklady: nemám sílu (chystám se právě teď k nějakému úkonu), nemám peníze (abych si mohl koupit vše, na niž se právě dívám), ale lze říci: nemám peněz, abych si koupil v Písku dům. Něco jiného je přece říci: “k tomu neznám obdoby” a něco jiného je věta “div nepřevrhl židli”. Je tedy – a také byl – genetiv odůvodněnější u abstrakt, u něčeho neznámého, pomyslného a tam, kde jde o neurčitou část: a je i býval častější při plurálu než při singuláru. Proto by “kaménka nenadjidech” znamenalo “vůbec žádný, jakýkoliv kamének”. Básník si byl velmi dobře vědom těchto rozdílů, a proto užil na jiném místě “nenie pérce, nenie blánky”. Ostatně se mají věci zcela jinak ve skladbách náboženského obsahu, kde se mluví většinou v povšechných, abstraktních pojmech a naučeních; už proto lze akceptovat, že si pisatelé těchto překladů a parafrází zvykli na genitivy záporové. Proto je také v EJ genitiv záporový velmi přesný: méně nejmáte, temy vás nepostigú, nemluvich ničego. Celkem je tu 7 případů. “Niče nepročinichom” nepadá na váhu, protože jednak je to doslovný překlad z latiny slovo za slovem, ba části slova za částí, jednak jsou u zájmen výjimky trpěny. Není též od místa připomenout, že obrozenečtí autoři v době Hankově dbali genitivu záporového velmi svědomitě, až hyperkorektně.

Jinak jsou ovšem v EJ – ve shodě se stsl. a starou ruštinou – předměty u sloves převážnou většinou v akusativě: prodade jej, měšky jmaje, se (toto) nosáše, schová ju, chudé jmáte, Lazar viděli, Lazar zabili, jejž vzkřiesi, jachu letorosly, nadjide oslě, slyšáchu, jej, čiňúc známě, niče nepročinichom? (prosichu jej, Isus viděti, vele ploda přinese, lúbí dušu, prědá ju, střeže ju, počesti jej, spasi mě, solavi jmě, vzvýšiti syn, světlo jmáte (2x), se mlevich, znamenia činiéše, řeč reče, oslepi oči, otvredi srdce, zgoju je, vidě slávu, milováchu slávu, súditi jej, posla mě, dade zápověď, če vzreku, če vzmlevju, ježe mlevju, milováše svoje, milova je, předal jej, loži řízy, vzě pasnicu, mýti nozě, umyju tě, oslavju svět, mě jostavíte, pokoj jměli, davenie jmáte, dal jesi vládu, dast život, dělo dokonách, ježe dal jesi, objasňovách jmě, přivedechu jej sledova Ježíš (předmět), če mě těžeši. Opakované příklady týchž spojení jsem neuvedl. Genitivní vazby: nechaj jejé, méně nejmáte, nenávidí dušě svojě, méně sleduj, temy vás nepostigů, pusti vody, neumyješi mogú, nemáš části se mnú, porekadla nedieši, poznati tě samégo (konglomerát akus. axgen., ač je doložen již ve staroslověnštině i “kratší” gen. mě, tě, jako my říkáme “prosím tě, nebojím se tě”, i když školské gramatiky kdysi tyto tvary stíhaly), jegože poslal jesi Jesu Christa, otěže Isusa, těži sie těch…

Jsou tu tedy správné genitivy: pusti vody; nechati by vlastně patřilo pod gen. záporový, neboť je to původní kompositum ne – chati; druhá část má zbytky v jihoslovanských jazycích, kde se užívá i kladného slovesa. Je tragikomické, že Šembera i Vašek brojili proti genitivům “poslal jego” a “otěže Isusa”, tak jako dnešní odpůrci žádají všude “samých genitivů”. Slovesa s po- mají genitiv ovšem velmi často: Hausenblas jich uvádí více než stovku. Počítá k nim i poslati (jako v EJ). Tázati (se) je prý častěji s gen. než s akus., v EJ nalézáme obojí vazbu. Akusativ je starší, jak jsme dovodili v kapitole o časování. Prositi je v EJ s akus. jako v RZ (jinde v stč. památkách prý “výjimečně”). Nápadný je genitiv u “sledovati”. Ale už od nejstarších dob je lišeno zájmeno mne jako tvar důrazový, mě jako bezdůrazný, a zde právě tento případ máme. Přípustný by snad byl i ten výklad, že sleduj mohlo původně znamenat vlastně “buď druhý za mnou”, takže bychom tu měli genitiv srovnávací lepší, ) tomu i “slední, poslední, posléze. Byl by to tedy jakýsi komparativ jako lepší.

U slovesa dáti a jeho předpon je ovšem akusativ. Hausenblas se tuze diví, proč se říká v Otčenáši již od nejstarších dob “Chléb… dej nám” a jde tak daleko, že vidí i zde vliv latinské předlohy. Z ostatních vazeb by mohl být žádán genativ u slovesa střieci, ale od původu sotva byl; chrániti mělo vždy akusativ; obě slovesa vždy přece vyžadovala celý děj a celý objekt.

Jiné případy “odchylek” v RK (hlavně mácháchu meče a pohýbal Vyšehrad) nepatří přímo sem, neboť tu není žádán genitív, ale instrumentál, u něhož nelze téměř říci zda by byl předmětem nebo příslovečným určením. Flajšhansovy doklady na druhý případ “ruka tvoje nehýbaj mne” z Žalt. Wittb. by ovšem šly vyložit jako latinismy. Jako zcela okrajovou poznámku připojuji, že jsem četl ve školní úloze žáka z Moravy: zasadíme rýč a pohýbeme vpravo a vlevo: snad je tu “pohýbeme” míněno absolutně, předmět se rozumí sám sebou, ale také mohla zůstat původní akusativní reakce v nářečním povědomí. Máchati s akus. žije dodnes (máchati prádlo – míněny pohyby ve vodě sem a tam, nikoli “máčení prádla”, jak se domnívá Machek; tak jistě i “rozmáchnout seno, obilí”, a ostatně i rozmáchnouti se.