O předložkách “s”, “z”, “k” a dalších – co do jejich hláskové formy – jsme pojednali v kapitole o jeraci. Předložku “ot” sem nepočítáme, protože se soudí, že nebyla vůbec jerována, jiní rozeznávají dvojí “ot” (též “od”, které nemusí být novotvar; v EJ pouze “ot” bez případného vkladného –e). Vytknout sluší, že v EJ nenalézáme předložku “ku”, která má mít tuto formu před retnicemi, někdy i před “k” a protihiátovým “v” (ku vobraně, ku v ofěře u Husa). Výklad tohoto “ku” je ovšem stále sporný. V RK je ho užito většinou správně (ku potoku aj.). – Nám však zde jde hlavně o rozbor syntaktický.

Protiklad v a do. Proti RZK se namítá, že je tu užíváno nesprávně předložky “do”, která prý značí zásadně jen směr k něčemu, kdežto vzniknutí do uvažovaného prostoru se vyjadřovalo předložkou “v” nebo “ve”. Je však těžko básníka RZK takto mistrovat. Předně v RZ předložka do vůbec není. V dokladech z RK lze vypozorovat význam směru nebo “etapového” průběhu děje v těchto případech: do oblak (2), do nedozíráma daleka, do úsvěta, do kuropěnie. Správné “v” s akus. je v RK 140x, z toho 4x v řady a tu je právě jediná odchylka “do řad” v Jar., tedy v části mladší; připočtme-li užití předložky “v” z RZ, máme poměr 145:1! Ani takovýto stav však nezabránil autoru “Poznámek”, aby se neprojevil jako nepřítel své lepší minulosti. Ostatně lze vysvětlit i toto jediné “do” tak, že příchod do bojové linie si vyžádal čas a prostor. Etymologicky je “do” příbuzné s řeckým “endon” (endokrinní žlázy apod.), takže i moment “vniknutí” je v něm dostatečně obsažen. Různí hříšníci, o nichž se říká třeba v Evang. Ol. a jinde, že přišli do pekel nebo do pekla, by ovšem uvítali, kdyby zůstalo jen při tom směru, stejně jako vládcové Egypta, když podle žalmistových slov vnikly Mojžíšovy žáby “až do ložnic jejich” (viz Stsl. slovník pod heslem “do”). V EJ je užito obou předložek vždy správně: do konca, ale v den, v zemiu, v život věčen, v světlo, v srdce, v ruce, v umyvadlo, v svoja (domů), v nebe, v sieň, v strět, v věky.

Předložka po: bývá kritisováno, že se v RK pojí též s lokálem ač se předpisuje dativ nebo akusativ. Lokál prý má stát jen tam, kde jde o místní nebo časový postup, posloupnost (jít po někom = za někým). “Po něm ide” v EJ je tedy správné, je tu jen jeden příklad. V RZ je požadavek odpůrců splněn, ale v RK je “po” nepochybně s lokálem na mnoha místech, vyjadřujíc “rozsah v prostoru, dění nebo bytí na povrchu něčeho, podílnost a v jiné funkce” (Machek). Je totiž několikeré po; prvně citované je jiného etymologického původu (ind.?) než druhé (baltické?). Po s lokálem je hojně doloženo ve staročeských legendách, z nichž některé pocházejí z konce 13. století. Tento výtěžek je pro RZK téměř jediný, jejž tato strašlivá četba poskytuje (Vydání Cejnarovo, Praha 1964 – ve slovníčku jsou desítky dokladů). Zatím je mi záhadou, proč ve stsl, ve starých ruských spisech, v EJ a v RZ po s lokálem téměř není, kdežto v RK a v legendách je již zdomácnělé. Možná, že to souvisí i s různým kmenovým osídlením našich zemí na počátku historické doby.

Předložka dle: Je groteskní, že Šembera napadl užití předložky dle v EJ (Jezusa dle) právě v tom významu, který byl později prohlášen za jedině správný, totiž “pro, kvůli”, ve významu kausálním i finálním, nikoli tedy “podle”. Dnes věda daleko pokročila a je jí známo (nebo neměla by zapomínat ani tam, kde jde o Rukopisy), že máme dvojí dle. Jedno vzniklo z “dělja” = dělje = dle; ještě v EJ je v originále psáno dle jakoby s probíhající přehláskou. To je také v žádaném významu a shodné s jedním dokladem v Jar: dceři dle tatarska cháma. Druhé znamená skutečně “podle” a pochází ze starého lokálu od dla = délka; původně mělo ovšem jotovanou podobu “dlě”. Značilo asi nejdříve “podél, v rozmezí”. Podle mého mínění je doloženo v jedné legendě rčením “nejmenšieho dle prsta” = ani co by za nehet vlezlo = na délku malíčku, a ve známém přísloví “mnedle” = podle mne, věru, vskutku; výklad, že je to převod německého “meinetwegen” se mi nezamlouvá, neboť význam je úplně jiný. Když se někdy ve 13. století dokonala přehláska na straně jedné a zmizely bezpředložkové lokály a jotace na l- na straně druhé, splynuly oba tvary a původní “dlě” dostalo pro větší zřetelnost druhou předložku, takže z něho máme “oficiální” vedle a podle. Tím je konečně vysvětleno, proč máme v RZK jednou “správné” dle = dělja a několikrát zdánlivý novotvar dle = podle, ve skutečnosti však archaismus, který zřejmě žil v lidové řeči stále a byl po uvolnění tradičních stylistických pout v 16. nebo 17. století opět do literatury uveden. Zda toto staré dle v Žalt. glos. a tuším že i v Mat. verb. je falsum, bude nutno ještě jednou prověřit. Nově vydané Vlčkovy Dějiny české literatury opakují starý posměch, že “rozenia dle” a “rozenia dle” v RZ a v LL vlastně značí “aby porodili”. Předně je “rozenie” ve smyslu “rod” v češtině i ve staroslověnštině pevně doloženo (v evang- kde se mluví o Ježíšových příbuzných). Za druhé by muselo být v RZ “rozenia dla” a “svégo” by si byl tento úžasně úsporný autor odpustil, kdyby chtěl něco takového říci.