D. Parataxe – souvětí souřadné
Námitka se týká užití spojek
a, i a vysvětlovacího “bo”. Odpůrci tvrdí, že v RZK i v EJ je příliš velká frekvence spojky “i”, kdežto “a” stává jen výjimečně. Jinde jsme se již zmínili, že v RZK převládá skutečně “i” ve významu nejčastěji slučovacím – nehledíme-li k podružnějším odstínům této funkce – kdežto “a”, vyskytující se jen v mladších částech RK, znamená někdy “a”, ale někdy též “ale”. Percentuální podíl obou významů je shodný s tím, který požadoval Bauer pro starší jazykové stadium a nelze jistě žádat na “padělateli”, aby si předem spočítal, kolikrát užije obou spojek a v jakém významu. V EJ je “a” pouze v odporovací funkci, jak při stáří této památky pochopitelné; nejčastěji je tak překládáno latinské “sed”. Důležité je, že k němu není připínána žádná z novodobých částic, ale jen starobylé –i/aj/, -t nebo –ti/sť/ a –č/ač/. Nenacházíme proto žádné nové výtvory jako ano, abrž, ačkoli (v), ačkoliv, ale, alebrž, alevšak, alebo, ali, ande (v RK je jednou!) anebo, anobrž, antož, aťsi, avšak!o), azda, dokonce ani aže.Bo v RZK není. Udrželo se v některých moravských nářečích, kde stává na prvním místě ve větě; snad proto žádali Vašek a Šembera, aby tak bylo i v EJ. Prosté “bo” je v celé staročeské literatuře – kromě EJ – jen jednou, totiž v Dal. 94b, a z toho nelze vysoudit, zda se kladlo na první místo vždy, anebo zda bylo příklonné jako v EJ (ve významu nejčastěji latinského autem nebo enim – může to být opět jen otrocký, mechanický překlad) a jako ve staroslověnštině. Protože však máme v nové češtině –bo- na místě druhém jako přívěšek spojky –ne nebo libo, domnívám se, že původně bylo “bo” i ve staré češtině nepřízvučné a příklonné.