D. Parataxe – souvětí souřadné

Námitka se týká užití spojek a, i a vysvětlovacího “bo”. Odpůrci tvrdí, že v RZK i v EJ je příliš velká frekvence spojky “i”, kdežto “a” stává jen výjimečně. Jinde jsme se již zmínili, že v RZK převládá skutečně “i” ve významu nejčastěji slučovacím – nehledíme-li k podružnějším odstínům této funkce – kdežto “a”, vyskytující se jen v mladších částech RK, znamená někdy “a”, ale někdy též “ale”. Percentuální podíl obou významů je shodný s tím, který požadoval Bauer pro starší jazykové stadium a nelze jistě žádat na “padělateli”, aby si předem spočítal, kolikrát užije obou spojek a v jakém významu. V EJ je “a” pouze v odporovací funkci, jak při stáří této památky pochopitelné; nejčastěji je tak překládáno latinské “sed”. Důležité je, že k němu není připínána žádná z novodobých částic, ale jen starobylé –i/aj/, -t nebo –ti/sť/ a –č/ač/. Nenacházíme proto žádné nové výtvory jako ano, abrž, ačkoli (v), ačkoliv, ale, alebrž, alevšak, alebo, ali, ande (v RK je jednou!) anebo, anobrž, antož, aťsi, avšak!o), azda, dokonce ani aže.

Bo v RZK není. Udrželo se v některých moravských nářečích, kde stává na prvním místě ve větě; snad proto žádali Vašek a Šembera, aby tak bylo i v EJ. Prosté “bo” je v celé staročeské literatuře – kromě EJ – jen jednou, totiž v Dal. 94b, a z toho nelze vysoudit, zda se kladlo na první místo vždy, anebo zda bylo příklonné jako v EJ (ve významu nejčastěji latinského autem nebo enim – může to být opět jen otrocký, mechanický překlad) a jako ve staroslověnštině. Protože však máme v nové češtině –bo- na místě druhém jako přívěšek spojky –ne nebo libo, domnívám se, že původně bylo “bo” i ve staré češtině nepřízvučné a příklonné.