E/ Hypotaxe – souvětí podřadné.

Abychom zůstali ve “vědeckém nebo badatelském kontaktu”, přidržíme se v zásadě Bauerova členění (Vývoj českého souvětí) a probereme postupně a) souvětí s větami obsahovými, b) s větami vztažnými a c) s větami příslovečnými. Při tom všem se však bude výkladem vinout jako červená nit porovnání zájmen (a spojek) od kořene "ku" - - bývalá zájmena nebo příslovce tázací, interrogativa na straně jedné a od kořene jo- (bývalá demonstrativa, zájmem a příslovce ukazovací) na straně druhé. Podotýkáme, že následující přehled není úplný, protože tato slovce jsou schopna různých modifikací zejména bylo možno ke každému z nich přidat příklonné –že, hojně ve všech starých slovanských textech. Uvádíme jen po jednom nebo dvou zájmenech, resp. spojkách jako typech.

V zásadě má být slov v levém sloupci užito ve funkci ukazovací, určitě vztažené, jen výjimečně tázací – a ovšem v různých větách spojkových; slova z pravého sloupce slouží ke tvoření přímých a nepřímých otázek, neurčitého vztahu a rovněž vět spojkových.

Ještě v době Gebauerovi se tyto výrazy sledovaly takřka jen kvantitativní methodou. Ačkoli jejich etymologie byla již dobře známa, zjišťovalo se jen, oč častější je ve staročeské literatuře kořen jo- než ku-, jak je tomu v jiných slovanských jazycích a podobně. Zubatý pokročil dále, ač zůstal v zásadě ještě v zajetí těchto “realistických” nebo “positivistických” theorií. Teprve Trávníček a po něm Bauer rozlišili řádně obě skupiny. Dnes je v podstatě jedno, zda řekneme “který” nebo “jenž”, ale do 14. století si byli autoři dost dobře vědomi tohoto rozdílu, i když, jak uvádíme, nebylo ho vždy šetřeno důsledně. Odchylky bývaly u některého typu vět častější než u jiného a dostavovaly se tu dříve, tam později. Potíže působí ovšem to, že mnohý dochovaný text je spíše jen překlad nebo adaptace cizí předlohy (u nás latinské, ve staroslověnštině řecké). Zhruba lze říci, že útvary kořene jo- stojí (nebo mají stát) tam, kde věta, kterou uvozují, je celkem rovnomocná s větou řídící, bývá (u vztažných vět zejména) jen jako vložena do souvětí, vyjadřuje – v příslovečných větách – vztah čistě časový, čistě místní bez hlubší spojitosti s hlavní myšlenkou. Naproti tomu je kořene ko- užito tam, kde jde o něco všeobecného, dosud neurčeného nebo nového, děj, který nastane jen z určitých okolností. Jazyky řeší tento rozdíl různě. Čeština, jak vidno, měla dva různé kořeny pro potřebná zájmena nebo číslovce, a zdá se, že to byl stav praslovanský, který se u nás udržel takřka nejdůsledněji. Jinde bývá místo jo- indikativ, místo ku- jiný slovesný způsob, konjuktiv, optativ, subjonctif, případně se tato obecnost vyjadřuje různými částicemi jako slovanským by, řeckým an, latinským –modo, quidem, cumque apod. Objasníme to na dvou příkladech, jednou se zájmenem, po druhé s věto u spojkovou. Dal. C 36 první “ti, ježto biechu ostali (po stopě), ot vzchodu slunečného vstali”. My bychom dnes dobře mohli říci “kteří ostali”, ale ve staré češtině by to bylo nesprávné, ač odchylky jsou již od 14. století zaznamenány. Děj je reálný, vztah jasný, určitý, věta doplňuje hlavní myšlenku spíše volně. Naproti tomu čteme v Žalt. Klem. 19, . “Hospodine, uslyš ny v den, v kterýž tě vzývati budeme”. Ten den je dosud neznám, termín vzývání je potenciálný, očekávaný. My bychom zase mohli říci “v den, v nějž” ale po staročesku by to nebylo přísné (ač “jenž” by bylo i ve staročeštině správné, kdyby se myslil třeba den soudný, jak by vyplynulo z kontextu). Sledujme nyní jednu větu spojkovou, v tomto případě časovou: Když slunce vysvitlo, tráva uschla. To není vztah “čistě časový”, jedna věta je na druhé závislá, ba mohlo by to být i “protože” místo “když”. Je to tedy jakoby “pragmatická” souslednost dějů, v níž by i ve staré češtině málo být “kda, kdy, kehdy”, zkrátka kořen “ku”. Naproti tomu je ve větě “dorazili jsme k cíli, když už slunce zapadalo” časová věta jen prostým, vedlejším určením, něčím vedlejším (latinské cum temporale) a zde se v nejstarší době kladlo (jak nás poučuje vedle archaické Alx.H jen EJ) “jeda”, “jegda” a podobně. Tyto spojky ovšem brzy vyhynuly, protože takových příkladů bylo málo. Odpůrci RZK nevěděli (nebo se tvářili, že nevědí) o těchto věcech. Flajšhans se zmohl vsvých “poznámkách” leda na chudičké konstatování, že “ideže” v RZ je nedoloženo; zkoumat, proč tam není “doložené a možné”, ve skutečnosti však na tomto místě nenáležité “kdeže”, ho ani nenapadlo. A přece by byla stačila maličkost: kdyby byl “padělatel” jednou nebo dvakrát zaměnil “kako” a “jako” v RZK – obou slovců je tu velká množství – a napsal třeba “jako bych jáz vody nemútila”, nebylo by možno těchto textů hájiti.

Věty obsahové: a) věty oznamovací. V nové češtině jsou uvezeny spojkami "že, jak", ve vzácných případech "aby". Nejstarší spojky ve staré češtině jsou "jako" a "jež(e)". Také jen je v EJ skutečně nacházíme nejčastěji jako přehled latinského quia = že; latina je to ovšem poklasická, z období po Kristu, a většinou by tu měl stát akusativ s infinitivem. Příklady z EJ: pozná dav – ježe tu jest (Ježíš); kda slyšáchu, jakože príde godina jego; vidíte, jako niče nepročinichom; slyšáchu, ježe Christus bude u věky; ježe zápověď jeho život věčen jesti; věda, jako pride godina jego; věda, ježe vše dade jemu Otec v rucě; Kaifáš svět dade Judóm, ježe vyměte (tj. že je na prospěch…) Podle Bauera, uv. spis str. 128, končí “jako” v této funkci v Alx. později se nevyskytuje. Výmluvné! Také v jiných slovanských jazycích je “jako” v tomto významu archaismus. V RZK není, místo něho je “že”. MPKV máme zase “jež”, povstavší zkrácením z “ježe” v EJ. I tato spojka je vzácná a nalézá se v Kunh., Alx. a Pas. Kořen ku se v tomto druhu vět málo uplatňuje; bývá jen ve spojeních, která byla původně řečnickými otázkami a octla se ve volné závislosti, např. Alx. V 1588 Vizte, kakť na nich zlato hoří”. Básníci RZK toho neměli zapotřebí, vyjadřovali se přímo.

b) závislé věty tázací. EJ má pouze tzv. otázky doplňovací. Spojky a zájmena byly: kto, če, který, jak, kde, kam, kudy, proč (e), kolik atd. a jejich modifikace. Je samozřejmé, že vlastní kořen je ku- protože jde o interrogativa. Kořen je- je však v této funkci též doložen (chybně) ve starobylém Žalt. Wittb. a též v Evang. Zim; jinak je “jaký” v přímé i nepřímé otázce místo “kaký” dosti pozdní, vyskýtá se od 15. století. Velice zajímavé a příznačné je, že zájmeno “který” se ve sporných památkách téměř neobjevuje. Je to proto, že původní význam byl “který z obou” (latinského uter, uterque, řecké deuteros = druhý; komponent –ter- sloužil též ke tvoření komparativů u adjektiv. Nacházíme pouze v Jar. “uhodnúce… kteraký by konec boj jměl vzieti”. Sem patří často citovaná paralela z Milionu, kde text je téměř totožný, ale hlavní slovo zní “kerakej”. Již tento přepis – dvě chyby v jednom slově, řekl by Flajšhans – by měl nezaujatému čtenáři stačit k posouzení, co je z čeho převzato. Zájmeno je tu ovšem správné, neboť výsledky boje mohly být jen dva. V RZK je v přímých i nepřímých otázkách všude správně kořen ku-. V EJ je situace tato: přímých otázek, uvozených slovci "kto, kako, če" je osm. Jednou je “kto” jako zájmeno neurčité (nikoli “někto”!). V nepřímých otázkách, na něž tu máme 4 příklady (zápověď dade če vzreku; těži sie, če mlevich; nevěsti,, kamo jde; věďá oni, ježe rejech jáz) je v prvních třech případech správnost, ba dokonce je český text lepší latinského u druhé věty, kde má předloha EJ indikativ “quae locotus sum”, ač tam patří konjuktiv “locutus sim”, jak také čteme v Nestlově kritickém vydání NZ.

V poslední větě je odchylka, ale vysvětlitelná. Myšlenkově je tu zřejmě anticipováno toto vyjádření: to, co jsem mluvil… oni vědí. Evangelistovi nezáleželo na tom, co říká nebo myslí Annáš, Kaifáš a pracovníci jejich bezpečnosti, ale na slovech Kristových. Může tu být též vliv nějaké starší předlohy, která čerpala z řeckého textu (i v něm je vlastně chyba, neboť je zde ”ha”) místné třeba v okřídleném výroku Ha gegrafa, ta gegrafa, ač bychom čekali “hatta”. Staroslověnských textů je nutno užívat v řešení těchto našich problémů nadmíru opatrně, neboť kořen je- je tu velice často na místech nenáležitých.

c) Věty žádací se spojkami ať, aby, by, zdali, k k by. Příklady z EJ: nechaj jejé, ať schová masť; poznáchu (chybně, měl být výraz ve významu “rozhodli se”) aby i Lazar zabili; pride godina, ať oslaví sie syn člověč; mnozí… nepríznáchu… aby nevyvregli sie (věta spíše obavná); pride godina, aby prešel syn člověč…; diabel posláše v sredce, aby prědal jej; netřeba jest, aby kto tě otázal; Tedy 7 příkladů s užitím spojek ať a aby. Od těchto vět je nutno lišit věty účelové, zevně podobné (viz dále) a věty vztažné ve smyslu žádacím nebo účelovém. Protiklad "je –ku" zde nemáme. Ale zjišťujeme jinou zajímavost; zcela ve shodě s nověji probádaným materiálem stává i v EJ ať tam, kde výsledek děje je bezprostřední nebo žádaný, kdežto aby vyjadřuje spíše přání, jež se splní až po delší činnosti, závěr této snahy je pochybný, někdy dokonce nepříznivý. Krajní případy v EJ: ať oslaví se syn člověč – aby i Lazara zabili. Kontaminace obou typů vět, totiž ať a aby současně se datuje až od konce 14. století.

Jak jsme již řekli, patří k první skupině spojení reálná, týkající se věcí již známých, jen dostatečně charakterisovaných, a k druhé věty, obsahující osobu nebo věc obecně platnou, dosud neznámou, očekávanou, hypothetickou. Z toho plyne, že k tomuto druhému vrstvení vztažných vět náležejí i vztažné věty žádací, účelové, obavné, časové, podmínkové, přípustkové a účinkové. Stejnojmenné věty příslovečné je nutno pak probrat zvlášť.

EJ se vztažnými zájmeny od kořene jo, závislost reálná: pro úsporu času a místa cituji vždy jen heslovitě nejdůležitější sousloví s latinským originálem, aby bylo zřejmé, jak se tyto vztažné věty shodují s latinskými větami vztažnými indikativními: Kaipa, jenž svět (radu) dade – qui dederat; účenník jenže bieše znám – qui notus erat; jenže bieše jej prědade (sic!) – qui erat traditurus; v jenže stáše – quic stab(at); jenže jde – qui venit; dav, jenže pride – quae venerat; jenže posla mě = qui misit; jejže vzkříesi – quem suscitavit; jegože poslal jesi – quem mísisti; iže slyšáchu – qui audierunt; iže vstúpichu – qui ascenderunt; jiže biechu – qui erant; ježe dal jesi quod dedisti (2x); ježe sláše sie –quae mittebantur; ježe jáz mlevju – quae loquor; oslava, juže jmějech quam habui; řeč, juže.

Vztažné věty od kořene ku- v EJ: kdo lúbí dušu, ztratí ju; kto nenávidí dušě svojě, střeže ju; kto chodí ve tmách, nevěsti…; kto věří ve mně, ne…; če jáz čiňu, ty nevěsti. Sem zařazujeme i jednu nepravou větu vztažnou: pro čeže nemožechu věřiti (= a proto). Tyto věty byly ve všech ie. jazycích, a tedy i v češtině. O nich jedná Bauer, uv. spis, str. 43 a doklady, k nimž patří i věta s načež, upomínající na Čestm., kde se “na čeže” též vyskytuje. Bauerův doklad je z mladší doby (Kom. Lab.), přesto však to nemusí být “worauf”, jak odpůrci tvrdili. Čekali bychom ovšem spíše kořen je-, proto můžeme uznat jednu odchylku. Poměr správných zájmen k odchylným v EJ je tedy 25:1. V evangelických textech, vyznačujících se jednoduchostí a srozumitelností, je ovšem zájmen od kořene ku- málo. Taktéž v RZK; Pokud zde jsou, je již užito správně, ba velmi správně. V RZ je kořen ku- zastoupen archaickým zájmenem “ký”, které je ve vztažné funkci doloženo v ostatních stř. památkách jen ustrnulým neutrem “ké”. V RZ je třikrát: vladyku si vyberúce… ký… v sněmy chodí; ustavite jima… nález, ký by směril; volta muža… ký by vládl. Jsou to věty vztažné žádací nebo účelové, jako bychom řekliv latině v těchto třech případech postupně: qui comitiis intersit; qua fratres reconcilientur; virum, qui lege ferreu regnet. Vždy konjuktiv – a proto také v RZ nemůže být “jenž chodí; jenž by směril; jenž by vládl”, ač v nové češtině je to ovšem možné. V roce 1817 by padělatel, kdyby se vůbec vyskytl, s velkou pravděpodobností nezvládl uvažovaný text a jsa sveden početností zájmene “jenž” ve staročeských i ve staroslověnských textech by ho patrně užil – zcela nesprávně – i zde. Naproti tomu je v RZ i v RK zájmene “jenž” v e vložených, indikativních větách vztažných užito vždy správně; pravdu, juže přinesechu… v RZ atd. atd. Čteme-li v RZ; gorě ptencém, jim sě… a gorě mužem, jimže… je to rovněž úplně správné. Chrudoš nemyslí podmíněný vztah “mužům, jestliže by jim žena vládla”, ale má na mysli konkrétní případ; kromě toho jde o gnómické praesens a v přísloví stojí v takových případech vždy jednoduchý indikativ. Spornější by mohlo být v Záb. “Lumír…ký pohýbal Vyšehrad”. Jistě by tu mohlo být též “jenž”. Domnívám se však, že věty jsou na sobě závislé vztahem účinku: byl tak dobrým pěvcem, že… (lat. Qui moveret).

Věty příslovečné: místní: spojky, kde, kam, kudy, pokud, odkud, otkad, kady; ideže, jam, jady, otňadž. Ze spojek od kořene je- je “ideže” ve staročeské literatuře doloženo pouze v RZ a v EJ. Do vět tohoto typu brzy proniklo “kde(že)”; jindy se užívalo universálního “ježto”, hodícího se i do vět důvodových, vypovídacích a dalších. Vidím v tom znak stylistického úpadku. Věty místní v EJ: od kořene ku- není dokladů, zato je zde dvakrát ideže: opět vložená věta bez těsnějšího vztahu se svou větou řídící: ideže jesum jáz = ubi sum ego; v chrámě, ideže judové scháziáchu sie = ubi Iudael conveniunt m. conveniebant. První příklad by možná připouštěl i “kdeže”, ale Kristus neříká: “můj sluha bude, kdekoli jsem já”, ale hle, zde, kde jsem stále, totiž v křesťanské jednotě. Také v řeckém textu je zde hopú eimi, nikoli konjunktiv s an, ač tyto vazby NZ v řeckém originále má dost často. –V RZ je “ideže” třikrát naprosto správně, v zeměpisném exkursu o povolávání vladyk a různých končin Čech na Vyšehrad. V RK ideže není, ostatní spojky jsou zde správné až snad na případy, kdy se vyznačuje směr: kamo krmě dáváše, kamo hlásat chodieváše, odkud slunce vstává, skad hořěchu meče; čekali bychom aspoň v některých případech “jam” místo kam (sporadicky doloženo v ostatních staročeských památkách) a snad “zjad” nebo “otjudy”, které však není vůbec doloženo. Správné je naproti tomu ve Zbyh: děva chodí, kamo sie jíej zachtě. Verš z Čest. o tak, že útok na se dál “právě tam”, kde byla obrana nejsilnější, případně “ačkoli právě tam…” atd. Potom by bylo spojení těchto souvětí vzázanější. Možná, že archetyp rukopisu byl jiný, ale že jej opisovač (nebo recitátor) ve 14. století pozměnil pro větší srozumitelnost. Odpůrci, ač by mohli, neuváděli tyto odchylky.

Věty časové mají spojky: doňudž, jedyžto,, jedaž, jegda (EJ); kehdy, kda (též RZK), nověji též kdy (hlavně v Jar.), též – vlastně nesprávně – kde (mimo RZK!). Poněkud stranou stojí spojka “jeli(že)”. Spojka jeda je v uznaných stč. pomátkách zastoupena jen 3x v Alx. H. Vyjadřuje tam podle Bauera “prosté časové zařazení hlavního” (nebo též zcela vedlejšího, průvodního, poznamenáváme my) děje nebo “obvykle určitý, reálný děj, jenž… se chápal jako příčina druhého děje nebo jako skutečnost, která je s ním v rozporu, vzhledem k níž nemůže první děj platit” a uvádí příklad "kterak se to stane, když já muže neznaji" (Evang. Zim., L 1,34). Zde by totiž mělo být “jeda já… neznaji”. To je zbytečná mnohomluvnost. Latináři jsou hned doma a vědí, že jde v podstatě buď o cum temporale (příklad na začátku oddílu o hypotaxi “dorazili jsme k cíli, když už slunce zapadalo”) anebo o cum inversum, když je totiž ve vedlejší větě časové vyjádřen děj hlavní, k němuž je řídící věta jen ve volném vztahu, tedy obrácený stav než obvykle. Školský příklad býval “Již se blížilo jaro, když Hannibal vytáhl… Překládalo se ve starších dobách též “když tu”. V Alx. H. je jeden takový doklad s “jeda”: co jest tu uslyšel hrózy, jedyžto juž hnuchu vozi. V RZK kořen jo- není v těchto větách zastoupen, protože náležitý byl vždy kořen ku-, odpovídající latinskému cum historicum, vyprávěcímu. Obě věty jsou vždy v těsné závislosti a někdy dokonce mohou částečně vyjadřovat i vztah důvodový nebo podmínkový. Je jistě oprávněné se ptát, proč “archaisující” Hanka nepoužil ani jednou spojky “jegda” nebo “jeda”. Ta je však v EJ, a to správně: tak reče prorok Esaias jegda… mlevi. V latině je tu rovněž správně quando s indikativem. Jegda zde uvozuje po uze průvodní, vedlejší děj a věta jím začatá klesá na pouhé příslovečné určení času. Naproti tomu je v EJ správně kda a kegdy na 4 místech. Odpovídá jim lat. cum historicum, a to: kda diabel posláše cum misisset; se kda reče cum dixisset; kda slyšáchu cum audissent; kegdy znamenia činieše cum fecisset. Pravopis je tu někdy fonetický, jak podle Bauera v těchto případech právě v nejstarších rukopisech často; gda místo kda. V RZK rovněž všude správně; ve starších básních převládá kda, kegdy, v mladších se již objevuje kdy(ž). –O spojce jeli(že), nevyskytující se v RZK, ale zato v EJ dosti běžně, je obtížné dojít určitých závěrů již proto, že původ částice –li je temný. Bauer, uváděje doklady ze 14. a 15. století, v ní vidí význam “až kdy”, který se však pro EJ nehodí. Není však totožný ani se staroslověnštinou, kde je nutno spojku tlumočit buď jako “jestliže” nebo jako “kolkoraz, pokial” (Stanislav). Jedinou pevnější basi pro výklad nám skýtá analogie: "jeli" odpovídá nepochybně příslovcím toli(k) a koli(k) a je v ní nepochybně skryt pojem mnohosti, anebo spíše vůbec kvantity třeba i nepatrné, tedy “vox media”. Důvodová, časová nebo podmínková funkce by se vyvinula sekundárně. Domnívám se, že náš výklad potvrzují tato tři místa v EJ, v němž je užito spojky “jeli” v této souvislosti: jeliže (Ježíš) milova svojě, milova je do konca = protože tak velice je miloval. Druhý výklad: rozhodli se vedoucí kněží, že i Lazara zabijí, protože tak mnozí z Židů šli za Ježíšem; naopak může vyznačovat tato spojka skromnost, úspornost: když vzal J. toliko bederní roucho, přepásal se. Tak nebo onak je tu kořen jo- na místě, poněvadž věty vyjadřují vtah reálný, důvodový. Trávníček by tuto spojku asi odvolil z citoslovce: hle, tak mnoho, tak málo, tak často.

Spojka doňudž (v RK doniž) znamená “dokud, dokud ne” a klade se opět tam, kde vyjadřuje děj očekávaný nepodmíněně, s jistotou co do průběhu i závěru (doniž mrtev nesžen, Čest.)

Dokud nebo dokud by patří k ději potenciálnímu, jehož si přejeme nebo jehož se obáváme. V EJ je pouze je- a to správně: donědže světlo jmáte a doňudže světlo jmáte (dům lucem habetis, nikoli snad dummodo habeatis). Je zajímavé, že různých tvarů užito u této spojky bezprostředně za sebou. Smělý padělatel! S doňuž se stýká vňuž. V EJ a v RZ není, v RK je ve dvou významech stejně jako v stč. vůbec? 1) “jako” (vňuž vlk ovcie) a 2) jako příslovce “v tu chvíli”. Je to archaismus, jemuž se již v 15. století nerozumělo. Smysl je reálný (v – ježe), ustrnulý akus.zájm.jě = ona, snad tedy “v tu chvíli”.

Věty způsobové a měrové. K této skupině patří z vět, jež nás zvlášť zajímají, hlavně věty účinkové a srovnávací. K prvním řadíme, jak již řečeno, Záb. “Lumír…ký pohýbal”. V RZK je v účinkových větách spojkových starodávné “až” = až; v Jar. je již o něco mladší “takže”. Ve větách srovnávacích je ovšem nejčastější spojka “jako” a případným korelátem “takto”. Této spojky je hlavně v RK veliké množství a téměř vždy je jí užito správně. Kako se vyskytuje v tomto významu (kak – tak) v stč. literatuře ojediněle. Bauer zná dva doklady v Alx. a v Jid., takže je kryta odchylka v Záb. kak sie zdie v cuzej vlasti, tako bieše sdieti; odpůrci se nad tím nepozastavili; snad by se dala věc vyložit i tak, že to není myšleno jako srovnání, ale jako věta zvolací: Kak sie zdie – tj. jak hanebně. Jinak se “padělatel” ani jednou nezmýlil a správné “jako” za domněle starobylejší “kako” nezaměnil. V EJ je “jako” rovněž všude místné, a to ve významu lat. sicut: jakože pisáno jest; jakože reče mi otec; jakože dal jesi vládu.

Věty důvodové nebo příčinné. O spojce “jeli” jednáno výše. V RZK nejsou tyto věty doloženy. V EJ ano, a to opět ve shodě s dobou, do níž památku klademe. Novějších spojek “ježto, protože, poněvadž, ano i když od kořene ku bychom se nedopátrali. V úvahu přichází pouze “jako(že)” ve významu reálném; ovšem latinský “konjunktiv cizího mínění” se v češtině vyjadřoval jinak – slovcem “prý” apod. Doklady na věty důvodové, vesměs správné: ne jako o chudých slušáše jemu, neže jakože zloděj bieše; jako slyšáchu – ut audierunt.

O větách účelových lze říci téměř totéž co o žádacích i s ojky bývají tytéž. Doklady z EJ: věríte… ať (nebo syny) světla ještě. slavi syn tvój, ať syn oslaví tě; chodiete, ať temy vás nepostigú); otvredi sredce, ať neviďá; mlevich, ati byste pokoj jměli; a vedle toho věta s aby: dal jesi vládu… aby… dast/místo “dal”; sloveso je vzdáleno od spojky a písař překládal opět mechanicky det = dast. U bezprostředního, reálnějšího účelu je opět ať, u věty předpokládají větší snahu (odtud se mluví též někdy o větách snahových – v řeč. – jež se trochu liší od vět účelových) spíše “aby”.

Věty podmínkové. Živel ku- se ovšem uplatňuje jen v souvětí irreálném (naše “kdyby”). Kdyby se však hojnější až od 14. století, a proto ji také nacházíme jen v mladší části RK (Zbyh., Opuštěná – 4 případy; už v Kytici je však starší “kdabych”). Souvětí reálné (jestliže, -li), má v námi sledovaných textech spojku ač(li), kdežto ostatní jako "jestliže, pakli, zdali, a, ano, an, když, jak, leda, nedá" se zdají jednak mladší, jednak – aspoň pro RZK – jaksi příliš prozaické. V EJ: ač kto slúží mně; ač kto mně poslúží; ač zreno umrelo bude; ačli umrelo bude. Jednou je ač i v Jar. (ač sie hrdinami zváti chcete). Je to archaismus, neboť v novějších textech nabývá “ač” funkce přípustkové, kterou má i dnes.