Oddíl VIII. Úloha Gebauerova a námitky, jež vyvrátil.

Ve svém spisku “Staročeský zlomek Evangelia svato-janského a filologické svědectví o jeho původu” (Praha 1881) obhájil G. vítězně pravost tohoto textu proti námitkám Šemberovým a Vaškovým, projeviv se po všech stránkách jako znamenitý učenec: objektivní, na své mládí a při nedostatku speciálních indexů a slovníků neobyčejně sčetlý, s velkým přehledem o staré češtině i ostatních slovanských jazycích a jejich literaturách. S politováním myslíme na to, jak by se byl vyvíjel dále a jakých vysokých met by dosáhl, kdyby zůstal věren jednak svému původnímu národnímu i vědeckému přesvědčení, jednak slovům, jež napsal v uvedeném spisku na str. 68a, která musíme i my vzít za svá: “Jazyk český proměnil se za posledních 300 let méně než za předcházejících 200 let, a za týchž 200 let méně než za předcházejících sto let, atd. proměny jeho sbíhají se čím dále do starobylosti tím rychleji a rázněji, proto tedy smíme se nadíti, že v dobách velmi starých měl tvary více starobylé, starobylostí svou daleko vynikající nad tu míru staročeskosti, kterou známe z jiných památek zachovaných a teprv od sklonku století XIII. hojnějších”.

Ale co praví K. Horálek v úvodě ke Komárkovu Hláskosloví – I. díl Historické mluvnice české, Praha 1958, str. 17? “Starou češtinou rozumíme jazyk stč. památek 14. století, je to literární jazyk, který vznikl na podkladě středočeského nářečí”. Ano, to je program, k němuž se hlásí již i Gebauer ve své Historické mluvnici a který trvá dodnes jako pozůstatek – troufám si to říci – protirukopisného boje. Lingvisté, kteří nemají tuto neblahou episodu ve svém povědomí, si počínají docela jinak. Rusové, Lužíčtí Srbové, o Jugoslávcích ani nemluvě. Již i Slováci, kterým chybějí souvislé texty starší než z 15. století, hledají s mravenčí pílí jazykovou kontinuitu svého 14., 13., a dřívějších věků v kdejakém pomaďarštěném názvu osoby nebo místa, v každém domnělém nebo skutečném slovakismu v Evang. Víd. a dalších rukopisech, a pátrají po slovenštině v období, jaká byla po zániku všeslovanské jednoty až do pozdního středověku, který již mohou přímo sledovat; a při výkladu jazykových jevů pečlivě přihlížejí k obdobám u jiných slovanských národů.

Proti tomu lze namítnout slovy též již Gebauerovými: to je úkol komparatistiky, srovnávacího jazykozpytu, my musíme zůstat na české půdě. Ale to je pravda jen částečná. Interpretace, hermeneutika, vyšší i nižší kritika textu se řídí touto zásadou: při jakékoli nejasnosti, zdánlivé nebo skutečné odchylce, případně chybě pátráme nejdříve v současných pamatkách; nemáme-li úspěchu, přejdeme do doby pozdější nebo dřívější; poté se obíráme dialekty (otpravi sie poznat nravóv cuzích); potom přijdou na řadu jiné jazyky téže ethnické skupiny (krahuj, bodrost – ač je lze i ze straré češtiny odůvodnit nebo i doložit); nemáme-li úspěchu ani zde, uchýlíme se k jiným příbuzným indoevropským národům (helm, drbiti, oř, nikoli však haněti) a posléze i k jazykům neindoevropským (tábor). Jak bylo této zásady šetřeno v řešení našich otázek, přenecháme historii.

Ve stručnosti podávám pro úplnost výčet námitek, které byly vzneseny proti EJ před Gebauerem a jím vyvráceny, s výjimkou těch, jimiž jsme se sami podrobněji zabývali.

Latinismy: skry sie ot nich – str. 47; ač zreno umrelo (na) bude, str. 48; aby dasť str. 50; v poslednější den – str. 53; veru obako – str. 55; večera učiněna – str. 55; v se = in hoc, str. 55; nenie dána non datum est, str. 55; pride Ihesus Hieresolim, str. 55; dci Sion, str. 57; král Israhel str. 57: prede dnem Pascě str. 57; od Bethsaidy Galileě str. 57; poznachu = cogitaverunt str. 59; na že če – numquid, str. 60.

Paleobulgarismy a ostatní: jeden kýždo str. 68; reku str. 72 (kmenostup je naprosto správný, praes. tvary s –e-, preterita by měla mít kmen oslabený); iz = ex str. 76; diabel str. 89, bieše predade str. 101; vše – sing. místo plurálu str. 110; Celkové výtky Šemberovy str. 120nn. Tyto námitky vyvrátil Geb. ne uvedených místech hojnými citacemi z jiných stč. spisů, pořízených rovněž podle latinských předloh. Jako vždy je i zde podávání příkladů silnou stránkou Gebauerovy filologické osobnosti. Některé námitky považuji za nezávažné a od podrobného vyvracení upouštím (např. nuže če; kýždo: máme-li “někdo” a “ký”, jistě mohlo být i “kýždo”, není-li přímo doloženo). Jinak je o nich pojednáno na příslušných místech.