Julius Enders

Jan Gebauer a Rukopisy

Úvod

Před započetím této studie jsem dost dlouho přemýšlel a moje rozpaky přetrvávají ještě dnes. Při polemických statích, k nimž patří také následující řádky, je totiž běžným zvykem, že se pisatel obírá především nejnovější literaturou; v našem případě bychom se měli spíše soustředit na Komárkův rozbor (?) RZ a RK ve Sborníku poznání nebo snad ještě na Flajšhansovo vydání Rukopisů z roku 1930 s autorovými poznámkami, jež zahrnují téměř všechny námitky, které kdy byly proti pravosti obou památek podány.

Ale byl jsem informován, že převážná část našich jazykovědců se při debatách o těchto problémech stále odvolává především na Gebauera, jenž byl v době velkých rukopisných bojů na konci minulého století nesporně mezi odpůrci největší postavou a jehož zásluha nebo spíše vina na dalším nepříliš šťastném vývoji věd na sporu zúčastněných se ukázala rozhodující.

Gebauerovy názory nebyly ovšem stále tytéž a obdobný myšlenkový postup se projevil také u jiných učenců. K ověření této pravdy stačí nahlédnout do Laiskovy bibliografie, kde jsou citovány Gebauerovy práce z doby, kdy o starobylosti RZ a RK nepochyboval. Je to na str. 351, 355, 356, 357, 358, 359 (zde obrana jiného domnělého falsa, totiž zlomku Evangelia sv. Jana), 360. Stejně bychom mohli přezkoumat původní smýšlení Gollovo (str. 354), Talvj - Robinsové (str. 345) a ovšem Flajšhansovo, který své mínění změnil několikrát a jehož obranných studií je vzpomenuto v heslech na str. 373, 374 a 375.

Neméně poučný je i ryze kvantitativní pohled na tyto věci. V roce 1885 bylo uveřejněno o Rukopisech pět odborných prací, v roce 1886 jich Laiske uvádí 110 (sto deset) a v příštích obdobích nebyla situace jiná. Jakou to intensivní lásku k vědecké pravdě vznítil mezi našimi jazykovědci, historiky a kulturními historiky Masaryk jakožto hlavní organisátor protirukopisného vystoupení! O důvodech nebo příčinách jeho počínání se nebudeme šířit, nepatří to k našemu thematu. Stačí jen říci, že pracoval v intencích vídeňské vlády --- nehledě k tomu, že duch Rukopisů je po všech stránkách positivismu, jenž tehdy přicházel do módy, zcela cizí.

Vedle některých menších článků pocházejí od Gebauera dvě větší práce, z nichž budeme na následujících stránkách vycházet. Je to Poučení o padělaných rukopisých... a dále pak rozsáhlá odpověď na Flajšhansovu obranu RK, s níž Gebauer polemisoval v Listech filologických z r. 1986\footnote{Bibliografii k této dílčí studii nalezne čtenář v jejím závěru. Je samozřejmé, že mnohé postřehy, s nimiž přišli přátelé i nepřátelé Rukopisů na konci minulého století, je nutno považovat na sklonku tohoto věku již za překonané. Zatím jen rámcově: že starou češtinu v její celé šíři neznáme a nikdy znát nebudeme, věděl jisě i Gebauer lépe než kdo jiný a Komárek na str. 213 se právem zamýšlí nad kompetencí lingvistické vědy k řešení našeho problému v konfrontaci s vědami exaktními, tedy především s chemií. Naší povinností však je poukázat na vážné dílčí nedostatky Gebauerovy filologické práce, jichž si byl velký učenec možná vědom, ale k nimž se nikdy nepřiznal. Jeho Poučení mělo být universálním důkazem falsifikátu, a proto se neomezovalo na jazykové otázky, ale obíralo se i problémy jinými, jak ještě dále uvidíme. Co tedy v Gebauerově argumentaci nejvíce pohřešujeme ?

1. Splnění textologických požadavků. Chybí pojednání o starých razurách v RK, o tom, jak mnoho míst Hanka ve své editio princeps špatně chápal nebo četl (takových případů je přes osmdesát). Není rozebrán smysl a účel červených značek v RZ, z nichž jedny jsou umístěny pod začátky slov, aby byl usnadněn další opis textu, kdežto druhé zatím vzdorují výkladu; snad tu jde o notové záznamy. Kromě toho nepřihlédl Gebauer k písni Jelen z RZ, jejíž starší opis (z 13. století) nacházíme na rubu Milostné písně krále Václava, jež rovněž není podvrhem, ale pravou památkou z uvedené doby.
2. Gebauer nevěděl --- nebo nechtěl vědět --- že vlastní text RK je z jiné doby než jeho opis. Písně vznikly, nebo spíše vznikali mezi 9. a 14. stoletím, ale jejich soubor, jak jej máme před sebou, pochází ze století čtrnáctého. Dokazují to incipity, nadpisy některých písní a kapitol RK, jejichž jazyk se od ostatního obsahu výrazně liší.
3. Liší se také v celku i v jednotlivostech jazyk RZ od RK, nemluvě ani o dalších domnělých falsifikátech s propastnými rozdíly ve výrazivu, v gramatickém systému, ve skladební technice, tendenci, pergamenu, typech písmen atd. atd. K tomu všemu Gebauer nezaujal kromě občasného kategorického a neodůvodněného odsudku žádné konkrétní stanovisko.
4. Objektivním rozborem RK (RZ je k tomu příliš krátký) lze zjistit, že to není památka středočeská, ale že proveniencí patří do Čech severovýchodních, částečně na Moravu a do tehdyy většího Slezska. Jako obránce Gebauer tuto skutečnost tušil, ba vyznával, ale jako odpůrce o ní nechce vědět.
5. Jazyk našich památek je --- svým způsobem --- též stylisován, jak je tomu též u pravých hlavně náboženských středověkých textů, ale jinak. Byl vypěstován celými generacemi pěvců, může, ba musí v sobě zahrnovat formy nářeční, archaismy a neologismy, ba i výtvory umělé, jichž používá pěvec z důvodů metrických nebo pro eufonii. V Rukopisech je však těchto případů nadmíru málo; daly by se spočítat na prstech jedné ruky, Gebauerovi i jeho následovníkům není o tom nic známo.
6. Nejzávažnější nedostatek, jenž se ovšem projevuje u celé lingvistické positivistické školy a v našem případě vírou ve všemocnost dokladů. Co se najde v uznaném českém textu ze 14. století, vyvrací eventuální námitku proti Rukopisům; co se nenalezne, zůstavuje námitku v plné síle. K vývoji jazyka, k jeho zákonitostem a případným vazbám jednotlivých jevů jednoho na druhý Gebauer a mnozí jeho nástupci nepřihlížejí. Jazyk Rukopisů však je, i když to leckoho překvapí, přesnější, důslednější a v diachronním pohledu správnější než kleslý již jazyk ostatních staročeských textů.
7. Nedostatek již méně závažný, ale stále se opakující: Gebauer pokládá nedoložené výrazy nebo rčení z RZ a RK téměř vždy za rusismy, ač mnohé lze akceptovat jako všeslovanské a jinde dobře ověřené --- včetně staré češtiny, dialektů, onomastiky atd.

Gebauerovy námitky proti jazyku Rukopisů

V tomto oboru byl Gebauer přes snahu o zasahování do jiných vědních odvětví přece jen nejvíc doma, takže budeme i my věnovat tomuto úseku jeho práce největší pozornost. Nejdříve je nutno konstatovat, že největší váhu kladl Gebauer na tak zvané koincidence chyb. Tím myslel domnělé nebo skutečné chyby, jež objevoval v Hankových spisech (nebo vydáních jiných středověkých textů Hankou pořízených) z doby před rokem 1817, tedy před nálezem RZ a RK, a kteríé se pak našly též v jeho falsech. Podotýkáme, že Gebauer nikdy nemluvil o jiných potenciálních padělatelích, vždy jen o Hankovi. To také vytkl Gebauerovi Komárek (Sborník, str. 217) s odvoláním též na V.J. Jagiče, který rovněž žádal, aby bylo napřed zjištěno nepochybné falsum a teprve potom aby se uvažovalo o jeho původci. My spojíme v následujících odstavcích ony shody -- neshody s osttními námitkami v jedno, neboť podsatou problémů je lingvistika zde i onde.

Hodně si zakládal Gebauer na správnosti, resp. nesprávnosti t.zv. jotace (lépe: palatalisace po souhláskách, jež dnes nazýváme měkkými nebo obojetnými) a jejího značení v písmu. V RK je prý na 400 chyb proti jiným středověkým rukopisům. K osvětlení věci bylo však třeba provést průzkum a statistické výpočty u všech slabik, jež přicházejí v úvahu. Provedl jsem to ve svém jazykovědném rozboru. Při posuzování věci je třeba mít na zřeteli tyto okolnosti:

1. RK je opis textu psaného původně pravopisen jednoduchým , který samohlásky e, ě nerozlišoval;
2. někdy se projevuje až neočekávaná správnost, zejména při slabice le a cie, če;
3. RK jeví na některých místech stopy t.zv. petáckého dialektu, například právě u číslovky pet i jinde, tedy ve slovech, kde nastala nářečová depalatalisace. Koncem 14. století, do něhož datujeme náš RK, jotace už zřejmě zmizela a mluvilo se asi tak, jak nám výslovnost tehdejší češtiny zprostředkoval například Hus.

Mužstvo: podle G. znamenalo staročesky mužnost. Výtku odmítl Komárek na str. 22.

Bodrost: staročesky prý jen bedrost nebo snad bdrost. Někdy bývá i forma s --e-- čtena, místo je paleograficky nezřetelné. Proti tomu novější literatura: osada Obodř v Polabí, místní jméno Badry, Profous I.; Zubatý II., str. 331 upozornil na hydronym Toplá v sev. Čechách; Svoboda má na str. 100 jméno Obodr, viz dále Trávníčkovu HM str. 51. Jiné takové odchylky u Běliče, Dolská nářečí. Forma s --o-- se vysvětluje též analogií podlu dobrý.

Plzný, plzňa ve významu prospěšný, užitečný, prý nemožné, vzniklo prý nepochopením ruského polza, složeného z předložky nebo předpony po-- a základu lehký. Ve skutečnosti patří k plaziti se, plznúti, pluh a k celé této velmi rozvětvené rodině. Původní význam -- dobře klouzající, tedy orný. Význam z RK ještě přžetrvává ve rčení to mi pluží, pivo mi pluží (prospívá), viz Kellner II, str. 249.

Sténati, staročesky prý jen stonati. Omyl, neboť v kmenostupných variantách e/o patří --e-- pravidelně k slovesům, --o-- ke jménům. Později se ovšem obě formy zaměňovaly. Trávníček, HM str. 413 právem upozorňuje na původní časování slovesa s --e-- ve slovenštině.

Iměti, jměti, imě, jmě: G. žádá variantu s j--, ale kolísání bylo i zde. Z původního i, í vzniklo j-- nebo i--, viz Shevelova, str. 198, 199, 441. Lze se odvolat i na OJ na Iz-- a na předložku i předponu iz--, jež je zřejmě všeslovanská.

Vojevoda, vojvoda, vévoditi a nestažené tvary od mój, svój na místech nenáležitých. Za starobylé je uznal Komárek, Přednášky k mezinárodnímu sjezdu slavistů ve Varšavě 1975, str. 22. Kdysi se soudilo --- zřejmě ještě pod vlivem protirukopisného boje --- že moravské nářečové tvary byly až později nově uvedeny analogií podle mój. Starší formy lze nalézt i v pravé staročeské literatuře,ač je jich poskrovnu. Viz též Lehra - Splawinského a J. Stiebra, kteří jsou ve své HM jaz. čes. velmi skeptičtí a diví se, jak může existovat i dnes forma hrá a hraje vedle sebe na malém území.

Vzvýši (seděli): Jde o kněze, knieni a Ludiši ze stejnojmenné písně RK. G. zde viděl nejen hrubou chybu, ale i nekrasu, jako by jmenovaní seděli do výše. Zde mu zůstal jazykový úzus RK cizí, neboť kdyby byl jeho výklad správný, musilo by být v textu vzvýš nebo vzvýšu. Toto vzvýš je ostatně v Jaroslavu. V Lud. jde o ustrnulé adverbium asi jako vz dolě (Kopečný, ESSJ I, str. 281 a 67).

S - kmeny ve formách dřeves, sloves G. odmítá, žádá sklonění o - kmenové podle vzoru město. O existenci uvedených forem v jiných slovanských jazycích ovšem věděl. RK tu přebírá dědictví z praslovanštiny, ba z indoevropštiny, neboť v řečtině jsou s - kmeny kleos a dendros (vedle dendron). Máme tu jeden z více případů, kdy odpůrci Rukopisů vykládají i správné a starobylé formy jako chyby jen proto, že je úpadková středověká čeština již neznala.

Třie, tři -- čtyřie, čtyři: G. kárá zaměňování pádů. Kratší formy byly převážně v akusativu, další v nominativu. Kolísání; doklady u Flajšhanse v jeho Obraně --- a také v Žalt. Vitb., který Gebauer sám vydal.

Zájm. ves, veš: Zde je námitek několik. Předně proti písařské praxi RK, který má převážně formy vsie, vsieho atd. Podle Gebauera se musí číst vsje, vsjeho, ačkoli stará čeština znala jen tvary s -- š --. To je však omyl, původně bylo v češtině jako ve všech slovanských jazycích veš, možná s šeplavým polským š. Důkazy: máme vezdy, vesmír, vesnice u prvních dvou výrazů se operuje s náboženskými archaismy ! Ale jsou i místní jména Svéradice, Svébořice vedle forem se Vše..., viz Geb. HM III, 1, str. 514. V RK se vyskytuje též jmenná forma v gen. vsia místo žádaného všeho. Je to asi archaismus, jako bylo od ten původně tá (Vondrák II, str. 90, srv. i sám, sama. Z literatury ještě Hattala, Obrana, str. 30, a Bulachovskij, str. 390.

Mútiši, piješi, chceši. Prý umělý archaismus podle staroslověnštiny, ve staré češtině prý jen --š. Doklady z archiválií (ČČM 18, 1896, str. 369) Gebauer odmítal násilnou argumentací ve své HM III, 1, str. 11. Mění tu --ši na -- šli, jako by šlo o větu podmínkovou nebo o moravskou změnu ši -- šli. Někdy lze tedy uznat dialektické formy i pro staročeštinu, nejde - li ovšem o Rukopisy. Ale sufix -- ši je všeslovanský, viz Manczaka, str. 283. Jedeši je také na jedné z novogorodských listin psaných na březové kůře, kde o nějakých staroslověnských nebo církevně slovanských vlivech nelze mluvit.

Zvěsti, umdlá, bieci podle G. vše nedoložené a nemožné. Tyto slovesné tvary neměly být vytrhány z konceptu, ale probrány spolu s dalšími starobylými primárními slovesy, jichž je v podezřelých textech více. Vyjdeme - li z infinitivů, tedy ještě trci -- trhnouti a stici -- stihnouti (toto je v EJ). Zvěsti prý nebylo nikdy nic. Omyl, srv. ukrajinské Wysti a analogické formy ve slovenštině, Stanislav II, 564 a III, 330. Též staroslověnské otvě, s nímž si jazykovědci neuměli poradit (kromě Račkiho v jeho vydání kodexu Aseemaniho). Žádané zvěděti je pozdější, infinitivní koncovka z presentu je připojena ke starému perfektu !Kratší formy poviech, otvěch u Gebauera III, 2, str. 106. Pro staré bieci se vyslovil Němec, Genese, str. 49; je akceptováno ve všech etymologických slovnících. Viz běhlá žena ! Umdlý je možno vykládat několikerým způsobem, jako chybu, jako básnický novotvar (z důvodů metrických) nebo, a to nejlépe, ze zaniklého původního slovesa u - med - ti. Viz zemdlošč u Taszyckého, Rozpravy, str. 264; um6dnoti, Varbot, str. 156, tedy m6diti, ruské dialektické modeť aj. Máme i jiné obdobné hybridy (?) jako útlý, obtěžký, pochylý, uchý -- ušatý.

Ot, jun. Prý staročesky nedoloženo nebo dokonce nemožné. Je však otný, praotný, viz třeba Meilleta, II, 343, Stanislava I, 59; Machkův ES sub voce; Kott, Dodatky k Bartošovi, str. 72. Jun: kryto osobními jmény Jun, Junek a zřejmě též apelativem ocún (přes odpor Kopečného, sdělený dopisem); ruské nářeční otsyn, podle odchylné doby květu a plodu.

Vražba: jedno z obtížných slov RK. Výkladů bylo podáno několik, ale přímé spojení s vrahem a vraždou je mylné. Patří k vražiti, nevražiti. Význam: prokletí, smrt těla i duše jako protiklad k smrti křesťanské, Bohem zaměřené. Gebauer,ač zde uplatňoval námitku, má ve své HM I, str. 34, uvedeno vražba -- magia, staroslověnské vraž6b6nik7 -- ďábel, úkladník.

Osobní jména: Také o nich bylo mnoho sporů. Gebauer je pokládal za chybná, obránci se snažili oslabit některé námitky tvrzením, že se snad vymítla v některých případech (Krutovoj -- Kruvoj, Lubomír -- Lumír) prostřední slabika. Komárek hodnotil ústrojnost tvoření OJ celkem příznivě (Sb. str. 245 nn.). To vše již nestačí. Jde tu o archaismy: v Kruvoji je ukryto litevské krauti, jméno samo značí totéž co Bivoj; v Lumíru, Luďku a Luboru nalézáme litevské lauti, žijící ještě v českém uleviti, řecké lyó -- uvolňuji. Z literatury uvádíme: Taszycki, Onomastika str. 7 a 63; Eichler, Studien, str. 58; B. Dunaj, Jezik polski najsztarszej doby pismiennej, Krakov 1975, str. 89. Ten mluví o změnách přízvuku a jeho vlivech, možnosti čestných přezdívek (nomina -- omina). Na Odinova krycí jména poukazuje Heger, Edda; na vymyšlená jména mořeplavců v Odyseji Chadwickové I, 230; viz i Proppa, Russkij... str.414 a Hoekstru, vysvětlujícího jména Ponelopiných nápadníků a Odysseovi nepřátelských žebráků na Ithace; slovanské přezdívky Dobryňa, Sokol, Zmeio Volko atd.

Odchylné stupňování adjektiv i adverbií: v RK v nich bývá potlačen komponent -- š --, je to způsob chorvatský. Ale jsou i doklady v literatuře pravé: viz Flajšhans, Obrana 257; u Gebauera (!) doktoři pilnějí -- pilnější, HM III, 1, str. 308; k věci samé např. Manczak, str. 277.

Dvadesět, tři(e)desět: Ke střídání i -- ie ještě doplňujeme tři nestvoření, třie neměřícní, Flajšhans, Obrana, str. 248. Jiné doklady ze Symb. sv. Athanasia. Kromě toho žádal G. něco jako třidceti apod., zcela mylně. Neboť desět je původně substantivum desitka a skloňovalo se jako souhláskový kmen loket, jak dokazuje i staroslověnština ve spojení d7va učenik7 svojich7 nebo přímo v RK čtyřie hlukóv. Ostatně i třikrát, t.j. původně tři zářezy nebo tři zářezů.

Spásati: Nedokonavé ke spasiti, jinak odlišný vid vytvořit ani nešlo. V češtině prý nedoloženo, ale je ve stsl. a ve staré ruštině.

Chodívati aj.: zde mylně žádá G. (a po něm Zubatý) komponent -- ie -- s odůvodněním, že tato slovesa vznikla ze staročeského imperfekta a že jsou novějšího původu. Už chronologicky to nevyhovuje. Proti nim správně Trávníček, Vid, str. 55 a 64. Stará vzorová slovesa jsou dávati a bývati. Do původního tvaru se vsunulo -- i -- (iterativní) a později protihiátové j nebo v.

Mezu: Žádáno mezi. Ve slovanských jazycích obě formy. Původní duál se snad hodil pro LS z RZ lépe, neboť šlo o dva rozhněvané bratry a dvě jejich državy. Kuriosní je, že G. říká ve svém Poučení, že mezu v češtině nikdy nebylo, ale má je v HM I, str. 400. Mezi prý vzniklo z původní formy přehláskou, ale to je omyl.

Hoj: prý nedoložené citoslovce. Lze je však nalézt v Dal. Cerr 67b, slovo asi patří k hojný. Že je i v Žalt. Vitb., vydaném, jak již řečeno, Gebauerem, už ani nepřekvapuje: A hoj milujúcím tebe, 121, 6. Doloženo je také oj.

Ajta: I Komárek ještě opakuje tuto starou námitku, kterou dávno vyvrátil Seykora. Je třeba číst aj, ta hlavně vzhledem k RK Čest. Aj, ta sě valé dým... Ta je archaismus, ale dosud žije ve slovenštině. V češtině je základem slůvek jako tady, taký, tamo atd.

Jmenná adjektiva v přívlastku: Některá jsou nesporná, jiná lze vyložit i jako složená, tedy náležitá. O věci mnoho psáno; nejpravděpodobnější je přec jen asi teorie členová: jmenná adj. dostala člen, tedy ukazovací zájmeno j6 tam, kde to bylo syntakticky nutné. V Rukopisech jsou ještě zbytky původního stavu, jejž tu zjednodušeně charakterisujeme jako protiklad určenosti a neurčenosti. Ale nemáme tu jmenná adjektiva ve všech pádech. Spíše jen tam, kde tvořila se svým substantivem sudoslabičné metrické útvary, tedy šira neba, k modru vrchu místo k modrému.

Převaha adverbií na -- o (silno místo žádaného silně atd.) Dodnes na východě našeho území. Starší stadium, viz frekvenci o(ě) ve staroslověnštině. Původně ustrnulý akusativ nebo nominativ proti lokálu. Tento vývoj nazývá Trávníček (Skladba, str. 130, aj.) adverbialisací doplňku: kůň běží rychle -- rychlo -- rychle. Také Gebauer IV, str. 328 uvádí větší počet adverbií na -- o dnes zaniklých. V obratech z denního života se -- o udržuje konservativněji než v textech knižních: pták letí vysoko -- vysoce si někoho vážiti. V jiných Hankových falsech převládají adverbia na --ě.

Ukazovací zájm. sen, sien (příp. sij). Námitky jednak proti tvaru sien (žádáno spíše sen, ač obé je doloženo), jednak proti přílišné frekvenci a na místech ne vždy náležitých. RK se i zde hlásí k východní provenienci, srv. nějaký muž -- jakýsi muž (komponent ně--) v RZ a v RK vůbec není. Podle Leskiena (Deklination im Slawisch - Litauischen und Germanischen, dotisk 1963, str. 110) je sij, sien starší než žádané sen. RZK neznají ukazovací zájm. tento, který je značně mladší. Geb. nemá ve své HM III, 1, str. 512 doklady na akus. a nom. masc. a fem. v plurále, uvádí tvary předpokládané, ač by v RZ a v RK žádané formy nalezl ! Viz i Geb. HM IV, str. 236. Zájmeno má četnější funkce v Rukopisech než v pravé staročeské, jak je pochopitelné. Viz Kurze, skladba, str. 121. Zde doklady ze staroslověnštiny. Pro důraz se připíná ještě --že, kdežto s6 bývá příklonné. Toto pravidlo je zachováno i v Rukopisech a nechtěně je doložil --- kdo jiný než Gebauer, HM III, 1, str. 506.

Odchylné vazby slovesné: Gebauer aj. žádají genitivy po jmu se činit, ždáti čeho, zývati, střežiti aj., další, tedy i při dodati, zkusiti. V pravé staročeské skutečně zde genitivy převládají, ale proč ? Při ději teprve očekávaném, při všeobecnosti nebo částečném objektu. Naproti tomu se pro epiku a ovšem i pro běžný život hodí lépe akusativ jako pád přímého zásahu, a to je také důvod, proč je dnes u těchto vazeb takřka monopolní. U jmouti, jieti sě má Geb. v HM IV, str. 357 pět dokladů na akusativ. U ždáti je v RK trojí vazba, zož u potenciálního padělatele překvapuje už z psychologických důvodů. Je tu akus., gen. a předložkový pád po na, t.j. čekati na... Viz Staročeský slovník 9, str. 257; Kott cituje z Bibl Ol. vyždav ráno. Viz i Psalt. Sin. streg\b{eštei duš\b{o} \ moj\b{o}} 70, 10. Podle Trávníčka, Vid str. 88 si přípona po žádá původně akusativní rekci.

Kol, kolkol místo žádaného kolem a snad kolo (tato druhá předložka v RK je). Flajšhans doložil ve své Obraně na str. 265 kolkol z nářečí. Etymologie podle Vasmera ze squel (squol) k slovesu kláti. Patřil by sem i koukol -- květ koldokola řasnatý. Předložka sama si žádá už svým významem zdvojení, časté také u jiných předložek.

Kdě, zdě, vezdě: žádáno --e, ale --- nehledě k obtížné grafice --- kolísají obě formy všude, včetně češtiny, pro niž uznává Flajšhans i ve svých Poznámkách k vydání z roku 1930 petrifikát (?) nikdě. Snad tu jsou původní lokály, jež RZ i RK zachovávají velmi přísně. Gebauer se řídí při přepisu doslovným zněním textu, ale měl by spíš přepisovat sdě.

Kázati: prý nesprávně ve významu ukazovati, ale ten je, jak říkají všechny etymologické slovníky, starší a původní. Kdo chce, může ovšem vykládat větu kněžna na Lubora káže též volá. Někdy se vyplatí prověřit i sloveso složené: Alx V, 421 voj sě... skáza -- ukázal se; ale i sama sě vždy šlechta káže, Alx V 1908.

Protče, k protknúti, prý v chybné významu probodnouti, ač to správně znamená proseknouti (v Jar. kyčlu). Předně lze číst k kyčlu, pravopis RK to dovoluje. Ostatně říká etymologie, že sloveso vzniklo ze základu tek / tok -- proseknout i probodnout. Slawski s.v. kopie: pop... chleb kopiem rze\.{z}e.

Předl. ku vedle k, ke. Podle Gebauera by měla být jen před retnicemi, jen velmi vzácně na jiných místech. Statistika, kterou jsem pořídil ve svém Rozboru, dokazuje, že pravidlo i pro RK celkem platí. Etymologie však vychází z kom, snad proti tu (Kopečný, Rospond, Komárek). Ku bývá před st, t, ú, d, o, h. Na východě je častější.

Bratř: Žádáno ta bratřie; i zde se záporně projevuje vyřazení jednoho slůvka z gramatického komplexu. Geb. HM III, 1, str. 360 uvádí množství takových i-kmenů z pozdější češtiny vymizelých a často tvarem i významem napadenému výrazu z RK blízkých. Máme: kněž, druž, stář, slovenské brať, polské dědz, brač. K tomu literatura: Kott V, dodatky; Flajšhans, Obrana, Mareš, Marnost, R. Krajčovič, At\l as onomasticzny s\l owianczyeny, str. 29. Ze stč. literatury se citují doklady z Bibl. Ol., Hrad, Mand.

Muži, vlci, koni (instrum. plur.), znameniem. Opět případ, kdy se vykládají správné tvary jako chyby. Dokonce přepisuje G. ve svém Poučení vlcí, muží, čímž ovšem dostává staročeské novotvary. Ale tato substantiva figurují --- stejně jako kon6 --- ve mnohých mluvnicích jako paradeigmata o-kmenů a jo-kmenů. Také znameniem je původní a správné, žádané znamením je novější a vzniklo patrně analogií podle adj. pěší, viz Trávníček, HM 308 a 309. Podle HM Vážného, str. 29 by staré vlcie musilo znít vlčie. Na instrum. koni je prý jen jeden doklad, totiž v Otc. 136b, je asi také v Alx; to však by vyžadovalo delšího výkladu. Žádané mužie je v RZ.

Dajú ovšem k dajati, váže se též na imperfektum dáše. Staré dati bylo obojvidové, proto utvořena vidová slovesa od dad a dajú. Toto dajati nalezneme v Geb. HM III, 2, str. 338 s citátem z Cis. Mnich. 97a, ale ve svých protirukopisných výpadech i ve svém neúplném stč. slovníku se k tomuto dokladu již autor neznal. Viz také z Dal. poče Němcóm do země nedáti, C 72. Dodnes žije toto sporné sloveso ve rčeních jako tak se to nedá dělat. V Kat. 468 bývá čteno radu daji, ale novější vydání tu mají dávají, i když se tím verš o slabiku prodlužuje. Jedno z obou čtení je zřejmě konjektura vydavatelova. Výmluvné je i to, že imperativ je vždy daj, dajte, nikoli stsl. daz6 .

Vzdujú, větři: Námitka, žádáno vzedmú. Základ du-- je původní, je k němu duch, duše aj., kdežto dm\b{o}, litev. dumpti má už kořen rozšířený. Viz též Trubačeva, Etimologija 1965, str. 385, kde krytisuje Kopečného, jenž se tu držel Gebauera. Viz dále Zubatého, I, 2, str. 96.

Pleje (děva konopie): Žádáno pleve, obě formy jsou však starobylé, jak dosvědčuje Vasmer III, 1971 s.v. poloť. Dále u Perssona II, str. 803. Máme i správné žive v RK. Sloves s takovýmto střídáním je více, třeba naše šiju proti litev. siuvu atd.

Chtějú (místo chtie, příp. samochtiec, obě formy jsou v RK také). Flajšhans, Osvěta 26, 1896, str. 94 a jinde nalezl doklady z Ev. Ol. a dalších textů, také z Husa. Jan Blahoslav má moravské nechtějau, z 15. století, vzniklé nepochybně z --ú. U Stanislava II, 504 chcejú. Imperfekta chtiech i chtějéch, Vondrák, Vergl. II, str. 229. Imperativ vždy chtěj.

Pohovte k hoviti místo hověti . Viz Flajšhanse, Obrana, str.251. Obdobné formy v ukrajinštině, dále srbské hovič , stsl. gověti i goviti, u Vaillanta, Manuel, ruský překlad na str.292, hornolužické howič. Na tyto varianty upozornil též Vasmer I., s.v. govet6. Trávníček, HM 407 cituje z kladského dialektu vyhoviť. To je důležité, neboť jazyk Čest. z RK je této oblasti blízký, jak uvádím ve svém Rozboru na jiných příkladech.

Řve, zve, drúce sě : jde o slovesa s kmenostupem e/o a s --á-- v infinitivu. Flajšhans, Osvěta 26. 1896, str.892 přináší doklady z Ev. 01 a z Otc., lva řvúcieho z Hymn.Op.177 b a další u Gebauera III,2, str.233 vedle správných forem řevu,zovu,derúce sě. V Dal. 15,2 je text nejasný, aorist zařve je jedno z možných čtení. Viz též Miklošiče u Brandla, Obrana LS, str.136. Řvenie z Glos.Roud. z 15.stol. Existovalo i zařvnúti u Kotta podle Maška, Leg.Dor.U. Gebauerovy výklady z HM se mi zdají nedůsledné, třeba uznává imperativ řvi a řevi. Staroslověnské r7venie u Dostála, Studie, str.164. Varbot uznává ztracené sloveso z redukcí, žijící v českém řváti, základ by byl r6v6n7 . K zve : Slawski, Slovník I, 1974, str.133 vychází jistě správně z inf. zev - ti. Etymologicky sem možná patří zv6nieti -- zníti. Srv. dále výzva i vřava, u Gregora, z nářečí slavkovsko - bučovického zváč, pochopitelně i novočeské řvoun. To vše dokazuje existenci zánikového stupně z dob velmi starých. A také důslednost jazyka RK, jež by výskytem forem derúce, zovu, řevu utrpěla.

Zbrocechu (mebo sbrocechu). Námitka říká, že ke zbrotiti by muselo být iterativní zbráceti jako vycházeti k choditi aj. Jenže toto zbroceti z RK není iterativní, ale je utvořeno postnominálně přímo k broc, brošt6 ,brošcen7 -- červeně zbarven, srv. polské MJ Broczewo, Broszewo. naše MJ Brocná, Brocany. Ve stsl. slovníku i broščenie.

Cházieva, piena, zýva (aoristy). Někdy se k nim přiřazuje i loži, aor. místo odloži z EJ, dokonce i palováše, imper. z RK -- upalovali, utíkali. Námitka, která tu přetrvává dodnes, říká, že tyto tvary zplodil falsátor mylnou dekomposicí ze sloves složených. To je scestné tvrzení už proto, že tvoření vidu kmenostupem je starší než prefixace. Máme tedy před sebou archaismy, ostatně porůznu dobře doložené. Zývati je v Kat., 2145 a jinde, patří sem chozovati z laštiny, chadžati ve stsl. Supr.206,6, ruské chaživať, pinať; palovati uvádí z chodštiny Machek, ložiti vedle mnoha jiných sloves takového tvoření má Trávníček, Vid.

Vrchole místo žádaného vrchol. Komárek vcelku uznává Flajšhansovy doklady z jihočeských nářečí. Prusík, Osvěta 16,1886,I,572 má další z Plzeňska a Roudnicka. Kott cituje ze Sušila ta vrchol. Heterogennost tohoto slova byla tedy značně rozšířena. Hodně příkladů má Oberpfalcer, od něhož jsem jak od jednoho z mála učenců nikde nečetl nějaký protirukopisný výpad a který dokonce uznával i citoval i Seykorovy práce, třebaže v jiných souvislostech.

Akusativ při jieti sě (jmouti se činiti) a rozkotati. Podle G. tu má být genitiv, nikoliv tedy jechu sě náspy rozkotati a sloveso nedokonavé. Tím rozkotati asi skutečně je. Na akusativ místo genitivu má Gebauer při těchto vazbách pět dokladů ve své HM IV,str.357.

Máchati, pohýbati s akus.(meče Vyšehrad). Žádány instrumentály. Ale i zde nacházíme archaismy. Nebyla jen adverbialisace doplňku, ale i předmětu, neboť důraz býval na objektu, ne na slovese. K tomu Bernštejn. Tvoritelnyj, str.84; Lomtev, Očerki 257 a již Potebňa, Iz zapisok po russkoj drammatike I - II, Charkov 1888, str.457. Na hýbati z akus. doklady u Flajšhanse a Kotta, nalezl jsem další v Brn. nauč. Proti výkladům Zubatého a dalších máchati prádlo a máchati meč je totéž, i když to vypadá groteskně, neboť je to v zásadě práti, tlouci. K základu má-jsou výborné postřehy Perssonovy.

Supinum s akusativem : Gebauer žádá genitiv. Ve staroslověnštině je poměr obou rekcí téměř vyrovnán, ve starší češtině -- té uznávané -- bývají citovány jen dva doklady. Je to ošidné, neboť mnohdy nevíme, zda máme před sebou supinum nebo již zkrácený infinitiv. Je tu opět protiklad akusativu jeko pádu přímého zásahu a genitivu při něčem myšleném, teprve připravovaném, neurčitém. Kromě toho je třeba mít stále na vědomí, že supinum je tvar slovesný, jako jmenný (stč. ze spatu atd.) je to ustrnulina. Z těchto letmo nahozených výkladů vyplývá, že sloveso, jež na supinu závisí, může být dokonavé i nedokonavé. O tom nejlépe O.Svitavský, Pastrnkův sborník, Praha 1923,str.83 nn.:Jdu lovit ryb, ale jdu vylovit (ty) ryby. Dále Vondrák, Vrgl. II, str.422 a K.I.Chdova, Problemy ie jezykoznanija, Moskva 1964, str.145; Baudiš, Řeč, str.44.

Postúpati : podle Gebauera nenáležitý význam jít kupředu, staročesky prý to znamenalo jít zpět, ustupovat. Vyvrátil sám Komárek, v Jar. 9,8 se myslí jakýkoli pohyb, uhnutí z místa. Vysvětlil i Flajšhans a Seykora, dokonce i Zubatý I,1,str.181 uznává oba významy, ale míní, že prefix je tu různého původu.

Rozvaděma bratry, RZ : Formu G. akceptuje, ale kárá smysl; staročesky prý to není být rozkmotřen, ale smiřovati se. Etymologie je obtížná a sporná. Nejlépe vyjít ze staroslov. vad7 -- spřežení, neboť potom lze vysvětlit oba významy: smiřovati spřežení nesvorné nebo rozeštvat spřežení svorné. Normální dnešní smysl je kryt místními jmény Rozvadov, Rozvadovice (Hosák -- Šrámek II,389) aj. Výraznější je jistě význam negativní.V rozvadcích raněn v Půh.V,102. Polské Rozwadów se překládá německy Neidhardt.

Druhdy : Prý staročesky -- občas, v RK někdy, kdysi. Zde je dobře vidět povrchnost a nedostatečnost práce Gebauerovy a jeho nástupců. Druhý je v RK šestnáctkrát ve významu jiný než tento, tedy zájmenném, kdežto jako číslovky je užito tvarů vterý v RK a vtorý v RZ. I tato variabilnost je výmluvná. K dokladům lze sáhnout ke Kottovi s.v. vzdáli}. Gebauerův Stč. slovník říká, že druhde -- alias, alibi, alio loco, tedy jinde. Důsledně k druhdy by to musilo znamenat zde i tam. Jiný v RZ ani v RK není. Druhdy jako občas je druhotné, neujalo se.

Úsilno : neznamená pracně jak vykládá G., ale buď s velikou silou nebo násilně. V Otc. 101 a muž úsilný -- násilník; Stč.slovník seš.9,str.203 Žena Putifarova byla mládenci úsilna; úsilé rtóv jich přikryje je, Žalt. Vitb. vydaný Gebauerem,139. Vydavatel to překládá labor, práce, je to však mylné. Kralická bible i jiné edice těchto žalmů zde uvádějí správněji nepravost.

Skad : Prý dle polského sk\b{ad, ale našel jsem i skad jako dialektický tvar v Karlowiczových materiálech.

Dle : Stálý problém etymologú i filologů vůbec. Podle G. mohlo mít ve staré češtině význam účelový nabo důvodový (pro, kvůli), ale nikdy podle, secundum. Ale dle souvisí s délkou a původní význam byl po délce, tedy vedle, jak nacházíme ještě v RK, Čestmír. Srovnej i mnedle, medle -- podle mne, petrifikát. V Leg. o papeži Silvestrovi (Cejnar 64) čteme najmenšieho dle prsta -- ani za mák. Tento doklad se z českých gramatik a slovníků jaksi ztratil. Z literatury pro nás důležité jmenujeme aspoň něco: Šanskij I,3 s.v. vozle, Sreznevskij II, str.635; Karlowicz I, str.324; M.Lozbe, Etimologičeskije issledovanija po rus. jaz. 6,1968, str.79. Staré dělja buď v češtině vůbec nebylo, nebo bylo pohlceno častějším dle.

Če : prý chybné, G. a ostatní včetně Komárka žádají buď co nebo jiný útvar vzniklý z původního č6 . Věc se má takto: bylo dvojí zájmeno tohoto významu, če jako tázací, č6 jako neurčité, nepřízvučné. Oba tvary však splynuly nebo se zaměňovaly. Vznikly z indoevropského ques - jo, z toho staroslověnské česo, častější než č6 so. Viz dále Bauerovy, Slavia 26,1957, str.166 nn. o stsl. ašte, t.j. a če. Doklady na če,čežkoli, proče u Flajšhanse, Obrana, str.237. Je i ve Slově o pluku Igorově, žije dodnes na Oravsku. Dále podle Mareše, Marnost str.236 v Brn. nauč. několikrát. Odpůrci by tu ovšem četli cze nebo něco podobného. O tom, že bez Rukopisů (a také EJ) nelze dojít ke konečnému řešení tohoto problému, svědčí také to, že máme vždy jen čeho, čemu, nikdy čho, čmu.

Duálové koncovky : Geb. žádá pro třetí osobu sufix --ta, v RZ a v RK však máme vedle této správné formy také --te nebo --tě. Světe, div se --- ale naše věda, pokud je mi známo, si dosud neporadila s časováním sloves v presentu. Je nutno vyjít z tzv. aglutinační teorie, jež tu vyznívá zcela průkazně : koncovky vě, va, ta, t7 ,my jsou zcela nepochybně osobní zájmena, ostatní přípony prošly adaptací. O tom třeba Jakubinskij, Hist. mluvnice ruštiny, str.228. Staroslověnština nás poučuje, že původně bylo v 2. i v 3. osobě duálu --te. To se však mátlo s koncovkou druhé osoby plurálu, a proto se duál bránil změnou v --ta, která je i v pravém stč. písemnictví nejčastější. Ale i na --tě jsou doklady ve stsl., zřejmě je to opět přechýlení k duálovým koncovkám osobních zájmen.Rozlišování ta/tě u Kuzněcova, Očerki str.100 a Buslajeva, str.201; dále Seliščev, Slov. jazykoznanije,I.,Moskva 1941, str.371. Ten uznává pro polštinu v mužském rodě --ma, --ta, pro ženský a střední rod m7 , T7 . Viz dále F.V.Mareše, Nahtigalův sborník, Lublaň 1977, str.201. Jazyk Rukopisů je --- už po několikáté --- proti pravé staročeštině přesnější, starší a správnější.

Imperfektum u sloves dokonavých. V Rukopisech je jich několik a odpůrci je uznávají jen tam, kde lze slovesný děj vyložit jako opakovaný. G. je však ve své HM (IV, str. 540 nn.) mnohem shovívavější a tvrdí, že tato forma se může vyskytovat nejen při opakování, ale i v záporu, jako náhrada za kondicionál a konjuktiv, kvůli rýmu, záměnou za aorist nebo prostě z omylu. Jsou i jiné výklady, vesměs uznávající možnost této odchylky u archaických imperfekt, která ovšem už od 11. století upadala (A.V.Isačenko, Drevně -- russkie etjudy, Lublaň 1941, str.20. Po dlouhém přemýšlení i četbě odborné literatury lze vytyčit asi toto pravidlo : imperfektum od dokonavých (můžeme tu ovšem připojit ?) sloves se kladlo, měl - li mluvčí na mysli děj ukončený, ale chtěl - li zdůraznit jeho průběh v čase, v prostoru nebo i v lidské mysli. Toto imperfektum nahrazovalo též slovesné formy se zdvojenými prefixy, která se v Rukopisech téměř nevyskytují s vyjímkou pozdvihnutí nebo správněji pozdvizi. Je tu však ještě jedna možnost, že se imperfekta kladla tam, kde bylo třeba metron o slabiku prodloužit, jak tomu je i v srbochorvatských zpěvech.

Milion Marka Pola, prý doslovný opis (líčení, jak tatarští čaroději věští z telekinese rákosového stébla). Jak dokázali Lord a Parry, opíše pěvec svou předlohu doslovně, stojí - li před ním --- vzácně --- úkol, kdy musí nebo chce užít psaného textu. Jazyk RK je tu ovšem opět správnější než originál, dá - li se o něm mluvit. Samostatnost pěvcova tvoření dokázal důvtipně a pěkně Letošník, str. 28 nn. Jeho rozbor jsem ve své první velké práci ještě upřesnil a jeho thesi zesílil. Zajímavé je, že rozdělení otýpek rákosu je i ve stsl. Supr. 270, 5 razcěpiv6 še tr6stie na d6voje... , ale zde šlo o mučednickou smrt nějakého světce.

K nim sa zmija vnorí. Lze číst k nim sě i k nimže, neboť Stsl. slovník, sešit 6 má doklad na v7nrěti absolutně, tedy bez reflexiva. Voiz i Perssona II, str. 576 a 816 ner/nor. Litevské nerti -- einschl\"{a}ngeln, tedy jako had ! Viz i místní jméno Vnorovy. Tohoto slovesa se zřejmě užívalo o zákeřném, hadím a odporném plížení, proto i ponrava sem patří. O hadech a červech častěji. Vytýká se tu koincidence s Alx., kde je psáno vznořiti. Matení v-- a vz-- není ovšem ničím zvláštním, v Žalt. Klem. je vděditi i vzděditi. Námitka je nicotná.

Otstúpi naděje křesťany. Zde se žádá vazba s genitivem. Výkladů tohoto místa bylo podáno několik. Nejpravděpodobněji tu jde o archaický směrový akusativ. Doklady u Kotta, který uvádí obdobná místa při slovesech odejíti, odemříti, pobíhati, dojížděti, zajíti, odjechati. U Husa člověk odběžen. Viz též Vondráka II, str. 308 a E. Smetánku, Universitní přednášky, Skladba, str. 282, Praha 1930. Je i nářečové je mě hanba při výrazu nepříjemného pocitu.

Leže: Tak čte Gebauer v písni Jelen z RK, překládá ulehl (zabitý jinoch) a mluví o nekrase, tedy o nepěkném místu, zaviněném padělatelovou neschopností přesně se vyjádřit. Byl by to tedy aorist k léci nebo k ležeti. To je však chybné čtení. Zde je nutno se obrátit na starší text z 13. století, který tu má leží. To je presens historické: zabitý jinoch leží a jeho tekoucí krev barví zelenou trávu. Teprve několik veršů, jež následují a mluví o tom, jak dub prorůstá tělo zavražděného, je správný aorist leže.

U -- juž, už nebo již v RZ: etymologicky se řadí buď k řeckému au nebo k zájm. j6 , ale to jsou asi omyly. Nejspíš tu máme starou záporku, tedy řecké ú, psáno ou. Naše již je značně abstraktivisováno. Viz Brugmanna, Grundriss 2, str. 324. Staroruské u je překladem řeckého alla ún -- Lnu - že tedy. Ve všech slov. jazycích bylo u, ju, litevské jau. Podle Strezněvského stávalo hlavně při záporu. Falsátor věděl i to !

Odoleti, G. žádá odolati, ale Komárek námitku opouští, neboť sloveso má prý formy střídavé. A skutečně: viz Odolen, Odolená Voda, Odolenovice, Vodolenovy, Vodolenov, Vodolenský. Ve slově je skryto adv. dole. Podle Machka znamená odolen na Moravě rostlinu kozlík lékařský.

Upěchu (sě) na stráň vzhóru.: opět hlavolam. G. to překládal naříkali vzhůru, což není jen nekrasa,ale také nesmysl. Jiní tu pokládají text, který za tímto záhadným slovesem následuje, za přímou řeč. I to je nepravděpodobné. Nelze zcela odmítnout sloveso upěti -- spěti, utíkati (Etymologie u Perssona I, hlavně na str. 412). Základ je s -- peu, s je nepevné. Pěch -- pěší chůze, Gebauer HM IV, str. 110. Pokládám však tvar za aorist od pieti, vypieti sě, upínali se, tedy vyšplhali na stráň skrytě před Čestmírem, Vítězem nad Vlaslavem. Vložené sě je jediná moje konjektura k RK. Viz můj rozbor.

Plyje: ke kořenu pleu--, plu--. Gebauerem tolerované plývati nemohlo vzniknout jinak než od tohoto slovesa. Toto druhotné verbum odůvodňuje též formy jako nosívá aj. Doklady k plýti u Sušila. Kott cituje z Rychnovska sochor se jim vyplyl (vysmekl se). F. Mareš poukazuje na rozdíl: loď pluje (jako kytice z RK, jíž se námitka týká), ale člověk plave (s částí těla pod vodou). Viz i Porziga, Das Wunder der Sprache, Berlín 1957, str. 281: fliessen (schwimmen).

Ždaje (participium) stejně jako přěd komňatú ždaje, Tand. Z 162a (cituje Machek); seždaj -- sečkej, Tkadl. S 40a. RK má ovšem i ždu, ždeš... k žesti. Je tedy i ždaju staré, zřejmě opět tvořené k vidovému rozlišení.

Otletlú (dušú). Stejně jako aorist rozlétnu sě (radost) a prolétni imperativ. I zde hraje důležitou roli vid, neboť letětt mohlo být durativní (múcha počě letěti). Takovéto námitky nemají smysl, pokud recensent nebo kritik neprozkoumá frekvenci a význam sloves s komponentem -- nu -- a bez něho. Analogické je v7zdvigni už v Kyjevských listech. Aorist máchnu -- máchl Komárek v RZ uznává.

Rozkvétavši, pomrzavši, usvědevši: Plastická schopnost staré češtiny vyjadřovat přechodníkem i děj trvající, ale ukončený. Po těchto přechodnících následují přesná perfekta, tedy zase čas ukončený, ale trvající do přítomnosti. Gebauer uvádí ve své HM IV, str. 628 podobný příklad, a to dokonce při participiích nespojitých: věž, že ť čas sě blíží k tomu, hodovavše jíti z domu, jedše dáti mísu druhu, Jid. 141. Lze tu vzpomenout i na smahše z RK (podle jednoho výkladu také nespojité participium).

SE ! -- hle, nedoloženo ? Je hojné v archaických náboženských textech. V mladších evangeliářích atd. bývá místo toho hle nebo aj zři a podobně. Ve slovenštině hore se !. Machek doložil i ze staročeštiny: nuž se na něho -- nuže, na něj !

Krkonoš, gen. plur. fem. Zeměpisný název Krkonoše je etymologicky sporný. Starý výklad podle Korkontů, obrů, Riesengebirge ustupuje do pozadí, spíše se operuje se slovem krka -- kleč a nositi. Viz Šmilauerův sborník Onomastické práce, str. 228. Též Lutterer, Majtán, Šrámek, Zeměpisná jména. Vykládám tento oronym jako i--kmen. Při námitce je přitěžující okolnost, že stejně skloňoval toto jméno Hájek z Libočan. Ono krka se vyskytuje u hor a lesů i mimo Krkonoše.

Svoje křiedle, moje výpovědi: Zájmeno tu má tvar plurálu místo duálu a hned je o námitku víc. To je najednou přísnost, samozřejmě bez prostudování kategorie duálu v RZ a v RK. U těchto původních slov, pokud to nejsou dva, dvě, oba, obě je takových odchylek velmi mnoho. Na str. 98 má Gebauer ve své HM IV spoustu vyjímek od nejstarších dob, dokonce u podvojných částí těla. Duál je v našich textech nadmíru přesný a dokonce jsou v jeho použití jemné nuance, které neznal ani Dostál ve své stejnojmenné práci.

Hna Sproš v Spytibora: Pravopis RK dovoluje číst i vz Spytibora. Ale není to nutné. Předložka v značila spíše vniknutí v jeden celek, kdežto na a do se užívalo při znázornění směru. Zde však je v v archaickém významu nepřátelského vztahu. Stsl. slovník, seš. 5, str. 233 nn. má několik příbuzných spojení, třeba upadl mezi lotry -- v7 razbojniky nebo o člověku, jenž proti bližnímu sedmkrát zhřeší -- s7grešit7 v7tb{e}.

Sdieti: je v RK nedokonavé (tedy nesprávně) a také dokonavé (tedy správně). První případ v Záb., druhý v Jah. Ve slovesech dieti, dáti, sdieti, zdáti se je velký zmatek, jejž částečně rozřešil Ondruš (Pražský sjezd slavistů, přednášky, str. 114 nn.). Od základu --dhé-- je dieti ve významu dělati i praviti a již tento druhý význam naznačuje obojvidovost, která ostatně trvá dodnes, kdy lze říci On děl i co díš (pravil -- pravíš). Zdáti se je nepochybně novější a není ani správně tvořeno. V uvedených dvou písních je sdieti ve významu jednati, dělati, dařiti se, ale v Čest sdieše -- mluvil (Vojmír a Čestmír, když konali válečnou poradu). Ve staroslověnštině je dieti s jinými prefixy, ale mnohdy též nedokonavě: Bůh oděet7 -- odívá v krásné roucho polní květy. Nadieti sě -- mít naději, Trávníček, Vid, str. 241, zde devět dokladů, tak i velký Stč. slovník. K tomu ovšem i dokonavé (a nepřesné) toho jsem se nenadál.

Sbierati stanú (Tataři): prý rusismus a ještě k tomu novodobý. Možná, pokud to Gebauer a Komárek vykládají jako zočnou. Ale to je chybné, neboť pěvci vyjadřují tento modálný vztah pomocí sloves jieti sě nebo počieti. Správný překlad tohoto místa z Jar. tedy je ustavičně sbírají. Vedle participia je tu také infinitiv častý (Hrad., Štít.). Duchovník neustal modle se celou noc u Jungmanna, dalšího podezřelého, zde správněji se vyjadřujícího.

Uondána (duál, o dvou unavených soubojnících). Etymologických výkladů je několik. Buď z původního v7n - dati -- vejíti, tak Gebauer a Brugmann, Grundriss II, 465 a po něm Shevelov; nebo se vychází z expresivní skupiny --nd-- a konečně --- nejčastěji --- ze zájmena ono, které slouží k ulehčení v řeči, když si mluvčí hned nevzpomene na vhodný výraz; tak jako třeba zaonačit něco. Způsob starý, je i řecké ekeinizein. Ale Gebauerovi šlo jen o doloženost nebo nedoloženost; Zubatý přikládá tomuto slovesu občasný význam obscénní bez ohledu na to, že by v tom případě dávno zmizelo, neboť tlumivost --- známý jazykový zákon --- by už dávno začala užívat jiného výrazu (Novotný, str. 225). Na miesto je pondati, Baw. 3868 str. 245; Kott z biblického textu blíže neurčeného má uondané údy.

Zbi tura; hada potřieti. Zde žádá Gebauer staré akusativy tur, had a domnívá se, že padělatel užil českého neologismu. O problému tzv. živočišného akusativu, nahrazujícího starší formu, která se hláskově shoduje a nominativem a lišila se asi přízvukem, je už téměř nepřehledná literatura. Změna tu zcela jistě nastala proto, aby se oba pády odlišily. Na její stáří ukazuje třeba gen (akus) kogo ve staroslověnštině. Příklady na genitivní formy u Mareše, Pravda str.233 a v nedostupných Seykorových materiálech. Je ovšem zakla telec tučný u Gebauera jako klasický příklad; ale zdá se, ža starý akusativ se držel spíše u menších nebo málo významných zvířat (jako by to byly věci), kdežto u větších a v RK vlastně personifikovaných stával genitiv. Těmito problémy se zabývalo mnoho učenců, např. Hujer, Oberpfalcer, Stanislav, Boutelje, V.V.Ivanov, N.F.Krifčik a N.S.Možejko, Stsl.jazyk, Minsk 1974, str.84 (rozdíl mezi muža, ale ten rab), Snetánka, Rocher, Erhart atd.

Po všickej vlasti : Nedoloženo prý je sklonění tohoto útvaru ve staré češtině. To je samozřejmé, neboť všechen, všecek a také veškerý jsou novější ustrnuliny. RK zachoval i zde starší stav, kdy se oba komponenty ještě cítily jako samostatná slova (proto i ve\.{s}ken, nikoli všecek, ač všeliká je i ve starobylém Jid. Veškerý je původního ve\.{s} \ který. Mimochodem: v inkriminovaném místu z Mil. je kerakej a dovedeme si představit, jak by bylo takové monstrum přijato, kdyby bylo v RK.

Varyto : je to hapax legomenon, slovo, jež se nikde jinde nevyskytuje (?) a je i v RK jen jednou. Všechny pokusy o etymologický výklad musí vycházet z onomatopoje k ver, var, vor, vr, tedy zvuk hudebního nástroje jasného hlasu. Sufix je starobylý a pro češtinu doložen jen ve slovech koryto a kopyto. Přímá padělatelova výpůjčka z latinského barbitus (i v dílčích problémech jsou odpůrci nepřesní, slovo je řecké) nepadá v úvahu, museli bychom mít varyt7 nebo něco podobného. Výraz je slovanský, tedy domácí. Namátkou uvádíme polské warga -- ret, ruský hudební nástroj vargan7 a tedy i varhany, polské warhasic -- žvanit, srbochorvatská OJ Vrgaš, Vrgaševič. Někdy nastala změna v - b: staročeská lyra bardún, možná i roty je z varyta. Latinské baritus i barditus známe z Tacitovy Germanie, viz i G.Horák, RK, Pha 1912, str.21. Příbuzné je asi též vrač -- lékař, vzhledem k magickému poslání hudby, snad i citoslovce vari!. Ruské varyt7 -- dutá míra (resonanční skříňka?), varle, záhadné slovo (změna hlasu u kleštěnců?). Varyro je ve slovinštině, ale nevím, jak je staré, zda není převzato z RK. T.Vardas praví na str.17, že existuje i na Šarišsku, ale zde by bylo třeba dalšího zkoumání.

Srdce úporno králu : úpor -- odpor, oporný -- nepoddajný, Etym.slovník Holuba -- Kopečného. Kott IV: sluha úporný -- odporující. Ot -- směr od něčeho, u, v7 -- směr k něčemu. V RZ a v RK důsledně.

Parob : Slova rob, parobek (toto např. u Bezruče) všude hojně doložena. Slovu rab, uvedenému do češtiny Hankovým učitelem Dobrovským, se falsátor vyhnul. U obou forem je základem pravoslovanské 7rb (latinské orbus -- osiřelý, ale také na pánu závislý. Významy mohou být různé, také ničema, hoch, otrok, nepodařenec. Viz Cyganěnka, s.v. rab a I.Careva, Dialektnaja leksika 1969, str.189; H.Jireček, Prove, s.v. rob. Něco zparobčit -- špatně udělat, Kott, dodatky k Bartošovi, str.106.

Krahuj : tak je v RK asi nazýván každý větší dravý pták, tedy též luňák, sokol, jestřáb. Podle S\{l}avského je slovo ve staré češtině vzácně doloženo, ale podle Gebauera aj. nedoloženo vůbec. Dialekticky axistuje i krahul. Krahují je zaniklá osada, Horák -- Šrámek I.

Srdice, ložice, vlastice. Poslední z těchto tří odchylných tvarů Komárek uznává, první dva ne. Obojí je ve Sbyh., mohou tu být básnické novotvary, protože metron této písně je dost náročné a vyžádalo si volnosti. Ale je možno se odvolat na Žalt.Glos. 167 20,21, vydal A.Patera, ČČM 53,1879, str.533, kde je ložice přímo. Srdice : to může býy analogické podle srditi se, srditý (valašsky), srdčice, viz Pravoslovanský slovník I, Polská akademie věd I, 1974, str.97. V srbochorvatštině je kolíca -- koleska, poljíce -- pole, pručíce -- proutí. Slabika prodloužena akcentem. To nepřímo ukazuje na penultimový přízvuk Sbyh., jak jsme jej odůvodnili jinde. Je tu tedy analogie, i když sch. doklady patří k jinému sklonění. K věci též A.Leskien, Grammatik der serbokroatischen Sprache, Heidelberg 1914, str. 268.

Věza, viezech v Jah. a ve Sbyh. Věc jednoduchá, námitky zbitečné. Jde o staročeské sloveso viezti, dobře doložené. Jiné výklady a čtení je nutno odmítnout. Původní význam viezti ovšem není plésti (navazovat vlákna apod.), ale vázati. Doklad např. v Malém stč. slovníku: budeš vězen -- budeš žít připoután. V přechodníku je ovšem nosovka nepravidelně změněna jako v siehodlúhý.

Paže, pažie, paždie : Námitka, přebíraná odpůrci dodnes, říká, že staročesky byla paže jen feminimum a paždie (které v Rukopisech není!) novější neutrum. Ale při přešetření věci nalézáme jednu ze mnoha drobnějších a tedy nenápadných zákonitostí, jež jsou nepochybnou zárukou pravosti textů. Odkud mohl falsátor vědět, že si zde může dovolit heterogennost tohoto substantiva? Velký atč. slovník nás poučuje, že fem. je sice častější, ale i neutrum dobře doloženo. Poměr obou rodů v RK je asi týž jako v ostatní staročeské literatuře; přitom je třeba uznat některé formy jako náležité k oběma základům. Paže bieše dorostla v Záb. je ovšem fem.,mocná paži (akus) je duál a neutrum. Domnělý falsátor tedy zvládl jak obtíže při deklinaci, tak obojrodost tohoto obtížného slova, které se obrátilo proti odpůrcům jako bumerang, můžeme - li užít tohoto otřelého výrazu.

Chyžice : žádáno --š-- a třeba chýška. Ale správnější a starší je --ž--, viz stsl.Supr. 90,17, polské chyže, tak i slovensky, dialekticky na severní Moravě i ve Slezsku, lužické chyža. Tak i na Olomoucku. U Vasmera IV s.v. chizok, chizina. Vývoj z pravoslovanštiny u Klemensiewicze, Historia I, 24. Sufix --ice je tu snad pro rým, ale sufixy s --c--, jak dokázal např. I.Němec, jsou archaičtější než --k--. Chýškaznačí třeba u Dalimila záchod.

Prnúti : Opět podivná námitka, neboť staročeské poprnúti a prefixy vy-- a při-- jsou zde tolerovány. Vedle komposit nemohlo simplex neexistovat! K základu per pěkně Ondruš, Pražský sjezd slavistů 1968, str.111 a 113 nn. Původní význam je letěti, vlastně práti, bíti křídly, infix --nu-- je opět vidový. Do jedné etymologické rodiny dále patří pariti, pero, peřej aj. Žádané prchnúti, prchati sem náleží také, ale zde již je Wurzelerweiterung, tedy rozšíření kořene. Spojení s přieti je druhotné. Rytieřstvo sě... poprnu -- přihnalo se. Obdobné dvojice jsou třeba drhnúti -- drchati(Gebauerův slovník), trnúti -- trpěti, hrnúti -- hrst, aj.

Jun : prý nedoloženo, snad výpůjčka ze srbštiny. Obránci se prý stále dovolávají dokladu z Legendy o sv.Jiří, v níž je však mylně junu svému proti latinskému originálu homini tuo, tedy jménu. Ale převod legendy do češtiny je tu dosti volný, nehledě k tomu, že by tu byla podivná písařská chyba, kterou lze vysvětlit jen tak, že i slovo jun bylo ve staré češtině známo. Ostatně máme osobní jména Jun, Junek, Joun. Viz R.M.Cejtlin, Osmý mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, 1978, str.440 nn.

Sieti sě -- svítiti : praslovanské, viz sieň, siný, vysivěti, vysínati, vysivělý, Kott IV. Příbuzné je stěn6 -- stín, scheinen, viz M.Rudnicki, Pras\{lowianszczna Lechie -- Polska I,Poznaň 1959, str.115, dle Šanského i sojka podle světlého peří. Sievati dokládá Kott III z počátku 15.stol. Nemohlo vzniknout bez primárního základu. Kar\{l}owicz V, 117 má siač, sijač z nářečí. Není to tedy rusismus, jak tvrdí Gebauer a jiní.

Mrkavy šumy ( -- temné lesy). Viz i súmrky, dobře doložené. Rukopis dobře a jemně liší (s)mrknúti sě a mrak. Sloveso odpovídá latinskému obscurari. Žádané soumrak je vlastně věcně nesprávné, neboť tma přichází i bez mraků a ty se zase objevují i ve dne. Komárek konstatuje jen nedoloženost, nikoli nemožnost.

Nastřelen : Nástřel i zástřel jsou dnes běžné myslivecké výrazy, snad častější na Moravě, v Čechách častěji postřeliti. Zástřel je v Brn.nauč.105. V chodském nářečí je nástřelný i nastřelný,běžné opuchlý. B.A.Rybakov, Russkie letopisy i autor Slova o polku Igoreve, Moskva 1972 cituje na str. 338 nastrělen byv (Demžan Kudenevič) od Polovcev -- poraněn.

Vojivný : asi hapax legomenon, doklad nemám. Význam je týž jako u bojovný, obě slova tvořena spojením dvou starobylých sufixů.

Vid -- viděnie. V jiných slovanských jazycích běžné. K ostrovidu -- rysu, mrtvovidu -- baziliškovi a ukrajinskému nočovidu -- netopýru nepříhlížíme; ani k slovesnému vidu, ale je tu vidět plodnost tohoto základu. Rukopis opět jemně rozlišuje zrak (od toho, co je viděno, souvisí se zračiti se, zírati, jež má někdy význam zářiti, tak i v Čestmíru) a vid -- schopnost vidět. Obvid -- conspektus, Tkadl.I,69, lašské vidný -- jasný, staročesky vidopis -- historie, něco očividného.

Devětikrát : Opět kolísání u číslovek. Žádá se devětkrát, ale dvacetikrát, je však spíše dvacetkrát podle pětkrát. Našel jsem i dvě desítky krát. V Ev.Ol. 297a v neděli devatinástú, ale sedmnástú, šestnástú, osmnástú. Staroslovanské do sedmikrat7 i do sedm6 krat7 ; tisíckrát, tisícekrát, tisícikrát v Kruml.75a, srv. i kolikrát, tolikrát -- tak vykládá Knop na str.58 tvar desetikrát; srv. desetinásobný, devítihlavý. Byla i devjat6 -- devítka jako desítka, tri devjat6 bogatyrej, v ruštině.

Unavena : duál jako uondána, viz výše. Staročeské naviti sě -- mořiti, trápiti se. Význam umrlý je druhotný, je to stejný sémantický postup jako u dnešního lidového mordovat se. V němčině starf -- práce, od toho sterben. Naše sloveso souvisí s nýti, sem i núze, návi -- zlí lidé, ale také mořící duchové (Moszy\.{n}ski II,1, str.632 a 675). Unaveni ot duchóv nečistých,Čtenie kn.Ben.Luk.6,18, kněz unaviv sě chodbů (chůzí), ibidem, Jan 4,6.

Tím snad jsou vyčerpány jednotlivosti někdy malicherné, jindy závažnější, kterými Gebauer napadal oba Rukopisy. Protože zkoumáme celou Gebauerovu činnost na tomto úseku jaksi komplexně, není snad od místa připomenout námitky, jichž se tento učenec sám později vzdal, nebo které vysvětlil,případně zcela odmítl Komárek. Jsou to : chrabrý, chrabrost; skloňování u kmenů; cválati; travička stúpaná; nadivno nebo naddivno; luna otpraviti sě (-- vypravit se); děva; střieci s akus.; bystrá kopie; dlužna oběť; panstvo (viz mužstvo); zlobný; drahá ( ve význ. milá, o milence); vymýtěno (místo vymýceno). Některé z těchto námitek ovšem převzal znovu Flajšhans (jako pozdější odpůrce), a proto jsme k nim v Jazykovědném rozboru též přihlédli, ale přesahovalo by to hranice našeho thematu.

Po lingvistické stránce je třeba se ještě zmínit o některých Gebauerových námitkách, jež jsou spíše povšechného rázu.

V RZ i v RK je prý mnoho složených slov --- komposit --- nejčastěji adjektiv, a to prý zcela odporuje duchu slovanských jazyků. Krejčí (uvedený článek ve Slavii, str.393 a 394) hodnotí tyto útvary velmi příznivě; jako slova ústrojně vzniklá i básnicky vhodně volená. Podle Tyňanova (Problema, str.133) jsou starobylá ta komposita, která uchovávají v obou částech původní význam, takže vlastně tvoří krátkou samostatnou větu. Tento požadavek je v našich textech splněn. Nejsou tu nikdy spojeny dva pojmy s významem původně různým (jako sladkokyselý nebo šerosvit aj.). Gebauer si také nevšiml, že složenin v Rukopisech ubývá směrem od starších textů k mladším. Hodně je jich v RZ, hlavně v LS, a také v Záb. a Čest., kdežto v pozdější epice a v lyrice je jich poskrovnu nebo chybějí vůbec. To odpovídá celkovému trendu slovanských jazyků. Na podporu tohoto zjištění lze uvést stovky, ne - li tisíce osobních jmen, ale byla zde i apelativa, zejména z přírody : výrazy jako medvěd, jestřáb složené, ale s různým etymologickým výkladem, strakopúd a další. Dnes již také víme, že komposita ve staroslověnských náboženských textech nemusí být doslovnými překlady (kalky) z řečtiny, ale že jsou mnohdy samostatně tvořena, ba že jich bylo leckdy užito i tam, kde je v řecké předloze zcela jiné spojení. K tomu viz Sreznevského, který napočítal 273 složení začínajících s blago, z toho ve stsl. 74; originální útvary u D.S.Lichačova, Poetika, str.118 a Cejtlin, Leksika stsl.jazyka, Moskva 1977, str. 186 nn. i jinde. Mohli bychom uvést i mnoho dokladů z novějšího folkloru včetně českého a slovenského, třeba u Mladenova, Gesch.der bulgarischen Sprache, Lipsko 1924, passim.

Jinou výtku, která přetrvává dodnes, nalézáme v Gebauerově Poučení na str.23 : jazyk Rukopisů je proti jiným staročeským památkám příliš jednoduchý, k pochopení snadný. Je na tom něco pravdy, ale zdaleka ne všechna. Předně je nutno posuzovat naše texty v návaznosti na recitaci : pěvec usiluje o to, aby posluchači lépe udržovali napjatou pozornost. O tom Krzyzanowicz, str.97. Proto také převládá v Rukopisech parataxe výrazně nad hypotaxí. Čteme -- li Alexandreidu nebo kteroukoli ze staročeských legend, pozorujeme též závislost skladatele na rýmech mnohdy velmi nezdařilých, gramatických --- ale přitom nutících autora k topornému, až nesrozumitelnému výrazu. Nikoho by nenapadlo, aby srovnával snadnost jazyka Homérova proti Demosthenovi, Thukydidovi nebo Aristotelovi.

Ostatně je nutno Gebauerovo tvrzení brát cum grano salis i z jiných důvodů. Smysl písní není na mnoha místech zdaleka tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát. Dodnes tu nacházíme verše, sousloví nebo jednotlivé výrazy, jejichž význam je sporný, ba jsou i místa, kterým bezpečně nerozumíme vůbec a která by zasloužila crux philologorum, kříž filologů jako temná, takže je musí upravovat dnešní vydavatel s výsledkem naprosto nejistým. Neméně opatrně by si musil počínat i ten, kdo překládá Rukopisy do současné češtiny. Jestliže pěvec říká v Ol., že Výhoň Dub (s) snahú chváta, není to naše snaha, píle, ale spíše bojové nadšení a podobně. Takových příkladů na jemné rozdíly staré i moderní dikce bychom nalezli mnoho a jsou i případy, kdy je třeba chápat daný text jinak než dosud. Zvláště píseň o Čestmírovi si vyžaduje nemálo emendací, jak jsme si dovodili v nejnovějším vydání RZ a RK (Enders, Praha 1991).

Některá rčení, celé věty nebo obraznou mluvu charakterisuje Gebauer jako nestaročeskou, moderní, a cituje k ní paralely z jiných uměleckých děl; o tom bude ještě dále řeč. Spojení jako hněvi rozohnichu zraky jejú napočítal G. asi patnáct. Ve skutečnosti je to běžný a pravidelný úzus vyjadřování ve starším stadiu jazyků indoevropských i neindoevropských. O tom pěkně pojednal několikrát I.Němec ve svých pracích, bohužel bez přihlédnutí k Rukopisům. Místo staršího potlačiti dušu našu (je i v RK, Jar.) říkáme dnes prostěji potlačit nás. Zdroj nebo cíl hnutí duševních i fysiologických býval rozkládán podle částí těla, na nichž je afekt nejvíce pociťován. Ani naši pěvci nevědeli nic o vyšší nervové činnosti a takových věcech; proto se vyjadřovali tak, jako by se dlouhou chůzí unavily jen nohy, nikoli celé tělo, jako by strach sídlil v sevřeném hrdle, hněv v planoucích očích atd. Z jiných literatur dokázali naše tvrzení Pongs, Grincer, Bowra, Marčok, Putilov, Chadwickové a mnoho, mnoho jiných. Aspoň jednu ukázku podle Bowry, Heroic, str.211 Fury they breathed z norské epiky. To je téměř totéž jako soptichu krutost v Záb. Slova jako prudkost, hoře, třas bývají chápány jako alegorické živé bytosti, ale naše Rukopisy se mi zdají realističtější. O skutečné povaze těchto výrazů, jež by mohla, třebaže nemusila by být psána s velkým počátečním písmenem, viz např. Selivanova (v Kravcovově sborníku II, str.85 nn), s odkazem na starší práci Buslajevovu. Trochu jinak píše o věci Bečka na str.98 : mluví o personifikaci duševních hnutí u jednoduchých, primárních, ryze epických (podtrháváme my) pojmů. Univerbisace, zjednodušení výraziva tu dosud nenastalo.

Učenci mazi odpůrci se mnohdy snažili národu ztrátu jeho Rukopisů jaksi osladit tím, že dokazovali, že jejich umělecká hodnota není tak vysoká, jak si namlouvali idealisté z minulého století. Takové výpady se táhnou od Feifalika po Krejčího a není tedy divu, že se na nich podílel i Gebauer. Štěstím v neštěstí bylo u něho to, že zůstal plně na poli vědy, v níž byl doma. Nevytýkal tedy Rukopisům ani závady při konkrétní logice (jako Masaryk) ani nedostatek plastičnosti (jako třeba Robinsonová), ale stylistické -- domnělé -- neobratnosti a nekrasy, jak s oblibou říkával. Jenže všecky citáty bez výjimky jsou tu sneseny proto, že Gebauer příslušným místům nerozuměl nebo je špatně četl. Z jedenácti inkriminovaných míst jsme tu osvětlili devět, a proto se nebudeme opakovat. Zbývají dva citáty : tako je po sobě hnachu (Tataři křesťany; žádáno před sebou) Jar. a tobě (jinochu) železný mlat je těžký ze Sbyh. Tento druhý locus je uveden nesprávně, má být tobě jemu v hlavu těžek železný mlat (říká holub jinochovi, povzbuzuje ho k boji se zlým Zbyhoněm nebo Sbyhoněm). První námitku vyvrátil sám Komárek ve Sborníku, když nalezl správný výklad : hnali je jednoho za druhým. Tento výklad lze podepřít mnohou analogií; zde snad jen upozorníme na pop všecky z chrámu vypósobil -- vyhnal, u Trávníčka citát ze Štít.šach.301a 2 (Trávníček, Vid, str. 81) a posoba -- půhon, procuratorium,(Klaret VII, 2249), tedy také zde pohnání. Citát ze Sbyh. a Gebauerův výklad k němu je téměř ostudný. Učenec vzal (nebo pěvci imputoval) dativ tobě jako zřetelový, takže vznikl smysl tobě (je) mlat těžký, ač ve skutečnosti tu jde o dativ přivlastňovací ty máš těžký mlat; ale tu se někdy (u Flajšhanse) zase mluvilo o nedoloženém letinismu. Tím však nepotíral Flajšhans Rukopisy, ale --- nechtěně --- Gebauera (HM IV, str.391).

Nelingvistické námitky Gebauerovy.

Protože se G. při svých výpadech proti Rukopisům neomezil na svůj nejvlastnější obor, ale zasahoval i do jiných věd, jsme nuceni jej sledovat i na těchto cestách, ale stručně, poněvadž i nám jsou některé oblasti, v nichž se tu musíme pohybovat, poněkud cizí. Nejspíše můžeme ještě zasahovat do sféry literárně vědní, konkrétně řečeno do tzv.paralelologie. Toto umělé, nepodařené slovo znamená, že Gebauer i jiní odpůrci shledali ve svém útoku na Rukopisy množství paralel, tedy slovních shod, citátů z různých uměleckých nebo i neuměleckých děl, z nichž mohl domnělý falsátor před rokem 1817 své výtvory látat.

Základní chybou, kterou pisatel těchto řádků konstatoval a opětovně zdůrazňoval ve své druhé hlavní práci o Rukopisech (Vznik... ) je to, ža se tu nepřihlíželo k vlastnímu obsahu, k duchu a tendenci srovnávaných skladeb, ale že se vytrhávala jednotlivá slova nebo sousloví z konceptu; čím větší byla formální shoda, tím intensivněji se s paralelou operovalo. Dnešní estetika se namnoze vyslovuje velmi ostře proti tzv. vlivologii, tedy snaze o důkaz, že ten neb onen autor se dával plně ovlivnit jiným literátem nebo dokonce, že se dopustil plagiátu. Můžeme zde citovat významná slova F.X.Šaldy (u Lehára, uv.dílo, str. 117), že takto lze snad vydláždit chodník, ale nikoli vytvořit umělecké dílo i při velmi skrovném básnickém rozkřídlení. V dnešní době se spíše rozkřídlil Dolanský, který v padělatelových zdrojích napsal dvě velké knihy, obsahující slova, slova, slova požehnaná akademií věd. Je nám to zcela vhod, neboť tím snadno beze zbytku pohltil paralely, jež k Rukopisům nashromáždil Gebauer i jeho následovníci včetně Komárka.

Gebauerovy důkazy z paralel jsou v podstatě tři nebo čtyři. Poukazuje hlavně na shody se staršími básněmi nebo překlady Jungmannovými Komárek je vcelku přebírá; není těžké dovodit, že tu jde jednak o velmi vzdálené obdoby, jednak o popis nebo děj, který ani jinak vyjádřit nelze. Příklad pro první skupinu : Ludiša mu věnec stavi (nebo staví) --- vstavím jí na hlavu věnec ze slézu modrého. Ke skupině druhé : těžcí meči po bocéch jim visá --- po boce mu visel meč. Stále se cituje --- dokonce dvojmo --- ruská paralela k Róži z RK, třebaže Sidelnikov (str.35) uvádí desítky paralel k lučinušce, tedy písně, v nichž se mluví o tom, jek dívka čeká od večera do rána na svého hocha a přitom pálí louče v krbu; viz i Rozanova, jenž dodal Sobolevskému tři nebo čtyři další podobné lyrické skladby, a Pongse (I,145) s obdobným zpracováním motivu z RK. Shody mezi RZ,RK a orální epikou i lyrikou u všech národů jsou ovšem očividné, jejich shledávání je záslužné a je to práce, jež nemůže být snad nikdy hotova. Ale je absurdní z ní vyvozovat nějaké důkazy falsa, neboť takové zkoumání vede k pravému opaku. Chadwickové (I, str.3) mluví o kanálech nebo půchodech, jimiž prochází folklor z jedné země do druhé, a to je tím spíše možno akceptovat v raných středověkých stoletích u Slovanů, hovořících tehdy ještě jedním jazykem s menšími nářečovými odchylkami. Protože nejbližšími našimi sousedy jsou Poláci, otevřel se pro přátele Rukopisů skutečný zlatý důl ve sběratelské činnosti Kolbergově, v níž lze nalézt skutečné paralely --- a to mnohdy skoro přesné --- pro všechny lyrické písně RK s výjimkou Žez., jež snad nemá obdoby vůbec nikde.

Pro LS nalezl Geb. shody v Herdově básni Die F\"{u}rstentefel, při čemž se shledává slovných analogií ku podivu málo; odpůrci se tu omezují na obsah a snad uměleckou úroveň. K tomu zatím neznám lepší odpověď mež rozbor F.Mareše (Pravda, str.139 a Marnost, str.37). Úroveň LS stojí vysoko nad skládáním Herdrovým --- a totéž lze konstatovat v míře ještě větší, porovnáme - li Kyt. z RK s Hankovou básní Na sebe. K Hankovu překladu srbské písně Tkanice a dívka lze jen opakovat to, co řečeno výše o Róži.

Nelze se divit, že G. napadl i desetislabičné trojcherské verše v RZ i V RK jakožto hrubou výpůjčku ze srbochorvatských nebo vůbec balkánských zpěvů, při nichž však prý padělatel nedbal základního pravidla, že diairese má být závazně umístěna po druhé stopě. O původu tohoto metrického útvaru se mnoho přemýšlelo i psalo; z rozličných teorií má patrně největší váhu ta, že deseterac vznikl ze staršího verše dvanáctislabičného zkrácením o dvě slabiky po zániku jerů. Je to tedy básnická forma všeslovanská. Že se během staletí vyvíjela, poučuje nás konečně i sám RK. Deseterce, smíme - li vůbec tuto formu tak nazývat, jsou totiž nejen v RZ a z RK v Jar. a v Ol., ale i v nepochybně starších skladbách Záb. a Čest.; odpůrci se však tváří, jako by o tom nevěděli.Metrický útvar, jejž tu sledujeme, nabýval na pravidelnosti, až se zmechanisoval a posléze opotřeboval. Obránci však jistě uvítají ty these Jakobsonovy, při nichž se dokazuje, že RZ naprosto nemohl složit týž autor jako RK; názor tohoto učence, že Ol.a Jar. mají stejný původ, je však mylný. Svého přesvědčení došel J. složitějšími rozbory podle tzv. mezislovných předělů, ale týchž nebo obdobných výsledků jako on se lze dopracovat i tradiční analýzou podle zásad J. Králových.

Na str. 120 soudí Peukert, že deseterce přišly na Balkán ze střední a západní Evropy. Pokud měl na mysli také RZ a RK, nebudeme nic namítat.

Přecházíme k ožehavé otázce historické věrohodnosti RZ a RK. Mnoho útoků na tyto památky bylo podniknuto pro zdánlivé nebo skutečné neshody děje, který se v nich odvíjel, s pravdivými nabo vyspekulovanými fakty, jak je konstatoval současný dějepis. Všechny tyto námitky by se dnes daly souhrnně odmítnout : starý historismus je v řešení problémů orální epiky mrtev. Všeobecně se uznává, že pěvec může nebo dokonce musí, chce - li utvořit umělecké dílo, přizpůsobit to, o čem je řeč, své tendenci, která obráží ducha národa nebo aspoň doby, do níž je píseň zasazena. Píseň je vergeistigte Geschichte. Bowra, Heroic, str.535 říká we have no right to approach heroic poetry as if it were a record od fact. Neboť je to (str.536) a well of information on what people think and feel. Bývají tedy hmotné, soukromé reálie, jak se tomu někdy říkalo, podány správně, kdežto námitky --- ze stanoviska orthodoxních historiků --- vyvolávají vojenské, státní a soudní náležitosti, v nichž je skladateli dovoleno dopouštět se anachronismů, idealisovat charaktery, používat hyperbol, udílet svým hrdinům přezdívky a dokonce i zaměňovat celé historické epochy. K tomu též B.N.Putilov, Tipologija fol6klornogo istorizma ve sborníku V.N,Gacaga, Tipologija, str.164. Viděli jsme tuto tendenci již v rozboru osobních jmen v RZ a v RK; uveďme některé nejkřiklavější příklady z jiných literatur. Kralevic Marko, Cid Campeador, Attila nebyli ve skutečnosti ani zdaleka takoví, jak je líčí orální poesie, nemluvě ani o Ivanovi Hrozném, tím méně o Leninovi a Stalinovi, kteří byli rovněž opěvováni napodobiteli tohoto literárního žánru. Nadsázky v Zab. nejsou ničím proti ruským a srbochorvatským zpěvům, v nichž hrdina trpí po mnoho let ve vězení a potom na přání svého pána vstane a sám pobije desetitisíce Tatarů nebo Turků; země sotva unáší bohatýra a chvěje se pod jeho kroky ; Homér zaměňuje hmotnou i duchovní kulturu několika historických údobí atd. atd. Ostatně se jeví takové volnosti také v pravéstč. literatuře; od příkladů upouštíme v úsilí o stručnost. Tím není řečeno, že by bylo v Rukopisech všechno špatně, jak se někdy s ohledem na historická fakta říká. Oslavuje - li pěvec dávnou bojovou sílu a zdatnost našich předků, jsou jeho postřehy naprosto přesné a věrné. Petrů (Rytířské... str.327), který jistě vůbec nepomyslil na Rukopisy, osvětluje rozdíly mezi středověkým sedáním a kláním a jeho popis starého cvičení ve zbrani proti mladším turnejům nebo turnajům dopadá tak, že se objevuje naprostá shoda v obsahu i ve slovním výrazu. V RZ jde pěvci o to, aby oslavil věrnost dávných Čechů pravdě, která plyne ze zákonů věčných bohů a kterou přinesli naši předkové do těchto bohatých krajů a činí to naprosto ve shodě se skutečnostmi, jak dokládá vedle jiných obránců F.Mareš (Klamnost... str.20) citátem z Wolframa von Eschenbach, že nejstarší brart dědí celý majetek po otci. Není tu tedy nic o lenním poměru, ale přímé potvrzení germánské primogenituri, třebaže se tento problém od doby Gebauerových předchůdců řeší až po dnešek. Je tu zároveň oslaveno úsilí Přemyslovců o politické sjednocení českých kmenů a území, a proto lze poukázat na neshodu s Hájkem: ten umísťuje spor Chrudoše se Staglavem (jmenuje se docela jinak) do okolí Prahy a dává tak pádnou odpověď těm, kdo považují tohoto kronikáře znovu a znovu za zdroj padělatelovy inspirace. V odborných literaturách nacházíme obdobné tendence: afričtí pěvci oslavují boje s dravou zvěří a s arabskými otrokáři, Tuaregové, žijící v nadmíru chudých poměrech, kořistnické výpravy proti karavanám, Polynésané ( a také Homér v Odysseji) obsazování cizích, dosud neznámých krajů námořními výpravami, Germáni osudové boje mezi příslušníky vládnoucích rodů... \ mohli bychom dlouho pokračovat.

Letmo se tu zmíníme ještě o několika sporných historických problémech RK. Líčení, jak bylo dobyto Kruvojovo hradiště, jsem podal ve svém estetickém rozboru; k podrobnostem písně o Jaroslavovi je nutno brát s plnou vážností zprávy Hájkovy, Balbínovy, Dlugoszovy, Paměť Přibyslavskou i mladší doklady ze 17. a 18. století bez propagačních útoků na jezuity a tak zvané temno; spekulace o dějišti písně Ol. v zásadě odstranil objev Jižní brány Pražského hradu.

Přidávám jednu kuriositu spíše pro pobavení. Gebauer napadl ve svém Poučení píseň o Lud. v tom úseku, kde se skladatel v krátkosti zmiňuje o hodech, o jídle a medovině na dvoře kněze zálabského před sedáním a tvrdí, že něco takového je nelogické a že by to snižovalo bojové schopnosti učinkujících. Ve skutečnosti tu jde o povzbuzení před zápasy. Pitie medná se vyskytuje také v jiných skladbách tohoto druhu jako doping a líčení takových hostin, jež je jinde mnohem pestřejší, barvitější a okázalejší, je pro orální epiku typické.

Ke spojenectví s Masarykem jako hlavním organisátorem protirukopisného vystoupení nebo spíše spiknutí se Gebauer přiznává několikrát; bylo mu to bráno i za zlé, že místo aby pozvedl Masaryka k sobě, sám klesl na jeho úroveň. Proto se musíme obírat, třebaže velmi krátce, i s t.zv. důkazy sociologickými (?), i když by bylo radno přejít na věci důležitější.

Tak se dovídáme, že Rukopisy jsou se zbožně prostým středověkem neslučitelné, že jsou představitelem překonaného pohanství, které církev potírala. Mám tu náhodou před sebou periodikum Slavica Slovaca 27, 1922, kde se R. Krejčovič (str. 15 nn.) zamýšlí nad kulturním jazykem Velké Moravy. Ačkoli vystupovala církev vždy ostřeji a energičtěji proti různým věroučným úchylkám, můžeme - li to tak nazvat, zachovány jsou i zákazy cantus a mimis, histrionibus, fistularibus, vulgaris cantilena --- v kostelích a jejich blízkosti. Proto se také mluví o igrecích, tedy o hercích (jistě v širším smyslu slova) poblíže křesťanských svatyň. Ale o těchto věcech již věděli také staří obránci, třeba Jireček (Echtheit... \ str.103). Jsou zachována některá jména jako Chunrád, t.j. Konrád a Zungel, první od Prahy, druhý od Znojma, pěvci nebo jokulátoři (žertéři) provozující své umění ústním přednesem, anonymně a pochopitelně též předávající své skladby dalším generacím pěvců; za Vladislava II. působil tak Dobřata, za Soběslava II. Kojata. Je znám i termín piesnotvořec a Alx. Bud. 205. Povšechné informace viz u Vlašína, s.v. Hrdinská píseň. Za osudného řetězu nepříznivých historických událostí počínaje patnáctým stoletím epika ovšem upadala nebo lépe řečeno zanikla; už nástup gotisace ji podlomil a ještě hůře ji postihla germanisace, náboženské války, nesvoboda, positivistická lžidemokracie a komunismus. Lyrika ovšem trvala dále a není valný rozdíl mezi krátkými písněmi v RK a novějším folklorem.

Obdobný vývoj můžeme ovšem sledovat i jinde. Tak ukazuje Propp (Russkij... \ str. 359), že historická píseň se brzy zapomíná; vtipy skomorochů se nezachovaly v novější ruské literatuře vůbec. Tím ovšem není řečeno, že by přežití této lidové múzy bylo nemožné a že by pohanství zmizelo beze stopy. Vždyť v klášterech byla ve středověku opsána celá řecká a latinská slovesná kultura, nehledě k jejich živým ohlasům v době středověku i počátku novověku. Bowra, Heroic, str. 392 uvádí, jak v eposu o Beowulfovi jsou přesně líčeny předkřesťanské zvyky hlavně při pohřbech; Hattala, Obrana 270 poukazuje na tox, že Nibelungy mají z křesťanství jen nátěr, kdežto jádro je pohanské; Žirmunskij, Epičeskoe... \ 70 a 71 mluví o gruzinském eposu o Pamsi Bejlekovi, kde se líčí boj proti křesťanům v Malé Asii, Zakvkazsku a jinde. Korunou všeho mohou být opisy oplzlých skladem, které byly rovněž zprostředkovány mnichy v klášterech (Vilikovský, str. 22).

Aby učinil svůj útok na Rukopisy pokud možno všestranným, dotkl se Gebauer i historie nálezu RZ a RK. Jmenuje v těchto souvislostech takřka jen Kováře (pro RZ) a Hanku (pro RK). Není nám možno vypisovat zde všecko, jak se událo, a proto se omezujeme na nechtěnou obranu M. Ivanova, který věnoval této otázce plných 94 ( čtyři a devadesát) stránek svého spisu Tajemství RKZ. Ale sotva tu lze vyčíst něco jiného, než se mezi obránci a mezi logicky uvažujícími lidmi obecně uznává: podezřívat z podvodu Josefa Kováře, důchodního ze Zelené Hory a člověka nepříliš vzdělaného, ale poctivého, je absurdní; o RK víme, že ležel ve sklepení královédvorského kostela dávno a dávno před nálezem a že tohoto pergamenu spolu s ještě jinými starými texty užívali tamní kostelníci k zalepování měchů u varhan. I když si svědectví pamětníků v nepodstatných věcech odporují, je celkový obraz jednoznačný a rýsuje se zejména ze zápisů o procesu s Kuhem, redaktorem Tagesbote, který obvinil Hanku z podvodu a byl proto žalován i odsouzen.

Ale Gebauer nepovolil a zabrousil ještě do chemie. Protože o této vědě vím tolik jako Gebauer nebo Ivanov, případně tolik jak oni oba dohromady, tedy skoro nic, musím být opět stručný. Z autorit, jež by mohli do této stránky věci mluvit, uvádí Geb. jen Wislicena, ač ten RK nikdy ani neviděl (Mareš, Pravda str. 107). G. hodně argumentoval s berlínskou modří, jež je známa teprve od 18. století a která byla zjištěna ve vybarvení jedné z iniciál RK (ač není plně jisto, zda tu nejde o jinou zplodinu samovolného chemického procesu). Ale zamlčel, že pod modří je barva zelená a pod ní ještě červená; také neřekl, že Hankovy vpisky, které jmenovaný na několika místech do RK vsunul a k nimž se ostatně bbez váhání přiznal, se smyly pouhou vodou, kdežto ostatní text zůstal neporušen.

U RZ zjistili chemici, že inkoust (nebo chceme - li psací látka) pronikl během staletí tak hluboko do pergamenu, že se zrcadlové otisky písma objevily i na druhé straně v zrcadlové podobě. Rukopis původně hnědý nebo černý zezelenal, když byl bezprostředně po nálezu přetřen vlhkou houbou. Původní modrá nebo zelená skalice se takto mění účinkem kysličníku uhličitého; tak se chovaly též jiné staročeské rukopisy, např. Roudnické nekrologium a Rajhradské martyrologium. Ivanovova komise tuto reakci RZ prostě popřela. Nedokázala však uvést jiný argument než ten, jímž mi na dotaz odpověděl jeden z jejích členů dnes již zemřelý: Vždyť to (změna barvy) nikdo neviděl !

Nepřímým důkazem starobylosti RZ i RK je i to, že nevyšel původně plánovaný třetí díl Sborníku poznání. V tomto svazku měl být spor osvětlen po stránce chemické. Jak je známo z denního tisku, odmítli kriminalisté Ivanovovy výsledky, jež ostatně neprošly oponenturou. Proto říká i Balajka (str. 176), že chemické zkoumání skutečnost falsa neprokázalo.

Po V. Šafaříkovi a A. Bělohoubkovi vydali --- snad proti jedinému F. Schacherlovi --- kladná svědectví o RZ a RK ještě J. Stoklasa, J. Schneider, J. Křepelka, F. Plzák, J. Štěrba -- B\"{o}hm, O. Tomíček, a V. Vojtěch, abychom tu jmenovali aspoň některé ze skutečných odborníků ve vědě, jíž se v návaznosti na Rukopisy dotýkáme.

Na závěr si ponecháváme tak zvaný důkaz proužkový nebo důkaz pro každého, na němž si Gebauer zvláště zakládal v domnění, že tím dodá svému útoku na Rukopisy nejvíce účinnosti. Pro poučení širší veřejnosti uvádíme, že kromě celistvého pergamenu máme z RK ještě čtyři odstřižky --- proužky --- jež vznikly nešetrností královédvorských kostelníků, když užívali rukopisů výše uvedeným způsobem k opravě varhan. Hlavní these Gebauerova záleží v tom, že neobratný falsátor si zjednal proužky původně nepopsané, načáral na ně slova podobná RK, ale nesourodá, namátkově vybraná, ale přitom že zapomněl psát tak, aby řez vypadal věrohodně; ale ten nepochází --- kromě vyjimečných případů --- skrze písmena, ale vedle nich.

Tuto námitku, jež se jeví jen na první pohled vážnou, je možno vyvrátit čtverým způsobem:

1. argumentem psychologickým. Geniální falsátor by si přece nebyl počínal tak zpozdile, byl by nejdříve napsal celou stránku a teprve potom odstřihl kraje.
2. Podrobnějším zkoumáním pergamenů lze zjistit, že rozříznutých (tak říká Gebauer) písmen je více, než se praví v Poučení a že nepřesné je i Gebauerovo pozorování, jako by mezery na konci řádků byly větší než na souvislých stránkách RK. Jistě tu padá na váhu i podoba, ductus a další náležitosti písmen, neboť je pochybné, že by bylo možno psát na odříznuté proužky tak, aby se vzhled liter od ostatního textu nelišil. K tomu je dobře nahlédnout zejména do článků I. B. Maškových v ČČM 63, 1889, str. 182 nn. a 67, 1893, str. 225 nn,
3. Nyní musím bohužel mluvit opět o sobě. Ve svých dvou hlavních pracích jsem zjistil, že zachovaná slova na těchto úlomcích nejsou nahodilá, ale že jsou zcela homogenní s písní Oldřich z RK (první řádky z Proužku č. 1 obsahují patrně závěr jiné písně, o niž se nedá --- přes duchaplné pokusy Z. Rutara, které mi zůstaly nedostupné --- říci nic určitějšího. Posoudil jsem tyto zbytky podle gramatického druhu slov, pořídil jsem statistiku a zkonstatoval, že tu nejde o nahodilé doplňky, ale že se tu promítá systém jazyka, jak jej z RK a zejména ze zachovaného závěru Ol. známe. Totéž lze říci o slovníku proužků. Jsou to rozpoznatelné epické formule vedle slov sice jinde se v RK vyskytujících, ale v jiných souvislostech, a ovšem také bez výskytu v RK. Kromě toho je možno, třebaže nadmíru hypoteticky, rekonstruovat děj, jenž byl hlavním obsahem torsovitě zachovaného Oldřicha.
4. Nejprůkazněji obhájil sounáležitost Proužků (píši s P, neboť je to vlastně název části Rukopisů) F. Mareš ve své Pravdě na str. 54 nn. Originál RK byl původně napsán na dvojlistech, takže máme:
   1. na str. 1 konce řádků se str. 16}
   2. na str. 2 začátky řádků na str. 15}
   3. na str. 3 konce řádků se str. 14}
   4. na str. 4 začátky řádků se str. 13 a hlavně:}
   5. poslední slovo se str. 2 souvisí s prvním slovem str. 3}
   6. poslední slovo str. 4 souvisí s prvním slovem se str. 5}
   Osudné čtyři proužky jsou na stránkách 1 -- 4.

Naše věda netuší, jaké ohromné prostory se ji otvírají uznáním Rukopisů a rehabilitací jejich dosud sporných textů jako zvláště zlomku EJ a B glos Paterových z Mater verborum; to vše si vyžádá nebo mělo by si vyžádat ještě spoustu filologické práce. Stanovit isolexy a isoglosy a tím i provenienci těchto památek, vzít na pomoc ostatní slovanské jazyky, dialekty, onomastiku a platné lingvistické zákony, to vše by se mělo stát naším vědeckým a ovšem i vlasteneckým úkolem, ač se dosavadní situace jeví v barvách velmi ponurých. Neboť česká bohemistika stále setrvává na neblahých, právě Gebauerem započatých tradicích, stále pokládá stylisovaný jazyk legend, kronik a náboženských nebo filosofujících textů ze 14. století za jedinou správnou češtinu, ač to vše je už do omrzení omíláno, plně abgedroschen; naše historiografie vrávorá od zdi ke zdi nebo stagnuje --- nebo poklonkuje tomu, kdo je právě u vesla; naše politika hledá návrat do Evropy, jako bychom v ní nikdy nebyli, a vidí vchod jen přes Vídeň nebo přes Berlín; naše duchovní kultura uctívá stále několik levicových intelektuálů a uznává z naší minulosti jen ty osobnosti, které se jí hodí, a ještě je censuruje; a mravní úroveň vypadá xdnes tak, jako by ji protirukopisné spiknutí infikovalo lží, podvodem a hrubým materialismem.

Nechci také hrubě skončit a být zde brán doslova a do písmene, ale svádí mě to skončit citátem z románu dávno zapomenutého: ... charge of forgery... If you say that word again you shall be flung in the street, like the cur you are...

Literatura:

Bylo by směšné mluvit o úplnosti níže uváděné bibliografie. Na jedné straně je nutno při otázce Rukopisů čerpat z ohromného množství odborné literatury, protože odpůrci pravosti našich textů pracovali hlavně s kvantitou v domnění, že takové množství přednesených námitek, třebaže mnohdy nicotných, nikdo nevyvrátí; na straně druhé nám šlo v této studii, jak již řečeno, hlavně o kritický pohled na činnost Gebauerovu a na práci generací bohemistů a vůbec filologů, které po něm následovaly.

1. B. Balajka a kol.,Přehledné dějiny literatury I, Praha 1970
2. J. Baudiš, Řeč, Bratislava 1926
3. J. a M. Bauerovi, Slavia 26, 1957, str. 166 nn. (ke staroslov. ašte.
4. J. V. Bečka, Úvod do české stylistiky, Praha 1948
5. J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1971
6. J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954
7. S. B. Bernstejn, Tvoritelnyj padež v slavjanskich jazykach, Moskva 1958
8. C. M. Bowra, Heroic poetry, Londýn 1961
9. V. Brandl, Obrana Libušina soudu, Brno 1879
10. K. Brungmann, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, Štrasburk 1897 -- 1916
11. L. Bulachovskij, Istoričeskij kommentarij k russkomu literaturnomu jazyku, Kyjev 1953 -- 1956
12. J. Cejnar, Legendy, Praha 1964
13. R. M. Cejtlin, Leksika staroslavjanskogo jazyka, Moskva 1977
14. G. P. Cyganenko, Etimologičeskij slovar6 russkogo jazyka, Kyjev 1970
15. B. Dunaj, Jezyk polski najstarszej doby pismiennej, Krakov 1975
16. A. Dostál, Studie o vidovém systému v staroslověnštině, Praha 1954
17. A. Dostál, Vývoj duálu v slovanských jazycích, zvláště v polštině, Praha 1954
18. J. Dolanský, Neznámý jihoslovanský pramen RKZ, ČSAV Praha 1968
19. J. Dolanský, Záhada Ossiana v RKZ, Praha 1975 (ČSAV)
20. E. Eichler, Etymologisches Wörterbuch der slawischen Elemente im Ostmitteldeutschen, Bautzen 1965
21. E. Eichler, Studien zur Frühgeschichte slawischer Mundarten zwischen Saale und Neisse, Berlín 1965
22. J. Enders, Jazykovědný rozbor RK, RZ a dalších stč. textů s nimi spojovaných, Malá Morávka 1981 (strojopis)
23. J. Enders, RZ a RK, vznik, styl a básnická hodnota stč. orální poesie, Malá Morávka 1987 (strojopis)
24. A. Erhart, Studien zur indoeuropäischen Morphologie, Brno 1970
25. A. Erhart, Úvod do obecné a srovnávací jazykovědy, Praha 1973
26. V. Flajšhans, Boj o Rukopisy, ČČM 70, 1896, str.195 nn. a 349 nn. (vyšlo též knižně)
27. V. Flajšhans, Podrobný seznam slov RK, Praha 1896
28. V. Flajšhans, RKZ, vydáno v Praze 1930 s poznámkami
29. V. M. Gacak, Tipologia narodnogo eposa, Moskva 1975
30. J. Gebauer, Poučení o padělaných RK a RZ, Praha, bez data, asi 1888
31. J. Gebauer, O nové obraně padělaného RK, Listy filologické 23, 1896, str.275 nn.
32. J. Gebauer, Historická mluvnice česká I, III/1, III/2/IV, Praha 1929
33. A. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko -- bučovického, Brno 1959
34. P. A. Grincer, Drevněindijskij epos, Moskva 1974
35. M. Hattala, Obrana RK, Praha 1911
36. L. Hegeř, Edda, překlad a komentář, Praha 1962
37. A. Hoekstra, Epic Verse before Homer, Amsterodam -- Oxford -- Nový York, 1981
38. J. Holub a F. Kopečný, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1951
39. G. Horák, Rukopis Královédvorský, Praha 1912
40. L. Hosák a R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku, I -- II, Praha 1970 -- 1980
41. J. F. Hruška, Dialektický slovník chodský, Praha 1907
42. O. Hujer, Slovanská deklinace jmenná, Praha 1910
43. O. Hujer, Úvod do dějin jazyka českého, Praha 1914
44. H. M. Chadwick a W. K. Chadwick, The Growth of Literature I -- III, Camridge 1932 -- 1940
45. K. I. Chodova, Padeži s predlogami v staroslavjanskom jazyku, Moskva 1971
46. A. V. Isačenko, Drevně -- russkie etjudy, Lublaň 1941
47. M. Ivanov, Tajemství RKZ, Praha 1969
48. M. Ivanov, Záhada RK, Praha 1970
49. V. V. Ivanov, Istoričeskaja drammatika russkogo jazyka, Moskva 1964
50. R. Jakobson, Základy českého verše, Praha 1926
51. L. P. Jakubinskij, Istorija drevněrusskogo jazyka, Moskva 1953
52. J. Karlowicz, Slownik gwar polskich I -- VI, Krakov 1900 -- 1911
53. A. Kellner, Východolašská nářečí I -- II, Brno 1946 -- 1949
54. J. Klemensiewicz, Historia jezyka polskiego, Varšava 1971
55. A. Knop, Spisovná čeština ve Slezsku v 16.století, SPN Praha 1965
56. O. Kolberg, Piesni ludu polskiego, sv. I -- 57, Varšava 1961
57. M. Komárek, Sborník poznání RK a RZ,I, str.197 nn., Praha 1969
58. F. Kopečný, Etymologický slovník slovanských jazyků I -- II, Praha 1973 -- 1980
59. F. Kott, Česko - německý slovník, zvláště gramaticko - frazeologický I -- VII, Praha 1878 -- 1893 a doplňky, dodatky
60. R. Krajčovič, Slovenčina a slovanské jazyky I, Bratislava 1974
61. J. Král, Česká prosodie, Praha 1909
62. J. Král, O prosodii české I, Praha 1923; sv.II. nově vydán v ČSAV B. Rybou, Praha 1938
63. N. I. Kravcov, Fol6klor kak iskusstvo Slova I -- III, Moskva 1966 -- 1975. Sborník prací různých autorů.
64. V. F. Krivčik a N. S. Možejko, Staroslavjanskij jazyk, Minsk 1974
65. J. Kurz, Kapitoly ze syntaxe a morfologie staroslověnského jazyka, Praha 1972
66. J. Kurz, Slovanské studie, Praha 1958
67. M. Laiske, Bibliografie RKZ, str. 323 nn. (viz heslo M. Komárek, Sborník... )
68. J. Lehár, Nejstarší česká epika, Praha 1983
69. T. Lehr -- Splawinski, Grammatyka historyczna jezyka czeskiego, Varšava 1957
70. A. Leskien, Deklination im Slawisch - litauischen und Germanischen, Heidelberg 1963 (dotisk)
71. A. Leskien, Grammatik der serbokroatischen Sprache, Heidelberg 1914
72. J. Letošník, Dějepisný rozbor RK, Brno 1910
73. D. S. Lichačov, Poetika staroruské literatury, Leningrad 1971 (český překlad)
74. D. S. Lichačov, Člověk v literatuře staré Rusi, Praha 1974 (český překlad)
75. T. P. Lomtev, očerki po istoričeskom sintaksisu russkogo jazyka, Moskva 1956
76. A. B. Lord, The Singer of Tales, Nový York 1971
77. I. Lutterer, M. Majtán, R. Šrámek, Zeměpisná jména Československa, Praha 1982
78. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968
79. W. Manczak, Slowanska fonetyka historyczna a frekwencja, Krakov 1977
80. F. Mareš, Marnost bojů proti RKZ, Praha 1933
81. F. Mareš, Pravda o RKZ, Praha 1931
82. F. Mareš, Klamnost důkazů podvržení RK a RZ, Praha 1928
83. J. S. Maslov, Voprosy slavjanskogo jazykoznanija, 1, 1954,hl.str.68 nn. (časopis)
84. I. B. Mašek, ČČM 63, 1889, str.182 nn. a 67, 1893, str.225 nn.
85. A. Meillet, Le slave commun, Paříž 1934
86. I. Němec, Genese slovanského systému vidového, Praha 1958
87. I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968
88. F. Oberpfalcer, Rod jmen v češtině, Praha 1933
89. M. Parry, Serbocroatian Heroic Songs I -- II, Bělehrad --- Cambridge 1953 -- 1954
90. J. Persson, Beiträge zur indogermanischen Wortforschung, I -- II, Uppsala --- Lipsko 1912
91. E. Petrů a D. Marečková, Rytířské srdce majíce. Praha 1984
92. H. Peukert, Serbokroatische und makedonische Volkslyrik, Berlín 1961
93. H. Pongs, Das Bild in der Dichtung, I -- III, Marburg 1927 -- 1939 -- 1969
94. A. A. Potebňa, Istorija estetiky v pamjatnikach i dokumentach, Moskva 1976
95. V. I. Propp, Russkij geroičeskij epos, Leningrad 1955
96. V. I. Propp, Fol6klor i dejstvitelnost, Moskva 1976
97. B. N. Putilov, Russkij istoriko - pesennyj fol6klor XIII -- XIV Vekov, Moskva -- Leningrad 1960
98. Přednášky pro mezinár. sjezd slavistů v Praze 1968 (sborník autorů)
99. Přednášky ze 7. mezinár. kongresu slavistů, Varšava 1973 (sborník autorů)
100. Přenášky z 8. mezinár. sjezdu slavistů, Moskva 1978 (sborník autorů)
101. K. Rocher, Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných, Praha 1934
102. S. Rospond, Gramatyka historyczna j\bezyka polskiego, Varšava 1971
103. M. Rudnicki, Praslowianszczyzna Lechia -- Polska I, Wiesbaden 1959
104. I. N. Rozanov, Russkie pesni XIX veka, Moskva 1944
105. Z. Rutar, několik článků v r. 1966 -- 1968, hlavně ve \uv Zpravodaji, Chicago, zůstaly zatím nedostupné
106. A. M. Seliščev, Slavjanskoe jazykoznanie I, Moskva 1941
107. A. M. Seliščev, Izbrannyje trudy, Moskva 1968
108. O. V. Seykora, Ad RK, Praha 1886
109. O. V. Seykora, Na obranu RK, Praha 1893
110. G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, Nový York 1965
111. F. Slawski, Slovnik etymologiczny jezyka polskiego, Krakov 1957
112. Slovník staročeský malý (jak jej označujeme), J. Bělič, A. Kamiš, K. Kučera, Praha 1978
113. Slovník staročeský velký, v sešitech, Praha 1968...
114. Slovník staroslověnský, v sešitech, Praha 1958...
115. Slownik praslowianski, Krakov 1961...
116. V. M. Sidelnikov, Poetika russkoj narodnoj liriki, Moskva 1959
117. E. Smetánka, České časování, Praha 1924
118. E. Smetánka, Universitní přednášky (skladba),Praha 1930
119. Ch. Stang, Das slavische und baltische Verbum, Oslo 1942
120. J. Stanislav, Dějiny slovenského jazyka I -- III, Bratislava 1967 a Slovenská historická gramatika --- syntax, SPN Praha 1963 (ofset)
121. F. Sušil, Moravské národní písně, Praha 1941
122. J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964
123. N. M. Šanskij, Očerki po russkomu slovoobrazovaniu, Moskva 1968
124. N. M. Šanskij, (a V.V. Ivanov a T.B. Šanskaja), Kratkij etimologičeskij slovar6 russkogo jazyka, Moskva 1961
125. V. Šmilauer, České historické tvarosloví s přídavkem skladebním, Praha 1954
126. W. Taszycki, Najdawniejsze zabytki jezyka polskiego, Vroclav -- Krakov 1974
127. W. Taszycki, Rozpravy i studia polonistyczne II, Vroclav -- Krakov -- Varšava 1961
128. F. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935
129. F. Trávniček, Historická mluvnice česká, skladba, Praha 1956
130. F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I -- II, Praha 1951
131. F. Trávníček, Studie o českém vidu slovesném, Praha 1923
132. O. N. Trubačov, Nazvanija rek pravoberežnoj Ukrajiny, Moskva 1968
133. J. Tyňanov, Problema stichotvornogo jazyka, Moskva 1965
134. A. Vaillant, Manuel du vieux slave, ruský překlad, Moskva 1952
135. Ž. Ž. Varbot, Drevnerusskoe immenoe slovoobrazovanie, Moskva 1969
136. M. Vasmer, Russisches etymologisches W\"orterbuch, Heidelberg 1953 -- 1957 (čtyři díly)
137. V. Vážný, Historická mluvnice česká 2 (I), skloňování, Praha 1963
138. Š.Vlašný, Slovník literární teorie, Praha 1984
139. V. Vondrák, Vergleichende slavische Grammatik, G\"ottingen 1924 -- 1928
140. J. Vilikovský, Staročeská lyrika, Praha 1940
141. J. Zubatý, Studie a články I, 1 -- 2 a II, Praha 1945 -- 1949
142. V. M. Žirmunskij, Poetika a poesie (překlad), Praha 1980
143. V. M. Žirmunskij, O hrdinném eposu slovanském a středoasijském, překlad, Praha 1984

Soupis zkratek vyskytujících se v tomto článku

• RZ, Rukopis Zelenohorský: Sn -- Sněmy, LS -- Libušin soud
• RK, Rukopis Královédvorský: Ol -- Oldřich; Ben -- Beneš Heřmanóv; Jar -- Jaroslav; Čest. -- Čestmír; Lud -- Ludiše; Záb -- Záboj; Sbyh -- Sbyhoň; Kyt -- Kytice; Jah -- Jahody; Jel -- Jelen Róže; Žez -- Žezhulice; Op -- Opuštěná; Skř -- Skřivánek; Zl -- zlomek písně.
• Alx: Alexandreis, rukop. V Svatovítský, Bud. -- Budějovický
• Bibl. Ol. -- bible Olomoucká
• Brn. nauč. -- Naučení brněnská, 1447 -- 1540
• Cis. Mnich -- Cisiojan Mnichovský z let 1258 / 1278
• ČČM -- Časopis českého musea
• Čtenie kn. Ben -- Čtenie knězě Benešovy, konec stol. 14.
• Dal C, Dal Cerr: Dalimilova kronika, poč. 14. stol., C -- Cambridge, Cerr -- Cerronský
• EJ -- zlomek evangelia sv. Jana, domnělý padělek, 11. stol.
• ESSJ -- etymologický slovník slovanských jazyků (Kopečný)
• Ev. Ol -- Evangeliář Olomoucký, poč. 15. stol.
• Glos. Roud. -- glosy roudnické, 15. stol.
• HM -- historická mluvnice (hlavně Gebauerova)
• Hrad -- Hradecký rukopis, 14. stol.
• Hymn. Op -- hymnář opavský, poč. 15. stol.
• Jid -- legenda o Jidášovi, poč. 14. stol.
• Kat -- legenda o sv. Kateřině (nebo Život sv. Kateřiny), 2. pol. 14. stol.
• Kruml -- krumlovský sborník, poč. 15. stol.
• Leg. Dor -- legenda o sv. Dorově, 2. pol. 14. stol.
• Mand -- Cesty Mandevillovy, poč. 15. stol.
• Otc -- Životy svatých otců. 2. pol. 14. stol.
• Psalt. Sin. -- Psalterium Simaiticum, staroslověnský žaltář, 11. stol.
• Půh -- Knihy půhonné a nálezové, 14 -- 15. stol.
• Sb. -- Sborník, hlavně Sborník čs. musea, Stav poznání RZ a RK, viz text
• Supr -- Codex Suprasliensis, starosl. homiliář, 11. stol.
• s.v. -- sub voce, pod heslem
• Štít. nauč. křesť. -- Štítný, Knížky šestery
• Štít. šach. -- Štítný, O hře šachové
• Tand -- Tandariáš a Floribella, pol. 14. stol., část sborníku hraběte Baworovského (Bav.)
• Tkadl -- Tkadleček, prozaická skladba, poč. 15. stol.
• Žalt. Klem. -- Žaltář Klementinský, 1. pol. 14. stol.
• Žalt. Vitb. (nebo Wittb) -- Žaltář Wittenberský, 1. pol. 14. stol.

Dr J. Enders