Hlásky "i, î" a "j" v našich textech

PhDr. J. Enders

Jak uvidíme v dalším, lze tu prokázat rozdílný systém podezřívaných památkách, a to zejména v RZ, v RK a v EJ, neboť zlomky těchto skladeb jsou přece jen delší, dosti rozsáhlé, abychom na nich mohli odkrývat jejich gramatické zákonitosti dosti bezpečně nebo aspoň pravděpodobně. O tom, jak se "î" a "j" vyslovuje a snad i dříve vyslovovalo a jak se tvoří a tvořilo v mluvidlech, lze se dočíst leckde. Použijme spisu Hálova (str. 244 nn). Zde se charakterisuje "j" jako souhláska úžinová, tvrdopatrová (palatální, frikativní) s nevýrazným třecím šumem. Toto "j" je někdy vyslovováno nezřetelně, a to se děje v sousedství samohlásek. Ve slovanských jazycích se to projevilo stažením - kontrakcí - "dobroje - dobroie - dobroe - dobré. Uvidíme, že tento vývoj dále pokročil v RZ, ale jako zpomalený se dá zjistit v RK, nemluvě o ještě starším EJ. Blíží se tedy konsonantické "j" vokalickému "i", jak osvědčuje naše středověká grafika i mnohé současné živé jazyky, třeba v angličtině "empire" se čte empaîj nebo empîj. Němci kritisují Čechy, že vyslovují třeba "ajnmal" místo správnějšího aînmal . Proč někde převládá ta, jinde ona výslovnost, by mohlo osvětlit leda zkoumání fonologické a snad i povahopisné (větší rychlost a přizpůsobivost řeči u Čechů proti volnějším a konservativnějším Moravanům)

Řešit otázku, zda bylo již v praslovanštině vedle sebe "î" nebo "j", je nesnadné. Soudí se, že "j" na začátku a na konci slova je starobylé. Jak již vyplynulo z předcházejícího, lze pochybovat o stáří "j" už proto, že ve stsl. pro ně není písemný znak, tak i v jiných indoevropských jazycích. Latinské "eius" = "jeho" sa má číst "eîîus". Obdobně i v řečtině. Stsl. ovšem může, ale také nemusí být shodná a praslovanštinou.

Horálek (Úvod, str. 110 n.) vidí věci takto: po zániku skupin "dî, tî" se "î" přestěhovalo na počátek slabik. Stalo se úžinovým "j" už v praslov. Na počátku slov "j" někde zůstalo, někde odpadlo. Přitom se mohlo i měnit v sousední samohlásku. O násloví RZ viz dále; zatím jen tři příklady: "jeseň, jeden, jutro" je rusky "oseň, odin, utro".

Podle Komárka (HM str. 93 a 114) se "î" drželo ještě na počátku 14. století, ale prothetické "j" snad ovládlo již před rokem 1300. Také J. Stanislav (HM I, 673) popírá existenci "j" v 9. století (Kyjevské listy). Nemohlo prý být ani "î" samostatné fónéma, ale jen rozlišující znak při stanovení varianty příslušné hlásky." Ale Krajčovič (str. 78) akceptuje hlavně prothetické "j" jako již praslovanské. Ostatně takto jako se souhláskou již hotovou operují i starší odborníci, např. Gebauer. Naše texty nás poučují, že existenci "j" musíme posunout do starší doby, než učenci ve své většině dnes uznávají.

Jak se "î" a "j" v našich textech píše? V době Ivanovova prvního vystoupení se objevila též námitka, že se v RK vyskytuje "g" jako "j", což je pozdější písařská praxe. Protože tato připomínka nebyla nikde zaznamenána, neprozrazujeme jejího původce, ač je nositelem známého a zvučného jména. Ve skutečnosti jde jen o jeden případ, totiž o slovo "kyji" (KIII) v Ben. 7,4. Písař se vyhýbal třem "i" za sebou stejně, jako si počínal v Záb. 22, 9-10 "najjistěje" (NAiYSTIEIE), kde je za "i" psáno výjímečně "y". Ostatně nalézáme i "šiji" psanou SIII v Lud 18,16. Pro "i, î, j" nemůžeme v našich starších textech hledat jiný znak než "i" (kromě MPKV, kde je také "y"), protože "g" ještě plně žilo (v RZ a v EJ) nebo se nacházelo v nepochybné předloze RK, hlavně ve starších zpěvech. Jen v pozdějších Lib. pror. je "G" transkripcí za "j" nebo snad za "î". Tento úzus přetrval až do 19. století. V MPKV je "j" psáno jako "i" čtrnáctkrát, jako "y" sedmkrát; v Jelenu na rubu MPKV je "j" psáno jako "i" osmkrát, jako "y" čtyřikrát. V PV se pozoruje velká libovůle, zde čteme i skupiny jako "iy, yi", je tu dokonce "ysm", tj. "jesm" (Mareš, Pravda, str. 31). Tyto jevy vysvětlujeme buď písařovou neumělostí nebo spíše snahou vyjadřovat délku - kvantitu samohlásek.

Náslovné "j" se objevuje v RZ u těchto slov: "jieti" (jmouti se), jarý, Jarožir, jáz, tvary zejména "j6/, jeden"; k tomu ještě přičítáme "iskati, u = uže/, unij (nebo juný), zde "uný" místo "juný" dokládají Palacký Šafařík, "utr" (= vňutr" z původního "v7n6utró = pravidelně stč. "vňutř." V RK je zřejmě již "j" na počátku těchto slov: tvary slovesa "býti", asi 17 případů, dále "jablko, jahoda, jak, jako (34), jalóvka, Jarmir, jarný, jarobujný, jarohlavý, Jaroslav (2), jarota, jarý (2), jasný (4), jáz (16), jeden (11), jedenie, jediný (2), jehlice, jeket, (její jako adjektivum je Flajšhansem zaneseno omylem), jelen (3), jelení (2), jen (zájmeno, asi 80x), počty jsou nejisté vzhledem k Proužkům a kritickým problémům), jeseň (2), ješut (2), ješutný, jeti (2), jezdec, jezditi, jiesti, jieti (3), jilci, jímati, jiskra, jiskrný (?), jistý, jíti (13, bez složenin), jmě (3, lépe však "imě"), jmieti (14) někdy "iměti", jun, jinoše (17), junošin, jutřní, jutro (10), juž 11).

EJ má: iti (= ide nebo jde, možná i jide), j6, jen (zájm.), jmieti (spíše iměti), jako, jieti (jmouti se, 2x), javno, jáz (9), jeli (spojka), ješče, ježe (spojka, 15), tvary slovesa "býti (19), Judas, Jud(in) (4), juže (= již), několikrát "ii" = "ji" jako v RK.

PV má: jesi (ve slově "stogesi", jež je pochybné), jako, jesm (y sm), jáz, jak, jíti ("idúcie" nebo "jdúcie"), jejé (=její),

Mladší, ale jistě starobylé texty:

Lib. pror. má jest, jako, jmieti, jejie, již (= kteří), jiho (= jho, subst.), jimi, jehož, jeho, jemu, jež (to město), jmu (dat. zájm. "jen"), sú (= jsú). "J" přepisováno jako "g".

ŽG má: jemu, si (= jsi), i, y" je častější než "g, gi".

Někomu se možná zdá toto rozdělení do skupin primitivní, třeba i naivní, ale má to své odůvodnění. U převážné většiny těchto slov začínajících na "j-" (hlavně RK) si lze též představit dublety ať již v českomoravských nářecích nebo v jiných slovanských jazycích. Vzpomeňme třeba na J. Lindu, a na jeho pokus v románě "Záře nad pohanstvem", kde má jakési slovanské esperanto. Tak si počínali také jiní obrozenci, kteří v neúplné znalosti češtiny dosazovali do svých slovných projevů i jiná slovanská slova, pokud jim byla známa. V našich zde rozbíraných textech se však žádná taková odchylka nevyskytuje, vždy je tu jen ryzí českost.

Kromě toho můžeme již zjistit výrazné rozdíly mezi RZ a RK. Jde mi hlavně o psaní počátečního "ii", tedy "ji" v RK. Je to provedeno důsledně a nechápu, proč tu odpůrci kárali znesnadnění čtení, které je naopak zřetelnější než psaní pouhého "i". Celkem se tento úzus vyskytuje v RK u sedmi různých slov a v 37 případech. V EJ jsem zjistil - též podle vzorného vydání Palackého a Šafaříkova - "iim" a "iiže" tedy "jim, jiže", tedy dvě místa, která jsou spolehlivým důkazem existence souhláskového "j" v češtině 11. století. Sloužilo to ovšem také ke konstrukci tak zvaného krycího falsa! Můžeme sem ještě přiřadit psaní "neumiiu", tedy "neumyju", kde druhé "î" by bylo jistě těžko vyslovitelné.

Aorist "pride" v RK může být pro stažení z iîi nebo i iji. Tvar je i v RZ a dokonce i ve stsl., jak ještě uvidíme později. Čteme-li v RZ "dúbraviny (j) uné", je tu jasný rozdíl proti RK (jun, junoše). Důležité je v RK "nenadjidech", správný aorist, jak tu vyplývá i z písma (ii). Je možné, že v RZ předcházelo před počátečním "i" slabé "i", něco jako starořecký spiritus lenis, jemný přídech nebo jakýsi "ráz", v písmu neznačený. Průkaznější je ovšem psaní "u" = "uže, už" proti častému "juž" v RK. Obě formy jsou starobylé a doloženy ve staroslověnštině i jinde. Vasmer (u Kopečného, ESSJ) považuje původ obou časových příslovcí, což je jejich původním významem, za rozdílný. Forma "ju" je také známa ze stsl. a také z kašubského dialektu.

To by nahrávalo naší teroii o "spiritus lenis". Slovo samo lze srovnávat s latinským "autem" a řeckým "au, authis" ve významu "zpět, opět". V řečtině je "au" častou předponou, latinské "aut, autem" znamená "nebo", případně "avšak, nicméně". Naše forma "juž" vznikala častěji v postavení zvaném sandhi, tedy v hiátové posici, kdy jedno slovo končilo samohláskou a druhé jí začínalo. V orální poesii bylo nutné dbát ještě více eufonie než v dílech určených k četbě. Tato úvaha nás rovněž nutí k uznání starobylého "j" proti polosamohláskovému "î", hiát musil být odstraněn spíše souhláskou již pevnou. Kromě toho si slovanština vždy libovala ve slabikách a slovech otevřených, končících vokalicky. A tento jev byl ještě častější ve staré češtině než v soudobém jazyce; v RK tu působila mimo jiné též jednoduchá preterita, aoristy a imperfekta, končící na "-chu" nebo "-še". Svou roli hrály též spojky "i", "a". Snad stojí za to uvést příklady tohoto "juž" z RK, protože se s obdobným antihiátovým trendem setkáme později při poukazu na východočeská a moravská nářečí. V RK se vyskytuje "juž" v těchto případech: netužte, juž v Ben 6,25; pohany juž Jar. 9,9; i juž Jar. 9,10; strašne, juž Jar. 11,18; poledne juž Záb. 23,11; bratře, juž Záb. 24.21; a juž, tamtéž. nenie juž Jel. 27,17. Výjimkou je Jar. 11,16, násep juž. Celkem je v RK "juž" desetkrát po samohlásce včetně postavení mezi verši, kde ovšem k hiátu patrně nedocházelo. Proto je také v RZ "u" (= už) nezávadné po eufonické stránce, protože stojí na počátku verše, jenž mohl být od předchozího také oddělen úderem na strunný nástroj.

Přejděme k úvahám, jak se jeví sledované hlásky ve skloňování RZ, RK i ostatních textů. Již v Rozboru (str. 92) jsme si povšimli na základě staršího Cuřínova pojednání, že v RK končí genitiv, dativ a lokál určitých přídavných jmen v ženském rodě, v jednotném čísle na -j. Naše historické mluvnice považují tyto dativní a lokální formy za náležité, v genitivu mluví o analogii, i když hojně doložené; proto nebyly tu proti RK vzneseny námitky. V RK ovšem čteme nejen "k pevnej hradbě" a "na pravej ruce", ale i "ot radostnej Prahy" a "Mateře Božiej".

Zcela jinak se jeví RZ: Ot Lubicě bielé, se Mžě striebronosné a dokonce i "v bielestvúcí rízě". Vydavatelé přepisují "na Otavě zlatonosně" "na Otavě krivě" a "na Radbuze chladně", vzhledem k dikci RZ jistě správně, ale přípustné by bylo i sklonění určité, tedy s koncovým "-é". U zájmen je v RZ ovšem "u jednej, u vtorej", ale to může být výjimka právě tak jako v Lud. RK "v širé lúce" a dativ "kráse také". V RK jde v obou případech o sporadický jev a také o texty nepochybně mladší. Objevují se nám tedy oba Rukopisy jako výtvory vzniklé na dvou různých českých územích podobně jako u rozdílných užívání rekce s předložkou "po" i u dalších jevů probraných v našem Rozboru. V RZ bylo proti RK labilnější "î", jež na konci a někdy též na počátku slov mizelo.

Jak známo, je deklinace adjektiv určitých výsledkem kontrakce slovných základů s formami původně ukazovacího zájmena "j6, jen"; z toho musíme vycházet v našich dalších úvahách. Proti formám uvedeného zájmene v našich textech nebyly vznášeny námitky až na gen. sing. fem. "jejá" v RZ po nepochybné původní nosovce. Ale systémy deklinací, jak se jeví u našich odborníků, z nichž tu dáváme pro rychlejší přehled a úsporu času přednost Vážnému, se liší od obrazu této gramatické kategorie v našich textech; řekněme hned, že skloňování v RZ, RK a v EJ je starobylejší a důslednější.

Akusativ sign. masc. od "on", tedy původně "j6, jen" se uvádí ve formě "ji", což se ovšem jako výrazné monosyllabon nemohlo dlouho udržet, viz i Stanislav II, str. 336. Kromě toho zde byla konkurence akus. fem. "ji" po provedené přehlásce z "ju". Obdobná situace vznikla při formě "j6j6" akus. masc. sing. To se změnilo v náležité "jej" po předložce "něj". Vyskytovalo a vyskytuje se ovšem i "-ň", které je i v RK, Jel 27,17, ale jen jednou. Jinak je "jej, něj" v RK šestkrát. Dativ téhož zájmene byl původně "jemu", i to máme dodnes; zkrácené "mu" ještě není ve starobylém Záb., ale v Čestmíru ano. Tvar "jmu" se vyskytuje jednou v LP. Komárek někde říká, že stáří tvarů "jho, jmu" nelze určit, ale vznik těchto vysvětlíme snadno. Objevily se nejdříve tam, kde "je-" bylo nepřízvučné a kde předcházelo "î". Uvidíme ještě později, že slova počínající "jm, js" a patrně i "jš" uprostřed slova byla pro pěvce RK k vyslovování nesnadná a proto pomíjena. Z povinnosti ještě zaznamenáváme "pristojáciech slug" v EJ místo běžného a žádaného "-ích". Nejspíše vznikl tento tvar analogií podle "těch", ač Bělič (str. 177) uvádí formu "jech" z Litomyšlska.

Důležitější pro nás je, jak vypadaly formy zájm. "ona" v 3., 6. a 2. pádě. V "pravé staročeské" literatuře je směsice forem, ale za základní je považována (Vážný, str. 124) "jie, jí" atd., tedy tvary stažené po součinnosti "î", jak se i my domýšlíme a jak ještě odůvodníme v kapitole o stahování, kontrakci. Jinak se uznává koncové "-ej" za náležité v dativu a v lokále, ne však v gen., kam prý proniklo analogií jako novotvar. Nejstarší bylo "jeje". Bělič uvádí z toho nesklonné "jejé" a "jej, něj" na Československé vysočině, ve Slezsku, na Kopaničářsku, na Opavsku "a snad i jinde" na str. 180, 282, 296. Původnost tvarů na -ej snadno opřeme o starší stadium slovanských jazyků, viz též tabulky u Kurze, str. 80 nn. Samozřejmě poskytuje obdobný obraz i naše EJ, dávající přednost i jiným dalším tvarům jako "jego" (6x), jejže = eum, jegože, jej (7x)jejé, jemu (13x). Proto je zde i dativ "dvernej" = služce u dveří, jednou je tu ovšem i "proň". V RZ je "jejé, její, jejú (duál), v PV gen. její. V RK "jejie" 3x, "jiej" 7x; dále jej, něj; jednou výjimečně "po nie" (lok.). Čest. 16,31; duál "jejú" 6x "mu" 10x, "jemu" 4x jednou na proužcích, najisté "jeho" jen jako přivlastňovací, "ho" nedoloženo. v MPKV: "srdce jej otdach".

Vzali jsme "on, ona, ono" jako vzor; přihlédneme nyní k jiným zájmenům a někdy též číslovkám, které se skloňují - až na malý počet odchylek - obdobně. Archaické "s6, sen, sien" není bohužel ve tvarech, jež nás tu zvlášť zajímají, v našich textech doloženo, v RK je důsledně "sien", v RZ jen v plur. "sieže" (tyto krajiny); v EJ dovoluje grafika číst "sen" i "sien". Ostatně bylo "j6, jen" patrně součástí tohoto "sien" (náš Rozbor, str. 94). Bylo by tedy v našich textech deklinováno v 2., 3. a 6 pádě fem. "sejê, sej, siej" nebo podobně, s koncovým "j" nebo "î". Uvádíme jeden příznačný fakt:

Flajšhans jako obránce RK chtěl číst ve Sbyh. 25,7 "na skále sí sěde", aby vyvrátil námitku proti domněle novočeskému reflexivu "si". Interpretoval tedy "na této skále usedl". Ale Rukopisu tím nepomohl, neboť reflexivum "si" je v něm i jinde ("podasta si ruce" apod.). A prozradil tím svůj nedostatečný přehled o skloňování zájmen v RK. V ostatní stč. literatuře by ovšem bylo "na skále" sí" (na této skále) možné. V EJ je také tvar psaný SI, čteno asi "sij" v nom. sing. masc. V RK dále "nad sím", tj. "nad tímto", neutrum sign. Gen. plur. je v RK "sich"., nikoli snad "sjich". To ukazuje na staré "î", jež splynulo s následujícím "i".

Ostatní skloňování podle tohoto paradeigmatu:
"jeden": v RZ "u jednej", genitiv, Gebauer, HM str. 455 má jen "-é"
"na jednej větvici" RK Jel
druhý, v druhej (ruce) Záb, v RZ "u vtorej". každý: v každej děvě, Jel
mój dativ, Jar
svój: v svojê EJ, nosovka, gen. sing. fem. a také akus. plur. masc.
vterý, vterej póle, dativ, Jar
ten: iz téj godiny, EJ
ves: po púti vsiej, Záb
po vsiej Praze, Ol
po všickej vlasti, tamtéž
tvój: na pravici tvojej, ŽG.

U zájmene "veš" (důsledně takto!) je v ostatní stč. literatuře instrumentál "vším" častější, pravidelné je "vsiem", tak i v RK. Viděli jsme tedy sílu a plodnost "j" ve sklonění adjektiv a zájmen. Zároveň je třeba se obdivovat důslednosti systému v našich textech, v nichž je odchylek od pravidel "jako šafránu". Nyní si všimneme, jak se systém projevuje u sloves, a to hlavně v RK.

Časování:

Povšimneme si nejdříve dvou prvních sloves. Dovolíme si nejdřív tuto připomínku: žádají-li odpůrci tvaru "bie, bje a pie, pje", měli vzít ohled na to, že žádané formy jsou psány v dalších dvou domnělých falsech, totiž v RZ (Orlicu Labe pie) a v ŽG (napye sě). V RZ byl ovšem verš o slabiku kratší. To je jev známý z "pravé" stč. literatury na stovkách míst, aniž tu vydavatelé připojují nějaké kritické nebo skeptické poznámky. Kde však zůstala povinná přesnost a objektivnost vědecké práce?

Nám by stačilo konstatovat staré base "pei" a "bei" a k tomu připojit sufix je/jo; dokladů je všude dost, nevyjímaje starou češtinu (Evangeliář Olomoucký aj.). Ale my se cítíme povinni vysvětlit citované formy kratší, protože to patří též k našemu thematu. Výkladů o slovesech "píti" a "bíti" je více. Často se uvádí, že původní jer po "b" a "p" byl napjat, prodloužen a že se změnil v "í". Stanislav /II 482/. Naši odborníci soudí, že po zmizení jeru nevzniklo "pi-jô" jak myslí Stanislav, ale že se "p" palatalisovalo a dedukují z toho, že všichni Čechové říkali po několik století nikoli nějaké "pijô, bijô" ale "'pú, 'bú". Risum teneatis, amici! Přepis "pjú, bjú" nebo "piú, biú" by přece vyhlížel trochu lidštěji. Ale ona groteska trvá od Gebauera (Časování 210 nn) až po naše dny. Trávníček (HM 399) právem řadí do téže slovesné skupiny "líti, síti, šíti" (ta v našich textech nejsou) a říká, že základy "p6, b6" tvořily původní konjugaci e/o jako "nesu" apod, anebo že tu byl sufix je/jo. Je tu opět doložena síla již souhláskového "j". Ale asi nejpřijatelnější se zdá výklad Paulinyho (str. 88), že jer se změnil na "i", jež se nekontrahovalo. Bylo tedy "pi-e-ši" (tak my), Pauliny ovšem nikoli -ši, ale š6.

Takže závěr: citovaný verš z RZ je správný deseterec, neboť "pi-e", jak bychom měli správně přepisovat, je dvojslabičné. Asi byl opět mezi i-e nějaký přídech, ale někdy se vyslovovalo jednoslabičně "pie". V pozdějším stadiu ovšem jazyk kratší formy odmítl. Pokud se kdo dovolává imperativů "pí, bí", lze namítnout, že mohly právě tak vzniknout i z původních "piji, biji" stažením.

Proti sousloví "kytice plyje" byly uplatňovány námitky nedoloženosti. Slovo "plýti" skutečně ve Staročeském slovníku chybí, je tu jen "plynúti" a "plývati"; toto prý je odvozeno z onoho. To však potřebuje zpřesnění. Starý základ "pleu-", zřejmě praindoevropský, se rozrostl kmenostupem do mnoha variant, zejména do základů "plov-" a "plu", v nichž první bývá před samohláskou, druhý před souhláskou, tedy "plovati" a "plúti". K tomu je i základ "ply-" blízký. Gebauer zaznamenává (Časování 233) ze Sušila "plyve" k "plývati". Budiž; ale "plýti" je primární, k němu byly přitvořeny infixy -va- a -nu-, první k vyjádření iterativnosti nebo durativnosti, druhý původně perfektivní. Že naše věda nepostupovala těmito úvahami, je vinou Gebauerovou, který zde přidal další nedomyšlenost k jiným omylům nebo spíše k záměrným zkreslením a svévolným konjekturám. Z učence, který se mohl stát vědcem světového jména, se stala sporná figura v protirukopisném vystoupení.

Nám zde však jde spíše o zdůvodnění síly souhláskového "j". Tvar "plyje" se druží k již uvedeným "bije, pije" a k následujícímu "pleje" (žádáno "pleve") a "vzdujú", prý chybně místo "vzedmů" (větři). Správně upozorňuje Kellner (I, 186), jak mnohá východolašská slovesa (Fryštát, Jablunkov) přešla od jiných vzorů ke "krýti". Sledované území leží ještě v oblasti, do níž lokalisujeme RK. Patří sem zejména "žiju, kuju, sluju, šiju, siju, piju, viju, pleju, kluju, pliju, psuju, priju (k příti), laju, liju a mnoho dalších. Z nich nás zde zajímá nejvíce "pleju", infinitiv "pleč". Viz i Rozbor, str. 111.

Vzdujú: základ je nasální "dô", k němuž patří dvě řady "dúti" a "dmúti". Obě slovesa tvořila všecky formy a mají samozřejmě deriváty jako "dým", jenž je i v RK a "duch", což je nejen substantivum, ale také aorist.

Dvě formy se vymykají systému, k němuž jsme se snažili dojít, a tu ku podivu právě ty, které odpůrci - mlčením - plně schválili. Je to 3. os. sing. "žive", nikoli "žije" v Jar 7,33 a "víte věnce" místo námi očekávaného "vijte", Ben 6,27. Důvody? Pronášíme jen dohad, že formy "žive" snad skladatel užil vlivem slovesa "živiti", které znamenalo též nechat na živu nepřítele, "Jaroslav" je mj. píseň válečná. "J" v Ben. snad vypadlo z důvodů eufonických pro nesnadnou výslovnost dvou sousedních bilabiálních "w".

Pro naše thema jsou zvlášť důležité presentní tvary slovesa "býti". Správně tu mají být všechny tvary "prejotovány" až na 3. osobu plur. "sú" a přechodník přítomný "sa", od něhož je odvozeno slovesné adjektivum "súcí". Téměř všechny presentní formy jsou doloženy v našich textech. Rozhodující je, že v RK není ani jedno náslovné "j", ale vždy jen s-, tedy "sem, si, sta, stě, smy, ste, sú", vedle toho ovšem "jest/jesti)". Snad sem patří i záhadná glosa v MPKV "a suciech" jejíž původ a význam nerozluštili ani vážní badatelé, ani různí hocuspocusníci. Skupina "js" byla tedy pěvci a možná též písaři RK nepohodlná k výslovnosti a neeufonická. Autor našeho EJ řešil věc jinak. Čteme zde "jesum, nejesum, jesi, ještě". Jen mimochodem upozorňujeme na tvar "jesti" (i jinde doložený), který dokazuje pračeský systém konjugace u bezpříznakových sloves. Fonetické úpravy RK i EJ vyvolaly vzpomínku na "osmnáct", které se vyslovuje v jižních Čechách většinou "osnáct" a jinde "osumnáct". Vidíme tedy opět, že nepohodlné "j" se někdy odmítá, jindy, jak jsme již také ukázali, naopak přisunuje k začátku nebo ke konci slov k zamezení hiátu.

Pauliny (str. 24) cituje zajímavé "jesú", 3. os. sing. z horního Trenčínska, Turce, Liptova i z Oravska. Protože se na tomto posledně jmenovaném území udrželo i zájmeno "če", proti němuž bylo učiněno tolik námitek (je v RZ, v RK i v EJ) bylo by snad radno učinit zde zevrubnější průzkum k objevení isoglos k našim textům. Vztahy Polska k západnímu Slovensku zde mohou být rovněž nápomocné.

Tvar "jesi" je asi praslovanský, "súci" odpovídá stsl. "sy". Dialektismů je ovšem u tohoto slovesa nepřeberné množství (Skulina, passim, hlavně na str. 133). Polské "pisališmy" = psali jsme jeví též značnou podobnost s RK "smy" = jsme.

Jíti (+ složeniny), jmieti a jměti, imě (jméno).
Tím přecházíme k problému počátečního "i" a "j" v našich textech. O tom se vedly a ještě vedou stálé spory. Počátek uvedených slov by měl být "j6-" a vývoj další slabiky je různý. Odpůrci zde žádají důsledně týž vývoj, tedy staročeské "jmě, jdu", k tomu aorist "jidech", "jmieti".

K jakési průpravě k následujícím úvahám jsme zvolili předložku "z, iz", které patří rovněž k původním "j6z". V EJ je "iz" jedenáctkrát, a to důsledně. V RK je "z" asi šedesátkrát, ale v Čest 17,29 bývá čteno "iz úvala" a v Jar. 10,20 "iz Tatar". Kolik složek papíru a jaké množství psací látky zde spotřebovali odpůrci i obránci! První dokazovali, že "iz" je nenáležité, a obránci, že zde vůbec není. Nepíšeme zde textologickou studii a problém nebudeme nyní řešit, ač se kloníme k názoru, že delší forma předložky na obou místech skutečně je. Pauliny (str. 87) soudí, že "iz" vzniklo ještě před zánikem jerů; ve staré češtině je kromě EJ a jinde nedostatečně doloženo jako předpona u osobních jmen jako "Izbygněv" a podobně.

Bez ohledu na Gebauerovo "pravidlování" (jak o tom mluvil Flajšhans v souvislostech trochu jiných) a na pozdější vyznavače týchž názorů lze s velkým zjednodušením říci, že "i-" převládlo na východě, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, kdežto "j-" na západě. Protože se RK hlásí po jazykové stránce přec jen spíše do Čech, očekáváme v RK převahu tvarů bez "i", tedy s "j-" a ta se skutečně projevuje. Nicméně stačí nahlédnout do etymologických slovníků a hned najdeme tvary např. iz, z; idu, jdu; jmelí, imelí, omel; jmě, imě, jméno; jehla, Jihlava; jesep (ohyb řeky); jiskra, iskra, skra; ikra, jikra, kra; iskati, jiskati, jskáti, získati; iver (= tříska); ikro, jikro (= lýtko); jiný, iný další.

Může se ovšem namítnout, že to neb ono je polské, slovenské nebo omezeně nářečové, ale jak provést časovou i místní správnou lokalisaci na území, kde se jistě všechny uvedené vlivy stýkaly, v 13. století a dříve? Je také nutno brát v úvahu metrické a eufonické důvody, nehledě ani k prostým komunikativním potřebám. Jak dlouho a zda vůbec se udrželo v živé řeči žádané "jhřěc" = herec ; jistě existovaly různé stupně ve vývoji tohoto výrazu: ihřec, ijhřec, iherec, starší igrac, igrec, igrc.

Přejděme k "jíti" v RK. Komárek (Sborník, 232) polemisuje zejména proti Jar 11,26 "Večer tich tu projde(?) na noc chladnú", opíraje se jednak o metron (čtení "projide") by bylo sice možné, ale činilo by verš o slabiku delším, jednak o kontext, jenž prý žádá aorist, nikoli praesens historické, které je označeno tvarem a kterým obrana RKZ operuje i jinde. Je to "čas", jímž je děj v RZ i v RK živě zpřítomňován. Ostatně se nelze spoléhat na grafiku leckdy mechanicky pracujícího písaře. Možná, že máme právo přepisovat sporná místa takto:

Jide pastucha po šerém jutře Ol 5, 28, aorist; Jide za niem množstvie k kaple svetej Jar 12,2 laorist; ale Jde má milá na jahody Jah 26,20 praesens, podle metra; Jde pótka z chluma v rovňu Ben 7,17 preasens dle metra.

F. Mareš viděl při pořizování svého vydání RKZ na citovaném místě z Jar. stopy druhého "i" (virguli), takže lze rekonstruovat "jide", aorist. Ale není toho ani třeba, protože máme "nenadjidech", nepochybný aorist v R 28,10-11.

Mezi nálezm RK a EJ je asi devět let a v tomto dalším "falzu" nacházíme "nadide" (Jezus osle) aorist vyznačený jen jedním "i", ale obdobně také "UIDE = vyjide" a UINIDE = vynide, opět dva aoristy. Není tedy pravda, že "falzátor" neuměl užít této formy, jak by se dalo usuzovat z Komárkovy námitky.

"Jíti" má v RK mnoho složenin, jež se na rozdíl od "nenadjidech" a výše citovaného místa z Jar. píši s jednoduchým "i". Vidově a časově jsou jsou to aoristy, praesenta i futura: otide ("otjde" by bylo kakofonické), je to jistě aorist; pójdu; důležité je "poďte" v Jar., ukazující opět na pěvcovu nechuť ke shluku souhlásek s "j", tedy "jďť"; přejde slunce je psáno zkratkou, ale mnohde jinde "příde", aorist; "pridech" by bylo i staroslověnsky správné, aorist; ale zvlášť důležité místo je v Záb 21,1, kde lze číst "přijide" i "přejide", vždy aorist, psáno zkratkou; projde, viz výše; vnide z proužku, čtení nejisté; vznide, aorist; zajde (slunečko) asi futurum; vyjide, aorist, ač tu Flajšhans viděl praesens (Čech. 18,3). Snad sem můžeme ve volné souvislosti přiřadit i "přijedech" z Jah, i když je to ovšem ke slovesu "jeti". Jediná "chyba" v RK u slovesa "jíti" je v Čest. 17,6 "IDESE", zřejmě imperfektum idieše vojska. Z celkového počtu případů, kdy je tohoto slovesa užito (asi 50) jediné místo.

Podle Oberpfalcera i jiných (str. 103) následuje po "j-" kratičká pauza. Nemůžeme vědět, jak dlouhá byla ve staré češtině, ale jako dnes mohlo i zde "j" vůbec vypadnout. Následoval by buď náhradní vokál, kterým mohlo být i náslovné "i", považujeme-li - ale neprávem - za pozdější nářečovou formu, anebo vznikly lidové tvary jako "du, deme, děte" atd. Proto je i v RK již citované "poďte". A naopak sš střetáváme na Moravě i na Slovensku s formu "išel", ač tam náslovné "i" nemá vlastně co dělat. A aby byla vyvrácena i Komárkova námitka proti výskytu forem s počátečním i- a j- v jednom textu, ocitujme Gebauera (I, 530 a 533), jenž uvádí z dialektů tehdy současných (Dolní Bečva existenci "jdu, idu" na témž území, "ale i jinde". A k dovršení všeho je tu i tvar "ijdu". Viz i Běliče 78 nn., Skulinu 66 nn. atd. atd.

U "jmieti" a "jmě" je RZ bez dokladu V RK je u slovesa "j6-" pravidelný tvar se "jm-" dvanáctkrát, odchylný dvakrát, řídíme-li se přísně podle metrické stavby. Je tu Lud 18,12 "ten imieše dceř jedinú" a Jar 9,2-3. Komárek (Sborník, str. 233) mylně cituje i Skř. 28,28-29 "Kdybych pérce iměla". Verš je totiž se zřetelem k sousedním spíše šestislabičný, takže je lépe číst "jměla". Na "imě" má doklady Stanislav II, 241 z Klementinského Žaltáře 62,5 "ve igmenju - ve imeňu. Lze tu tedy čísti také "i jmeňu" nebo "jimeňu". Odchylky v RK lze vysvětlit dvojí cestou. Buď je tu snaha o eufonii, neboť slabika "jmě" znící přibližně jako "jmje" špatně pěvci vyhovovala ve spojitosti s recitací a hudbou, anebo tu mohla být tzv. pobočná slabika neurčitého trvání, tedy "j-m" dvojslabičně. Ve slově "imě" padá na slabiku "i" vždy výrazný přízvuk slovný i metrický. K věci, ovšem mimo RK, se vyjadřuje obšírněji též Trávníček, HM 226 nn. a Komárek HM 110 nn. Právě ve skupině "jm" pobočná slabika přicházela velmi často a byl odstraňován epenthesí, asimilací, elisí i jinak. Odtud pozdější novotvary "mění, jméno, méno, mít, mět a další".

Řešíme-li problém z tohoto odstavce v EJ, narážíme na větší obtíže hlavně pro starší způsob grafiky i jazyka proti RK. Zde musíme nejdříve prozkoumat, jak se chová "j" (a může to být také "î") uvnitř slov. Že je můžeme identifikovat na začátku, na konci a též mezi samohláskami, bylo již pověděno výše. Nyní si povšimneme "j" v postavení mezi vokálem a konsonantem, tedy V-j-K a mezi konsonantem a vokálem K-j-V. V prvním případě nalézáme jen dvě místa, z toho ještě jedno sporné, a to: "poslednější" a "ot Bethsaidy". U tohoto místního jména nelze říci s jistotou, zda se má číst "j" nebo "i", ale protože jde o překlad z latiny leckdy velmi "otrocký", je "i" pravděpodobnější. Z postavení K-j-V jsou pro nás nejdůležitější čtyři slovesa, zde vždy v 1. os. sing. a shodou okolnosti všechna patřící ke vzoru "prositi" - a vždy končí základ na "v" nebo spíše "w", tedy na retnici. Ocitáme se u téhož problému jako při slovesu "bíti, píti". V EJ to jsou "mlvú, vzmlvú, oslavú" a "pravú". V našich gramatikách jsou tyto tvary označovány s palatalisovanou retnicí, tedy "v'", jako jsme již viděli b' a p' . Tam, kde příslušná souhláska se může normálně měkčit, palatalisovat, nalézáme snadno srozumitelné "prošu, vižu, čiňu", tedy prosím, vidím, činím, ale u těcho tří retnic se má věc jinak. Je však pozoruhodné, že naše EJ zde má stejné tvary, jak "oficiální" mluvnice předpisují. Skutečně také dokládá Staročeský slovník u slovesa "praviti" většinou uvedený tvar "pravú", ale nalezl jsem i "praviu" a takto také přepisují - podle mého mínění správněji - Palacký a Šafařík ona čtyři místa z EJ novodobým českým pravopisem. Bylo zde tedy spojení "v" nebo "w" s našim "î".

A co je nejdůležitější: V RK je psáno "ustanoviu" (Lud 19,4). Jediný a postačující doklad, že v RK již převládalo nebo aspoň bylo velmi silné souhláskové "j", kdežto EJ se zde více blíží RZ, resp. staršímu jazykovému stadiu.

My však zde řešíme otázku náslovného "j" nebo "i", a proto potřebujeme dalších úvah. Palacký a Šafařík se opírali hlavně o staroslověnštinu, a proto také je v jejich vydání přetištěn pro srovnání výňatek z Ostroměřského evangeliáře. Proto mají v našem EJ důsledně "idu, imám, imě". Oba velcí učenci se rozhodli správně a my můžeme jejich mínění opřít ještě o další pozorování: rukopis EJ má psáno "v imě", ve jméno; kdyby to bylo "jmě", bylo by psáno "ve jmě", neboť jerové pravidlo se již v 11. století uplatňovalo. Doklady z EJ jsou pro to "se mnú, ve mně, ve tmách" a snad i další. Ve svých prvních dvou vydáních EJ přepisoval Hanka chybně "u mě" nebo snad "v mně", jak nás Palacký se Šafaříkem rovněž informují. Padělatel tedy by byl svůj text správně napsal, ale nedovedl jej už přečíst. Stejná zkušenost, jakou jsme udělali s RZ a s RK na více než sedmdesáti místech! Výsledek této úvahy o EJ se plně shoduje s úsudkem, jejž jsme již zdůvodňovali jinde: je to církevně slovanský text, český, s prvky srbochorvatskými a pochopitelně konservativně nábožensky pojatý. Náslovné "i" je ovšem nutno pro EJ akceptovat i ve formách slovesa "jíti", tedy "ide, idechu, idu" (9x), a "imieti", totiž imaja, imáte, imějech, iměli, neimáši" (celkem 6 slov).

Kontrakce - stahování samohlásek.

Kontrakce probíhala už v praslovanštině a dá se říci, že určovala formy jmen i sloves při skloňování i časování. My si však všimneme u našich textů jen změn, variant, k nimž došlo v době historicky lépe známé.

Nejdříve k RZ. Nestažené formy jsou u sloves "rozvlajáše, naríkaje, u zájmene ona (jejé, jejú, jejá); u zájmena "mój, moje"), akus. plur. neutra, "tvoje" (akus. fem. plur.), u slovesa "vojevodí", ale zde lze číst i "voje vodí", a zde i chybí poslední písmeno v rukopise.

Naproti tomu jsou v RZ i formy stažené: a to hlavně u zájmene "svój": svégo, svéj, (dativ fem. sing a svému). U sklonění zájm. "ona" není jisté, zda žádané stč. "jí" vzniklo stažením nebo prostým vypuštěním slabiky. Pozoruhodné jsou "monopolní" kontrolované tvary u "svój": svoja (akus. plur. neutra) svoje (akus. sing. neutra) svoje (akus. plur. masc.) a svoju (akus. sing. fem.)

Tento vývoj, který je v "pravé" staročeštině rychlejší než zejména v RK a v EJ, ukazuje na mezihlásku "î".

EJ: nestaženo je "jejé, moja" (nom. sing. fem), "mojego, tvoje" (acc. sing. neutra), "svoje" (akus. neutra, plur.), "svoje" (akus. sing. neutra), "svôje" akus. plur. masc., "svoje" (akus. sing. fem).

Vedle toho formy stažené: réchu (jde-li o aorist od "rejati", jež je v EJ rovněž), a již citované "príde". Zde je tedy očividná přvaha tvarů nestažených. Zda je to na místech, kde bylo pevné spíše již souhláskové "j", nebo zda to jde na vrub náboženského konservativismu, je ovšem těžké říci.

RK má několik nestažených tvarů u sloves:
podvíhaje sě, poznaje, srážajevě, ždaje (praesens ke "ždáti).
U zájmen jsme zaznamenali: "Mój" 11 dokladů, z toho 7 forem širších; svój, svoju, svoje křiedle, (pozor - je tu duál, ale již přizpůsobeny plurálu, jev to v RKZ velmi vzácný), "dietky svoje, svoje lubice, svoje ludi, svojich sojnóv", Všech případ zájmene "svój" je 47, z toho nestažených deset, zdánlivě dosti málo. Je to přirozené, protože kontrakce nabyla proti RZ a EJ jistě na síle. Ale důležité je to, že nekontrahované tvary jsou proti normativním požadavkům časté i na místech nenáležiticých, totiž v pádě druhém, třetím, šestém a sedmém. "Tvój" má pět dokladů, jeden nestažený ("oběť tvoje").

K úrazu přišel RK se slovem "vojvoda" (4x), případně "vovjoda", ač "vévoditi" je zde také. Lze uvažovat o vlivu polštiny, ale nutné to není. Spíše tu působila blízkost a frekvence slov "voj, vojen, vojevati, vojivný, Vojmír, vojna, vojsko, vojska". "Olomúc vévodí" (Jar 7,25) je deetymologisono a také trochu katachrése.

Pro přehled dále uvádíme:

MPKV má nestažených tvarů poměrně hodně, ale je jich užito "správně": "moje radost, moje mysl, moje blaženstvie, moje srdrce" (2x) a sloveso "želeje". Mám dojem - subjektivní a nezávazný - že tu chtěl básník vložit do slova "moje" co nejvíce citu.

PV jako pozdější, ale zřejmě původní text nám mnoho závazného neříká, ale přece zaznamenáváme stažené "želé" (= želí) proti "želeje" v MPKV.

V ŽG jsou tyto jevy v rovnováze, máme tu v krátkém zlomku nejen "tvojich" (2x), tvojej, moje" ale i "tvýma, svého (2x). Odborný poměr je v LP, ale dokladů je málo.

Jedna kuriosita: v Jar 13,13 čteme "hlava na dvé rozččepena (nebo rozcěpena, rozščepena). Snad bychom spíše čekali "na dvoje". Ale i naše gramatiky považují - snad právem - stažený tvar za starší! Ve Varšavských přednáškách uvádí Komárek (str. 24) vedle sebe tvary "příde" a dokonce "výde" jako příklady, kdy datum kontrakce je neznámé. Opakujeme však, že "príde" je už ve stsl., kdežto "výde" se zdá pozdní, máme-li "vyjide" a "vynide" v našem EJ.

Závěr této kapitolky:
vedle staršího "î" působilo silně i "j", které brání rychlejšímu postupu kontrakce hlavně na východě (Krajčovič, str. 166, 172 a jinde), tedy v oblasti RK, na Slovensku a v Polsku. Ale nestažené formy podporované náboženským konservativismem se ukázaly rovněž jako silná brzda. S tím souvisí také zřetelný pohyb vývoje stahování od starších textů k mládším.

"J" se přisunuje a odsunuje:
Koncové a vlastně nenáležité "j" (î) nacházíme v RK Lud "po jejiej bielej šíji" a v Jar, 12,11- 12 "najlútějej vedro". Doklad z Lud se někdy považuje za lokák "její, jejího, jejímu" adjekt. jako "pěší". Myslím, že neprávem, protože by to byl jediný příklad ve všech našich textech. Doklad z Jar: Bělič, str. 230 uvádí příklady, kdy se "- j" také objevuje tam, kde vlastně nemá co činit: "kůžej, dlaněj, kostěj". Podobným jevem je záměna -oj za "ovi", "bratroj - bratrovi". Už ve staré době, patrně opět v oblasti RK, se někde říkalo "Boleslavoj" místo "Boleslavovi"; v RK by byl ovšem jediný tvar v lokále "Boleslavu". Příklad je z Pulkavy a je citován Hujerem, Příspěvky, str. 78. Příkladů, kde je "j" připíná k příslovcům a jiným "malým" slůvkům, se na sledovaném území mnoho a setkáváme se s nimi dodnes. Nemluvím o takovém "jenomej, teďkomej" u Terezy Novákové, které se už v novějších dialektologiích neobjevuje. Ale z mnoha statí o tomto jevu uvádíme aspoň Kellnera (I, 26) "hevaj, hynaj, kelej" a pro nás důležité "nížej" (v Záb. "najníží" a "najnížeje, 3x). Je i "nijší, vyjší" Kellner (I, 108). Velmi známé a téměř jako zlidovělé je "jak" a "tukej" (Kellner 27), tj. kde. Něco pro studium kajkavského sch. nářečí a českých Chorvatů. Jiné příklady jsou u Gebauera I, 533 nn., kde je tolik materiálu, že by bylo neúnosné jej vypisovat, a v mém Rozboru str. 118 jsou odkazy na popis historického vývoje těchto deiktických hlásek a částic. Rozumí se, že tu neoperujeme s přímými doklady pro RK, ale s tendencí, která se projevuje na území, jež zvlášť sledujeme. Praktický (komunikativní) účel zde záleží v tom, že se ulehčovalo výslovnosti zamezením hiátu. Tu se zařazovalo "- j" na konec slov, ale kde to bylo únosné, též do jejich prostředku ("famílija" u Kellnera I,76, "třijadvacet"). Utěšený (str. 167) cituje mnoho příkladů, kde po souhlásce bývá "i", ale pauze v řeči nebo při hiátu "j". Mizení náležitého "j-" a také prothese "h" je zaznamenávána spíše mimo oblast RK; víme již, že v RK Čest. není "húže", ale "úže", houžev. Ke srovnání se nabízí také dnešní "zítra, zejtra", ale "na zajutřeže" z EJ.

V Čest 18,4-5 čteme "doniž mrtev nezžen". Pokládám tento tvar za participum minulé trpné ke slovesu "sžéci", které by mělo správně znít "nezžžen", tedy psáno "-zzz", absurdně. Podle písařovy praxe se zřejmě "žž" stáhlo v jednoduché "ž", jemuž předcházela předpona. Předložka nebo prefix "z" nebyly jerovány. Pro tyto fonetické potíže nahradila stará čeština předponu "z" předponou "s, se". Flajšhans tu chtěl mít "nesežžen" nebo "nesejžen". Komárek připouští čtení "nežžen", ale to by bylo k jednoduchému "žhéci" nedokonavé a tedy méně vhodné (dokud není mrtvý pálen). "Haplologii" uznává i Gebauer, (Časování, str. 175) několika doklady. A aby byla míra dovršena tu filologická Nemesis asi tak jako při onom známém pochládečku, pomyšlenečce a Husově pomyšleníčku: Flajšhans se mohl nebo měl sejít s žádaným "nesejžen" v Libušině proroctví, kde je psáno "sejže = sežehne". Vhodné "j", ale v LP spíše i ulehčovalo výslovnost. Podle Běliče (str. 70 nn) je vkladné "j" starý, velmi rozšířený jev, epenthese, která se vyskytuje hlavně před měkkou souhláskou, jako i zde. Na str. 58 vyvozuje Bělič toho "j" ze staršího "î", tedy jako my. V nářečích z území RK se také nacházejí tvary jako "zaplajte = zaplaťte".

Pokládáme za nutné zmínit se zde krátce též o tzv. "jotaci" a její ztrátě v RK. Obšírněji jsme tento jev analysovali v Rozboru, str. 66 nn. Myslím, že je to problém spíše grafický než jazykovědný, protože RK, naposledy opsaný nejspíše koncem 14. století, píše někdy staročesky, třeba zvratné "sě, se" a jindy novočesky, třeba aorist "běha, bieha" = běhal. Našeho současného studia se týká tento problém tam, kde je ve spisovné češtině "jotace" dodnes, ale kde je "ě, ie" v RK pouhé "e", tedy tvar z nářečí "petáckého", nazývaného tak proto, že se v něm místo "pět, pjet" říkalo a snad ještě říká "pet". Tento jev se pozoruje hlavně po retnicích "b, p, v", ale i po "m, n" a ještě dalších, a to nejen v nářečí, ale také v RK. "Petácké" území, lze-li je tak nazývat, se podle Běliče (str. 49) táhne od Litomyšle a České Třebové na severozápad k Ještědu, ale také opačným směrem na Moravu. Dodnes se uvádějí odchylné formy jako "dřeveněj, trpelivej, dje (dvě), zjeř (zvěř, nepalatalisováno též v RK), sjet, kjet, hjezda; zde ovšem vypadlo "w" a bylo nahrazeno hláskou "j", které by se dalo nazvat hyperkorektním, ale je to tak nebo onak výsledkem námi zde analysováaného jevu. Viz též Utěšeného, str. 143 aj.

Naopak dochází k vymítnutní "j" na počátku slov (Jidáš - Idáš) na námi sledovaném území je velmi zřídka. Ani žádný náběh k tomu se v RK nestal. Naopak se dnes pozorují na územi RK tvary "ajť, tejď, ležejt", které vypadají jako výsledek proměny starého "î" v souhláskové "j" (Bělič, str. 73).

Spojka "ež(e) a "jež(e).
Mnohému badateli se už stalo, že si vybudoval nějakou teorii - a náhle se potkal s jevem, jenž jako by hatil jeho výsledky. Něco takového se zdálo hrozit i mně při úvahách o výše uvedených spojkách. Velká část odborníků totiž pokládá obě za jedno a totéž; významem příbuzné je i jednoduché "že". V RK je "ež", a to hned čtyřikrát, v EJ výhradně "jež". Podle našich dosavadních i následujících výsledků by mělo být "jež" i v RK.

Uvedeme nejdříve ony čtyři případy v RK:
"slyšechu to králi ... ež chám spěje ... jich vlasti". Jar 8,18; vzúpichu, ež sě hory doli rozléhali Jar 11,20: Nezjařte sě, bozi, ež nepálí (Vojmír) oběť, Čest. 16,14; zápasista ež dřevce zlámasta Lud 19,7. První příklad ukazuje větu předmětovou vypovídající, druhý a čtvrtý výsledkovou a třetí důvodovou.

Příklady na "jež"v EJ jsou:
pozna dav, ježe tu jest (Kristus), věta předmětová vypovídací
slyšachom, ježe Kristus bude u věky, totéž
ježe jáz iz sebesi nemlevich věta důvodová
vědě, že zápověď život věčen jest (vypovídací)
věda, ježe vsě dade jemu Otec (vypovídací)
věda, že ot Boga ide (kristus, vypovídací)
věda, že ot Boga vyjide (vypovídací)
věda,, ježe vsě dade jemu Otec (vypovídací)
věmi, ježe věsi vsě (vypovídací)
nejesum sám, ježe Otec se mnú jest (důvodová)
dóvěrite, ježe jáz zvítězich (totéž)
Kaipa svět dade Judóm, ježe vymiete umrieti (věta přívlastková, smyslem vypovídací)
zgriváchu, sě, ježe zima bieše (důvodová)
aby vsě ježe dal jesi jemu, dast jim život věčen (věta důvodová)
godina ide, ježe rozprenete sě (věta výsledková)

Jak vidět, je obsah pojmu o obou spojek dosti široký, ale přece převládá význam vypovídací, deklarativní. Zdá se však, že se tu prosazuje jakýsi rozdíl citový; vyjadřuje se - u spojky "ež(e)" strach, ohromení z chámovy moci, z hluku, že se až hory rozléhají. Trochu analogicky působí doklad Bauerův (str. 142): z Evid. Víd. "ež otec tvój i já zúfajácí hledáchom tebe". Už proto souhlasím s teorií, že původ "ježe" je zájmenný, "eže" citoslovečný z původního upozorňovacího nebo deiktického "e". "Ježe" vzniklo ze zájmenného "j6, jen" ač ovšem mohlo mít i to prapůvod interjekční. Z "eže" vzniklo asi "že", které je racionálnější, je v RK osmkrát, třeba v Jar. 7,32-33 "uslyše, že vlasti na zachodě" atd.

Zvlášť důležité je, že "jež(e)" v polštině vůbec není až na zcela ojedinělé případy, kdy "j" asi mělo odstranit hiát. Dokonce bylo v tomto jazyce, jenž jak znovu opakujeme, nebyl sféře RK vzdálen, objeven tvar "hež", asi opět k odstranění "sandhi", průzvu. A ještě něco: ve slovanských jazycích jsou vedle "eže" ještě další spojky, takže registrujeme "aže, eže, iže, ože, uže", téměř všechny samohlásky podle abecedy. Z excerpované výběrové literatury uvádíme Bauera, str. 138-139, 140, 142-143, 271, 272, 324, dále Kopečného Etym. slovník slov. jazyků 289 nn. Též Machek ve svém Et. sl. následuje Trávníčka a pokládá spojku "ež", s níž lze srovnat latinské "ecce" za původní interjekci. V EJ je ovšem latinský text na místech, kde se "jež(e)" vyskytuje, dosti variabilní (quia, quod a dokonce ut). To proto, že překlad je někdy dosti chatrný.

Nemohlo se tedy polsko-české "ež(e)" mást s "jež(e)", které se dokonce někdy měnilo na "jenž", útvar zcela hybridní, v našich textech naprosto nepřípustný.

Jednotlivosti:
"zmija", spíše však "zmiîa", psáno ZMIA v RZ. Komárek uvádí ve Varšavských přednáškách na str. 20 nn., že ve staré češtině bylo jednoslabičné "zmie". Ale od stsl. po současnou češtinu, od Lužice k Vladivostoku nenalezneme tuto nebo podobnou variantu nebo její deriváty. Všude je leda "zmija, zmije, zmíje, zmij Komárkův tvar bychom lehce odůvodnili: staré "zmija", tedy zmiîe se přehlasovalo a -- e a z metrických důvodů bylo čteno po synizesi nebo synkopě jednoslabičně, s vymítnutím slabiky. V RZ ovšem musíme přepisovat "zmija" místo "î", dbajíce obvyklých způsobů při transkripci. Problém je v zásadě opět týž jako při "pije, bije," při "pravú" v EJ atd. Komárek na uvedeném místě správně připomíná, že slovo "šíje" (též v RK SIIU a SIII) je odlišné.

Krahuj, krahujec je v RK sedmkrát, nikoli "krahulec" a podobně. Trávníček, HM 136 uvádí, že "j" je foneticky blízké "l". RK i naše výsledky dokazují logičnost jazyka tohoto Rukopisu, který se přiklonil k dubletě s "j".

Instrumentál typu "sbožiem". Tuto formu mají důsledně všechny naše texty, ale vždy jsou podrobeny námitce, že by mělo být "zbožím". Koncovka -iem je ovšem původní a správná, snad by se mělo někdy číst "sbožjem". Je hrubým nepochopením, jestliže se delší tvar vykládá jako novotvar, hyperkorektnost a podobně. Kratší forma je samozřejmě analogická k "pěší(m)", k měkkým adjektivům určitým. "Pravá staročeská" literatura byla ovšem psána v nářečí, v němž se "î" drželo déle než v oblasti RK, kde "j" bylo silnější. Koncovka "iem" je ovšem i v RZ a v EJ.

Interativa (frekventativa) a komponentem - ja -se v našich textech nevyskytují, neboť už dávno podlehla hláskoslovným změnám. Výjimkou by mohlo být "dajati" = dávati, od něhož snad jsou v RK odvozeny tvary "daj, dajte, dajú". Je to však nepravděpodobné, neboť vedle "dajú" jsou i ve starobylém Záb. formy od "dávati". Snad tedy bylo "daj" aj. už dávno ustrnulé místo imperativu "daz" atd. K praslovanské změně "dj-z (ve stsl. žd) aspoň jeden příklad "cházieva" v Jel, prohlašované Zubatým za "monstrum", má protějšek ve stsl. "chaždati", viz Dostál, Vid, str. 495. Obdobných tvarů je ovšem v našich textech více, třeba "sázeti" od původního "sad-jati". Ale to se již vymyká našemu thematu.

Superlativ s "naj-" je v RK obvyklý, nikoli "na-" jež se rovněž ve staré češtině vyskytuje. Plodnost a síla "j" se opět projevuje. Často zde bylo ovšem poukazováno k formě "nejplznějí" místo žádaného "najplznější". Buď zde šlo o formy chorvatské anebo došlo k míšení ajektiv s adverbii. Nepochybně se tu projevil též odpor proti skupině "jš" tak jako proti "js", jak jsme viděli u rozboru tvarů slovesa "býti". V EJ, jak jsme také již uvedli, jsou formy pravidelné: poslednější den, tj. nejposlednější, soudný den. Tak i v MPKV: v jasnějšiem účastenství".

Toto "naj" se váže na další jevy hlavně v RK. Předně na neprovedení přehlásky "aj-ej"; tato změna se neuskutečnila ani jednou. Dále se vnucuje porovnání s citoslovcem nebo upozorňovacím slovcem "aj". Etymologové, kteří odvozují jeho vznik ze spojení "a-i", mají asi pravdu, neboť v RK je takto uvozován děj, který následuje, ale se zřetelem k ději, jenž předcházel. Hláskový vývoj by tedy byl "i-î-j". Podobné citoslovečné výrazy jako "ej, hej" nejsou v RK doloženy; je tu jen jednou "hoj", ale to pochází ze substantiva (hojnosti, hojiti atd.). Odborníci na fonologii ať posoudí, zda je mluvidlům pohodlnější výslovnost "aj" nebo "ej", tedy "j" po samohláskách širokých nebo úzkých. Bude ovšem přitom nutné vzít v úvahu tendenci nářečí, která jsou do značné míry dědicem RK.

Krátké shrnutí:
I když se vydáváme v nebezpečí výtky, že se opakujeme, shrnujeme podle zvyku jiných badatelů své výsledky do krátké rekapitulace. V praslovanštině stejně jako v ostatních indoevropských jazycích souhláskové "j" asi nebylo, akceptujeme původní "î". To se konsonantisovalo nejdříve na konci a na počátku slov, později také v jiných polohách. V oblasti RK, tedy zhruba v severovýchodních Čechách, na severní Moravě a patrně i ve výbězích do Slezska se tak dálo dříve a častěji než na ostatním území Čech; RZ je památka sice archaická, ale hlásí se do Čech středních nebo opatrněji řečeno tam, odkud máme hlavní komplex "Pravého" stč. písemnictví. EJ je z našich textů nejstarší, změna î-j je v počátečním stadiu. "J" se někdy vymítá, někdy předsunuje, připojuje nebo vkládá podle komunikativní potřeby v řeči. To platí též o násloví, kde máme z "j6" v EJ a občas i v RK "i" (idu - jdu atd.)

Ke zkratkám
Ačkoli jsou zkratky, jimiž označujeme skladby RK a RZ přátelům Rukopisů jistě známy, připojujeme je pro případnou informaci nových čtenářů ještě jednou:
Sn = Sněmy, LS = Lubušin soud, obé z RZ; z RK máme Ol = Oldřich, Ben = Beneš Heřmanóv, Jar = Jaroslav, Čest = Čestmír, Lud = Ludiše a Lubor, Záb = Záboj, Zbyh = Sbyhoň, Jel - Jelen, Kyt = Kytice, Jah = Jahody, R = Róže, Žez - Žezhulice, Op = Opuštěná, Skř = Skřivánek, Zl = Zlomek písně. Dále se v našem pojednání vykskytují: EJ = zlomek Evangelia sv. Jana, asi 11. století; PV = píseň Vyšehradská, 16. nebo 17. století; MPKV, Milostná píseň krále Václava, první polovina 13. století; ŽG = 2 paragrafy Žaltáře glosovaného, napadané jako falsum, 13. století, LP = Libušino proroctví, veršovaná latinsko-česká skladba, 13. nebo 14. stol.

Z literatury k předmětu bylo užito zejména:

• J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960
• J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972 Čs. přednášky pro mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě, Praha 1973
• A. Dostál, Studie o vidovém systému v staroslověnštině, Praha 1954
• J. Enders, Jazykovědný rozbor RK, RZ a dalších stč. textů s nimi spojovaných, Praha - Nekla, 1993
• V. Flajšhans, Podrobný seznam slov RK, Praha 1896
• J. Gebauer, Historická mluvnice česká I-III, Praha 1918-1963
• B. Hála, Úvod do fonetiky češtiny, Praha 1962
• K. Horálek, Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1957
• O. Hujer, Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka, Praha 1961
• A. Kellner, Východolašská nářečí, I-II, Brno, 1946-1949
• M. Komárek, Historická mluvnice česká, Hláskosloví, Praha 1958
• M. Komárek, Sborník RKZ, I, str. 197 nn., Praha 1969
• F. Kopečný, Etymologický slovník slovanských jazyků I-II, Praha 1973-1980
• R. Krajčovič, Slovenčina a slovanské jazyky, I, Bratislava 1974
• J. Kurz, Mluvnice jazyka staroslověnského, Praha 1969
• F. Mareš, Pravda o RKZ, Praha 1933
• F. Oberpfalcer, Jazykozpyt, Praha 1932
• F. Palacký a P. J. Šafařík, Die ältesten Denkmäler der bühmischen Sprache, Praha 1840
• E. Pauliny, Fonologický vývin slovenčiny, Bratislava 1963
• J. Stanislav, Dejiny slovenského jazyka I-III, Bratislava 1967
• Staročeský slovník (velký), Praha 1968 seš. 1-21
• F. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935
• S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960
• V. Vážný, Historická mluvnice česká II., Skloňování, Praha 1963