Libušino proroctví - pokus o rehabilitaci textu i jeho nálezce

Julius Enders

K různým dohadům o proviencienci textu, o předpokládané mystifikaci V. Hanky nebo J. A. Dundra (Stručně k tomu M. Ivanov, Tajemství RKZ, Praha 1969, str. 256 nn. a 295 nn), k paleografickým a kulturněhistorickým postřehům k otázce, zda text, který máme nyní k disposici, je nebo není odlišný od přepisu z roku 1849 zde nepřihlížíme. Podáváme nejdříve přetisk, jak se nám jeví nejsprávnější:

Latinské znění:	České znění
Surculus est illa, de qua Lubussa Sibylla	Rubíšek jest ova, o nějž Sibylla prorokova,
saga prophetavit, hos preasagioque beavit:	věščkyni lubušě předpověděniem svéj dušě.
Elisabeth proles generabit, qui quasi soles	Elžběta splodí ščědie, jež jako slunce hledě
undique lucebunt et plurima regna tenebunt.	zevšad jasně svietí, mnoho vlastí bude diržeti.
Eius exarcha nascetur, eritque monarcha,	Z jejie pirvomládcě zrodí sě i povstane vládcě,
ipse reget mundum, sapiens erit et furibundum	kterýž ovlade světem, věhlasen bude i lutopletem
quemque sibi strabit, regnumque suum bene stabit	každým pod sě mietne, a jeho králevstvie zkvetne.
Abnuet extremos et diliget ipse Boemos,	Rozežene Němce, vzlúbí sobě Čechy svézemce,
qui nihili modo facti sunt, allisque subacti;	již nynie sú zmařeni i jiným v jiho podrobeni;
hosque perayrabit, totum mudum superabit.	ty vzvelbí vmnože i veš svět jimi přemóže.
Quod nec Alexander potuit, nec fortis Euander:	Jehož ni Alexandr nemóžéšé, ni silný Evandr:
Hinc vincet totum, Pharaonis habebit azotum,	sejže všechněch plamen, Faraónóv bude jmieti kámen,
vincet Soldanum, pelletque Plutonis subanum.	Spéře Soldána, i spudí Plutonu poddána.
Christicolis ensis finis urbes suns quas Tripolansis;	Křesťanóm meč jeho města vrátí tripolského;
reddet, freudabit et milia multa necabit.	podskočí i Svíje, a množstvie tisúc jich zbije.
Undique pace data, caelo sibi sede parata	Všady dav pokoj, zdravie, sobě v nebi stolec připravě,
eternum nomen sibi, nanciscetur et omen;	věčná jemu správa vzejde otevšad, čest i sláva;
Finis in urbe David erit eius, quam super abit,	konec vezme v městě, jež všě převýší zvěstě,
ad pedicas Christi tumulus fabricabur isti.	I u podnožky Christa vysoká jmu sě mohyla chystá.

Rozdíly mezi Hankovým a naším přepisem latinského rkup jsou zejména: H. abjuret chybně, správně abnuet; H. chybně envis, správně ensis ; H. chybně celo sibi parata, Šonka správněji celo sibi sede parata, ale metrická správnost vyžaduje celo sibi sede parata; H. chybně millia, správně milia; H. chybně urbe dabit, správně urbe David; H. mylně hic vincet místo správného hinc vincet, H. Pharonis, má být ovšem Pharaonis; dále patří que ve verši Hos peragrabit ... patrně za peragrabit, nikoli za mundum rovněž z důvodů metrických (ale tak přepisuje i Šonka). V předposledním verší vypadlo Hankovi nutné: erit. Hanka se zde ukázal jako nevalný latinář.

Ale jsou i chyby Hankova českého přepisu(?) věščkyně místo staršího a náležitého věščkyni dokazuje, že H. neznal sklonění podle vzoru "paní", ač v RK i v LP je provedeno správně. H. přepsal "předpověděniem" ("přě" je ze zkratky), ač sem patří jotace "přěd". "Zevšad" měl psát dohromady, ustrnulo již ve staroslověnštině. H. transkribuje "ves svět", ale jindy "vš", snad jen proto, aby se vyhnul homonymu, substantivu "veš". Neznal tedy vývoj a skloňování tohoto zájmena, o něž se dosud vedou spory. Dále zanedbal H. jotaci v dalších slovech, ač tam patří a ač pravopis LP ji dovoluje číst: "pirvomládcě, vládcě". H. Neprávem opravil rukopisné "sú" na "jsú" (také v RZK vždy "sú") pokládaje prejotovanou formu za správnější, ale neprávem. Rukopisné "w iho", které my přepisujeme "v jiho" se změnilo v Hankově edici na "ne jho", ale to je snad chyba tisku. Pro rým je nutno číst buď "vzmnože - přemóže" nebo "vzmnoží - přemnoží". Rozhodli jsme se pro první možnost, ale Hanka má "vzmoží" a "přemoží"; opsal to do slova a do písmene, ale to nedává smyslu. H. četl i psal "speře", ale je nutno transkribovat "spéře" jako "béře".

Povšechně k latinské a české versi: LP je jedinou ze sporných památek, která je rýmovaná, nepřihlížíme-li k německé versi MPKV. Jak latinský, tak i český text je spjat vnitřním rýmem, nikoli ovšem vnitroslovným. Latinské znění je složeno z hexametrů s několika metrickými chybami; napočítal jsem jich kolem deseti, a to i po opravách, jež jsme provedli. Naproti tomu je tu dbáno přerývek - caesur - poměrně přesně, ač chybí diarirese búkolská a pausa "po třetím trocheji". Koncové "-s" s následující náslovnou souhláskou netvoří ve dvou případech posiční délku. To by mohlo znamenat, že autor latinských veršů byl vzdělaný člověk, který věděl, že tuto zvláštnost mají i verše Naeviovy, Enniovy a naposledy i Catullovy. Vnitřní rýmy se ukázaly velkým poutem a není tedy divu, že tu vznikla některá metrická nedopatření.

Český autor závodil se svým latinským předchůdcem (ač myslím, že nelze vyloučit ani možnost, že autor obojí verse je týž) celkem úspěšně. Rýmy jsou ukovány se stejnou dovedností, dosti přesné, a s myšlenkou není české znění v nesouladu. Marně bychom se však snažili uvést české verše na hexametrický princip, ať časoměrný nebo přízvučný. Ale pisatel vycítil nebo si vypočítal, že regulérní hexametr nesmí mít méně slabik než třináct a více než sedmnáct, a věrně tuto zásadu zachoval. Slabičné počty jsou u těchto devatenácti veršů tyto: 15-15-14- 15-15-17-14-15-16-13-17 (případně 15, podle toho zda měříme "Alexandr" a "Evandr" staročeský nebo novočeský (-16-14-14-14- 16-15-13-17). Toto dosti úzkostlivé počítání je potvrzeno hlavně v posledním verši, kde je užito zkráceného tvaru "jmu", ač autorův úzus je "jemu (viz "jehož"). Ale kdyby to bylo "jemu", přesáhla by délka verše povinnou normu. Psychologicky je dost nepravděpodobné, že by si takovou práci dal padělatel, který by ještě k tomu latinské verše do staré češtiny přepisoval podle předem připraveného formuláře, zrýmoval a všil do starých desek - s účelem naprosto nepochopitelným.

Pravopis LP je mladší spřežkový. Kvantita není značena - jako v žádném z našich textů kromě Písně pod Vyšehradem (náše - naasye). Nelze prokázat, že by "i" bylo používáno jako měkčícího znaku. Písař tu má sice "rubissiek, cziest, krziestanom", ale naopak "zewsad, dirzeti, rozezene, Czechi, zmarzeni, nemozesse, sejže, sperze, vsady, otewsad". Jsme tedy oprávněni číst správně jotované výrazy "Lubušě, přědpověděniem, dušě (gen.), ščědie, prvomládcě, vládcě, všěchněch, všě" a ovšem i samozřejmé slabiky "nějž, věščkyni, přědpověděniem, Elžběta, ščědie, hledě, jasně, svietí, světem, věhlasen, králevstvie, sobě, nynie, sviet, všěchněch, města, zdravie, připravě, městě, zvěstě. Omylem je snad psáno "mietne", viz správné "otmetáše" v RK, Jar.

Jiný rozdíl proti RK je ten, že "ř" je přepisován jako "rz", a to důsledně: zmařeni, přemóže, spéře, křesťanóm, připravě, převýší" - vždy "-rz-".

Na první pohled se jeví podobný úzus při přepisování "v" v RK i v LP. Tam i zde je "v" transkribováno jako "w" v "českých" skupinách hlásek, kdežto v "latinských", především před samohláskou, jako "u". Tento jev jsme vysvětlili starou obojretou výslovností "v", která se zřejmě trvaleji uchovala v itervokalickém postavení, neboť před souhláskou je nesnadná, ne- li nemožná. Bereme-li staročeské "w" jako hlásku podobnou anglickému "w", pochopíme, proč lze lépe vyslovit "slawík" než třeba "slawný", které přešlo buď ve "slavný", jak vyslovujeme dnes, nebo ve "slauný" (ve východočeském nářečí). Podle toho, co jsme svrchu řekli, je psáno "správně": proroctwie, přědpowěděniem, zevšad, swietí, wlastí, powstane, wládcě, owlade, swietem, wzlúbí, w jiho, wzvelbí, swiet, všechněch, wrátí, množstwie, všady, daw pokoj, zdrawie, připravě, Faraónów. Před samohláskou je "u": prorokoua, zkuetne, suéj, vzuelbí, ueš, spráua, Euander, přeuýší a vlastně i "v": sláva, ova. Výjimky jsou ovšem také: vieščkyni, uiehlasen, králeustvie, Swíje, vzejde, wezme, v miestě, zuiestě, wisoká. Celkem je však naše pravidlo zachováno asi v 35 případech proti 11 odchylkám. "Euandr" je nutno číst "Ewandr", protože bychom jinak překročili normu verše o sedmnácti slabikách.

Zde by se mohlo namítnout: ano, v tom se padělatel právě prozradil; v "lehkých" věcech se úmyslně odchyloval, aby čtenáře zmátl, ale tato hlouběji pojatá praxe mu ušla, neboť nepočítal s tím, že bude někdo kontrolovat psaní "u", "v" a "w". Ale tato námitka by byla lichá, neboť je tu jeden zásadní skrytý rozdíl, a to ve psaní této hlásky před "ě". V LP je totiž psáno sedmkrát "w" před "ě" a jen třikrát "u", kdežto v RK je úzus takřka výhradně "uie", jako "usuidevši, usuiedla, usuieta, uienčena, uienec, uietrsiecek" a jen výjímkou "wieru, wienec". Zdá se tedy, že tuto skupinu hlásek vyslovoval pěvec RK "wienec" apod., kdežto pisatel LP jako dnes "vjenec". - Bez zajímavosti není oprava ve slově "králeustvie" v LP, kde je "u" nadepsáno. To by mohlo svědčit pro východní (ale, jak uvidíme, "knižní") provenienci LP, neboť tak se dodnes v některých okresech východočeského kraje vyslovuje.

Jiný zásadní rozdíl LP proti RZK tkví v tom, že se tu střídá "y" a "i", a to většinou tak, že obě hlásky jsou na místech náležitých jako v nové češtině. Některé staročeské rukopisy skutečně tohoto pravidla šetří a z toho lze dovodit, že v době pořízení textu bylo "y" kvalitativně jiné než "i", tedy že trvala tzv. měkkostní korelace souhlásek (b a b', p a p'aj.). Pak přepisuje LP správně "Rubíšek", Sibylla, vieščkyni, přědpověděniem, vlastní, diržeti, zplodí, kterých, každým, králevstvie, vzlúbí, silni, jmieti, spudí, i, vrátí, trypolského, podskočí, množstvie, zbije, zdravie, nebi, připravě, převíší, podnožky, Lubušino. Odychylky: Sybylla, Czechi, jiním, silní, jmiety, tysúc, převíší, vysoká, mohila, prorostvye.

"J" přepisuje LP jako "g": giž, giným, gehož, gmieti, geho, sbige: "V RK je pouze "kygi".

"CZ" je v LP universálně psáno za "c" i "č", kdežto v RK je "ci- , c- i a cz-". V RK není ani toto lišení hlásek "c", "č" v různých seskupeních nahodilé, ale je tu snaha odstínit "c" a "k" podle latinského úzu, kde se "c" většinou (v klasické době vždy) vyslovovalo jako "k". U hlásek "s, š, z, ž" v LP je větší libovůle a hlavně "š" je psáno jako "s" i jako "ss".

Slabikotvorné likvidy přepisuje LP jako "ir" (pirvomládcě, diržeti". V tom se shoduje s MPKV a částečně s Mater verborum, kdežto RZ a EJ mají tu "re, le"" a RK dnešní praxi "r, l".

Psaní "proroczthwye" a "wrathi" je charakteristicé toliko pro LP a snad má také původ v latině (kolísání třeba "Thomas - Tomas, Tomáš").

Vlastní jména jsou psána převážně s velkým počátečním písmenem, kdežto RZK se tu shodují s nejstaršími českými literárními památkami, kde toto pravidlo neplatí. Je to jeden z důvodů, proč - jak ještě dále uvedeme - považujeme současný text LP za přepis z 15. století, ač původní verze byla starší okrouhle o 200 let.

Hláskosloví:
Jerace je v LP na místech, kde by byl mohl padělatel pochybit, správná. Je to psáno "zevšad, otevšad, v miestě. "W yho" čtu "v jiho" jako Jihlava, Jimramov, jizba, jiný; středočeský úzus byl ovšem "ve jho". "Jmieti" je vzorná knižní forma. "Rozežene" nelze podle dnešních našich vědomostí pokládat za chybu, neboť "roz-" nebylo původně jerováno. Proto je tu vhodné "e" pro usnadnění výslovnosti, jako "rozepě" v RK, Záb.

Úžení ie-í je v LP neprovedeno: o nějž, vlastně i "přědpověděniem", ač je lépe pokládat tento tvar za morfologicky původní; ščédie, svietí, králevstvie, nynie, jmieti, miesta, množstvie, zdravie, miestě. Výjimka je snad "svije", v oddíle o časování. Tato hláskoslovná změna je tu snad zachycena "správněji" než v RK (odchylky "konieček" a "proměníše" a další).

Přehláska a-ě, resp. změna e-ie je provedena důsledně: Lbubšě, prvomládcě, vládcě, nemóžéše, , křesťanóm, (ne "křestěnóm"). Proti tomu jsou v RK některé tvary dialektické.

Přehláska u-i neprovedena: Lubušino. Lubuše, lútopletem, vzlúbí, tisůc. V RK rovněž tak, některé novotvary jdou na vrub pozdějšího přepisu (ocelí m. ocelú)

Stahování důsledně provedeno: chystá, svéj, svézemce. V RK některé tvary nestažené, v EJ pouze nestažené.

Konsonantismus: Skupina "-šč-" nedepalatalisována stejně jako v ostatních našich textech (až na EJ, které je tu pod vlivem staroslověnštiny). "věščkyni, ščědie".

Změna zž - jž je v LP ve slově "sejže" m. "sesže". V RK "nesžen", starší tvar, nová forma LP bývá žádána odpůrci (Flajšhans). V Podkrkonoší toto "jž" dosud žije, ve staré češtině doloženo hlavně u Štítného a v textech s východními vlivy (Gebauer, I, str. 516 aj.).

Skloňování

Totéž lze říci o adjektivech : věhlasen správně v doplňku, ne věhlasný; převládají ovšem adjektiva určitá: silný, tripolského (ne "tripolska" jako "taterska cháma" v Jar.), jiným, vysoká mohyla spíše než snad vysoka; Jmenné sklonění "poddána", gen. participia, je vynuceno rýmem na "Soldána". Zvláštní je subst. "lutoplet" - furibundus; tvořeno však správně, neboť máme i "Lutopechy, Lutochleby", osady, jejichž obyvatelům snad bylo "líto chleba" nebo spíše byli "chtiví chleba", tedy hrabiví. Je u chováno i os. jméno Lutoň, Lutoňa.

Bezchybné je i skloňování zájmen: nom. sing. fem. "ova", svéj (gen. sing. fem.), jež (neutrum sing. nom), jejie (gen. sing. fem.), kterýž, každým, sobě, jeho králevstvie, již (nom plur. masc.), ty (akus. plur.), jehož, všechněch, meč jeho, množstvie jich, sobě, všě (neutrum plur.), jmu, sě. Tvary vzorně správné, z nichž upozorňujeme zejména na "ova", archaismus pro rým na "prorokova". Ve staré češtině je doloženo jen ustrnulé spojení "seova" - ejhle". Zájmeno "ov", hojné v jugoslávských nářečích, se ve sporných památkách vyskytuje jen jednou a je na tomto místě. Gen. "svéj" a částečně i lokál "o nějž" (ve středočeském nářečí bývalo spíše "své" a "o niež" ukazuje na východní původ LP. Zájmeno "jenž" je skloňováno přesně a chybí tu stereotypní "jenž" jako náhražka pro všechny pády, jak vídáme v "pravých" stč. textech. O tvaru "kterýž" viz v odstavci o skladbě, o "každým" v rozboru slovního výrazu.

LP nezná "lidové" zvratné "si" (v RZK poměrně časté) má jen knižní "sobě". "Veš" je skloňováno správně včetně tvaru "všechněch"; RK užívá jiných přívěsků, totiž "vešcek" a "vešken". "Záslužná" je v LP i správná deklinace přivlastňovacího, resp. osobního zájmene "jen", "jeho", "jejie" atd.

Slovesné tvary Zde máme: "jest, prorokova, splodí, hledě, svietí, hledě, bude, držeti, zrodí se, povstane, ovlade, metne, zkvetne, rozežene, vzlúbí, zmařeni, podrobeni, vzvelbí, vzmnože, přemóže, nemóže, sejže, jmieti, spéře, spudí, vrátí, podskočí, svíje (?), zbije, dav, připravě, vzejde, vezme, převýší, chystá". Co je tu zajímavého? Předně "správné" 3. os. sing. praes. u sloves typu "prositi" a "trpětí", totiž splodí, svietí, zrodí sě, vzlúbí, vzlúbí, vzvelbí, vrátí, převýší a podskočí". V RK je někdy "nenáležité" -ie. Také v LP ovšem nalézáme "hledě" a "připravě", ale tyto formy je nutno vykládat jako přechodníky přítomné, viz též skladbu. "Hledě" je tedy ve shodě se staročeským územ participium praes, neutra, které znělo shodně jako masc. "hledě", nikoli "hlediec". Starší je ovšem i "jest" proti "je" (v RK jednou) i inf. "držeti", nezkrácený (v RK jednou "lovit", nelze-li vyložit jako supinum po "jieti sě"). Proti particip. "dada" v RK, Čestm., je v LP "správné" a žádané "dav". V RK ovšem vyjadřuje "dada" dějovou současnost při dokonavém vidu, v LP předčasnost. Preterita jsou v LP jen jednoduchá: aor. "prorokova", imperf. "nemóžeše".

"Kříž filologů" zasluhuje slovo "svíje" (psáno "swige"), v němž zatím vidím 3. os. sing. od "sváti" jako "k tobě nepřátely vieti budem" (akus. Svíje= Svédy?). Ž. Klem. 43,6. Tvary typu "příl" místo "přál" jsou ovšem pozdější nebo snad nářeční. Snad by se dalo "svíje" vyložit nuceným rýmem ke "zbije", ale potíž je v tom, že následující "jich" na nic nenavazuje, leda snad na volně doplněné "nepřátele". Doslovný překlad latinského protějšku je "jeho meč učiní některá tripolská města křesťanským územím, obelstí je a pobije mnoho tisíců". Je tu třeba součinnosti ostatních badatelů a zjistit, zda by mohlo "Svije" být subst. a názvem národa. Podle některých učenců (Otrebski) jsou jména: "Slovan, Švéd, Sláv, Šváb, Svév, Švýcar" příbuzného původu a je v nich skryto zájmeno "svój", tedy lidé "svoji", z jedné kmenové skupiny. "Zbije" ukazuje opět na východní původ LP, neboť středočeské knižní nářečí tu mívalo "zbje", jak i žádají odpůrci.

Při slovesech má LP takřka výhradně mrtvé, tj. čistě vidové praefixy, tedy takové, jež samy nic neznamenají, ale slouží jen k vytvoření komplexnosti děje. Tak máme "splodí, po-vstane, ovlade, vzkvetne, vzlúbí, zmařeni, sejže." V tom je arci příkrý rozdíl proti RZK, jež se stávají plasticky názornými mj. i tím, že téměř každá slovesná předpona tu má svůj význam v prostoru nebo v čase. Někdy užívá autor LP k vytvoření futura současně praefixu i komponentu "no/ne" (vzkvetne, povstane), jindy jen uvedeného formantu (metne) nebo jen předpony (ovlade, sejže). Poslední dva tvary jsou starobylé a připomínají úzus RZK a EJ, ostatní jsou novější. Opět určitá časová nehomogennost textu!

Tvoření slov v LP Proti R se arci projevuje v LP větší počet jmen i sloves s "afixy" (takto budeme dále nazývat souhrnně předpony i přípony) a menší počet slov prostých. Jak víme, převládají v RZK jména, jež se dnes jeví jako základní, bez afixu (prapor, stól, jun) ne-li "kořenná" (vid, chod).Takových slov je v LP poskrovnu. Nepočítáme-li vlastní jména osob a míst, dostáváme 18 slov základních a 50 složených.

Podle novějších, velmi důvtipných a přesvědčivých vývodů našeho odpůrce Igora Němce [Čs, přednášky pro 7. mezin. sjezd slavistů ve Varšavě, Praha 1973, str. 251 nn] je v nové češtině asi dvakrát tolik slov s afixy tvořenými "nepředními" (z hlediska fonetického) samohláskami než "předními". K prvním patří "a, o, u. ou", k druhým "e, i, y". (Považovat "y" za přední vokál je ovšem pro starou češtinu pochybné). Podle Němce je důvodem tohoto zákona, že po provedení přehlásek a-ě a u-i se počet "předních" vokálů výrazně zvýšil, takže ztratily svou morfologickou sílu a počaly být při tvoření slov vytlačovány afixy s vokály nepředními. Toto zjištění opřel autor srovnáním se starou češtinou, ale i slovenštinou a ruštinou. Použil k tomu arci daleko většího počtu slov, tedy "lexémů", než je možno nám. Pro diachronní pohled na naše texty je ovšem nutno vzít ještě v úvahu afixy vzniklé z jerů a afixy souhláskové. Pro starší jazykové stadium než XIII-XIV. století je třeba aplikovat Němcovy these na stav, jaký pravděpodobně byl před mizením jerů. Také po zániku těchto polohlásek vzrostl počet souhláskových skupin na úkor samohláskových, neboť jery byly původně vyslovovány slabičně. Proto musíme pro dobu po zmizení jerů logicky dle Němcových zákonů předpokládat, že četnější nyní skupiny souhláskové "ztratily svou morfologickou sílu" a že přibylo afixů samohláskových. Jinak řečeno, objevuje se nepřímá úměrnost: čím je v jazykovém vývoji více jazykových prvků jednoho druhu, čím více jich přibylo, tím méně se jich užívá ke tvoření předpon a přípon. Konkrétní příklad: s nárůstem souhláskových skupin počala mizet předpona "vz" a nahrazovala se afixem "na" a v pozdější době mizel afix s předním vokálem "žebrákyně" a byl vytlačen afixem s vokálem nepředním "žebračka".

Podle toho musíme předpokládat, že se v našich textech novočeská převaha nepředních vokálů nad předními neuplatní, neboť přehláska proběhla teprve nedávno a nebyl tedy ještě čas k vytváření afixů s vokály nepředními. Také by měly RZK i ostatní památky zde rozbírané obsahovat více afixů souhláskových z období jerů (-ný, ský) a afixů dnes již neživých, neplodných (vz, ed-, -da, aj.). V níže uvedené tabulce nejsou započteny výrazy s afixy morfologickými, tedy takovými, jež tvoří kmenový znak substantiva, adjektiva nebo slovesa, nebo slova, která nemají zkoumaný afix ve všech tvarech. Máme tedy:

U všech našich textů se projevuje poměr skupiny 1/ ke skupině 2/ zhruba jako 1:1, ve výpravných skladbách RK je spíše asi 1:1,5. Je to pochopitelné, neboť máme asi 15 slovesných praefixů skupiny 2) (tj. roz, pro, do, na, od, pod, nad a další) a jen asi 5 afixů skupiny 1) (při, před, přě, ne-, bez). Prověřil jsem tímto způsobem zatím po 500 verších z Alex., Leg. Kat. Dal. a zjistil zde týž poměr jako v našich textech; vždy je ovšem mít na paměti některé vedlejší vlivy, jako třeba výskyt jednoho a téhož afixu (Záboj ze skup. 2) nebo "Přěmysl" ze skupiny 1), text, klonící se k reflexi, mívá častější předponu "ne, ni" atd. (Naproti tomu je v moderní epice afixů 1) k 2) asi 1:2, v namátkou vybrané Hankově "Vděčností obývatelů" ještě vyšší, asi 1:2,2.

V závěru svých úvah dovozuje Němec analogickým způsobem větší frekvenci afixů s formantem -c- ve starším jazyce proti nové češtině a proti afixům s "k" (např. Vlaštovicě-vlaštovka, chlumec - chlumek). Protože máme v češtině provedenu třetí palatalisaci, která se neuskutečnila ve slovenštině nebo v ruštině (např. české "na ruce", slov. "na ruke"), netvoří - podle výše citované argumentace - nová čeština zdrobněliny tímto způsobem, kdežto starší jazyk ano (t-j- v době, kdy změna k-c buď ještě neproběhla nebo byla novějšího data). Skutečně máme v našich památkách - RZK a v jejich komparsu - asi 100 takto tvořených substantiv, z nichž přes 30 je již dnes vyhynulých (pérce - pérko) nebo řidších než jejich varianty (vlaštovice-vlaštovka). Z LP sem patří: slunce/nikdy není v našich textech "slunko", prvomládce, vládce, Němec, stolec, svézemec. Ta, na nichž zde více záleží, jsme zvýraznili.

Adverbia v LP jsou tvořena na -ě: jasně, zvěstě (tj. jistě).

Skladba

Předmětový akusativ je v RZK v převážně většině proti předmětovému genitivu, který tu stává výjimečně; počítáme v to i skupinové vazby. LP však má více shod s "pravou" staročeskou literaturou. Svou roli ovšem sehrál i rým: "jeho - tripolského, Soldána - poddána". Jak známo, míří v těchto případech akusativ spíše na určitý objekt, na celek, genitiv na jedince z celku nebo na jeho část. V LP jsou genitivy: jehož nemóžéšě (záporový), spéře Soldána, spudí podddána, vrátí města tripolského.

Genitiv possivní "u podnožky Christa" je opět vynucen rýmem ("chystá"). Jinak "správně" "Faraónův kámen".

Pokud jde o stavbu vět, převládá v LP parataxe, ale ne tak výrazně jako v R. čtyřikrát je užito spojky "i", dvakrát "a", ale ve funkci slučovací.V RZK je v drtivé většině "i" proti "a", jež je kromě toho asi z poloviny případů ve významu odporovacím. Občas je v LP vazba beze spojek. Frázování výrazné, jako vždy ve staré češtině: s koncem verše končí i myšlenka s výjimkou jednoho případu.

Ze souvětí podřadných jsou zastoupeny toliko věty vztažné, a to vždy přívlastkové, rozvíjející substantivum. Správně je tu užito zájmene "jenž", neboť jse o spojení bez vnitřní spojitosti a závislosti. Paralelní jsou tu, jak jsme již viděli, latinské věty indikativní, ve slovanských jazycích původně demonstrativní. V LP např. "Ova, o nějž; ščědie, jež; svézemce, jež; v městě, jež. Zde nalézáme dva zajímavější případy:

"Vládce, kterýž ovlade" místo správnějšího staročeského "jenž". Pro toto "kterýž" není důvod. Domnívám se, že tu písař "opravil" starší originál, jenž tu měl pravděpodobně "jenž" nebo "jiže", kterému se již v 15. století nerozumělo. Nepravá věta vztažná "jehož ni A. nemóžéše". Dnešní jazyk by tu užil "čehož", které je ve své obměně i v RK Čestm. ("na čeže"). Úzus RK lze-li mluvit o úzu, protože toto spojení je tu jen jednou - je arci kryt příslovcem "pročež". LP je zde "správnější" než RK, neboť v takových souvislostech bývalo častější zájmeno "jen": "I poznachom, že jest ten náš hospodář pop, jehož on tajil" (tj. "čehož", tajil "tuto skutečnost"., Otc. B 105b "quod ille celaverat".

Neslovesné věty v LP - v příkrém protikladu k jejich hojnosti v RZK - zcela chybějí. Participia jsou častá, v RZK vzácná. Důvod je stylistický: jmenné tvary se do epického vyprávění málo hodí. V LP je i příklad na particip. nespojité: všady dav pokoj věčná jemu správa bude".

Slovosled nelze v LP zkoumat pro vázanou formu skladby. Jen jedna skutečnost je závažná: Wackernaglovo pravidlo, žádající, aby příklonka byla za prvním slovem ve větě, dovolí-li to její smysl, zachovává se RZK takřka bez výhrad, v LP nikoli. Zde je dvakrát "sě", ale vždy "chybně". "Z jejie pirvomládcě zrodí sě" místo "sě zrodí", "U podnožky Christa vysoká jmu sě mohyla chystá" místo "... sě mu chystá". Starší příklonka "sě" má totiž předcházet před mladší, jak je tomu v RK, Čestm: "zloba sě mu rozevře ..." Jednou je v LP "sě" nepříklonnnné: "pod sě metne" jako ve Zbyh. "vzě na sě braň". V EJ je "sě" vždy v postavení kompaktním, tj. za slovesem, k němuž patří, jako ve staroslověnštině. Slovní výraz LP
má některé zvláštní výrazy. "Rubíšek" je "odnož", výhonek, metaf., "poslední potomek". Styčný bod je v ruském i jugosl. "rubež", hranice, konec. "Rub" je ovšem časté ve staročeštině a spojuje se s různými sufixy; viz vlastní jména Rub, Rubač, Rubáň a dokonce Rubánie: "Své zemce" je asi lépe číst jako jedno slovo "svézemce" jako "svémocný, svéprávny". Z tureckého je "Soldán" (jako OJ žije dodnes). Není třeba přepisovat s Hankou na Žoldána. Nevylučuji ani, že toto jméno spojoval Hanka se slovem "žold".

Výrazivo LP je staročeské. "Univerbisace" se ještě neprojevila, zůstává tu starobylý kolorit. Tak místo "předpověděniem svej duše" by se dnes řeklo "podle předtuchy", místo "v jiho podrobeni" by bylo "ujařmeni", za "konec vzieti" má moderní čeština jednoduché "skončiti", místo "správa vzejde" máme "bude spravovat", proti "stolec sobě připravě" je "usadí se" atd. Takovéto vazby jsou ovšem v R i v MPKV stejně časté.

Naproti tomu se liší LP od R tím, že nemá formule, tedy ustrnulé obraty charakteristické pro lidovou skladbu. Postrádá též interjekcí (aj, ha, aj, ta, u, hoj) častých v RZK a PV.

Slovník LP je naprosto svébytný, samostatný a velmi vzdálený Rukopisům i dalším textům námi zde rozbíraným.
Tak máme toto k leksémům z LP:

Proroctvie: pouze "věščba" v RZ, ale význam je jiný.
rubíšek: jinde neznámo. V RZ Zbyh. "větvice".
on: jinde není; jen "onať" v MPKV. On jak zájmeno osobní v našich textech nikde.
věščkyni: jinde není, jen "prorok" v EJ.
prorokovati: jinde není.
předpověděnie: není, jen zvěstovati, zviesti, znamenati (RK)
sploditi, zroditi: v RZK, v EJ, v MPKV, v MV a PV není.
hleděti: není, RK užívá "zřieti, obzírati, zírati" tak i v MV
svietiti: v RK jednou, ale též sieti sě, zapoleti, zajiskřiti sě.
držeti: není: spíše vlásti čím, čemu, vévoditi
prvomládce: není, v RZ prvenec
povstane: není, úzus RK i RZ "vstane"
vládce: není, v R vždy specifikován: král kněz, vladyka, lech, kmet, pán.
ovlásti: není, viz výše.
věhlasný: v R jen věhlas, věhlasno
každý: jen jednou v Jel., častější "prokný", tj. ostatní nebo archaické "však"
metnúti: jen "otmetati", jinak vrci, sraziti s akus., v LP instrum.
zkvetne: rozkvétati RK; z pupy jíti MPKV
rozežene: v tomto smyslu v R není; místo toho "rozprnúti", též v EJ
vzlúbí: není, jen: milovati, laskati, sě, lúbiti, láska, milost
svézemce Čechy: není, jen jednou "Češie" v Jar., častěji "Pražané, lud".
zmařeni: není. spše "shynúti, unaviti" aj.
jiný: v RZK není, jen druhý, druhdy. Důležitý rozdíl!
kámen: v RK jen kamének, kamenie
vzvelbiti: vzácné slovo, jen v Ev. Ol., dnes "zvelebiti" jež je jiného původu (Machek).
vzmnožiti: snad jediná shoda s Čestm. "Vzmnožichu svá čísla" Čtení je však nejisté.
přemoci: není: svítěziti, odoleti, potlačiti, potřieti, stepati.
všechen: není: veš, vešcek, vešken.
plamen: není, jen oheň, plápolati
spudí: v MPKV zapudí, zažene v RK
spéře: v RZK není: shladí, sdrtí; práti nedoloženo, jen "bíti sě" (dodnes na Moravě jen tak!)
poddána: není; podmaniti v RK, jar.
Město: není, jen miesto, místo, příp. hrad.
poskočí: není, v RK oblúdí; v jiném významu "podskoči naň lútý vrah" Jel.
svíje: není, čtení ovšem nejisté.
všady, zevšad, otevšad není! Jar. a má "všudy", Zbyh. a Záb. "veždě", týž význam, tvar různý. Důležité.
pokoj: není, v RK mír, obih
stolec: v RK 1x, v RZ "stól".
připravě, chystá: není, v RK hotovati sě, sdieti, strojiti.
převýší: není.
zvěstě: není, ale v RK "zvěst známý". Ve významu jistý v Záb. "na hlavu nejjistěje"
přednožka: není, trochu lze srovnat s "podchlumiem" v RK, Jar.
vysoký: v RK též "vyšný"
mohyla: v RK není, nejspíše bychom tam našli "gomila" jako v sch. - rovček.
vzejíti: v R a jinde není.
čest: v tomto smyslu není; jen chvála, pověst MV
králevstvie: opět důležitý rozdíl: v RK králevstvo ("králevstvie" je duál!)
kterýž: v RZK jen ký, 1x kteraký
lutoplet: není, jen "lútý"
zbije: jen 1x Lud., jinak pobíti, mlátiti, porubati, pogubiti, zabíti.
podrobeni: není, ale poroba v RK
svět: doloženo, ale v EJ ve významu "světlo"

Jsou tedy jen tyto výrazy společné LP i ostatním našim textům: "o, jen (zájm), dušě, svój, jako, slunce, ze, jasný, mnohý, vlast, svět, věhlasný, i, každý, pod, sě, a, kynie, v, ten, vzmnožiti (?), veš, ni, nemoci, silný, sžéci, jmieti, křesťan, meč, vrátiti, množstvie, zbíti, dáti, zdravie, nebe, věčný. sláva, u, vysoký, Němec, vzieti, konec, "tedy slova vesměs obvyklá, z nichž pouze snad "vzmnožiti", ostatně nejisté, a "zdravie" by bylo lze označit za méně časté.

Závěrem pokus o odůvodnění, proč se LP zachovalo jakoby "pokoutním" způsobem. Text je totiž podbarven mysticky a není ve shodě s církevní věroukou. Zračí se to zejména na obratu "předpověděniem svej dušě". Parapsychologové všech národů a věků věří, že duše může za zvláštních okolností opustit tělo a pobývat v širším prostoru i čase než obvykle; nazývají to někdy ekstase, jindy hluboký trans, čtvrtý stupeň magnetického spánku aj. Pohanství samo je orthodoxnímu křesťanství méně nebezpečné než takové "odchylky" od víry; proto - nehledíme-li v RZK - prošel bez censury Dalimil, starogermánská epika, Slovo o pluku Igorově, Nestor, mnoho "pohanských" zvyků, vyprávění a pořekadel atd. I z toho důvodu je nutno uplatňovat při posuzování LP jiná měřítka než u ostatních stč. textů, ať pravých nebo sporných.

Celkem lze charakterisovat LP jako text s největší pravděpodobností východočeského původu, ale není to památka lidová, nýbrž knižní, pocházející od vzdělaného jednotlivce s širšími zájmy. Pro lingvistu zde není ani jeden důvodný podnět k podezření z nějaké mystifikace a styčné body s RZK a jejich okruhem neexistují - kromě platných zákonů historické mluvnice.

V Bruntále dne 27.12.1973