Několik poznámek k
Majestátu Šternberků z roku 1661

J. Enders

Místa, která se přímo týkají Jaroslava ze Šternberka, vítěze nad Tatary u Olomouce z r. 1241, jsou dvě: jedno na str. 7 mezi "Insecriptiones imaginum Sterbergicarum" (v překladu asi "Nápisy na podobiznách Šternberků") a na str. 10, kde se vypočítávají zásluhy jednotlivých členů tohoto rodu.

Přepis latinského znění na str. 7:

"Iaroslaus de Sternberg anno 1235 ludie Troianis Herbipoli affuit et postea quatuor Bohemorum, totidemque Moravorum millibus ducenta Tartarorum millia apud Olomuceum fudit; Peta, ducis eorum, dexteram propria manu amputavit, primus ob id promarchio Moraviae a Venceslao Ottoecro, lusco rege Bohemiae, creatur, pallii et mitrae ducalis usu donatus circa annum Domini 1242. Hic stellam rubram sexcornem in octocornem auream commutavit."

Překlad:

Jaroslav ze Šernberka se zúčastnil roku 1235 trojských her v Herbipoli (t.j. "město rostlin, koření -- Würzburg"), potom se čtyřmi tisíci Čechů a stejným počtem Moravanů porazil dvě stě tisíc Tatarů u Olomouce. Petovi, jejich vůdci, vlastní rukou uťal pravici a za to je vyvolen Václavem Otokarem, jednookým českým králem, za promarkýza (promarchio -- místodržitel, markrabě?) Moravy a kolem roku 1242 obdarován užíváním vévodského pláště a mitry. On šesticípou červenou hvězdu změnil na zlatou osmicípou.

Překlad latinských řádků na str. 10:

" ... protože promarkýzem moravským byl Jaroslav ze Šternberka za vítězství, které si odnesl nad Tatary, a jímž přestatečně ochránil království české i celou ostatní Evropu od dalších nájezdů oněch barbarů. Z toho později vyplynul tento úřad promarkýzů nebo prefektů moravských, jenž trvá na Moravě dodnes. Tento úřad spravovali dlouhou dobu potom i Jaroslavovi potomci páni ze Šternberka. jaké bylo důstojenství pánů ze Šternberka, je dodnes patrné z mramorového náhrobního pomníku výše uvedeného pana Jaroslava s vévodskou mitrou a pláštěm královským vytesaného."

Latinsky čtu text takto:

" ... quia primus Moraviae promorchio fuit Iaroslaus se Sternberg propter victoriam se Tartaris relatam, qua regnum Bohemiae totamque reliquam Europam a barbarorum illorum excursionibus ultrioribus fortissime liberavit; et ab eo postea hoc officium promarchionum seu prnefectorum Moraviae promanavit, quod hodieque in Moravia perseverat. Hoc autem officium longis postea temporibus Iaroslai posteri domini Sternbergici tenuere. Quanta autem tunc fuerit dominorum de Sternberg dignitas, adhuc apparet ex marmoreo sepulturae monumento Prago in monasterio sancti Francisci, nunc sanctae Agnetis appellato, ubi im mitra ducali et pallio sculptus visitur."

Poslední slovo jsem zvýraznil, protože si nejsem čtením zcela jist; ale tvar i smysl je jistě správný. Text je zcela homogenní a naprosto shodný s územ 17. století. To mohu náhodou dobře posoudit, protože jsem před několika lety překládal jiné německé a latinské texty (farní matrikula) téměř z téže doby. Nejsou tu také žádné interpolace. Tendence majestátu je zcela jasná: oslava rodu Šternberků, který vždy vystupoval jako přísně katolický, ale i vlastenecký. Autor těchto řádek neměl rád protestanty a husity, vzpomíná tu nějakého dílčího vítězství jednoho ze Šternberků nad Žižkou a mluví o "kacířském" králi Jiřím z Poděbrad. Hlavní osoba, jež nás tu zajímá, je ovšem majestátem nejen "doložena", ale je pokládána za jakousi osu celého rodu; majestát se několikrát zmiňuje o dalších Šternbercích, že ten neb onen byl "třetím" nebo "šestým" potomkem "Velkého Jaroslava".

Námitky, které mohou odpůrci proti majestátu činit, můžeme dobře anticipovat. Lze jistě poukazovat na poměrně nízké stáří majestátu, na jeho protireformační tendenci a na částečné přehánění, s nímž pisatel klade vznik rodu Šternberků až do mythických dob. To vše není arci v takových pojednáních nic neobvyklého. Na metodu, s níž by měla být měřena hodnověrnost pramene, poukážeme v závěru tohoto krátkého článku.

Osobně považuji za nejdůležitější slova o "čtyřech tisících Čechů a tolikéž Moravanů". To se váže přesně na verš RK "Naliť srážajevě straně obě", t.j. "hle, tu se spojujeme obě strany", totiž Češi a Moravané. Goll tomuto místu nerozuměl a vykládal je tak, že jde o srážku Čechů s Tatary. Počet nepřátel --- dvě stě tisíc --- je jistě přemrštěný, ale mohl by se snad shodovat s množstvím Tatarů na celé Moravě. --- Jiné prameny uvádějí počet českých bojovníků globálně na 8 tis., u Hájka je přesnější údaj, totiž 8 tis. Čechů a 4 tis. Moravanů.

"Amputavit dexteram"; lze vykládat jako "pravici v zápěstí" i "pravou paži od ramene". Zajímavé je také, že autor majestátu pokládá Jaroslavovo vítězství za rozhodující pro záchranu evropské civilisace.

Text mě donutil srovnat toto svědectví s dalšími historickými prameny, pokud mi byly dostupné; nebyly zdaleka všechny a některé citáty nebo odkazy, jež níže uvádím, jsou brány "z druhé ruky". Mohl jsem jen zjistit, co k věci píší Goll, Letošník, Zákrejs ml., Mezník ve "Sborníku", Ivanov, Palacký, Flajšhans a Mareš. Už tohle je ovšem kvapně napsáno a přeházeno, ale moje pojednání nemá být bráno jako vědecké, spíše jen jako výhled pro další práci.

V líčení smrti Kublajevicovy v RK je třeba číst "ot ramene šúrem k kyčlu protče", jak navrhl snad Jireček, hájil Vrzalík a převzal i Bednář ve svém překladu RK. Odpadnou tím některé sémantické potíže a kromě toho je tu shoda s územ RK ("kaple svetej" -- správně "k kaple"), tak jako dosud ve východočeském nářečí: "šel Kovářom" = "šel ke Kovářovům". Výmluvné je, že tu Mezník transkriboval absurdní "kečlu".

"Majestát" zná jen Prusík a Zákrejs, Goll se ve svém velmi vychváleném rozboru o něm nezmiňuje. Theorii o Jaroslavu ze Slivna, ač velmi důmyslnou, bude asi nutno opustit.

Povšimněme si rozdílu ve jménech: Majestát udává jméno Kublajevicovo jako "Peta" a shoduje se v tom s Dubraviem. Hájek říká, že se jmenoval Belzait, že byl zajat a zemřel až po bitvě. V tomto zjištění jej následuje i Dlugoš. Orientalisté by měli zjistit, co značí "Belzeit". Pojmenování vypadá jako název nějakého asyrského démona.

Jiné zmatky kronikářů byly už dříve známy; u Pulkavy je propleten vpád Tatarů z r. 1241 a invasí Kumánů z r. 1253. U Dalimila jen suchá zpráva, že Tataři "kralevice ztratichu", jak, není řečeno. Nejpodrobnější líčení je u Pešiny z Čechorodu. Odsudek Palackého se mi nezamlouvá, Pešina psal podrobně, ale velmi jasně, vytříbenou latinou a ne bez kritiky pramenů; říká sám, že jedni tvrdí to, druzí ono. Jeho líčení má skutečně hodně shodného s RK, jak zjistil Goll, ale je-li tu závislost, tedy spíše na básni než na latinské próze.

Pozoruhodný je též list Fridricha II. anglickému králi. Goll jej přeletěl zřejmě jen velmi zběžně, neboť jinak bychom se museli domnívat, že jednal s postranním úmyslem. Dopis totiž říká ve své nejdůležitější části toto: " ... secunda pars Tattarorum ... substitit ... rege illius terrae cum sius comitibus viriliter occurrente".

Doslovný překlad: "druhá část Tatarů se zastavila, když se s ní mužně srazil král oné země se svými náčelníky". Těmito náčelníky jsou nepochybně mínění Jaroslav ze Šternberka a patrně Vratislav od Hostýna.

Goll říká, že z tohoto místa nevyplývá, že byla svedena bitva. Ale latinské "occurro" je terminus technicus pro vojenskou srážku. Goll sám uvádí hned na příští stránce (rozbory jsou na str. 84 a 85) "occurrerunt ... et praevalentes", t.j. "srazili se ... a majíce vrch". Dáme tedy za pravdu Kalouskovi, jenž právem proti Gollovu mínění polemisoval v ČČM. Je přece velmi nepravděpodobné, že by se obě strany jen "mužně" na sebe podívaly a pak šla každá svou cestou.

S dosavadními výsledky bádání o bitvě u Olomouce nemůžeme být spokojeni. Výtek nelze ušetřit ani obhájce R. Zákrejs, myslím, vidí příliš mnoho (jazykově a metricky nelze dokázat, že by se "Jaroslav" z RK rozpadal na dvě části, na pověst hostýnskou a olomouckou). Také jeho interpretace Pulkavy se mi zdá povrchní. Překládá totiž --- m.j. "de Sternbergis quidam" jako "jeden slavný Šternberk" s odvoláním, že "quidam" tento význam může skutečně mít (to je asi pravda), ostatní však --- a pravděpodobněji --- tlumočí "jeden ze Šternberků, nějaký Šternberk". V takovém případě musí filolog i historik podniknout práci leckdy mravenčí a nevděčnou, totiž zjistit, co to neb ono slovo ve sporných případech v prameni znamená skutečně. Vzpomněl jsem maně na nějaký spor prof. Dobiáše s Ondrouchem. Šlo tehdy o přesný význam slov "apud Carnuntum", zda je to "v Karnuntě" nebo "u Karnunta". Nevím, který latinský spisovatel to byl, možná že Velleius Paterculus. Dobiáš jej musil kvůli tomuto "apud" znovu celého přečíst, neboť na autora neexistoval žádný speciální index nebo slovník.

Naši nástupci budou musit provést řádné uspořádání pramenů. Vizme malý příklad: o smrti Kublajevicově jsou nejméně tři verse:

• byl zabit mečem,
• byl proklán kopím a
• byl vážně zraněn a zemřel až po bitvě

Ještě jeden podnět --- okamžitý nápad. V Jar. RK se říká, že Jaroslav "zachváti mečem Kublajevica". To zde znamená "zachytil, zasáhl". Ale běžný význam slovesa "zachvátiti" je "popadnouti, zajmouti". Vizme třeba velmi známé ruské pojmenování Němců "zachvatčiki". Nevylučuji, že někteří pozdější kronikáři slovům RK dobře nerozuměli, a že z toho vznikla pověst o Kublajevicově "zajetí". Možná, že tu byla věta brána jako "zajal jej (s) mečem", t.j. s mečem v ruce (instrumentál t.zv. komitativní). I když také RK nepochybně koloval ve více versích, není vyloučeno, že bychom třeba odvodili z "Jaroslava" většinu pozdějších kronikářských zpráv. Taková zjištění jsou možná --- a nutná. Ale je třeba pracovat s filologickou i historickou akribií a přitom bez subjektivního podléhání vlastním neodůvodněným dojmům (Zákrejs), bez povrchnosti při filologické interpretaci textů (Goll) a bez anticipovaných závěrů z imaginárních paralel (Mezník).

V Bruntále dne 23.2.1979