Milostná píseň krále Václava - opora starobylosti Rukopisů

PhDr. J. Enders

Podle mínění převážné většiny učenců je MPKV i Jelen k ní přidružený padělkem, pocházejícím od Hanky nebo z jeho okolí. Je tedy zlomek nerozlučně spjat s RZK, a tím naléhavější je jeho důkladný rozbor po všech stránkách.

Podrobná lingvistická analysa MPKV, pokud víme, nebyla dosud podána. Většina dosavadních statí se týkala literárněhistorické, esthetické a paleografické stránky problému. Nověji praví jen V. Flajšhans (Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, Praha 1930, str. 72), že jazyk MPKV je ještě chatrnější než jazyk RZK. Několik námitek nadhodil též Miloš Weingart ve svých přednáškách o RZK a dalších sporných památkách: jeho výklady (z roku 1933-34, pražská filosofická fakulta) jsem mohl excerpovat pouze ze skript J. Vrzalíka, tedy "z druhé ruky". Ze starých odpůrců je nutno jmenovat aspoň M. Haupta (Über die böhmische Übersetzung eines der Lieder Kön. Wenzels von Böhmen, Lipsko 1848). Haupt se soustředil hlavně na výtky sémantického charakteru (slovo "luzný" a domnělý překlad Liebe = láska místo žádaného "blaho"). Jeho poznámky vcelku převzal i J. Feifalik hlavně v Sitzungsberichte der kaiserlichen Akademie von Wien, 25, 1858, str. 362 nn. Ve své argumentaci operoval hlavně tvrzením, že český text MPKV v podstatě opakuje chyby, jichž se dopustili vydavatelé německé verse na konci 18. a na počátku 19. století.

Z obránců uvedl několik postřehů v MPKV M. D. Žunkovič ve Staroslovanu 2,1914, str. 288, ale nepříliš zdařile. Zato za úvahu F. Mareše (Pravda o RZK, Praha 1931, str. 18 nn), která je psána hlavně se snahou o důkaz časové i jazykové priority RU proti RK, by se nemusil stydět žádný školení filolog. Nejnověji otevřel problém MPKV V. Kopecký (strojopis "MPKV - pokus o nové hodnocení"), ale jeho práce mi byla přístupná pouze ve výtahu; nicméně přihlížím k některým cenným připomínkám, jež jmenovaný podal zejména k významu některých slov.

Naším cílem bude zejména:
- jazykovědné srovnání Jelena z RU a z RK.
- rozbor MPKV ve všech gramatických kategoriích se zřetelem k ostatním sporným památkám, zejména však k Jelenu z RU,
- vztah MPKV k německému paralelnímu textu,
- skutečná provenience MPKV a její zařazení z hlediska vyšší textové kritiky.
Oddíl 1. Srovnání Jelena z RU a z RK
Oba texty této básně byly porovnány, jak již uvedeno, hlavně Flajšhansem a Marešem. Druhý z nich opírá své přesvědčení, že Jelen z RK byl opsán z Jelena z RU, hlavně o tyto čtyři rozdílné textové varianty:

RU	RK
těžkým mlatem	těžným mlatem
žalostiví lesi	žalostní lesi
leží (psáno "lezii")	leže (psáno "leze")
žalniem srdečce	žalním srdečce

Zato podle Fajšhanse (na uv. místě) je RU "doslovný opis z RK. ale s některými chybami". Feifalik naproti tomu káral zase to, že oba texty si jsou "příliš podobné" a právě tím nápadné. Jak je tomu tedy doopravdy?

Vizme zde všechna rozdílná čtení obou rukopisů: Nejdříve závažnější rozpory:

RU	RK
kasnýma (zřejmý omyl),	krásnýma;
tyezkim,	tieznim;
zewnyechu,	zevzniechu;
zalostivi,	zalostni;
lezii,	leze;
zalniem,	zalním;
srdeczce,	srdece;
vzhoru piena tahle,	vzhoru v listie piena ...

Kromě toho má RU -y- místo -i- v RK v těchto slovech, k nimž ještě připojujeme některé drobnosti:

RU	RK
hrrdu	hrdu
branyu	braniu
shluky	shluki
yuz	iuz
lstyvo	lstivo
zamyesi	zamiesi
zraky	zraki
tyezkim	tieznim
uirazi	wirazi
uyletye	uitetie
hrdlo	hrrdlo
kreu	krew
zemye	zemie
piye	piie
kazdey	kazdei
zemy	zemi
chazyeva	chazieva
nozicyech	noziciech

Domnívám se, že tu není nijaká zákonitost v užívání i a y nebo u, v a w. Uvidíme však, že v MPKV je grafika, pokud jde o vyznačování bilabiálního v, docela jiná než v tomto Jelenu. Ale i ostatní drobnější rozdíly i-y nebo r-rr jsou výmluvné. Každý padělatel (a proč by v roce 1818 nebo 1819 někdo vyráběl k RK, o němž nikdo nepochyboval, krycí falsum, nelze vysvětlit) by naopak vytvořil až příliš přesný opis - ale zde máme 18 menších a 8 závažných odchylek v nepatrném zlomku o 28 krátkých řádcích!

K Marešovým důvodům, proč je čtení v RU na čtyřech místních lepší než v RK, není nutno mnoho dodávat. Lokál "žalniem" je skutečně správný proti "žalním" ač i tato forma je ve XIV. století hláskoslovně možná. K protikladu těžný-těžký: "těžký mlat" je doložen v RK ještě ve Zbyh. 25,20 a v Záb. 23,18. Také je pravda, že "těžný" mělo již ve staré češtině obdobný význam jako dnes s tím rozdílem, že se takto označovalo i "těžení" s polí, nejen dobývání nerostů. Pokud je mi známo, četla však komise M. Ivanova při svém zkoumání MPKV v roce 1969 i v RU "těžný". To se dalo vysvětlit podle "obtížný", ale padal by tím hlavní argument Marešův, že byl RK pořízen podle RU. Ke čtení leží - leže: sloveso samo se opakuje v básni dvakrát, ale je nutno, jak činí i Mareš, číst poprvé leží jako praesens, podruhé "leže" jako aorist. Kromě paleografických důvodů nás k tomu vede též logická úvaha: jinoch leží mrtev (před vnímavým zrakem básníkovým), jak dokazuje i nepochybné praesens "pije" o dvě řádky níže, kdežto "Ležel" je chápáno jako úvod ke slavnému líčení, jak dub prorůstá tělem zabitého; jde tu o nedokonavý aorist stejně jako při následujícím "roste" a "rozkládá sie"; teprve příchod druhého (podle interpretace Kopeckého) jelena je posluchači nebo čtenáři přiblížen několika prasenty. - I při řešení posledního z těchto čtyř odchylných čtení dávám Marešovi za pravdu, že je totiž nutno přepisovat "žalostiví lesi", nikoli "žalostní". Suffix - ivý, - avý opravdu znamená v RK expresivnost, účinek, který se projevuje i navenek, kdežto slova s -ný vyjadřují spíše stav nebo vlastnost, jež se vztahuje toliko na rozvíjené substantivum. Napočítal jsem v RZK přes 70 adjektiv na -ný a jen asi 10 na -ivý, -avý; ale v tomto přehledu by bylo "žalostivý" jedenáctkrát, kdežto "žalostný" nacházíme toliko na proužku 2,27 - kde je čtení pochopitelně ještě k tomu nejisté. Je nutno vzít v úvahu i "slunce žalostivo" v Ben. 6,16. Obdobný kontrast se vyskytuje také u dvojice "radostný" a "radostivý". První z obou se týká vždy subjektu a je zastoupeno šestkrát, druhé nalézáme jednou "radostivo hl-",(patrně hlása). Totéž lze říci o adjektivech bolný a bolavý, zlobný a zlobivý, jistě i lstný a lstivý, strašný a strašivý apod. A ještě jeden důvod máme pro čtení "žalostiví", totiž rytmický a zvukomalebný. Při přepisu "zevzněchu mutno želostní lesi" by se verš rozpadl do dvou shodných metrických polovin xxx xx // xxx xx (předpokládáme, že báseň je skládána v přízvučné prosodii a že přízvuk byl již ustálen na první slabice jako dnes - v některých básních RK a v RZ tomu tak není), ale při správné variantě s "žalostiví" vznikne útvar xxx xx xxxx xx. První stopa jako by vyjadřovala poryv větru, náhlý přechod z klidu do pohybu, následujícími trocheji se šumění šíří a ozvěnou zaniká. Onomatopické je i seskupení sykavek, k nimž je nutno asi připočíst i -ich-, které se výslovností více blížilo k -š- než dnes. Takových hlásek je v našem verši pět a také vysoký poměr samohlásek k souhláskám přispívá k melodičnosti verše. Napadá mě Vergiliův verš z Ecl. 1, jemuž se po této stránce rovněž již obdivovali kritikové "formosam resonare doces Amaryllida silvas" (tj. "učíš lesy, aby se ozývaly jménem sladké Amaryllidy"). Zde se obdobně střídají hlásky s a r. Namítne-li někdo, že tu vidíme příliš mnoho a že něčeho takového by staročeský autoři RZK nebyli schopni, stačí poukázat třeba na dvě podobná místa z RZ: "gore ptencem, jim sie zmija vnorí (napodobení hadího sykotu) nebo "máchnu rukú, zarve jarým turem", kde se pro plastičtější dojem opakuje hláska "r". Novodobý převod "zařve jak tur silný" ubližuje jak rytmické, tak i zvukové stránce verše. Taková zjištění, jež jsou nevyhnutelně nutná k poučení o esthetice RZK, bychom arci třeba v pojednáním M. Otruby a M. Řepkové (Sborník RZK - dnešní stav poznání, Praha 1969, str. 83 nn) hledali marně.

Textový kritik dá tedy na všech čtyřech místech čtení RU proti RK. Je však nutno uznat, že stejně často je RK správnější RU. Jsou tu jasné omyly "kasnyma" místo "krasnyma" a "zewnyechu" místo "zevzniechu". Písař RU také nepochybně nedopatřením vynechal část verše "vzhóru v listie piena táhlé hrdlo. Pro úplnost ještě uvádím fonetický přepis RK srdece, "horší" než "srdceczce" v RU. Rozumí se, že i těmto rozdílům by se byl opisovač - falsator vyhnul. Z toho všeho lze vyvodit, že jak Jelen z RU, tak i z RK pocházejí z téhož archetypu, který může sahat až do pohanských dob, jak ostatně dokazuje celkový charakter básně. Zda tu byly ještě nějaké mezičlánky a kolik jich bylo, nemůžeme ovšem zatím říci. Písař RK konal svou práci svědomitěji a byl v ní zběhlejší, jak dokazuje i pevnější ductus písma; opisovatel RU měl zato tu výhodu, že byl asi o 100 let blíže originálu, a zanechal proto po sobě text logicky správnější. Graficky bychom si mohli znázornit provenienci Jelena z RU a z RK takto:

                     0   A - původ rukopisu
                    / \
                   /   \
13. století ... RU       \
                          \
14. století.................RK

Přitom dbáme i možného rozlišení geografického nebo národopisného: RK byl opsán ve východních Čechách; ne-li na Moravě, MPKV, jak uvidíme, je památka středočeská a některé rysy Jelena se zdají nasvědčovat, že i tato báseň patří do Čech (předpokládaný slovný přízvuk). Proto jsme označili nejen časově, ale i místně RU jako bližší text k původnímu znění skladby.

Oddíl II. Jazykový rozbor MPKV.

Pravopis a hláskosloví MPKV
nás vede k výsledkům ještě důležitějším. Některé jevy (např. volná jotace, jednoduché nebo žádné spřežky, psaní rs = ř a z = z i ž (sice silně upomínají na RK, ale více je tu podstatných rozdílů:

1. Pravopis RK je fonetický. Čteme zde "v srdece" nebo "vícestviem", "muská" (srdéčce, vícezstviem, mužská). MPKV naproti tomu obsahuje tvary "dobrodruzství". Naproti tomu tu nacházíme "gdiz" (asimilací), ač RK píše důsledně "kdy, kda, kto atd."

2. Upozornili jsme již, že MPKV a Jelen z rubu pergamenu užívá i znaku "y", a to velmi často a bez soustavnosti. V RK je ypsilon nadmíru vzácné a vyskytuje jen v zájmenech "ny" a "vy" a v případech, kde by střetla tři "i" za sebou (naiystieie). V MPKV je celkem 15 "y". Zdá se, jako by písař velmi spěchal, neboť v druhé polovině skladby již žádné ypsilon není.

3. Nápadné je v MPKV značení slabikotvorného r, l jako "ir, il". V RZ i EJ je usus úplně jiný, a pravděpodobně starší; slabičné likvidy se tu transkribují jako "re, le". V RK je snad jen "jiskrený" m. jiskrný, ačli není skutečně třeba číst "iskrenni (j)" jako ve staroslověnštině a v ruštině - tj. "upřímné zraky". Ale v MPKV čteme "sirdecenstviem, dirbiu, sirdce (3x). Ještě významnější je, že ani v Jelenu z RU se tento způsob psaní nevyskytuje; píše se hrdu, hrdlo (případně se zdvojeným rr), nikoli "hirdu, hirdlo".

4. Zcela rozdílně si počínali písaři RK, Jelena z RU a v MPKV při vyznačování hlásky "v", případně "u". Odvodili jsme pravidlo, že v RK stává "v" nebo "u" převážně v takových skupinách hlásek, kde by mohlo být "v" i v latině. Rigorosně vzato by měl písař RK transkribovat důsledně jen "svietí" = "svítí", neboť i v latině je možné třeba "consuetudo", a naopak bychom museli vždy číst jen "wterý", neboť skupina -vt- se v latině nevyskytuje. Poměr této "správné" transkripce k odchylkám je v RK asi 5:1, to znamená, že počet výjimek je dosti značný. Ale to jde zase na vrub určité rutině, a mechanisování, jemuž písař podlehl zřejmě při velkém kvantu textu, jejž přepisoval. Jak uvidíme, projevuje se to snad nejnápadněji při zájmenu "veš", jež je psáno vždy jedním a týmž způsobem. Naproti tomu je v Jelenu v RU před samohláskou dosti důsledně "u", ale před "nelatinskou" souhláskou w. V MPKV se má věc opět jinak, neboť "v" zde vůbec není, w jen jedenkrát (všeže), ale "u" v platnosti v celkem 23x. "W" v tomto Jelenu je zastoupeno třináctkrát, kdežto "v" chybí vůbec.

V MPKV dále čteme uu = vu, jež M. Komárek (Sborník RKZ), str. 252 kárá při RK jako umělý archaismus, neshodující se s celkovým jazykovým obrazem tohoto textu. Ale v MPKV není možno pochybovat o skutečné starobylosti této grafiky. Dokonce tu jednou znamená u = vy (najusie = najvyššie). To bylo možné jen v době, kdy bylo v vyslovováno jako obouretý fóném, asi jako anglické w; i v slovenštině tento způsob existuje; zároveň poznáváme z tohoto přepisu to, co my již dávno víme, ale co si sotva ujasnil v letech 1818-19 Hanka nebo Zimmermann, že totiž výslovnost "y" se blížila německému "ü". Pravděpodobně je třeba takto přepsat i slovo "misliu neumysli" (tj. nevymysli), ač jsem synonymickou figuru "umysliti myslí" nalezl u Srezněvského v jeho materiálech ke slovníku staré ruštiny. V Jelenu z RU (a tím spíš z RK) nic takového není. Zde je psáno "uyletě = vyletě, uirazi - vyrazi.

Nejvíce nás však zajímá v této kapitole jotace, s níž se dostáváme zároveň k rozboru hláskosloví MPKV. Nejprve je nutno se vrátit ke starému sporu Gebauerovu s Flajšhansem (z roku 1896) o to, zda je v RK -i- po souhláskách c, s, z, ř (rs) znaménkem měkčícím nebo ne. Šlo tu ovšem zejména o hájení nebo vyvrácení "koincidence" u zájm. "veš". Flajšhans tvrdil, že je možno a nutno číst "vsieho" jako "všeho" (ač toto mínění v roce 1930 zase opustil), Gebauer proti němu polemisoval zjištěním, že v RK lze doložit čtení sie = še jen asi na čtyřech místech, a to ještě nejistých (vesměs imperfekta: hnasie, bursisie, holadbasie, která je možno lépe vykládat jako aoristy hna sie atd.). V této diskusi měl G. plnou pravdu, protože v RK je skutečně na více než sto místech s = š, nikoli si = š. Totéž platí o rs a z; i zde je -i jako měkčící znak je omylem nebo výjimkou. Naopak je ci = č v RK velmi hojné a dá se snadno vysvětlit. V nejstarších textech znamená totiž c jednak c, jednak č, jednak k, a bylo tu tedy třeba ostřejšího rozlišení. Vliv latiny se asi uplatňoval při přepisu palatalisovaných souhlásek i jinde, arci především před úzkými vokály i a e, protože, jak známo, je asi od 5. století po Kristu ti a ci vyslovováno sykavě místo starých explosiv ty a ky.

Domnívám se, že při přechodu od jednoduchého pravopisu ke spřežkovému bylo samohlásky -i- používáno jako měkčícího znaku velmi hojně, zejména ovšem v pisařské škole, z které pocházejí památky, jež zkoumáme. Ale tento prostředek nebyl vhodný, protože se takové grafiky dá použít toliko před samohláskami: zivati by znamenalo "zívati"; "zývati" i "žváti".

Jestliže tedy není -i- v takových polohách v RK měkčícím znakem, je nutno tvary jako "vsieho" jinak vyložit. Jotace je u tohoto zájmene náležitá v plurále: všěch, všěm, všě, všěmi jako těch, těmi, těm, dále v sing. fem. v gen. dat a lok. všě (j), dále vlastně i akusativ všiu a nom. plur. životných vši. Duál ovšem chybí. Odpočteme-li v RK u tohoto zájmene tvary, jež nás tu přímo nezajímají (nom. veš) a připočteme-li komposita s vs- ("ovšem", nebo "vsiak" atd.), dostáváme asi 95 případů, jež mají pro nás význam. Z nich jsem napočítal asi 48 případů správně jotovaných, tedy něco přes polovinu. Upozornili jsme již několikrát na mechanickou praxi písaře RK. Zde bylo psaní vsi jistě ještě podporováno analogickými tvary jiných zájmen jako sien, tiem, s niem apod.

Tento ustálený usus v RK se projevil i při skupinách rs-, rsi- vlivem častých předpon "přě" a "při". Nepohodlnost psaní prsievalise (nebo dokonce prsiievalise), prsiekopy atd. vedla i k "chybné" zkratce p = přě, při, s níž se natropilo již tolik hluku. Máme však dokonce možnost zjistit, že v době , kdy písař transkriboval Ol a Ben., psal ještě poctivě prsied 6,7; vprsied 5,15; v prsiedu 6,31; prsies pol noci 5,9; prsies Vltavu 5,31; prsiednich 5,21; prsievali sie 5,9; prsiekopy 6,7. V ostatních skladbách již nabývá převahy útvar p = přě, při, který v Ol. není ani jednou.

Tím vším není ovšem řečeno, že by-i nebo -y jako měkčící znaky nebyly ve staré češtině doloženy. I v dobách jednoduchého pravopisu nacházíme případy, kdy "dy, ty, ny" je nutno interpretovat jako "dě, tě, ně" (např. v evang. Cividalském a ve slovenských listinách; o tom J. Stanislav, Dějiny slovenského jazyka I., Bratislava 1967, stř. 619, 595 aj. Pro sykavky je frapantním příkladem Evang. Vídeňský, např. Jan 20,7: "a czyechel, gez byessye na geho hlawye" apod.)

Po této vložce - jotaci v RK ovšem rozebereme důkladněji na jiném místě - jsme oprávněni prohlásit: v MPKV je -i jako měkčícího znaku skutečně použito. Je to tím důležitější, že tomu tak není v Jelenu z RU. V MPKV je psáno: wsiezie, rostiesie, blazienstvie, uciastenstvie (v RK by bylo možné jen před -e!), zie, zzie = žže, žhne, i když též z = ž; naproti tomu nalézáme v Jelenu z RU: biehase, proraze, skakase, iunose (2x), rozraze, leze. Z toho plyne jednoznačný závěr: i kdybychom připustili, že se u nás krátce po roce 1815 ustavila skupina padělatelů (Hanka, Linda, Svoboda, Jungmann a další), že by si každý z nich zvolil dialekt a jinou předpokládanou dobu vzniku svých fals a že by celá tato práce byla uskutečněna v době několika let, nelze připustit, že by týž písař touž psací látkou na témž pergamenu týmž písmem zaznamenal dva texty - oba podvržené, ač jazykově nadmíru vzdálené - rozdílnou grafikou, jejíž nuance jsou sice zřetelné, ale přece tak jemné, že unikaly naší "oficiální" filologii po řadu desetiletí. Jelen z RU i MPKV jsou tedy transkribovány z dvou úplně odlišných předloh.

Co do jotace jako mluvnického jevu je MPKV psána velmi volně. Není to pochopitelně proto, že by v době, kdy byla skladba složena, jotace již zmizela, ale naopak spíše vliv předlohy, jež byla asi ještě psána pravopisem jednoduchým. Protože pak -i- nahrazuje skutečně v několika případech diakritické znaménko, lze jotaci posoudit jen s omezenou určitostí; zde platí tvrzení Flajšhansovo, že nebylo možno chtít na písaři, aby transkriboval "vssie" místo "všě". Přesto však lze uznat správnou jotaci ve slovech: děvú, sie, vezdě, blazě (4x), všěch, rožě, cělovách, těší, mě (2x), tělíčko. Zanedbaná jotace: sirdce (gen.), po rose, sladce, naprose, nalísaní: zel, zelije i ziel ( = žal). Jednou se potkáváme s jotací nadbytečnou: miedná - v RK je správné "medná".

Zařadili jsme ovšem i výrazy, kde je -ě- samozřejmé. Pozoruhodný je tvar "miedná". Toto slovo se v jotované podobě vyskytuje v polštině a v lužičtině, a to je sotva jen náhoda. Také přepis "gdiz" by ukazoval na sonorisované tvary polské. Zde bude nutno navázat v budoucnu na výzkumy Kopeckého, který rovněž, nemýlím- li se, hledá pro MPKV styčné body na sever od Čech.

Přehlásku u-iu s jotací těsně souvisí. Její zkoumání má potíž v tom, že nám nelze říci, zda je tu původní stav s -ú nebo mezistupeň s -iú. Vyslovil bych se pro první možnost vzhledem k přepisu slov "lúbiti" a "přieznú". V ostatních tvarech zde jde buď o 1. sing. typu "prošu" z původního prosju nebo "mysliú" jako "kosťú" z praslov. kostu- jú. Text pochází zjevně z doby, kdy byla ještě živa tzv. měkkostní korelace souhlásek b-b', p- p', m-m', atd. Zda se v době složení MPKV vyslovovalo pomňu nebo pomn'ju, nebodeme řešit; jisto však je, že v MPKV důsledně se uplatňují pouze tvary nepřehlasované: steňu, dirbju, myslú, vólú bez odchylek.

Přehláska aj-ej neprovedena: najvyššie

Přehláska a - ě - e naopak dokonána bez výjimek: vyjevi, nejvyššie, rostiéše, moje(fem., 3x), róžě, jdúcie.

Střídnice za e bez odchylek: sie, neprose, mě, viece, účastenství (vlastně "nesprávné" , ale náležité -čest- je velmi vzácné. Odchylka vznikla buď pro snahu odlišit slovo od "čest - cti" nebo vlivem analogie slov "často" a "častý), zobjech, jejie, zajela.

Úžení ie-í: neprovedeno. MPKV nemá ani jeden případ zvratné analogie, hojné zejména v PV a občas se vyskytující i v RK (proměníše, konieček aj). V MPKV jsou správně: srdečenstviem (vykládáme ovšem jako archaický instrumentál), nejvyššie, jasnějšiem, spasenie, blaženstvie, rostiéše, viece, jiej, počětie, jdúcie, stvúcie, ale "tělíčko", těší, túží aj.

Změny ó-ou-ú a ú-au-ou arci neprovedeny. Nám se to zdá samozřejmé, ale zda byly chronologie těchto zjevů známa na počátku minulého století Hankovi nebo Zimmermannovi, není tak jisto. Tvary jako ruóža nebo auhona by byly na skonku 14. století již možné. V MPKV však máme jen sladinkú, dóstojnost, lepú, děvú, účastenství, prúd, róžě, jdúcie, ústa, túží, nemóže, stvúcie, cudnú (instrum.).

Stahování bez odchylek: své lásky

Ostatní: Proti usu RK je kromě uvedeného "gdyž" ještě přepis "vesdě", který je etymologicky správný. V RK je tento způsob přepisu doložen u těchto příslovcí (vežde, veždy) jen dvakrát, ale čtrnáctkrát se -zd-, tedy foneticky.

Skloňování
U substantiv není v MPKV jedna odchylka. Většina substantiv patří pod vzor "host" a "kost", přecházející někdy pod paradeigma "dušě", zejména v nom., gen., akus. sing. a v lok. i instrum. plur. Protože MPKV pochází 13. století, nevyskytují se v ní tyto metaplasmy, ale je tu vždy jen "mysl" (nom), "žádost" (nom.), "mysl" (ak.), "radost" (nom.), "milost" (nom), "slastí" (gen. plur. jako "Krekonoší"), nikoli "chybně" slastú. To by bylo, jak se říká, hyperkorektní, ale skutečný padělatel by se asi do této pasti chytil. Pozoruhodný je dále instrumentál "srdecenstviem", starší, logištější i ve staroslověnštině (a také v Řehořských zlomcích) se vyskytuje často -v Řeh.- i důsledně jen-ím. Řehořské zlomky nestačí k poznání celé staré češtiny před 14. stoletím. "Padělatel" neupadl ani do dalších nástrah a napsal správně "v účastenství", ne snad "viu". Duál je zastoupen v MPKV dvakrát, a to instrumentálem "očima", který máme ovšem v češtině dodnes; průkaznější je však dativ ve stejném znění od téhož slova. Ostatní správné formy substantiv byly již probrány v odstavci o hláskosloví.

Skloňování adjektiv v MPKV není o nic méně přesné. Je zde jeden případ sklonění jmenného v přívlastku: žel krut. Ve 14. století by to byl archaismus, ale už i zde je proti této "odchylkce" 13 případů sklonění složeného. "Žel krut" je syntakticky správné, neboť jednak se o něm dosud nemluvilo (proto je výraz bez "člunu"), jednak je to nepochybně epitheton constans, tvořící se svým substantivem nedílný celek, jak je tomu též u většiny adjektiv tohoto typu v RZK.

Zvláštní pozornost je nutno věnovat ve spojitosti s MPKV přechodníkům, parcipiálním výrazům a zejména stupňování adjektiv a adverbií. Rukopisům bývá vytýkáno, že mají málo přechodníkových vazeb a že jsou proto - nehledě k jiným příčinám - pro četbu ve srovnání s ostatní staročeskou literaturou příliš snadné. V MPKV je však ze 42 řádků 1 přechodník (neprose) a dvě slovesná ajdektiva: rožě jdúcie, stvúcie tělíčko, vše se správnou flexí.

Kamenem úrazu jsou v RK komparativy a superlativy, jež jsou podle Flajšhanse (vydání z roku 1930, poznámky k Lud. 18,29) "skoro všechny špatně, chybné a nemožné", protože "správné tvary objevil teprve v roce 1880 Gebauer". V MPKV máme dva tvary, a to správné - vždy ze sklonění složeného, totiž "v jasnějšiem účastenství" a "najvyššie žádost". Vnucuje se řěčnická otázka, proč si "falsátor" komplikoval v RK práci tím, že nepoužil těchto forem, jež se od nové češtiny příliš neliší, a proč se nutil do skloňování jmenného. Věc je nutno konečně uvést na pravou míru delším rozborem. Nejdříve tedy správnué a "nesprávné" tvary ve výčtu.

Správné jsou: nejníže z dola, Záb. 20,29 (jmenná, velmi obtížné k uhodnutí 63 let před Gebauerem), síla viecše, Čest. 17,9 a hoře viecše, Jar. 10,1 - činíme touž poznámku. Dále nezávadná adverbia, z nichž některá jsou "snadná", neboť se blíží tvarům nové češtiny, jiná však ošemetná. Tedy: bliže bliž Jar. 10,7, déle Jar. 11,33, nejjistěje, Záb. 22,9, nejnížeje, Záb. 20,30 a 20,27 (lze doložit a také odůvodnit poukazem na kolísání těchto tvarů - žádá se "najníže"), trapněje Jar. 12,3 a výš Jar. 10,17, Čest. 16,10 a Záb. 23,16.

Zbývají tři těžší případy (proti 13 až 16 tvarům správným) : 1) najlutějej vedro Jar. 12,11; kdo mi nejplznějí Lud. 18,29 a pótka posledněje Jar. 13,7.

Výklad těchto forem je dosud nejistý. Bylo by možno je vysvětlit s Flajšhansem (Boj o rukopisy, ČCM 70, 1896, str. 257), jako odchylky nářečního původu a doložit je i ze staročeských spisů, ale nám jde o hlubší proniknutí jazykovědných souvislostí.

Vidíme, že v RK je na třech místech potlačen při tvoření komparativů a superlativů (zda jde o druhý nebo třetí stupeň, není zásadně důležité) komponent -š-. Obecně se uznává tento historický vývoj: praslovanská koncovka byla zde v mužském rodě j6s a ěj6s . Universálním znakem slovanštiny je ztráta souhlásek na konci slov, takže vznikly formy j6, ěju, je, ěje (první dva pro masc., druhé pro neutra). Protože by hlavně tvar pro mužský rod byl nezřetelný, bylo k němu přisunuto ještě jedno - j6. Z toho potom dostáváme v češtině "chuzí" nebo delší tvar "bohatějí" (po stažení při jeru, který byl před -j napjat a mohl přejít v -í. Střední rod uchoval formy původní: nověje, m6ně, tj. méně. Ale ve všech ostatních pádech a rodech má slovanština -š-, jež vzniklo palatalisací starého -s- tam, kde nebylo na konci slova, ale kde se připínaly koncovky počínající s j-, tedy sj - š. V "pravých" stč. památkách se toto -š- objevuje i v neutru, kde by vlastně nemělo být, ale je dokonce i v Jar. 10,1: hoře viecše - rigorosně vzato bychom čekali "viece", neboť původně nebyl rozdíl mezi příslovcem tohoto typu a komparativem adjektiva v neutru. Původní neutrum bez -š- je ve staré i novější češtině v adverbiích, která starší jazykozpytci vysvětlovali jako vztahové akusativy, mladší jako nominativy. Je tedy možno pojímat tvary RK "trapněje", "najjistěje" a patrně i "posledněje" jako adverbia (trapněji, nejjistěji nebo posléze), i když by byla přípustná i jako adjektiva, ale toliko pro nom. a akusativ středního rodu.

"Nejlutějej vedro", tvar zdánlivě nejbizarnější, Komárkem (Sborník II,254) nepochopený a vydávaný za "zrušení starého stavu" je tedy vlastně - aspoň mezi výše uvedenými třemi odchylkami - historicky nejsprávnější. Přisunuté -j se dá vysvětlit dvojím způsobem: buď jako petrifikaci starého -jej6 nebo jako deiktickou částici, která může souviset také se starým ukazovacím zájmenem "jen" (vlastně j6) a plnit zde funkci jakéhosi postpositivního členu. To se zdá pravděpodobnější, neboť adjektivum je tu v přívlastku a jde o pojem již známý: přetrpěli jsme (to) nejkrutější vedro". O tomto zdůrazňujícím -j mluví např. Stanislav (uv. spis II, str. 289) a uvádí doklady z moravských nářečí (nesmíme nikdy zapomínat, že Jaroslav je celý moravský), ze slovenštiny i z jiných slovanských jazyků: semkaj, henkaj, dněskaj, takoj, tukaj (slovin.), polské tutaj apod. "Najlutějše", jak opakujeme, je usu "pravých" staročeských památek bližší, ale z historického hlediska vývoje jazyka chybné.

"Posledněje" by potom bylo "potom, postupně", jak již staří obránci vykládali. "Najplzněji" v Lud. je nejspíše novotvar podle nom. masc. sing. Znám zde zatím dva podobné případy, z nichž jeden uvádí i Gebauer (HM III, 1, str. 308 z Husa: doktorové jsú pilnější). Snad tu hodně působila i lidová řeč, v níž se všechny tyto formy silně směšují, ač by se dal i tvar "najplznějí" jako archaismus vyložit.

Pozoruhodný je i záznam J. Kurze, Učebnice jazyka staroslověnského, Praha 1969, str. 90. Zde se praví, že kratší komparativy bez vložky -ěj- jsou hlavně u adjektiv na -k nebo u těch, jimž chybí první stupeň. V RK je toto pravidlo zachováno velmi přesně: blíže, déle, najníže, viece, výše. Jinde jsou správné komparativy delší od positivů jistý, lutý, poslední, plzný a trapný. Jen "najnížeje" je výjimka, utvořená nepochybně analogicky.

Závěrem lze tedy k tomuto odstavci říci:

1. Záboj, Čestmír a Jaroslav mají na sporných místech tvary správné a starobylé. Z toho jsou tři komparativy ve tvaru jmenném na místě syntakticky náležitém, totiž v doplňku (najníží, 2x viecše); kromě toho v Jar. shledáváme archaismus "najlutěje (j) vedro" s deiktickou příponou z moravského nářečí,

2. Ludiše má jeden novotvar: nejplznějí v nom. plur., místo "najplznějše", který je však doložen.

3. ostatní adjektiva v komparativu a superlativu i adverbia v RK, všeho asi 10 případů, jsou správná, i když místy "snadná",
4. MPKV, o niž nám tu jde zvláště, tvoří tyto formy úplně jinak, užívá výhradně adjektiv složených a správně. Úsudek, že všechny tyto texty pocházejí z jednoho zdroje - dokonce novodobého - je absurdní.

Skloňování zájmen: Flexe osobních zájmen je opět důsledná a správná. Záměna akusativu za genitiv a naopak, hojná ve XIV. století, se tu nevyskytuje, až na "záporový akusativ" mě místo mne (viniti mě nemóže - asi jako "tě ni nenutí", Tkadleček 2,73 a mnoho jiných dokladů). U osobních zájmen jsou tyto výjimky, lze-li je tak vůbec nazvat, častější než u jmen. Starší forma "jáz" je stejně jako v RK monopolní proti zkrácenému "já", zastoupeném rovněž od XIV. století. V nedůrazovém užití je dativ vždy "mi", opět přesně. Celkem jsou v MPKV tato osobní zájmena: milost mi vyjevi, jáz, pudí mě mysl, jiej (dativ, stejně starý jako žádané "jí", neboť praslovanská forma je "jeji", která dává po stažení "jí" a apokopě koncové samohlásky "jej" jako v RK. Tyto formy jsou doloženy již v Pass, Žalt. Wittb. i Glos; blazě mi (2x), milost mě bude viniti; akus., nikoli snad "jehož", tedy genitiv ve funkci akusativu.

Důležitá je věta "onať je prúd všech slastí", neboť je stále sporné, zda měla již stará čeština zájméno "on" ve funkci zájmene osobního nebo jen ukazovacího jako novější "onen". MPKV ukazuje, že opravdu existovalo osobní zájmeno "on" od pradávna. Ostatně by bylo "jen, jie, jie" velmi nezřetelné a je doloženo pouze jako demonstrativum nebo relativum místo "ježe" atd. Stará ruština i staroslověnština znají též tvar on6 s6, který má obdobu ve formách Evang. sv. Jana "iz sebesi, soběsim". V MPKV je "ona" zesílená částicí -ť.

O správném užití stažených a nestažených zájmen přivlastňovacích jsme již hovořili. V duchu předpokládaného staršího jazykového stadia převládají tvary nestažené, ale toliko na "normalizovaných" místech, kdežto v EJ jsou téměř všude, v RZ nikde, v RK dialekticky. V MPKV: žádost moje, mysl moje, srdce moje (2x), ale "své lásky" (v RK byl usus "svojej" a "svej", ale nestažený tvar tohoto typu v něm není) a "přiezňů tvú". Správné je i jejie tělíčko, nikoli snad "její", které je novější. V tomto směru je tu úplná shoda s RZK, s EJ i všemi staročeskými texty.

Ostatních zájmen je nemnoho a nejsou zvlášť pozoruhodné až na důležitý odchylný lokál "o kaké laskavosti", který by v RK zněl "o kakej", správněji. Ale i zkrácená forma je dostatečně doložena v stč. spisech. Nejstarší nebo jeden z nejstarších dokladů lokálu tohoto typu je podle Gebauera (III, 1, str. 544 v sieni svaté, žalt. Klem. 18b). Bývá někdy uváděno, že Hanka při svých falsech čerpal hlavně z tohoto textu, ale zde by to platilo jen o MPKV. Jazyk MPKV je důsledný i u zájmen tázacích: koho rve, nikoli snad "kohého", pozdější novotvar; zájmeno sie důsledně jotováno a bez kazů z pozdějších textů, jako "jsie" apod. Zejména "sen, sien" se nevyskytuje, ač v RZK je hojné, o EJ nemluvíc; zmizelo zřejmě v českém nářečí dříve než v dialektech moravských. Zde je za ně už "ten" (pomňu na to, ta děva, to nevymysli).

Časování
Přes krátkost našeho zlomu se jeví tato gramatická kategorie v MPKV stejně správně provedenou jako v kterékoli "pravé" staročeské památce. Praesens: archaický je nestažený tvar "želeje" proti "želie" nebo "želí" v PV. Je ovšem zcela pravidelný, ač podle Gebauera (HM III, 2, str. 263nn) by nebyl pro slovesa typu "uměti" v 3. os. sing. vůbec doložen. Naproti tomu nacházíme takových forem dost v 1. os. a v imperfektu: "pohrděju, rozuměju, uměji neumějéše" apod. MPKV nezná pozdějších tvarů, upravených podle athematických sloves "sténám, drbím, pomním", ač je jich dost od 14. století, ba vyskytují se jako velmi raný novotvar už v Greg. zl. V MPKV však čteme (stejně jako v RK "ustanoviu") jen "steniu, pomniu, dirbiu". V RK byla několikrát zjištěna nepravidelná koncovka v 3. os. sing. "mutie, kuřie, hucie", ač některé z těchto tvarů lze i jinak vyložit, buď jako participium praes. nebo jako aorist. Zda tu jde o zvratnou analogii "í-ie" nebo o samostatný suffix východních nářečí (jako třeba slov. 1. os. sing. "nesiem"), bude nutno ještě zkoumat. Jisto však je, že se tato přípona objevuje v RK, a to ještě ne důsledně, kdežto v RZ máme jen "chodí, vojevodí" a v MPKV pouze "pudí, těší, túží".

Další správná praesenta: mohu, nemóže, spíše než "nemože". Je škoda, že rukopis neoznačuje kvalitu. Podle akcentologických výzkumů je totiž tvar "nemóže" starší než "nemože" a dokazuje starou athematickou flexi tohoto slovesa, která bývala též u "bráti", jak dokazuje RZ, v němž je asi nutno číst imperativ "sebéř". Novotvar "je" místo "jest(i)", doložený už ve staroslověnštině je v MPKV jednou, v RK rovněž (proti šesti případům staršího "jest"), ale čtení není plně zaručeno. Feifalik a po něm Flajšhans přepisují totiž "onatě", ale méně správně, neboť ve staré češtině bylo původnější -ti a -ť, kdežto -tě objevujeme až od počátku 15. století; viz dále v kapitole o slovech neohebných. Důležitý je starodávný "žže" (nikoli snad "žhne!") správně tvořené i transkribované. V RK čteme "nezzen", ale to je spíše "nezžen", dokonavé. Náležité je i "rve" tvarem i význame (= trhá, škube, ne snad novější "rve se, pere se").

Imperfekta a aoristy mají, jak je přirozené u starobylého textu, převahu nad složeným preteritem. V MPKV jsou tyto jednoduché minulé šasy: vyjevi, da, přijide (v RK je v pravopise u tohoto slovesa trochu zmatek a mnohdy nelze bezpečně rozhodnout, zda se má číst "ide", "jde" nebo "jide", ale MPKV má velmi správně "prsiyde"), dále rostiéše, otdach, celovach, nevymysli, zapudi, zobjech. Tento poslední tvar býval argumentem obhájců, kteří poukazovali na to, že je "obtížný" a že by jej Hanka nebo kdokoli jiný sotva správně zformoval; ale MPKV má mnohem významnější zákonitosti. Tak třeba hned vedle stojící vzácné 2. osoba aoristu "nevymysli","shodná ovšem s osobou třetí. Je to jediný případ z komparsu RZK, a také v ostatních stč. je aoristů pro 2. sing. velmi poskrovnu, neboť tu vznikalo matení s os. 3.; tudy asi nastal též průlom složeného perfekta do hegemonie aoristu, jak se jeví již v EJ. Církevněslovanský (starobulharský) aorist "dad(ech)" z EJ v MPKV stejně jako v RK není, jen "dach" nebo "dách". MPKV má jen jedno složené perfektum "zajela děva (sirdce)". Je náležité, neboť tu jde o děj, jenž trvá svými následky do přítomnosti, jako bychom řekli "dívka má mé srdce v zajetí", kdežto u aoristu "zobjech" tento moment není. Důslednost tohoto rozdílu, který si lingvisté v době Gebauerově ještě neuvědomili nebo ho ani neznali, se projevuje shodně i v RK a v EJ. Nezkrácené infinitivy jsou v MPKV "chlubiti, nositi, lúbiti, viniti" (2x). V hovorové řeči se jistě říkalo odedávna "nosit" apod., máme na to i doklady např. ve staré ruštině. V RZ a v RK máme též skoro monopolní -ti, doklady na -t nejsou dosti jisté a dají se v jednom případě (vratno vyhubit vše králevo, Záb.) vyložit i jako supinu. Ale MPKV je možná skladba charakteru "dvorního", proto nelze v ní očekávat várazy z lidové řeči. Z parcipiálních výrazů je kromě správně přehlásovaného "neprose" zajímavé "stvúcie tělíčko", kde jde o adjektivisovaný, analogicky tvořený výraz, nikoli o přechodníkový tvar, jenž by zněl "stviecie". Odchylka, lze-li o ní mluvit, je dostatečně doložena, např. v Pil. A, Kat. 2554, Baw. 139 aj. "Jdúcie" (jako "jdoucí, vedoucí) je ovšem zcela správné, "spasen" není od "spasiti" (tu by byl písař asi přepsal "spasien", tj. "spašen"), ale od archaického "spásti", zachrániti. Simplex "pásti" = chrániti nalézáme ještě v Tkadl, ač mu písař již nerozuměl.

Adverbia, slovo neohebná
Středočeský původ MPKV prozrazují - vedle přehlásky a-ie- nejpádněji adverbia, která jsou na rozdíl od RK a částečně i PV tvořena důsledně suffixem -ě, dokonce i většinou se správnou jotací: "blazie" (4x) a "sladce". Zřejmě mizela původnější příslovce na -o v Českých zemích rychleji než v nářečích východních. Z tzv. "pravých" adverbií má MPKV ještě "tako" a "obako" (v RK je "obak"), veždě, jak. Poměr starších forem -o: 0 (tako-tak) je MPKV 2:1, RZK jsou po této stránce archaičtější aspoň v básních, jež považujeme za starší část kodexu.

Výtka Weingartova, že místo "vezdě" by měl být psáno "vezde" je nemístná, neboť v češtině byly změkčené tvary starší, jak dokazuje "petrifikát" nikdie, osobní jméno "Kděsa" a původní "sdě" m. "zde" a "tudíž" ze staršího "tu-die-že" ve významu "právě tu".

Zajímavé jsou příklonky -ť, -že. Jejich frekvence je v každé z památek, jež zvláště zkoumáme, zcela jiná. V EJ je -že nadmíru časté a -ť se tu vyskytuje ještě ve starobylejším útvaru -ti, kdežto v RZK jsou tyto částice připínány již jen k zájmenům a spojkám: naliť, čeže, sienže, neže. MPKV jako by stála asi uprostřed tohoto vývoje, ale na věc se nesmíme dívat jen z úzce chronologického stanoviska; jde také o umělecký styl a cíl skladatelů. V epice i lyrice, určené k recitaci a zpěvu, působí taková slovce kakofonicky a kromě toho i příliš "racionalisticky".

V MPKV máme: všeže, počietieže, onať je. Ve všech případech jde o zesilující komponent. Toto -že je arci nutno lišiti od běžné spojky. Jako ryze adjunktivní částice, tj. taková, která by se přimykala i k jiným slovům než jsou zájmena a spojky, není toto -že v "pravých" památkách doloženo, ale nacházíme je dodnes ve východních nářeších (přitákání nebo "nelitujže", "pravdaže"). Ale právě rozšíření tohoto -ž a -že ve výrazech jako "kdož, jenž, onže až, když, jelikož a mnoha jiných dokazuje, jak byl tento způsob ve staré češtině hojně zastoupen. V MPKV jsou ještě dva doklady "rostiéšeže" a "počietieže". Skladba
Otázky syntaxe, ano i sémantiky MPKV nelze řešit bez předchozího náležitého porozumění textu. Podáme jej nejdříve ve přepise, který je nutný i z dalších důvodů. Předně proto, že i obhájci, ba i velcí mužové našeho obrození nebyli jisti ani jednotni ve výkladu MPKV; kdyby se byl Šafařík, Palacký, Jungmann a ostatní skladbou hlouběji zabývali, byli by nepochybně správné členění a interpretaci sami dávno provedli a nebyli by v MPKV viděli jen nesourodé lyrické výjevy anakulothického charakteru. Ale MPKV zůstávala po všech stránkách daleko za RZK a nebylo jí věnováno mnoho pozornosti. A naopak odpůrci právě z této zdánlivé nesouvislosti a neorganisovanosti MPKV těžili své důvody proti její pravosti a tím i proti RZK.

Správný předpis MPKV by byl asi tento:

1. Z velikých dobrodružství Milost mi vyjevi sladinkú dóstojnost. Jáz steniu srdečenstviem, kehdy pomniu na to, o kaké laskavosti želéje mysl moje, jež tako lepú děvú chlubiti sie mohu.

2. Obako bez úhony své lásky da žel krut, jejž veždě nositi dirbiu, neprose, koho rve. Pudí mě mysl lúbiti - ó blazě, blazě mi! Nejvyššie žádost moje, spasenie očima, všeže blaženstvie moje přijide očima v laskavé srdce moje.

3. Rostiéše Milost viece v jasnějšiem účastenství, sirdce, mysl že jiej otdach. Onať je prúd všech slastí, počětieže veselé, moje radost, mój žel. Jak róžie z pupy jdúcie po rose sladce žže, cělovách miedná ústa. Ó blazě, blazě mi! To myslú nevymysli!

4. Spasen přiezňú tvú žel lásku zapudi. Žel těší, láska tuží. Milost mě bude viniti, viniti mě nemóže. Zobjech jejie stvúcie, ladné, luzné, roztomilé tělíčko, a všě vólú cudnú!
5. Nebo gdyž sirdce moje zajela ta dě(va)

Jak vidno, transkribovali jsme - proti tradičnímu způsobu - skladbu prózou, neboť ničím jiným není, i když připouštím, že tu může jít o text částečně básnický, volně rytmisovaný. Dostáváme tím překvapující podobnost s biblickou "Písní Šalamounovou", jak upozornil správně též Kopecký. Ale ke zrušení dosud zachovávaného členění nás vedly ještě další důvody:

a) Postrádáme tu spojek i (velmi zřídka "a"), které charakterisují právě RZK a stávají velmi často na počátku veršů,

b) Přes všechnu snahu zde nenalézáme "štěpný rým" (Stabreim) nebo aliteraci, která je typická pro původní lidovou tvorbu staršího období u všech indoevropských národů. Tento umělecký prostředek je i v RZK, i když ne tak hojně a pravidelně, jak se jej snažil vytypovat V. Horák (Rukopis královédvorský, Praha 1912).

c) Přes všechno úsilí neobjevíme ve Flajšhansově a Feifalikově přepisu žádné rytmické obdoby u jednotlivých strof. Metrická různost a zanedbání jakýchkoli "responsí", libovlné rozmisťování přízvuků, ať se je snažíme jakkoli rekonstruovat, ano i nestejný počet slabik dokazují, že členění na strofy bylo násilné a neodůvodněné.

d) Ve skladbě není ani jedna morfologická volnost, která by byla vynucena úsilím autorovým o sveřenou formu. Místo "ž' objech" čteme "zobjech", úplně jsem objal, zobjímal jsem.

e) Německá verse je celkem obratně rýmována a nedovedu si představit, že by se český napodobitel nepokusil o závod se svým předchůdcem v tomto směru.

f) Závěr básně - výčet tělesných dívčiných - přechází při starších přepisech z verše do verše, takže vzniká formální i myšlenkový přesah, v RZK takřka neznámý. Naproti tomu německý autor správně položil všechna adjektiva od "klaren" až po "lieben" na jeden řádek.

Povšimněme si nyní výtek Feifalikových. Autor srovnal u vedeném spise starší německá vydání (prý s chybami pořízená) s českým zněním MPKV a zjišťoval zde vzájemnou závislost, z níž ovšem důkaz padělanosti mu samočinně vyplynul. Jeho konfrontace jsou tyto:

  Správná čtení:                     Nesprávná úprava - český text:

Wan daz sich in min herze tet      Denn als sich in mein Herze
                                   thet mit ganzer Liebe das vie
                                   minnigliche Weib. Nebo gdyž sirdce
                                   moje zajela ta děva. Cybná
                                   interpunkce.

Ich siufte uz herzeliebe, swenne    Ich seufze aus
ich denke dar, do si mir gap ...    innigster Liebe, wenn ich daran denke;
(za "dar" patří čárka)              da sie mir .... verlieh
                                    Jáz steniu srdečenstviem, kehdy
                                    pomniu na to. Za "denke" je středník,
                                    neprávem, tedy opět jiné rozdělovací
                                    znaménko.

das ich der lieben künde             dass ich der Liebe - pudí mě lúbiti
"milá osoba"                         "láska"
al miner fröiden ursprinc und        Der Quell und Anbeginn all meiner Freuden
ein anbegin (tvoří jeden celek       ist sie (chybně doplněno).
s ředchozím textem)                  Onatě prúd všěch slastí ...
Die Minne darf mich-strafen          Mag mich doch die Liebe strafen;
ruomes zwar sin darf, swie gar       zwar sie wäre noch zu                                     rühmen, dass
ich/opět interpunkce: zu ruomes      (vydání Bauschkovo)
čárka, za "darf" tečka               Die Liebe darf mich darum schelten;
                                     aber nein, wie ganz ich auch ...(Tieck).
                                     Zde je rozdělení obrácené, stejně
                                     jako: Milost mě bude
                                     viniti. Viniti ně nemóže

Jde tedy - podle mého mínění aspoň - celkem o detaily, a ještě k tomu sporné. Ostatně podle Hanuše (uv. spis, str. 42 nn) je česká verse pořízena z úplně jiných pramenů než německá, neboť odchylek a výpustek je v ní daleko více. Hanuš správně dovodil, že Feifalikovy námitky se ve čtyřech případech z pěti zakládají jen na odlišné interpunkci a na volnostech, k nimž se kloní každý překlad nebo parafráze. Ale také s Hanušovým výkladem nelze souhlasit - už proto, že si H. vypomáhal různými zbytečnými, ano škodlivými doplňky, aby učinil MPKV srozumitelnější. My však dokážeme, že jí lze rozumět velmi dobře bez jediného přídavku. Podle Hanuše vypadá konfrontace oba textů takto (uvádím je v českém znění, ač Hanuš napsal svou stať německy):

  Německý text:                               Český text:


Ze vznešeného rytířského činu mi           Mezi všemi neobyčejnými
                                           činy mi
láska přiblížila k vědomí něco             (jen) láska ukázala, co
                                           je sladká
sladkého, nádherného.                      (mužná) důstojnost. Sténám
                                           ještě
Vzdychám z vroucí lásky, pomyslím-li       bolestí lásky, když si
                                           na to vzpomenu.
na to, jak mi dala k požitku lásky,
jejž jsem si vysloužil, ženu tak           Ó, jaké milosti
                                           (milostnosti) musí
milou, že se jí mohu vždy chlubit,         má mysl želeti, že se
                                           smím chlubit
a přece tak, že to nemůže vést             tak milou dívkou, aniž
                                           však naši
k její úhoně.                              lásku zasáhla jaká nečest.
Touto velkou láskou mi způsobila           Ona (láska) mi dává
                                           krutou bolest,
mnohonásobný žal, jímž musím povždy        kterou musíme navždy
                                           nést bez otázky,
trpět. Jsem vděčen tomu, kdo má účast.     koho (zároveň) spolu
                                           zasahuje.
Mi mitro mi kázalo, abych se s milou       Moje mysl mě pudila k
                                           lásce. Ó, jak
seznámil. Ó blaze mi, blaze mi navždy,     blažen, blažen jsem
                                           byl, když moje
ó má plná žádosti, má pastvo pro oči,      nejvyšší touha záležela
                                           ve štěstí,
mé veškeré blaho! Když mi pronikla         že jsem se na ni
                                           (dívku) mohl dívat.
očima do srdce, musil jsem ji, krásnou     A všechno mé štěstí
                                           přicházelo očima
a milostnou, víc než kdy jindy tuze        do mého milujícího
                                           srdce. Tato láska
dlouho velmi mnoho prosit. Srdce i         však stále stále
                                           vzrůstala, jak se mi
mysl vstoupily do jejích služeb, po-       stávala jistější
                                           vzájemná účast, neboť
čátek i původ všech mých radostí:          potom jsem jí odevzdal
                                           své srdce i
Ona způsobuje, že jsem stále rozra-        svou mysl (tělo i
                                           duši). Stala se
dostněn, a přece mi přináší škodu.         proudem všech mých
                                           rozkoší, stala se
                                           jejich utěšeným počátkem, mou
                                           radostí, ale i mým žalem.
Zcela jako růže, jež stoupá ze svého       Jako růže, jež se
                                           vyvine z puku, pla-
poupěte, když ji touha pudí k milené       ne po sladké rose
                                           - tak jsem po-
rose, tak, tak mi nabídla svá rudá         líbil její medusladká
                                           ústa. Ó jak bla-
ústa, sladká jako cukr. Jakoukoli          žen, blažen jsem byl!
                                           To si nikdo
slav kdy ve světě může pocítil, to         pouhou myslí nevymyslí,
                                           kdo nebyl
nestojí za řeč, mně byla poskytnuta        obšťastněn tou
                                           přízní! Žal začal
tak útěšná důvěra. Ó, ten milý čas!        (ovšem) lásku
                                           oddalovat, ale žal zá-
Myšlenky to nemohou postihnout, nedá       roveň těšil, neboť
                                           láska je právě
se to slovy vyjádřit, jakého oživu-        touhou. Láska mě
                                           bude (ovšem) vinit,
jícího štěstí jsem se dožil z její         ale prohlásit za
                                           vinníka mě němůže,
přízně. Láska byla pronásledována bo-      že jsem (konečně) objal
                                           jeji skvoucí,
lestí, při žalu jsem byl šťasten, při      půvabné, skladké,
                                           svůdné, nejroztomi-
lásce rozteskněn. Láska nemá příčinu,      lejší tělíčko, a přece
                                           jen s cudnou
aby mě haněla pro chlubivost; jakkoli      žádostí. Neboť když mé
                                           srdce bylo
jsem držel pevně v obětí její krás-        touto dívkou zcela
                                           upoutáno ....
né, půvabné, sladké, svůdné, milované
tělo, nikdy neusilovala moje žádosti-
vost o její cudnost; neboť když mé
srdce drželo v zajetí tuto milo-
váníhodnou ženu

Při správném výkladu je nejdříve nutno zjistit, co znamená v MPKV "milost" a co "láska". Podle Kopeckého tu jde o milost křesťanskou, jak prý plyne i z F. H. Hagena, Minnesinger IVb, Lipsko 1838, str. 15. Pojem je to dost široký a značí i "slitování", cit, objímající veškerenstvo, ale snad i "půvab". Neodpovídá tedy významu tak latinské misericordia jako spíše gratia, snad i s trochou antického zabarvení tohoto slova. Naproti tomu neznačí "láska" ani "blaho", ani "lásku" v dnešním smyslu slova, ale patří ve starším jazyce zcela k tělesné stránce lásky, k milostné touze. Dokazuje to staroslověnské "laskr6d6" (Euch. Sin. 69a 24nn) ve významu "libido", lattinské "lascivus" (vyslov "laskývus"), řecké lilaiomai (např. v Odys. I, 15 o nymfě Kalypso "lilaiomené posin einai", toužíc, aby byl Od. jejím manželem). Někdy se zdá, jakoby milenec v MPKV proti tomuto pudu přímo bojoval. Český text je mravně výše než německý, protože bere zdrženlivost jako samozřejmost, kdežto německý básník se jí honosí; Čech mluví o "děvě", Němec o "ženě"; Němec skládá své krásce hold, skoro jako by stál u raportu ("herz unde sinne gap ich ir ze dienste hin"). V našem textu nic takového není.

Dobrodružství: Hanuše překládá asi správně "mezi všemi neobyčejnými činy". Pravděpodobný význam je latinské "discrimen", termín velmi pružný, který může vyjadřovat tíseň, nebezpečí, ale i rytířský podnik, dobrodružství, ale nikdy ne nějakou příhanu ("milostná avantýra" apod.). Dobrodruh je "dobrý druh" a není třeba se uchylovat k výkladu Kopeckého, který zde hledá obdobu pro latinské "benignitas". Nejde tu o "dobrodiní" už také proto, že bychom stěží vysvětlili, proč je zde plurál. Netlumočíme tedy "z celkového dobrodiní" (tj. "velkým dobrodiním"), ale "z pohnutých příhod", jejichž charakter ovšem blíže neznáme. Zcela mylná je však Hanušova interpretace "sladká mužná důstojnost", protože jde přirozeně o důstojnost ženy nebo spíše panny. Větu "jáz stenie srdečenstviem" vykládáme zcela jinak než naši předchůdci, mezi nimiž Hanuš člení souvětí odlišně (vcelku podle Feifalika). Skutečný smysl je: "moje dívka je krásná, proto jsem zžírán milostnou vášní, a pro tento cit - ne zcela čistý - mám výčitky svědomí." Spojka "jež" tu má význam "protože", dosti vzácný. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960 uvádí na str. 287 jen sedm dokladů, většinou z památek nejstarších (Jid., Kunh.). Z této spojky se vyvinulo, mladší "ježto", také v EJ nalézáme toto archaické "jež". Vazba "želeti o něčem" má oporu v dokladech Gebauerových HM IV, str. 467 "těšiti se, naříkati, vrtzati, stýskati sobě, hněvati se, lahoditi" o něčem, ale můžeme jít ještě dále; snad tu máme před sebou kalk latinského "queri de aliqua re". Tím se dostáváme k důležité složce stavby MPKV, totiž k jejich latinismům, jichž je tu nemálo a jež postupně uvedeme.

Kamenem úrazu se staly následující řádky MPKV. Omyly vznikly z toho, že se interpreti příliš soustředili na německý text a jeho vydavatele. Předně: podmětem není "Milost", ale "děva", Obrat "dala mi krutý žal" je ovšem trochu podivný, jakoby stylisticky neobratný, ale může pocházet opět z neporozumění latinskému originálu. V latině totiž "dedit" může být jak perfektum "dala" (jak je i zde přetlumočeno), tak i praesens od dedo a pak dostáváme stylovější význam "ona mi zůstavuje (zvláště, je-li nepřítomna) krutý žal". Dále je nutno slova "bez úhony své lásky" chápat ve významu "aniž tím trpí moje láska k ní", tedy "své lásky" - "lásky k sobě". Staročeská adjektiva i zájmena nahrazovala, jak jme uvedli hlavně při výkladu "lesních rohů" z RK, zhusta instrumentál substantiva (rána metelná = rána metlou) nebo i pády předložkové. I zde mohl být přesně napodoben původní text latinský, neboť ze sousloví "amoris sui" nepoznáme, zda jde o "vlastní lásku" (suus jako posesivum) nebo o genitiv objektivní "amor sui" při osobním zájmenu "on". Proč Flaššhans odděluje slova "da žel krut" interpunkcí s obou stran, je zcela nepochopitelné. Těžkým oříškem jsou slova "(žal) neprose, koho rve". Tento obrat je zdánlivě zcela protismyslný, neboť nikdo o nic neprosí toho, koho zároveň rve! Je tedy nutno najít jiný význam pro "prositi" než běžný. V slovanských jazycích bychom však pátrali marně, ale východiskem je opět latina, jejíž "rog, quaeso, quaero" znamenají nejen "žádati, prositi", ale i "tázati se". Překladem "luctum non quaerentem quem dilaceret nebo dilaceraret" dostaneme dokonce část hexametru, metricky přesného, i když poněkud toporného. Samotné "neprose" lze vykládat syntakticky dvojím způsobem. Může to být akusativ participia k "žal" neprosící, neptající se, i když častější praxe ve staročeštině by byla "neprosiec"; nicméně uvádí Gebauer ve své Historické skladbě na str. 601 dva doklady? "vizu tě stojě" bez udání pramena a "uzřěla obraz syna božieho na kříži pně" z Pass. 23. Druhá možnost je akceptovat zde absolutní participium jako dodnes živé ustrnuliny "takřka, mluvě, vyjma, vida, vůčihledě, nechce, buda". Slovanské jazyky se zde chovají značně volně a možnosti těchto participií nebo gerundiv jsou téměř nevyčerpatelné; napadá mě pro srovnání i stsl. (převádím do češtiny) "modlitba svlékající se" = modlitba před spaním!

Pudí mě mysl lúbiti - lat. animus me fert apod.? Následující řádky jsou jasné; nejvyššie žádost atd. lze chápat jako vokativ (tvarovně nominativ) i jako exklamaci, neslovesnou větu jmennou. "Rostiéše milost viece v jasnějšiem účastenství". Zde nejde o vzájemný vztah obou milenců, ale o účast na "Milosti": mysticisující výklad Kopeckého sdílím. Větší pozornosti však zasluhuje podivné "viece" v této spojitosti. Je přebytečné, protože se nehodí ani k "jasnějšiem", ke správnému komparativu (nehledě k tomu, že stará čeština slova "více" při tvoření komparativu nepoužívá), ani k "rostiéše", ježto ve slovese "růsti" je pojem "zvětšovati se" již obsažen. Ale je tu asi další napodobenina latiny: "magis in perspicua consociatione" nebo podobně, neboť adjektiva tohoto typu je nutno stupňovat s pomocí adverbií "magis" nebo "plus". Vliv latiny se uplatnil snad i při citovém zabarvení zájmene "onať" = illa, ona dívka, na níž mi tolik záleží.

V následujícím zdařilém srovnání lásky s pučící růží nás zaujme obrat "z pupy jdúcie". Proč neužil autor běžného "rozkvésti" nebo "vypučeti" a dalších obdobných sloves s různými vidovými variantami, které známe třeba z "Róže" RK? Protože i zde kopíroval latinskou předlohu. Latina, jak známo, je jazyk výrazově dosti chudý. Zde si všimněmě hlavně obratů se slovesem "eo", "jdu". My říkáme "utopit se", pro Římana je to "in aqua perive, zahynouti ve vodě, v češtině sněhy tají, v latině "nives pereunt", my říkáme "loď ztroskotala", latina potřebuje opis s "naufragio perire";čeští básníci dávají květům rašit, pučet, rozvíjet se, ale u latinských autorů čteme: pampinus exit de stamine, arbot exit a stirpibus, vites exeunt; e vite exire - skonati, zemříti, zesnouti; sem patří rčení jako "it fumus, sanguis, sudor, tempestas, clamor, itur in lacrimas atd."

Jinak než dosud je třeba řešit i místo: To myslú nevymysli spasen přiezňú tvů žel lásku zapudi žel těši láska tážil. Uvedli jsme citát úmyslně "in contiuo" s možností vykládat tvary jako aoristy i praesenta a členit souvětí dle vlastního uvážení. Správné rozdělení je, jak jsme výše uvedli. Začíná se zvolací větou "to myslú nevymysli!" Hanuš sem přidal "nikdo", ale zbytečně, protože je tu druhá, ne třetí osoba aoristu, jehož je použito ve smyslu povšechném, "nadčasovém", asi jako my bychom řekli "to byl zmatek, tos neviděl!" nebo "jak nabyl, tak pozbyl"; věta se blíží smyslu gnómickému. Další slova se ukázala ještě obtížnější a filologové si lámali hlavy zejména nad tím, jaký smysl má oxymoron, že "žal těší" a proč "láska touží". Potíž si uvědomil zejména Žunkovič (u Mareše, Pravda, str. 28), ale jeho interpretace je nedoložitelná: zapúditi jako zapustiti kořene neznáme a "tiesi" jako "tíží" nelze brát proto, že v MPKV se píše ž jako z nebo jako zi, nikdy ne jako s. Ale všechny nesnáze pominou, spojíme-li slova takto: "spasen přiležňú tvú žel těší" atd. Zármutek je "spasen dívčinou přízní" a stává se sladkým a příjemným. Podle Machkova Etymologického slovníku je kromě toho původní význam slovesa "těšiti" vlastně "napravovati, polepšovati" jako ruské "obodrjať", takže by tu byl i nepřímo zdůrazněn moment ethický: rytířství zvítězilo nad vášní! Tomu přesně odpovídá výraz "láska túží". Po modernějším pojetí této touhy (jaké je i v PV!) není v MPKV ani v RK ani stopy, neboť sloveso značilo dříve "schnouti, tesniti, mizeti", tedy "smyslná touha mizí". Proto také nemůže "Milost jinocha viniti", neboť vše, i objetí dívky, se stalo "vólú cudnú". Přesným převodem do latiny bychom tu dokonce dostali pentametr, druhou část elegického disticha: "Sic relaxata est/ cura favore tuo". Snad tuto myšlenku autor ještě dále ozřejmil - souvětí začíná slovy "nebo gdyž" a bylo asi dosti složité, ale bohužel konec MPKV je ztracen. Neobstojí ani námitky proti slovu "luzný", neboť je ve staré češtině bezpečně doložena (Gebauerův Stč. slovník s.v. "luznost" od lúditi = sváděti.) Tak i vlastní jméno šumavské hory "Luzný" = klamavý, svádivý? (jako slovenský Chabenec). Hanuš zde překládá správně. Německé lose = prostopášný nebo aspoň rozpustilý se ani do českého, ani německého textu nehodí a snad opravdu vzniklo neporozuměním německého napodobitele české versi.

Ostatní syntaktické jevy MPKV. Parataxe, tj. sdružování samostatných (hlavních) vět nemá v MPKV odchylek, ale je jiná než v RZK. Podle Flajšhansova slovníku k RK (Praha 1897) je v RK asi 276 dokladů na spojku "i", které není v MPKV ani jednou. Naproti tomu zde nacházíme jedno "a" v původně odporovacím významu, tedy správné.

Za spojení hypotaktických jsme některá probrali výše. Protiklad zájmen a spojek od původně demonstrativního kořene jo/je a původně tázacího "ky" je zachováván v MPKV stejně přísně jako v EJ a RZK. Proto máme "o kaké laskavosti" (po "neprose", tj. "neptaje se"), tudíž v nepřímé otázce, ale správně "žel, jejž nositi dirbiu" věta reálně vztažná i ve srovnání "jak róže jdúcie" bez samozřejmé korelace (tak) celovách" atd. K časové větě s "kehdy" lze poznamenat, že původní význam této spojky byl asi iterativní, tedy jako v MPKV-kdykoliv. Ve slově je snad skryto jméno "god", tedy časová jednotka: kteroukoli hodinu apod. Naproti tomu má MPKV jednodobé "když" sirdce zajela ta děva = cum cor meum cepisset. V RK je "kehdy" ve funkci iterativní, jindy uvozuje však i děj jednodobý. Ani v "pravých" stč. textech není tento rozdíl ostře vyhraněn. O příklonce "- že" byla řeč výše. Jako spojka je tu "že" jednou, a to ve smyslu výsledkovém, nikoli snad důvodovém: sirdce, mysl že jiej otdach", takže jí odevzdal srdce i mysl. Jako důvodové spojky užíval autor, jak jsme viděli, archaického "jež", které se v RZK ku podivu vůbec nevyskytuje. Bauer (uv. spis, str. 277 nn) analysuje věty výsledkové a uvádí asi 7 příkladů s prostým "že", ale 24 se složeným "takže", které ovšem mohlo vzniknout nebo se rozšířit i zásluhou latinského ita - ut. Bylo by tedy pouhé "že" z MPKV vzácnější a starší. Poslední neúplná věta, začínající s "nebo gdyž" je pozoruhodná tím, že tu máme "nebo" bez koncového -ť, které je dnes běžné. V EJ se vyskytuje "bo", dodnes živé v moravských dialektech. Bylo zřejmě postpositivní, nepřízvučné, neboť stávalo ve staroslověnštině i v EJ na druhém místě. V RZK se v žádné podobě nevyskytuje.

Z předložkových spojení uvádíme "v sirdce" (přijide blaženstvie), nikoli "do srdce", neboť jde o konečné vniknutí, nikoli "dlouhodobý" proces a pomalý postup k nějakému místu a posléze do něho. "Žže po rose" je dativ (vřeť srdce po jazyku, Dal.), nikoli snad "túží". Z prostých pádů je v MPKV nejvíce zastoupen instrumentál různých druhů: přičiny /steniu sirdečenstviem jako "onen závistí chřědne Šít. E 93, hlava vstóne mdlobú, alx. V 156, chlubiti sie děvú (ti chlubie sie hříchem, Štít. uč. 76a), myslú nevymysli/instrumentál vnitřní, figurka etymologica. Gebauer HM IV, str. 420 nn cituje na 50 dokladů takovýchto spojení, jež byla ve staré češtině velmi oblíbena. Instrumentál průvodních okolností: všě vólú cudnú (sc. jsem učinil) jako u Štít. uč. 26b, proste boha plnú žádostí. Pro RZK bychom čekali při takových příležitostech spíše pády předložkové.

Dativ "spasenie očima" (zřetelový, dosti vzácný u substantiv, jako "netbali ozdob tělóm svým", Štít. V 119. Jiné příklady u Gebauera IV str. 396, některé však podle mého názoru pochybné. Je zajímavé, že jsme tu ocitovali hodně ana logických příkladů ze Štítného; zda se tu najdou snad další styčné body, ukáže budoucnost.

Doplněk "onať je prúd" v nominativě je častější v nejstarší literatuře než v instrumentále; skutečně není úskalí, jemuž by se "padělatel" nebyl uměl vyhnout! Tak i v Dal. C 17: "Obec je ohrada". Neslovesných vět obsahuje MPKV několik. Jedna je "sekundární eliptická (vše vólů cudnú), ostatní jmenné, doprovázené, jak bylo ve staré češtině obvyklé, citoslovci (Ó blazě mi! atd.).

Slovosled v MPKV
Připojujeme několik postřehů z mluvnické kategorie, které si, pokud vím, dosud nikdo při zkoumání RZK a přidružených textů nevšiml/s výjimkou námitky proti pořadí slov "sie mu" místo prý náležitého "mu sie", o němž pojednáme jindy, ač je to námitka velmi nezávažná, v nové literatuře (Komárek) zcela opuštěná. Věc si vyžádá v budoucnu důkladného rozboru; zde se omezíme jen na několik pouček. Stanovit přesné zásady staročeského slovosledu naráží ovšem na dvě nesnáze:
- Vliv latinských textů, v nichž bývá běžným stylistickým prostředkem klást sloveso vždy nakonec věty
- hyperbata (přehazování běžného pořádku slov) z důvodů rytmu a rýmu.

Protože však RZK jsou básněmi ryze původními a nerýmovanými, takže se tu uvedená pouta projevují jen velmi málo, vyplatí se zkoumání této otázky při obraně pravosti těchto textů; zásady slovanského slovosledu jsou zachovávány v našich památkách velmi bedlivě a jejich bližší, popis se stane jedním z největších důkazů jejich starobylosti.

Uvedeme zde hlavní poznatky:
1. zájmeno "sie" stává za svým slovesem, není-li vyjádřen podmět, a ovšem i za infinitivem. "Myji se", ale "já se myji". Tak bylo i v "pravých" a "sporných památkách: MPKV: chlubiti sie mohu.

2. Jmenná adjektivita bývají za svým substantivem, jde-li o ustálená epitheta: v MPKV "žel krut", v RZ "roda stara", v RK "v les črn". Odchylka však jsou poměrně početné.

3. Sloveso stává na počátku věty, uvádí-li novou dějovou skutečnost: Rostiéše milost, zobjech jejie---tělíčko v MPKV; káže kněžna vypraviti posly v RZ, biéšekněz zálabský v Lud. Tento usus je v našich textech velmi důsledný.

Naproti tomu stává sloveso na konci věty, jde-li o několik dějů k jednomu subjektu nebo o rovnomocné děje k více subjektům, probíhající paralelně, nikoli tedy následně za sebou. V MPKV bez dokladu, ale v RZK je těchto případů velmi mnoho:
v RZ děti vladú vladyku si z roda vyberúce
v Lud. ruče meče dobysta zápasista máchasta atd.
Nejinak stává sloveso na konci věty, vyjadřuje-li se pořekadlo nebo přísloví: "sytý lačnému nevěří"; kyj palicu málo kdy zadrží.

Jde-li o větu vedlejší, bývá sloveso v závěru u spojek, které nevznikly z původních relativ nebo interrogativ; u těch je slovosled normální. Tak např. v RZ "Kda sie sněchu leši i vládyky" je sice věta vedlejší, ale vznikla z původní samostatné věty časové: kda se sněchu leši zároveň jakoby otázka. Nebo: pravda južu prinesechu" je původně demonstrativní: hle, tuto pravdu přinesli Ale u spojkových vět, kde se tyto původní významy ztratily nebo vůbec nebyly, stává sloveso na konci (an, než, neda, leda, by, kdyby, ač, leč a mnoho dalších).

Proto nalézáme v MPKV: jež chlubiti sie mohu; srdce že otdach; jak róže žže. Odchylkou by bylo "jejž/žel/ nositi dirbiu/, možná opět podle latiny; jde totiž o větu sice vztažnou, ale původně zvolací, ukazovací. V básni ovšem nelze tyto zásady bez výjimky žádat, neboť tu spolupůsobí různé vlivy: intonace, citové zabarvení, rytmus, prosodie, důraz, eufonické ohledy apod. V RZK však jsou, jak se zdá, námi vytyčené zásady zachovávány poměrně přesně.Tak u spojky "že" je poměr "správného slovosledu" k nesprávnému 5:2, u "až" 1:0, u "ande" 1:0, u "ač" 1:0, u "ež" 4:0, u "če" (ve větě vedlejší, máme-li právo tento případ sem řadit) 4:1, u "doniž" 1:0, u "ež" 4:0, u "jak", u "kehdy" 5:3, u "ne" 1:0, celkem tedy 31:8. U zájmen "kto, jenž, ký apod". Stává ovšem sloveso na témž místě, kde by bylo, kdyby šlo o větu samostatnou, např. v RZ "nález, ký by směril rozvaděná bratry" nikoli "ký by rozvaděná bratry směril", protože přímo bychom se ptali: Který nález by smířil? RZ je v tomto směru ze sledovaných textů nejpřesnější.

Slovní zásoba a tvoření slov v MPKV
Z výrazů, jež se vyskytují v MPKV, jsou i v RK zastoupena tato slova: z, veliký, milost, jáz, kehdy, na, ten, jaký, mysl, mój, taký, lepší, děva, sie, moci, obak(o), bez, svój, dáti, žel, krutý, jen (zájmeno), veždě, nositi, drbiti, prositi, kto, rváti, vysoký, oko, veš, -že, ó, přijíti, v, srdce, jasný, že, prúd, radost, róže, jíti, po, žéci, celovati, ústa, tvó, a, o, když, zajieti, medný, tedy celkem 52. Z toho převážná většina slov naprosto běžných. Naopak se v RK nenalézají: dobrodružstvie, vyjeviti, sladinký, dóstojnost, sténati, srdečenstvie, pomnieti, laskavost, želeti, jež (spojka), chlubiti sie, úhona, láska (!), puditi, spasenie, blaženstvie, blahý, laskavý, rósti, účastenstvie, otdati, přiezeň, on(en), slast, počětie, veselý, pupa, rosa(!), vymysliti, spásti, zapuditi, těšiti, viniti, zobjeti, stvúcí, ladný, sladký, luzný, roztomilý, tělíčko, vóle(!), cudný, nebo(!), celkem 43 slov. Protože jsou mezi nimi i slova velmi běžná, lze označit slovník MPKV proti RK za zcela samostatný, tím spíše, že v RK nacházíme příklady milostné lyriky. Kromě toho padá na váhu i to, že některá slova mají v obou textech sice stejné znění, ale různý význam, např. "milost", "zajieti" a snad i další. Pozoruhodné dále je rozdílnost některých suffixů v MPKV proti RK. Sem patří slova "sladinký, účastenstvie, blaženstvie, srdečenstvie, tělíčko". Deminutiva jsou tedy formována v MPKV jinak než v RK, v němž mají převahu příponu na -ce nebo -ice/ač "zemicě" nebo "vodicě" nelze považovat za zdrobněliny.

Stylistické zhodnocení a závěr
Od lyrických (a tím spíše ovšem epických) skladeb RK se MPKV liší ještě po jiných stránkách. Její styl je umělý a knižní, RK se více blíží lidové poesii. V RK oslovuje jednající osoba předměty, případně zvířata, rostliny, jež jsou jí nablízku, jako lidské bytosti (starý slovanský animismus, dosvědčený též např. v Igoru); tak zde vystupuje jako část děje vlaštovka, řeka Vltava, skřivánek, kytice, růže. MPKV však používá tohoto "aparátu" jen k vytváření básnických ozdob, arci nepříliš původních (prúd, růžové poupě, medová ústa). Tím se blíží Písni pod Vyšehradem. Významný rozdíl tkví též v tom, jak se přenášejí vnitřní myšlenkové pochody navenek a naopak. V MPKV jako by vycházelo každé hnutí zevnitř a podmaňovalo si jednající osoby: mysl želeje, steniu sirdečenstviem, kehdy pomniu, žel nositi, laskavé srdce, žel těší láska táží apod. Básníci RZK však "pracovali" jinak. Viděli především člověka jako celek; nejdříve je popsán jeho čin nebo duševní hnutí a teprve, potom je tento psychologický pochod popisován do podrobností. Chrudoš nejdříve zahoří hněvem nad urážkou, která se mu stala, a teprve potom mluví básník detailně o fysiologických projevech tohoto afektu; v Ludiši se "rozstoupí bodrost v myslích" až po hostině, v Záboji hrdina "jímá" (plní) srdce, která jsou přeudatná nebo "úporná" nepřáteli; opuštěná dívka "múti" sví srdce, ve Zbyh. "přijde radost v junošino srdce" atd.

Závěrem lze v krátkosti zrekapitulovat naše výsledky takto: MPKV je nepochybná pravá staročeská památka z první poloviny třináctého století. Její jazyk je středočeské nářečí, ale asi o 100 let starší než dochované "pravé" stč. texty, pokud dovoluje krátkost zlomku taková zjištění, zdá se, že text není prost vlivů polských nebo lužickosrbských (gdyž, miedná). Originál byl původně latinský; to lze prokázat bezpečněji než závislost na německé versi, neboť vedle slovných shod je více stylistických, věcných a hlavně formálních (metrických) rozdílů.

MPKV je psána prózou a byla transkribována ze zdroje nám dosud neznámého, který však neměl nic společného s RZK, počítaje v to i "Jelena" na rubu pergamenu. Bude na literární historii, esthetice a archeologii, aby navázaly na náš rozbor i na důmyslné pojednání Kopeckého a snažily se proniknout ještě hlouběji ke kořenům textu, jejž jsme zkoumali.

V Malé Morávce dne 11.12.1971

Dr. J. Enders