Filologický rozbor glos Mater Verborum

PhDr. J. Enders

Úvod

• velké množství podezřelých nebo padělaných glos proti vpiskům pravým,
• rozdílnost některých glos B proti jazyku RZK: mám na mysli názvy různých mythologických bytostí, kterých je v MV poměrně značný počet /viz dále/, kdežto jazyk R je po této stránce střízlivější než na př. Slovo o pluku Igorově,
• primitivnost "falšování" MV, které je prý namnoze postižitelné pouhým okem, proti RZK, které prý po této stránce kapitulovaly teprve po sto padesáti letech úspěšné obrany před novinářským bystrozrakem Dr Ivanova a "těch, kteří mu pomáhali",
• zákonitost jazyka MV, hlavně v části B. Zde lze odkrýt mnoho jemností, které si žádný padělatel nemohl uvědomit a v době Hankově ani znát.

1. "Brva" od staré doby žilo toto slovo u nás jen v slc. brvi plur. a v "obrvy", sg. Obrv(a) a v laš. plur "obervě" obočí. Jinak v Č a Mor. vyhynulo, ale padělaná glossa (výrobek Hankův) v Mater verborum "brv" je uvedla do slovníku Jungmannova a tím i do spis. jazyka..... starý význam byl "obočí" ... pol. "brew", .. ukr. "brova", něm "Braue",... Stsl. je brúvú atd. atd. - Nelze se nepodivit démonickému vlivu, jaký měl tento "výrobek Hankův" na český jazyk, jehož slovník by tedy byl katastrofálně chudý.
   Z Machkova odstavce plyne ovšem jednoduchý závěr: původní tvar byl v praslovanštině "brúvú", s nímž se shoduje i glossa, jež zní "birui". Je možno ji číst jak "brvi" podle "kosti", tak i "brvy" podle ženy, ale první možnost je správnější. Protože tvar "brv", gen, brvi, dat. brvi, plur. brvi atd. byl nezřetelný, přešlo toto slovo k a-kmenům, ovšem, až po zániku rozdílu mezi výslovností "i" a "y". Je přirozené, že lid užíval slova "brva" ode dávna, Přejímání slov z RZK i z dalších památek tohoto okruhu se totiž děje docela jinak, než čteme v příručkách, které se zpravidla omezují na zjištění, že "slovo utvořil (podle ruštiny, polštiny, srbštiny aj.) Hanka a výraz se překvapivě ujal". Ve skutečnosti veřejnost převzala slova, která žila v době Hankově i před ní zcela běžně, jako "četný", "holedbati se" "prapor"; některé výrazy zůstaly knižními, jako "jun", "děva", některé však se vůbec neujaly, protože dávno vyhynuly, zejména "plzný" nebo "krahuj" a pod. Těmto problémům bude jednou nutno věnovat zvláštní kapitolu.
   
2. Druhé křiklavé nedopatření (opět u Machka) se týká hesla "neteř". Zde se praví: "neteř, řidčeji "neť". Objevilo se teprve v nč. a je citován Gebauer: čte se po prvé jako padělaná glosa v Mater verborum, "neti" = filiola, a odtud přejato do jazyka knižního a dáno mu sklonění gen. neteře... podle "máti- mateře" atd. Tedy přínos V. Hanky, ale zdomácněl, pronikl i do slovenštiny, uzavírá Machek první část hesla; v druhé však zcela popírá, co řekl dříve, a uzavírá: indoevropské "neptí" dalo slovanské "nesti", gen. "nestere"... jato je místo stč. "dci" nyní "dcera". Je tedy "neť" skutečně r- kmen jako "máti" a "dci" a není sebemenšího důvodu pochybovat o etymologické správnosti citované glosy, jež má oporu i ve staropolském "nieč". Takových případů by bylo lze citovat ještě několik.
   
   

   Kapitola 2. Rozdělení glos A a B po stránce obsahové
   

   Jak již bylo mnohokrát konstatováno, je MV obrazem denního života, světských zájmů a různých hospodářských i společenských činností současníků bez jakéhokoli zabarvení theologického. Tuto pravdu nelze oddisputovat, i kdybychom počet vpisků jakkoli drasticky zredukovali. Zdůrazňuje se, že "pravé" glosy čerpají především z oblasti řemesel, a to nejvíce z těch, která zpracovávala látky a oděvy. To je správné, ale pro naše účely je nutné sestavit přehled všech zachovaných vpisků podle toho, do jaké sféry patří.
   

   Obor činnosti	počet glos A	počet glos B	převahu mají
   nábož. mythol.	8	66	B
   lidské tělo	11	51	B
   lékařství	8	17	A
   sexuální vztahy	3--4	11	v rovnováze
   společ. vztahy	9	85	B
   válka, lov, sport	8	51	B
   umělecká činnost	0	23	B
   zvířata	51	84	A
   rostliny	52	67	A
   kalendář, počasí aj.	1	21	B
   rodinné vztahy	2	31	B
   stavebnictví	9	11	A
   zemědělství	8	19	A - mírná převaha
   přírodní jevy	13	44	B
   textilnictví	31	35	A
   ostatní řemesla	60	91	A
   abstraktní pojmy	2	95	B
   různé, nezřaditelné	4	38	B

   
   K této tabulce ovšem slyšíme v duchu námitku: ano, ale to je právě to, co bylo již dokázáno; "padělané" glosy čerpají arci hlavně z mythologie, vojenství, z přírody nebo z umělecké činnosti, kdežto pravé jsou z "praktického" života a nemají vedlejších cílů, které vedly falsátora v jeho práci. Ale proti tomu lze postavit obecný jev, který se zaznamenává u všech světových literatur: národy, které vstupují do dějin, pěstují vždy, pokud zanechaly již písemné památky, především epiku, lyriku, později historii a drama, kdežto nauková proza přichází až naposled. Zvyšující se kulturní nebo civilizační úroveň se zračí v našem přehledu též vysokou převahou glos pocházejících z řemesel geneticky mladších, kdežto u zemědělství jakožto základní lidské činnosti starých Čechů je poměr vpisků vyrovnanější. Tato úvaha by nasvědčovala tomuto přibližnému datování glos: A - století XIII., B - částečně též již XIII. /neboť v žádné ze sledovaných položek, kromě snad "umělecké činnosti" a "abstraktních pojmů", nevidíme výlučnost té neb oné skupiny glos proti druhé; přechody v počtech jsou celkem nenásilné/, valná část však z údobí staršího, ledacos asi ještě ze století 9. nebo 10.
   

   Kapitola 3. Pravopis MV

   Ve svém vydání podal Patera zevrubný přehled, jak se která hláska píše v glosách A, jejichž pravopis je v podstatě jednoduchý, arci již se začínajícími spřežkami. Podle mého názoru však pochybil v tom, že stejně nerozebral i glosy B. Napravujeme toto opomenutí v dalším odstavci:
   
   

   psaní hlásek	glosy A	glosy B	relace 3:1
   c jako c	37	86	zachována
   c jako cz	1	--
   c jako cc	5	9
   c jako hc	0	13	porušena
   c jako cs	0	1
   č jako c	16	43	zachována
   č jako ch	1	14	porušena
   č jako cst	1	--
   č jako cc	4	--	porušena
   č jeko s	1	--
   č jako ss	0	1
   ě jako e	všude	všude
   ch jako ch	všude	všude
   ch jako h	2	1
   j jako i	7	41	porušena
   j jako y	6	13
   j jako g	3	3
   k jako c	22	111	porušena
   k jako k	84	80	porušena
   k jako q	3	2
   k jako ch	2	---
   k jako hc	1	--
   k jako ck	1	---
   l jako il	2	9
   l jako li	2	1
   l jako l	2	---
   l jako le	1	---
   r jako ir	16	38	zachována
   r jako r	5	---	porušena
   ř jako r	pravidelně	pravidelně
   ř jako rr	3	1
   s jako s	29	85	zachována
   s jako z	48	94
   s jako sz	1	---
   s jako szs	1	1
   s jako ss	---	1
   s jako zz	7	17	zachována
   š jako s	12	32	zachována
   š jako ss	6	7
   š jako sc	6	21	zachována
   u jako u	pravidelně	pravidelně
   v jako u	22	117	porušena
   v jako v	28	52	porušena
   v jako vv	20	33	porušena
   z jako z	pravidelně	pravidelně
   ž jako s	12	51	celkem zachována
   ž jako ss	5	----	porušena
   ž jako z	---	4	porušena
   různé zdvojky	22	17	porušena

   Tento pravopis je naprosto odlišný od ostatních památek, jimiž se zvlášť zabýváme, ale pozoruhodnější jsou rozdíly mezi glosami A a B v některých případech. Tak zdvojek a počínajících spřežek je více v A než v B, naopak k je psáno jako c častěji v B než v A; totéž lze říci a záměně u - v; v je psáno jako u spíše v B než v A. To všechno svědčí jednoznačně pro to, že glosy B pocházejí ze starších textů než glosy A. Psaní hc = c, doložené např. ve starobylém homiliáři Opatovickém, se vyskytuje pouze v B. Psaní ch za č má vysokou převahu v glosách B. Z toho všeho se naskýtá výklad, že vpisky byly pořízeny v téže době, ale z různých originálů a doba, kdy se tak stalo, nepřesahuje konec 13. století.
   

   Padělatel by byl musil být nadmíru dobře obeznámen nejen s grafikou MV, ale i všech staročeských textů, a nadto by byl musil správně psychologicky uvažovat potud, že sice archaisoval, ale tak nenápadně, že při prvním pohledu se zdá usus glos A i B přibližně stejný. Je to však jen dojem, neboť kvantitativní rozdíly se projevuji asi v týchž poměrech, jak tomu bylo při našem rozdělení glos v kapitole druhé.
   

   Kapitola 4. Hláskosloví a vokalismus

   Zkoumání jotace je nutno vypustit, neboť není v pravopise glos A s B nikde značena.
   

   Jerace:Obě skupiny glos mají občas "nadbytečné" hlásky "e" a "i", ale nevíme, zda jde o jery nebo vkladné hlásky, které sloužily k usnadnění výslovnosti. Tak máme v A: kemín (=kmín), ščemel (=čmel), v B: čerep = střep, kečice = kštice, počitáři = počtáři. Tento zjev je hojný též v EJ: mene, temy místo mne, tmy. I v "pravých" textech dostatečně doloženo, viz: F. Trávníček, Hm, 1935, str. 48, 54 a 175: podekoní, Kladesko, Vrbečany. Trávníček tu podotýká, že se tento jev vyskytuje pouze a nejstarších památek.
   Skutečné jery jsou asi na konci slov: lati, žezi, debri (debř - údolí), snad i neti a podivné sesti = sestra. O slově "neteř" viz výše, u slova "sesti" jde snad o hypokoristikon, tvořené podle dvojice bratr-brat nebo i tetěnec, tetínata /u Husa/.
   

   V glosách A nacházíme "klí" i "klij". To ukazuje na "napjatost" jeru před -j a mohlo by sloužit k odůvodnění tvarů v RZK jako pije, piješi, ač je nutno asi číst píje, píješi z původní dlouhé base "pei". Jerace je správně provedena v glosách B: črtadlo, črnobýl, črnoknižník, črnidlo, črv a j., jak je obecně známo. Stejně správně je psáno: jesetr, bodr, bedr, neboť tato slova byla vyslovována jednoslabičně /jako "Petr" a EJ/ a svarabhaktický vokál typu "pilzni" = plzný se tu neuplatnil. O slově "bodr" pojednáme při vhodnější příležitosti podrobněji. Buď je to odchylná jerová střídnice místo "badr" /podobně i v srbochorvatštině/, nebo se slovo přechýlilo k adj. "dobrý"; nebo je nutno vyjít od slova "Bodrost" a akceptovat asimilaci na dálku, t.j. změnu prvního původního -e- k následujícímu -o-, nebo snad se tu projevila snaha odlišit slovo od části těla "bedro". Správná střidnice -e- je ve slově "obezreniem" (nikoli snad "obzreniem"):
   

   Přehláska a-ě je v glosách A i B provedena bez jediné odchylky: bradavice, hlavně, hrdlice, katrče, klánie, klétce, kremenie, krepelice, krtice, kuchyně, lisice, meze, nunvice, olše, postele, řitězně, saze, saně, sabě, stěžeje, sveřepice, svinice, trlice, vlaštovice, vrše, žežule, žitnice. B: báje, dennice, děvice, dvořenín, horčice, húně, húsenice, chyže, jed, jesen, jeseň, kečice, kurřie noha, kyčle, láhvice, letnice, lyžice, mléčnice, mračice, núze, obuzce, ohniščenín, olše, opice, oplečie, ostřice, meče (gen), ovce, parize, píce, pijavice, příčel, pivoně, podplamenice, poselnice, pravice, pře, prepelice, příje, ptakopravce, salaše, sanice, skříně, skrýše, Slověnín, Slověné, srače, ščenice, súdce, světice, světlonoše, točenice, řepice, udice, úplavice, usně, úžesť, vlchvice, země. Není tu tedy ani stopy po východních nářečích nebo po snaze o umělou archaizaci.
   
   Změna nosovky "én"
   Jak známo, mění se v -e- před palatalisovanou souhláskou nebo úzkou samohláskou, jinak zůstává -a-, ale odchylky (nejčastěji vlivem analogie příbuzných slov) jsou dosti početné. Glosy A mají správně: hřiebátko, káně, najat, řitězně, slémě, třeslka (třesavka), vole, zajiec, žlázy, ale odchylně: kuřencóm, lichoplesy, trpaslék. B mají správně: lože, břiemě, čápě, čeleď, dásně, desietník, dobytče, hrále, hřez (ruské grjaz: bláto), hřědi, ječmý, kněz, máta, měsiec, navazač, obřědi, peniez, se, posah, praščeď, přáslo, Svatovít, tětiva, tieže, vaz, vítěz, ale odchylně ceta, taže, úředník.
   

   Přehláska u-iv glosách A i B neprovedena, a to bez jediné výjimky.
   Glosy A: juh, žerucha, čubr; B: biřuc, blažu, ceďu, ješutný, jun, junošě, jutro, kluka, lúbí, luby, luticě, lútý, matuřejú.
   

   Změna ó-uo-úneprovedena: opět důsledně v A i v B: A: hnój, kól, B: bělbóh, bóh, kóň, lóno, bóže, pótka, Sytivratóv, vól.
   

   měna ú-au-ou neprovedena (bez jediné odchylky) A: hrúda, kdúle, kúkol, lúč, lúh, lútka, ropúši, stúpa, strúhař, súmrak, trúd, túl, útek, žlútek. B: dúbrava, dúška, húba, húně, húsenice, húsle, kúdel, kúkol, kúpiti, kůzni, lúpež, lúpežník, lúže, morúsi, múdrost, múřín, núze, otravú, púta, púšč, ranúšek, řújen, rúno, snahú, strúha, stúpa, súdce, súpeř, súvrať, túha, úmluva, úval, úvrať, útroba, úsvit, velblúd.
   
   Změna é nebo ie-í:zůstal starší stav, opět důsledně: A: blén, brieza, ciev, cievka, čeresla, diežka, drnie, hřiebátko, klétce, kopie, letošie, odřieti, řiepa, rozhněvánie, trpaslék, zievati. B: bělbóh, bezeslavie, blahodobie, blahoslovie, blahorodie, blenie, břiemě, čieše, čieška, člověčstvie, diel, diera, domněnie, drkolé, chřiepě, jinie, kopie, kuropěnie, kupectvie, lektánie, liesky, majčenie, mieč, miera, milosrdie, nečestie, nevhodie, obezreniem, osěnie, oplečie, ostřie, osudie, pazdeřie, plesánie, pěnie, plnolunie, pomezie, ponebie, příslovie, přiešera, přietel, přieval, rozhranie, sieti, skládánie, snieh, srocenie, Středozemie, strnutie, šomránie, tieže, trnie, uloženie, vějieř, vánie, věděnie, vzkřiešenie, zapuzenie, znamenie, žalé.
   Přehláska aj - ej: V B původní stav ve slovech lajno, zvyčaj, svyčaj
   
   Stupňování samohlásek:
   Pozoruhodnější příklady z glos B: ostrožiti (jako Ostroh) starší forma než "strážiti", viz Trávníček, uv, spis, str. 101nn., "sekyra" starší než "sekera" (Trávníček, str. 92) teneto jako ve staroslověnštině, starší než tenato, ač jsou i další varianty. Letorosl starší než ratolest! tak i v EJ/, cebule původnější než cibule, olij asi původnější než olej, od base -lei-, líti;viz též. úvahu o jeraci s. v. klí, klij. "břeskev" je starší než broskev, mešt starší než mošt.
   

   b) konsonantismus
   Změna šč-št. Důsledně starší stav. V EJ a také v Greg. zl. máme ku podivu již "št", naproti tomu v RZK jen "šč". Tímto zjištěním padá etymologie, že "Staglav" je od "tščá glava" (hloupá, prázdná hlava), neboť jméno by pak znělo, Ščaglav nebo podobně. J. Stanislav, Dějiny slov. jazyka, Bratislava 1967, uvádí příklady na tuto změnu od 13. století, ale zřejmě tu měly velký vliv dialekty. Přesto je již ve staré češtině "oštídati" a v církevní slovanštině šteděti, též štitú, a to hlavně v památkách jižního původu. Nelze vyloučit, že i EJ sem částečně, patří.
   Disimilace na dálku: V glosách B je dvakrát starobylejší a správnější "přepelice" místo "kře..." a "papraď" místo "kapraď". V glosách A. taktéž "krepelice", ale podle Patery (str. 19 uv. vydání) je k měněno na p. Původnější jsou "nravy" a "nišpule" proti tvarům a náslovným m-, viz J. Gebauer, HM česká I, str. 373 nn.
   

   Naproti tomu jsem nenašel dokladu pro změnu ch - š v glosách A (češrati, češráno proti. správnému "čechrati"). Vzhledem ke staré sykavé výslovnosti hlásky ch je taková záměna ovšem možná, ač opačný postup je častější, a to již od předhistorických dob. Nezdá se tedy, že by A glosa "češráno" byla zvlášť starobylá.
   "Skvorec" v B je starší než "skorec", viz "chvorý" a "chvrastí", u Kosmy Chvrasten (Hurasten),
   

   Naopak je změna v-b ve slově "makobice" (glosy A) původu novějšího, viz Gebauer I, str. 429 nn. Naproti tomu máme v B správnější "přívuzný" než "příbuzný".
   Změna g-h je všude provedena,
   "Mhla", glosa B, obecně uznáno za správnější a starší než "mlha" nebo "hmla".
   Povraz, glosy A, starší než asimilované "provaz", "Stblo", z toho "zblo", správné, glosa A, Onomatopoické "svrček" je stejně staré jako "cvrček", glosa A.
   Změna čr-tř neprovedena v glosách A i B: čerešeň; v B "čerep" i "čeresla" - třísla Broc, stsl. brošt, vl. jm. Brocany, zbroěti v RK je starší než "broť". Jak známo, odpovídá české -c- staroslověnskému i ruskému -št-. Glosa B:

   Rysk, glosa B, je archaismus proti "trysk". Tak i ve staré ruštině a staroslověnštině, -t je přidáno prothesí, srv. něm, reiten, praslovanské ristati

   Cketa, glosa B, původnější proti "sketa",

   Dudek, psáno v glosách B "wded". Původní výslovnost je nejistá, staročesky je doložen "dedek", ale pro praslovanštinu se předpokládá tvar v7dod7. Vědomosti "padělatelovy" jsou úctyhodné!

   "Lektánie" starší než "lechtánie" kořen je "lúk", glosa B

   "Katrč" starší než "chatrč", souvisí snad s avestským "kata", dům, podle Vasmera.

   "Kraboška" původnější než "škraboška", glosa A, srv. krabice,

   "Hurva"- meretrix: etymologie, která slovo spojuje s "koroptví" je velmi pochybná. MV ukazuje správnost staršího výkladu z německého Hure, takže nejen z důvodů vlasteneckých, ale i věcných lze při této etymologii vyjít - včetně "chvalně známého" Hurvínka - z německého základu.

   "Ropúši" glosa A, bez vkladného -m- (rampouch), tvar původní
   Kuroptva: glosa B, tato forma je starší než "koroptev" nebo "kuropatva" aj. "Mozh", starší než mozek, stč. mozk, viz stsl. mozg7, ještě i slovensky "mozog" .

   "Rebři" původnější proti "žebři, žebříky", stč. "řebří", glosa B.

   Celkem lze o hláskosloví MV říci tolik: Vokalismus je u vpisků A i B zcela v rovnováze a není tu nic, co by ukazovalo na mladší původ glos B. Nebylo jistě malým úkolem pro "padělatele", aby se nezmýlil ani jednou ve stovkách příkladů, v nichž by se byl musil potýkat a chronologií různých druhů přehlásek, úžení, jerových a nosovkových střídnic atd. V konsonantismu se zračí rovněž v glosách A i B velmi starobylý stav, ale ku podivu jsou to právě vpisky B, které jsou nadmíru poučné a z nichž etymologové budoucnosti budou musit velmi čerpat.
   
   

   Kapitola 5. Tvarosloví: a) skloňování, b) časování, c) ostatní

   a) skloňování
   Leksémy MV mají pochopitelně velmi omezenou flexi; jiná potíž pochází z toho, že některé glosy nejsou přesným překladem latinského výrazu. Tak na př. v glosách B "ramis" = věty je v české versi nom. sing., v latině dativ nebo ablativ plurálu. Tam, kde se v češtině i v latině nominativ s akusativem kryje (na př. "vrchy = cacumina") považujeme tvar za nominativ, který je přece jen nejčastější.
   

   O-kmeny mají v MV celkem důsledný nominativ plurálu. Uvádíme formy, jež lze při pravopisu MV dobře morfologicky rozeznat a u nichž nenastaly metaplasmy podle akusativu (u neživotných - hradi - hrady). V glosách A se píše správaně: nehetci, praši, ropúši, sani, snad také úhli a vozhři. Odchylně však nalézáme: tále, vrabíkové. V glosách B: blíženci, běsi, čaroději, hřědi, krahuji, kruši, morúsi, netopýři, praši, řebři, ščepaři, skoti, srači, třenovci, vzpěši. Odchylně pouze "ořechy", ale to by mohl být též akusativ, neboť i latinské "nuces" může být pád čtvrtý.
   

   Sklonění typu "zeměnín-zemané" je bez odchylek v A i v B. A: Rusi, B: dvořenín, ohniščenín, Slověnín, ale Srbi.

   I-kmeny jsou správně s jednoslabičnou výslovností: A: drozn (místo "drozd", tvar dosud žije v západních Čechách. To by mohla být jakási stopa k pátrání po osobě nebo osobách, od nichž vpisky pocházejí). Glosy B: pěsn, žizn. Hláskoslovně sem patří i "jesetr".
   

   N-kneny středí: správně v A: slémě, v B: břiemě, témě, nikoli -eno.
   

   Sklonění podle "duše": v A správně "jatrvenici" (duál), v B: veřeje, snad i stěžeje, hacě, dásně (není-li duál od "dásno"), odchylně snad "chřiepě", neboť bychom spíše čekali duál.

   I-kmeny v plurále (resp. duálu) vesměs správně: A: pleci, B: brvi, kúzni, snad i debři.
   

   Ostatní: Podle rigorosních zásad je dativ "kurencóm" /A/ odchylný, přesné by bylo "kurencém". Dále: "lýtky", rovněž A, kde by měl být spíše duál, nejde-li ovšem o nohy více lidí, které by se počítaly v čísle množném ("lýtky vojnóv" a pod.). V glosách B správně: gen, zákona, instrumentál obezreniem, ač mluvnice žádají "obezrením", tento tvar je však mladší.
   

   R-kmeny jen v B: neť správně, matera místo "máti" odchylně (jako "dcera").
   

   Nejdůležitější jsou však z toho odstavce "fantastické archaismy" od u-kmenů ženských a n-kmenů mužských, které nenalézáme nikde jinde ve staročeských textech, počítaje do toho i EJ a RZ. Jde o nominativy, a to pouze v glosách B: ječmy (ječmen) dále kory, kamy, kony (konev), koty (kotva), kroky a dokonce kry(krev - není doložena ani ve staroslověnštině, viz V. P. Besedina-Nevzorova, Starosl. jazyk, Charkov 1962, str. 170), luby (láska), raky, svekry, věty (tomu asi písař nerozuměl a překládal tak latinské "ramis", považuje slovo "veti" snad za nom. plurálu, je to však nom. sing. '"větev"). Odchylkou je zde "želv" (indoevropské "ghelus", ale již i ve staroslověnštině je "žel7v6") a "breskev". V glosách A jsou již jen novotvary: křemen, krokvy (plur) a mrkev.
   

   V glosách B je správný nominativ "vrchy" od mužských n- kmenů, kdežto v RK čteme "odchylné" "vrši". Není tedy pravda, že by "padělatel" vůbec neznal n-kmeny, ať mužské nebo ženské.

   Ze zkoumání deklinací vyplývá: glosy B mají skloňování sterší a vzhledem k tomu, že je jich třikrát více než glos A, daleko správnější, počet odchylek je daleko menší.
   

   b) časování: je zcela ve shodě s dosud sledovanými gramatickými kategoriemi. Glosy A mají starobylý imperativ "prospi" (posyp) od s7po = súti, sypati. 1. osoba od sloves typu "prositi" a "trpěti" vždy správná na -u, nikoli na -ím: A: kvašu, B: blažu; ceďu, měřu, poluču (ruské polučiť = dostati). Důležité zejména je, že 3. osoba sing. má tu správnou koncovku -í: soudívá se, že Hanka v RK archaisoval, a to špatně, tím, že sem vkládal koncovku -ie (kúřie, mútie), ač ani v EJ, ani v RZ tato koncovka není. Také v MV je v glosách A. "svrbí", v glosách B lúbí, malí (zmenšuje), pudí, rozhlásí, vadí se, vdruží se, drážní.
   

   V glosách B jsou dále starobylé formy: inf. hřésti, 3. os. "lepce" od leptati, zvratné pláče se.

   Slovesný vid nelze v MV sledovat: přesto se zdá, že výraz "střel vrženie" je nedokonavé ("vrhání" od "vrci").
   

   Nejzajímavější jsou tu však dvě archaická primární slovesa, totiž "teg-ti" táhnouti a patrně "steg-ti", tedy steci, upevňovati, figere, známé zejména z našeho substantiva "steh". Přepis Paterův "stiehu" je nesprávný, neboť tvar by asi zněl "stahu", Patera zřejmě odvozuje tuto formu od "stahovati". Kromě hláskoslovných důvodů tu padají na váhu i sémantické, neboť "táhnouti" je zřejmě již od starých dob míněno konkrétně, kdežto "tíhnouti" přeneseně. Ve slovesu vězí staroindický kořen "sthag", "sthagami", latinské tego, řecké stegé = krov, příbytek. Význam je vždy obdobný: kryji, stahuji, zpevňuji, obklopuji, držím pohromadě. V konkurenci jiných, podobně znějících sloves výraz ovšem zanikl. Naše "stehuji" je ovšem již novodobá odvozenina.
   

   Časování je tedy v MV bez odchylek, ale tvary v B jsou opět poučnější a archaičtější než v A.
   c) ostatní
   Adverbia "ščedně" a "všedně" dokazují, že MV vznikla v nářečí, kde dominovala adverbia na-ě. Je tedy MV blíže MPKV než Rukopisům nebo i našemu Ev. sv. Jana.
   

   "Střelže vrženie". Příklonka -že je tedy připojena i k substantivu, další doklad vysokého stáří glos B. V novějších památkách, RZK nevyjímaje, přiklání se toto enklitikon již jen k zájmenům a spojkám.
   

   Kapitola 6. Kmenosloví a porovnání glos A a B podle druhů slov

   Pokud jde o tvoření slov v MV, napočítal jsem asi 150 různých suffixů, základních i odvozených, jednoduchých i složených. Počítám v to i ty, které charakterizují jednotlivé deklinace. Z toho počtu jsem zjistil v A 19 přípon, jež se nevyskytují v B, a 52 suffixy, které nejsou zastoupeny v A. Příklady jsou ovšem tak nečetné, že z jich nelze dělat dalekosáhlé závěry - až na jeden: velkou vynalézavost "padělatele", který nepracoval podle žádného schématu. Nepadá tedy v úvahu domněnka, že by tu šlo o neorganickou část glos, vložených do původního tělesa.

   Nejdůležitější z této kapitoly je však toto zjištění: glosy A mají jen 7 sloves, glosy B asi 36; glosy A mají jen tři adjektiva, glosy B 43. Tento výpočet, na nějž není nic na světě jednoduššího, dokazuje pravost glos B, neboť každý falsátor, zejména takový, který by pracoval s úmysly Hankovi přikládanými, by byl vpravil do textu především substantiva. Kromě toho i tato slovesa a adjektiva pocházejí v zásadě z běžných oblastí lidské činnosti a nejsou určována nijakými honosnými cíli. Kdybychom se snažili vyzkoumat, jaký je zdroj glos B, zacházeli bychom příliš daleko; lze však odhadnout - jak jsme ostatně již v první kapitole učinili - z jaké asi činnosti slovesa pocházejí. Je to důležité hlavně proto, že sloveso je v řeči nositelem děje.
   

   Slovesa, z nichž by se dala předloha pro glosy B aspoň částečně posoudit, jsou zejména: drážní (incitat), drebne (stat rigidus), hřésti (sepelire), hýřiti (delisquere), kúpiti (emere), malí (minuit), matuřejú (senescunt), snad i měřu (metior), ostrabi (restauravit), plakati (flere), poluču (nanciscor), připíjeti (libare), pudí (repudiat), rozhlásí (fama frequentat), skruši (confregit), stehu (figo), taže (ducit - snad exercitum?) tká se (pervagatur), pomiluj (miserere), užasne (obstupescit), vadí se (litigat), vdruží se (inserit se). Zdá se, že tu byla podkladem nějaká kronika, líčení mravů a zvyklostí slovanských kmenů, z nichž některé jsou přímo jmenovány (Srbi, Rusi, Slověnín); byla tu řeč o jejich mythologii, správním aparátu, počátcích básnictví a snad i bojích a obléhání. Nic takového nebylo materiálem pro glosy A, jejichž nečetná slovesa (češrati, dře, prospi kurencóm, odřieti a snad i zievati) patří do sféry řemesel, domácích prací a rodinného života.
   

   Kromě toho se přimykají ke slovesům z glos B i verbální substantiva na suffixy -ánie, ěnie atd. Nalézáme zde: domněnie, obezřenien, pěnie, plesánie, (minor triumphus), skládánie (poema), uloženie (depositum), věděnie (scientia) střel vrženie, vzkřiešenie, znamenie (omen). V glosách A je pouze jedno subst. toho typu (rozhněvánie). Tamtéž cílí suffix -dlo, který značí nejčastěji (ač ne vždy) nástroje a přístroje. Je v glosách A 6x, v B 7x, to znamená, že převahu mají glosy A. Suffixy -ka, -ice, a pod. se vztahují v A spíše na různá nářadí, a vůbec předměty neživé, nanejvýš názvy zvířat, v B jsou to nomina agentis. Tak nacházíme v A: klenice (cornus, botanický název), křepelice, krtice (krtí samice), lyžice, makobice, výjimkou nunvice a poludnice; dále přeslice, police, sveřepice, svinice, vlaštovice, žitnice (sýpka). Zcela jinak v B: dennice, výjimkou hořčice; kečice (bujný vlas), výjimkou lahvice; zato lútice, medvědice, mléčnice (mléčná dráha), ač i mračice (rubus); ostřice (mlž, poskytující nachové barvivo); je tu sice pijavice a podplamenice, ale početnější poselnice, pravice, sudlice, súdnice (praetorium), světice, teplice (lázně), proti točenici a štěnici; udice, úplavice, ale vlchvice. Tedy v A je "domácích" 14, exotická 2, v B je "domácích" asi 10, exotických 15.
   

   Stejný protiklad je u suffixu -ík. V glosách A je toliko námezečník (hermafrodit), rybník a větrník, ale v B: črnoknižník, desietníci, (decuriones), pícník (pabulator), plamenník (kdo vrhá plameny), pleník (zajatec), poskočník (tanečník), řečník, ukrutník (t. j. loupežník, latro!).
   

   Jmen, která se nám nyní jeví jako bez suffixů, je v A asi 160, v B asi 425; k těmto je nutno připočíst komposita, pokud jsou bez přípony (na př. děvosnub). V tom jsou glosy A a B přibližně v rovnováze. Pozoruhodné jsou však tyto archaismy v B, upomínající na obdobná slova RZK: čaroději, jablo, krahuji, kruši (fragmenta), neť, paž (pažení), posah, prok (v RZK "prokný"), ryd, ryk (obé "singultus"), rysk, skop, skoti (stáda), skřet, skula, sti (favi), tvrď (v RK tvrdost nebes, obé značí firmamentum, stejně jako ve staré ruštině), úp, vran, vrv aj.
   

   U suffixu ovitý: pozoruhodné je domovitý, v RK ledovitý, obé od u-kmenů.
   

   Složeniny: Mnoho námitek bylo a dosud je vznášeno proti RZK i proti MV, že počet komposit je neúměrně vysoký nebo že jsou "nestaročesky" tvořena. Bývá postupováno ryze kvantitativní methodou, totiž počítáním, a poukazuje se na to, že jedině v Klaretově slovníku je více slov tohoto typu, než v RZK, ale že jsou to "kalky" z němčiny a ze středověké latiny. Ale k zevrubnějšímu rozboru je tu třeba trochu hlubšího pohledu na věc. V MV, glosy A, jsou jen 4 složeniny, v B 43. Z tohoto počtu je nutno vyloučit některá slova prastarého původu a etymo1ogie ne zcela jisté, např. v A jatrvenici, poludnice a trpaslék, v B děloha (děto-loha?), hranostaj, kuroptev, pastorek, medvědice, zářuj (prý za říje, ač máme i říjen) Toto zářuj by byla spřežka, parasyntheton, lišící se od vlastních složenin tím, že obě části slova mohou samostatně existovat (jako lat. agricultura = agri cultura). Ostatní komposita zde uvedené, k nimž lze přiřadit ještě mnohá jiná, dokazují, že v praslovanštině byl tento způsob tvoření slov hojnější než v novějších dobách. Ke spřežkám patří i "nadělibóh" - avitarium.
   Mezi složeninami v MV, jež nám nyní zbyly, a kompozity RZK jsou hlavně tyto zásadní rozdíly:
   

   V R jsou převážně adjektiva, v MV není ani jedno; v MV jde o prozaické názvy a pojmy, v R zpravidla o vyjádření básnické myšlenky. Dále: Zásady tvoření komposit jsou v obou památkách různé. Složeniny lze dělit buď morfologicky, t.j. z jakých druhů s1ov jsou složeny, nebo syntakticky, t.j. s přihlédnutím ke konečnému významu takto vzniklého výrazu a k věcnému poměru obou jeho částí k sobě navzájem, případně ke jménu, jež provázejí. Abychom zachovali "tradice" protirukopisného boje, volíme zde tento druhý způsob. Podle něho rozeznáváme

   1. typ dvandva, kopulativní (např: "červenobílý" = červený a bílý). V MV není zastoupen, v RK je dlúhopustý, šedošerý, jarobujný.
      
   2. typ karmadharaya, při němž jedna složka komposita určuje, blíže označuje druhou, na př. "Velehrad"= velí, veliký hrad. V MV by sem patřila: bělbóh, blahorodie, bláhozvučie; blahodobie, črnobýl, jarobud (?), kuropěnie, letorosl, milosrdie, ostropezd, plnolunie, pravoslavný, prvospie, Středozemie, Svatovít, trénožka, trézubec, vesmír; v R sem náleží: bělestvúcí, milosrdie, vysokorostlý, zlatohlav, svatocúdný, siehodlúhý.
   3. typ tatpuruša, např. bratrovražedný: jedna složka komposita je druhé podřízena, na ní závislá. Sem náležejí i komposita, v nichž je jeden komponent od slovesného základu. V češtině je tento způsob tvoření komposit stejně hojný jako kterýkoli jiný, (na př. drvoštěp, hlinomaz, žertovné "lapiduch" a další). V MV Máme děvosnub, letopisec, liceměrník, lichoplesy (A, B), ptakopravce, Radihost, rukojet, Světlonoše, Sytivrat, vodovod, vojevoda. V RK: zlatonosný, vltorečný, pravdodatný, pravdozvěstný, blahodějný, hlasonosný, hrózonosný, krupobitie, kuropěnie, Vlaslavobojec, vojevoda, čaroděj: z toho krupobitie, kuropěnie, vojevoda a čaroděj i v MV.
   4. typ bahuwrihi, t.j. "mající mnoho rýže" modrooký, t.j. mající modré oči atd. Tato komposita si nelze myslit bez jména, k němuž patří, a nazývají se někdy také "extensivní". V MV by to byly tyto výrazy: črnoknižník, stonožka, třihlav, vlkodlak, dvětělec. V R: strebropěnný, zlatopieský, věkožizný (?), jarohlavý, lepotvorný. Podotýkáme, že někdy nelze vést přesné hranice mezi těmito typy.
   Mezi těmito skupinami lze vidět ještě některé odrůdy, jejichž popis by se vymykal z mezí této úvahy; zmiňuji se toliko o kompositech metaforických, jejich osou je srovnání: stříbropěný - mající pěnu jako stříbro; siehodlúhý - dlouhý na sáh atd. V RZK je jich několik, ale tento způsob vyjadřování je běžný v každé poesii, slovanskou nevyjímaje. Znám na třicet příkladů z písemnictví ruského, jugoslávského i bulharského.
   
   Doplňme tento odstavec statistikou:
   

   typ komposit	v MV z celk. počtu 35	v RZK z celk. počtu 26
   dvandva	0	3
   karmadharaya	19	6
   tatpuruša	11	12
   bahuvrihi	5	5
   z toho metaforická	0	3

   Opakujeme, že jsme z MV vyloučili komposita, která se aspoň v době, kdy byly vpisky pořizovány, jako složeniny necítila. Z výše podaného výpočtu plyne převaha typu "karmadharaya" (celkem prozaického, popisného) v MV a větší počet ostatních typů, jež dávají větší básnické možnosti, v R.
   

   Závěr: (shrnutí)

   Zjistili jsme zkoumáním gramatických kategorií textu MV, pokud to bylo při lexikální povaze památky možné, v zásadě toto:
   Hláskoslovně jsou glosy A ("Pravé") a B ("Podvržené") zhruba na stejné úrovni. Po této stránce patří MV zcela do 13. století, patrně do jeho druhé poloviny. V konsonantismu jsou však glosy B archaičtější než A. Pravopis glos B je starobylejší než u glos A (psaní hlavně "c", "u,v", "ch", zdvojené hlásky), ale rozdíly nejsou tak veliké, aby bylo možné vidět v glosách B uměle vkomponovaný celek.
   Tvarosloví glos B. je po všech stránkách starší a správnější než u glos A.
   Podle výběru glos, způsobu jejich tvoření a po stránce sémantické se jeví provenience glos B jiná než glos A. Tyto pocházejí z různých činností řemeslných, ze soukromého života, tyto z převážné části z nějakých nám neznámých kronik, letopisů nebo líčení spíše státních starožitností slovanských, nikoli však z epických nebo lyrických skladeb.
   Jeví se tedy dochovaná část MV opisem starších předloh, ale co do stáří se značně různících, pořízeným s vnitřní důsledností, projevující se ve všech zkoumaných gramatických kategoriích, aniž však lze zjistit jakou spojitost - s výjimkou několika náhodných výrazů - s komparsem RZK.
   Je nyní na ostatních vědeckých disciplinách, které mají k problému co říci, aby zaujaly své stanovisko (literární historie, dějepis, archeologie, paleografie a chemie). Naše práce, která chce být povšechným lingvistickým rozborem, jenž si zdaleka nečiní nároky na úplnost a ponechává značné pole působnosti hlavně výzkumům etymologickým, dochází k tomuto závěru:
   Moderní filologie by neměla mít důvodu k pochybnostem o pravosti B glos Mater verborum, neboť jejich vnitřní zákonitost dokazuje jejich starobylost v dostatečné míře.
   V Malé Morávce dne 11. 3. 1972.
   Dr. J. Enders