Nadpisy "kapitul" - nehomogenní část RK

PhDr. J. Enders

Podávám tyto úryvky v přepisu:

• (Po)lanóv i vyh(nání);
• počíná sě kapitule šestmezcietma třetiech knih o pobití Šasíkóv;
• počíná sě o velikých bojěch křesťan s Tatary;
• počíná sě kapitule sedmmezcietma třetiech knih o vícesttvie nad Vlaslavem;
• počíná sě o slauném siedání;
• počíná sě o velikém pobití;
• počíná sě kapitule osmmezcietma třetiech knih o piesniech.

Slova "o velikých bojéch", "o vícestvie nad Vlaslavem" a "o siedání" jsou takřka doslova a do písmene přejata z vlastního textu RK.

Při podrobnějším prozkoumání těchto několika řádek zjišťujeme celou řadu odchylek, případně i chyb proti důsledné mluvnici RK; jsou tu pochopitelně vzhledem k různým záměrům pisatelů (a skladatelů) i zásadní odchylky stylové. Máme na mysli tyto jevy:

1. Genitiv "Planóv" pochází z úryvku nadpisu, kterým byla označena první úplná zachovaná část RK, Oldřich. Nadpis následoval po předchozí skladbě, z níž máme útržky na proužcích a o které přes Rutarovy emendační pokusy nevíme nic jiného, než že to byla skladba epická. Tedy: vlastní RK má u souhláskových kmenů typu "Polenín", pouze náležité genitivy plurálu "Polan (přímo v Oldř.), křesťan, Tatar, pohan, Pražan" a nikdy jinak. U-kmenový tvar "Polanóv" je vošem dostatečně doložen v jiných stč. památkách, ale je to neologismus značně mladší.
2. Samo slovo "kapitule" (básník Jaroslava by byl asi napsal "kapitula", i když je samozřejmé, že pěvci RK sami své dílo nesebrali a neroztřídili) je vedle slova "kapla" a patrně "tábor" (obě v mladším Jar.) jediné slovo prokazatelně nečeského původu.
3. "Počíná sě". Mluvnicky nelze proti tomu nic namítat, ale úzus RK je jiný. Předně bývá tohoto slovesa v RK i v RZ užíváno buď přechodně (počíti něco) nebo absolutně bez zvratného zájmene (na vzchodě jutro počínáše Jar.). Dále: "počíná sě" je nepochybně preasens; v takovém případě vykládám obdobné případy jako aoristy. Praesenta totiž jsou mnohdy nestažená: podvíhaje sě, poznaje, srážajevě straně obě, v MPKV želej; lze sem přiřadit k "rozvlajáše" z RZ. Básník RK by tedy snad spíše užil tvarů "počínaje sě", okud by se nedal ovšem řídit metrickými důvody.
4. "třetiech knih" místo žádaného "třetích". Tato odchylka je ovšem i v samotném RK dosti častá, ale nikoli důsledně provedená. Máme i tvary "správné": cuzích (2x v Záb.), rohóv lesních (Jar.). dativ "pomoc úfajúcím" a další. Zde však máme třikrát za sebou "třetiech". Odchylka sama svědčí o východočeském původu RK a lze k ní nalézt styčné body v chorvatštině, zejména v čakavském nářečí: i zde je "ikání" jako "proměníše" a "jakání" jako v našem případě. Nověji dokládá znovu J. Bělič ve svém nástinu české dialektologie genitiv "jech" místo "jich" jako metaplasmus dodnes žijící na tomto území; je to forma konstruována podle "těch, oněch, jedněch" aj.
5. "O vícestvie". Odporuje výrazně jazyku RK. Ten má totiž (stejně jako RZ a další naše "sporné" památky) důsledně v lokále správné tvary: na podchlumí, o pobití, po chrastí, ve spaní, o siedání, v súkromí. Ani kdybychom zde akceptovali nominativ "vícezstvo", nebyl by závěr jiný, neboť RK má důsledně "vícestvie" jako "znamenie". Zdá se tedy, že písař těchto nadpisů téměř každé "náležité" í měnil na "ie", jako je tomu v Písni Vyšehradské, kdežto "zvratná analogie" ie za í(máme-li jev tak vykládat)je ve vlastním RK spíše výjimkou.
6. "O pobití". Mechanicky lze chápat slovo ve dnešním smyslu: pobití nepřátel. Ale k logickému smyslu nám chybí jádro této promluvy: pobití koho? Zřetelnější je v Ben. "pobitie jim", tj. Sasům. Ve staré češtině znamená "pobití" též bitvu a zdá se, že je tomu tak i zde. Záboj tedy je skladba "o veliké bitvě".
7. "O piesniech". To je tvar odchylný, ovšem častý v "pravé staročeské" literatuře a vznikl analogicky podle "chlapiech". Ale v RZK jsou substantiva tohoto druhu skloňována důsledně podle vzoru "kost": "ve vlastech"; nikdy "ve vlastiech", z vlastí, nom. akus. vok. piesn. instrum. žizňú atd.
8. Vazba "kniha o piesniech" patří asi ke staročeské próze, ve skladbách básnických, tedy v RZK, stává tu genitiv "Kniha piesní" v RK ovšem není, ale je tu "dřevce ostrú hrotú, ščít dvú zubů" a jiné genitivy - blízké dnešnímu způsobu vyjadřování. Předložka "o" měla ve staré češtině širší význam o častější frekvenci než dnes, neboť značila též "okolo" a "ob". Kniha o piesniech" je obrat "správný" a proto nebyly proti němu vznášeny námitky, i když ve starším jazyce je tu častěji buď číselná označení nebo závislost na substantivu "dějovém": dielo o korábiech, dielo o rolí" (jako "pracovati o něčem"). Toto starší "o" vyjadřuje velmi početné prostorové, časové i příčinné vztahy a je doloženo v této funkci již ve staroslověnštině; v RZK nikoli, v MPKV sem patří "o kaké laskavosti želéje".
9. Proč užil pisatel plurálu "knih", jde-li o jednu třetí knihu složenou z mnoha kapitol? Protože plurál bývá ve starší próze častější než v dnešním jazyce. Svou bezprostředností se RZK blíží i zde spíše lidové češtině: o jednom objektu se užívá jednotného čísla, o více objektech dvojného nebo množného. Hojné doklady této větší frekvence stč. plurálu přinesl Gebauer ve svém IV. dílu Hist. mluvnice.
10. Šestmezcietma, sedmmezcietma, osmmezcietma. K těmto číslovkám lze přičinit celou řadu poznámek, dokazujících naprostou nesourodost tohoto způsobu počítání proti RKZ, i když v Rukopisech není obdobný případ doložen. Předně je tu zkomolené "mez", kdežto v RZ nacházíme "mezu" a v RK náležité "mezi" (mezú je duál, "mezi" patrně bezpředložkový lokál sing.). Tyto tvary tedy znamenají doslovně "šest, sedm, osm" mezi desítkami, tedy dvacet šest, dvacet sedm a dvacet osm. Dále je tu asimilace "-cietma", kdežto v RK je vždy starší "dvadesiet, třiedesiet", nikdy "dvacět(i), třicět(i). Konečně je pochybné, že by byl básník RK cokoli takto počítal. Logický pořádek je ten, že se nejdříve uvede větší jednotka, tedy "20" a po ní menší, tj. "6" atd. ač je také od nejstarších dob doložen způsob opačný, že totiž menší číslovka jde před větší a dokonce určuje i sloveso, které se k ní váže (znám doklad o Hom. Od., kdy po číslovce "52" následuje sloveso v duálu). Domnívám se, že by byl autor RK počítal "dvadesiet i šest", jak je tomu ve staroslověnštině, i když tam mohla spolupůsobit řecká předloha. Počítání "dva mezi desítkami" atd. je umělé a působí dost strojeně, nepřirozeně, a proto se nedochovalo. Analogii k počítání "dvacet šest vidím v 01. "tři sta pól sta vojnóv".

Protože myšlenka, že by nějaký padělatel myslil při tvoření svého falsa i na to, aby odlišil nadpisy kapitol proti vlastnímu jejich obsahu jazykem a stylem, je absurdní, nabýváme nového důkazu o absurdnosti falsátorské činnosti samotné.

V Bruntále dne 25.2.1974