Čtenář této stati bude možná z několika důvodů poněkud zklamán. Předně proto, že se nedoví nic nového z věcných důkazů rukopisné obrany. Ty se doví, bude-li chtít, z mých větších i menších pojednání. Mnou zvolené nadpisy “Jazykovědný rozbor Rukopisu královédvorského, zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných” a “Rukopis zelenohorský a královédvorský, vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie” jsou mnohomluvné. Formuloval jsem je tak, aby bylo moje stanovisko k věci už od počátků zájemcům zřetelné.

Nejde mi zde o dějiny sporu v celé šíři za posledních třicet let. To ponechávám znalcům lépe povolaným, kteří nahlédnou i do zákulisí celého tohoto ne zrovna zdařilého divadla. Mou zájmovou oblastí byla vždy jen odborná stránka problému. Nemám sklon ani schopnosti, ba vlastně ani možnosti k nějakému skandalisování. Nedoví se tedy čtenář nic o vzájemných vztazích tehdejších vládních a stranických činitelů, kriminalistů, Musea, Ivanovovy komise...

A ještě v jedné věci jsem nucen žádat za prominutí. Je to občasný subjektivní přístup k věci, jenž je za daných okolností nevyhnutelný.

V souvislosti s tím, co bylo výše řečeno, buďte dovoleny dvě řečnické otázky: 1) Bylo a je dosud hlavní pohnutkou činnosti odpůrců jen a jen vědecká poctivost a láska k pravdě, jak již více než sto let hlásáno? A 2) Je skutečně jediným cílem obránců bojovat proti Masarykově politické a kulturní demokracii, proti hlavnímu organisátoru protirukopisného vystoupení?

Ke své práci jsem přistoupil se znalostmi z počátku velmi nedostatečnými. Jak by bylo možno jinak, když staročeské znění “podvrhů” bylo tak dlouhou dobu nedostupné? Podávaly se nám vždy jen novočeské překlady vybraných částí, ne vždy dokonalé. Otázka byla přece rozřešena “jednou provždy” a za “konsensu odborníků”. Zdravý rozum by ovšem usoudil již při prvním pohledu na pergameny jinak, jak to projevil např. Jakob Grimm. Já však nezapírám, že jsem byl kdysi také ovládnut pocitem skepse a snad též osobní malosti. Jak se mohu já, člověk ve vědeckých kruzích takřka neznámý, na zeměpisné i společenské periferii žijící a k tomu původním oborem nikoli bohemista nebo slavista, ale klasický filolog, odvážit diskuse s takovou přesilou lingvistů, historiků, paleografů, literárních vědců? Jak se budu moci s těmi texty a se všemi námitkami potýkat? Budu musit hledat doklady v nějakém slangu, v obskurních nářečích a podřečích nebo v básnických neologismech? - Ale jaké překvapení! Krok za krokem jsem vnikal do vzácné a přesně zjistitelné starobylosti jazyka - ne ovšem umělého ztrnulého výrobku nějakého mystifikátora, ale útvaru organicky se vyvíjejícího - a zjistil jsem, že mi leckdy stačí nahlédnout do knih našich nebo jinoslovanských učenců a jejich výsledky na RKZ prostě aplikovat - leckdy dokonce po nenadálém zkonstatování, že historické gramatiky jsou v rozporu s důvody, jež byly proti RKZ uplatňovány. A to nemluvím o jevech či zákonitostech, o nichž neměl na začátku minulého století nikdo z obrozenců ani tušení; ba jsou tu jemnosti, které zůstaly skryty netoliko Fejfalíkovi, Kopitarovi nebo Vaškovi, ale i Gebauerovi, Flajšhansovi, Zubatému a jejich následovníkům.

Věcně bylo tedy vše v pořádku, ale do cesty se postavily překážky, řekněme, politické. To, co bylo pro národ v XIX. století jakýmsi palladiem, stalo se po vítězství (?) realistů (??) skvrnou, jež potřísnila duši národa. Pokusy o rehabilitaci Rukopisů byly a snad ještě jsou označovány za zpátečnictví, škodlivou reakci, fašismus, extremismus a kdo ví co ještě. Publikační činnosti obrany byly kladeny v cestu nejrůznější zábrany, ale opačné stanovisko mohl projevit každý kdekoli a kdykoli. Sebevětší zpozdilost, třebaže dávno vyvrácená nebo z nezasvěcenosti nahodile ulovená se tiskne nejen v pochybných plátcích, ale i v obecně uznávaných periodikách.

Ocitám se tedy v příkrém protikladu: potírám a porážím - celkem snadno - oficiální vědu. To zní namyšleně, ba drze, třeba i směšně, ale spravedlivý úsudek bude moci vyřknout teprve budoucnost po konfrontaci obou hledisek, obou pracovních metod. Neboť jak si počínají odpůrci RKZ? V jazykozpytu opakují totéž už sto let, argumentují prostě rozdílností gramatiky z “pravé” staročeské literatury proti systému RKZ. Neplodnost takového počínání se dá dosvědčit pokorným návratem k Palackému a Šafaříkovi, hlavně k tomu, neboť jednoznačně dokázal větší správnost RKZ, zlomku Evangelia sv. Jana i glos Mater verborum proti úpadkové, valně pokleslé dikci textů pozdějších, kladených hlavně do století XIV. Doznávám, že na podkladě novějších výzkumů vlastně jen rozšiřuji nebo rozmělňuji důkazy, které tento velký učenec a buditel již před více než sto padesáti lety nastínil nebo vytušil.

V posuzování literární hodnoty RKZ zaostala naše literární věda ještě mnohem více než lingvistika. Vyčerpávala se bezvýchodnými útoky na metrickou stavbu RKZ, hledala obdoby k modernímu romantismu a sentimentalismu, sháněla slovní shody buď imaginární nebo samozřejmé se svévolně vytahovanými jednotlivostmi z novodobých slovesných děl. Nehledíme-li ke starým úvahám Nebeského a Květa, musíme prohlásit, že estetický nebo poetický rozbor RKZ dosud “oficiálně” vypracován není.

Za tohoto stavu věci jsem ovšem musil postupovat jinak. Nemělo smyslu obírat se zvlášť kdejakou námitkou, ale bylo třeba provést komplexní rozbor všech gramatických kategorií a shromáždit typologické znaky ústní (orální) poesie RKZ, zkrátka zlikvidovat útoky na RKZ uváděním faktů a zase faktů! dílčí námitky, od jejichž množství si odpůrci tolik slibovali, padají tím samozřejmě také, ba jsou vyvráceny tím pádněji, že při hlubší analyse vysvítá jejich nicotnost.

Je tu ještě jeden problém: materiální zájmy dneška, nedostatky ve vzdělání. Ideály duchovna, národní čest budoucnost, vlastenectví nebo dokonce slovanství dnešní Čechy nezajímá. Řadový občan chce mít hodně peněz a málo práce, auto, chatu, možnost zahraničních zájezdů spíše komerčních než jinoúčelových. V tom všem je jedna z příčin, byť ne ta hlavní, že formální nebo společenské vědy upadly spolu se zánikem klasických jazyků na školách a s jinými činiteli. V této situaci, jež ovšem není jen “výsadou” našeho národa i státu, nelze očekávat hlubší porozumění Rukopisům. Při mých ústních i písemných diskusích, pokud vůbec byly, ukázala se buď naprostá neschopnost porozumět mým argumentům nebo tupé ulpívání na dávno překonaných dogmatech, jejichž nedostatečnost by snad část naší inteligence dokázala uznat, kdyby ovšem šlo o jiné než rukopisné otázky.

Jsem ze staré vlastenecké rodiny; snad nebude od místa zmínit se krátce mých začátcích s Rukopisy. Okrajový nebo povšechný zájem o ně jsem měl vždy, ale o hlubším proniknutí věci nebo systematickém bádání nebylo řeči. Můj otec byl právník; jednou se mne zeptal: “On ten Hanka padělal ještě něco jiného?” Přisvědčil jsem, následuje tak domněnky jiných rukopisců, neboť jsem již něco věděl z Marešovy “Marnosti bojů proti RKZ”. Propastný rozdíl RKZ a drobnějších domnělých Hankových podvrhů byla ovšem dobrým argumentem starší obrany; odpůrci hledali namátkové shody Písně pod Vyšehradem nebo Mater verborum, ale neujasnili si, že uvádějí malichernosti a k tomu sporné, kdežto zásadní věci jim unikají. Ale otec tehdy pokrčil rameny, jako by říkal: “Kdo včera lhal, tomu se zítra nevěří.” Tedy právnický poměr k věci stejně jako kdysi v Kuhově procesu nebo v Barašíkových sporech s Ivanovem. Moje matka, která věděla o Hankově občasné ješitnosti a samolibosti, se ptala nějak takhle: “Proč se Hanka k těm falsům nikdy nepřiznal? Vždyť by z nich měl věčnou nebo alespoň dlouholetou slávu! Což nebylo dost pokusů napodobovat starou češtinu, psát cyrilicí nebo vymýšlet všeslovanské esperanto?”

Moji profesoři na píseckém gymnasiu byli dobří odborníci. Jak se na ně s časovým odstupem dívám, zdá s mi, že někteří z nich byli přesvědčenými odpůrci, jiní tichými obránci. “Běda mužům, kterým žena vlade!” (citát je nepřesný, ale prof. Bešta jej uváděl takto); “Moravo, Moravo ... a jaké to koňstvo rodí půda tvoje” citoval prof. Kotrba s mírně ironickou narážkou na předpokládané falsátorství Hankovo. Je známo, že místo toho koňstva se někdy vkládalo do písně “duchaplnější” potomstvo, třebaže se nad tím v téže sloce mluví o “chase ušlechtilé”. Jaké to pošetilosti je nutno v našich souvislostech stále napravovat! Oběma profesorům buď zde vzdána čest. Na starých středních školách se ovšem učilo dogmaticky, sporné problémy měly být řešeny teprve na fakultách. Nu, nikdo nebude popírat, že 2 x 2 = 4; ale ve staré příručce literární historie čteme, že Píseň pod Vyšehradem “nalezl” (uvozovky jsou od autorů knihy) Hankou nastrčený Linda. Zde se asi papír, na němž toto stálo, rděl hanbou, o pisatelích knihy to říci nelze.

Po maturitě jsem ovšem na Rukopisy neměl čas, ale nebudu zde líčit svůj životopis. Přejdu na druhou polovinu šedesátých let, kdy mě zaujaly Ivanovovy články v Literárních novinách. Autor tu psal o Rukopisech reportáže nebo již později pověstnou “literaturu faktu”. Byly to stati zajímavé, líčení poutavé, dramatické a zdálo se též objektivní. Dopsal jsem Šonkovi, který platil za obránce a vystupoval jako nějaký “advocatus diaboli”, hájil zejména Hanku. Navázal jsem s ním spolupráci, jež trvala nějakou dobu, a poznal jsem též Ivanova osobně. Tomu jsem dokonce adresoval nějaké připomínky k jeho tehdy chystané knize “Tajemství RKZ”, ale byly to jen málo významné drobnosti. Šonka mi věnoval některé knihy k rukopisné problematice, pokud je měl dvojmo; měl velmi obsáhlý archiv i literaturu. Postupně jsem navazoval styky též s jinými rukopisci: s K. Urbanem, J. Vopravilem, Zd. Zachystalem, L. Skokánkem, J. Riegrem, F. Adámkem, B. Barašíkem, nakrátko i s V. Kopeckým. Šonka kladl lingvistické a literárněvědní otázky, k nimž jsem se ovšem jako samouk jen ponenáhlu propracovával, až na druhé místo. Stále zdůrazňoval výzkum hmotné stránky obou rukopisů. Tím se ovšem nakonec zcela přimkl k Ivanovovi, ač vždy zdůrazňoval možnost, že text sám je starý a že po objevu Ivanovových palimpsestů budou některé problémy ještě méně řešitelné než dříve. Naneštěstí se dali někteří dosavadní obránci RKZ výklady Ivanovovy komise přesvědčit a další obhajoby našich textů se vzdávali, nevyčkavše oponentního řízení, jímž byly výsledky “posledního útoku na vlastně zřícené již tvrze” (abych užil ironických slov Marešových) jak odborníky, tak i samými kriminalisty a později obránci RKZ oslabeny a potom i zcela vyvráceny.

Ale za onoho stavu věcí, kdy Ivanov zdánlivě triumfoval, se stala moje spolupráce se Šonkou - o Ivanovovi nemluvě - nemožnou. Už proto, že dle mého mínění je nutno nově řešit celý problém ve všech zúčastněných vědeckých disciplinách od základu. Nejsem chemik ani paleograf, a tak jsem se rozhodl zanalysovat Rukopisy po stránce jazykové (ve všech gramatických kategoriích) a stylistické, i když - nebo právě proto - že se jazykovědná pevnost odpůrců zdála nejodolnější.

Mezitím přišly události roku 1968 a pozdější. Otázky nás zajímající dostaly jakýsi nový impuls vydáním musejního sborníku “RKZ - dnešní stav poznání” (Praha 1969), z něhož jsem se zvlášť zaměřil na studii M. Komárka, soustředěnou na jazykovědnou stránku našich textů. Tendence tohoto pojednání stejně jako ostatních statí (historie, právo, paleografie, dějiny sporu) byla ovšem “tradiční”. Obráncům RKZ se dávalo za pravdu zřídka nebo nikdy.

Vydal jsem tehdy svou první větší práci, ovšem jako strojopis, který jsem rozeslal ostatním přátelům RKZ; originál šel do Prahy ke Karlu Urbanovi, jenž byl jakousi hlavou - nikoli Rukopisné společnosti, jež byla dávno zrušena, ale jen našich snah, které by se daly označit téměř jako poloilegální. Vzhledem k tomu, že český národní život se zdál v těch letech trochu oživovat, pokládal jsem tuto akci za nadějnou. Uvažoval jsem také takto: Dřívější obránci RKZ byli lidé ušlechtilí a pilní, nalezli při své amatérské činnosti ve staročeských spisech mnoho dokladů, jež byly v RKZ napadány jako “nedoložené a nemožné”, ale nebyli filology a nestudovali systematicky Gebauera spolu s jinými knihami téhož druhu. Ale já jsem školený filolog , i když v jiném oboru; pracuji stejnou metodou jako naši odpůrci a vnikl jsem již do jejich čarodějné kuchyně; a tak by v tom byl čert, kdybych nezískal nějakého mladého bohemistu, který by se ke mně připojil. Ale tuze jsem se mýlil, i když mi bylo již padesát let. Člověk se musí stále učit poznávat lidi.

Moji pražští přátelé se ovšem mé práce “K stati M. Komárka ...” rádi ujali a vynaložili veškeré úsilí, aby ji protlačili do plánovaného třetího dílu výše uvedeného sborníku. Ale to již nebyl ředitelem musejní knihovny K. Švehla, který se ukazoval obraně RKZ velmi vstřícně, ale J. Vrchotka, jenž stál spíše nad stranami - jak se alespoň zdálo. Ten předal mou studii, kterou jsem označil jako recensi, ač měla kolem osmdesáti stran, k posouzení F. Cuřínovi, známému odborníku v bohemistice, zejména v dialektologii, a obdržel od něho “lektorskou zprávu, jejíž kopii jsem dostal i já. Po stránce ryze věcné nekritisoval Cuřín vlastně nic, ale uvedl několik detailů, vytkl některé závady, z nichž měl v něčem pravdu, v něčem nikoli. Důvodem těchto závad, kterých nebylo mnoho, ale ke kterým se upřímně přiznávám, bylo jednak to, že jsem do některých problémů teprve vnikal, jednak můj spěch. Tušil jsem, že Pražské jaro nebude dlouho trvat a že jej záhy pohltí tzv. konsolidace.

Cuřín připustil, že s Rukopisy není nějak příliš obeznámen, ale tvrdil, že na něj dosti přesvědčivě působily výsledky Ivanovovy. Připouštěl možnost, že Museum uspořádá o RKZ diskusi, kterou ovšem bude musit “držet na uzdě”. Byly též konstatovány některé formální nedostatky, které se doporučují k nápravě, a pražští rukopisníci, hlavně K. Urban a J. Vopravil, s tím celkem souhlasili a já jsem se k nim připojil. Byla tu námitka, že práce je příliš dlouhá, že se v ní opakují věci, které byly již dříve vyvráceny, a že si vyžaduje náležitých typografických úprav. Po četných osobních intervencích a poté, co jsem pro Museum vypracoval jakési shrnutí svého původního strojopisu, byl výsledek nakonec negativní. Obdržel jsem lapidární sdělení 30. 3. 1973, které znělo takto: “S politováním Vám musím oznámit, že zatím nemůžeme ve Sborníku NM, řada C otisknout Váš zaslaný příspěvek o jazykovědné problematice RKZ. V příloze Vám vracím zaslaný rukopis. Za knihovnu Národního musea: Dr. J. Vrchotka, CSc., ředitel.

Ten svůj první výtvor “K stati M. Komárka ...” jsem zaslal v kopii též Komárkovi. K. Urban konstatoval v jednom ze svých přátelských dopisů, že jsem k němu zaujal “rytířský postoj”. To zde nesmí znít jako samochvála, je to asi spíše chyba. Také se to hned projevilo tím, že mi Komárek neodpověděl. Kdyby nebylo přítele Barašíka, jenž se za ním rozjel do Olomouce, ani bych nevěděl, že práci vůbec dostal. To, že nezareagoval, vysvětli Komárek návalem práce. O mé studii prohlásil, že jí nemá Barašík přikládat velkou důležitost. Oba se dostali do diskuse, jež asi probíhala dosti bouřlivě. O tom svědčí Barašíkův dopis, který mám ve svém archivu a který je datován 22. 12. 1971.

Také tu mám kopii dopisu, který jsem zaslal vedoucímu státního archivu v Zámrsku Zahrádkovi. (Na vysvětlenou podotýkám, že upouštím od jmenování adresátů akademickými tituly.) O korespondenci jsem se pokusil z doporučení Zachystalova (list z 26. 1. 1970). Odpověď nedošla.

Dne 8. 12. 1970 se uskutečnila schůzka na pedagogické fakultě v Ostravě. Zásluhu o ni měl B. Barašík, který podle vlastního doznání tam tuze “pucoval kliky”, aby vymohl u ředitele její povolení. Přijal jsem pozvání a zúčastnil jsem se tohoto podniku; snažil jsem se původně prosadit, aby se dostavili hlavně studenti, ale ti nepřišli, ať už pro nezájem nebo pro zákaz. Za přednáškovou síň posloužila spolková místnost, snad to byla sborovna. Hlavní osobou mezi tamními bohemisty byl zřejmě J. Svoboda, kandidát věd nebo něco takového. Seděl u stolu, maje před sebou známý Sborník RKZ a hned, jakmile jsme vstoupili, prohlásil asi toto: “Tohle pro mé poučení docela postačí.” a po několika minutách se zdvihl a opustil místnost. Nevím už, o čem Barašík přednášel, snad o záhadách v písni Oldřich z RK; já jsem se ke slovu téměř nedostal, nepadly žádné dotazy a sám jsem se nepozván do řečnění nepouštěl. Nejlépe se ještě debatovalo s historiky, u nichž jsme dosáhli aspoň tohoto kompromisu: ať padne rozhodnutí, až budou uveřejněny Ivanovovy protokoly. Tím sedění skončilo. Dostal jsem se domů až v ranních hodinách příštího dne.

Obsáhlejší a snad i důležitější korespondenci jsem vedl s J. Stanislavem z Bratislavy, známým pisatelem mohutných Dějin slovenského jazyka, které jsou snad ještě obsáhlejší než Gebauerova Historická mluvnice. Stanislav beze všeho uznal text Legendy o sv. Prokopu, pokud šlo o místo připisované Hankovi - opět jako falsátoru, a otiskl verše bez komentáře ve svém hlavním spise. Nevěděl, kde se legenda nachází, informace o ní čerpal hlavně od prof. Alberta Pražáka. Naznačil možnost, že je uložena v kapitulním archivu u dómu sv. Martina. K věci se již vyjádřil 15. 12. 1972, psal pěkně, ale s omluvou pro nedostatek času. To jsem plně uznal, neboť právě vydával svou knihu Staroslověnský jazyk I. Můj první list Stanislavovi je datován 18. 10. 1972. K věci lze hledat poučení v uvedených Stanislavových Dějinách (Bratislava 1967, díl 2., str. 344, součást Nikodémova evangeliáře.)

Dne 25. 6. 1974 mi pěkně odpověděl prof. B. Ryba, asi náš největší latinář, hlavně odborník pro latinu středověkou. Obrátil jsem se na něj předtím o vysvětlení glosy “nubilar” = stoh v Mater verborum, jejíž přesný význam a etymologie mi nebyly jasné. Rybův dopis - to byla miniaturní vědecká práce. Jako důležitou pomůcku uvedl Steinmeierovy “Studie o rukopisech”, měl to být svazek 14., ale toto číslo není jisté. Steinmeier prý plně souhlasí s Paterovým dělením glos na pravé a padělané. Důvodem bylo zvláště to, že skutečně starobylý ekvivalent za “stoh” je v latině “acervus”; tak i Klaret, český slovníkář, a ti, kteří z něho vyšli. Steinmeiera cituje Ryba též jako autora pětidílného spisu Althochdeutsche Glossen. Německy by to bylo Scopff nebo Schopfen, dnes Schuppen. Význam je tedy blízký, ale poněkud jiný. Stoh = sýpka, “nubilar” je jakési obalovadlo proti mrakům a dešti. Toto slovo je jinak správné, může znít i “nubilare” (starší), není jinde ani v českých, ani v německých glosářích. Můj původní dotaz je z 19. 6. 1974. Na Rybův výklad jsem ještě odpověděl, upozornil na paleografickou stránku věci, na gramatickou i etymologickou správnost “podezřelých” glos v MV a ovšem i na “stoh” z RK. Tím naše korespondence skončila.

V březnu 1975 jsem zažil poněkud trapnou episodu. Věc se táhla už od října 1974, kdy jsem prvně reagoval na vědeckou publikaci autora, jehož zde nebudu jmenovat; slyšeli bychom však jméno velice zvučné. V pokusu o debatu o RKZ mi tento učenec odepsal tak, že jsem mu poslední dopis vrátil s odůvodněním, že nechci, aby se taková invektiva, jež překročila náležité hranice slušnosti, dostala do rukou nepovolaným lidem. Tímto slibem se cítím stále vázán. Dodávám jen, že NN mým výkladům neporozuměl, snad pro nával práce.

8. 12. 1975 jsem si objednal z Archivní správy min. vnitra Archivní časopis, 1. číslo, 1972. Tento separát obsahoval Kašparův přepis Paměti Přibyslavské a pojednání o této památce, která má značný význam pro dějiny tatarského vpádu na Moravu v roce 1241 a tedy pro píseň o Jaroslavovi v RK. Časopis mi byl zaslán. Kašpar se vyslovil pro teorii falsa, jež byla vykonstruována chybným posudkem o autenticitě heraldického znaku, který je v PP vyobrazen. Tento Kašparův názor se zdá poněkud v rozporu s jeho dobrým přepisem RKZ ve Sborníku, k němuž sice není připojena novočeská transkripce, jak je samozřejmým postulátem u “pravých” stč. spisů, ale u něhož také chyběly obvyklé tirády o podvrhu. Vnucuje se podezření, že se touto změnou smýšlení - objektivita přešla ve stranickost - Kašpar jaksi “kál”. Další dopisování nebylo.

V letních měsících roku 1977 došlo k opětovným stykům s Vlastivědným kroužkem ve Dvoře Králové. Podnět vzešel vlastně z časopisu Dikobraz, 25. 5. 1977, kde byl přísně kritisován MěNV Dvůr Králové, obor školství a kultury, komise cestovního ruchu, že nedosti kompromisně mluvil o místě nálezu RK. Mám ve svém primitivním archivu výstřižek z Dikobrazu, podepsaný “esey”, což asi znamená Evžena Součka. Ten vytkl, že propagační materiál NV neuznal za vhodné rázně zdůraznit falsifikát. Já jsem ovšem naproti tomu vyslovil oné komisi cestovního ruchu své uznání. Odpověď mi přišla 11. 8. 1977, podepsán V. Svoboda. Ale zklamala mě, neboť se zcela vyhnula hlavní věci. Zato projevil Svoboda zájem o to, zda nesbírám jako on pohlednice a zda bych mu nemohl nějaké zaslat. Bylo tedy vidět, že Dikobraz měl na příslušných místech ve Dvoře větší autoritu než moje povídání a hrstka obránců RKZ v tomto městě.

Dne 1. 10. 1977 mi sdělil Dr. V. Kovářík, CSc., že mu Čs. rozhlas posla můj dopis k RKZ. Šlo zřejmě o nějaké vysílání, jež se jako obvykle neslo v duchu “tradičním”, tedy Rukopisům nenakloněném. Kovářík psal pěkně, zmínil se též o svých stycích s redakcí Květů, ale zdůraznil, že takové polemiky se do populárních relací nehodí, že patří vědeckým institucím. Můj list Kováříkovi byl dosti obsáhlý, byla v něm snaha o toleranci - nikoli k věci samotné, ale k metodám odpůrců, zejména ke Komárkovi ve Sborníku a Krejčímu ve Slavii.

Dne 28. 2. 1978 jsem psal V. Královi, Česká akademie věd, historikovi, stručmě o RKZ. O tuto korespondenci jsem se pokusil na doporučení Barašíkovo. Ten se projevil jako politik, v jeho dopise ze dne 15. 2. 1978 je dokonce zmínka o Svazu čs. spisovatelů a o Bil’akovi! Odpovídaje Barašíkovi jsem uvedl, že i já jsem kdysi psal delší list kriminalistům, ale že jsem odpověď nedostal. Adresátem byl tehdy Dr. Vojna. Můj list Vojnovi byl datován 23. 5. 1977, ale neměl jsem to štěstí jako Barašík, jenž se vždy nějaké reakce na svou snahu dočkal, ať to bylo zdvořilé písemné odmítnutí nebo vypoklonkování z kanceláře.

Ale i cizinu jsem se odvážil znepokojovat. Dne 5. 7. 1978 jsem se obrátil na významného vědce F. V. Mareše ve Vídni. Šlo o jeho článek v Nahtigalově sborníku, Lublaň 1977, který se týkal slovanského duálu, ale i jiných otázek. Vzhledem k přísnosti, s jakou je dvojné číslo v RKZ zachováváno, nebylo snad ani možné ponechat Marešovo pojednání bez odezvy, tím spíše, že se traduje, že Mareš byl za mlada nadšeným stoupencem RKZ, až mu to prý vyneslo varování od prof. Kurze. Odpověď na svůj rozklad jsem nedostal, ač ovšem nevím, zda nebyla korespondence zachycena na hranicích.

V srpnu 1979 požádal sekretariát náměstka ministra vnitra ČSSR JUDr Jan Pěščak, DrSc, člen korespondent ČSAV Barašíka o zaslání obranných materiálů k RKZ, hlavně mého shrnutí Rozboru. Barašík tak učinil; předcházela zřejmě delší jednání. Dne 7. 11. 1979 mi psal Vrchotka, ředitel NM, zda Rozbor i jeho shrnutí jsou určeny k publikaci. Odpověděl jsem kladně. Pokračování však nebylo; o tom jsem psal Urbanovi 26. 11. 1979. Zřejmě tedy šly původně mé materiály k ministru kultury doc. dr. M. Klusákovi, CSc, odtud k Vrchotkovi.

V říjnu 1980 proběhla krátká debata s prof. Zd. Valtou z redakce týdeníku Naše rodina. Šlo hlavně o datování RZ a o používání archaické číslovky “vterý, vtorý” a původního zájmene “druhý”. Doufám, že moje poučení vzali v redakci uvedeného časopisu na vědomí.

Nyní přicházím k případu, který si vyžaduje více místa, neboť jde o pokus proniknout do vrcholného vědeckého orgánu republiky, do Československé akademie věd. Hybnou silou jsem ovšem nebyl já, ale opět můj odhodlaný, věrný “mpressario” nebo “kolpoltér” B. Barašík. Zaslal na ČSAV shrnutí mého Rozboru, jenž už byl v té době ukončen, a obdržel odpověď, kterou zde věrně cituji:

“Č. j. 71. 186/19/80, Praha, 18. března 1980. Vážený soudruhu, sdělujeme Vám, že Vámi zaslaný elaborát dr. Julia Enderse “Shrnutí jazykového rozboru Rukopisu Zelenohorského a Královédvorského” byl postoupen vědeckému kolegiu jazykovědy ČSAV, které k němu zaujalo toto stanovisko: “Je možno souhlasit s dr. Endersem, že v jazyce RKZ nacházíme závažné rysy starobylosti (J. Enders se právě na jejich soustavný rozbor soustředil); nelze však souhlasit s názorem, že důkazy starobylosti jsou zároveň jednoznačně i důkazy pravosti. Kolegium nesouhlasí rovněž s uvedenou již paušální negativní charakteristikou současného stavu bohemistiky a slavistiky, pokud jde o zkoumání staročeské národní literatury. Pokud jde o otázku pravosti RKZ, přijímá VKJ ČSAV výsledky komplexní vědecké analýzy (provedené z iniciativy ČSAV), jež byly otištěny ve dvou sbornících “Rukopis Královédvorský a Zelenohorský Dnešní stav poznání I - II, Praha Národní museum - Academia 1969. K důkazu pravosti nestačí shromáždit důkazy jejich jazykové starobylosti, ale bylo by nutno vyvrátit nejnovější důkazy o jejich nepravosti. K tomu by bylo nutno vědecky vyvrátit argumentaci uvedenou v oněch sbornících.” Tlumočili jsme Vám odborné stanovisko našeho VK a v příloze vracíme zapůjčený elaborát. Se soudružským pozdravem Ing. J. Kovařík ÚP ČSAV. Příloha: elaborát dr. J. Enderse. doporučeně.”

Potud neanonymní inženýr a anonymní kolegium. Bylo by možné ironisovat tento dopis na několika místech, ale omezím se na nejkřiklavější neligičnost: důkaz starobylosti přece JE důkazem pravosti! Pisatel tu zřejmě tápe co do smyslu slova “důkaz”, a to dokonce dvakrát; jednou je ovšem chyba poněkud zmírněna přidáním slůvka “jednoznačně”. Dále: jak by bylo možné si představit vážnou badatelskou práci, kdyby si pisatel nevzal za prvořadý cíl zaujmout stanovisko ke studiím svých předchůdců, zvláště bezprostředních statí v citovaných sbornících, i když tu nijak nejde o “důkazy nejnovější”? Komárek zde uvedl dílem drobnější námitky, z nichž některé konečně sám zpochybnil, dílem výtky věcí, které pokládal za zvlášť závažné; těchto odstavců je patnáct, z toho některé zcela nicotné, jako třeba hledání shod s výrazivem Jungmannovým, jiné se vyvracejí krajovou, dobovou a žánrovou odchylností zkoumaného literárního druhu při úvaze o rozdílnosti doby skutečného vzniku a konečného opisu; ale nejvíce nejvíce námitek se při hlubší analyse ukáže právě tím důkazem starobylosti a pravosti, o nějž nám jde nebo o nějž by nám mělo jít.

J. Rieger, který byl v té době též obráncem RKZ, i když se pohyboval jaksi po jiné linii než my ostatní, usoudil dohadem, že citovaný dopis ČSAV pochází od Komárka, od něhož prý dostal o něco dříve odpověď velmi podobnou stylem i obsahem.

Na Barašíkovo doporučení jsem dopsal ČSAV ještě jednou. Uvedl jsem, že úplný rozbor by jistě vážil více než pouhé shrnutí (jehož označení jako “elaborát” se mi jeví trochu poznamenané ironickým podtónem), že ochoten i celkovou práci ČSAV zaslat, ale že mlčení budu pokládat za odmítnutí. Protože na tuto odpověď už čekám osmnáct let, domnívám se, že už nepřijde. Znamená to ušetření peněz, pošty a mozkových buněk případných lektorů, nic více a nic méně. Reakci obránců na tento postup ČSAV si lze snadno představit - a tak nevím, na čí straně bylo větší pohrdání.

Přejděme jinam. Dne 18. 4. 1980 jsem dostal dopis od M. Knappové, jíž jsem předtím zaslal komentář k její knize “Jak se bude jmenovat?”, tedy k onomastické studii o starých i nových českých osobních jménech. Dostala mé psaní “po dlouhém a složitém putování”, adresa tedy asi nebyla dosti přesná. Autorka odpovděla pěkně a přátelsky, i když také s trochou diplomacie, a to takové, které užili také jiní lidé, jimž jsem psal: bylo to stylisováno tak, že slovo “Rukopisy” nebo “RKZ” se v listech vůbec neobjevilo. Knappová někdy převzala osobní jméno z RKZ a označila je jako staročeské, i když byly proti němu námitky; jistě si lze představit radost, kterou jsem pociťoval při takovém zjištění - ale jinde se přidržela obvyklého názoru o novodobých falsech. Také jsem nalezl v knize některá jiná věcná nedopatření, vzniklá snad při diktování nebo opisování. Autorka slíbila, že k mým poznámkám přihlédne, až vyjde její kniha v druhém rozšířeném vydání. To se stalo, ale já tuto edici nemám. Můj první dopis Knappové je datován 28. 12. 1979.

V květnu a červnu 1981 proběhla korespondence mezi známým odborníkem I. Němcem a mnou. Listy byly psány věcně, korektně, ale ovšem i nesmlouvavě. Němec poukazoval na hlavní závadu Rukopisů, na odlišnost jejich jazyka od ostatní stč. literatury, já jsem hájil právě tuto odlišnost jako nepostradatelný typologický znak orální poesie. Další písemný styk se ovšem při stanovení těchto hranic ukázal zbytečným.

V roce 1981 byly celkem úspěšně ukončeny mé písemné a dokonce i částečně osobní styky se strahovskou knihovnou. Pisateli byli zejména J. David, potom i dr. Krulichová a dr. Vinařová. David mi sdělil dne 18. 12. 1981, že mi může proplatit úhradu za Rozbor až v příštím roce. Jakoby na tom záleželo, poznamenávám. Mělo to být a skutečně také bylo deset tisíc Kčs. Pochopitelně jsem souhlasil. Rozbor byl celkově oceněn kladně, jak o tom svědčí dopis ze dne 21. 7. 1981.

Styky s Krulichovou a Vinařivou měly delší trvání, totiž od roku 1979.Obě dámy přijely ke mně autem, konajíce delší cestu po Moravě a Slezsku (ze služebních důvodů) a odvezly si písemné materiály, jež podle mého odhadu vážily asi 50 Kg. Byly to v převážné části dopisy, které kdysi vyměňovali o problémech RKZ Flajšhans a Zákrejs mladší. První projevoval větší odborné znalosti, druhý bohatší obraznost. Tyto písemnosti mi svého času předal Šonka s podmínkou, že je po prostudování nabídnu Památníku nár. písemnictví na Strahově. Tuto výhradu jsm splnil. Věcně nemá tato korespondence dnes valnou cenu, spíše jen dokumentární, neboť podává svědectví o dvou mužích, kteří přece jen vykonali kus práce na kulturním poli, třebaže ne rozhodující. Polemiky jsou tu namnoze velmi ostré.

Dne 24. 1. 1983 jsem psal ještě jednou F. Nepilovi. Bylo to poděkování za přání k Novému roku a za kresbu, jež je provázela. Netýkala se RKZ, ale minulosti, českého starověku, jenž byl dle vlastních slov odesilatelových “idealisován”. Tím korespondence skončila.

Dne 11. 3. 1984 jsem psal do Slavie 48/1979, kde byly na str. 181 až 350 články o RKZ. Bohužel jsem musil konstatovat omyly, nehledě ani k obvyklé frázovitosti. Odpověď nebyla žádná.

Dne 15. 1. 1987 jsem konečně dostal věcný a podnětný dopis, a to od D. Šlosara, známého a zřejmě odborně velmi “fundovaného” odborníka v bohemistice a slavistice. Přečetl můj Rozbor, který mu postoupil - kdo jiný - Barašík. Šlosar měl věcné připomínky, ale ty se netýkaly zásadních problémů Rukopisů; soustředily se zvláště na některé mé výklady k tvoření slov. Nadhozeny tu byly některé otázky, k nimž bylo možno mít rozdílná hlediska. Oplatil jsem Šlosarovi jeho připomínky tím, že jsem osvětlil (narychlo) své stanovisko k některým bodům jeho knihy Slovotvorný vývoj českého slovesa”. Tuto velmi cennou knihu mi Šlosar věnoval a připsal za obal, že to činí “v hluboké úctě k mé práci” (ale nenapsal, o jakou práci jde). Moje odpověď je datována v únoru 1987. Vyjádřil jsem v ní lítost nad tím, že jsem nemohl knihu excerpovat dříve, než byl můj rozbor ukončen.

V září 1987jsem písemně kladně ohodnotil program rozhlasové stanice Vltava, která uvedla na program části RK (Záboje a Kytici). Můj kladný posudek byl uveřejněn v časopise Rozhlas, v rubrice Dopisy čtenářů. Užil jsem té příležitosti a zaslal příslušnému referentovi shrnutí své druhé hlavní práce (Vznik...). Odpověděl mi R. Matys, literární redakce. Psal přátelsky, ale nezapřel svůj negativní postoj k uznání Rukopisů za starobylé. Korespondence je datována 14. a 16. září 1987.

Dne 24. 11. 1987 mi sdělil Památník nár. písemnuctví Strahov, že převezme i můj “Vznik...” do literárního archivu v 1. čtvrtletí 1988.

V lednu jsem přečetl knihu M. Těšitelové (a jiných autorů) “O češtině v číslech”, Academia 1987. Pokud tu byly zmínky o RKZ, psal jsem, jak doznávám, částečně trochu ironicky, ale doufám, že se autoři nad tím nepohoršili. Nicméně mi ani zde nikdo neodpověděl.

Dne 26. 1. 1988 jsem psal - a to možná překvapí čtenáře stejně jako mne, když jsem tento dopis objevil - ještě jednou Akademii a nabídl jsem jí svou druhou hlavní práci o Vzniku, vývoji a hodnotě stč. orální poesie. Asi jsem tak učinil na doporučení pražských přátel Rukopisů; atmosféra nad naším kulturním životem, dosud tak hustá, se začala přec jen trochu rozptylovat. Připomněl jsemCSAV dosavadní řízení kolem mého Jazykovědného rozboru. Odpověď ČSAV ve svém archivu nemám.

V letech 1989 - 1990 probíhala moje písemná diskuse s prof. Dr. Rudolfem Turkem, známým historikem, Praha. Byl to již starý pán a bohužel zemřej brzy po této korespondenci. Psal velmi vlídně, ale rozhodně odmítal uznání hlavně RZ, zůstávaje tak věren názorům, jež osvětlil už ve svých knihách. Nyní se opíral o výsledky experimentální činnosti Musea, a je zajímavé, že ji odděloval od činnosti Ivanovovy komise.

Dne 27. 5. 1990 jsem psal Vlad. Justovi, Lidové noviny, Václavské náměstí 47, Praha, o RKZ a věcech s nimi souvisejících. Byla to reakce na jeho článek “O českém národovectví” z 24. 5. 1990 v Lidových novinách. Odpověď žádná.

Větší akce v zájmu RKZ se uskutečnila 25. 10. 1990 v Brně, Mendlovo nám. 1a, pracoviště PhDr Š. Vlašína, DrSc, známého literárního historika. Schůzku dojednal - jak jinak - B. Barašík, stálo ho to dlouhé běhání, psaní, doprošování. Přítomných bylo asi dvacet; Barašík jim přednášel hlavně o RK, Oldřichovi, a já jsem mluvil všeobecněji o jazykových a stylistických problémech Rukopisů. Přednášky měly celkem obvyklý průběh a výsledek, ač několik mladých lidí projevilo opravdový zájem, i když z toho nevzešly žádné další písemné nebo osobní styky. Část přítomných během akce odešla, ženy za svými domácími povinnostmi a muži - za televizí, neboť týž den se hrálo důležité fotbalové utkání ČSR proti Švýcarsku o postup na mistrovství Evropy nebo světa. My rukopisci jsme podezíraví, a tak se mi někdy vtírá podezření, že že datum našeho vystoupení bylo zvoleno tak, aby s uvedeným televzním přenosem kolidovalo. V týž den jsme večer navštívili pana Adámka, na výsost poctivého, zasloužilého a ovšem i odborně zdatného vědce - obránce Rukopisů. Zemřel několik týdnů potom.

Dostane - li se tato moje minihistorie mých styků se zasvěcenou i méně zasvěcenou veřejností do rukou méně informovaných čtenářů, nechť si tu přečtou na úvod některé důležitější podrobnosti. Přes nejrůznější problémy a přesto, že odpor převážné části našich bohemistů a slavistů nadále trval, otevřely se obráncům nové možnosti. Byla obnovena Česká společnost rukopisná (dále jen ČSR), v pražském malém nakladatelství NEKLAN, vedeném ing. Jiřím Urbanem, bylo lze publikovat; do dne, kdy píši tento odstavec, vyšly čtyři Almanachy rukopisné obrany s našimi články; byly vydány obě moje hlavní práce, i když jaksi nouzově, a totéž lze říci o pojednáních, jimiž zejména J. Urban a K. Nesměrák bojovali proti výsledkům Ivanovovy komise; přidružilo se k nám několik domácích i zahraničních přátel RKZ, zejména J. Plášil, M. Daňhel, Z. F. Daneš, Zd. Rutar (ten měl s rukopisci živý vztah již dříve); osobně si zvlášť cením zájmu mladých, studentů vysokoškolských jako R. J. Hřebíčka, K. Nesměráka, D. Mentzlové (Štamberské). Jsme nyní napojeni na Internet. Dokonce se jeví trochu odklona od tradičního obviňování Hanky a Lindy z padělatelské činnosti, ač již dříve proskakovaly hlasy, že padělatelem mohl být Jungmann nebo nějaký “Velký Neznámý”; zaznamenali jsme pokusy datovat opis - nebo dokonce vznik - RKZ do některého století před r. 1817. Za případná vážná opomenutí v tomto přehledu se omlouvám. Bližší informace ochotně podá ing. Jiří Urban, Plzeňská ul. 121, Praha 5, 150 00.

Dne 23. 1. 1991 odmítlo nakladatelství Atlantis, Brno, Středova 1 můj Rozbor, neboť “není zájem” a podnik se soustřeďuje na vydávání beletrie. Podepsán je Zbyněk Fišer. Toto je episoda málo významná a zařazuji ji sem jenom proto, že takových odpovědí ústních nebo písemných přišlo na adresu Společnosti mnoho.

Počátkem roku 1991 se stal pokus s Hlávkovou nadací, viz dopis Urbanův ze dne 8. 3. 1991, podle něhož tam vládly “staré struktury”. Pokusy o finanční nebo snad i mravní podporu byly tedy marné, ač jsem tam psal i já. Celkem vstřícnou odpověď mi zaslal docent Jaroslav Nedvěd, člen presidia nadace. Doporučil, abych se obrátil na “vědeckou nezávislou instituci naši nebo zahraniční”, která by mou práci případně doporučila. Jak by to bylo dopadlo, je po předchozích zkušenostech zřejmé. Nedovedu si představit Komárka nebo jakékoli naše “vědecké kolegiu”, jak připojuje svůj podpis na žádost o finanční podporu rukopisné obrany. Co by asi říkal zakladatel nadace, který prý kdysi přislíbil 10 tisíc zlatých tomu, kdo dokáže pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. To bychom dnes byli multimilionáři.

V roce 1991 se octly mé hlavní práce na místech určení: originály na Strahově, kopie v Klementinu, Slovanská knihovna. Tam jsem poslal zmocnění, že mohou být půjčeny zájemcům. Ale Urban mě informoval, že evidence je nepřesná a že to dalo hodně práce, než byly mé věci nalezeny. O tom jsem psal také Obzorům, periodiku, do nějž poslal své články o RKZ také plášil. Líčení problémů se Strahovem a Klementinem je v mém dopise Obzorům a Plášilovi ze dne 7, 5, 1991. Obě instituce byly “diskrétní” a snažily se chránit “autorská práva”. O jednání se Strahovem pojednal Urban v dopise ze dne 18. 9. 1990, byly tam nějaké zmatky v evidenci, ale není jisto, zda záměrné. Podrobný popis jednání v Slovanské knihovně je obsažen v Urbanově listu z 25. 11. 1990. Slovanská knihovna však potvrdila příjem mých prací už 28. 3. 1988, podepsal J. Vacek, ředitel. Za Rozbor jsem obdržel Kčs 1000, za Vznik ... nic. Tolik k jakémusi retrospektivu jednání, jež bylo v roce 1991 ukončeno. Viz ještě můj archivovaný dopis od ředitele PNP J. Davida z 15. 2. 1988.

Kolem 3. 10. 1991 zaslal Urban mimo jiné i mé poznámky dr. Váňovi z Archeologického ústavu ČSAV. K této akci jsme byli svedeni autorovou knihou “Svět slovanských bohů a démonů”, Praha 1990. Odpověď jsme nedostali.

15. 10. 1991 jsem reagoval na článek nebo články v Ďasu a v Přítomnosti (pisatelé J. Polák a V. Macura). Protože studie obou pánů byly dosti - jak to říci - nadnesené, odpověděl jsem velmi ironicky. Jde tu o Přítomnost č. 26, 1991. Odpověď nepřišla žádná, snad se to zdálo příliš ostré, ač mohlo jít také o “tradiční” důvody.

O Rukopisech mluvila Vltava, rozhlasová stanice Prahy čís. 3, dne 5. 2. 1992, pořad byl opakován i následujícího dne. Autorem byl Z. Pinc, spoluúčinkoval L. Vacek. Tón přednášky byl velmi arogantní, ba urážlivý. Přednášku zachytil též Urban. A. Šerberová, týdeník Rozhlas, mi odpověděla 26. 3. 1992, že můj dopis, kterým jsem na uvedené vysílání reagoval, byl předán vedoucímu hlavní redakce vzdělávání, aby mi zaslal odpověď. Ale to se nestalo. Snad to bylo m. j. i tím, že program byl “monitorován”, nebo jak se to dnes říká, tzv. rozhlasovou universitou.

Mám dále uschovány kopie dvou dopisů, které jsem zaslal opět rozhlasovému vysílání, relaci pro mládež Meteor. V prvním jsem snesl nějaké kritické poznámky k přednášce Olivové - Nezbedové k hydronymům a místním jménům, druhý dopis zněl na adresu Budila a byl psán 10. 11. 1992. Ten odpověděl, že moje připomínky lze řešit jen na poli vědy, nikoli v rámci populárně vědeckého pořadu. Od Olivové - Nezbedové jsem se nějaké reakce nedočkal. Pro pořádek podotýkám, že mé poznámky nebyly koncipovány ani tak “na poli vědy” jako spíše lidově, snad s trochou ironie.

Dne 22. 7. 1994 jsem psal do periodika Reflex pánům Rakovi a Rulfovi. Ani zde nešlo tolik o vědu, jako spíše o povšechné postřehy k důležitosti Rukopisů, k jejich vlivu, k povinnosti rehabilitovat domnělé falsátory. Pozastavil jsem nějaké drobné jazykové prohřešky.

Od října 1994 se táhla - s přestávkami - moje polemika s historikem J. Mezníkem, který v Českém časopise historickém kritisoval můj Vznik..., vlastně jen jakýsi historický exkurs a připojil připomínky k paleografické stránce RKZ. Dějepisným jádrem sporu byly písně Oldřich, Beneš Heřmanóv, Jaroslav a Libušin soud. Mezníkovy poznámky byly otištěny v uvedeném historickém časopise, jehož vedoucím redaktorem byl Šmahel, a jsou datovány pod č. 92/1994, č. 2, str. 355 nn. O věci bude ještě zmínka; Mezník si totiž vyžádal přestávku jednoho roku, odůvodňuje to návalem jiných prací.

Dne 15. 10. 1994 napsala redakce Českého časopisu historického (Hist. ústav Akademie věd České republiky, že nebude v dohledné době publikovat diskusní názory o RKZ. Bylo to řečeno stručně a jasně.

Dne 15. 11. 1994 se konala v Opavě, studentský klub na Dolním náměstí beseda o RKZ za přítomnosti členů Společnosti Barašíka, Urbana a mne. O tom podrobněji v ARO (Almanach rukopisné obrany) III, str. 61 nn. O věci je třeba pojednat podrobněji, neboť uvedená schůzka vedla k delším písemným stykům s Dr Vladimírem Šaurem, CSc, oddělení českého jazyka FPF Slezské university v Opavě. Z ARO vypisuji jen to nějdůležitější: Š. ocitoval po mé přednášce jeden verš z Jaroslava z RK a vytkl v něm domnělé chyby. Z toho se jedna týkala námitky, kterou jsem nejen já, ale také starší obránci již vyvraceli, další tři zkonstruoval Šaur “ex abrupto”. Tím arci velmi pochybil, neboť si neuvědomil, že v době “velkých bojů” o RKZ byly všechny gramatické jevy, ano všechna slova pitvána- třebaže ne vždy s plným odborným porozuměním - a že jeho připomínky jsou zbytečné. Nicméně jsem zaujal stanovisko k celému jeho diskusnímu příspěvku v citovaném Almananchu.

Vzešla z toho další dopisová polemika mezi Šaurem a mnou; také Urban se do ní plně zapojil. Dne 11. 10. 1994 psal Šaur Urbanovi (v odpovědi na jeho list z 8. 10. téhož roku), že má pochybnosti o tom, zda přijmu jeho argumenty, že mé premisy o tom, že nejnovější zkoumání zpochybňovaných památek nebylo provedeno korektně, jso zcela nesprávné, že jsem se nevyrovnal..., že jsem si z literatury odpůrců vybíral jen co se mi hodilo, že jsem příliš stár na to, abych své dílo podstatně přepracoval. Posudek mých prací by prý mohl být hotov nejdříve za rok. Počátek sporu se Šaurem se datuje již od 12. 6. 1994., zde jeho první dopis, poslední dopis je ze dne 4. 9. 1995.

Na jaře 1995 učinil J. Urban pokus o záskání odborného posudku mých prací v ČSAV. Byl odmítnut, neboť kritika by prý byla příliš dlouhá, musila by být z valné části negativní a pisatel (totiž já) své názory stejně nezmění. Kromě toho není peněz na zaplacení recensentovi.

K povšechné argumentaci se nedá odpovědět jinak než také povšechně. Že “svoje názory stejně nezměním” je pravda, protože jsou opřeny o fakta, jež jsou nevývratná. Pravda je i to, že jsem na přepracování svých studií už příliš stár, nehledě k tomu, že by mne taková činnost ani ve snu nenapadla. Je ovšem zřejmé, že posudek ČSAV by byl z valné části negativní, protože tento cíl byl předem stanoven - zcela v duchu polemických úvah našeho F. Mareše o “vědeckých methodách realismu”. Kdyby se recensent řídil požadavky objektivní vědy, stačil by i kratší referát o tom, co je v mých knihách správné, co je diskutabilní a co by se dalo označit jako nesprávné; taková recense by nevyžadovala ani mnoho času, ani mnoho peněz. Dokonce jsem učinil žertovný protinávrh, že posudek o svých pracích vyhotovím sám - ačkoli je to naprosto nezvyklé a nesmyslné.; byl bych při tom přísný na RKZ i na sebe, neboť sám nejlépe vím, kde a jak asi by se daly jednotlivé kapitoly rozšířit. Sporné mohou být v podstatě jen dílčí problémy, nikoli zásadní výsledky. Iam dixi.

Na konci roku 1994 slíbila J. Bachmanová, ústav pro jazyk český, své poznámky k mým excerptům z Jazykového atlasu I. Své vyjádření měla podat i M. Homolková (vývoj jazyka). Vzešlo z toho osobní jednání, jež humorně popsal ve svém listu z 25. 11. 1994 Urban. Zpravil mne o různých odůvodněních protivné strany, proč to neb ono nelze udělat. Vzpomněl jsem si také na starou humoresku Tůmy-Zevlouna, jak si nějaký úředník zajistil úspěšnou metodu k odpravování nepohodlných návštěv: “Máte se ihned dostavit k panu řediteli” nebo vemlouvavým sopránem, případně barytonem žádost: “Přijeďte, mně se tu stýská”. Obojí telefonicky.

Od listopadu 1995 byl nakrátko obnoven písemný styk s historikem Mezníkem, viz výše. Týkal se mimo jiné tatarského vpádu na Moravu, paleografických otázek a domnělých Bočkových fals. Tento moravský archivář zaznamenal o Tatarech různé zprávy, líčící řádění Mongolů na Moravě. Zda tu skutečně něco podvrhl, bude asi třeba jednou znovu řešit. Obránce RKZ Adámek rozhodně uznával alespoň některé z těchto materiálů za pravé.

Jednu podrobnost, která je typická. Z píseckého knihkupectví - Písek byl měsěm mých středoškolských studií - jsem měl dostat zpět “ty svoje Rukopisy”. Tamější sezonní pracovnice, má dávná spolužačka, brala RKZ jako mého “koníčka”. U knihkupců ovšem hrála i hraje dosud důležitou roli otázka výdělku, a tomu se nelze divit. Zaznamenávám tuto malou episodu jako ukázku typického smýšlení dneška.

31. 1. 1996 se uskutečnila moje a Urbanova přednáška na Krnovském gymnasiu. Dvě tamní profesorky o nás projevily zájem, zřejmě účinkem článku v Regionu, jak svrchu řečeno. Kromě obou dam byli přítomni též žáci, kteří se chovali velmi pěkně, ač byli jistě velmi mladí a měli jistě hlavy plné jiných starostí, neboť ten den se jim rozdalo pololetní vysvědčení. Jedna z obou profesorek se projevila jako vyznavačka téhož světového názoru jako já, a tak jsem jí zaslal kopii své studie o pohanství a křesťanství starých Čechů, kterou jsem ovšem vypracoval s plným uznáním starobylosti RKZ. Ale nevím, zda rukopis v pořádku došel, potvrzení o převzetí jsem nedostal.

Dne 24. 4. 1996 jsem psal paní E. Bednářové k její pěkné, velmi originálně pojaté práci o “Mystériích země české”, díl II. Autorka někdy naráží vědomě nebo nevědomě na RKZ a na mythologii z Mater verborum. Ale nebyla vedena žádná další korespondence.

Dne 15. 8. 1996 jsem odeslal dopis České televizi k reportáži pánů Horníčka a Mahlera o RKZ. Jejich akce vzbudila zájem a ovšem i kritickou reakci také u jiných obránců našich textů. Odpověď nedošla a také v televizi nebyla podána žádná zpráva o případných ohlasech na pořad, o němž ani není třeba dodávat, v jakém se nesl duchu.

V našem Almanachu II, str. 96 nn. je přetištěna krátká polemika, lze - li to tak nazvat, mezi p. Slomkem v časopise Knihomol a mnou. Jmenovaný se vyjádřil o mých rozborech naprosto negativně, ale mimo jiné závady svého článku se dopustil i bezděčného nebo svévolného překrucování jednoho místa v mé předmluvě, které osvětlovalo metodu mé práce a důvody k ní. Zde jsem si zase vzpomněl na slova Turgeněvova šlechtice, jenž na obdobné napadení nějakým novinářem prohlásil: “Zde zadostiučinění žádat nemožno.” V březnu 1997 byl učiněn pokus o uspořádání besedy o RKZ v městském museu v Rýmařově. Sešlo z toho, odůvodněním byl nedostatek finančních prostředků.

Pro úplnost této minihistorie uvádím ještě svůj list ze dne 20. 4. 1997, jejž jsem zaslal hádankářskému časopisu “Enigma”, Tolstého 16, Praha 10. Na jednom místě v něm byla narážka na pobyt Tatarů na Moravě, kteří podle mínění našich historiků - těch novodobých samozřejmě - odhadli, že Tatatři Moravou jen prošli, a to asi za čtrnáct dní nebo tři týdny. Enigma zaznamenalo pověst z jihu země, která dokonce líčila Tatary v příznivějším světle než obvykle. Dotazoval jsem se, odkud pověst převzali, ale nikdo mi neodpověděl.

V dubnu 1997 jsem se střetl dosti prudce s p. Boučkem ve Slově. Psal tam hlavně o RZ, jeho článek obsahoval několik špatných citací i věcných omylů, na něž jsem poukázal. Ve své odpovědi mimo jiné uvedl, že se nehodlá zabývat “Hankovou staročeštinou”, která si zřejmě nezaslouží nic kromě opovržení.

Kromě Almanachu vydává ČSR také Zprávy, viz 10. 11. 1997, kde je uvedeno mé hodnocení diskusí při akcích Společnosti.

Dne 6. 2. 1998 jsem skončil svou studii k pojednání D. Šlosarovu o Šafaříkově studii “Počátkové staročeské mluvnice”, viz Slavia 65/1996, sešit 1 - 2. Konfrontací RKZ, MV a EJ se stěžejními poznatky Šafaříkovými a s novějšími výsledky, jichž se domohla OBJEKTIVNÍ lingvistika, vycházejí perspektivy příštího bádání velmi názorně najevo. Má práce je zatím uložena v redakci našeho nakladatelsví NEKLAN.

V Almanachu IV, 1997, str. 2 nn jsou otištěny mé poznámky ke knize “Pomístní jména v Čechách” od L. Olivové - Nezbedové, M. Knappové, J. Malenínské a J. Matúšové, Academia, Praha 1995.

Závěr

Přehled mých snah a jejich výsledků nevyznívá - aspoň na první pohled - příliš optimisticky. Důvodů, proč se naši odpůrci do diskuse tak málo zapojují, je několik. Tím hlavním je nepochybně obava jak z autority zástupců druhé strany, tak i z možného označení za zpátečníky, fašisty nebo extrémisty, vždy podle toho, jaká móda panuje v novinářské hantýrce. Je tu však i nezájem o hodnoty, z které bojujeme, upřednosťování potřeb hrubě hmotných; neschopnost účinné oponentury, zaviněná nízkou úrovní školství a vzdělávání vůbec za poslední léta. Byly tu uváděny také jiné příčiny, proč ta neb ona schůzka, polemika o tom nebo onom nemohou být dále rozvinuty: nedostatek času, lidí, ba i peněz.

Přesto nebudeme skládat ruce v klín ani v budoucnu. Sílí nás pravda, důkazy, jichž bylo tolik sneseno jichž bude ještě přibývat. Tuto naději nebo spíše jistotu opíráme o zdárně se rozvíjející činnost mladých a bohdá průbojnějších členů naší Společnosti.