RKZ a trocha dnešní onomastiky

PhDr. J. Enders

Náš dnešní postoj k celému problému je budován na jiných a samozřejmých základech: na snaze o proniknutí odborných prací z bohemistiky, slavistiky a dalších věd, které tu mají co říci, excerpovat je a zaznamenat důležitější poznatky. Vedou nás k tomu dvě pohnutky: jednak úsilí o podrobnější rozbor daných problémů a o poučení nás samých i veřejnosti, jednak o zjištění, zda se vědecké výsledky odborných kruhů ve všem a všude shodují s důkazy, jichž bylo proti RKZ používáno. Mohli bychom uvést leckteré nedůslednosti v tomto směru, ale to ponecháme pro jinou příležitost.

Protirukopisný boj byl a vlastně ještě je veden na frontě tak široké, že takřka každá odborná filologická práce nutí k analyse, ke konfrontaci s RKZ ve všech jazykovědných kategoriích, i když se obsah a cíl publikace zdánlivě velmi odchyluje. Takovou knihou, která nám přes svou jinam směřující specialisaci ledacos poskytuje, je i dílo "Pomístní jména v Čechách" od L. Olivové - Nezbedové, M. Knappové, J. Malenínské a J. Matúšové, Academia Praha 1995. Jde tedy, jak se praví též v podtitulu, o současné názvy polí, luk, lesů, hor, vod a cest. Je to práce téměř encyklopedické povahy nebo aspoň vyčerpávající nejdůležitější poznatky plynoucí ze statistik a rozborů. Jak autorky (str. 140 nn.) správně připomínají, byl a je vývoj pomístních jmen (dále jen "PJ") složitý a mnohostranný. Starobylé a tedy i původní názvy nacházíme zejména u hor (oronyma) a vodních toků (hydronyma). V ostatních soupisech se uplatňují rozmanití činitelé, jak je přinášela doba: vývoj jazyka, postupující civilisace, působení cizích ethnik, zejména německého a polského, stěhování jednotlivců nebo i skupin z kraje do kraje; je tu i dopad vnitropolitických i zahraničních událostí a snad ještě ledacos jiného, např. krátkodobé geomorfologické změny. Mnohdy rozhodl o formě toho neb onoho PJ též dialekt, jenž se v okolí vyvinul a konečnou formu názvu utvořil. Litujeme znovu a znovu, že se zatím málo vykonalo pro zjištění kontinuity nářečí se středověkou češtinou a pračeštinou. Naši dialektologové zkoumají snad všichni jen současný stav, který je ostatně úpadkový s trendem stále takto pokračujícím. Slovenští lingvisté si počínají zcela jinak, citlivěji a řekl bych "vlastenečtěji". Při řešení těchto otázek litujeme také toho, že PJ nezachycují doklady z Moravy a Slezska, tedy z území po této stránce konservativnějších. Snad bude tento nedostatek napraven v budoucnu.

I při těchto připomínkách, jichž se možná odpůrci pravosti Rukopisů v nějaké resensi našeho krátkého pojednání rovněž chopí, mají i názvy cest (hodonyma), městských i venkovských usedlostí (choronyma) i ostatní PJ pro přátele RKZ svůj význam. Poučují totiž o tendenci, která vznikla i dále se logicky rozvíjela v jazyce českých krajů, v nichž nepochybně od nepaměti existovaly slovanské, ač ne přímo české nebo středočeské mikrodialekty. V této souvislosti nabývá na váze, jak dále uvidíme, zejména na náš severovýchod, "kraj českých hradů" a zároveň kraj RK, z něhož je zachováno daleko více než z RZ, který se zdá spíše památkou středočeskou, ovšem archaickou. Je to pochopitelně zatím jen hypothesa, dohad.

Jak již svrchu řečeno, nejvíce výtěžků nám z uvedené knihy poskytují jména hor a řek.

Z etymologických výkladů pro hory Krkonoše se autorka (str. 249, 250) přiklání ke kompositu "krk(a) + nositi", tedy hory nesoucí kleč, kosodřevinu. Týž názor jsem vyslovil ve svém Jazykovědném rozboru a je to mínění dnes asi nejrozšířenější, RZ má genitiv "Kr(e)konoší", tedy jako "těch kostí", nikoli "Krkonoš" (podle vzoru "panoš") nebo "duše". Pro původní femininum se vyslovuje m.j. Hájek z Libočan, ale to bylo přičteno k tíži jemu i RZ. Skloňování vypadá "smíšeně"; PJ dokonce uvádějí "těch Krkonošů" a snad se prolínal rod mužský a ženský odedávna.

"Hora nevysoká" (Hostýn), str. 264. PJ zde praví, že hora musí mít srázné stěny. V RK je tento požadavek zcela splněn, neboť jinak by se křesťané na vrcholu Tatarům stěží ubránili.

S tímto problémem souvisí oronymy "chlum, chlumec, chlumek" (PJ str. 17, 264 aj.), jména rovnoměrně se vyskytující na celém našem území. Že sufix -c- je starší než -k-, věděli již Palacký a Šafařík (Älteste Denkmäler, str. 51). Podle PJ je chlum "táhlý zalesněný kopec". Mně se však více líbí výklad Rospondův (Rozbor str. 266), že tu jde o vrch zdvíhající se z roviny nad močálem a pod. a stojící osaměle; a spíše bývá holý - nevylučuji etymologii z tohoto adjektiva. Také se nezdá, že by byl "chlum" původně součástí horského pásma. Sněžku nebo Praděd bychom sotva tak nazvali.

Jak pěkně a přesvědčivě ukázal Adámek, je "chlumkem" v RK míněn Hostýn "chlumem" Bedlina nebo přímo Chlum; snad bychom měli toto slovo v RK psát velkým začátečním písmenem. Jde tu o dva "tatarské vrchy", jak je zde lid nazývá dodnes. Leží asi 1,5 km západně od Hostýna a zřejmě na nich byl v roce 1241 vybudován chánův stan. Tyto kopce jsou opravdu na rovině a tudíž přístupnější tatarské jízdě, kdežto Hostýn je součástí horského masivu a může být chápán jako "hora nevysoká".

Očekáváme námitku: jestliže je Hostýn "chlumek", proč je nazýván takto zdrobněle? A je-li u "Chlumu" a "Bedliny" naplněn postulát, mají stát osaměle, jak může být "chlumek Hostýn" výběžkem Beskyd? Nabízí se vysvětlení, že se Hostýn takovým chlumkem na vrcholu teprve stal, když tam Čechové vykáceli "vsěch dřeves dvadset", jak se v písni doslovně praví, a že je H. přece jen z velké části do roviny otevřen. I to se ostatně říká v písni o Jaroslavu, že Tataři byli svalenými kládami rozdrceni "až v dál na rovni".

Hydronyma: Zde nás zajímají hlavně názvy větších řek, ať se vyskytují nebo nevyskytují v RZ (v RK je jen "Vltava"), protože pokládáme za nutné vycházet při etymoligických výkladech z možností domácích. Názvosloví dokládají v PJ jen ze staletí -náctých, z -tých nebo -atých, tedy z RZ, pochopitelně nikoliv. Připomínáme, že i zde jdou slovenští badatelé (Ondruš) jinou cestou než česká věda a že dokládají slavinitu názvů Dunaj, Váh, Nitra, Hron, Bodrog atd.

O domácím původu hydronym "Orlice" a "Sázava" (obé v RZ) PJ nepochybují. Otevřenou ponechávají otázku Úpy (není v RZ), za české názvy uznávají Mži a Radbuzu (obě v RZ), ale za nepochybně cizí označují názvy Labe, Vltava, Otava (všechny v RZ), Ohři, Jizeru a Metuji. Ale v Čechách není snad ani jedna řeka, jejíž název by se nedal odvodit z domácích zdrojů, i když připouštíme, že převzetí odjinud není vyloučeno. Ale vcelku uvažujeme takto:

1) Labe (též Labě, Labie) str. 287 nn. je prý původního "Albis" (albus = bílý, čistý, zářivý). Ale máme i "labuť", bílého ptáka. Hláskový vývoj je tedy týž.

2) Vltava - viz "vltorěčný" v RZ, lašské "vltati" = prýštiti. Základem je base "vel (vol), vl", srv. "vlna, vlať (klas), Volyň, vláha, Volha, Bezvel, Povelka" (olomoucká říčka), a mnoho dalších dokladů v mém Rozboru, str. 308. Touž cestou šli též mnozí jiní slovanští, ale nečeští etymologové.

3) Otava: podle PJ dosavadní výklad nevyhovuje. Jsou citovány na str. 288 tři, a to a) podle druhé senoseče, b) "řeka tekoucí nazpět", c) germánská Vatahva = rychlá, bystrá voda. Nepřihlížíme k východisku z nouze, že jde o pojmenování prastaré, předkeltské. Etymologie sub a) jistě neuspokojuje, u b) je tomu nejinak, neboť Otava sotvakde teče nebo poteče zpět, i když ji socialismus zřídil k nepoznání. Mohlo by jít leda o zpětný náraz z rozvodněné Vltavy.

A přece je tu výklad svrchovaně jednoduchý: ot = otec rodu nebo kmene, jenž je v RK, a běžný slovanský sufix -ava, který není z "aqua", z toho bychom měli -oka, jak jsme také již jinde poukázali. Naše vysvětlení se opírá o hydronym "Kněžna" nebo "Kněžná", Radbuza (od osobního jména Radbud) a Malše, od OJ Malcha, starší název byl "Malče" (PJ str. 302). Všechny říčky a řeky v povodí Otavy mají česká jména: Vydra, Křemelná, Volyňka, Skalice, Lomnice.

4) Ohře (není v RZ). Nabízí se "ohař" nebo "ogar" v Mater verborum, glosa domněle padělaná. Význam je "fuscus, niger", tedy "opálený, černý". Snad též ogaři na Valašsku byli "opálení", i když výraz chápe jako převzatý z východu. Ale je tu slovanské "gar-gor-gr", tedy "hárati, hořeti, hřáti". A co je nejdůležitější, Ohře je skutečně ohřívána horkými prameny, viz Karlovy Vary. Není tedy třeba se uchylovat k záznamům jako Egre, Oegre, Agara atd. (PJ str. 286). I tyto formy mohly vzniknout ze slovanského základu.

5) Jizera. Zde bude obhajoba domácího původu názvu jistě těžší, ale přece nám PJ poskytují zajímavý materiál "Jizárek, Jizárka, Jizerko, Jizérek" (PJ 118, 119), ač tu ovšem může někdy být přímý vztah k řece Jizeře. Ale "Jizera" jsou i vlhké louky tam, kde řeka nikdy netekla. Prameny Jizery jsou zvláštní. Je to velká vodohojná, "vltorečná" plocha, turista zde šlape po zřídlech, jež se pak spojují ve větší proud. Namítnout lze, že po celé Evropě nacházíme hydrom "Isara" s různými dubletami a že je tu následovné "i", ale i slovo "jezero" má různé hláskové varianty (Holub - Kopečný, Machek atd.). Může tedy "Jizera" patřit i k základu "jez, jezero", znamenajícímu původně oplocení vody nebo její nádrž.

6) Metuje. Každého "diletujícího" milovníka Rukopisů a Slovanstva nápadné slovanské "met-ti", z toho "mésti, metati" spíše než "Methugia", tedy "prostřední řeka mezi Úpou a Orlicí". "Mésti" je dle Machka původně "prudce něco vrhati". Bylo by třeba vědět, jak prudký tok Metuje aspoň na některých místech má nebo měla. Sufix je ovšem nezvyklý, snad by se dal odvodit z baltských jazyků. Ostatně i PJ uvádějí litevskou řeku "Meduja", str. 286. Zde bychom se vraceli ke sporu, zda existovala jazyková baltoslovanská jednota nebo ne.

A nyní některé další pro nás důležité údaje. Tyto odstavce nejsou řazeny podle nějakých "vyšších" hledisek, ale zhruba podle toho, jak jdou PJ za sebou.

Str. 18 aj. upozorňují správně, že z původního "íva" bývá na severovýchodě Čech pravidelně "jíva". Toto slovo sice v RK není, ale psaní "iich, iim" (= jich, jim) dokazuje, že tu nebylo prothetické h- (viz též "úže" = houžev) a vůbec ne náslovné "v-"; v kraji námi zvlášť sledovaném je tato hláska místy dodnes bilabiální jako nepochybně i v praslovanštině. Jinde v Čechách, a to hlavně na jihozápadě, se zjišťují formy jako "híva". Z "jiviny" mohla být i "divina", ač není vyloučeno, že je to derivát od "div7, divý" z RK, Ludiše.

Sufix -ný: velmi hojný v RKZ a také cíl námitek, že na severovýchodě Čech potkáváme u odvozenin ze jmen osobních spíše komponent -ný než -ovský. Totéž platí i pro jiné základy.

Změny a-e: se na severovýchodě Čech uskutečňovaly málo. Bohužel neuvádějí autorky žádný příklad identický nebo přímo souvisící s RKZ. Ale zejména v RK bychom jistě spíše nalezli "jasan" než "jesen", neboť přehláska a-e je v našich textech provedena jen částečně. Nemusí ovšem jít vždy přímo o přehlásku, ale také o přichýlení k ní. Také změna aj-ej (hajný - hejný) je zaznamenávána mimo oblast RK, viz str. 136 nn.

"Skř, stř - kř, tř" náslovné. I tato změna nastávala jinde než v kraji, do něhož lokalisujeme RK. Samozřejmě je "skřivánek" starší a správnější forma než podoba s odpadlým "s-". Také "střemen" je původnější proti "třmen". Jestliže je "skřěk" příbuzný s "křičeti", stojí za zmínku, že toto sloveso v našich textech není, ač by k němu bylo při líčení bojů dost a dost důvodů. Skřivánek, střemen i skřěk v RK jsou. Ke kategorickým soudům je materiál bohužel příliš skrovný.

Změna g-k ve výslovnosti i v písmu. V RKZ samozřejmě nenastala, je však pozoruhodné, že nacházíme "gdyž" v Milostné písni krále Václava, jejíž středočeský původ je nepochybný. Náslovné k- se drželo hlavně u zájmen a spojek asi zásluhou nějakého pazvuku za tvrdý jer. Ale severovýchod Čech tu opět projevuje proti jiným krajům větší konservativnost, neboť uchovává staré "zbel" místo "Kbel, Gbely" (PJ str. 114 s dalšími příklady).

Ztráta jotace: tak formulují autorky postaru místo stručnějšího a novějšího termínu "depalatalisace". Viz str. 110 nn. Tento jev se týká převážně severovýchodu Čech, mluví se někdy o "petáckém" nářečí. Viz hlavně "e" po retnicích v RK (pej = pěj, petkrát), ale do téhož jevu patří také slova jako "medenec" aj. K srovnání je z RK několik míst.

Síla souhlásky "j" se v RK projevuje zákonitě: mizí ve skupinách k výslovnosti nepohodlných (sem, si místo prejotovaných forem "jsem, jsi") a naopak přetrvává před samohláskou, v postavení intervokalickém nebo i jako morfologický činitel. Proto se asi uchoval na severovýchodě "jeřáb" místo novějšího "ž- nebo ř-" (str. 117). Pozoruhodné jsou dialektismy jako "za ulicej" nebo "u dlouhej mezi" (str. 165 aj.) K srovnání z RK sklonění adjektiv typu "téj dobrej ženy" v gen., v RZ by bylo dobré "té dobré..."

I- kmeny: Viděli jsme již, že jsou ve výrazivu RK velmi oblíbeny, viz i předešlý citát. Na SV Čech je typ "u trati" častější než "u tratě", toto na ostatku naší země.

Kapla se skloňuje podle "žena" v RK, ale také dodnes v Podkrkonoší, na Semilsku, Železnobrodsku a Chrudimsku (PJ str. 158).

Na jutře (str. 161) vyvolává vzpomínku na "po jutře" z RK, Oldřich. Ve středních Čechách říkají spíše "na jutru".

Bojiště z RK je ovšem původnější než "bojisko" (PJ str. 162). Autorky citují spojení "na Vitouště" se správným lokálem, v RK někdy na analogických místech napadaným.

Přivlastňovacích adjektiv je užíváno v oblasti RK správněji než jinde. Viz na str. 168 "u Mládkova křížku". Tak v okolí Votic, Poličky, Opočna. Přechýlení "u Mládkova křížku" tu nenastalo. V RKZ nikdy nenalézáme podle mého mínění hrubé metaplasmy jako "maso býkové", ač jsou v "pravé" staročeštině doloženy.

Jerové změny: Staré Havlíkovo pravidlo bylo později doplněno různými modifikacemi a shledány k němu od nejstarších dob četné odchylky. Dodnes však naše věda říká, že jery mizely ve staré češtině buď bez náhrady nebo se měnily v "e", nikdy v jiné samohlásky. Odtud vzešly proti RKZ námitky např. proti slovu "bodrost", proti lokálům "sněmě" a "střemnech". Ale PJ nás poučují na některých místech o jiném. Ke slovu "mech", původně "m7ch7" (není v RKZ) se utvořila místní jména "Mšeno" i "Mešno" a dokonce adjektivum "machnatý" se změnou v "a" jako někdy ve slovenštině, str. 190. PJ také citují "Badry" z r. 1088 u Poděbrad a "na Badruch" na Humpolecku vedle častějších "Beder"; vše je ke "b7dieti", tedy i k "bodrosti". V Polabí je dokonce (str. 179) "Bidrici".

Mech je pro nás zajímavý též jinak. Vedle běžného významu drobné kryptogramní rostliny znamenal i mokřinu, slatinu, bahniště (str. 188) jako v jiných slovanských jazycích. Ale není to prý ani v materiálech ke Staročeskému slovníku!

Mohyla: je v Libušině proroctví, vytýkáno jako cizomluv. Ale PJ uvádějí na str. 266 dvojí význam: pahorek nebo nasypaný rov. Uznává i Šmilauer.

Šuma = les. Na str. 247 čteme, že je to pojem pro "hustý les". Proto "mrkavy šumy" v Jaroslavu, RK, tedy temné, neprůhledné lesy nebo pralesy.

Svaroh (= Svor v Mater verb.?) Tak se nazývá podle str. 281 vrch, bez udání, kde leží. Jméno je prý z německého "twerch, dverch, querch", t.j. "obrácený k jedné straně". Odtud prý Ecke = roh. Autorka tu čerpá z E. Skály "K typologii dvoujazyčných oronym v Čechách", Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 1970, str. 218 nn. To je jistě omyl dosti hrubý, neboť tu nacházíme přesný přepis názvu staroslovanského božstva Svaroga, ctěného u Rusů a lutických Ratarů (J. Máchal, Bájesloví slovanské, Praha 1907, str. 135 nn). Tento kult sahal nepochybně i do Čech, jestliže je doložen na místech od sebe tak vzdálených s naší zemí zhruba uprostřed.

Sutomský vrch (str. 284) je zřejmě nazván podle suti, nasypaného kamení nebo hlíny. Podporuje naše čtení osobního jména Sutoslav v RZ, nikoli Svatoslav. Můj Rozbor, str. 325 nn.

Závěr Označili jsme recensovanou knihu jako "encyklopedii". Ne v tom smyslu, že by obsahovala všechna pomístní jména na našem území. Sám jsem za svého dosti pohnutého života zachytil mnohá, která v PJ chybějí. Ale zdroje pro vznik těchto jmen jsou zachyceny správně, přehledně a instruktivně. Vedle toho, že zde obránci Rukopisů získávají ledacos k podepření svých dosavadních závěrů, zjišťujeme též rozličná slova nebo významy, napovídající formální bohatství staré češtiny, které ovšem i po rehabilitaci našich textů zůstane asi nadlouho nebo navždy ukryto.