Palacký a RKZ

PhDr. J. Enders

Bylo ovšem prakticky nemožné excerpovat vše, co náš zvěčnělý buditel k tomuto thematu napsal nebo proslovil. Omezili jsme se na jeho hlavní spis, tedy Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, které nověji vyšly v Praze v roce 1921 v nezměněné podobě. Jsou tu dva díly, první obsahuje hlavní text, druhý menší má nejdůležitější odkazy a citáty z pramenů a z literatury. Dále jsme měli k disposici německy psané Gedenkblätter, obsahující čtyři drobná pojednání Palackého, z nichž jsme použili stati An- und Aussichten der böhmischen Sprache und Literatur vor 50 Jahren a "Bemerkungen über die Königinhofer Handschrift 1829". Kromě toho se budeme opírat o Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache z roku 1840, vydání RZ, zlomku Ev. sv. Jana a glos Mater verborum, práci to po všech stránkách výbornou, ba nedostižnou.

Tato naše úvaha vyžaduje, abychom se zamyslili také nad pojetím dějin, s jakým slavný historik svou práci započal a s nímž v ní také setrval. Po čtyřicet let jsme stále slyšeli a četli, že světové dění vychází z hospodářské základny, z níž se zdvíhá cosi, co bylo jmenováno nadstavbou. Vzpomínám na uštěpačná slova básníka Dyka, který vložil do úst sociálnímu demokratu slova, že takto tedy vysvětluje materialismus i osobnosti Goetha nebo Kanta i jejich dílo. Že tu ona příslovečná pyramida lidského vývoje stála na hlavě místo na nohou, je dnes asi již každému jasné. Ale nesouhlasím ani s oním positivistickým nebo pragmatickým (v jiném významu, než se slova užívá dnes) názorem, že historik má vycházet z příčin politických, hospodářských, sociálních a nevím ještě jakých. Je to metoda, které jako první užili, pokud vím, starořečtí historici Thukydides a Polybios a kterou prý převzali po náležité adaptaci také dějepisci dnešní.

Jak já věci vidím; jedinou prasílou nebo prapříčinou všeho je Bůh. Pokud jsme toho mínění, že ponechává lidem svobodnou vůli ve všem všudy a do světových dějin nezasahuje, nebo pokud jsme atheisty, že třeba vycházet od člověka, od osobnosti, nikoli od toho, co se stalo následným plodem jeho úsilí. Toho názoru nejsou jen nějací podružní idealističtí snílkové, ale i takový v jádře materialistický filosof L. Feuerbach. Je samozřejmé, že tu nastává i tak zvaný zpětný odraz, že ony "poměry" tvoří zase další osobnosti nebo na ně mají rozhodný vliv, ale skutečnými nositeli zjevnými nebo skrytými jsou vždy jen vynikající lidé, třebaže jejich snahy mohou vést i k záporným účinkům. Toto naše vidění dějin vede ovšem k tomu, že se na ledacos díváme "černobíle", jak se dnes říká, ale má to ještě tu výhodu, že prostý čtenář dějepisu má své osvojené vědomosti na co nebo na koho jaksi "navěsit"; bez této možnosti se čtenářovo mínění stává mělkým a plochým.

Tento poněkud rozvláčný úvod má sloužit k lepšímu poznání osobnosti Palackého a také jeho poměru k domnělým podvrhům. Vždyť také hrdinové RZ a RK jsou eticky oceňováni -- a Palacký u každé osoby svých mohutných Dějin hodnotí, zda panovník nebo jiný známý člověk byl dobrý nebo špatný, schopný nebo pošetilý, slabý nebo silný. Je to výmluvná důslednost, a není třeba se posmívat "rekopoctě", jak také bylo kdysi moderní.

Jiný omyl, který jsme nuceni vyvracet se zřetelem k našemu thematu, je mínění, že Palacký viděl smysl našich a snad vůbec slovanských dějin v odvěkém boji s Němci. Tuto formulaci pokládám za nepřesnou, ne-li vůbec mylnou. Nešlo tu o boj, ale spíše o obranu, při níž se musili naši předkové spoléhat na své pohraniční hory, na lásku k vlasti a k svobodě a na svou vojenskou zdatnost. Starý názor Herdrův o holubičí povaze Slovanů je ovšem již překonán a je nahrazen zjištěním, že naše plemeno se dovedlo bít se stejnou odvahou i zarputilostí jako němečtí nebo jiní nepřátelé. Byl tu arci protiklad bojovných Němců a mírumilovných Slovanů [3, str. 45] a j.; jak se to jeví také z Rukopisů a jak dokládá i Palacký četnými svědectvími; jen ve výjimečných případech je zaznamenáno, že Slované podnikli nějaký útočný vpád.

Tělesnými i duševními vlastnostmi Slované nad mnohé evropské národy vynikali. Palacký to odůvodňuje tím, že posléze ovládli celou polovinu našeho světadílu, kdežto z jiných etnických skupin se udržely jen zbytky. S tím souvisí také naše řeč -- čeština je vedle staroslověnštiny nejstarší slovanský kulturní jazyk [4,str. 36]. Má množství "praslov" (Urwörter), hodně slov tak zvaných kořenných (ot = otec a jiná); jazyk Slovanů je starobylý, jednotný, Čech, Polák a Rus si navzájem obstojně rozumějí, což nelze říci o domluvě třeba Němce s Angličanem a Švédem. Zde sluší připomenout námitku, že padělatel čerpal z jazyka srbského, polského nebo ruského, jak se mu to právě hodilo. Palacký již věděl, že asi devět desetin slovanských slov je společných všem větvím. Je tu velké bohatství slov a jejich derivátů, schopnost vidového rozlišování. Slovenština za doby Svatoplukovy byla téměř totožná s češtinou. Viz námitku Zubatého: Copak je RZ nebo RK památka slovenská?

Kromě těchto intelektuálních schopností přiznává Palacký Slovanům -- podle různých svědectví [3, str.54], aj, -- i další dobré vlastnosti: pohostinnost, toleranci, věrnost žen, humánní poměr k otrokům, hudbymilovnost. Polemisuje proti německým a také některým českým historikům, kteří viděli v Češích "národ surový a polohovadský", ač to odporuje zprávám Einharda, fuldským letopisům, Vidukindovi Korbejskému, Tietmarovi Meziborskému, Adamovi Bremskému, Helmoldovi a dalším. Tito kronikáři někdy chválí Slovany spíše "mezi řádky", ale jejich svědectví jsou tím průkaznější. To vše je v rozporu s tvrzením odpůrců Rukopisů, že v době, do níž je obránci kladou, nebyl by žádný pěvec nebo básník schopen je vytvořit.

Při zřízení v zásadě demokratickém [3, str. 46],(poučení o slovanských sněmech) bývala vláda knězova, která byla vyšší než starostenská [3, str. 49], rozhodující. Kněz měl moc duchovní, světskou i soudní. Na uvedeném místě uvádí Palacký hodnost lechů, proti nimž byly také pronášeny lexikální i věcné námitky. Mezi panovníkem (vládcem, náčelníkem) a poddanými, tedy svobodným lidem, nebylo žádné sociální napětí, jak dosvědčuje RZ i RK. Francký (?) kupec Samo je nositelem slovanského jména, [3, str. 27]. Ordálie, tedy plamen pravdozvěsten a voda svatocúdná byly známy všem Indoevropanům, tedy i Slovanům, a nejsou odnikud převzaty [3, str. 53].

O názorech Palackého o staroslovanském - pohanském - náboženství je třeba se zmínit z několika důvodů. Předně plyne z příslušné kapitoly Dějin, že nikdy nezapochyboval Palacký o původnosti glos Mater verborum a že by tedy určitě odmítl teorie o Hankově pantheonu, jak se někdo někde "duchaplně" vyjádřil. Za druhé je frekvence bohů a bůžků v RZ i RK prakticky nulová. Nacházíme zde jen kolektivní pojem "bohů", dále snad Svantovíta (Vitz z RZ, ale doklad je velmi nejistý), potom Vesnu a Moranu, ale ty jsou již alegorizovány a znamenají jaro a zimu; konečně saň, kterou Palacký uvádí z RZ, ale to je spíše bájný netvor, smrtelný, Trutem zahubený.

Jména z Mater verborum cituje Palacký takto: [3, str. 52] Černoboh, Triglav = triceps, s třemi kozlími hlavami, Svaroh, Svantovít, Bělboh = idolum Baal, Děvana = Diana, Chlipa = dea maritima, Jeseň = Isis, Lada = Cytherea, Venus; Morana = Hekate, Porvana = Proserpina, Sitivrat = Saturnus, Prije = Afrodita, Radihost, vnuk Krtův, Mercurius; Stračec, Sitivratův syn, Picus; Stvor = Osiris, Svoba, dea paganorum = Feronia; Veles = Pan, Živa = dea frumenti. Nejvyšší je ovšem Perun = Jupiter. Nižší bytosti: daemones, běsi, skřeti, šotci, lichoplesy (=Sirenae, glosa dnes uznávaná, je ve slovníku několikrát, též psaná inkoustem), lútice = Eumenides, furiae; ďasi, genii; morúsi = incubi, vlkodlaci. Později mezi všemi těmito božstvy vznikly rodové a rodinné vztahy. Tento "nejstarší český slovník" v sobě ukrývá i představy antropomorfní jako u Řeků a Římanů. Celý systém nám ovšem zůstal skryt.

Před bojem i po vítězném tažení přinášeny bohům oběti. Palacký cituje z Čestmíra, že kněz kázal vstáti k vojně a připomíná i díkuvzdání ze Záboje.

Mnohoženství u Slovanů, patrně dosti vzácné a řízené spíše majetkovými poměry, připomínáno u Záboje a Sama.

Co říká Palacký o umění? Jeho hlavním cílem je přiblížit člověka božskému (dem Göttlichen), viz [5, str. 73] v boji s přírodou, se svými strastmi i požitky, se svou nadějí a se svým zdokonalováním. Příroda je též básnická, ale jen ve vztahu k člověku jako reflex jeho vnitřního působení, jako zrcadlo a nositelka jeho vpravdě lidského bytí. Palacký je tedy spíše racionalista. Poesie má zobrazovat celý lidský svět, třebaže s individuálními rozdíly. Je jí tedy přisouzen vznešený ideál - zdokonalení člověka. Dostáváme se zde tedy oklikou opět k historické metodě Palackého.

Dodatkem konstatujeme, že se Palacký jeví jako konservativní kritik textu. Pokud je to možné, neopravuje jej. Proto píše Vogastisburk, nikoli po časté konjektuře Togastisburk a ponechává beze změny i slovanské jméno Bech, nikoli Lech. Osobní jména někdy čechizuje a píše Bedřich, Ota, Ludvík a podobně. Není v tom žádný šovinismus, neboť autor Dějin uznává dobré vlastnosti i u nepřátel. I to je v plném souhlasu s epikou RK.

Palacký o RKZ celkově: jejich vznik v dnešní podobě klade ("es besteht kein Zweifel") do konce 13. století. Srovnává jejich národního ducha s umělou poesií: ani bitva u Kresčaku se svými herojskými rysy a s osudovými následky se nestala předmětem epiky tohoto druhu [4, str. 24]. Chválí tedy Palacký u RKZ jejich svérázného silného ducha, líčení hrdinného života našich dávných předků, zjasněné vlastenectví, nezkrotnou nenávist k utlačovatelům a zhoubcům země, ale i tóny nejněžnější touhy a lásky, viz [4, str. 25]. Dikce RKZ je vtělená energie, mužná stručnost, obdivuhodná kulturnost, formální obratnost, svědectví tehdejšího stupně duchovního vzdělání, slovní bohatství a při tom všem přece srozumitelnost i pro prostého čtenáře. Slované se ukázali schopnějšími této poezie nad Germány [4, str. 26]. Je tu i důsledná gramatická stavba, později nastalo ochuzení (aorist, duály), vedoucí až k úpadku. I takovou Alexandreis Palacký "přechází mlčky". V [4, str. 42] připomíná Palacký ruský výrok, že RKZ jsou ruskému národu bližší než Slovo o pluku Igorově.

Po myšlenkové stránce jsou Rukopisy důsledné, povaha i jednání osob plně odpovídá scenerii děje, kdežto takový Ossian projevuje vedle skal a mlh spíše měkkost a sentimentálnost. Trvalo prý dlouho, než literární věda objevila tuto nedůslednost! Srbské zpěvy jsou Rukopisům příbuzné, i když se jim nevyrovnají. Bohužel se z naší vzácné památky zachoval jen malý zlomek, takže čtenář získává dojem poněkud jednostranný. Je tu líčen samý boj a není zobrazen celý člověk. Tím se dostáváme k místu [5, str. 74], kde pisatel vyslovuje také kritiku našich textů: vadí mu jednotvárnost obsahu. Také začátky jsou neumělé (kunstlos) a nedbalé, takže vzniká "agregát poetických maleb". Ale ty jsou různotvaré, živé, silné, spojované originálními obrazy.

V RKZ není ani stopy po nějaké vulgárnosti, po něčem plochém nebo nízkém, není tu nějaké bažení po cizích ozdobách, vše je výrazově silné, jeví se nezkažená přirozenost, duševní šlechtictví. Texty si vynucují vážnost, aniž se jí okázale domáhají. Řeč je bez přesycení, bez afektace. Proto byl vliv Rukopisů na další rozvoj české poesie tak rozhodující [5, str. 76]. \footnote{Poznámka: Bemerkungen psal Palacký jako recenzi pro Wiener Jahrbücher der Literatur na žádost Kopitarovu.}

Povšimněme si nyní jednotlivých zpěvů, jak jdou v běžných vydáních RKZ za sebou.

RZ považuje Palacký za nejstarší část kodexu. Připomíná se tu příchod Čechů přes tři řeky [3, str. 26] a ovšem i děj sám je starobylost sama, i když je znám také od jiných autorů, viz [3, str. 30]. Počátky feudalismu se jeví velmi nesměle, jeho nositelem je jediný Chrudoš [3, str. 47]. Zřízení je cele patriarchální, zemi vévodí Vyšehrad jako knížecí stolec; Krokova rodina je k vládě oprávněna jakožto lidé nejlépe znalí zákonů věkožizných bohů [3, str. 48].

O tom, že se Palacký při líčení společenských poměrů v naší zemi v nejstarší době plně opíral o RZ, bylo již častěji pojednáno. Protože se zde plně soustřeďujeme na historikovy přímé zmínky o RZ, musíme znovu zopakovat, jak spolu se Šafaříkem vyvraceli výpad Dobrovského proti autentičnosti tohoto textu. Máme i druhý důvod: Flajšhans v jednom svém pojednání tvrdil, že všechny Dobrovského námitky zůstávají v plné platnosti (viz [2, str. 30] s poučením o celé věci) a také Komárek ve známém sborníku RKZ - dnešní stav poznání něco z Dobrovského přebírá. V následujícím čerpáme z Marešova spisu, počínajíce si co nejstručněji.

Na prvním místě uvádíme vždy námitku Dobrovského pod zkratkou DO, po ní pokaždé vyvrácení Palackého a Šafaříka (PŠ).

DO: Záhadný, obskurní nález. PŠ: nemohli odporovat, protože historie nálezu se stala známou teprve od roku 1859.
DO: vzhled písma. PŠ: je nápadně krásné, zaokrouhlené, od zkušeného písaře.
DO: rozpor s Kosmou, PŠ: Kosmas se mnohdy mýlil, byl leckdy stranický a hrubý.
DO: zelenavý, čerstvý inkoust, PŠ: Posudek Cordův. Vsáknutí do pergamenu. Měď.
DO: příliš vysoký stav kultury, PŠ: Kosmas je jindy svědkem pro RZ, ne proti němu.
DO: lech je jméno národa, PŠ: Dobrovský sám označil toto slovo jako "svobodný, statečný muž".
DO: slabiky re,le místo r,l, PŠ: staroslověnský způsob, častý, náhrada za jery.
DO: slovo ot, PŠ: Dobrovský sám nalezl ve staré slovanštině 441 takových kořenných slov, viz jeho Institutiones linguae slavicae.
DO: slovo plzeň, PŠ: správně od plza, plznúti, plzný,
DO: kompozita typu striebropěnný, PŠ: smyslově malebné, pro staré básnictví typické.
DO: za místo zda, PŠ: doloženo v rukopisu Hradeckém,
DO: rozvlajáše, prý existovalo jen vlaju sě, PŠ: jako rozesmáti, rozhněvati aj.
DO: osobní jméno Tetva od tety, PŠ: je to jméno muže,
DO: kněžna místo knieni, PŠ: kněžna=dcera knížecí, knieni=manželka,
DO: pravda místo právo, PŠ: Dobrovský psal Hankovi pravda - veteres Bohemos iustitiam signasse,
DO: Orlicu Labe pie podle RK, PŠ: autor RZ nepotřeboval takových výpůjček,
DO: Kamen Most, Radovan, PŠ: obé doloženo v listinách,
DO: ladný znamená hezký, něžný, PŠ: původně je to čistý, Lada je řeka v Haliči a v Rusku,
DO: Mžě striebronosná, PŠ: doly na stříbrnou rudu, město Stříbro,
DO: ne stól ale stolec, PŠ: doklady z Žaltáře Vitenberského a z Vostokovské legendy o sv. Václavu,
DO: oteň ve významu otcův je ruské, PŠ: správné čtení je oten, též z Igora, důkaz vysokého stáří,
DO: děva s mečem? PŠ: ponechali, zdá se, bez povšimnutí,
DO: vitz, vítěz: PŠ: místo je temné, snad jde o Svantovíta (dodáváme že podle
pozdějších domyslů)
DO: desky pravdodatné? PŠ: snad jde o runy, řezy a črty podle známého svědectví mnicha Chrabra,
DO: ordálie, PŠ: doloženy, zrušeny za Karla Čtvrtého, viz i výše tuto úvahu,
DO: rozrešite, námitka proti i, PŠ: viz Alex 2211, koncovka ite hojně doložena u sloves tohoto typu,
DO: klaněchu místo klanjachu, PŠ: přehláska prastará, už v stsl.,
DO: govoriti místo mluviti, PŠ: No comment,
DO: věčina jako soudní výrok? PŠ: doloženo v Žalt. Vitenb., časté ve staré srbštině i ruštině,
DO: protiněmecká tendence, PŠ: viz též u Dalimila a jinde,
DO: pravda po zákonu? PŠ: to je výmysl Dobrovského, běžné je ius secundum legem ne snad občanské právo vedle svatého zákona.
DO: Psané zákony nemohly tehdy existovat, PŠ: viz zprávu u Konstantina Porfyrogenety z roku 949, že Chorvaté uzavřeli smlouvu s císařem Herakliem v roce 634 choreographiis propriis.

Zaznamenáváme bez dodatků, které bychom mohli na podkladě dalších výzkumů mnohdy připojit. Ostatně si byl Dobrovský slabosti svých argumentů zřejmě sám vědom, jak lze soudit z jeho pozdějšího přiznání " es könnte am Ende doch ächt sein" (mohl by nakonec být přeci jen pravý).

Oldřich: O této "souvěké písni", jak praví sám Palacký, pojednal historik v [3, str. 69]. Oldřich se domluvil s přáteli již v Praze a na Vyšehradě. Útoku se účastnilo osm vladyk, mezi nimi Výhoň Dub. Ukryli se na Malé Straně zdmi tehdy ještě neobehnané někde, kam pastucha vyháněl dobytek. Palacký přepisuje do Dějin dvanáct veršů z RK. Boleslav Chrabrý přecenil sílu českého útoku a prchl. Dále ocitováno v D na téže straně dvacet šest závěrečných veršů. Vše zasazeno do celkových událostí té doby. Zdá se, že Palacký bral pražský Hrad i osídlení na pravém břehu Vltavy jako jedno město; k témuž závěru dospěl i člen ČSR R. J. Hřebíček (v dopisu z února t.r.). Chorúhve připomíná z Oldřicha Palacký v [3, str. 53].

Beneš Heřmanóv: Viz [3, str. 132]. Jde o útok markraběte Dětřicha na Čechy v době bojů mezi Staufovcem Filipem a Volfem Otou IV. o německý trůn. Přemysl Otakar I. stál v té době na straně Otově. Dětřich není v písni (opět označené jako souvěká) jmenován, ale jde o události z RK, které proběhly v roce 1204 nebo kolem tohoto data. Zajímavé zde všude je, že Palacký označuje ve shodě s námi většinu, vlastně téměř všechny skladby z RK jako písně, nikoli jako básně. V [5, str. 71] jsou citovány odtud čtyři verše. I když historie o bitvě Čechů se Sasy v okolí Hrubé Skály mlčí, je dějinné pozadí dle Palackého nesporné. Rasantně se odmítá mínění, že by šlo o Václava Druhého a Otu Braniborského z konce třináctého století. Důvod boje s Dětřichem z Míšně (viz zde výše) byl ten, že Přemysl Otakar První zapudil svou první manželku (jeho sestru) Adletu. V letech 1197--1219 se mluví o Beneši Heřmanově skoro nejčastěji ze všech českých šlechticů. Stáří písně dokazuje též pojmenování Heřmanóv, tedy dle rodu, později se užívalo místo patronymik údajů podle hradů, tedy pan.. z...

Jaroslav: Jen zde mluví Palacký o básníku téměř souvěkém, viz [3, str. 145]. Bitva u Olomouce se udála koncem června. Král Václav a jeho spojenec Bedřich kníže rakouský není ve skladbě uveden, autor se soustředil na osobu Jaroslavovu a Vratislavovu, jejichž zásluha je více zdůrazněna. Z básně jsou ocitovány [3, str. 146] padesát tři verše. V [3, str. 54] upozorňuje Palacký, že Tatary s Kumány ani RK, ani Dalimil nezaměňuje, omyl je až u Pulkavy. Zajímavá je i zmínka o Hormayrově Goldene Chronik von Hohenschwangau, Mnichov 1882, v Erbenových Regestech 472--503, kde je potvrzen jak RK, tak i Palacký. Cituji proto, že tyto listiny se v našich periodikách snad ani nevyskytují. Je tu upozornění též na Bočka, Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae III, str. 11, 19, 20, 69, 72, 73, 80, 114, 140. Co z toho bylo asi prohlášeno za falsum?

Čestmír: děj písně kladl Pelcl [5, str. 68], do údobí kolem roku 830. Palacký [5, str. 71] je toho názoru, že píseň je přibližně soudobá se Zábojem. Uvidíme, že obě skladby vznikly dle Palackého o hodně později. Zde se autor Dějin opírá o líčení, jak bylo dobýváno Kruvojova hradu; pokud stál na příkré skále, bylo to nemožné.

Ludiše a Lubor: V [3, str. 342] uznává Palacký jakousi rytířskou galanterii, která se projevovala při rytířských turnajích pozdější doby. Ale ono ušlechtilé nadšení, které původně zplodilo spanilý ten květ středověkosti již ustupovalo. Palacký zde vzpomíná na píseň o sedání z RK, jak tuto skladbu nazývá. Ve 14. století již začal formalismus, strojení marné nádhery; psaly se exotické příběhy, u turnajů byl zaznamenáván přílišný přepych, hýření, ano i hazardní hry. [5, str. 74]: zde srovnává Palacký líčení krásy tatarské princezny z Jaroslava s obdobným popisem dcery kněze zálabského Ludiše a vyslovuje se ve prospěch této druhé písně. Je citováno osm veršů z Jar. a stejný počet veršů z Lud. Uvedení Ludiše i samotného klání do písně označuje Palacký jako naivní a cituje na důkaz toho opět osm veršů. V závěru Bemerkungen, str. 75 je přepsáno sedm veršů. Palacký připomíná, že v písni není líčena nějaká láska mezi Luborem a Ludiší. Tohoto námětu by pozdější autor jistě využil.

Záboj: Zprávy o době, do níž je píseň kladena, jsou velmi kusé, věci nejisté, zeměpisné údaje takřka žádné. Někdy je vpád cizinců (Němců), o nějž tu jde, datován rokem 805 a spojován s osobou samotného Karla Velikého. Českým vítězem by potom snad byl Křesomysl nebo Vla(sti)slav lucký, dříve než se dostal do sporu s Neklanem. Ale např. J. G. Meinert (viz o něm dále) soudí, že boje se udály za Ludvíka Němce v roce 849. Tento panovník by byl tedy vytáhl do Čech proto, aby pomohl čtrnácti lechům, kteří byli pokřtěni v Řezně, ale byl poražen. V. A. Svoboda však myslil, že píseň je nepochybně nadmíru stará. To prý je prokázáno velkolepou jednoduchostí zpracování a tím, že Kosmas o věci mlčí. Palacký nevěří ani té, ani oné teorii [5, str. 68]. Buď prý tu není líčena historická událost vůbec, nebo je silně zkreslena. Historik se odvolává na dlouhodobé trvání cizí nadvlády (od přejide cuzí úsilno citováno 18 veršů). Proto jsou i odbojní Čechové povoláni Zábojem tajně (citovány dva verše). Karel Veliký se prý také nikdy v Čechách trvale neusadil; kronikáři o takové misi mlčí, ve zprávách z 8. nebo 9. století by se o ní jistě zmínili. Palackému je také nápadné, že se nemluví o jiných kmenových náčelnících, jen o Zábojovi a Slavojovi. Teorii Palackého nahrává i to, že zeměpisné údaje písně jsou nadmíru neurčité; autor Dějin soudí, že se popis Zábojova vítězného tažení nehodí k žádné západní krajině. To vše tedy dokazuje, že jádro písně není historické, ale básnické. Z toho všeho tedy vyplývá, že Záboj byl složen ve 12. nebo 13. století. Jiným důvodem prý může být poměr pěvcův k pohanství. Skladatel si snad mohl dovolit kladné líčení předkřesťanského stavu, protože stará víra již vybledla a nebyla tedy církvi nebezpečná. Ostatně není v písni žádná přímá polemika proti křesťanství; říká se jen, že vetřelci zaváděli cizí bohy a oběti.

Lyrika včetně Sbyhoně a Jelena: V [5, str. 76] je citován J. G. Meinert, který psal o RK několikrát v Archivu für Geographie, Historie, Staats- und Kriegskunst a v časopise Hyllos, obě tato periodika vycházela ve Vídni. Uznává písně za velmi hluboce procítěné, je tu prý svérázné myšlení, živé, něžné, silné a přece jasně a lidově vyslovené. V této poesii je duše a srdce anděla v obličeji krásného dítěte. Vyjadřuje se tedy Meinert básnicky, ale též odborně, mluvě o anakreontovské něžnosti, touze, úpěnlivé bolesti, ale též o mladické odvaze a smělosti. Tato poezie stojí nad historickými zpěvy svou dokonalostí a půvabem. Protože Palacký ocitoval Meinerta v plné šíři, lze soudit, že se s ním názorově shodoval.

[1] Meinert, J.G.: Über die Königinhofer Handschrift. Archiv für Geographie, Historie, Staats- und Kriegstkunst (Wien) 1819 Nr. 1, 1/1, str. 1--4; Nr. 2, 4/1, str. 7--84; -- též Hyllos 1, 1819, Bd. 1, Nr. 15, 10/4, str. 116--117; Nr. 16, 17/4, str. 122--124; Nr. 17, 24/4, str. 131--133; [2] Mareš, F.: Marnost bojů proti RKZ. Praha, Osvěta 1933.
[3] Palacký, F.: Dějiny národu českého. vyd. 1921
[4] Palacký, F.: An- und Aussichten der böhmischen Sprache und Literatur vor 50 Jahren in Gedenkblatter.
[5] Palacký, F.: Bemerkungen der die Königinhofer Handschrift 1829. in Gedenkblatter.
[6] Palacký, F. -- Šafařík, P.J.: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache. Praha 1840.