Tímto závěrem vyznívá také Kašparova úvaha, jejíž autor - stejně jako Fiala - je přátelům RKZ znám dobře již z dřívějška. Kašpar uveřejnil ve Sborníku RKZ - dnešní stav poznání (Praha 1969) velmi cenný a správně provedený přepis obou Rukopisů, nepřičiniv žádných poznámek o jejich původu. Fiala pak se vyslovil v Literárních novinách z roku 1967 sice rezervovaně, ale přece jen jednoznačně o starobylosti PP a hlavně známé přibyslavské pečeti. Usoudil, že Friedrichovy závěry z uvedeného pojednání jsou mylné. Tento postoj Kašparův i Fialův se však v novější době rázně změnil, a to v neprospěch všech citovaných textů.

Kašparův článek není a nemůže být úplnou analýzou PP po všech stránkách, neboť přináší jen postřehy paleografické a částečně historické. Ani náš rozbor dané téma plně nevyčerpá, neboť přihlédneme jen k oněm stránkám problému, jež jsme vytyčili v nadpise, ježto zejména úplný jazykový rozbor PP dosud podán nebyl.

1) Zmínka o bitvě u Olomouce, kde byli v roce 1241 poraženi a zahnáni tatarští nájezdníci spojenými moravskými a českými vojsky,

3) “koincidence” chyb proti staré češtině v PP a v RK, totiž adverbium na -o “silno”, OJ “Čestmieř” a “nestažený” tvar “vojvoda” místo žádané formy “vévoda”.

Kašpar zná literaturu, která se váže k našemu předmětu a která pochází dílem od odpůrců, dílem od obránců PP. O první se opírá, druhé toliko jmenuje a říká o nich, že “nepřinesli žádný pokrok v řešení sporných problémů” apod. (např. na str. 18 a 19 “Archivního časopisu”). Město Přibyslav by tedy bylo - vedle předpokládaného pražského Hankova střediska - dalším sídlem rozsáhlé falzátorské dílny; vedoucím této “filiálky” by byl přibyslavský radní nebo archivář Jan Malý, jenž je hlavním podezřelým z možných tvůrců tohoto padělku z třicátých let minulého století.

Komplexní řešení těchto otázek se neobejde bez důkladné analýzy textu, jejž máme k disposici, a pro tuto práci zase nutně potřebujeme získání skutečného původního znění PP. Kašparův přepis je však proti transkripci Maškově (I. B., Osvěta 20, 1890, str. 250 nn.) a Matouškově (L., Případ Paměti Přibyslavské jako příspěvek k boji o pravost RKZ, Praha 1936) nepochybným krokem zpět. Nemám ovšem k disposici originál PP ani všechnu literaturu, týkající se věci, ale vycházeje z osvědčené Maškovy filologické akribie i ze shod (až na výjimky) jeho přepisu s verzí Matouškovou, mohu snad provést porovnání všech tří dostupných přepisů a domoci se v mezích daných možností “archetypu” tohoto rukopisu. Podávám zde přehled odchylek:

1) Chyby, jak jsou v originále, měly být převedeny nebo alespoň konstatovány, neboť mají nemalý význam jak pro psychologii písaře PP, tak i pro níže podaný jazykový rozbor. Jsou to totiž omyly nikoli novodobého, ale středověkého písaře: dittografie “Moraravu”, přesmyknutí “Ktrzitele” (padělatel mohl bez nesnází napsat “Krstitele”), před Tartary (reminiscence na řecký Tartaros - peklo?) místo “Tatary”.

2) Kašparovým mechanickým přepisem byly setřeny některé jazykové zákonitosti, rozhodné pro charakteristiku jazyka PP. Tak zejména: hrubým nedopatřením je textace “U Polný vsi”, neboť jazykový úzus by tu žádal “u Polné” nebo “u Polnej”. “U Polný” je pozdní středočeský metaplasmus. Je nutno číst “u Polny” (adj. neurčité, skloňované podle “žena”). Tento omyl překvapuje tím spíše, že na str. 33 transkribuje Kašpar z listiny z roku 1652 správně “města Polny”. Tvar “sluolo” plně patří do 15. století, do něhož kladou PP obránci, neboť nejen dlouhé “ó”, ale i krátké “o” se měnilo v “uo” působením analogie. Čtení “z lidem” místo “s lidem” ukazuje na fonetickou výslovnost skupiny “sl - zl” (viz též dále v odstavci o spodobě souhlásek v PP). “Do zeme” je nářeční, jde tu o “zanedbanou jotaci”. K tomu J Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, str. 48: Přibyslav patřila částečně do kraje tzv. “petáků”, tedy nářeční skupiny, jež vyslovovala a dodnes vyslovuje “pet” místo “pět” (totéž je již v RK na dvou místech). “Sme” patří do jazykového obrazu PP lépe nežli “jsme”. “J” tu bylo totiž dyšné, spirantní a jeho vývoj byl na východě ČR jiný než na zbytku našeho území; skupina “js” se tu špatně vyslovovala. V odst. 8 věcně nevyhovuje Kašparovo čtení “Přeslav Vršovičan utisknúti ji chtěl” (z kontextu by se doplnilo “Moravu”), ale zájmeno se tu týká Přibyslavských, proto je správné “je”. Konečně je třeba akceptovat spíše “jakým koliv” než “jakýmkoliv”, neboť druhý komponent s prvním u tohoto zájmena v 15. století asi ještě nesplynul.

Je tedy nutno uznat, že při krátkosti námi zkoumaného úryvku je počet textologických nedopatření vydavatelových poměrně značný.

Obdobné srovnání - i když na jiné rovině - bylo nutno podniknout při konfrontaci PP s Hájkovou kronikou a Beckovského Poselkyní a navázat na Kašparovo tvrzení (na str. 20), že “obsahu PP jsou bližší formulace Beckovského Poselkyně starých příběhů českých” než Hájkovy kroniky. Kašpar zde totiž přináší na str. 20 až 25 paralelně vedle PP výňatky z druhých dvou jmenovaných autorů, by dokázal závislost PP na Hájkovi a Beckovském a tím i celou mystifikaci. Nehledě k tomu, že shoda s Hájkem nebo Beckovským nemusí ještě znamenat, že tyto texty jsou priorní (mohl tu být neznámý, dnes ztracený starší pramen), nemohu ani jinak s tvrzením Kašparovým souhlasit; konfrontace totiž dokazuje naopak značnou rozdílnost všech tří verzí nebo aspoň PP od Hájka i od Beckovského. Nejde nám tu o věcný obsah, ale o slovní formulaci. Užijeme-li téže formy jako Kašpar, vznikne nám podivný obraz, jehož částečnou komičnost omlouváme a vysvětlujeme povinností vyvrátit oponentovy důvody.

Jak vidno, je tu podobnost skutečně minimální; styčné body jsou ovšem mezi Hájkem a Beckovským (např. v odstavci o vesnicích Kublově, Braumech atd.), jinak je Beckovskému a PP společné snad jen sloveso “osobiti si”. Jinak tu jde jen o totožná jména (a ani ta nejsou ve shodném znění: Přemysl a Přemyslav, Václav a Věnceslav) a o takové děje, které ani nelze při suchém kronikářském stylu jinak vyslovit, než jak se stalo zde: všechny tři prameny se na sebe váží jen tam, kde se říká, že někdo zemřel, něco dal postavit, byl k jiné osobě v tom či onom příbuzenském poměru, byl “zamordován” apod.

Přistupme nyní k jazykovému rozboru. Je samozřejmé, že nelze podat analýzu PP jako celku, neboť tu jde již o mluvu poměrně mladší, arci daleko a daleko vzdálenou od RK; její zevrubný popis by znamenal pokoušet se zachytit celou staročeskou mluvnici, podle níž se mluvilo v 15. století. Proto budeme zkoumat jen ty jevy, které se liší od dnešní češtiny nebo které jsou zvlášť charakteristické pro nářečí kraje, v němž PP vznikla; kontinuita s RK se zračí jen v těchto dialektologických prvcích.

Pravopis PP je mladší spřežkový, proto bez složitějších souhláskových skupin. Kvantita je neznačena, diakritická znaménka též chybějí. Jen stručně: ř = rz; d, t, n značí též ď, ť, ň; š = ss; cz = č i c; ž = z (jednou je “ž” označeno jako “zi”); g = j; i, y se užívá bez výběru a zákonitosti. Někdy je pravopis fonetický (zbozie), jindy etymologický (sbozie). Občas je znaku “y” užito též pro “j” (prziyal). Vysoudit lze z tohoto schematu jedno: písař měl velkou rutinu, ve způsobu psaní, jež si zvolil, se téměř nikdy nezmýlil.

Hláskosloví:

1) ve středočeštině je po “č, š, ř, ž” před úzkou samohláskou přehláska, před širokou původní stav, tedy: “slyšěli, slyšeli”, ale “slyšal, slyšán”. Po ostatních palatálkách (ď, ť, ň, c, j) je přehláska provedena všude, tedy “letěli” i “letěl”.

Změna u-i je v PP méně obecná než ve středočeštině. Obraz je tu smíšený: v PP nacházíme dvakrát “vesnicu”, ale zdí, Lubicu, v Lubici, čepicu, ale čeledí (instrumentál), nově i “přikazujíce, rokujíce, k rozeznání. Původní nepřehlasované tvary se drží hlavně tam, kde měly oporu ve vzoru “žena”. O tom Mir. Komárek, Historická mluvnice česká I, Praha 1958, str. 101. Převahu mají tvary přehlasované. Že je to “Lubice” a ne “Libice”, jde asi na vrub toho, že PP je opsána ze starší předlohy, z farní kroniky, o níž se tu ostatně mluví v odstavci 1). V dalším přineseme o tom ještě více důkazů.

Změna ú-au-ou neprovedena: Rakús (2x), budúcím, čtúce, lidskú (akus., často), tlustú (instrum.), sebú, pod horú Krutěnú, sú (často), tetú. odplatú, tisknúti (2x), púti, chasú, knížeckú, slušnú, jsúce, budúcí, pokutú velikú, Přibyslavú, zhlédnúti (Kašpar píše chybně “zhlédnuti”), Olomúci, slúžil, búřlivá. “Au” je omezeno jen na západní dialekty (Trávníček, F., Historická mluvnice, Praha 1930, str. 88 aj.) Bez odchylek!

Změna ó-uo-ú je tu asi uprostřed svého vývoje. Převládá mezistupeň -uo-, ale zachováno je 2x “ó” (pánóm, horníkóm), možná opět vlivem přepisu ze staršího originálu. Jak již řečeno, zasáhla tato změna i krátké “u”. V PP čteme “sluolo, pacholkuóv, dvuór, dvuory, Čechuóv, horníkuóv, muóže, pánuóm”. Dle Trávníčka (uv. spis, str. 83) převládlo -uo- ve století 15., ale změna začala již o 100 let dříve a týká se většiny dialektů, tj. je zaznamenána v “celých Čechách” a “skoro všude na Moravě”.

V písmu a patrně i ve výslovnosti “i”, “í” a “ie” tu bylo asi dost zmatků. Máme původní správné “ie” v těchto slovech: sbožie (často), hovořenie, znamenie, kniežecký, kniežete, ale je tu i knížeckú, protivenství, potřebí. Nesprávné “ie”: knieze, v usazenie, čeledie (instrumentál), Slavniek, choděli, ztratěl, Čestmieře, uchráněl, podmaněti, s čeledie (instrum.), uraděli se. Některé případy jsou opakované.

Tyto nepravidelnosti cele náležejí do století 15. a 16., ač jsou zaznamenávány již i ve 14. věku. Nejvíce dokladů je u J. Gebauera, Historická mluvnice I, str. 218 nn (vydání z r. 1963), kde je věnováno osm stránek tomuto jevu, pramenícímu ze zvratné analogie, z nářečních zvláštností i z písařských omylů. Nejvíce případů je zaznamenáno v památkách moravských nebo moravisujících, tj. v Milionu, Legendě o sv. Kateřině, Žalt. Klem, Ev. Víd. a Ev. Ol. Jinde jsme ukázali, že také opis RK je také tímto vývojem zasažen. Na území, kam klademe PP, vyvinuly se další novotvary “růžej, dlaněj, kostěj”. Podle Běliče (uv. spis) lze tyto formy sledovat od 16. století, ale J. Jireček je doložil ve svém spise “O zvláštnostech češtiny ve starých rukopisech moravských”, Praha 1887, na str. 27 aj. i pro dobu daleko starší a poukázal na souběžný vývoj ve starší polštině. Snad tu jde o přísun “deiktického” “j” pro snazší rozlišení těchto tvarů.

Stahování - kontrakce samohlásek. Sem patří častěji uváděné slovo “vojvoda” (z “vojevoda?) místo “vévoda”. Tento tvar lze odůvodnit dvojím způsobem: 1) opět ze spirantního “j”, které bylo mezi vokály pevnější a stálejší než “polokonsonantické” “j” (s výslovností blízkou “i” jako v němčině “mein”, v latině “eius”). Toto “j” působilo tak, že se kontrakce neprovedla nebo pozdržela. Viz o tom R. Krajčoviče, Slovenčina a slovanské jazyky, I, Bratislava 1974, str. 161 nn. Tento zjev se pozoruje opět na východě ČR a na Slovensku a opět zasahuje do Polska; snad sem patří i pozdější tvary typu “vejvoda”. Druhá možnost je, že “vojvoda” vznikl přímo z “voj-voditi” jako OJ Vojtěch, Vojslav atd., viz např. M. Malec, Prace onomatyczne, Wrocław - Gdaňsk, 1971, str. 12 a 41. Tento výklad je asi nejlepší; srv. i polské “Swosław, Wóciech, Wosław”. - Forma “Čestmieř” (v RK je “Čestmír”, ale jen jednou) je rovněž doložena v českých i polských onomastikách, jak dosvědčuje J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1967, str. 79 nn. Od 15. století se polské “irz” rozšiřuje na “ie-”. Lze ovšem citovat i naše “Jaroměř, Litoměř”. Jsou ovšem i jiné výklady tohoto jevu. V PP je také “Jaromiř”, v RK je “Jaromír” i “Jarmír”.

Zvláštnosti souhlásek - konsonantismu - v PP:

Fonetický a etymologický pravopis, jak již řečeno, se v PP prolíná: čteme “bezpečnost, zpořádala, sbožie, zbožie, zpálili, z lidem, zhlédnúti, zjednal”. Důležité je kolísání sykavek: PP se hlásí i zde na Moravu ve tvarech “zjednati, zhlédnúti”. Chybnou snahou o správnost povstalo asi též “zpálili”, “z lidem”, a “zpořádala”. Jak známo, vyslovuje se “shodný” na Moravě jako “zhodný” a v Čechách jako “schodný”.

Slabičné likvidy: Zde se ocitáme plně na území “podkrkonošského” nářečí, které se tu udrželo dodnes: obderžal, táhel, deržúc, obderžala, potverdil - opět zhusta častěji opakováno. Pozoruhodnou výjimkou je “ostrva”. Čekali bychom “osterva” a odchylku vysvětlujeme opět přepisem z předlohy, jež tu nebyla přibyslavským konšelům dost jasná, neboť slovo “ostrva” bylo jim patrně vzácné.

Střídání “r” a “ř”. PP má “ř” za očekávané “r” ve slovech: klášteř, klášteře, Čestmieře, Jaromíři. Snad je to m. j. vlivem MJ Chotěboř a Jaroměř, kde je “ř” náležité (z koncovky r6j6). Kdyby patřil text dále na východ, bylo by tu častější “r”. O tom Gebauer, uv. spis, str. 334.

Tvarosloví

Skloňování: Jako v mnoha jiných “východních” textech, nacházíme i v PP matení deklinací; vzor “duše” se prolíná se vzorem “žena” a zasahuje i paradeigma “kost”. Tak čteme instrumentál “svú čeledie”. To je asi odchylka podle vzoru “duše” místo “duší” a nesprávně difthongisovaným “í”. Dále tu máme “Přibyslavě” (gen.) i “Přibyslavy”, ač lze interpretovat i “Přibyslavi”, dokonce “z Moravě” (od “Morav” nebo od “Moravia”?), gen. do zeme, ale tu zemi, dativ “Přibyslavě” a lokál “v Přibyslavi”. “Olomúc” se skloňuje dle “kost” (u “Olmúci”), v RK je toto MJ podle “oráč”. Že na Moravě dodnes přecházejí mnohá tvrdá feminina pod měkké vzory, dokazuje Bělič (uv. spis, str. 159). V těchto gramatických kategoriích ovšem, jež tu probíráme, se jeví propastný rozdíl mezi PP a důsledným jazykem RK i RZ. - Kolísá ovšem i adjektivum: čteme “velicí požitky” a “časi (nebo “časy”?) búřliví a nepokojní”. Kašpar však čte s Matouškem “búřlivé”. “Polna” se skloňuje jako “žena”. - Staré souhláskové kmeny sice ztratily svou původní tvářnost, ale důsledně je tu zachován komponent “an”: Uhřané, Moravané, Vršovičané (2x), od Prusanuóv, Vršovičany (instrum.), od Vršovičana, Rakušané - ale “před Tatary”. Od “lidé” je gen. plur. “lidu”, ale to už také v Leg. o sv. Alexiovi ze 14. století: “mnoho lyuda”. Chybné je sklonění posesivních adjektiv v jednom případě: “na královým hradě”. Jak dosvědčuje Gebauer (HM II, str. 265, skloňování) jdou doklady na tuto anomálii takřka přesně do doby vzniku PP, do konce 15. a začátku 16. století. Viz i “na poli Žofčiným” (zde citováno) a další případy z Bartošovy Dialektologie. Jde tu o nářeční vyrovnání 6. a 7. pádu (Bělič, uv. spis, str. 169).

U zájmen objevujeme archaický jev dosti důsledný: genitiv zní “jí” a “jich”, nikdy “jejich”. Obecně se šíří nové přivlastňovací zájmeno “její” a “jejich” až od 16. století (Gebauer, HM II, sklonění, str. 485). Na Moravě se udrželo nesklonné “jejie déle než na západě území (Gebauer, tamtéž). Východní je i “ním” ve funkci bezpředložkového instrumentálu; viz často citovaný úryvek ze Sušila “házalo ním po kostele”, uváděný v jiných souvislostech; Trávníček (uv. spis str. 362) a hlavně Bělič (uv. spis str. 180) dokládají tento jev pro Vysokomýtsko: “mrak ním do vokna”. Vyskytuje se, stejně jako v PP, hlavně v instrumentále. - Zvratné “se” má v PP dvakrát “sebú”, jednou starší “sobú”. Dativ “si” se nevyskytuje, jen knižní “sobě”. - Duál je tu jeden, ačli nejde o tvar lidový: “pod nima” (totiž pod dvěma zkříženými meči), jinak je všude místo duálu plurál: meče zkřížené, sjeli se s Kunrádem (tj. Soběslav a Kunrát), hubili zemi, sebrali sú aj.; kralovali sú Přemyslav a Věnceslav.

Časování: Jednoduchá preterita již v PP nejsou. Užívá se výhradně perfekta, někdy plusquamperfekta, které by mělo být - rigorosně vzato - časem, jenž předchází jiný děj minulý. Důsledně však to pravidlo zachováno není.

U slovesa “býti”, jak již řečeno, převládají formy bez “j”, a to hlavně v 3. os. plur., kde je “sú” náležité.

Zajímavý je přechodník “daje” místo “dada”. Na vzájemné prostupování forem slovesa “dati” a “dajati” poukážeme při vhodnější příležitosti. Nově upozornila V. K. Sorokina (Sborník k sedmdesátinám V. I. Borkovského, “Nauka”, Moskva 1971, str. 242 nn), že podle statistického průzkumu staroruských památek je “dajati” častější v národní literatuře, v církevněslovanských textech nacházíme více forem od “dati”. Analogické poměry jsou i ve staré češtině. RKZ, Leg. Kat. i Dalimil inklinují k základu “daj-”, památky oficiálnější, dá-li se tak říci, k základu “dad-”, který se objevuje v našem Ev. sv. Jana i na místech nenáležitých (aor. “dadech”, jako v jihoslovanštině).

I. B. Mašek upozornil v citovaném článku na str. 254 na zajímavou konstrukci účelových vět “aby byli sú jeho čeledí, aby choděli sú”. Nepravidelnosti tohoto typu nebo příbuzného charakteru nejsou příliš časté, ale přece se vyskytují a opět v údobí blízkém vzniku PP. Např. u Všehrda 14a (Gebauer, HM 3, časování, str. 436) čteme: “ten súd slove duchovním, na kterém by arcibiskup pražský sedal jest.” Doklad patří do poč. 16. století. Není tu vyloučena kontinuita s RK “Holúbče, ty bysi bojoval...”, útvar “by jesm6” může být starý a sloužit větší jasnosti při hovorové mluvě.

Hlavní jevy syntaktické: Přechodníky jsou poměrně časté, ale - s jednou výjimkou - jen přítomné. Jejich funkční užití je jiné než v moderní češtině a blíží se archaickému způsobu, běžnému ve stsl. i v RKZ - přechodník přítomný značí současnost, minulý předčasnost, ale vždy bez ohledu na vid. V PP čteme: Čtúce ukázal nám kněz, Vršovičané osobili sbožie sobě rozdělíce se o ně a deržíce je, prosíce žádali sú vojvody, knieže přikazujíce (“chyba” - pro větší zřetelnost nebo snad pluralis majestaticus?) přikázal, Přibyslavščí súce v milosti slavili, sjeli se rokujíce. První z uvedených příkladů je ukázkou participia nespojitého, dnes už vyhynulého. Příklady u Gebauera i Trávníčka (Skladba, Praha 1956, str. 187 nn., např. “jdauce, počalo smrkati se” (Prefát z Vlkanova) nebo (z Pass 257) “starosta ji samu kázal odrúce horkou smolou oblíti”.

Genitiv záporový je zachován ve větě “Přibyslavě města nedostali sú”, ale je též akusativ (u zájmene) “králové to nepřetrhovali”.

Jiné pádové vazby: Jak je běžné ve starším jazyce, bývá dána přednost pádům prostým před předložkovými, případně před doprovodem jinými slovci. Tak nacházíme “vzal odplatú”, nikoli “vzal za odplatu, jako odplatu”, “žádali vojvody”, ne “od vojvody”, “sami sebú se spravovali”, ne “podle sebe”. Na “uříditi” + gen. nemám zatím obdobný doklad. Na vazbu “padnúti komu” (tj. připadnouti) upomíná Kruml. 221 b “sluha... jenž svému pánu stojí nebo padne”, ale zde je to dativ prospěchu (commodi). “Věrni pána svého” - gen. cílový nebo dotykový, stejně jako “aby města hleďal”. Příklady na genitivy u “věřiti” jsou u Gebauera HM IV, str. 366.

Pozoruhodná je “objektová funkce” předložky “při” ve spojeních “překážeti při obchodu” a “protivenství činiti při horách”. Dle F. Kopečného, Etymologický slovník slovanských jazyků, I, Praha 1973, str. 213 je to úzus dosti vzácný, ač starobylý. Konstatujeme tu slušnou stylistickou obratnost autorů a není lehké najít v nové češtině přesný ekvivalent tohoto “při”, neboť není to “překážení v obchodu”, ale spíše postranní intriky proti tomuto zaměstnání.

Ryze staročeské jsou dále obraty: “kniežecky Moravu deržel” a “stavili sú kostel na svuój groš nákladně”. My bychom řekli “jako kníže” a “vlastním nákladem”. Gebauer (HM IV, str. 160) ovšem již dobře věděl, že stč. adjektivum mívalo rozsáhlejší funkci než dnes. Tak např. “vinné sbieranie” v Pror. Iz. 24, 13 je “sbírání vína”, “rytí kamenné” je Steinbruch. Nevěděl však nebo neuvedl dvě věci: předně odůvodnění toho jevu a kromě toho, že se totéž objevuje také u adverbií. Důvodem je tu zjednat pro češtinu, která ovšem neměla člen (dnešní časté užívání zájmene “ten” je jeho náhražkou) rozlišení určitosti a neurčitosti. Adjektivum bylo kladeno tam, kde by např. němčina užila substantiv bez členu, příp. s členem neurčitým nebo kde by stálo složené jméno. Výše uvedená spojení bychom přeložili: als Fürst, auf eigene Kosten, Sammlung von Wein atd. Tu je opět pádný důkaz pravosti PP.

Odchylné vidové poměry oproti nové češtině konstatujeme v souslovích “králové to nepřetrhovali” a “Přibyslava pohrabána jest”. První značí “neomezovali”, druhé “pohřbena”. U tohoto případu jeví se asi střední stupeň jazykového vývinu: primární sloveso je ovšem “pohřésti”, novočeské by bylo “pohrobiti”. Poměr “přetrhovati” k “přetrhávati” by bylo nutno ještě zjistit.

Z tvoření slov je ovšem nutno zaujmout stanovisko k “adverbiím na -o”. Odpůrci někdy stylizují své námitky tak, jako by byla v PP jen příslovce tohoto typu. Je tu však jen “silno”, ale “nákladně, nábožně, prosebně, potomně (několikrát) a bezectně”. Také o tom pojednáme jindy obšírněji; zde upozorníme jen na čtyři zjištěné skutečnosti k této otázce: 1) Adverbií na -o přibývá na celém území ČR tak, jak pokračujeme od mladších dob ke starším, 2) přibývá jich od západu na východ, 3) o jejich stáří svědčí to, že jsou častější při určování elementárních vztahů než při osvětlování faktů náročnějších; proto máme dodnes “vysoko, daleko, nízko, široko, dlouho” atd. proti “silno” na Přibyslavsku; jen výjimkou proniká toto “-o” také do příslovcí novějších (“jednoducho”); 4) dialekt, jenž má převahou adverbia na -o, neužívá obvykle bezpředložkových lokálů. Proto je také nemáme ani v RZK, ani v PP. V RK je “v zimě, v létě, v skóře”, středočeské nářečí si utvořilo převážnou většinou adverbia na -ě, a proto také tu stává - a odpůrci bývá neprávem i na RZK žádáno - “zimě, létě” aj.

Slovný výraz PP je i přes prostotu textu dosti pestrý. Jazyková čistota RZK, v nichž cizí a nověji přejatá slova takřka neexistují, se ovšem dávno vytratila. Germanismy a latinismy v PP: (item = dále, zadruhé), zmordovati, purkrecht (obč. právo), groš, kostel, hajtman. Některá jsou ovšem technickými termíny, jež jinak vyjádřit nelze. - Důležitější jsou pro nás výrazy, které již v dnešní češtině nemáme nebo které nabyly odlišných významů. Jsou to: usazenie = sídlo; pohrabati = pohřbíti; uříditi s genitivem = naříditi; ustaviti = zříditi; zámutek = zármutek; zbíti = zabíti; hovořenie = hovor, a to buď přílišný nebo přitlumený; utisknúti = potlačiti; slušný = náležitý, právoplatný; horní obchod, hory = důlní, doly; nátisk = útisk; vuokolečný = okolní; rozeznání = dobrozdání, rozhodnutí; požitek = užitek; křižáci = křižovníci; ostrva = ostruha; přetrhovati = zamezovati; královec = kralevic. Zde lze odkrýt leckterou pozoruhodnost. Předně je tu staročeských výrazů a významů i pro konec 15. století poměrně dost. Dále je třeba si povšimnout, že tu nemáme synonym “deetymologizovaných”, tedy takových, kde byl původní význam metaforou, která se během doby otřela. Pisatelé PP nemohli dost dobře říci “přivlastniti si”, neboť stále ještě žilo slovo “vlast” ve významu původně “moc”, potom “država, krajina, jež je ovládána”; i “vlastní” prošlo takovým vývojem. Obdobný poměr byl mezi: přetrhovati a zamezovati, budúcí a příští (to je vlastně “přicházející”), obdržeti - dostati (“dostati” bývalo s genitivem a původnější je “dostati se”), je tu “odplata”, nikoli “náhrada”, “žalovati”, ne “stěžovati si” (tíže), “slušný”, nikoli “náležitý” nebo “právoplatný”, snad i “zhlédnúti”, ne “spatřiti”. “Zámutek” je ovšem starší než útvary typu “kormoutiti se, rmoutiti se” (snad z “kolomútiti”, jindy se bere při výkladu na pomoc i německé “Harm”, asi neprávem).

Nejdůležitější jsou pro nás tato: Čestmieř, Dřevík, Spytigněv a Václav - Vencslav. “Čestmieř”, o jehož koncovce jsme již jednali, je tvořen - vedle žádaného “Čstimír” - správně a je starobylý. Důkazů je několik: předně je i “Česlav” z bývalého “Čestislav”. Také komponent -čest je často doložen ve staré češtině i polštině, takže není nic divného, přesune-li se druhý člen složeniny na místo první. U Svobody (uv. spis str. 73) nalézáme jména jako “Bolečest, Dobročest, Přibyčest, Svéčest, Ubyčest. Je i slovinské Čestimir, polské Skaziczest, Zdziczest. V polštině je Čestmír také přímo doložen, i když ovšem v domácí formě Czeszimier (u Malcové v uv. spise str. 49, na listě ze 14. stol.). Dále je potok Čestina (u Kácova, jenž zhruba opět patří do naší oblasti), jména Česťata, Čestla, Čestín, hornolužické Čescemeř. A. Frinta v Onomastických pracích 2, Praha 1968, str. 44 uvedl tu s poznámkou “Čestmír z RKZ”. Lze poukázat i na doklady J. Stanislavovy (Slov. juh ve stredoveku, Martin 1948 str. 232): Izztimer, Zthomer, Stemer a další modifikace, někdy ovšem ne zcela jasné. “Dřevík” nebo “Drevík”. Tento název je nepochybně chybný, neústrojně tvořený a nevím, zda by se v nějaké mikrotoponomastice našla takto nebo podobně znějící lokalita. K substantivu typu “město” nelze tvořit bez vložení komponentu -n- slova pouhým připojením koncovky -ík. I. B. Mašek, ČČM 67, 1893 na str. 442 rozpoznal, že jde pravděpodobně o Dřevíč na Rakovnicku, a dovodil další spojitost s RK, ale od bližší analýzy tu musíme upustit. Přepis PP “Drewik” jde zřejmě opět na účet starší předlohy - farní kroniky: písař si nevěděl rady s původně zaznamenaným MJ “Drevic” nebo podobně. Stejně pádným dokladem existence staršího textu jsou i jména “Spytigněv” a “Vencslav” (ač na jiném místě PP je již novodobé Václav). V prvním OJ je “g” místo “h”, jediný případ v PP, neboť obvykle tu značí “g” hlásku “j”. “Vencslav” by mohlo pocházet ještě z doby, kdy tu byla nosovka, a “Přemyslav” je asi z latinisovaného “Premislaus”.

Pokusme se ještě porovnat PP s původní prózou domnělého padělatele Malého. Máme tu ovšem nadmíru úzkou bázi a mnohé překážky: k dokonalému osvětlení věci by bylo třeba znát další úryvky z domnělého falzátora; je nutno vzít v úvahu, že i jeho dikce se mohla během let měnit; potřebovali bychom více archiválií z Přibyslavska; a konečně by se dalo namítnout, že některé dialektismy, jež jsme výše jmenovali, mohl si osvojit v písmu i řeči sám Malý. Pravdou je i to, že PP je textem historizujícím, Malého zpráva, uveřejněná v Archivním časopise, je právě jen zprávou. Ale přece i některé naše další postřehy mohou sloužit za posílení našich tezí nebo alespoň za východisko pro další práci.

Zjistil jsem např. tyto rozdíly mezi PP a novou češtinou Malého. M. užívá pro masc. přechodníků typu “pozorujíc”, PP by měla “pozoruje” nebo snad i “pozorujíce”. M. klade ve větě určité sloveso nakonec. Je to vliv latiny a němčiny, přežívající po celé minulé století. V PP je tento úzus sice také zastoupen, ale mnohem řidčeji: počítáme-li i “věty” jako součásti souvětí, je u Malého z 52 možné koncové polohy slovesa 32, v PP ze 120 možností jen 19. V zachovávání Wackernaglova pravidla o příklonkách (mají správně stát vždy za prvním prvovýznamovým slovesem ve větě, není-li to na újmu logického smyslu) je Malý přesnější než PP, která se někdy vyjadřuje trochu šroubovaně, asi jako když se prostý člověk nutí k napodobování knižního žánru. Postavení shodného přívlastku je v obou textech nápadně rozdílné. Typ “pamět lidskú” je v PP ve 47 případech, opačné postavení “lidskú pamět” je tu dvaačtyřicetkrát, tedy 47 : 42, u Malého zcela jinak: 3 : 33. Sloveso “zaznamenati”, jež je náhodou společné jak PP, tak Malému, je u tohoto spojeno s genitivem, v PP s akusativem, ač padělatel by asi zvolil opak. Jako vztažných zájmen mohlo být užito v PP i u Malého tvarů od “jenž, který” a “co”. Malý vůbec nemá “jenž”, jednou má “který” a jednou “co”, v PP jsou tři případy “jenž”, jen jeden na “který” a tři na “co”. V PP převládá parataxe, hlavní věty přiřazovány dosti prostě, jinak jsou tu jen věty žádací, účelové, časové, vypovídací a vztažné se spojkami již novějšími: aby, když, protože. Malý si zvlášť libuje v důvodovém “že”, v odporovacích větách užívá “však”, které v PP vůbec není.

Závěr: Po dosti zevrubném rozboru jsme zjistili, že PP je psána v zásadě stylizovanou naukovou češtinou z 15. století, ale že je prosycena dialektismy. Sloh je prostý, i když ne bez jakési slavnostnosti. Textologický průzkum dokazuje závislost na starší předloze, hypotéza o závislosti na Hájkovi nebo dokonce Beckovském je vykonstruovaná ve snaze podepřít výsledek, jejž si Kašpar a Fiala ustanovili předem. Jednotlivé jazykové zákonitosti PP jsou zcela v souladu s chronologií vývojových postupů starší češtiny i s předpoklady, jež jsou dány zeměpisnou polohou Přibyslavi a jejího okolí. Není důvodu, proč nepoužívat PP jako plnoprávného historického, kulturněhistorického i lingvistického pramene z konce patnáctého věku.

(V Malé Morávce dne 19. 1. 1976)