Pan doktor Milan Daňhel byl tak laskav, že mi zaslal knihu Jany Pleskalové “Tvoření nejstarších českých osobních jmen”, vydanou v Brně 1998 v malém nákladu (230 výtisků). Upřímně děkuji členu naší České rukopisné společnosti jednak za možnost dalšího studia ve vědeckém odvětví, které není nikterak bez významu pro činnost naší organisace, jednak za danou příležitost k získání dalších výhledů do podstaty dosavadních sporů o původnost tedy o starobylost osobních jmen ve slovesných památkách, jež jsou naším trvalým zájmem.

Kniha Jany Pleskalové má 158 stran a skládá se jak z vlastní látky, tak i ze dvou slovníčků, normálního a retrográdbího, které jsou čtenáři velmi vítanou pomůckou. Prameny díla jsou uvedeny na str. 126 a není jich mnoho. Chybí tu Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (jeho český protějšek tu ovšem figuruje na prvním místě). Osobní jména z východní poloviny našeho státu, pokud se liší od “a ntroponym” (jak důsledně říká Pleskalová) nejsou tedy do publikace pojata. Mimo jiné důvody tu snad padala na váhu také obava, že by se v knize mohlo nějak nekriticky objevit něco z domnělých nebo snad skutečných Bočkových fals. Rozumí se, že autorka nepřihlédla k RKZ, ale nenacházíme u ní ani jakýkoli výpad proti Rukopisům, jaký je třeba u J. Svobody, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964. Uvádím velmi obsáhlý a instruktivní spis proto, že i Pleskalová i já jsme z něho velmi často čerpali.

Počet uváděných OJ u Pleskalové je nevelký a nebylo ani cílem jmenované pracovnice, aby vyčerpala nebo rozhojnila dosud známý filologický materiál, jejž si vyvolila za předmět své práce. Šlo jí spíše o výklad, podle jakých zákonitostí vybírali naši dávní předkové svá osobní jména. Nová terminologie pro vyjádření těchto syntaktických vztahů je pro starší pracovníky na poli onomastiky dosti nesnadná, a proto se zde omezím jen na rozdělení kapitol podle povšechných měřítek. Autorka pojednala o jménech jednoduchých a složených (kompositech), dále o těch, která jsou tvořena derivací, a to prefixací (předponami) a sufixaxí (příponami). Jsme také poučeni o tom, jak prefixy a sufixy přecházejí od některých základů, které je nutno chápat jako původní, k základům jiným, k nimž se významotvorné prostředky připojují analogicky. Aspoň jeden příklad: třeba sufix –oš se původně asi připínal k adjektivům (tedy Ostroš = člověk ostrý), potom i k substantivům, slovesům a podobně. Obdobné postupy shledáváme u prefixů “pře, před, bez, mezi, na, pod, proti, o, od, u” a dalších. Nejinak je tomu u komposit, kde komponenty “mír” a “slav” jsou daleko nejčastější a mohou existovat jako první i jako druhý díl složeniny a tvořit početné různorodé skupiny.

O jménech osobních a místních v RKZ jsem pojednal ve svém Rozboru na str. 317 nn. Pro lepší orientaci vypisuji také zde všechny “antroponyma” v RZ podle toho, jak jdou za sebou v textu, v RK podle abecedy. Mám tedy v RZ: Tety Popel, Klen, Chrudoš, Staglav, Lubuša, Sutoslav, Lutobor, Ratibor, Trut, Radovan, Jarožir, Strezibor, Samorod. V RK jsou uváděna: Beneš, Bolemír, Boleslav, Čstimír, Heřman, Jarmir, Jaroslav, Kruvoj, Lubor, Luděk, Ludislav, Ludiša, Lumír, Neklan, Oldra, Ota, Ruboš, Slavoj, Spytibor, Srpoš, Střebor, Veleslav, Věstoň, Vlaslav, Vněslav, Vojmír, Vratislav, Výhoň Dub, Záboj, Zbyhoň (spíše snad Sbyhoň), Zděslav. Podle toho, co již zde pověděno, zjistí čtenář snadno, která jména jsou jednoduchá, která složená, která jsou tvořena prefixy a která sufixy. Proto jména jednoduchá již znovu neanalysují. K ostatním typům je třeba říci tolik:

2/ Všechny složeniny v RKZ jsou tvořeny ústrojně, pravidelně, s náležitými švy mezi oběma komponenty (Pleskalová říká “konekty”). Obě části komposita na sebe navazují a dávají dobrý smysl. Příkladem může být třeba Veleslav, velmi slavný. Ale jsou i výjimky, které autorka také zjišťuje od dob nejstarších, totiž že jsou oba díly k sobě přiřazeny spíše mechanicky bez zřetele k celkovému významu. Z RZ by sem snad patřil Jarožir, z RK Bolemír. Ostatní komposita však lze vždy logicky vysvětlit. Nesmíme zapomenout ještě na to, že některá jména v našich textech mohou být čestnými přezdívkami, jak jsem to i ve své druhé hlavní práci (Estetika…) odůvodnil.

3/ Někdy šev nebo konekt chybí. V RK jsou dva příklady, totiž Jarmír a Vojmír. U prvního si zkrácení vynutily asi důvody metrické; v otázce Vojmíra se lze odvolat na Vojslava (autorka, str. 23, kde se říká, že takových vynechávek je ve staré češtině mnoho). Jestliže tu byl původní slovesný imperativ, máme oporu pro sloveso “vojiti” a následně pro adjektivum “vojivný”, pokládané v RK za nedoložené nebo nemožné.

Prefixace je u staročeských jmen využíváno dosti málo (autorka, str. 32). Proto také nacházíme jen Záboje v RK. Plodnější a také s větší měrou “výtěžnosti” pro nás jsou osobní jména, u nichž se uplatňovala sufixace. Zde skýtá dobré možnosti sufix –a, který naše věda mylně považuje za stejně častý u feminin jako u maskulin. Pleskalová (str. 19) však správně upozorňuje, že jména –a jsou v nejstarší době vzácná; byla zřejmě doménou spíše u ženských jmen. Výjimkou může být jména knížete Mnaty. Naši učenci stále tvrdí, že MJ Hodonín je od Hodoňa, Milín od Mila, Slavičín od Slavika, Slavica (spíše bych akceptoval tvar Slavičě). Zdá se, že tato “feminisace” (smíme-li tak říci) a následná “toponymisace”, byla častější v Čechách než na Moravě. Ve skutečnosti mohls být koncovka –in nebo ín připojena i k mužským o- a ja- kmenům. Mám na to i jiné doklady než krajiny Neklaniny v RK a sieň papežinu v našem zlomku Event. sv. Jana.

S překvapením zjišťujeme, že tento problém má co říci také k temnému místu v RK “linhem poda” z Proužků, v nichž je uchována část písně Oldřich. Na str. 64 dovozuje autorka původ jména Linha z německého Linharta. Tento sufix –ha je vzácný, ale ne ojedinělý. Máme také příjmení Crha, jež pochází pravděpodobně spíše ze staročeského crh = cvrčala, drobný zpěvný pták než z Cyrila. Je i Marha, asi z Mariana, Daňha z Daniela aj. Ale kdyby bylo na Proužku “linhu” nebo “linhú”, výklad by byl obtížnější. Takto si však můžeme domyslit, že v textu bylo původně nějaké německé jméno končící na –ling. Dohadem, zkusmo lze rekonstruovat verš “S Adelinhem podasta si rucě”, což je pochopitelně jen jakási paleografická hříčka stejně jako kdysi Rutarovo “-l juhem podaří sě ztéci”. Důvodem, proč se později přisnunulo k “h” ještě “-a” mohlo být i to, že byla třeba jméno správně vyslovovat i zapisovat. Při fonetické výslovnosti bylo možno slyšet “Linch”. Jméno “Vojha” považuje Pleskalová na str. 144 a 146 zřejmě za temné.

Sufix –oš vyskytuje v RZ u Chroduše, v RK u Srpoše a Ruboše, obě tato jména jsou v Ludiši. Potvrzuje se autorčino mínění, že tento sufix přešel od adjektiv k jiným druhům slov, zde tedy k substantivu a ke slovesu. Chrudoš od “chrod” znamená člověka naježeného, drsného. Proti jménu Srpoš byly nějaké námitky, ale je dostatečně kryto osobním jménem Srpota (str. 62). I názvy různého domácího nářadí sloužila jako základ příjmení, třeba Sochor, Kladivo (str. 96). Spojení substantiva se sufixem –oš najdeme i na str. 58 Jutroš. Sufix ovšem zní trochu hypokoristicky, mazlivě nebo familiárně; tato tendence trvá dodnes, viz lidové “nádoš” = nádeník, “kámoš” = kamarád. Takovýto nádech měla zřejmě hlavně ženská jména, i když výmluvné –š- se spojovalo s jinak utrvářenými komponenty, viz Lubuša a Ludiša v našich textech.

Výmluvné je dále psaní “Oldrie” = “Oldře”, ve stejnojmenné písní. Takto bylo nepochyybně psáno i v předloze, z níž je náš RK opsán. Výmluvnou stať napsala autorka k sufixu –ena, přechází-li základ na –r; zde je situace obdobná. Kdyby si byl písař svou věcí jistější, byl by napsal ve shodě se svým územ “Oldrse” nebo “Oldrsie”. Pleskalová akceptuje buď vývoj r´ - r nebo r´- ř. Na str. 52 jsou přepisy Mir´ena, Zor´ena, Sestr´ěně. Námitka, jež tu byla uplatňována, obrací se v důkaz starobylosti, jako už mnohokrát. Anebo bychom se musili obdivovat jasnovidectví imginárního padělatele.

a)

Jarozir: k tomuto jménu jsem již uvedl jiná se stejným základem. Autorka cituje jiště Žira, Žircě, Žirava, slovníček str. 145.

b)

Chrabrý, chrabrost: považováno též za nestaročeské, ale autorka připomíná OJ Chraber a Chrabera vedle normálního apelativa chraber, viz. str. 70 a 77.

Pozdno: toto adverbium je v Písni Vyšehradské. Autorka předpokládá stč. “pozdný”, stsl pozdžný. Kryto osobním jménem Pozden.

Malá Morávka 29.3.2000