Ožívá útok na RKZ?

PhDr. J. Enders

Co přátele Rukopisů zaujme při četbě této studie asi nejdříve a možná i nejvíce, je autorčina bibliografie na str. 154. Je zde totiž uvedena mezi jinými i jedna obranná práce, totiž moje pojednání "Rukopisy ve světle moderní jazykovědy", Almanach rukopisné obrany 1992, str. 26-49. V textu je také vzpomenuto mého "Jazykovědného rozboru RKZ a dalších staročeských textů s nimi spojovaných", Praha, Neklan 1993. Všechny ostatní zde citované práce jsou buď přímo neseny tendencí opačnou nebo pocházejí z "oficiálních" kruhů od autorů, u nichž není pochyb o smýšlení shodném s našimi odpůrci. Nicméně tu s částečným uspokojením konstatujeme, že jsme jaksi bráni na vědomí. Citováno není ovšem z obranných spisů, jež vyšly od vydání, známého muzejního sborníku "RKZ, dnešní stav poznáni" v roce 1970 ve slušném množství, zhola nic.

Odpůrci ovšem namítnou, že nebylo třeba se znovu zabývat problémy dávno vyřešenými. Mně však tento nejnovější vývoj celého zbytečného sporu připomněl mírnou ironii našeho největšího obhájce RKZ F. Mareše který ve své "Marnosti bojů proti RKZ" z roku 1933 mluvil na str. 63 a 66 o "poslední smrtelné ráně do RK", případně o "posledním útoku na zřícené již tvrze". Kdybychom to brali vážně, vypadal by pisatelčin pozdní pokus o důkaz falsifikátu téměř morbidně. Ale base, z níž autorčiny these vycházejí, jsou nové, neboť jde o dosud málo zpracované "hledisko slovotvorné" (str. 143). K svému dílku přistoupila Polková odpovědně, s výbornou znalostí otázek, jež chce řešit. K formální stránce není co kritického dodat. Totéž lze říci o německém shrnutí (str. 255) stručném, ale výstižném.

Obránci RKZ pokládají za svou povinnost vyjádřit se k předloženému textu, jehož poslední řádka "polkova@phil.muni.cz" svědčí o zařazení do Internetu. Naše poznámky chtějí být brány jako polemické jen tam, kde to přímo ukládají směrnice naší Společnosti. Průlom, jenž je tu s obou stran do méně zpracované jazykovědné stránky RKZ učiněn, může a má být podnětný k dalšímu studiu. Trochu se o to pokouší též autor těchto a níže psaných řádků. Připomínky se budou týkat jednak autorčina pojednáni všeobecné, jednak otázek dílčích. Dostáváme zde tedy oddíl A/ a B/.

A1) Nadpis práce se mi nezdá nejvhodnější. Snad měl spíše znít "Nestaročeské vazby prefigovaných sloves v RK" nebo podobně. Ve svém Jazykovědném rozboru (dále jen krátce "Rozbor") jsem k prefixům sloves ve sporných textech také přihlédl, ale pochopitelné zdaleka ne tak podrobně (str. 138 - 142). Očekával jsem, že se z práce Polkové dovím více o všech slovesných předponách, ale dočetl jsem se vždy jen informaci, že ta neb ona slovesná vazba je v době, do níž obránci RK kladou, nepravděpodobná nebo dokonce nemožná.

Rukopis má, jak již bylo ověřeno (Mentzlová) a jak jistě v budoucnu ještě ověřeno bude, až bude RK objektivně porovnán s dalšími staročeskými texty, slovník bohatý. Prefixy, jichž pěvci užili, jsou
"do, na, nad, ne,o, ob, ot, po, pod, pře, při, pro, roz, s, u, v, vy, vz, z, za,"
tedy deset probraných a zvýrazněných proti deseti neprobraným. Ale též u probraných jde o výběr, pokud se prefixy hodily do autorčiných tvrzení.

A2) K úplnému řešení otázek, o něž Polkové šlo, by po mém soudu patřilo prozkoumáni všech domnělých, s RK co do doby nálezu téměř současných fals. RK jde už téměř dvě stě let s RZ téměř ruku v ruce, ale druhý se při konfrontaci s prvním jeví příliš krátkým. Ale je tu další zlomek, totiž evangelium sv. Jana (dále jen EJ), který je důležitý zejména tím, že je psán češtinou ještě starší a správnější než RK, i když promíšenou některými církevními slovanismy jižního zabarvení. O významu některých jazykových jevů, jež měla autorka ve své studii na zřeteli, se právě v EJ můžeme znamenitě poučit.

A3) Autorka sice částečně uznává důvody obránců potud, že "jazyková změna není změnou v jízdním řádu" (str. 149), ale na druhé straně se vyslovuje pro poměrně přesné hranice "vývojových období češtiny" (str. 144) do 15. století, potom do 16., 17. a 18. věku. Nová obrana RKZ kolikrát poukázala na krajovou, dobovou s žánrovou odlišnost těchto textů. Vyhmátneme- li náhodně jen hláskoslovné jevy, zjistíme, že na mnohých územích naší vlasti přetrvávají formy, jež v Čechách zmizely už ve století 12. nebo 13., a přihlédneme-li k zákonitostem orální poesie, nemusili bychom se analysou předloženého textu ani zabývat, kdyby ovšem nešlo o věc národního významu.

A4) Co však považujeme za zvlášť hodno kritiky, je pisatelčino užíváni paleografického přepisu J. Kašpara (uvedený muzejní sborník). Věcně v něm není mnoho nedopatření, ale jako monopolní pramen badatelské práce nevyhovuje. Nemám ani tak na mysli filologická pochybení, z nichž nejvážnější je - uvádím zde jaksi mimochodem - čtení "rohama" místo rukopisného "rohoma", Jel 27, 27-28, kde Kašpar i jeho následovník M. Komárek prokázali naprostou neznalost zákonitostí v užívání duálu v RKZ. Ale o tom psal už jinde K. Nesměrák i já. Kašpar zůstavil po sobě jen konglomerát slov; v něm se takřka pomíjejí názvy jednotlivých zpěvů, chybí kritický aparát, tedy různá čtení, opravy, rasury a písařské chyby; v jednom toku jsou transkribovány písně staré i mladší, křesťanské i pohanské, epické i lyrické; není vůbec přihlédnuto k t.zv. incipitům, tedy k návěštím, uvozujících jednotlivé písně nebo knihy, ačkoli čeština těchto stručných a stereotypních sdělení je souběžná s dobou opisu RK, nikoli jeho přímého původu. Nenalézáme ovšem ani fotografii rukopisu, aspoň několika řádků. Viděl jsem třeba v reprodukcích z antické literatury příklady takových textů, jež platí za dubia nebo falsa, suspecta nebo spuria, ale nikdy jsem se nepotkal s takovým přístupem jako k RK, památce kdysi tak ceněné, ba zbožňované. Teď nás však více zajímají následky takového počínání pro naši autorku samotnou. Tu chybí přehled dokladů k citovanému místu souběžných a přitom působí takřka tragikomicky, že RK není transkribován do nové češtiny, ale některé doklady z něho vytržené ano, protože by jinak text nedával náležitého smyslu. Kromě toho by musila Polková k plnohodnotné filologické praxi sestavit obdobný rejstřík slov, jaký pořídil kdysi Flajšhans ještě jako obránce; a mohla by použít, chtěla-li vyjít z protirukopisného stanoviska, třeba jeho vydání RKZ z roku 1930, jež samo o sobě je dobré, ale opatřeno takovým komentářem, že jsem neviděl v odborné literatuře nikdy nic, z čeho by odkapávalo tolik nenávistné žluči, třísnící dokonce i dávné autorovy prorukopisné argumenty. Ještě poznamenávám, že autorka oddělila od sebe, jak je pochopitelné, i jednotlivá slova z textu, jenž je mnohdy zaznamenán in continuo. Též o tom jsem kdysi psal, neboť i to má pro zevrubné poznání RK i RZ svůj význam.

A tak se musíme ptát, co je pro odpůrce důvodem k takovémuto nakládáni s bývalým "národním palladiem". Pohrdání, posměch? Anebo jsou novodobí vydavatelé "altius metuentes"? Tak neb onak, žádné z těchto duševních hnutí do vědecké práce nepatří.

Než přikročíme k vlastnímu obsahu předložené práce, je třeba uvést námitky, jež mohou být proti následujícím řádkům uplatňovány. Očekávám výtku nedostatečného proniknutí objevů, jež učinila autorka nebo třeba Šlosar na poli slovotvorného vývoje. Snad se bude autorka pozastavovat nad mým přístupem k věci, jako by byla moje odpověď pod vlivem přílišného, řekněme, psychologisování. Proti prvnímu z těchto dvou tvrzení se nebudu hájit, protože je asi z valné části správné, ale obranu proti druhému pokládám za snazší. Neboť tvůrčí umělecké dílo, jakým RKZ nepochybně jsou, je záhodno zkoumat dle zcela jiných zásad než "pravou" staročeskou literaturu, která je až na výjimky spíše povahy reproduktivní nebo dokumentární.

Trochu mě překvapilo, že autorka při konfrontaci RK s jinými staročeskými texty málo cituje A1exandreidu, Dalimila i některé legendy. Snad by se v těchto textech přece nalezlo více shod, neboť jde o díla výpravná, mezi nimiž je třeba Leg.Kat. právem uznávána za literárně cennou. Ale tento poslední můj odstaveček je míněn spíše okrajově a hypotheticky.

1. prefix do-; dodrati sě, dokročiti, dostúpiti, dobieci.
   Celkem lze říci, že tu autorka polemisuje proti předložkovým vazbám po slovesech s tímto prefixem a žádá, aby byla důsledně spojována s genitivy. Na str. l44 se žádá "dodrati sě čeho" nebo "do čeho". Příslušný verš z RK není uveden, ale jde o Jar 10,7 "dodráchu sě lúto k Olomúcu" (Tataři). Útočníci tedy překonali přírodní a lidské překážky, proto se říká "lúto, lítě", ale do města se nedostali. Pěvec by při použití genitivní rekce, ať s předložkou nebo bez ní, nebyl mluvil pravdu. Tatarská jízda byla nepřekonatelná v rovinách, ale zlézání hradeb se jí nedařilo. K věci viz Almanach rukopisné obrany (ARO 2, 1993, str. 60 nn. Proti líčení v RK, jenž mluví o velké bitvě, zdůrazňují pozdější a pravděpodobně přesnější zprávy, že šlo o Jaroslavův úspěšný noční výpad. Z toho všeho plyne, že pěvec jinak mluvit nemohl a že užití předložky "k" je náležité.

   K slovesu "dokročiti" cituje autorka na str. 151 Čest 16,9 "jest nám dokročiti na sie miesto, kdě vícestvie hlas vojsk našich vzhlásá" a vrací se k tomuto místu ještě na str. 152. Pikantně působí to, že v téže větě je "dokročiti" ještě jednou, a to s žádaným genitivem "slunce dokročí poledne". K "chybné" vazbě je třeba si vzpomenout pouček o určenoati a neurčenosti ve staré češtině, viz Rozbor, str. 162 na. Pisatelka by snad doporučila "do kročiti toho miesta, kdě...", ale to by ani zde nedalo náležitý smysl. Vyznělo by to, jako by Čestmírovy oddíly měly vhodné bojiště teprve hledat; ve skutečnosti je Čestmír už vybral a snad dokonce na ně ukazuje zájmenem "sie" jehož se původně užívalo při předmětech bližších, kdežto "ten" platilo pro předměty vzdálenější. Pozůstatky tohoto chápání věcí odlehlých a blízkých se ještě v RK najdou. Latinsky by věta zněla asi tak: "Perveniendum est ad locum, ubi copiarum nostrarum voce victoria celebrabitur", nikoli "celebretur", německy by to bylo .."gerade zu der Stelle, wo..." anglicky "just to the place, where..." Kdybychom tu měli před sebou RZ místo RK, nalezli bychom asi "idě" místo "kdě". V živých jazycích by bylo možné, akceptujeme-li požadavek Polkové, vložit pomocná slovesa "mögen" nebo "may". Naproti tomu je vazba "slunce dokročí poledne" náležitá, je tu genitiv, neboť není třeba bližší specialisace. V téže písni je dále řečeno, že "slunce přejde (nebo přejide) póldne". Dosáhlo tedy na svém zdánlivém obíhání zenitu a pokračuje dále. Dle týchž zásad je třeba posuzovat i Jah 26,27 "jáz doběhu na palúček po konieček bielý". Polková žádá i zde genitivní rekci, tedy snad "já doběhnu palúčka po koníček". Jestliže by bylo takovéto vyjádření vůbec možné, znamenalo by také zde, že jinoch musí teprve hledat vhodné místo, kde by svého koně uvázal; ale to odporuje vyprávění, které v písni předchází.

   Obdobně se věci mají u slovesa "dostúpiti", pro něž autorka příklady neuvádí ač by mohla nebo měla upozornit na O15,7 "dostúpichu mýta středem lesa". Genitiv je správný, neboť se konstatuje, že se Oldřichova vojska dostala na mýtinu, na níž - kromě výhodné polohy pro sněmování nebo poradu - valně nezáleží. I při zběžné, povrchní četbě RK se vnucuje otázka, proč "padělatel" užil někdy vazby předložkové a někdy genitivní bez předložky.

2. očekávati
   K předešlému odstavci přiřadila autorka akusativní vazbu slovesa "očekávati", viz Čest 17,8. Vlaslav "očekává" Čestmírovo vojsko, jež je už na dohled. Oddíly obou vůdců se již vidí, neboť vrchy, na nichž stojí, jsou blízko sebe. To je něco jiného, než když někdo čeká "dobrých novin" nebo "smrti své", případně "obveselenie izrahelského (Velký Stč. slovník s. v. Očekávati"). Zdalipak se naše věda zamyslila nad tím, proč v takových případech převládl tak výrazně akusativ nebo předložkový útvar v nové češtině nad genitivem? Jistě se o tom již mnohdy uvažovalo, ale ve spojitosti s RK sotva. Běžný život, boj, práce, ano i lidové slovesné umění musilo nabýt převahy nad užším okruhem "pravé" stč. literatury. Čekání "dobrých zpráv" vyžaduje genitiv, neurčenost (proto i plurál!) neboť se neví, jaké ty zprávy budou, odkud přijdou a zda je mluvčí vůbec obdrží.

3. sraziti, srážeti sě
   Na str. 145 se říká, že tato slovesa postrádají v RK reflexivum "sě" a že je to chybné. Vysvětlení je prý takové, že se padělatel snažil archaisovat podle "hrnúti", jež je také bez "sě" v RK Jar 12,33 a také v Hradeckém rkpu. Ale v dalších pěti dokladech RK u tohoto slovesa reflexivum je. Zde se však jednostrannost v chápání textu a nevýhodnost nedobré autorčiny předlohy projevila snad nejnápadněji, neboť věci se mají takto:

   a) stejnou "chybu" mají v RK ještě tato slovesa: hemzeti (srv. hemžiti se!), hnáti (tvary bez reflexiva mají převahu), počínati (v incipitech je šestkrát "sě", ale "jutro počínáše" Jar 10,32; pokrýti Záb 21,19 bez, ale třikrát s reflexivem; u "siesti" je poměr obou variant l:l, jde ovšem o reflexivum "si"; střetnúti, bez "sě", Jar 9,28; vzdáti, nejisté, psáno je "vzdámy li mečém našich vrahóv Jar 12,16; zdieti (=dařiti se) Záb 212 a 21,3 (ne zcela jisté) a "zjařiti Čest 16,14, kde se "sě" ve vydáních běžně doplňuje z důvodů metrických. Buď je tedy počet vazeb bez "sě" daleko větší, než autorka myslí, nebo musíme připustit písařskou chybu.

   b) "Sraziti" a "srážeti" je v RK jedenáctkrát, z toho jiné tvary a vazby čtyřikrát. Podle požadavku Polkové je správné "prvý boj sě srazi" Jar 9,5, srazista sě oščepoma Lud 19,23; srazista sě všickni Jar 10,1. Zbývá tedy "srážajevě straně obě" Jar 13,6. Zde se snad písař "unavil" nezvyklým, ale naprosto správným duálovým tvarem praes. anebo skupinami SRA, STRA. V Jar 13,27 nalézáme dittografii SRAZISTASTA, chyba písařova je tu zjevná; V Ben 7 5 čteme "srazistě tu obě straně", ale zde je zase pochybné, že by byly v RK dva verše téměř totožné, ale že by bylo v jednom správné "sě" s v druhém zbytečné "tu". Konečně je v Jar 9,30 "Srazúce Tataré středem v řady." Celkem je odchylek nejvíce v "moravském" Jar, a to by mohlo mít svůj význam. Vím totiž o dalších slovesech, jichž se na východě užívá bez reflexiva, ale neuvádím je, neboť nemám k disposici větší množství materiálu.

4. podskoči naň (lútý vrah), Jel 27,17.
   Zde namítá pisatelka nelogičnost spojení "pod" (směr dolů) a "na" (povrch horní části něčeho). Ale trochu oslabuje svou výtku sama v následujícím textu, v němž cituje Staročeský slovník a v něm "podskočiti = zaskočiti". Existuje i v nové češtině ve významu "oklamat, podvést". Je i "podskok". V "pravé staročeské" literatuře je "skočiti" také již deetymologisováno a proto stávalo s pouhým akusativem, ač je to vlastně zcela nelogické. Podobné jsou vazby při "napásti, napadnúti". Starší a správnější by bylo "napadnúti na...", ale na to je ve Slovníku jen jeden doklad "na mě napadli právem městským" z roku 1415. Pěvcovo vidění je opět názornější. K volnému srovnání je rčení "přepadení zpoza", tedy zákeřné. Zdá se ostatně, že pouhý akusativ vznikl pod vlivem překladů z latiny.

5. projasňuje (vzchod šedý, Ol 15,26.
   Polková žádá při konfrontaci se slovesy "jasniti, jasněti, jasňovati", aby toto sloveso bylo buď s reflexivem "sě" nebo s akusativem. Zatím nemám doklad na úzus RK v tomto případě. Vysvětlení by mohlo být trojí:

   1. byla by tu aposiopese, odmlka: projasňuje, rozumí se vše kolem, obzor, širý svět. Ale to by svědčilo spíše básníkovi umělému, novodobému. Anebo

   2. byla by to analogie podle různých příbuzných meteorologických jevů, souvisících se zrakovými vjemy hlavně při východu nebo západu slunce. Snad by bylo přípustné spojení "slunce prosvítá, prokmitává, prozařuje." Je i "jasné slunečko zírá" Čest 14,30, které se obešlo bez námitek. Češtinu tu lze sotva poutat přísnými pravidly. Mohl-li Halas někde napsat, že "polední slunce zrálo záhon cibulí", mohli bychom snad tolerovat i takovouto odchylku v RK. Pokud vím, je tato autorčina námitka nová.

   3. Třetí možnost: nelze na toto místo vztáhnout "sě" z předešlého verše, kde se říká, že "vrši sě promodrujú"?. Tato eventualita by si ovšem vyžádala mravenčí práci při hledání obdobných případů v jiných textech. Trochu podobné je "laskachom sě, milovachom" v Jah 27,6 a snad i "pokrysta i vracesta sě rozkosem" v Záb 21,20. "Jasný" je doloženo v RK čtyřikrát plus uvedené sloveso; v EJ nalézáme "objasňovach". Naproti tomu chybí v našich textech základ "svit", který je nahrazován zřejmě starobylým "svět", např. "úsvět".

6. uondána Lud 19,8( a unavena, Lud 19,17).
   Tomuto slovesnému tvaru věnovala autorka (str. l45-147) zvláštní pozornost. Její výtka směřuje hlavně k prefixu u-, jenž prý vyjadřuje "zničení objektu dějem", tedy význam nestaročeský nebo aspoň relativné pozdní. O tom zde později; nejdříve k významu a vývoji základu. Následujícími řádky doplňuji svůj Rozbor, str. 302.

   Autorka se spíše letmo dotýká i starších teorií, starších námitek. Jak tvrdil třeba Zubatý a Komárek, značilo původní "uondati" novější "utentočkovati" a vyplynulo z jazykové pohodlnosti. Původně zamýšlený plný význam byl nahrazen zájmenem "on, onen" nebo příslovcem "onde, ondy". Jsou i jiné etymologické výklady, ale ty ponecháme jako méně přijímané stranou. Odpůrci zde operovali též vulgárními výrazy "ono, en- ono", tedy "výkal". Památka kdysi národem tak vysoko ceněná, ba uctívaná, měla být ve jménu vědeckého realismu co nejvíce zesměšněna i zohyžděna. Jiný důvod tu ani nemohl být, protože každý ví nebo si ve slovníku najde, že konstrukce tohoto typu mívají také smysl opačný, pochvalný nebo okrašlující: "To je onačejší, něco zaonačit" znamená "dobře, chytře zařídit". Zvlášť důležitá zde může být tabuová stránka věci: "poslat na onen svět" nebo "ten oný" totiž ďábel. Nemohu dokázat, ale nastiňuji tuto teorii: slovo "nav" bylo pokládáno za ďábelské, pohanské, takže "naviti, unaviti" mělo být pomíjeno a nahrazeno významem neutrálním, nezávadným, a tím bylo právě "(u) ondati". Pro pravověrného křesťana, jakým jistě byl i Dalimil, znamenalo slovo "nav" předpeklí. Dalimil do něho poslal Kroka.

   Z prefixů se začalo asi nejdříve používat složenin: s "po- ", které byly nejfrekventovanější. Z tohoto "poondati" vzniklo patrně i "pondati" a "popondati". Potom i jiná komposita s případnými modifikacemi základu -nda- nebo -nďa-, -ndi- atd. Sloveso potom bylo asimilováno k základu "dáti". Kromě těchto úvah lze dokázat stáří slovesa "uondati" též "zondati" nebo "zvondati", i když se objevuje řidčeji. Paralelní je ovšem stále "unaviti, znaviti": Srbochorvatské "ondati" dokládá Kopečný, Etymologický slovník slovanských jazyků, str. 532. Lze snad i zde vidět příbuznost jazyka RK s touto slovanskou větví.

   Dva soubojníci v Lud byli tedy jak "uondána", tak i "unavena". K "naviti sě" cituje velký stč. Slovník jen jeden doklad, a to z Leg.Kat. Sloveso bylo nepochybně dosti vzácné, jak dokazuje i kritická obtíž, písařův omyl "nawieczy sě". Toho "unavena" si Polková nevšimla, i když také ono vyjadřuje tu napadenou funkci "zničení nebo oslabení slovesným dějem". Z oněch prý poměrně pozdních nebo jinými lexikálními prostředky provázených výrazů "ubíti, upáliti, umrskati, ukrkati, uščípati, uštipávati, utepati" bych měl výhrady k prvně uváděnému slovesu. Staročeské "ubivcě, vrah" je jistě deverbativní. V RK by asi bylo "ubijce, ubijca". Je tedy třeba prověřit v RK nebo i v jiných sporných textech slovesa s předponou u- a jejich rekci. Bývá to prefix "sémanticky vyprázdněný", jak správně konstatuje autorka na str. 151. My, kteří se díváme na věci v zásadě z jiných hledisek, řekneme spíše, že je pro epiku méně vhodný, slabý a nevýrazný. Vizme zvlášť frapantní dvojici sloves: mřieti - umřieti. V RK se vůbec nevyskytují, v RZ a v EJ ano, zde nebylo třeba herojského vzletu nebo pathosu. V RK však nalézáme "zhynúti" nebo "pohynúti"; je tu také eufemismus "pade junoše zlobú vraha" (Jel). Ani autorkou uváděné "ubíti" v RK není. Je ve starší české středověké literatuře jen jaksi podmíněně doloženo; v RK je nahrazeno slovesy "zabíti, zbíti", v RZ "pogubiti". Není tu nikde ani "usmrtiti". Z následujícího přehledu vycházejí tyto poznatky:
   ubiehati, Záb 24,4 vypadá jako popření toho, co jsme řekli výše. Ale ve skutečnosti zde nic neběží, pěvec tu akceptuje dětský zrakový klam: kdo jede rychle vpřed, má dojem, že krajina vůkol ustupuje opačným směrem.

   udáti sě: Jar. 13,23, neosobni vazba. K ní jsou v RK deverbativa "udatný, udatý, přeudatný, udatenstvie". Jak uvidíme i dále, vychází u- ze subjektu, nebo se k němu vrací. Zřídka ukazuje k objektu, k okolí, k následujícímu ději.

   Udeřiti, je výjimka jen zdánlivá, třebaže je v RK doloženo jedenáctkrát. Etymologie je totiž sporná. Dle Machka patří sice k základu "der-", ale Kopečný poukazuje lépe na ruské "udar", české "dařiti" (též v RK dvakrát). Buď tomu jakkoli, toto náslovné u- se jako prefix necítilo. Není také střídáno jiným prefixem.

   Uhodnúti Jar 8,24. O subjektivní rozumové činnosti, o čarodějích, věštících z rákosových stébel. Přímý přísudek je "aby zvěstovali, kteraký by konec boj jmiel vzieti".

   Uchvátiti v RK šestkrát je skutečná výjimka. Pokud jde o uchvácení dívky, lze poukázat as životnost tohoto obratu: únos, únosce, unésti aj. V jiných souvislostech užívají pěvci RK sloves "chvátiti" nebo "zachvátiti".

   Uleknúti sě třikrát, zvlášť vhodný příklad pro naši teorii.

   Umdlý: ze zaniklého primárního slovesa, jinak jako předešlé.

   Unavený,uondaný: viz výše. Zápasníci se bojem "ukonali", jak by snad řekli Slováci. Neříká se, že unavil jeden druhého a podobně.

   Upúščeti: Záb 23,25 "neupúščej búřit v vrahy". Slavoj povzbudivě působí na Záboje.

   Těla urostlého, Lud 18,14 sloveso podmětové.

   Uslyšeti o smyslovém vnímání jedné osoby. Ale jako verbum simplex je v RK pětkrát.

   Usnúti, Róže 28,7 je samozřejmé.

   Ustanoviti, ustaviti: po jednom příkladu v RK i v RZ. "Na popravu ustaviti pravdu v RZ; (soubojníky) jáz kněz sám ustanoviu", RK Lud 19,4. U těchto sloves by se snad jiný prefix ani nehodil. Nejde o výrazný přímý epický děj.

   Ustúpati (2x), ustúpiti, ustúpeno: "I by vrahóm (Tatarovóm) ustúpati". Zde jsou poučné neosobní vazby. K srovnání často napadené "naděja otstúpi křesťany". Obliba akusativu a jiných prefixů, viz dále.

   Usvěděti, usvědnúti (lépe usvěsti!) o uvadlé růži. Viz výše o "uleknúti sě, umdlý, unavený, uondaný".

   Utiekati (křestěné počechu...) málo herojské, subjektivní. Uváděti, Čest 15,14, Vlaslav uvádiéše biedu na lud-Logicky se váže na "ustaviti, ustanoviti".

   Uzřieti: Uzřieš krváceti vrah svój Kruvoj. Oslabující prefix volen možná proto, že se děj zatím jen předpovídá. Jako formule o ději už prošlém se obrat věrně opakuje, ale zde je užito slovesa bez prefixu. Prosté "zřieti" je v RK. pětkrát. Jinak viz Čest 15,33 a 16,2.

   Nedosti na tom. Vždy mi bylo nápadné, proč říká pěvec v Záb 23,2 a 23,15 "otskoči Luděk", ač by novodobý autor a tedy jistě i vybájený padělatel napsal spíše "uskoči". Odpověď mohu nyní dát a Polková má na tom nemalou zásluhu. Důvodem je odpor k matnému prefixu u-. Příbuzným jevem je užití spojení "jejže vzkriesi ot mrtvých" (EJ 12,9, totiž Kristus Lazara) nikoli "z mrtvých", jak je dnes běžné. Starý překladatel měl na mysli shromaždiště mrtvých, tedy konkrétnější obraz než dnešní znázornění duševního stavu. Obdobné jako protiklad sloves otskočiti a uskočiti nacházíme v Záb 23,7 "kus ščíta vrahu otrazi", nikoliv "urazi" nebo v Je1 27,23 "za dušicú za otletlú", a ne "ulétlú". Někdy stačilo v RK verbum simplex, jež bylo výraznější než složenina s u-, např. Záboj chopi mlat 23,14; viezech (koně) na suk, Jah 27,3,4 místo očekávaného "uvázach" aj. dále Tatařín ucho střieže" (křesťanu, Jar 13,17), ač "otstrieže" by bylo v úzu jazyka RK též možné. Zvlášť důležité jsou dva příklady na místech, k nimž bývaly pronášeny námitky: Jar 13,33 "palováše, kam kto téci móže" (o prchajících Tatarech). Ještě významnější je "káže" (Ludiše ve stejnojmenné písni 19,4, dále 19,11 a 19,20. V obou případech bylo žádáno "upalováše" a "ukáže". Nejde tedy o chybu a zcela padá výtka rusismu.

7. Nastřelen.
   U tohoto slovesa se autorka trochu vrací ke staré námitce Gebauerově, ale jaksi v jiné rovině. Jde tu prý o "částečný zásah jednotky dějem". Drážlivý, t.j. rozdrážděný lev je zasažen šípem a žene se za lovcem. Je to básnické přirovnání, Jar 13,24. Ke srovnání nabízí pisatelka rekci u sloves "nahnúti, nachýliti sě, najiesti" a devět dalších. Spíše bych hledal paralely, kde se vyjadřuje styk menšího předmětu s větším, tedy "natlouci" (hřebíky na dřevo), naraziti, nalepiti" za předpokladu, že tato slovesa ve staré češtině existovala.

   K věci můj Rozbor, str. 280, k němuž není mnoho co dodat; ostatně ani autorčina námitka nevyznívá kategoricky. Uvedl bych jen, že "zástřel" je v Malém stč. slovníku. Protikladem by bylo asi "nástřel", neboť náslovné "ná-" a "zá-" se střídá i jinde. Bývá citováno "náviděti" a "záviděti", jež je i v RK.

8. prefix vz-
   U tohoto prefixu vypočítala autorka slovesa, u nichž předpokládala funkci perfektivní nebo ingresivní, tedy čistě vidovou bez zásadního rozdílu slovesného významu. Je však i druhá skupina, u níž lze rozpoznat "souvislost se starými prostorovými významy", str. l50, ale zde se to týká předpony "za-". Náš přehled by vypadal takto: slovesa s prefixy jen vidovými by byla "vzbúřiti, vzeznieti, vzezvučeti, vzjetřiti sě (?), vzmodliti sě, vzmnožiti, vzpěti, vztřiesti sě, vzúpiti, vzvolati, vzradovati sě". Tato řada je pořízena v autorčiných intencích. Předpony "plnohodnotné", s určujícím významem by byly: nevzmožno, vzdáti sě (vrahóm), vzdáti oběť, vzdieti (jmě), vzdychati, vzchopiti sě, vzieti (už deetymologisováno), vzletěti, vznikati, vzpierati, vzprchnúti, vzpřieci (t.j.vzpřahovati).

   Při takových pracích, jaké podniká autorka, je dle mého mínění nutné prozkoumat především zákonitosti textu, jejž máme před sebou, a teprve potom prováděti porovnání s jinými památkami ze současné nebo chronologicky vzdálenější doby. V daném případě jsme si tedy povšimli:

   1. výskytu "vz-" jako předložky. Ta je v RK ještě v plné síle, v mladších dobách se najde jen sporadicky nebo vůbec ne. V RK je kolem 29 dokladů; vzhledem ke grafice, jež je mnohdy nejistá, uvádíme toto číslo jako přibližné. Běžně se uznává, že význam předložky byl "pohyb vzhůru"," zmohutnění činnosti", a podobně (Machek). Tím padají úvahy o tom, zda je v RK takto prefixovaných sloves mnoho nebo málo; autorka má tu na mysli hlavně případy, kdy je prefix "vz-" prostě vidový. Předložkovou funkci považují etymologové právem za archaickou.

   2. náslovné "vz-" nalézáme v RK i na místech (zdánlivě) nenáležitých. Sloveso "vzmužiti" řadí autorka do svých výčtů neprávem, neboť sloveso "mužiti" patrně nikdy nebylo a není; nevíme také, jaký by byl jeho význam. Velká frekvence předpony a předložky vedla k utvoření tohoto slovesa, jež musíme brát spíše jako simplex, není-li tu méně pravděpodobné "v-zmužiti". Dále je nápadný nadmíru četný výskyt příslovce "vzhóru". V RK je doloženo sedmnáctkrát, z toho někdy ve spojeních, jež se zdají pleonastická, třeba v Záb 23,16 "výš vzhóru", v Jar 11,5,6 "vz chlumek vzhóru" a jinde. Tyto formulky se udržely též v daleko novějších lidových písních, v nichž slyšíme obrat "hore vstať" a podobně velmi často. U slovesa "vzmnožiti" by bylo stačilo i říci "zmnožiti" (počet vlastních vojínů, vzrůst nepřátelského strachu). Sloveso "vzpřieci" bych ze soupisu napadnutelných slovesných rekcí škrtl, protože je odvozuji od základu "prêg-", přáh-, tedy "vzpřáhnouti", vzpřahovati (čelo proti skále).
      Nejzajímavější je však slovo "nevzmožno", jež nacházíme dvakrát v Jar 11,32,33. Snad překvapilo, že jsme toto slovo uvedli v našem soupisu, ale je to původně sloveso. Často se tu uplatňovala výtka rusismu, ale neprávem. Věstoň si stěžuje, že již není schopen snášet žízeň a přitom ještě bojovat. Žádané "nemožno" by bylo méně přesné a hodilo by se i k "objektivním potížím", jek se dnes s oblibou říká.

   3. Námi i jinými často kritisovaný Flajšhans mi poskytl inspiraci, jak nahlížet na "regresi prefixu vz-"a na jeho pokračující "vyprázdněnost dějovou" a podobně. K heslu "rozlútiti sě" připomíná učenec, že snad bylo původně "vzlúti sě" Luděk, Záb. 22,19. Toto "vzlútiti sě" v současné češtině nemáme a totéž lze říci o většině dalších sloves s náslovným vz- v RK, která pisatelka pokládá za pozdější: vzeznieti, vzhlásati, vzmodliti sě, vzpěti, vzradovati sě. Dnes bychom měli náhradu ve formách "zazníti, ohlásiti, pomodliti se, zazpívati, zapěti, zaradovati se". Kdo čte nebo slyší tvary těchto sloves, jistě nemyslí na to, zda jsou perfektivisované nebo ingresivní. Vždy je chápeme jako ucelený pojem. Mějme jako příklad Jar 10,1 "vzmodlichu sě Bohu žalostivo" a představme si celou situaci. Ohromná tatarská přesila, jízdní oddíly (tábor) sahající "do nedozíráma daleka"; proti nim na Hostýně hrstka křesťanů, vyčerpaných žízní a těžkým obranným bojem. Co jim zbývalo? Odejít do zajetí "se vztyčenou hlavou", jak také zní častá dnešní obehraná fráze? Ne, oni hledali záchranu u Boha, jak jim konečně i místo odedávna posvátné doporučovalo. Bylo by snad vhodnější říci "modlichu sě" nebo "pomodlichu sě"? To by bylo slabé a nepřesvědčivé. Proto zvolil pěvec vzrušenější "vzmodlichu sě", jak jsme o takovém zesílení významu mluvili výše. I ten "pohyb vzhůru" má své odůvodnění. Vždyť výraz "království nebeské" je stále běžný a konečně i vydatný déšť a prudká, Tatary ničící bouře přišly shora. Podobně bychom mohli analysovat užití jiných sloves takto prefigovaných.

      Musíme dbát i básnické stránky věci. Ve výpravné poesii musí děje na sebe logicky navazovat, nic nesmí viset ve vzduchu. Pro pěvce je to, co předcházelo, "související s místními (a dodáváme, že i časovými) významy", jak říká autorka. Uzavíráme tedy tyto úvahy zjištěním, že ryze vidový, tedy gramaticky chápaný smysl u těchto sloves v RK není.

      Ani s autorčiným doporučením, že by mělo být v líčení magické produkce tatarských čarodějů, že třti "vzbojováchu" (Jar 8,72 u Polkové str. 152) nesouhlasíme. Předně je sloveso "bojovati" dosti abstraktní; předponu "vz-" je těžké nahradit. Že rákosové otepi spolu "zabojovaly" by vyznělo značně moderně. A dále: vždyť tyto kouzelnické pomůcky vlastně nezápasily, pohybovala jimi vůle čarodějů nebo ilusionistů, kteří pravděpodobně i zmanipulovali výsledek - vítězství symbolů Kublajových. Snad se báli, aby nebyli po jiném výsledku produkce naraženi na kůl. Kromě toho by v RK nebylo "vzbojovachu", ale spíše "vzbojevachu" nebo "vzvojevachu". Padělatel by neměl ani dnes lehký život.

      V odstavcích věnovaných těmto otázkám nadhazuje autorka na několika místech možnost, že by futurum jako "hlas... vícestvie... vzhlásá" (Čest 16,10) mělo význam imperfektivní, ale právem to popírá. V RK takové případy skutečně nejsou. Ale z toho nijak nevyplývá, že by imaginární falsarius takové užiti prefigovaných sloves neznal. Poradíme, posloužíme. V EJ čteme (Otec /Bůh) mi zápověď dade, če vzreku i če vzmleviu" 12,49. Podobně též 13,8 "neumyješi (rozumí se Kristus sv. Petrovi) mi nogú u věky".

9. Prefix za-.
   Plnohodnotný, tedy dějový prefix za- je v RK u těchto sloves: "zabíti, zabýti (t.j. zapomenouti), zadřieti sě, zadržeti, zahnati, zahřésti, zacházeti, zajeti (do ciziny), zajíti (o slunci), zajíti (k otcém, zemříti), zakopati, zaletěti, zaměřiti (chody, chůzi), zanésti, zapřieti sě (t.j. opírati se), zapovídati, zapřietiti (tj. zahraditi výhled), zasaditi, zastúpiti, záviděti, zamiesiti (voje, zde ve významu "sraziti" ve spořádaný útvar).

   Slovesa s předponou jen vidovou:
   zahaliti (etymologicky sporné!), zahučeti, zajieti (vzít do zajetí), zajiskřiti sě, zakrakotati, zakukati, zachvátiti (sílu nepřátel, Kublajevica, je i prosté "chvátiti), zamútiti sě (Polková sem neřadí), zanietiti, zaplakati, zapoleti, zarachotati, zasténati, zastyděti sě, zazlíti sě (existuje sloveso "zlíti sě") a zatemniti (Polková sem nezařadila). Má tedy první, pro nás důležitější skupina asi dvacet příkladů, druhá kolem patnácti, z toho některé sporné. Autorka polemisuje hlavně proti "zahučeti, zakrakotati, zarachoteti a zasténati. Nepochybný omyl je "zakaliti sě" to v RK není, snad je to překlep místo "zahaliti sě".

   Autorka rozlišuje rekci, kde "je možné... postřehnout souvislost s prostorovým významem, směřování mimo oblast viditelnosti, směřování za objekt" a případy, kdy jde jen o "vyhraněný prostředek čisté perfektivisace". Oba citáty na str. 150. Domnívám se, že by bylo lépe uvést všechna slovesa s počátečním "za-" na společný princip. Vycházím z etymologického významu předložek i předpon, jež vyjadřovaly závěr, dokončení nějakého děje. Pro mne tedy není logický rozdíl mezi "zahraditi" - postaviti hráz se všech stran, "zadržeti" (RK) t.j. zarazit, nepustit dále a třeba "zaplakati, zakukati" (obé v RK, Žez), tedy ukončit citový nebo hlasový projev. Je otázka, jak jinak měl pěvec tento děj "gramaticky" správně vyjádřit. Bylo by také obtížné nějak opsat "zařvati, zařuti" (je v RZ), které je také "slovesem zvukové manifestace" (Šlosar u autorky na uvedeném místě), ale sotva může být pokládáno za novodobé nebo za výplod pozdní staré češtiny". Našemu pojetí odpovídá i dějový kontext v RK, Žez a jinde. Ve jmenované písni by sotva bylo na místě, že kukačka "vplaka" nebo "vzkuka" k označení počátku fingovaného dialogu s pěvkyní, jež naopak nechala ptáka "domluvit", dříve než mu odpověděla poukázáním na věčný koloběh zákonitostí v přírodě i v lidském životě.

   Malý stč. slovník uvádí jiná slovesa "optické nebo akustické manifestace": zabřěžděnie, zabrěždie, zabřěskovánie (vesměs deverbativa?), začrniti, zajiekavý (zajiekati sě), zakvieliti, zamračiti sě, zaplakati (též v RK), zapýřenie, zardieti sě, zařúti, zastonati, zasmieti sě, zašmúřiti, zatemněný, (zatmieti aj.), zaúpiti, zavýjeti (srv. autorčina zavývati, str. l47), zavznieti (též v RK, prošlo bez námitky). Záleží pochopitelně na literárním druhu, z něhož slovníkář čerpal. Můžeme jistě slyšet i z "pravé" stč. literatury řvoucího lva, který obchází a hledá, koho by pohltil, nebo se setkáme s vyjícími vlky, žravými, v rouše beránčím. Ale sotva narazíme na kukající žežulici, vrkajícího holuba, poskakujícího jelena, krákotající vránu, pokrakující krahuje nebo krahujce. "Co je doloženo, je eo ipso odtud vzato, co není doloženo, je padělatelem vymyšleno". Přibližně tak ironisoval náš F.Mareš počínání našich odpůrců, stejně rigorosní na straně jedné jako infantilní na straně druhé. Připisujeme autorce k dobru, že neužívá této metody. Ale přece podporuje svou argumentaci tvrzením (str. 151), že "zakrákotati, zakukati, zarachotati a zajiskřiti sě (její tolerantní poznámku, že význam by mohl být "začít jiskřit" nelze vzhledem k textovým souvislostem uznat), je doloženo jen v době nové. Je však vždy nutno přihlížet k druhu literatury, kterou excerpujeme. Zkušenější houbař nehledá hřiby v mokřadi, ale na vhodnějších místech.

   Pro badatele o RK jsou to území na východě republiky, folklor moravský, slezský, ovšem i východočeský. Zde všude nacházíme stopy našeho textu, přetrvávající mnohdy z dob velmi dávných. Autorka napadá formy "zarachoce, zahuče (aorist) a zakrakocie" (psáno "-cie", tvar je nejistý, neboť chybí kontext). Dodnes se zpívá "zahučaly hory, zahučaly lesy"; slovesný tvar je dokonce hláskově starší než uvedená forma z RK, je nepřehlasovaný. Lidový zpěvák nebo ten, kdo ho napodobuje, se ptá "co se to šupoce..., na louce květ "se liboce", valaška se "pri boce ligoce" a podobně. Probíral jsem se zcela nahodile Sušilovými moravskými písněmi a nalezl m.j. třeba infinitiv "zaoběcať", při kterém nelze nevzpomenout na "oběcati, oběce" v RK. Záb. 21,7 a Čest 15,3. Co se tu vyplýtvalo řečí, inkoustu i tiskařské černi při sporech o "nedoloženosti" a "nemožnosti"! Česká bohemistika leckdy "škobrce".

10. Drobnosti.
    Někdy si Polková vynucuje nesouhlas na místech, která s jejím základním thematem přímo nesouvisejí, ale ke kterým musí obránce RKZ zaujmout stanovisko. Jsou to případy
    1. str. 145: pochybuje se o slovese "dobieci". K tomu citát z I. Němce "běhlá žena", viz Rozbor str. 107 a jinde. Primární "biegti = bieci" podobně jako "trci, táci, stici", i když tyto infinitivy vyznívají podivně a jsou v našich historických mluvnicích vyjadřovány jako "trhnúti, táhnúti, stihnúti". I v Mater verborum nalézáme "taže - ducit", nikoli "duxit" a "stehu = figo". Nemohlo být jinak, protože infix -nu- je jen vidový a slouží k perfektivisaci sloves původně bezvidových nebo obojvidových.

    2. str. 147 a 149: Sufix -va- (lépe řečeno opět infix) je už upravený. Původně sloužilo k vyjádření frekventativnosti nebo iterativnosti pouhé -a-, před něž se předsunulo antihiátové "v" nebo "j". Viz Rozbor, str. 112.

    3. str. 150: sténati a stonati: Při střídnici e/o platí v indoevropských jazycích pravidlo, že varianta s -e- je slovesná, s -o- jmenná, bez ohledu na to, jde-li o sloveso onomatopoické nebo jiné. Po čase nastává ovšem přechylování. RK ukazuje proti "pravé" stč. literatuře jako mnohde jinde i zde starší stav.

    4. str. 152: Pozor, herojská poesie nemá rýmy v dnešním smyslu slova. Něco jiného je ovšem aliterace, rým štěpný nebo vnitřní. To "vzdiechu" a "vzpiechu" vyplynulo z pravidel starého slovanského pořádku slov v písemnictví tohoto druhu: V hlavním dějovém pásmu bývá sloveso na počátku věty nebo verše, ale na konci, jde-li o nějakou episodu nebo popis.

    5. str. l5l: Staroprofesorská fosilie "ajta", citoslovce, se objevuje v Kašparově přepisu a v práci Polkové také, ač obrana již před sto lety dokázala, že je třeba číst "aj, ta..." Tedy archaické příslovce "ta", které žije ve slovenštině dodnes. K němu přitvořeno "taký, tamo, tady" a podobně.

       Nejprůkaznější pro správné čteni je Čest 14,18 "Aj, ta sě valé dým... Ve vážné poesii nemůže být reflexivum "sě" na počátku věty. Grafické nedopatření působí téměř trapně.

Mohli bychom oplatit stejnou mincí, ale neučiníme tak, poněvadž každá věcná studie, třebaže budí v ledačem nesouhlas, je užitečná, poučná a nabádavá k dalším výzkumům. Takovou je i studie, k níž podávám jakousi recensi. Je tu ovšem jedna potíž: autorka patří zřejmě k lingvistickému směru zvanému strukturalismus, jehož zásady bez pochyby plně ovládá, ale o němž má pisatel těchto řádků jen velmi povšechné představy. Z toho plyne nutná dvojkolejnost názorů té i oné strany.

Naproti tomu je mi autorka blízká tím, že studuje nebo již vystudovala latinu, jak vysvítá z některých jejích zasvěcených poznámek. Jsem původně klasický filolog, takže mohu zdvihnout i tuto vrženou rukavici. Nikoli hozenou, neboť "vrci" je v RK monopolní, "hoditi" se v něm nevyskytuje. Dobré poučení pro hledání isoglos a isolex!

Naše polemika sotva způsobí obrat v dávném sporu a v jeho historii, ale zásadní změna se nemůže nedostavit. Mladí učenci musí nadále řešit dilema, kam se přiklonit: snad k ohromné, přece však již se částečně drolící většině nebo ke skrovné, pravdu hájící menšině? Ta první možnost je lákavá. Budou mít na své straně velké autority a bojovat proti RKZ je i dnes tak snadné! Odváží se někdo zaujmout opačné stanovisko bez obavy, že bude nařčen z ultrapravičáctví, zpátečnictví, nacionalismu...? ale předkládám k úvaze tuto vyhlídku: jen po absolutní rehabilitaci RKZ i ostatních zatímně sporných textů bude (dosud netušený) rozvoj naší slavistiky a bohemistiky reálný. To na vědomí T. Polkové. Je to rada člověka, do jehož věku, Oněginova i Greminova dohromady, by se její stáří - odhaduji - asi čtyřikrát vměstnalo.

V Malé Morávce dne 31. 3. 2001
Dr. J. Enders