Jeden neprávem zapomenutý pramen ke zjištění genese českých žaltářů

PhDr. J. Enders

Kromě těchto pozůstatků, náležejících, jak bylo zjištěno paleografickým i lingvistickým zkoumáním, do 13. století, patří k textu ještě souvislý český překlad žalmu č. 109 a veršů 2-3 z žalmu č. 145. Dle Paterovy zprávy je tento úryvek psán jinými (prý dosti kostrbatými, neupravenými) literami a jazykozpytci seznali brzy, že také mluvnický obraz zlomku se neshoduje s ostatními fragmenty žaltáře. Obojí zjištění postačilo k tomu, aby text byl prohlášen za falsum, a to tím spíše, že ani Šafařík jeho pravosti, jak se zdá, příliš nevěřil. Protože k testu měl trvalý přístup Václav Hanka, byl prohlášen za mystifikátora i v tomto případě, ba byl považován i za autora některých vpisků, jež Petera uznal beze všeho za nezávadné.

Následující naše úvaha se zbývá jazykovou stránkou fragmentu, jejž podáváme v novočeském předpise a který je trvale ze stč. literatury vylučován jako jedno z Hankových drobnějších fals. Je proto třeba si blíže všimnout a dle možnosti porovnat s jazykem jiných textů, za jejichž původce Hanka je - nebo spíše do nedávné doby byl - převážnou většinou našich badatelů pokládán.

Žalm 109:
Řeče Hospodin Pánu mojemu: sědei na pravici mej, donědže nepoložu nepřátel tvojich podnožú nohama tvýma. Rózhu udatstva tvého vyšle Hospodin Siona panovati v prostředoě nepřátel tvojich; s tobú počátek v den udatstva tvého; v stvúcosti svatých z útroby před světlonošem urodich tě. Kle sě Hospodin i nerozpačlie sě jemu. Ty si pop na věky podle zákonadle Hospodin na pravici tvojej skruši v den hněva svého krále, súditi bude v národiech, naplní rozvaly, střese hlavy v zemi mnohých. Z bystřiny na cěstě napje sě; pročež vyvýší hlavy.

Žalm 145m v, 2-3:
Chvali duše moje Hospodina. Vzdirnkaju neroďte dóvěřievati kněziem.

Povšimneme si nejdříve pravopisu našeho textu. Ostatní "pravý" žaltář rozebral již po této stránce Patera velmi svědomitě, a proto vycházíme z jeho zjištění. C je psáno v uznaných zlomcích jako c, méně často je cz, 1x jako cz. Náš text: 4x jako c, jednou jako cz. Podle toho schematu máme:

Pravý žaltář:	podezřelý text:
č jako c, nejčastěji cz, 2x jako ch	jako cz 3x
ě jako e, častěji jako ie, ye	jako e 2x, jako ie, ye 14x
i jako i nebo jako y	stejně, bez zákonitosti
ie jako ie, ye, někdy jako e	jen jako ie, ye
j jako i, častěji jako g, gi, nejčastěji i/y	g, gi 4x, y 3x;( u zájmena "tvój" aj. zmechanisováno)
k jako k, 7x jako c, 1x jako q	jen jako k
l jako il, yl, 1x jako le, nejčastěji jako l	jako l
r jako ir, yr (často), 1x jako er, často jako r	jako r, 1x vr
ř jako r, nejčastěji jako rz, 2x jako rs	3x jako rz, 2x jako rs
s většinou jako s, 6x ss, 2x cz, 4cz, 1x zs	jen jako s, 1x jako z
š nejčastěji jako š, 1x ss, 2x z, 2x zs	jen jako s.
u jako u, 8x jako v	jako u 10x, jako v 6x
v jako v často, jako u častěji, jako w nejčastěji	jako v 2x, jako w 18x, jako u 13x
v jako y, častěji jako i	stejně
z jako z, někdy jako s	bez rozdílu
ž vždy jako z, jen 1x jako s	bez rozdílu
vu 9x značeno jako w	bez dokladu

Je tedy pravopis obou textů v zásadě týž a odpovídá se i vzájemný poměr grafických variant. Protože Hanka, který pořídil editio princeps sporného textu i "pravého" žaltáře, počínal si velmi ledabyla (podle Paterova zjištění vynechal více než 20 vpisků), těžko může být původcem tohoto "falsa". Zlomek, který zkoumáme, pochází nepochybně od člověka, jenž znal výborně současný pisatelský úzus a kterému přešlo přes ruce stovky, ne- li tisíce takových stránek a vpisků.

Přece však je zásadní rozdíl v pravopise našeho fragmentu: jako měkčícího znaménka je používáno "y" nebo "i" ve slovech "svetlonosyem" a "donedzye". To by mohlo ukazovat na mladší opis, protože tento systém značení je považován za poslední praxi před Husovou reformou české orthografie. Zde se tedy projevila písařova vlastní osobnost, lišící se však od praxe písařů ostatních "podezřelých" památek s výjimkou Mil. písně krále Václava, kde se pozoruje totéž.

Také psaní "v-w "-u" je zcela jiné než úzus RK. Jak jsme ukázali, je v tomto textu, určeném převážně k recitaci, transkribováno "v" jako "u" především v intervokálním postavení, ve skupinách konsonantických bývá "w". Nic takového se v Glos. neprojevuje.

Jotace je dbáno v Glos. svědomitěji než v RK. Je psáno sědi, nepolozyu, neprsiatel (obé je možno číst jako "-u" i jako "iu", resp. jako "řá" i jako "řia"), dále v prostředcě, kde je první jotace zanedbána, druhá zachována, u zájm. "sě" důsledně provedena, psáno i "v národiech, na cěstě, dusie, dóvěřievati, kněziem. Úzus RK je naproti tomu "sedie, srdece, cesta, duse, po drevech", bez jotace.

Hláskoví Glos

Další hláskoslovné jevy: náš zlomek má archaické značení svarabhaktického vokálu při "r" ve slvoě "vzdirnkaju", graficky shodné s MPKV, ale odchylné od RZ a EJ, kde čteme dle stsl. úzu "re, le" - e je za jer. Přehláska "a-ie-e" a změna "@-ie, příp. a - a, ia, tedy vývoj vokálů po zmizení nosovek, jsou provedeny: střese, dušě, kněziem. Podle "počal7" je "počátek", ač bychom čekali "počietek". Změna u-iu-i neprovedena: nepolozyu podložú, stvúcost. Změna ú-au-ou taktéž: "súditi". Totéž platí o vývoji Ó-ou-ú: dóvěřievati. Dialektické "a" na místech "nenáležitých" v RK, jako ve slovech "bez hnutia, naděja, rozhořelé" tu chybí.

Je tedy náš text mladší než století XII., ale starší než "pravá staročeská" literatura, hlásící se valnou většinou do věku XIV., jen v menší části do XIII. Ostatní gramatické kategorie toto vymezení potvrzují.

Tvarosloví: Skloňování je starobylé a správné: pánu, ne-ovi, nepřátel, ne nepřátelóv apod., podnožú (instrumentál sing. od "podnož" nebo od "podnožě"), gen. Siona, ne -u, v prostředcě, podle zákona, v národiech, hněva. Duál je zachován/dativ "nohama tvýma".

U zájmen jsou nezajímavější nestažené tvary "mojego, mojemu, tvojich". Snad jsou to kultovní archaismy, a proto je probíráme v odstavci o tvarosloví, ač je to v zásadě jev fonetický. Glos. vznikl zřejmě na území, kde bylo "j" vyslovováno "spirantně", tedy souhláskově, tak jako dnes, nikoli jako polosamohláska "&". Proto mělo větší stabilitu a mezi samohláskami nemizelo. Nepřímo pro to svědčí i tvary "na pravici mej", nikoli "mé", "tvojej". Tak by bylo nepochybně i v genitivu tohoto posesiva, kdyby zde byl doložen. Jak jsme již uvedli, patří i RK na východ, za to MPKV do středu Čech, RZ lze nejspíše umístit do jižních Čech. Vývoj a osudy tohoto "j", které projevuje svou specifičnost i při jiném postavení (v násloví, při přehláskách, v participiích typu "vymýtěno-vymýceno" aj.), jsou spolehlivým ukazatelem při zařazování textů do příslušných jazykových oblastí. Proto i v AK, Glos. ty si, proti jsi.

Správné je dále "s tobú", ne "s tebú", urodich tě, ne tebe. O zájmene "jen" je tu širší dativ "jemu", znějící jaksi slavnostnějši (jako v EJ). V RZK převládají formy kratší. Skloňování našeho Glos. je starší než táž gramatická kategorie v Žalt. Vitb., Klem. a Poděbradské, na něž ještě přijdeme. Nejinak je tomu též u

časování: v našem úryvku převládají jednoduchá preterita. Imperfektum je tu bez dokladu, ale nacházíme aoristy řeče, urodich, kde sě, skruši. Archaické jsou též imperativy na -i: chvali, svědi, ač ovšem "neroďte", ale to zřejmě již kleslo na jakýsi zesílený zápor. Tvar "Nerozpáčie sě" pokládám za futurum k "rozpáčěti sě", ač by to bylo možno považovat i za nespojité participium k "nerozpáčiti", jež je v stč. častější. V žádém případě to není 3. os. preas. k "rozpáčiti", neboť jazyk je tu důsledný: naplní, vyvýší. Tak i v RZ; jen v RK je občas odchylné "-ie- u sloves této skupiny. Infinitivy jen na -ti: dóvěřievati, panovati, súditi. "Vzdrnkaju", ne "vzdrnkám", opět archaické.

V analyse poměrů časových a vidových je nejzajímavější starobylé tvoření nedokonavého futuru pomocí předpon vzdrnkaju = budu drnkat, tak i nerozpáčie sě = nebude pochybovat. Futurum je tu tvořeno častěji preafixy než pomocí slovesa "budu". Je tu jen "súditi bude". Snad neměl překladatel po ruce vhodnou předponu, ale je též možné, že se sloveso "býti" v jeho době ještě cítilo jako polnovýznamové "míti úmysl", srv. stč. "zabýti, buditi, bdíti", jež všechna patří do této etymologické rodiny.

Tvar "napye sě" přepisují jako "Napje", tedy "správně" podle naší oficiální theorie o formách tohoto slovesa. Odpovídá tomu totiž úzus pisatelův, jenž by byl spíše "napige" apod., kdyby tu byl plný vokál. Také zde tedy vidíme rozdíl proti RZK, jenž má důsledně tvary s "-i".

Skladba. Protože máme před sebou překlad z latiny, je nutno některé syntatické jevy chápat pod tímto zorným úhlem. Uvádíme pozoruhodnější místa, jak jdou v textu za sebou, protože pro jiné členění je zlomek příliš krátký.

"Nepoložu nepřátel tvých". Genitivu záporového je šetřeno pečlivě ve shodě se všemi stč. texty tohoto typu. Jde tu o obecný, neurčitý objekt v plurálu a proto o jiný vztah než ve větě "kamének nenadjidech" z RK nebo "sebeř glazy" v RZ. Časová spojka je tu "donědže", ve Vitb. je donudž, v Klem. donědž, v Čestm. doniž, v EJ doňadže a doňudže. Územně rozmístit tyto útvary zatím nelze, ale zdají se starší než "doněvadž", nemluvě o původně tázacím a zde tudíž nenáležitém "dokud(ž)". Mimochodem: "doniž" nevnzklo přehláskou z "doňuž", takže tvar z RK Čestm. je archaický. Podnožú je starý doplňkový instrumentál: nověji "jako podnož", scabellum. "Rózhu udatstva tvého" je starý "hebrejský" genitiv explikativní, tak i "v stvúcosti svatých".

Akusativ převládá nad genitivem: súditi krále (plur.), urodich tě, naplní rozvaly, střese hlavy. Ale také již "chvali Hospidina, vyvýší hlavy. Proti tomu porovnejme úzus v RK zhyb. "pozdviže hlavu"! Genitiv je tu ke znázornění průběhu, nikoli výsledku děje, a také praexix "po-" má tuto funkci.

Zajímavé jsou vazby předložkové. "V den" je starší než "ve dne" z Vitb. Nejvíce pozornosti vzbuzuje spojení "podle zákonadle". Mám za vyloučeno, že by něco takového napsal falzátor, Vysvětlení je prosté. Překladatel se zapletl do latinského oroginálu a nevěděl si rady se slovy "Secundum rodinem Melchisedech", a proto tento symbol židovské i křesťanské zbožnosti - Melchisedech - (nové překlady: podle řádu Melchisedechova) přehlédnutím vůbec vynechal, ale napsal dvakrát předložku "podle" a "dle", poprvé v jejím běžném, podruhé v archaickém tvaru.

Slovo "Siona" lze pokládat buď jako chybný přepis staršího textu, psaného "in continuo" a tedy "SSIONA", anebo jako starý bezpředložkový tenitiv (vlastně ablativ) po slovesech pohybu nebo odluky (doklady u Gebauera HM IV, hlavně na str. 351).

Povšimněme si též slov "v prostředcě". Novější žaltáře, počínaje Vitb., tu mají "prostřed" apod., ale to jsou již dekomposice, tvořené v jádře chybně. Máme tu příklad, že adverbiální výrazy zachovávají původně substantivní vztah v plném významu: tak i v RK: v střiecu, v zad, z zadu, vz výši, v předě.

Slovný výraz Glos. je opět starší, a to důsledně starší než u textů paralelních. Rózha, snad starší než "rózda", jinak dobře doloženo, ve významu "větev" (v RK je "suk" i "větvice"). Vitb., Klem. Apod. tu mají "prut". Za "Pána" v Glos. je ve Vitb. Hospodin, v Klem. Bóh, v originále Dominus.

Udatstvo: "udatý" není "udatný", ale "silný, mocný". V Záb. je "udatý lev", v Jar. je "udatný" a "udatenstvie" ve významu dnešním. Sloveso "udáti(sě)" značí původně "zdařiti se" (též v Jar.) a "udatý" je v mor. dialektech i "sličný, pěkný". Tyto jemné odstíny svědčí jak o tom, že stále ještě nerozumíme RK detailně, tak též o hlubokém proniknutí stč. sémantiky, dá-li se tak říci, u "falsátora", jenž stále projevuje vědomosti, o kterých Hanka a jeho současníci neměli ani tušení. Pozdější texty užívají prostšího výrazu "moc".

Útroba: archaický singulár, původně "to, co je uvnitř těla", řecké "entera". Vitb. má "břuch", Klem. "tělo". V RZK je též útroba. Podběr. má "z lože", možná omylem místo "z lóna". Světlonoš: Ve Vitb. svítánie, v Klem. světlonošě, nový překlad "dennice = Lucifer".

Kle sě Hospodin: Toto sloveso skutečně značí původně "zapřisáhl se", naše "klení" je druhotné. Etymologicky snad souvisí s "klečeti" a "kloniti se", neboť přísahající se občas dotýkal země, dovolává se podsvětních bohů. Je to starobylý termín náboženský (dle Machkova výkladu v jeho ES2). Nověji se překládá "přisáhl" apod. Nerozpačiti sě, nerozpáčeti, rozpač: Opět správně staročesky

"nebude váhat, pochybovat". Naše "rozpaky" mají význam již trochu odchylný: kolísati mezi různými možnostmi, nevědět, co činit. Latinsky je tu "non poenitebit eum", v jiných žaltářích "nebude se káti" a "nebude opakovati", tj. měnit rozhodnutí. Zde se překladatel ukázal jako velmi jemný znalec svého mateřského jazyka, kdežto ve Vitb. je zřejmá narážka na náboženský pojem lítosti, paenitentia, ač u Hospodina je to málo vhodné.

Skruši: jao v RK a MV, v Klem. "zpobil", ve Vitb. "zlámal". Rozvaly: - ruinas - je buď od rozval nebo rozvala, obé je možné. Deriváty k "valiti" a "váleti" byly v stč. ještě častější než dnes: úval, poval, podval, zával, přieval. Opak "rozvalu" je "sval", pův. to, co je "svaleno", shromážděno v hromadu. Proto i "svalník", kostival, rostlina, jež svaluje, svazuje kosti nebo maso. Moravské "rozvalený" bez pejorativního zabarvení značí i "roztříštěný, rozbitý".

"Vzdrnkaju" (v RK "drnket", onomatopické, je i "drkání" aj. (slovo staré, vystihuje tu řecké a latinské "psalló", odtud i "psalmos", žalm. Jde o hru na citeru nebo jiný strunný nástroj. Pisatel usiloval o věrný překlad, od něhož se pozdější autoři odchýlili a užili sloves "pěti" nebo "vzpěti", příp. "chváliti" Boha aj. Teprve Kral. bible má přiléhavější "budu pět žalmy", a tento překlad se podnes udržuje. Za tímto "vzdrnkaju" je v našem úryvku mezera; co tam nebylo překladateli jasné, nelze zjistit. Kněz - pop: Glos. zachovává starý sémantický rozdíl: "kněz" =

vládce, "pop" = "kněz" ve smyslu dnešním, "knieže" by bylo "dítě knížecí". Pozdější žaltáře již tyto odstíny neznají.

Významné je porovnání Glos. s ostatními žaltáři po stránce technické. Jak již vyplynulo z dřívějšího, je námi zkoumaný text obsažen ještě v Čalt. Vitb., v Klem. a Poděbradském. Tohoto posledního nemusíme dbát, neboť je jen "novějším vydáním" Vitb., ač není pro nás bez zajímavosti: má některé tvary "východní", zejména sklonění posesiv a adjektiv v ženském rodě v gen., dativu i lokále na- "ej".

Náš text	Vitb.	Klem.
donědže	doňudž	donědž
Pánu mojemu	Hospodinu mému	Bohu mému
podnožú	podnož	podnožú
rzhu vyšle	prut vypustit	prut vyšle
v prostředcě	prostřed	v prostředcě
S tobú počátek v den udatstva tvého	s tebú počátek ve dne moci tvé	s tobú počátek moci tvé: ("v den" chybí!)
v stvúcosti	v světlosti	v stvůcosti
před světlonošem (chybou vlastně "světlonšem")	přes svítáním	před světlonošú
ty si pop	ty jsi pop	ty si kněz
podle zákona dle	podle řádu Melchisedech	podle zákona M.
súditi bude v národiech, naplní	súditi bude... i naplní (zde je přidáno to "i")	súditi bude v národiech, naplní
v zemi	na zemi	v zemi
z bystřiny	z potoka	z bystřiny
pročež výší	proto zvýší (zde je obdoba pročež a protož)	protož povýší

Na první pohled je zřejmé, že patří k sobě Klem. a náš Glos. jako jedna textová, ba téměř rukopisná "třída", kdy je ovšem "Klem." daleko mladší. Ostatek "pravého" Glos. žalt. je prototypem Vitb. a z toho ovšem, i když snad za použití dalších dnes ztracených textů, vzešel žaltář Poděbradský. Kromě jazykových důvodů dokazují ještě dvě místa větší stáří Glos. (našeho) nad Klem., neboť v tomto chybějí slova "v den" a jednou i překlad slova "Dominus" - Pán, Hospodin. Ve vztahu našeho Glos. k latinskému oroginálu (Vulgátě) se jeví větší přesnost než u Vitb., překlad však není "otrocký" jako EJ. Slovosled předlohy, pokud přímo neodporuje duchu českého jazyka, je zachován.

Závěr a několik poznámek:
Z našeho rozboru, který si nijak nečiní nárok na úplnost, je doufám zřetelně vidět pravost a starobylost analysovaného gragmentu po stránce jazykové i stylistické. Jde o text knižní, ne však ryze středočeský, ale se zabarvením východním. Žaltář, z něhož byl tento výpisek pořízen, pochází patrně z počátku 13. století; od našeho zlomku EJ je přibližně tak vzdálen jako od žaltáře Klementinského. Důvod, proč byly vypsány právě jen tyto dvě žalmy a ještě neúplně, mohl být "aktualisačního" charakteru: pomíjivá moc světských knížat je postavena proti síle a spravedlnosti Boží. Takových myšlenek je ovšem ve Staré Zákoně mnoho a nemusí je znovu vyvolávat politický stav věcí v této zemi na počátku 19. století, protože může jít - bohužel - také v údobí jiná.

Oč mladší je jazyk "pravého" žaltáře Glosovaného, svědčí třeba jen těchto několik ukázek, jež jsem narychlo poznamenal:
v blesketu, jenž hledie (mimochodem" odchylka jako v RK!), ot kázáních, losové (= onagri), lovcového (osidla), v ložicu (toto slovo prohlásil Flajšhans ve svých "Poznámkách" k vydání RZK z roku 1930 za Hankovu falsum, jež mělo krýt slovo "ložice" v RK. Neuvědomil si, že i ve stsl. je "ložiště" a kromě toho je úzus RZK naprosto důsledně "v ložici" - správný lokál/, dativ "mně" místo "mi" (nejde o důraz!), v mieru (od "mír"), germanismu "mój" (nebo latinismy), národové, obrazové, ohňovatá, pelikánovi (tat. sing.), pěsní (gen. plur.), na polu (m. na poli), na sboru, ve snímániu, strachové, stromkové, o svědectvu, v usníku (in utre), v ustávániu, (in deficiendo), vozové, v vrbiu (ve vrboví), v výšťu, vzebojováchu (nebo "vzobojováchu", Flajšhans by řekl "nedoložené a nemožné" místo "vzbojováchu (zajženie(, jako v Lib. pror., ale v RK správné "nesžen/, zemani/ vedle správného zeměné/, oči hlediece/plurál místo duálu/, ve vzonečkách atd.

Styčné body s RZK, MV, MPKV, EJ, LP tedy nejsou - až na větší správnost gramatickou. Slovný výraz je samostatný, diktovaný ovšem předlohou, jíž se překladatel držel. Významné může být to, že z tohoto velmi krátkého zlomku jsou tři výrazy totožné s glosami z B glos z Mater verborum, totiž slova "světlonošě" = lucifer, dále "skruši" confregit a "udatstvo", jež má v Glos. ekvivalent "virtus" a v MV "fortitudo". Je na ostatních vědních disciplinách, aby tu zjistily případné souvztažnosti, případně i provenienci z jiného, dlouho hledaného, zatím sporného, ale nepochybného mimopražského kulturního a ovšem i písařského centra.

V Bruntále dne 4.6.1975

Dr. J. Enders v.r.