“Vyšegrade… stogesy (vsyêm czyuziêm postrah)”.

Slovo námi podtržené bylo dosud transkribováno “stoješi” místo “stojíš(i)” nebo “stojieš i” (tak i já ve svém původním rozboru). F. Mareš (Pravidla o RKZ, Praha 1931, str. 33 nn) se pro konečný výklad s určitostí nevyslovil; M. D. Žunkovič, jehož úvahu znám jen “z druhé ruky” (Mareš, Marnost bojů proti RKZ, Praha 1933, str. 194) tu viděl základ slova “stoh”, tedy buď písařskou chybu místo “stohem” nebo “stoheší”, tedy “na skále vrstvené jakö stoh”, ač morfologicky nelze tento výraz z textu odůvodnit. Odpůrci, zejména V. Flajšhans (Přednáška na Karlově universitě 1931) napadli tento pokus velmi ostře, ba způsobem ve vědecké polemice neslýchaným.

Nejdříve trochu etymologie. Slovanské “stogъ” nesouvisí původně ani se slámou, ani senem. Převážná většina učenců (stručný výčet literatury u M. Vasmera, Etimologičeskij slovarъ russkogo jazyka III., Moskva 1971, s. v. stog) odvozuje slovo z litevského “stóges”, řeckého “stegó”, latinského “tego” a “toga”, sgaroindického “sthágati” – vždy ve významu “pokrývati, při krov, krov, střecha”. Proti tomu namítá O. Hujer (Slovanský sborník k sedmdesátinám prof. Pastrnka, Praha 1923, str. 48 nn), že “stoh” nic nekryje (a přece, poznamenáváme my: může tu jít o metaforu, podle níž by byl “stoh” jakousi “střechou” na poli) a s poukazem hlavně na studii J. Zubatého (Sitzungsberichte der böhm. Gesellschaft der Wissenschaften, phil. hist. Klasse 16, str. 17 nn.) upozorňuje na původ a vývoj obdobného výrazu “borgъ”, tj. “brah” (úkryt, čtverhranná střecha, stodola, ano i stoh, ale krytý, a na stsl. “steg”, naše “stěž” a potom i “stěžej”, “stěžeň”; “stog” by podle Hujera pak značilo “pevné trčení do výše kolem kůlu”.

Domnívám se, že podkladem slova “strog” i všech příbuzných a odvozených výrazů je skutečně ona “pevnost”, kterou znamenitě podpírá glosa z Mater verborum, považovaná, přihlédneme-li k hloubce i k novému datu odkrytí těchto vztahů, zcela neprávem za padělanou: “stehu = figere, zpevňuji”. Sem řadíme i prosté “steh”, “stehovati”, litevské “stégti”, snad i “stehno” jako svrchní a nejpevnější část nohy; bulharské “stožar” = “opora”. Hujer dále cituje z Kotta “to je slovo jako stoh” (z Rokycany bez bližšího udání pramene), tedy slovo jasné,určité. Druhotně sem náleží i “stožer” a “stežer” (V cod. Supr. překlad řeckého “hedraióma”, tedy “žerď, tyč, sloup”. Lotyšské “stega” znamená “membrum virile”; ruská “nestežъ” = petlice, nástroj na upevnění dveří atd. Ostatně i “stoh” musí být “stehován”, aby snopy držely při sobě, ať už se toho dosahovalo jejich umělým spojováním nebo ohradou, případně seskupením kolem kůlu. Konečně by tu mohl být i protiklad obilí dosud “volně rostoucího”, nyní však “pevně spojeného”, svázaného.

Tento význam “stog” = opora je ovšem velmi starobylý a není již znám ani v mladší části RK (Žež.) “kak by zrálo žitko v stozě” ve významu blízkém dnešnímu; ale můžeme se opřít o početné doklady ze slovanských toponomastik. Zejména na Slovensku je několik hor s pojmenováním “Stoh”, jeden vrchol v Krkonoších je rovněž tak nazván. Soudívá se, že k těmto jménům vedl kopulovitý tvar vrcholu, ale “Stoh” v Krkonoších se mi nezdál na dálku o nic oblejší než okolní hory; bylo by záhodno tento kopec ohledat zevrubněji. Některá jména lze ovšem odvodit od “stohů”, jako “Stožice, Stožkov, Stožec” (obec na Šumavě), ale máme i vrchy askály tak nazývané, např. Stožek v Polsku, u nás les na Vimpersku (viz A. Sedláček, Snůška starých jmen…, Praha 1920, str. 157 a 166); je i trať stog v Polsku, okres Mielec, ba přímo i hrad Stohánek na Mimoňsku (uvádí F. Cuřín, Kapitoly z dějin českých nářečí, Praha 1969, str. 72 nn).

Je nutno prominout písaři PV, že slovu nerozuměl. Proto je přepsal s –g- jako “Vyšegrade”, kdy možná archaisoval úmyslně. Jinak je totiž z PV “h” přepisováno jako “h” (hrdě, Vhltava, drahá). Místo již nechápal ani anonymní překladatel PV z roku 1724, který tlumočil “am stillen Hang””. Že tu není psáno “stoješi”, plyne i z důsledného úzu PV, která má za “í” nebo “ě” takřka výhradně “ie” nebo “yi” s výjimkou slov “przykrzye” a “velim”.

A další důvod pro naše čtení: šťastnou náhodou se ze zlomku vodíváme, jak časoval autor PV sloveso “býti”. 2. os. sing. byla zřejmě “jesi”, tedy v jednoduchém pravopise “esi”. Svědčí o tom v dalších řádcích, i když porušené místo “kéž…sm slavieček”, tedy “jesm” jako ve staroslověnštině, arci jíž bez jeru. Vliv církevního jazyka se projevuje nepochybně i v dalším imperativu “pomiluj”, “smiluj se”. Časování “jesm, ješ, jesti” je doloženo též v polských želtářích z 15. století. Činíme poznámku: v Event. sv. Jana je časování “jesum, jesti, jesti”, v RK “sem, si je (st/i), v RZ se básník sponě vyhýbal, je tu pouze “sú”, v MPKV je 3. os. sign. “je”, tedy vždy jinak! O dalších možnostech výskytu polských nebo lašských prvků z PV viz dále. Zbývá námitka proti “nekrase”, jak by řekl Gebauer, proti neestetičnosti srovnání Vyšehradu se stohem – i kdybychom vůbec akceptovali pro PV toto zemědělské zařízení. Ale staročech se ani na takové příměry díval jinak; pro primitivní tehdejší rolnický život by nemusila být ani metafora tohoto typu něčím hrubým, směšným nebo neobvyklým. Můžeme ostatně sáhnout i do češtiny 15. století, k dokladu citovanému v uvedeném článku Hujerem a týkajícímu se slova “brah” (tedy, jak již řečené “kupa, stoh, stodola”, patří sem i ruské beregú, stsl brěgo, pečuji). V Comest. 1662 se praví: …tu pán bóh (s Noem) jako s oráčem mluvil jest, aby učinil člun jako brah k tomu podobenství, a proto ten koráb od braha řečen jest koráb, nebo jest tu střecha čtverohranatá v ostrost k vrchu zdvižená (podtržené a proloženo námi). Podle Velešína je “brah” quadrangula, tedy čtyřúhelník, snad i čtverhran. Noemova archa, předobraz římské církve, je tu tedy srovnán s kupou slámy, ale ani církvení a světská moc autora na hranici, ani moderní filologie do “blbince” neposlala.

Otázku, proč česká filologie nedovedla – nebo, a to je ještě daleko horší – nechtěla při interpretaci PV v polemikách z roku 1931 použít výkladu Hujerova Zubatého, ač práce těchto učenců i delších etymologů,jež jsme citovali, pocházejí z dvacátých i dřívějších let tohoto století, rozřeší čtenář jistě snadno.

Odpůrci – a bohužel i obránci, nevyjímaje pisatele těchto řádků – četli dosud “postrach” a “pochládeček” a spojovali druhé z těchto slov s básní “jahody” v RK, v níž se “pochládček” (v lokále “v pochládečce” dvakrát vyskytuje nepochybně). Toto slovo jak jsme jinde odůvodnili, je mluvnicky i slohově zcela nezávadné, ale v PV vůbec není, neboť zde je nutná transkripce “po strach” a “po chládeček”. Proti “chybnému” vkladnému “-e-“ (místo “pochládček”) rovněž nelze vznést průkazné námitky. Kdo zná např. Novgorodské listiny na březové kůře nebo i staročeské přepisy místním jmen, uvede desítky případů takovýchto kolísání z doby, kdy mizely jery, a to zvlášť v hláskových skupinách nesnadné výslovnosti nebo v živé hovorové řeči. Může tu ostatně jít též o starý jer, přepisovaný mechanicky z jednoho opisu do druhého až po dobu, kdy se “chládeček” říkalo běžně. Ale celé místo je nutno chápat takto: “Vyšehrad stojí na příkré skále pro strach cizincům – aby jim naháněl strach; ale zde dole na břehu Vltavy stojí //jen// “síla chrastí”, aby skýtala milý chládeček k posezení”.

Předložka “po” s akusativem, jak známo, značila ve starší slovanštině i v češtině (a dodnes ve slovenštině) účel. Dnes je toto “po” uchováno v češtině jen ve významu místní a časovém po dva roky (“po krk, po okraj”). Bývalo kdysi hlavně u sloves, značících pohyb, účel, posílání. Doklady uvádí Gebauer ve své HM IV, str. 474 nn. Zde jsou však citovány i tři doklady po slovese “státi”: “bych stál po to, po něž mám státi; s pravú věrú po to státi, aby; do Říma nenie poč postáti”. Ve 14. a 15. století to již byl archaismus, jak dosvědčuje spojení v této zájmenné souvislosti již ustrnulé, petrifikované, ale z PV ještě nacházíme normální předmět.

Naše čtení lze podepřít důvody syntaktickými i věcnými. Předně odstraňujeme anakoluth, který tu dosud byl, neboť “stojí síla chrastí, milý dochládeček” nedává dobrý smysl, bylo by to přiřazení velmi volné, neobratné. Dále mizí novým výkladem také stylistická roztříštěnost PV, v níž, jak se dosud soudilo, “hrdá apotheosa Vyšehradu je vystřídána milým pochládečkem a slovíčkem”. Básní užil kontrastu úmyslně a nevyhnul se ani ironisování nebo sebeironisování; protiklad Vyšehradu a “síly chrastí”, tedy něčeho křehkého a pomíjivého, nabývá na účinnosti tím spíše, že je tu i opakování slovesa “státi” a “síly”, příp. pevnosti, tvrdosti – ve významu vždy značně odlišném.

Odkud PV ve skutečnosti pochází, můžeme zatím jen hádat. Rozhodně tu máme text po všech stránkách odlišný od RK; k vývodům, které jsem již sebral v roce 1971, připojují některé poznámky ve spojitosti s učením o “formulích”, tedy ustálených obratech lidové poesie, jež se houfně vyskytují v RZK, ale nikoli v dílech umělé sklady. PV je k charakteristice a k zařazení do tohoto neb onoho literárního žánru příliš krátká, ale některé obraty formulového stylu přece uvedeme. PV má citoslovce “ha”, v RZK je “aj”; PV má epitheton “bystrý” o řece, které je velmi nasnadě, ale v RK zení (bystrá kopie aj.); totéž platí o “jaré Vltavě” a “jarým turem”; V LS je Vltava “stříbropěnná” z PV “jará”, ač smysl je téměř týž (Bezlaj, Slovenska vodna imena, Lublaň 1956, passim). Vzpomínáme na bývalé Svatojanské proudy vltavské. PV spíše “Vhltava”, RZ “Vletava” a RK “Vltava”. Pojmenování “řeka čista” je v RK v RZK nikoli. V PV je “zelený luh”, v RK v obdobných situacích “tráva, travička, zelená borka, les apod.” “Skála” je v PV “příkrá”, ale v RK jen “šedá” nebo “hrubá”.

V PV pozorujeme některé prvky, jež by ukazovaly na polský nebo lašský vliv. Tak předně “chvrastia”, chrastí, původně “chvorst”; starý tvar se udržel c polských toponymikách (Chwarzszczany, česky Chrášťany, ač ovšem i Kosmův Hurasten – viz o tom L. Hosák a R. Šrámek, Mísní jména na Moravě a ve Slezsku, I. str. 324). “Chvrastí” je i v Čestm, ale i tato báseň nese znaky polské nebo slezské. V PV je příslovečné určení “večerem” (v polštině dodnes), ale v RK, Róž. “večer seděch”. V PV čteme “živok” s koncovkou, která je ve východolaštině nadmíru častá místo “-ák”. Podle A. Kellnera, Východolašská nářečí I, str. 120, 127 a 130 se jí používá ve jménech o obyvatelských (Hermanok, tj. kdo je z Hermanic), nositelů vlastností (drobnok = drobný brambor) i činitelských (strašok), ač už J. Jireček ve svém Nákresu stč. mluvnice, Praha 1870 cituje na str. 55 i ze staré češtiny “Myslok, Divok, MJ Hrbokov (ač je “Hrbek”) aj. V laštině se střídají adverbia na –o a na-ě bez nějaké pravidelnosti; z PV je “směle, hrdě, veseli, mutno, ruče, pozdno”. Toto poslední adverbium je zřejmě starého původu (pozdъnъ), podobnм v polštině a v ruštině, kdežto v běžných staročeských textech nalézáme výhradně (?) “pozdě”. Také “lecial” poukazuje na východní provenienci prvotního textu PV.

Celkem lze opakovat ve výsledném hodnocení PV to, co jsme již před časem zjistili, ale s určitou modifikací. PV je opis, možná upravovaný, ale sahající svými kořeny do dob velmi starých, ba možná nejstarších. Jak dalece byla původní verse pozměněna, nebo zda jde o výtvor umělý z 15. nebo 16. století, vzniklý ovšem kontaminací starších předloh nebo zděděných formulovaných obratů, říci zatím s určitostí nemůžeme. Mohou tu být vlivy polské a lašské, jež snad byly blízké autorovi, případně písaři, jenž byl nepochybně člověkem s nějakým vztahem k církevní slovanštině. Vzhledem k hlubším souvislostem, jejichž část jsme odkryli i v tomto článku, je ovšem myšlenka na novověké falsum ještě absurdnější než kdykoli předtím.

V Bruntále dne 4.4.1972 Malá Morávka 181