Přejděme nejdříve k exegesi obtížnějších míst.
Stogesy nebo stogiessi: odpůrci vykládají jako "stoješi" nebo
"stojíši". Ale takřka vedle je psáno "stoiyesz" a Mareš právem
poznamenal, že týž písař neuvede dvakrát za sebou totéž slovo jiným způsobem.
Protože je tu zřejmé "g" místo "h", jde o převzetí z velmi staré
předlohy. Nemyslí se ovšem dnešní "stoh" jako hromada sena nebo slámy, ale
snad "stog" ve významu "pevnost, opora". Závadou na tomto výkladu je
ovšem to, že tento termín lze odvodit z praindoevropštiny nebo z jiných
pozdějších z ní vzniklých jazyků, ale ve slovanštině doložen není. Proto
považujeme za vhodné opatřit místo křížem filologů, t.zv. crux philologorum.
Po chládeček mil: Zde vyvozoval Flajšhans a jiní "koincidenci" s RK, kde je
v lyrické písni "Jahody" dvakrát psáno "v pochládečce". Ale v PV je
třeba číst odděleně, jak výše udávám. Síla chrastí tu stojí, jak bychom dnes
řekli "pro chládeček", aby skýtala chládek. Předložka "po" s akusativem
je dodnes běžná ve slovenštině, je i v RZ (bez námitek). Doklady u Gebauera a
jinde. Žádný básník, ať je jakéhokoli věhlasu a hodnoty, nenapíše, že
"stojí pochládeček". Je to obvyklý úkaz: místu se nedostatkem píle nebo
důvtipu špatně porozumí a vykonstruuje se z toho námitka proti pravosti textu.
Siela chvrastia: s pokusem vykládat jako "sedla, sídla, sedátka"
nesouhlasíme, v češtině by byl náležitý sufix "-dlo". Kromě toho ani
sedátka neposkytují stín sama o sobě. Pokus interpretovat "Pochládeček mil"
jako neslovesnou větu, nějaké zvolání, se zdá křečovitý. Psaní "siela"
místo "sila" odůvodníme dále.
Kak srdečko radost, žal jeho čuje: správně jistě "jak jeho srdečko ..."
Slova jsou zde přehozena, což se dá vyložit tak, že text byl původně diktován.
Pravopis PV lze snad označit jako mladší spřežkový (před Husovou
reformou), ale má některé zvláštnosti jak ostatně každá středověká památka.
Vyjímáme hlavní poznatky:
Skloňování: Při krátkosti textu není mnoho příkladů, jimiž bychom mohli
starobylost PV průkazněji potvrdit. Ale přece jsou tvary nepochybně
staročeské, archaické, v nichž kolísá dokonce i leskerá "pravá
staročeská památka", např. "po kraju" (dativ!), večerem v luzě,
zájm. jeie (genitiv osob.), tobú, jáz.
Časování: je zcela bez jednoduchých preterit, bez stč. imperfekt a
aoristů. "Padělatel" se tedy touto znalostí nepochlubil, ač v RZ, v RK, v
MPKV je takových tvarů tolik, že je lze nazvat v gramatickém systému
monopolními. Nebo snad zvládl Hanka, případně jiný falsátor celou tuto
podstatnou část historické gramatiky od r. 1816 do r. 1817, kdy byly objeveny
Rukopisy?
Hláskosloví: Některé jevy jsme zde krátce osvětlili v odstavci o
pravopise; nyní k ostatním zákonitostem:
v jeraci je jedna závažná odchylka proti "uznávané" staré češtině:
nalézáme tu "chládeček", ač by se mohlo žádat "chládček". Snad tu byl v
"archetypu" nějaký znak, kterému písař nerozuměl a nahradil jej pomocí
"e", jak se asi již v jeho době vyslovovalo. Ale stejně dobře je možné, že
tu bylo novodobé čtení odedávna, neboť nelze vyloučit vznik PV v novověkých
staletích, ovšem při plném přihlédnutí k staročeské orální literatuře.
Přehláska u-iu-i je neprovedena, neboť čteme "kraju, cuzím, čuje,
túžu". Dokonce je tu také archaický genitiv "chvrastia", takže lze i
přehlásku "a-ie-ě" považovat za neprovedenou, nejde-li ovšem o tvar ryze
nářečový. Tomu by zase nasvědčovala druhotná palatalisace, jev to ryze
východní: srv. tvary "lecial" nebo "lecal" (v RK leťal!) a snad i
"snabzenstvem, snabzenstviem" místo -bd-. Ale není tu "chrascia", takže
je nutno i zde akceptovat jakýsi dualismus, dvě jazykové vrstvy.
Podivné vložené "h" ve slově "Vhltava" se obvykle považuje za
padělatelovu výpůjčku z Hájka z Libočan. Tato shoda tu nepochybně je a plyne
nejspíše z mylné lidové etymologie tohoto hydronomu ke slovesu "hltati".
Nelze ovšem souhlasit s nepsanou teorií, že vše, co se shoduje s Hájkem, je
klamné nebo nespolehlivé. I jinými úvahami lze dojít k teorii, že Hájkovy dnes
neznámé prameny a naše texty vycházejí z nějakého dosud neprozkoumaného
základu. Počíná se jevit teorie --- zatím ovšem je v začátcích --- že tu
sehrál důležitou roli staročeský šlechtický rod Vršovců.
Některé pozoruhodné jednotlivosti v syntaxi:
Že pro ni svědčí také způsob tvoření slov, dokazuje tato zdánlivá
maličkost, ve skutečnosti však úkaz velmi důležitý. V RK nalézáme důsledně jen
"veš, vešcek, vešken", ale v PV "všeliký". Zde je tedy již novotvar
vlastně hybridní, neboť mužský rod je spojen s rodem středním (ustrnulé
"vše-"). V RK jen "správné" spojení dvou masculin.
Podrobnější porovnání slovného výrazu PV a RK bylo provedeno jinde. Protože
Flajšhans tak často operoval oním nešťastným pochládečkem, zdálo se vhodným
přihlížet hlavně k "Jahodám" z RK, k písni, jež je aspoň zdánlivě podobná
PV duchem a stylem. Ale snadno se přesvědčíme, že výrazivo PV --- přes její
krátkost --- se značně rozchází se slovným fondem ostatních sporných textů,
zejména RK. Slova, jež se vyskytují jen v PV, jsou: "Ha" (v RK bývá
"Aj", "příkrý, chládeček, veselý, luh" (v RK borek, háj, les, borček),
"pozdno nebo pozno, živok" (i zde byly námitky, slovo je však kryto
doloženou zdrobnělinou "živůček" a jinými útvary na -ok), "pomiluj".
Poučné je také srovnání sloves PV a Jahod. V těchto je poměr sloves složených
(s předponami) k jednoduchým téměř 1.1, totiž 14:15, ale v PV složená téměř
chybějí. Je tedy PV "lyričtější", Jahody mají více děje, dynamiky, neboť
slovesa s prefixy mají větší obsah, jsou pregnantní a hutná.
Velmi sporná, ba neřešitelná je otázka, jakým metrickým nebo rytmickým
systémem je PV složena. Na první pohled bychom nejpravděpodobněji řekli, že
prózou. Flajšhans však "rozsekal" text tak, aby se schema co nejvíce
přiblížilo písni "Ach! Ty naš batjuška Jaroslavl6 gorod!" z Čulkovova
"Moskovského Pěsenniku" 1810, č. 127, původně z r. 1770, č. 187. My bychom
však mohli odkrýt --- třebaže je to počínání velmi sporné a nejisté --- v PV
několik desetislabičných veršů v zásadě trochejských, tedy s přízvukem
sestupným, t.zv. deseterců:
Ha, ty naše slunce Vyšegrade!
Estetické hodnocení PV není zpravidla příliš vysoké. I Mareš kritisoval,
že píseň začíná hrdou apothesou Vyšehradu a končí milým pochládečkem a
slavíčkem. Zejména se poukazovalo na rozdíly této skladbičky (nevíme, zda to
není torso!) a RZ i RK, takže byly mezi obránci Rukopisů i tendence nechat ji
padnout stejně jako Libušino proroctví a snad i jiné sporné texty.
Domníváme se, že je třeba být k PV spravedlivější. Kontrast mezi jejím
počátkem a závěrem může být úmyslný, snad je to chtěná, snad bezděčná ironie
nebo sebeironisování --- protiklad minulosti Vyšehradu a unylé lásky
nešťastného milovníka. Ale i ta si vynucuje po několika stránkách naši
pozornost. Touha mládence, který by se chtěl proměnit ve slavíka a letět ke
své milé, je v lidových písních dosti vzácná; nalezl jsem u Sušila jen několik
příkladů písní začínajících "Dybych byla ptáčkem", znám i dívčí přání
"Kdybych byla jahodou" apod. Naproti tomu se často uvádějí ptáci (a někdy
též jiní živí tvorové) jako posli zpráv příznivých nebo neblahých. To je
způsob všeslovanský, známý i z RZ (vlaštovka) a z RK (skřivánek).
Ale vůbec asi není v lidové poesii doklad na obdobu PV v samotném závěru, kde
se líčí, že celá příroda lituje dívky (všeliký živok --- bohužel nevíme, zda
autor neřadil i rostliny k těmto "živokům") a kde zamilovaný prosí svou
vyvolenou "pomiluj" (t.j. slituj se ...) chuda! Odtud je už jen krůček k
německému "světobolu" (Waltchmerz), anglickému speenu nebo ruské chandře.
To je ten opravdový romantismus nebo sentimentalismus, který bývá konstatován
u Rukopisů! Nyní také chápeme lépe, proč si Mácha skladbu, o níž jsme zde v
největší stručnosti pojednali, tak oblíbil.
Poznámka: Ve své knize "Tajemství RKZ" (Praha 1969, str. 569) mluví
Ivanov o dvojím "ductu", tedy dvojím písmu, resp. obtažení původního textu
dalším písařem. Původně byl prý text napsán rostlinným nebo živočišným
barvivem, potom však ještě roztokem nebo suspenzí měďnaté sloučeniny. Že to
učinil Hanka nebo Linda, dosvědčeno ovšem není, a také není blíže
charakterisována hmota obou "ductů". Lze tu vidět i postranní útok na RZ, o
němž je známo, že původní tmavá barva písma zezelenala po omytí vodou; proto
mluví Ivanov o "zeleném měďnatém roztoku". To však odporuje starému
postřehu Jungmannovu, že Linda obtáhl text (nevíme, zda celý nebo jen některá
písmena) černidlem. Do uveřejnění Ivanovových "Protokolů" a
oponentury k nim nelze říci nic určitého --- leda to, že by tu byl posuzován
jen jeden ze čtyř exemplářů PV. Podle ústního vyjádření Šonkova není v tomto
případě výrok Ivanovovy komise pro posouzení "pravosti" PV rozhodující.
Závěr: Z toho, co zde napsáno a co lze číst i v jiných pracích o PV,
vyplývá podle našeho soudu asi toto nejpravděpodobnější řešení problému: PV
pochází od někoho, kdo měl k ruce zásobu staročeské epiky a lyriky (té
opravdové, orální, jak ji známe z RZ, z RK i z obdobného žánru všech národů, a
to zejména slovanských). Byl to autor sečtělý, který znal též literaturu
umělou (staroslov. "pomiluj" i stč. "Hospodine, pomiluj ny". Byly tu
nějaké blízké vztahy k východu --- snad i slezskému a polskému, ano i
slovenskému, jak naznačuje uherské město Ráb a patrně i osobní jméno
Chlomitza; znám i jiná jména od základů chol-chlo, chle.... a vždy pocházejí
ze severovýchodních Čech. Z toho všeho vznikl "mozaikový" výtvor PV, jakých
je dost i v jiných literaturách, zvláště v polské a ruské.
Připojujeme přepis PV novočeským pravopisem. Transkripce není ovšem
nevývratná, vyplývá však poctivě z toho, co jsme dosud zjistili jako
nejpravděpodobnější skutečnosti.
Přepis Písně vyšehradské novočeským pravopisem
Píseň vyšehradská
Julius Enders
Toto nejstarší domnělé literární falsum, objevené v roce 1816,
vzbudilo hned od počátku nedůvěru odborníků, kteří se později začlenili
mezi odpůrce Rukopisů. Poukázali celkem právem na grafické, stylistické
i jazykové rozdíly textu proti ostatní tehdy známé a nepochybně
starobylé české středověké literatuře. Obránci Rukopisů ovšem zjistili,
že se PV liší v uvedených aspektech také od RK i RZ rozhodujícím způsobem.
Obě skupiny badatelů měly pravdu. Ale vedle složité textologie PV o níž
jsme pojednali výše, je i svéráznost naší památky po stránce psychologické
oporou její původnosti. I když okruh staročeských textů známých na počátku
minulého století byl nevelký, mohl přece případný padělatel použít bez
nebezpečí takového vzoru. Ale zde nalézáme starou grafiku vedle svérázných
novot, učenost vedle lidovosti, archaismy vedle nářečí, převzetí cizích motivů
i vyjádření osobního lyrického citu.
předložka "po" se tu
pojí jen s dativem a s akusativem (jako v RZ), nikdy s lokálem (jako takřka
výhradně v RK). Proto nalézáme: "po kraju, po strach, po chládeček, po
tobě". Adverbia končí na "-ě" (směle, hrdě), ale také na "-O", veselo,
mútno. Adjektiva jsou jmenná i složená, tedy: chuda (akus. masc.), mil7,
(ač tu lze provést jiné dělení veršů), snad "na přiekře, Vhltavy čisty",
ale také "malý, v zeleném luzě". Tím je potvrzena naše teorie o
mozaikovosti PV.
Pod tobú řeka bystrá valí sě
Po kraju řeky Vhltavy čisty
stojí síla chvastia, pochlád(e)ček mil
Tvrd ty směle i hrdě na příkřě
stojíš skále, stojíš na skále,
stog jesi vsěm cuzím po strach. (+ temné místo!)
Pod tobú řeka bystrá valí sě,
valí sě řeka Vhltava jará.
Po kraju řeky Vhltavy čisty
stojí síla chvrastia po chládeček mil.
Tu slavíček malý veselo pěje,
pěje i mútno, jako srdečko radost,
žal jeho čuje.
Kéž jáz jesm slavíček v zeleném luzě!
Ruče bych tamo lecial, kdě drahá chodí večerem pozno,
když vsě milost budí, vsěliký živok
velím snabzenstviem jejie želé.
Jáz nebožčík túžu po tobě, lepá!
Pomiluj chuda ....