Šafařík a Rukopisy

PhDr. J. Enders

Pavel Josef Šafařík (1795-1861), podle mého názoru největší z našich buditelů - učenců, byl po celý život pevným a důsledným ctitelem i obráncem Rukopisu Královédvorského i Zelenohorského. Na toto jeho přesvědčení se váže i soustava jeho slovanských dějin i starožitností, jak ji vypracoval zejména ve stejnojmenném spise. Lze jej zařadit mezi autochthonisty, tedy vědce vyznávající teorii, že Slované sídlili od nepaměti na územích, v nichž žijí i dnes, ačkoli ve Starož. mluví jako o slovanské pravlasti o Podunají a Balkánu hlavně podle zpráv Nestorových. Dovozuje však, že sídlili v uvedených krajích už ve staletích před Kristem, opíraje se o údaje z toponomastiky (Starož., str.278 nn. a Zprávy z 1.2.1946, str.7). Vyslovuje se proti téměř nihilistickému mínění Dobrovského, že Čechové při svém příchodu do naší země čítali dvě stě zdravých chorvatských holek a čeledínů, provázených stádem skotu a bravu.

Důvody, proč Š. akceptuje velkou rozlohu praslovanských i slovanských sídel, platí dodnes. Jinak nelze vysvětlit, proč pokrývali už v šestém století větší část Evropy (neboť tehdy bylo dnešní Německo ještě osazeno v plné míře Polabany a slovanská sídla byla i jinde v Evropě rozsáhlejší než dnes). Nikde u starých kronikářů nenacházíme zpráv o nějaké velké slovanské invasi z východu a o slovanských národech se mluví jako o ethniku dávno známém. Ani nějakou silnou populační explosí nelze věc vysvětlit.

Osídlení území, jež máme na mysli, bylo ovšem značně řídké - přes poměrně vysokou počáteční kulturu starých Slovanů, o níž jsme pojednali jinde. Zbývá tu ovšem otázka, proč o tom mlčí současní dějepisci a kronikáři. Šafařík to odůvodnil psychologicky: pozornost autorů budily a budí vždy spíše války a výboje než pokojné mírové soužití. A Slované milovali mír, třebaže se proti násilí dovedli postavit se stejnou udatností a zarputilostí jako kdokoli jiný. Tyto vlastnosti, jež se mimo jiné projevovaly známým poměrně humánním zacházením s válečnými zajatci a s otroky, označoval Herder za "holubičí povahu" a Šafařík jeho názor částečně sdílí, třebaže ovšem v modifikované míře. I duch obou Rukopisů mu dává plně za pravdu. Za výraz oné poměrné poddajnosti pokládá Mareš (Klamnost, str. 20) i cestu oněch čtrnácti slovanských lechů do Řezna. Oni vlastně též "hledali právo v Němcích", jak proti tomu polemisuje RZ, a dnes bychom marně spekulovali o tom, jak by se slovanské dějiny utvářely, kdyby této misse nebylo.

Vědecké poznání Rukopisů rozdělil Š. správně do tří složek: mluvovědecké, básnické a reálné, t.j. historické a kulturně historické (H. Jireček, uvedený spis, str.1). Začlenil tyto texty do celkového kulturního vývoje národa, objeviv spolu s Dobrovským v RZ znaky cyrilomethodějské kultury (Mareš, Strach, str.12). Dobrovský sám byl ovšem aspoň z počátku nepřítelem RZ a uvedl proti jeho starobylosti 33 důkazů, v jejichž pozadí byla ovšem spíše stařecká nedůtklivost a učenecká nesnášenlivost než vědecké poznání. Všechny tyto námitky vzorně vyvrátili Šafařík a Palacký v Älteste Denkmäler.

Tím, jak Š. osvětlil vznik, literární hodnotu a věrnost (třebaže idealisovanou) historického podání Rukopisů, předstihl Š. daleko svou dobu. Doznávám s plnou odpovědností, že můj estetický rozbor je namnoze jen podrobnějším zpracováním Šafaříkových názorů. I Sborník přiznává, ač spíše nechtěně, Šafaříkovu genialitu např. na str. I, 94 ve slovech, že Š. "považuje Rukopisy pouze za přibližný obraz původní textové podoby". Tím dává Š. jako autoru "Gedichte aus Bohmens Vorzeit" (1845) za pravdu i v tom, že se uznává historické jádro pověstí, jak je zaznamenal RK, Kosmas a snad i Hájek z Libočan (Starož., okres 2, str. 438). Opíraje se častěji o analogie z germánské epiky, vyjadřuje Š. své stanovisko k hodnověrnosti písní Rukopisů asi tak, že pokud se epika shoduje s fakty jinde ověřenými, je nutno to s povděkem přijmout, a pokud se liší, je třeba přihlížet k duchu a tendenci, v nichž je skladba podána. O tom píše též Hattala, str. 76 nn. Epická píseň vzniká zpravidla hned po ději, který tvoří její hlavní obsah, změny, interpolace atd. jsou ovšem vždy možné a během času k nim dochází ve všech výtvorech tohoto žánru, odkázaných zpravidla jen na ústní podání. Letošník (str. 21) však proti tomuto pojetí částečně polemisuje.

S těmito problémy souvisí otázka, jak hodnotit některé pohádkové nebo mythické motivy, které se v našich textech vyskytují, byť i vzácně. Máme na mysli Truta v RZ, který "pogubi saň lútú" a snad i "zázračné" zabití třicet nepřátel pádem stromu, zkáceného Zábojovým mlatem. Do jisté míry lze sem zařadit i "divy tvořící" P. Marii na Hostýně, i když, jak už víme, musí v orální epice vybojovat vítězství vždy člověk sám (s jaksi dálkovým eschatologickým působením).

Tuto synthesu provedl Š. dokonale a postihl i částečnou odlišnost písně o Jaroslavovi v RK od ostatních skladeb též sbírky; spor o to, zda je nutno jej řadit pod epiku orální nebo již spíše umělou, trvá vlastně dosud. Jsme toho mínění, že prvky tohoto uměleckého žánru jsou přec jen v menšině. Původní básnické tvorby, jak ji ztělesňují Rukopisy, si ovšem Š. vážil daleko více než t.zv. "pravé" stč. literatury, jíž právem vytýká nepůvodnost (Národopis, str. 96).

Přejděme k formální stránce Rukopisů. Paleografické odchylky vysvětlil Š. existencí odlišné staročeské písařské školy (Mareš, Pravda, str. 47). Metrickým rozborem písní RK, které jsou psány veršem (zdánlivě?) volným, předstihl Š. opět daleko svoji dobu. Byl přesvědčen, že archaické epické písně byly bez rýmů a že neznaly t.zv. enjambementu, tedy myšlenkového přesahu z jednoho verše nebo řádku do druhého. Tyto názory projevoval Š. ještě před objevením obou Rukopisů. Věc trochu souvisí s metrickým systémem časoměrným, jejž doporučoval i v pozdějších sporech s "přízvučníky". "Volné" verše RK srovnával se starou poesií hebrejsou, která je rovněž takto rytmisována, aniž ztrácí výrazově na účinnosti. Viz k tomu Mareše, Klamnost ..., str. 13 nn. Zdá se nám však též možným, že některé verše Záb., Čest. a Jel. je třeba měřit tonicky, tedy po rozdělení na dvě zhruba stejné poloviny (kóla) zjišťovat stejný počet přízvuků při odlišném počtu slabik.

Výrazové stránky Rukopisů si ovšem Šafařík velice vážil. Už bohatství forem v různých gramatických kategoriích slovanských jazyků mu bylo důkazem starobylosti jak našich textů, tak i slovanské řeci vůbec, a tato přednost trvá vlastně dodnes. Dnes se mnozí jazykovědci vracejí k Šafaříkovu názoru, že "Baltové a Slované jsou dvě rozsochy jednoho pně", tedy že nelze akceptovat rozdílnost stáří nebo dokonce významu u obou. Při filologické práci doporučoval Š. věnovat větší pozornost mluvě lidu než knižnímu jazyku; a mohli bychom dodat, že tím spíše je nutno odkázat do příslušných mezí uměle vytvořené gramatické systémy. Z jednotlivostí, jimiž Š. přispěl k lepšímu porozumění Rukopisům i k obohacení české lingvistiky vůbec, jmenujeme zde alespoň: objevil silný aorist (v r. 1847, tedy 30 let po nálezu obou Rukopisů; těchto tvarů je v nich - a správných - značné množství). Zjistil slavinitu "Vltavy" a útvaru "vlt", jejž pokládal za vyhynulý (R. Štěpán, Zprávy 1950, str. 13). Dnes ovšem víme, že tu jde o základ "vel (vol), jenž byl rozšířen dalšími souhláskami, tedy "vlna - volna, vltorečný (RZ) a lašské "vltati" = prýštit. Hájil starobylost předložky "iz", která je snad jednou v RK, Čest. (doklad nejistý), ale běžně ve zlomku Svatojanského evangelia. Viu k tomu Mareše, Pravda, str. 123. Uvedený komponent existuje jako předpona i v "pravých" stč. spisech. Správně četl v RZ "na popravu ustaviti pravdu", ač se dlouho drželo mylné "na popražiu" a přetrvává ještě nyní! Vypořádal se s námitkou proti participiím typu "rozvaděm, sražem" ať už jde o grafickou nebo tvaroslovnou odchylku. V RZ četl "provolati viecinu v národ" jako my, tedy většinu, kde bylo více hlasovacích kaménků, nikoli "většinu" (monočeské) ani "věcinu, věčinu" t.j. soudní výrok. V RZ se píše "u vtorej", v RK "vterej" to Šafařík správně rozpoznal, i když v této věci chyboval i Hanka jako vydavatel. Rozřešil i temné místo v RZ, kde čteme "VITZ" (vykládá se jako "vítěz", totiž Svantovít). Toto řešení však není jediné. Š. správně poukázal na základ slovesa "vítati", který je ostatně i ve mnoha jiných osobních zájmenech i náboženských pojmech. Ale vyskytuje se i v germánských jazycích vždy v souvislosti s věštěním. Také sem patří polský Semowit = "ex praesagio futurorum" nebo "iam loquens" = již mluvící. Na str. 502 Starož. čteme "goljad, goljaď" = holé místo. Objevuje se v RK Čest. ve slovese "holedbati sě", správněji "holeďbati", ale nějaké další úvahy u Šafaříka chybějí, patrně proto, že námitka proti tomuto výrazu tehdy ještě neexistovala. Původní význam byl zřejmě "mluviti naprázdno" nebo "předčasně se chlubiti". Ve svých "Počátcích stč. mluvnice" učil Š. skloňování "ves, vsjeho, vsěch" atd. jako my a jak je také nutno v Rukopisech číst. Skvěle se potvrdily též Šafaříkovy názory o staroslověnských formách v našem EJ a o chybách překladatele proti latinskému originálu. Viz Marešovu Marnost, str. 131 i "Älteste Denkmäler". Zde je u Mareše i "hodnocení", jímž poctil "Šafaříkův syn Vojtěch Gebauera, jenž je prý proti jeho otci jako krtčí hromádka proti Mont Blancu.

Protože spor o pravost Rukopisů i některých dalších k nim přidružených památek trval vlastně od jejich objevení, byl do něho i Šafařík brzy vtažen, ač by bylo bývalo jistě lépe, kdyby se mohl věnovat seriosnější vědecké práci. Kolda (str. 6) připomíná, že Š. je uváděn i jako svědek Krolmusovy zprávy o nálezu RZ. Jde tu o pověstnou kroniku tohoto nadšeného amatérského archeologa. Ivanovovou zásluhou hýbala a snad dosud hýbe rukopisným problémem otázka palimpsestů, k nimž má patřit RZ, Milostná píseň krále Václava a snad dokonce i RK. Šafařík byl dobře obeznámen i s takovýmito otázkami. Seykora (Ad RK, str. 36) se zmiňuje o slovanském palimpsestu v Abhandlungen Böhm. Gs. Wiss., V, 10 nn. "Beleuchtung der glagolitischen Fragmente", což prý bylo v Šafaříkově nazírání "ausserst wichtig". Hodně vzruchu působil a stále působí spor o t.zv. primogenituru v RZ. Zde totiž vyslovil pěvec polemické stanovisko k německému nebo germánskému obyčeji, že hlavním dědicem po zemřelém otci je vždy nejstarší syn, a považuje to za neslovanské a nesprávné. Odpůrci zde vidí anachronismus a domnívají se, že toto německé právo je pozdního data a místně omezené. Docházejí tedy toho názoru, že autor RZ nemůže být středověký, jestliže věc dobře neznal. Do této sporné a k řešení nesnadné otázky zasáhl Šafařík s velkou láskou k pravdě a s ryzí vědeckou objektivností. Problému se hodně věnoval hlavně v padesátých letech minulého století (Zprávy 11-12, 1937, str.5). Uznával, že některé sporné body v této záležitosti budou ještě potřebovat osvětlení (Mareš, Marnost, str. 134). Názor odpůrců, že hlavně na podkladě tohoto sporu Šafařík přestal uznávat RZ za starobylý, je ovšem mylný. Mimochodem: dopisoval si s J. Grimmem, který RZ (stejně jako Mater verborum, Glossae Salomonis) hned na první pohled prohlásil za pravý. O dokumentárním dopisu v této věci mluví Zprávy 11, 1941, str. 111. Objevil jej L. Matoušek v Nár. museu, zn. 1 cb 1, č. 1. Dopis četl Šafařík na schůzi filol. sekce Královské české společnosti věd v r. 1840, str. 2, dne 29.10.1840.

Jisté je, že Šafařík některé sporné texty podezříval jako falsa; jenže je velmi nesnadné je identifikovat. Rukopisy to rozhodně nebyly. Pokud jde o Mil. píseň krále Václava, na jejímž rubu je opis písně "Jelen" z RK, je nutno podotknout, že Šafařík byl členem komise, která tuto památku ohledala v roce 1857. Na konci řádku MPKV, a to nad slovem "milost" se domníval nacházet latinské slovo "itaque". O tom Mareš, Pravda, str. 11. Ale ve svém "Výboru stč. literatury" z r. 1845 jmenuje Š. 37 staročeských spisů včetně RZ, RK, MPKV a zlomku EJ. Připravuje se detailní rozbor MPKV, kterého bude skutečně velmi zapotřebí. Snad tedy měl Š. na mysli Píseň pod Vyšehradem nebo Libušino proroctví. Ale dnes máme PV k disposici ve čtyřech opisech a ještě i ve starém překladu do němčiny; o LP je zase známo, že dnešní musejní zlomek není totožný s textem, který byl původně nalezen a Hankou vydán ČČM 61, 1887, str. 304. J. Jireček říká v Osvětě 16, 1886, str. 357, že Š. podezříval některé glosy z Mater verborum a také několik staroslověnských textů objevených v Čechách. Na témž místě je osvětlen Šafaříkův poměr k EJ: nebyl vysloveně negativní, ale otázku radil Š. zatím poodložit, protože nebylo ještě dost filologických materiálů a protože některé dílčí otázky kolem Rukopisů - zřejmě problém primogenitury v RZ - byly důležitější. O těchto věcech psal Š. též Pogodinovi (Mareš, Pravda, str. 30 nn. a jinde), ale opět bez udání názvů spisů, které měl na mysli. K MV ještě připomínáme, že podstatná část těchto glos je vydána (spolu s RZ a s EJ) v "Älteste Denkmäler", ale je jich méně než ve známé edici Paterove. Tím ovšem není řečeno, že by byly vepsány v tomto mezidobí, spíše byly až později objeveny, protože ani práce na MV nejsou dosud ukončeny.

O tom, že Š. nikdy nepřestal věřit v RZ, a to ani na samém konci svého života, máme svědectví J. Jirečka z 8.1.1860, dopis, v němž zřejmě pokládá RZ za něco, co "za pravé a přesné držíme". Odpůrci jako by zde úmyslně kalili vodu. Dovolávají se slov prof. Höflera, jako by Š. "v této podobě RZ za starobylý neuznával". O tom opět Mareš, Marnost ..., str. 133 nn. Ale to je citát z kolikáté ruky; kromě toho ani Šafařík, ani jeho přátelé neměli nikdy k Höflerovi zvláštní důvěru, jeho charakter se jim nelíbil. A za třetí není plně jasné, jak si uvedené svědectví přesně vyložit. Je možné, že měl Š. na mysli přepracování RZ, které bývá kladeno (např. Brandlem) až do 12. století. Text, který máme před sebou, postrádá totiž jerů, nosovek a přehláskovaného stavu vokálů. Leda bychom připustili, že se archaický stav udržoval jen v konservativní náboženské literatuře a že lidová mluva již v 9. nebo 10. století vypadala jinak. Při nedostatku písemných záznamů je ovšem obtížné tento problém řešit.

K dokresleni Šafaříkovvy osobnosti je třeba se zmínit o jeho mravní stránce, o jeho povaze a o hodnocení jeho díla. Poctivých spolupracovníků si vážil a kde mohl je i činně podporoval. Tak např. dopomohl Hattalovi svým příznivým posudkem k soukromé docentuře na universitě v Bratislavě (Hattala, str. 260). Každý vlastenec, třeba i prostý člověk, měl k němu vždy přístup. Vzpomínáme zde známé kapitoly z Raisových Zapadlých vlastenců, kde se líčí, jak družně a přátelsky se Š. delší dobu bavil s venkovany, kteří ho přišli uprostřed jeho pilné práce do Prahy navštívit. Pisatel těchto řádků vzpomíná na slova jednoho z našich předních lingvistů, která mu řekl: "Návštěvníkům, kteří za mnou přijdou, dávám k rozhovoru dvě minuty; ale tobě dám čtyři, protože jsme spolu chodili osm let do téhož gymnasia". Inu, "quo quis doctior, eo modestior est". Když bylo Šafaříkovi nabízeno finančně mnohem výhodnější místo na ruské universitě, odmítl s odůvodněním, že je ho více třeba doma. Dnešní doba, která zcela pomíjí jiná hlediska než hmotná, to neumí pochopit. K věci píše Grégr, str. 124.

V mládí psal Šafařík také básně. Nebyly snad příliš vzletné, ale měly vždy ducha, jak je při takové osobnosti samozřejmé.

Dovedl však také být ostrý a nekompromisní. Hanku posuzoval dosti negativně, pokládaje ho za člověka zchytralého, obmyslného, ba lstivého (J. Jireček, Osvěta 16, 1886, str. 357). Na str. 111 se zmiňuje Grégr, jak rázně se Š. vypořádal se slavným Miklošičem a jízlivým Kopitarem. (Mareš, Marnost, str. 174 nn. říká, že Kopitar nenáviděl Slovany a pravoslaví, že to byl policejní agent, "mravního jádra prázdná povaha". Jeho žák Miklošič prý nebyl jiný). Srv. i Osvětu 1886, č. 4, str. 362 a č. 3 a 6 z Národních listů z téhož roku. Kopitarovým výpadům právem upíral vědecké "parametry!. K Dobrovskému se choval šetrně. "Ať mu odpustí Bůh" napsal, když se dověděl, že D. podezírá Jungmanna z padělání RZ.

Přestože uplynulo od Šafaříkovy smrti jen asi sto třicet let, je tu ledacos nejasného. Máme na mysli událost z roku 1860, která málem skončila tragicky. Šafařík totiž spadl (dle jiných výkladů skočil) z jednoho pražského mostu s nízkým zábradlím do Vltavy, ale byl zachráněn pískaři, kteří tam náhodou právě pracovali. K tomu se lze dočíst několika protichůdných hledisk. Hrubého omylu se dopustil Štěrba ve svém Slovníčku tvrzením, že Š. v řece utonul; ve skutečnosti byl živ ještě asi třináct měsíců po onom pádu. Kopecký (Plno záhad...) mluví o neblahých poměrech v obci českých vzdělanců, které prý dohnaly Šafaříka k tomuto zoufalému činu. Hattala (dle Brandla) mluví o vodnatelnosti mozku, jež byla zdrojem strašných bolestí, a o stihomamu, jímž prý Š. v posledních letech svého života trpěl. Korunu tomu všemu nasadili, jak ani nelze jinak očekávat, odpůrci: prý to byla sebevražda, k níž se utekl Š. proto, že přestal věřit v pravost Rukopisů a viděl své vědecké teorie i své dílo v troskách!! Proti tomu nesmlouvavě vystoupil Mareš (Marnost, str. 174 nn.) a my jeho výklad sdílíme. Předně byl Š. člověkem věřícím; kromě toho nikdy už takový domnělý sebevražedný pokus neopakoval; k zoufalství nad Rukopisy neměl důvod, protože námitky proti nim, ať jsou pojímane celkové nebo detailně, se nyní jeví stále nicotnějšími. Spíše tu byl nával těžké choroby, který způsobil, že učenec - byl vyšší postavy - se přes zábradlí po ztrátě rovnováhy zřítil.

Oficiální hodnocení Šafaříkovy osobnosti i díla je dnes podáváno stereotypně. Je samozřejmé, že se mu vytýká domnělý omyl s Rukopisy, jeho pozdní vykonstruovaná skepse k nim se naopak vykládá jako projev svobodného a kritického ducha! Mimo to čítáváme, že byl poplatný romantické době, že se díval na Slovany idealisticky, ba sentimentálně. Mareš ve Zprávách 1938, č. 14, str. 4 cituje ovšem Šafaříkova slova: "My Slované věříme všemu, co povídá nějaký Němec, ale nevěříme nic ujišťování poctivého slovanského svědka. Podezíráme naše písemné dokumenty, autoritu i víru našich předků; vidíme na sobě všude jen černou stránku". Trpká, ale mnohdy svrchovaně pravdivá slova!

Přesto neupírá dnešní svět Šafaříkovi úctu, jíž je mu povinen. Je to vidět i z posudku Brandlovy knihy "Život P.J. Šafaříka", Brno 1887, který napsal nějaký J.J. Mýcěnín. Vytýká, že Starožitnosti už nejsou "kanon" a že výsledky, jichž se tu Š. dobral, jsou "namnoze" mylné. Recensent ovšem připouští, že posoudit celé dílo je "zatím obtížné". To se ovšem říká spíše jaksi mezi řádky. Škůdnictví Kopitarovo se snaží M. umírnit, vyznává teorii o sebevraždě (v návalu bolesti z choroby). Šafaříkova potomní nevíra v RZ a odsouzení dvou Hankových (?) - tuto značku přidáváme my) padělků je tu samozřejmě také. Čtenář mých řádků poznal nebo se domyslil, že tento posudek je z Athenaea (5, 1888, str. 46).

Šafaříkovo životní dílo je mohutné a snad ani nemá u nás obdoby. Je třeba je ocenit tím více, když autor sám zápasil s těžkou nemocí, když ani jeho rodina nebyla zdráva a když musil mnohdy zápolit s materiálními nesnázemi. Je nutno želeti toho, že druhý díl Älteste Denkmäler, který měl obsahovat RK, již nevyšel. Odpůrci vypustili otrávený šíp i zde teorií, že důvodem byly neshody mezi Šafaříkem a Palackým (Bartoš str. 66, publikace má ovšem spíše propagační než vědecký charakter). Rozpor se však týkal něčeho zcela jiného; B. hovoří o zlomcích a latinské paleografii.

Před Starožitnostmi stojíme s úžasem. Tolik dokladů, citátů, úvah, výňatků uveřejněných ve stroslověnštině, ruštině, latině, řečtině aj. hned tak nepotkáme; snad jen Palackého Dějiny národu českého se tomu přibližují. Doznávám, že po přečtení hlavního Šafaříkova díla jsem téměř pozbýval chuti probírat se novodobými vědeckými spisy; je to přístup vědecky jistě pochybený, ale psychologicky odůvodnitelný.

Nemůžeme než skončit dvěma Šafaříkovými věšteckými výroky, v jejichž plné uskutečnění pevně doufáme: "Zlo samo se trestá, hanobitele potrestá nakonec" (Mareš, Zprávy 1938, č. 14, str. 3) a "RK uhájí svou věc sám před vrstevníky i potomky )Grégr, str. 143, z "Gedichte aus Böhmens Vorzeit", Praha 1845, přeložil J.M. Thun).

Výběrová bibliografie: