Důvody, proč Š. akceptuje velkou rozlohu praslovanských
i slovanských sídel, platí dodnes. Jinak nelze vysvětlit, proč
pokrývali už v šestém století větší část Evropy (neboť tehdy bylo
dnešní Německo ještě osazeno v plné míře Polabany a slovanská
sídla byla i jinde v Evropě rozsáhlejší než dnes). Nikde
u starých kronikářů nenacházíme zpráv o nějaké velké slovanské
invasi z východu a o slovanských národech se mluví jako o ethniku
dávno známém. Ani nějakou silnou populační explosí nelze věc
vysvětlit.
Osídlení území, jež máme na mysli, bylo ovšem značně řídké - přes
poměrně vysokou počáteční kulturu starých Slovanů, o níž jsme
pojednali jinde. Zbývá
tu ovšem otázka, proč o tom mlčí současní dějepisci a kronikáři. Šafařík
to odůvodnil psychologicky: pozornost autorů budily a budí vždy spíše
války a výboje než pokojné mírové soužití. A Slované milovali mír,
třebaže se proti násilí dovedli postavit se stejnou udatností a
zarputilostí jako kdokoli jiný. Tyto vlastnosti, jež se mimo jiné
projevovaly známým poměrně humánním zacházením s válečnými zajatci a s
otroky, označoval Herder za "holubičí povahu" a Šafařík jeho názor částečně
sdílí, třebaže ovšem v modifikované míře. I duch obou Rukopisů mu dává plně
za pravdu. Za výraz oné poměrné poddajnosti pokládá Mareš (Klamnost,
str. 20) i cestu oněch čtrnácti slovanských lechů do Řezna. Oni vlastně též
"hledali právo v Němcích", jak proti tomu polemisuje RZ, a dnes bychom marně
spekulovali o tom, jak by se slovanské dějiny utvářely, kdyby této misse
nebylo.
Vědecké poznání Rukopisů rozdělil Š. správně do tří složek:
mluvovědecké, básnické a reálné, t.j. historické a kulturně
historické (H. Jireček, uvedený spis, str.1). Začlenil tyto texty
do celkového kulturního vývoje národa, objeviv spolu s Dobrovským
v RZ znaky cyrilomethodějské kultury (Mareš, Strach, str.12).
Dobrovský sám byl ovšem aspoň z počátku nepřítelem RZ a uvedl
proti jeho starobylosti 33 důkazů, v jejichž pozadí byla ovšem
spíše stařecká nedůtklivost a učenecká nesnášenlivost než vědecké
poznání. Všechny tyto námitky vzorně vyvrátili Šafařík a Palacký
v Älteste Denkmäler.
Tím, jak Š. osvětlil vznik, literární hodnotu a věrnost (třebaže
idealisovanou) historického podání Rukopisů, předstihl Š. daleko
svou dobu. Doznávám s plnou odpovědností, že můj estetický rozbor
je namnoze jen podrobnějším zpracováním Šafaříkových názorů.
I Sborník přiznává, ač spíše nechtěně, Šafaříkovu genialitu např.
na str. I, 94 ve slovech, že Š. "považuje Rukopisy pouze za
přibližný obraz původní textové podoby". Tím dává Š. jako autoru
"Gedichte aus Bohmens Vorzeit" (1845) za pravdu i v tom, že se
uznává historické jádro pověstí, jak je zaznamenal RK, Kosmas
a snad i Hájek z Libočan (Starož., okres 2, str. 438). Opíraje se
častěji o analogie z germánské epiky, vyjadřuje Š. své stanovisko
k hodnověrnosti písní Rukopisů asi tak, že pokud se epika shoduje
s fakty jinde ověřenými, je nutno to s povděkem přijmout, a pokud
se liší, je třeba přihlížet k duchu a tendenci, v nichž je
skladba podána. O tom píše též Hattala, str. 76 nn. Epická píseň
vzniká zpravidla hned po ději, který tvoří její hlavní obsah,
změny, interpolace atd. jsou ovšem vždy možné a během času k nim
dochází ve všech výtvorech tohoto žánru, odkázaných zpravidla jen
na ústní podání. Letošník (str. 21) však proti tomuto pojetí
částečně polemisuje.
S těmito problémy souvisí otázka, jak hodnotit některé pohádkové
nebo mythické motivy, které se v našich textech vyskytují, byť
i vzácně. Máme na mysli Truta v RZ, který "pogubi saň lútú" a
snad i "zázračné" zabití třicet nepřátel pádem stromu,
zkáceného Zábojovým mlatem. Do jisté míry lze sem zařadit i "divy
tvořící" P. Marii na Hostýně, i když, jak už víme, musí v orální
epice vybojovat vítězství vždy člověk sám (s jaksi dálkovým
eschatologickým působením).
Tuto synthesu provedl Š. dokonale a postihl i částečnou odlišnost
písně o Jaroslavovi v RK od ostatních skladeb též sbírky; spor
o to, zda je nutno jej řadit pod epiku orální nebo již spíše
umělou, trvá vlastně dosud. Jsme toho mínění, že prvky tohoto
uměleckého žánru jsou přec jen v menšině. Původní básnické
tvorby, jak ji ztělesňují Rukopisy, si ovšem Š. vážil daleko více
než t.zv. "pravé" stč. literatury, jíž právem vytýká nepůvodnost
(Národopis, str. 96).
Přejděme k formální stránce Rukopisů. Paleografické odchylky
vysvětlil Š. existencí odlišné staročeské písařské školy (Mareš,
Pravda, str. 47). Metrickým rozborem písní RK, které jsou psány
veršem (zdánlivě?) volným, předstihl Š. opět daleko svoji dobu.
Byl přesvědčen, že archaické epické písně byly bez rýmů a že
neznaly t.zv. enjambementu, tedy myšlenkového přesahu z jednoho
verše nebo řádku do druhého. Tyto názory projevoval Š. ještě před
objevením obou Rukopisů. Věc trochu souvisí s metrickým systémem
časoměrným, jejž doporučoval i v pozdějších sporech s
"přízvučníky". "Volné" verše RK srovnával se starou poesií
hebrejsou, která je rovněž takto rytmisována, aniž ztrácí
výrazově na účinnosti. Viz k tomu Mareše, Klamnost ..., str. 13
nn. Zdá se nám však též možným, že některé verše Záb., Čest. a
Jel. je třeba měřit tonicky, tedy po rozdělení na dvě zhruba
stejné poloviny (kóla) zjišťovat stejný počet přízvuků při
odlišném počtu slabik.
Výrazové stránky Rukopisů si ovšem Šafařík velice vážil. Už
bohatství forem v různých gramatických kategoriích slovanských
jazyků mu bylo důkazem starobylosti jak našich textů, tak
i slovanské řeci vůbec, a tato přednost trvá vlastně dodnes. Dnes
se mnozí jazykovědci vracejí k Šafaříkovu názoru, že "Baltové
a Slované jsou dvě rozsochy jednoho pně", tedy že nelze
akceptovat rozdílnost stáří nebo dokonce významu u obou. Při
filologické práci doporučoval Š. věnovat větší pozornost mluvě
lidu než knižnímu jazyku; a mohli bychom dodat, že tím spíše je
nutno odkázat do příslušných mezí uměle vytvořené gramatické
systémy. Z jednotlivostí, jimiž Š. přispěl k lepšímu porozumění
Rukopisům i k obohacení české lingvistiky vůbec, jmenujeme zde
alespoň: objevil silný aorist (v r. 1847, tedy 30 let po nálezu
obou Rukopisů; těchto tvarů je v nich - a správných - značné
množství). Zjistil slavinitu "Vltavy" a útvaru "vlt", jejž
pokládal za vyhynulý (R. Štěpán, Zprávy 1950, str. 13). Dnes
ovšem víme, že tu jde o základ "vel (vol), jenž byl rozšířen
dalšími souhláskami, tedy "vlna - volna, vltorečný (RZ) a lašské
"vltati" = prýštit. Hájil starobylost předložky "iz", která je
snad jednou v RK, Čest. (doklad nejistý), ale běžně ve zlomku
Svatojanského evangelia. Viu k tomu Mareše, Pravda, str. 123.
Uvedený komponent existuje jako předpona i v "pravých" stč.
spisech. Správně četl v RZ "na popravu ustaviti pravdu", ač se
dlouho drželo mylné "na popražiu" a přetrvává ještě nyní!
Vypořádal se s námitkou proti participiím typu "rozvaděm, sražem"
ať už jde o grafickou nebo tvaroslovnou odchylku. V RZ četl
"provolati viecinu v národ" jako my, tedy většinu, kde bylo více
hlasovacích kaménků, nikoli "většinu" (monočeské) ani "věcinu,
věčinu" t.j. soudní výrok. V RZ se píše "u vtorej", v RK "vterej"
to Šafařík správně rozpoznal, i když v této věci chyboval i Hanka
jako vydavatel. Rozřešil i temné místo v RZ, kde čteme "VITZ"
(vykládá se jako "vítěz", totiž Svantovít). Toto řešení však není
jediné. Š. správně poukázal na základ slovesa "vítati", který je
ostatně i ve mnoha jiných osobních zájmenech i náboženských
pojmech. Ale vyskytuje se i v germánských jazycích vždy
v souvislosti s věštěním. Také sem patří polský Semowit = "ex
praesagio futurorum" nebo "iam loquens" = již mluvící. Na str.
502 Starož. čteme "goljad, goljaď" = holé místo. Objevuje se v RK
Čest. ve slovese "holedbati sě", správněji "holeďbati", ale
nějaké další úvahy u Šafaříka chybějí, patrně proto, že námitka
proti tomuto výrazu tehdy ještě neexistovala. Původní význam byl
zřejmě "mluviti naprázdno" nebo "předčasně se chlubiti". Ve svých
"Počátcích stč. mluvnice" učil Š. skloňování "ves, vsjeho, vsěch"
atd. jako my a jak je také nutno v Rukopisech číst. Skvěle se
potvrdily též Šafaříkovy názory o staroslověnských formách
v našem EJ a o chybách překladatele proti latinskému originálu.
Viz Marešovu Marnost, str. 131 i "Älteste Denkmäler". Zde je
u Mareše i "hodnocení", jímž poctil "Šafaříkův syn Vojtěch
Gebauera, jenž je prý proti jeho otci jako krtčí hromádka proti
Mont Blancu.
Protože spor o pravost Rukopisů i některých dalších k nim
přidružených památek trval vlastně od jejich objevení, byl do
něho i Šafařík brzy vtažen, ač by bylo bývalo jistě lépe, kdyby
se mohl věnovat seriosnější vědecké práci. Kolda (str. 6)
připomíná, že Š. je uváděn i jako svědek Krolmusovy zprávy o
nálezu RZ. Jde tu o pověstnou kroniku tohoto nadšeného
amatérského archeologa. Ivanovovou zásluhou hýbala a snad dosud
hýbe rukopisným problémem otázka palimpsestů, k nimž má patřit
RZ, Milostná píseň krále Václava a snad dokonce i RK. Šafařík
byl dobře obeznámen i s takovýmito otázkami. Seykora (Ad RK, str.
36) se zmiňuje o slovanském palimpsestu v Abhandlungen Böhm. Gs.
Wiss., V, 10 nn. "Beleuchtung der glagolitischen Fragmente", což
prý bylo v Šafaříkově nazírání "ausserst wichtig". Hodně vzruchu
působil a stále působí spor o t.zv. primogenituru v RZ. Zde totiž
vyslovil pěvec polemické stanovisko k německému nebo germánskému
obyčeji, že hlavním dědicem po zemřelém otci je vždy nejstarší
syn, a považuje to za neslovanské a nesprávné. Odpůrci zde vidí
anachronismus a domnívají se, že toto německé právo je pozdního
data a místně omezené. Docházejí tedy toho názoru, že autor RZ
nemůže být středověký, jestliže věc dobře neznal. Do této sporné
a k řešení nesnadné otázky zasáhl Šafařík s velkou láskou k
pravdě a s ryzí vědeckou objektivností. Problému se hodně věnoval
hlavně v padesátých letech minulého století (Zprávy 11-12, 1937,
str.5). Uznával, že některé sporné body v této záležitosti budou
ještě potřebovat osvětlení (Mareš, Marnost, str. 134). Názor
odpůrců, že hlavně na podkladě tohoto sporu Šafařík přestal
uznávat RZ za starobylý, je ovšem mylný. Mimochodem: dopisoval si
s J. Grimmem, který RZ (stejně jako Mater verborum, Glossae
Salomonis) hned na první pohled prohlásil za pravý. O
dokumentárním dopisu v této věci mluví Zprávy 11, 1941, str. 111.
Objevil jej L. Matoušek v Nár. museu, zn. 1 cb 1, č. 1. Dopis
četl Šafařík na schůzi filol. sekce Královské české společnosti
věd v r. 1840, str. 2, dne 29.10.1840.
Jisté je, že Šafařík některé sporné texty podezříval jako falsa;
jenže je velmi nesnadné je identifikovat. Rukopisy to rozhodně
nebyly. Pokud jde o Mil. píseň krále Václava, na jejímž rubu je
opis písně "Jelen" z RK, je nutno podotknout, že Šafařík byl
členem komise, která tuto památku ohledala v roce 1857. Na konci
řádku MPKV, a to nad slovem "milost" se domníval nacházet
latinské slovo "itaque". O tom Mareš, Pravda, str. 11. Ale ve
svém "Výboru stč. literatury" z r. 1845 jmenuje Š. 37
staročeských spisů včetně RZ, RK, MPKV a zlomku EJ. Připravuje se
detailní rozbor MPKV, kterého bude skutečně velmi zapotřebí. Snad
tedy měl Š. na mysli Píseň pod Vyšehradem nebo Libušino
proroctví. Ale dnes máme PV k disposici ve čtyřech opisech
a ještě i ve starém překladu do němčiny; o LP je zase známo, že
dnešní musejní zlomek není totožný s textem, který byl původně
nalezen a Hankou vydán ČČM 61, 1887, str. 304. J. Jireček říká
v Osvětě 16, 1886, str. 357, že Š. podezříval některé glosy
z Mater verborum a také několik staroslověnských textů objevených
v Čechách. Na témž místě je osvětlen Šafaříkův poměr k EJ: nebyl
vysloveně negativní, ale otázku radil Š. zatím poodložit, protože
nebylo ještě dost filologických materiálů a protože některé dílčí
otázky kolem Rukopisů - zřejmě problém primogenitury v RZ - byly
důležitější. O těchto věcech psal Š. též Pogodinovi (Mareš,
Pravda, str. 30 nn. a jinde), ale opět bez udání názvů spisů,
které měl na mysli. K MV ještě připomínáme, že podstatná část
těchto glos je vydána (spolu s RZ a s EJ) v "Älteste Denkmäler",
ale je jich méně než ve známé edici Paterove. Tím ovšem není
řečeno, že by byly vepsány v tomto mezidobí, spíše byly až
později objeveny, protože ani práce na MV nejsou dosud ukončeny.
O tom, že Š. nikdy nepřestal věřit v RZ, a to ani na samém konci
svého života, máme svědectví J. Jirečka z 8.1.1860, dopis, v němž
zřejmě pokládá RZ za něco, co "za pravé a přesné držíme". Odpůrci
jako by zde úmyslně kalili vodu. Dovolávají se slov prof.
Höflera, jako by Š. "v této podobě RZ za starobylý neuznával". O
tom opět Mareš, Marnost ..., str. 133 nn. Ale to je citát z
kolikáté ruky; kromě toho ani Šafařík, ani jeho přátelé neměli
nikdy k Höflerovi zvláštní důvěru, jeho charakter se jim nelíbil.
A za třetí není plně jasné, jak si uvedené svědectví přesně
vyložit. Je možné, že měl Š. na mysli přepracování RZ, které bývá
kladeno (např. Brandlem) až do 12. století. Text, který máme před
sebou, postrádá totiž jerů, nosovek a přehláskovaného stavu
vokálů. Leda bychom připustili, že se archaický stav udržoval jen
v konservativní náboženské literatuře a že lidová mluva již v 9.
nebo 10. století vypadala jinak. Při nedostatku písemných záznamů
je ovšem obtížné tento problém řešit.
K dokresleni Šafaříkovvy osobnosti je třeba se zmínit o jeho
mravní stránce, o jeho povaze a o hodnocení jeho díla. Poctivých
spolupracovníků si vážil a kde mohl je i činně podporoval. Tak
např. dopomohl Hattalovi svým příznivým posudkem k soukromé
docentuře na universitě v Bratislavě (Hattala, str. 260). Každý
vlastenec, třeba i prostý člověk, měl k němu vždy přístup.
Vzpomínáme zde známé kapitoly z Raisových Zapadlých vlastenců,
kde se líčí, jak družně a přátelsky se Š. delší dobu bavil s
venkovany, kteří ho přišli uprostřed jeho pilné práce do Prahy
navštívit. Pisatel těchto řádků vzpomíná na slova jednoho z
našich předních lingvistů, která mu řekl: "Návštěvníkům, kteří za
mnou přijdou, dávám k rozhovoru dvě minuty; ale tobě dám čtyři,
protože jsme spolu chodili osm let do téhož gymnasia". Inu, "quo
quis doctior, eo modestior est". Když bylo Šafaříkovi nabízeno
finančně mnohem výhodnější místo na ruské universitě, odmítl s
odůvodněním, že je ho více třeba doma. Dnešní doba, která zcela
pomíjí jiná hlediska než hmotná, to neumí pochopit. K věci píše
Grégr, str. 124.
V mládí psal Šafařík také básně. Nebyly snad příliš vzletné, ale
měly vždy ducha, jak je při takové osobnosti samozřejmé.
Dovedl však také být ostrý a nekompromisní. Hanku posuzoval dosti
negativně, pokládaje ho za člověka zchytralého, obmyslného, ba
lstivého (J. Jireček, Osvěta 16, 1886, str. 357). Na str. 111 se
zmiňuje Grégr, jak rázně se Š. vypořádal se slavným Miklošičem a
jízlivým Kopitarem. (Mareš, Marnost, str. 174 nn. říká, že
Kopitar nenáviděl Slovany a pravoslaví, že to byl policejní
agent, "mravního jádra prázdná povaha". Jeho žák Miklošič prý
nebyl jiný). Srv. i Osvětu 1886, č. 4, str. 362 a č. 3 a 6 z
Národních listů z téhož roku. Kopitarovým výpadům právem upíral
vědecké "parametry!. K Dobrovskému se choval šetrně. "Ať mu
odpustí Bůh" napsal, když se dověděl, že D. podezírá Jungmanna z
padělání RZ.
Přestože uplynulo od Šafaříkovy smrti jen asi sto
třicet let, je tu ledacos nejasného. Máme na mysli událost z roku
1860, která málem skončila tragicky. Šafařík totiž spadl (dle
jiných výkladů skočil) z jednoho pražského mostu s nízkým
zábradlím do Vltavy, ale byl zachráněn pískaři, kteří tam náhodou
právě pracovali. K tomu se lze dočíst několika protichůdných
hledisk. Hrubého omylu se dopustil Štěrba ve svém Slovníčku
tvrzením, že Š. v řece utonul; ve skutečnosti byl živ ještě asi
třináct měsíců po onom pádu. Kopecký (Plno záhad...) mluví o
neblahých poměrech v obci českých vzdělanců, které prý dohnaly
Šafaříka k tomuto zoufalému činu. Hattala (dle Brandla) mluví o
vodnatelnosti mozku, jež byla zdrojem strašných bolestí, a o
stihomamu, jímž prý Š. v posledních letech svého života trpěl.
Korunu tomu všemu nasadili, jak ani nelze jinak očekávat,
odpůrci: prý to byla sebevražda, k níž se utekl Š. proto, že
přestal věřit v pravost Rukopisů a viděl své vědecké teorie i své
dílo v troskách!! Proti tomu nesmlouvavě vystoupil Mareš
(Marnost, str. 174 nn.) a my jeho výklad sdílíme. Předně byl Š.
člověkem věřícím; kromě toho nikdy už takový domnělý sebevražedný
pokus neopakoval; k zoufalství nad Rukopisy neměl důvod, protože
námitky proti nim, ať jsou pojímane celkové nebo detailně, se
nyní jeví stále nicotnějšími. Spíše tu byl nával těžké choroby,
který způsobil, že učenec - byl vyšší postavy - se přes zábradlí
po ztrátě rovnováhy zřítil.
Oficiální hodnocení Šafaříkovy osobnosti i díla je dnes podáváno
stereotypně. Je samozřejmé, že se mu vytýká domnělý omyl
s Rukopisy, jeho pozdní vykonstruovaná skepse k nim se naopak
vykládá jako projev svobodného a kritického ducha! Mimo to
čítáváme, že byl poplatný romantické době, že se díval na Slovany
idealisticky, ba sentimentálně. Mareš ve Zprávách 1938, č. 14,
str. 4 cituje ovšem Šafaříkova slova: "My Slované věříme všemu,
co povídá nějaký Němec, ale nevěříme nic ujišťování poctivého
slovanského svědka. Podezíráme naše písemné dokumenty, autoritu
i víru našich předků; vidíme na sobě všude jen černou stránku".
Trpká, ale mnohdy svrchovaně pravdivá slova!
Přesto neupírá dnešní svět Šafaříkovi úctu, jíž je mu povinen. Je
to vidět i z posudku Brandlovy knihy "Život P.J. Šafaříka", Brno
1887, který napsal nějaký J.J. Mýcěnín. Vytýká, že Starožitnosti
už nejsou "kanon" a že výsledky, jichž se tu Š. dobral, jsou
"namnoze" mylné. Recensent ovšem připouští, že posoudit celé dílo
je "zatím obtížné". To se ovšem říká spíše jaksi mezi řádky.
Škůdnictví Kopitarovo se snaží M. umírnit, vyznává teorii o
sebevraždě (v návalu bolesti z choroby). Šafaříkova potomní
nevíra v RZ a odsouzení dvou Hankových (?) - tuto značku
přidáváme my) padělků je tu samozřejmě také. Čtenář mých řádků
poznal nebo se domyslil, že tento posudek je z Athenaea (5, 1888,
str. 46).
Šafaříkovo životní dílo je mohutné a snad ani nemá u nás obdoby.
Je třeba je ocenit tím více, když autor sám zápasil s těžkou
nemocí, když ani jeho rodina nebyla zdráva a když musil mnohdy
zápolit s materiálními nesnázemi. Je nutno želeti toho, že druhý
díl Älteste Denkmäler, který měl obsahovat RK, již nevyšel.
Odpůrci vypustili otrávený šíp i zde teorií, že důvodem byly
neshody mezi Šafaříkem a Palackým (Bartoš str. 66, publikace má
ovšem spíše propagační než vědecký charakter). Rozpor se však
týkal něčeho zcela jiného; B. hovoří o zlomcích a latinské
paleografii.
Před Starožitnostmi stojíme s úžasem. Tolik dokladů, citátů,
úvah, výňatků uveřejněných ve stroslověnštině, ruštině, latině,
řečtině aj. hned tak nepotkáme; snad jen Palackého Dějiny národu
českého se tomu přibližují. Doznávám, že po přečtení hlavního
Šafaříkova díla jsem téměř pozbýval chuti probírat se novodobými
vědeckými spisy; je to přístup vědecky jistě pochybený, ale
psychologicky odůvodnitelný.
Nemůžeme než skončit dvěma Šafaříkovými věšteckými výroky, v
jejichž plné uskutečnění pevně doufáme: "Zlo samo se trestá,
hanobitele potrestá nakonec" (Mareš, Zprávy 1938, č. 14, str. 3)
a "RK uhájí svou věc sám před vrstevníky i potomky )Grégr, str.
143, z "Gedichte aus Böhmens Vorzeit", Praha 1845, přeložil J.M.
Thun).
Výběrová bibliografie:
Šafařík a Rukopisy
PhDr. J. Enders
Pavel Josef Šafařík (1795-1861), podle mého názoru největší
z našich buditelů - učenců, byl po celý život pevným a důsledným
ctitelem i obráncem Rukopisu Královédvorského i Zelenohorského.
Na toto jeho přesvědčení se váže i soustava jeho slovanských
dějin i starožitností, jak ji vypracoval zejména ve stejnojmenném
spise. Lze jej zařadit mezi autochthonisty, tedy vědce
vyznávající teorii, že Slované sídlili od nepaměti na územích,
v nichž žijí i dnes, ačkoli ve Starož. mluví jako o slovanské
pravlasti o Podunají a Balkánu hlavně podle zpráv Nestorových.
Dovozuje však, že sídlili v uvedených krajích už ve staletích
před Kristem, opíraje se o údaje z toponomastiky (Starož.,
str.278 nn. a Zprávy z 1.2.1946, str.7). Vyslovuje se proti téměř
nihilistickému mínění Dobrovského, že Čechové při svém příchodu
do naší země čítali dvě stě zdravých chorvatských holek
a čeledínů, provázených stádem skotu a bravu.