Šafařík -- Šlosar

PhDr. J. Enders

Podle Šlosara čerpal Šafařík ze čtyřiceti staročeských textů, " mezi nimiž samozřejmě nescházel Rukopis královédvorský ".
Abychom ani my "nescházeli na těle nebo na duchu", vytýkáme zde malé nedopatření. Chceme-li Šafaříkův seznam zkratek hodnotit jako bibliografii pramenů, je jich dva a čtyřicet, v tom i Rukopis zelenohorský (RZ, citovaný Šafaříkem jako Libušin soud , protože historie nálezu tohoto textu byla osvětlena teprve Tomkem a nebyla v době vydání Šafaříkova spisu známa), zlomek Ev. sv. Jana (EJ), Milostná píseň krále Václava (MPKV), Píseň Vyšehradská (PV) a slovník Mater verborum (MV). Ze Šlosarova textu ovšem nezvratně vyplývá, že i všechny tyto památky jsou řazeny mezi falsa, i když nejsou vždy citovány. Pokud jde o MV, neuvádí Šlosar, že asi jedna třetina glos je uznávána odborníky za pravou, neboť jsou psány inkoustem, kdežto větší část je zavrhována jako padělky, neboť je psána barvou. Šafařík nevznesl proti všem těmto jmenovaným "falsům" žádných námitek. Šlosar tu nečiní žádných rozdílů, a to pokládám rovněž za nedostatek, jak vyplyne z dalšího.

Procentuálním zjištěním frekvence Šafaříkových citátů bychom v Počátcích objevili velký výskyt míst z "podvrhů", proti ostatní staročeské literatuře. Je to samozřejmé, protože jazyk "padělků" je v zásadě starší, správnější a důslednější.

V dalším Šlosar jaksi omlouvá svého velkého předchůdce, že se nemohl opřít o Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur (přeložil B. Jedlička, Praha 1951), která byla jiného zaměření. Nesouhlasím s tímto hlediskem, protože hlavním pramenem takových lingvistických prací je vždy text zkoumaných památek a teprve potom mínění starších badatelů. Kromě toho objektivní čtenář uzná, že Palacký a Šafařík významně pokročili nad Dobrovského, s nímž ostatně častěji polemisovali, zejména v otázce RZ.

Velký vliv staroslověnštiny na "padělatele" a tedy také na Šafaříkův spis koriguje autor Počátků na str. 6 poukazem na starou řečtinu a sanskrt. Zde je vidět Šafaříkovo úsilí o širší souvislosti.

Konsonantismus uznává Šlosar za celkem správný. Zajímavé je, že v kapitolách týkajících se vokalismu není u Šafaříka o jerech téměř zmínka. Skromné zbytky v našich textech, zejména v EJ, mohou být chápány jako sporné. Šafařík samozřejmě existenci jerů znal a snad si uvědomoval i vývoj jerových slabik; ale protože tyto hlásky ve svých pramenech nikde nezjistil (dokonce ani v RZ, který kladl do IX. století -- my dnes víme, že jádro písně tam skutečně patří, ale že máme před sebou jen pozdější opis) operuje Šafařík jen s texty, jak je znal. Toto stanovisko jasně vyplývá z Älteste Denkmäler der böhmischen Sprache hlavně ve srovnání s Ostroměřským evangeliářem. Důležitý je Šafaříkův pohled na změnu s > s > š, kterou uznávají jazykovědci jinoslovanští, např. na Slovensku, ale která méně vysvítá ze spisů Gebauerových a jeho následovníků. Věc má význam zejména pro vývoj zájmene ves > veš.

Šafaříkovu změnu o > e považuje Šlosar za mylnou. Zde sluší připomenout, že Šafařík užívá někdy proti dnešní praxi jiné terminologie. Běžně se jako přehláska chápe změna a > ie, ě nebo u > iu > i, případně aj > ej, tedy zúžení původní samohlásky; Šafařík nazývá však někdy přehláskou i jakoukoli jinou změnu, třeba i i > ie. Šlosarovo odmítnutí Šafaříkovy nauky v tomto bodě vypadá svůdně, ale věci mohou být složitější. Slovanské jazyky znají formu instrumentálu sing. chlapom a synem, tedy o-kmenovou a původně u-kmenovou již v praslovanštině; sufix -em se rozšířil již tehdy na o-kmeny. V našich textech (tak označuji sporné památky) a téměř všude i v ostatní staročeské literatuře nalézáme -em. Ale Trávníček v [11] zaznamenává i ve staré češtině tvary světom, hlasom, činom (poslední z těchto tří substantiv je u-kmen!), též dielom (je lhostejné, zda je to od díl nebo dílo). Toto slovo vedle Bohom cituje i Šlosar. Z toho plyne, že i ve staré češtině bylo někdy -om. Ve slovenštině i ostatních slovanských jazycích nacházíme obojí formu. Je to jistě následek rozrůznění jednotlivých slovanských větví. Je tedy možné, že i v našich zemích na sebe sufixy om a em vzájemně působily. Snad tu měly vliv i takové případy jako kakož -- kakež, nikamo -- nikame a další (Šafařík str. 24). Částečně se sem hlásí i Gebauerovy výklady v jeho HM I, str. 236 nn a dále. Podotýkám jaksi znovu pro pořádek, že Šafařík neoperuje nikde s jery, protože je ani v nejstarších českých textech nenalezl.

Jako mylnou difthongisaci vytýká Šlosar Šafaříkovi slova jako siela, slavieček, křiedle. Ale dopouští se hned na počátku nepřesnosti, označiv provenienci všech těchto tří slov jako " vzatou z padělků. Protože Šlosar odmítl RK jako podvrh výslovně, mohl by je čtenář zařadit tamtéž. Slavieček v RK vůbec není a siela je spolu se slaviečkem jen v PV, kdežto v RK je psána 11x správně sila (podle Flajšhansova slovníčku k RK) a k tomu ještě jednou síliti, siliti. Odchylka je jen v RK a PV, kdežto v RZ a MPKV, které jsou známy z téže doby, jsou jen formy " správné. Gebauer ve své HM I, str. 218 nn. věnuje plných osm hustě popsaných stran změně náležitého i v ie, ě. Vysvětluje to:

1. hyperkorektností písařů,
2. mylným archaisováním
3. odchylkami nářečovými.

Popírá, že by šlo o jednotný hláskový vývoj a tím se dostává do rozporu se Šafaříkem, který jej akceptoval. Nicméně je nejvíc takových dokladů v textech moravisujících nebo jinak se RK blížících (Evang. Ol., Milion). Některé doklady Gebauerovy a Šafaříkovy se shodují (křiedlo, knieha, kniežka, sklonění zájmen). Kromě toho můžeme ještě uvést konjugaci sloves typu chodívati, nosívati (obě jsou v RK jako aoristy). Jak jsme dovodili v [1], je názor Zubatého o náležitém ie proti í mylný. Nejde o pozdější novotvary. Původní staré formy měly infix a k vyjádření iterativnosti; před něj se předsunulo antihiátové j nebo v. Uzavíráme: změna i > ie byla velmi častá, ale neproběhla všude a ve všech gramatických kategoriích stejně. Zda jde o jazykovou zákonitost nebo jak ji lokalisovat není dosud známo.

U PV se zdá, že měl pravdu Komárek [5], že ie za i je pravopisná nuance. Nelze vyloučit vliv němčiny, uvážíme-li jména osob spojených s nálezem textu (Nadelholz, Chlomitza), ač to ovšem není průkazné. Šlosar měl poukázat na to, že chybné ie je v RK ve slově konieček, k němuž patří i křiedle (zřejmě nářečové, náběh k hanáčtině?), ale že jsou v RK též tvary správné. Chybné pristojáciech slug v EJ. Zájmeno j6 nebo jen tu asi sklouzlo do jiných pronominálních deklinací, např. ten, t7 a dalších. Otcém, otcév nebo otcóm, otcóv? Zde Šlosar říká, že tzv. padělatel převzal užší formy ze stsl., že je odjinud vzít nemohl. Ale tyto tvary nejsou jen stsl., jsou všeslovanské a původní, užívá se jich v církevní slovanštině, ruštině, u balkánských Slovanů, ve velkopolštině, ukrajinštině, ve zbytcích i ve slovenštině (zde zbytky, ale pozůstatky staršího stavu). Viz ostatně [2]. Naši učenci stále přepisují Gebauerovu teorii, která sice formy na e v RKZ a EJ nevytýká, ale má je za mladší, vzniklé přehláskou. Snad jediný, kdo věc viděl správně, byl Trávníček [11, str. 299] Uvedl hláskoslovné příčiny (měkké souhlásky sdružené s úzkými samohláskami) a také změnu e > i ve slovech jako Želiv, Želisko a také Pačejev -- Pačív, jak jsem sám slyšel v jižních Čechách v třicátých letech, spisovně je ovšem Pačejov. Jsou i další staročeské přímé doklady jako Malšev, Neševo, Zaševo, Vrševici, Kralevici, Milevsko.

Proti tomu se namítá, že nacházíme též tvary s ie, které vznikly přehláskou. Ale zde působily analogie jiných vzorů (dativ dušiem, sudiem). "Falsátor" věděl ostatně i o této změně, neboť v jednom z domněle podvržených odstavců Žaltáře Glosovaného čteme neroďte dóvěřievati kněziém . Tedy ani " vědcém" nebo "vědátoróm". Chronologie tvarů s e nebo s o mohla být ovšem různá, první z obou lze dohadem umístit spíše na východ. Bohovóm, Tatarovóv...pánovóm. Šlosar mluví otevřeně o alternativním dativu plurálu pánovóm z RK. Ale tento tvar z dnešního paradeigmatu pán v RK vůbec není a také Šafařík správně cituje bohovóm, Tatarovóm. Šlosar chtěl tedy asi říci, že se tu neprávem směšuje deklinace o- se skloněním u-kmenů, kde vzorem bývá syn. Obě deklinace se většinou tak často prolínají, že se ani formami nerůzní. Sufix takto rozšířený je doložen také v Žaltáři wittenberském 80,4 hodovóv, ale Gebauer, jenž tento text sám vydal, nevyslovoval se s určitostí, zda tuto formu uznává nebo zda ji považuje za písařskou chybu (dittografii). Ve svém Slovníku tento doklad také necituje, ale jsou i jiné obdobné formy, jak jsem uvedl ve svém Rozbotu[2, str.83]. K tomu lze doplnit, že blízko stojí hlavně pravidelný genitiv duálu synovú. Ke tvaru Tatarovóm upozorňuji na pravidlo sudoslabičnosti, jež jsem osvětlil ve své druhé hlavní knize o RKZ (Vznik...). Klíčová slova upravoval pěvec tak, aby se hodila do trochejského rytmu deseterců. Proto čteme tábor Tatar, s Tataříny, Tatarovóm, taterska dle cháma a podobně. Bohovóm nalézáme snad proto, že slovo bylo často v plurálu (bohové), nehledě k tomu, že zde někteří etymologové viděli původní u-kmen.

Koncovka -ši, -my a presentní sufixy vůbec. I zde trpí česká bohemistika strnulostí a je předstihována učenci z jiných slovanských a pravděpodobně i neslovanských zemí. Místo návratu k Šafaříkovi se soustřeďuje na bezvýchodné nebo scestné opisování podle dokladů převážně ze 14. století. Je nejméně šest sufixů, které jsou aglutinovány k presentním slovesným základům: -my, va, vě, ta, tě, t7. Vedle -my je v 1. osobě plurálu též -m, -me, -mo. První vznikl asi připojením osobního zájmena, u dalších čtyř koncovek je to naprosto evidentní, u t7 rovněž (od t7, ten). Někteří učenci, jako třeba Jakubinskij, soudí, že celá slovanská konjugace takto vznikla, ač ovšem někdy nastala " adaptace , případně úprava mediálních řeckých koncovek mai, sai, tai. To se událo hlavně v 1. a 2. osobě jednotné a udrželo se nejnápadněji u sloves athematických. Máme jesm6, původně jistě jesmi, jesi, jesti, jak čteme dokonce i v "pravých" stč. textech, dále bylo věsi (je i v EJ), věsti, tedy víš, ví a možná byly i další podobné formy od jiesti, dati atd.

Duálové koncovky měly ovšem oporu v deklinaci substantivních o- kmenů a jo- kmenů (chlapa, oráča, k tomu va; duálu ženě odpovídá vě). Obdobně jsou tvořena v prvním pádě adjektiva jednoduchá i složená a číslovky dva, dvě, oba, obě. Tvary na -my jsou v RK i v EJ častější, v onom textu se snad projevil i vliv blízké polštiny, ale -me se v našich textech též vyskytuje. Koncovka -ši, k níž se ještě vrátíme, není jen ve stsl., ale také v církevní slovanštině, ve staré ruštině - zde dokonce v listinách na březové kůře (Novgorod), kde o vlivu staroslověnštiny nelze mluvit. Uvidíme ostatně toto -ši také v archiváliích staročeských. O tom všem s příslušnou literaturou mluví můj Rozbor, str. 99 nn.

Imperfekta od sloves dokonavých: dle Šlosara je toto paradigmatické tvoření Šafaříkovo jeho nevětší chyba. Kromě toho se vytýká další řada falešných tvarů jednoduchých minulých časů. Protože z této druhé skupiny Šlosar ani jeden případ neuvádí, můžeme odpovědět jen protitvrzením: u Šafaříka, v RZ, v RK a v EJ není v této gramatické kategorii ani jedna chyba. Už to by byl od "falsátora" obdivuhodný výkon! Opětovné poukazování na padělatelův staroslověnský inspirační zdroj je zde i jinde ve Šlosarově článku opatřen dodatkem, že poměry ve stsl. byly jiné než ve staré češtině. Není mi jasné, co tu Šlosar vlastně vytýká, neboť dosud byl problém stavěn jinak: kdy užívala stará čeština oněch paradigmatických tvarů? Odpověď obvykle zněla, že byly možné při vyjadřování děje opakovaného. Ale to je nepřesné. Tyto formy mohly být tam, kde měl skladatel (pěvec) zájem o zachycení průběhu děje v prostoru, čase nebo mysli jednající osoby. Nahrazovaly se tak i tvary, kde je sloveso dnes uvozeno dvěma předponami. O tom můj Rozbor, str. 192 nn. Přípustný by byl i výklad, že někdy užil pěvec "nenáležitého" imperfrekta z důvodů metrických, neboť aorist by byl o slabiku kratší.

Staroslověnské poměry, prý vzor pro padělatele a Šafaříka, dokazují leda to, že aorist a imperfektum nebyly formy vidové a že byly ve starším jazykovém stadiu tvořeny od sloves dokonavých i nedokonavých, iterativních i frekventativních. Někdy je ovšem ve stsl. nutné uvažovat též o závislosti těchto náboženských textů na řeckých originálech. My si tu dovolíme něco vzdáleně podobného, ač se vydáváme na pospas námitce, že naše Rukopisy jsou přece po mnoha stránkách něco docela jiného než písně Homérovy. Nebudeme ovšem stavět slovo proti slovu, ale ducha proti duchu pěvcovu a jeho poesii. Na samém počátku Iliady kosí mor řecké obléhatele Troje a říká se, že " mnoho silných předhodil (aorist proiapsen) Hádu a těla dával za kořist psům a dravcům. Jedno tělo za druhým? Jistě ne, děj probíhal déle a na velkém prostoru. Aorist teuxe by metricky vyhovoval stejně, ale pěvec pokládal imperfektum za plastičtější, a proto ho užil. Mor seslal Apollon, protože Agamemnon příkře odbyl jeho kněze Chrysea, jenž prosil, aby Atreovci propustili ze zajetí jeho dceru: paida lysaite filén, tedy aorist, a přijměte výkupné (zde dechesthai, nedokonavě). Tady by se dalo česky říci leda " berte , což je obhroublé -- tedy snad " beřte, vhodněji tímto sezónním archaismem. I zde mohlo v písni stát bez pokažení hexametru dexasthe d' apoina. Výkupné je vyjádřeno plurálem a bylo nezměrné (apereisia). Tedy ani zde není opakování, ale množství a důraz na delším průběhu tohoto odevzdávání, k němuž ovšem nedošlo.

Lze tu mluviti také o druhé straně mince. V Odyseji je užito o hlavním hrdinovi aoristu plagchthe ( g je nutno číst jako n), byl mnoho zmítán mořem, než se vrátil do své Ithaky. Pěvec užil aoristu. Jméno aoristos znamená neomezený , lze tedy této formy užít o ději dokonavém i nedokonavém, ale vždy ukončeném. Ani zde nemáme v dnešní češtině ekvivalent k řeckému výrazu, musíme si vypomoci nedokonavým zmítati. A také zde bylo v řečtině možné imperfektum plésset' bez újmy na metru. Skladatel RK nebo RZ by možná řekl vla sě (aorist) a dozvěděl by se asi, že to převzal ze staroslověnštiny. A konečně by to mohlo být pravda.

A máme ještě jeden důvod, proč uznat tento úzus RKZ v užívání jednoduchých preterit za správný. Padá též stará námitka, že se aorist s imperfektem v brzkém sledu za sebou střídají. Nehledě k tomu, že obě formy si byly ve staré češtině blízké i jinak (třetí osoba aoristu má v plurále tutéž koncovku jako imperfektum, čehož ve staroslověnštině není, to asi Šlosar neuvážil), hrály tu roli také důvody eufonické. V RK jsou v Jel. a ve Sbyh. aoristy holub poletova, vrka, jelen parohy nosi, les proráže, jinoch hrdú braň nosíva, ale jsou tu také imperfekta běháše, skákáše. Při imperfektech, která zde odborníci žádají, by se stále opakovalo koncové -še, což by působilo kakofonicky proti aoristům, jejichž zakončení je různorodé (-i, -e, -a). Naši pěvci ovšem užívali vnitroslovných rýmů, ale ne takovým primitivním, školáckým způsobem.

Ještě jeden omyl musíme Šlosarovi vytknout. Mínil-li, že dotkniechu je v "podvrzích" , neměl pravdu. Je v Passionálu 227 a v legendě o sv. Alexiovi, děj je tu opakovaný. Priletieše je v RZ a mělo by být transkribováno priletiéše. Gebauer má ve své skladbě, [3, str. 544] podobné přibližiéše sě (krok za krokem, doplňuje G. na vysvětlenou).

Spojky a, ač, leč. Šlosar zde Šafaříka pochválil, že již dobře znal význam i užití těchto konektorů. Poslední z nich v našich textech ovšem není, protože v nich vůbec chybí komponent le, k vyjádření odporovacího smyslu stačilo pouhé a, takže tu nenalézáme ani pouhé ale. Šafařík uvádí z RK příklad a řekněte, dobří ludé, kto by neplakal sdě (z Opuštěné). Ale a má v RK také charakter explikativní - v Ben. dlúhým tahem Němci tahú, a sú Němci Sasíci . Takovým citátům se Šlosar ovšem vyhnul a místo toho zaznamenal z Života Ježíše Krista a pravie sě býti apoštoly, a nejsúc , což vypadá -- mimochodem řečeno -- jako překlad z latiny dicunt se apostolos esse, at non sunt . Ve slově nejsúc je j analogické, méně správné, třebaže si to ještě ani Šafařík neuvědomoval. O správnějším u Vlaslava súcí nás poučuje RK, Čestmír.

Také při zprávě o podmínkovém ač se Šlosar snažil uvarovat se podvrhů, ale stala se mu nehoda. Vyhýbaje se např. RK Jar. ač sě hrdinami zváti chcete ocitoval ač mně slúží Ew a nezjistil si, že tu jde o zlomek z našeho EJ! Podle starého latinského hexametru incidit in Scyllam, qui vult vitare Charybdim - narazí na Scyllu, kdo hledí se Charybdě vyhnout. Starší než ač je ovšem ače, jež kupodivu v našich textech není, ale najdeme je v "pravé" staročeské literatuře, např. v Alex. Inu, není pravidla bez výjimky. Ače je stsl ašte, které, jak ukázali Bauerovi a jak se také dočítáme ve Staroslověnském slovníku, bylo původně přímo tázací: a co?. Tím je také kryto zájmeno če v RZ, RK i EJ.

Věty infinitivní. Také zde proklouzlo Šlosarovi už v citátu nedopatření. Mluví o vazbách dativ + spona + infinitiv a cituje z Alex. Tu sě spolu bojem sníti i dojíti bylo boje , ač tu žádný dativ není! My si z toho vezmeme příklad a budeme také tak tolerantní. Ještě jednu poznámku předem: naši pěvci by neřekli bylo, ale bě nebo by.

O konstrukcích tohoto typu jsem také [2] pojednal, drže se celkem předchozích výzkumů Porákových. Zde však svou původní kapitolu rozšiřuji, protože se tu odkrývá další důležitý "důkaz" pravosti RKZ, a to přes zdánlivou malichernost věci. Někteří řídící činitelé nejsou u mne modální v pravém slova smyslu, ale konstrukce je vždy analogická, ba totožná. Jako paradeigma zde může sloužit obměněný vzorec Porákův.

1. Mně umřieti, beze spony, ve staré češtině téměř monopolní při slovesech smyslového vnímání, ale ovšem i jinde,
2. totéž se sponou, je mi umřieti,
3. s modálním výrazem nutno umřieti. Tento typ, jak se ještě pamatuji, byl kdysi odmítán jako rusismus, ale neprávem;
4. totéž, ale se sponou ( je nutno, možno, třeba aj. umřieti).

• tomu v Taterech milosti ždáti, Jar.;
• nynie nám na vrahy pospěti, Čest.;
• čemu čelo proti skále vzpřieci Čest.;
• sdě ny viděti Vlaslavu shóry, Čest.;
• v míře válku múdru (dat. sg. masc.) ždáti, Lud.;
• kotly, trúby slyšet(i) znova, Lud.;
• ...těm v ohradu sěmo jeti, Lud.;
• jedinú družu nám jmieti, Záb.;
• takým (bohóm) sě klaněti, Záb.;
• jim oběcati oběť, Záb.;
• dub proti dubu zřieti, Záb.;
• čemu sě junoší chovati, Jah.

• i by Němcém úpěti, Ben.;
• i by Němcém prnúti, Ben.;
• i by Tatarovóm ustúpati, Jar.;
• jest nám dokročiti na sě miesto, Čest.;
• takto bieše sdieti dietkám, Záb.;
• i by úpěti vrahóm, Záb.;
• i by ustúpati vrahóm, Záb.

• mužu vlásti mužém za podobno, RZ;
• prvencu dědinu dáti pravda, RZ;
• nechvalno nám v Němciech iskat(i) pravdu, RZ;
• nevzmožno nám déle žízňú tráti, Jar.;
• nevzmožno pro žízň vojevati, Jar.;
• trapněje zhynúti žízňú meča, Jar.;
• Od Boha na milost ždáti chvalno, Jar.;
• Hřiech v porobu samochtiec dáti šíju, Jar.;
• trudno nám váleti s těmi vrahy, Čest.;
• věhlasno to v súkromí mluviti, Čest.;
• věhlasno sě hotovati na vsě, Čest.

• Vratno...vyhubit vsě králevo;
• dat pokrm bohovóm;
• i tamo bohóm dat množstvie obětí;
• a jim hlásat milých slov.

Heterosubjektivnost přechodníkových vazeb. V našich textech tohoto jevu, kterého si Šafařík také již všiml a za jehož rozbor se mu dostalo od Šlosara uznání, je jen jeden nejistý doklad v RK Jar., kde je ovšem třeba trochu jinak členit věty. Říká se zde, že trapná žízň útrobu kruto smáhše, sprahlým hrdlem lzali rosnú trávu . Toto smáhše lze pokládat, jak činil i Gebauer ještě jako zastánce starobylosti RKZ, za participium, ač tu lze vidět i zkrácené imperfektum, snad smělý pěvcův novotvar. Šafařík na str. 116 považuje takovéto přechodníky -- vedle jiných participiálních vazeb -- za neslovanské. Někdy se zdá, že si středověký překladatel nedokázal poradit s latinským originálem, se složitými prvky v konjugacích, na příklad hřeba = qui sepeliret, kdo by pohřbil; kdo dobuda duše mé = qui requirat; diabel nevědieše sě kam vrha ani co čině = diabolus quid faceret, quo se verteret, torquebatur. Zde byl překladatel slabý, nedovedl vystihnout torquebatur = trápil se, byl mučen.

Také různost koncovek u přechodníkových tvarů naznačuje spíše neumělost překladatelů než stáří českého textu. Ani ve stsl., ani v archaických jinoslovanských textech nejsou tyto participiální vazby, jež jak spisovná, tak i hovorová mluva odmítá. Udržely se jen absolutivní (tak Gebauer) rčení jako počínaje, hledě k.., vyjma, takřka, vůčihledě , srv. i anglické strictly speaking, německé kurz gesagt, řecké deon (= je třeba), latinské mirabile dictu (= jak podivuhodné) a mnoho jiných. Vzpomínáme na chyby v našem EJ, kde je qui erat eum traditurus tlumočeno jenž bieše jej predade nebo ut det = aby dasť. Zvlášť dělala potíže tzv. coniugatio periphrastica. Bylo by dobře porovnat všechny tyto vazby s latinskými originály, pokud jsou.

Je ovšem i jiný výklad těchto jevů, podle něhož by tato participia byla vlastně samostatnými větami. Ale Šafaříkův poměr k věci se mi zdá správnější aspoň pro některé případy. V RZ a v RK ovšem platí obvyklý epický jev -- převaha parataxe nad hypotaxí, a tedy nevhodnost přechodníkových vazeb, zejména těch nekongruentních. Ale nacházíme zde i prokný jda kol oběti bohóm slávu hlásáše i zacházeje zezvuče nemeškáše (participium u slovesa vyjadřujícího časový poměr). Význam je ovšem neopomenul zahřmotit, patrně úderem zbraně o štít. Flajšhans i Komárek vazbu nedobře ocenili i chápali.

" S Bohem Abrahamovem, domem Davidovem": Zde Šlosar Šafaříka pochválil za znalost instrumentálu přisvojovacích zájmen jmenných, věc však potřebuje zpřesnění jednak se zřetelem k dalšímu vývoji jazyka, jednak s ohledem na naše texty. Davidův dům se dodnes takto skloňuje v 1., 2., 3., 4., 6. a částečně i v 5. pádě sg. a v 1., 4. a 5. pádě plurálu, jinak je to defectivum casibus. Uvedený instrumentál sloužil ovšem i obráncům RKZ k důkazu, že jmenné složení adjektiv je zde v pořádku i tam, kde jde o přívlastek. V RKZ sufix -ov také převažuje, ale jsou tu i pozůstatky staršího stavu, zejména indoevropského sufixu -einos, jako krajiny Neklaniny v RK a sieň papežinu v EJ. Toto -in asi mohlo stát v praslovanštině všude s výjimkou původních u-kmenů. Někdy se jeví v našich textech jakýsi odpor k -ov a snad proto nalézáme paroby krále, z kněžecích lesóv, oteckými slovy. Je tu však jemný rozdíl: nejde o přímé vlastnictví, ale spíše o volnější vztah. V Lubušině dvorě uvádí také Šafařík. Komparativy mlazí, bělejí cituje Šlosar z Šafaříka v dalším odstavci. Naše "falsa" ovšem při ruce neměl, protože by byl Šafaříkovi vytkl rozdělení komparativů na ty, které mají koncovky -ějí, -ějá, -ěje a jiné na -ější, -ějša, -ějše. U Gebauera a jeho následovníků se operuje s původní koncovkou komparativu a superlativu j6 s, jes a ej6 s, ejes; v nom. akus. masc. a neutra sg. -s odpadlo, kdežto v ostatních pádech a číslech a v ženském rodě všude se objevuje š. Doznávám, že mi není jasné, proč se tu liší zejména nom. sg. fem. od téhož pádu neutra. Ukázali jsme v [2, str. 117] též podle Prusíka, Vaillanta, ba i Zubatého, že se ve slovanských jazycích vyskytovala obojí forma; někde převládlo š, jinde ji, jí jako pěší. U pěvců RK jistě přistupoval odpor ke skupině js, jš, jak jsme dokázali v jiné úvaze, která je dosud ve formě strojopisu. Již Šafařík si povšiml -- jako my po sto padesáti letech -- že se tu RK shoduje se srbochorvatštinou.

Šlosarova formulace, že Šafaříkova konstrukce komparativů a superlativů co do rodu je nepřesná, není tedy zcela správná. Mělo tu být, že tvary bez š pokládal Šafařík za správné všude a že koncovka š je pozdější. Zda máme v RK chorvatismy nebo skutečné všeslovanské archaismy, bude třeba ještě prošetřit.

Šafařík též upozorňuje, že slovanština mohla mít i jiné komparativní sufixy, třeba na mes (mos) - pozůstatky sedmý, osmý a teros, -tato jako v řečtině, viz naše který. Vnucuje se též srovnání s adjektivy typu božij, božija, božije, která se plně shodují s vývojem stupňování, jak jej viděl Šafařík. Proti tvarům RK ( posledněje pótka, není-li to adverbium, najlútěje vedro, najníží, sc. Záboj, najplznějí mužie) stojí v EJ poslednější den, v MPKV najvyššie žádost a v jasnějšiem účastenství. Jak by bylo možné, že falzátor jeden a týž by tvořil komparativy a superlativy jednou s naj- a bez š a jinde bez naj- a se š, a to ve velmi malém dobovém odstupu, totiž v letech 1817 a 1818?

Drobnější Šlosarovy postřehy a námitky. Bezpředložkové lokály, např. zimě, létě v RK a RZ nejsou, zde bývají s předložkou v. Je to logické, neboť adverbia v těchto textech končí zpravidla na -o, s výjimkou MPKV. Kombinace posesivního adjektiva s genitivem substantiva: Šlosar má příklad slova Eliášova proroka. Vyhnul se ovšem dokladu z EJ reč Eliáše prorokova a z RZ roda Tetvy Popelova. Bylo to předmětem debat a námitek hlavně Šemberových. Komposita osobních jmen a epitheta z RK a RZ jsou dodnes v užívání a jsou v příkrém rozporu s výtvory raných obrozenců i s vynálezy Klaretovými. K výtkám historického presens, jmenných adjektiv v přívlastku, k veršové formě stačí nahlédnout do [2], [1], ale i do prací starších obránců. Nevím, co míní Šlosar výtkou četných deklinačních anomálií u Šafaříka i v našich textech, když přece daleko nejvíce metaplasmů ve skloňování nacházíme práve v "pravém" stč. písemnictví a když dokonce právě tato relativní přesnost RZ a RK byla též předmětem námitky, jako by to byl býval rajský stav gramatiky kdekoli nemyslitelný! V dalších odstavcích nastínil Šlosar krátce jakési dějiny sporu o pravost našich textů. Rigorosně vzato -- neměli bychom se tím vůbec zabývat, protože jsme již dokázali -- co do jazyka, stylu, literárně vědního hodnocení, paleografie a částečně i historie, že při Rukopisech je třeba uplatňovat zcela jiná kriteria než na ostatní stč. literaturu: že jde o provenienci časově, místně i žánrově rozdílnou, ale že se tu s přesností až nadlidskou plní náležité postuláty typologické i jiné. Na naše úvahy jsme dosud ze strany české bohemistiky a slavistiky nedostali odpověď ani souhlasnou, ani kritickou nebo dokonce negativní. Mohli bychom tedy dosavadní spory zcela pominout a spokojit se s vlastními objevy, řídíce se zásadou, že kdo mlčí, souhlasí. Ale cítíme se povinní ujmout se znovu Šafaříka, nejmohutnější postavy naší obrozenecké vědy, a také ostatních zasloužilých obránců Rukopisů.

Všechny důkazy pravosti RKZ, všechny výsledky obrany včetně nových metod matematické lingvistiky byly nedávno kýmsi označeny za soukromé mínění . A tak se nedivíme, že Šlosarova výběrová bibliografie k jeho článku o Šafaříkovi neobsahuje ani jednu práci obrany s výjimkou [8]. Čteme údaje o studiích Kopitarových, Feifalikových, Büdingerových, Glückseligových, Wattenbachových, Šemberových, Vaškových a Gollových. I tady je nutno vytknout Šlosarovi spíše komický omyl: uvádí u Feifalika spis Über die Königindorfer Handschrift místo Königinhofer. Snad si toho otcové jmenovaného města nevšimnou. Ve výpočtu chybí dále Šlosarovi Petruševič, z pozdějších Miklošič a Jagič. Oba posledně jmenovaní byli odpůrci, ale byli si vědomi toho, že jejich znalost věci není dostatečná k tomu, aby pronesli konečný odsuzující úsudek; spíše se z jejich projevů jeví podezření, vyvolané odlišností RKZ od jiných současných literárních děl. Gollovými rozbory se zde nemůžeme zabývat. Jsme však přesvědčeni, že kdyby byl tento historik hozen na váhu proti Palackému, Šafaříkovi, Tomkovi, Kalouskovi či Letošníkovi, byl by shledán lehkým.

Šlosar neuvádí Jungmanna, učitele Palackého i Šafaříka, neuvádí ani Jirečky a Hattalu, o dalších obráncích ani nemluvě. Zdá se, že svůj polemický závěr časově dovedl jen k protirukopisnému vystoupení Gebauerovu. Mluví o varování, kterého se nám dostalo -- od Němců nebo snad vídeňské vlády? -- před padělky, ale kvituje s uspokojením, že byl po začátečních pochybách za pravou památku uznán Mastičkář. Do jakého světla postavili starší obránci toto " varování , patrně tedy přátelský projev, o tom raději pomlčíme. Nebudeme se také šířit o rozdílech mezi Rukopisy a Mastičkářem. Tato památka, ač jistě nikoli nevýznamná, je místy takového rázu, že vydavatelé prvního dílu Výboru z literatury české, kde Mastičkář také figuruje, některá písmena, slova i celé verše z mravnostních důvodů vytečkovali. Ten, kdo protirukopisné spiknutí vyvolal a rozvíjel, zřejmě věděl, jaké texty je nutno národu vzít a jaké je mu možno ponechat. K předním ctitelům RKZ patřili od počátku J. Grimm, Srezněvskij, Kunik, Pertz a další. Zde si jen v největší krátkosti povšimněme, jak vyvraceli skuteční odborníci pochybovače nebo odpůrce a jakých metod nebo důvodů bylo užito proti nim. Feifalik útočil spíše na MPKV a na Jelena z RK, který je napsán na druhé straně tohoto pergamenu. Byl to moravský Němec, který uznal RK za padělek dříve, než jej vůbec viděl (Mareš, Marnost... str. 173). Kopitarovu povahu i smýšlení podrobil zdrcující kritice právě Šafařík (Mareš, Marnost..., str. 174). Kopitar udržoval podezření hlavně na W. A. Svobodu, působil z universitní knihovny ve Vídni, kde pracoval. Mareš cituje (Marnost, str. 123) toto místo z Šafaříkovy korespondence: " My Slované věříme kvákání nějakého Němce vše, ale nevěříme nic ujišťování poctivého domácího svědka ". Paleograf Wattenbach na sebe výrazněji upozornil vlastně jen útokem na tvar písmene g v RZ, které se však později nalezlo jinde v téže podobě. Paleograficky zkoumal RKZ jen z fotografií, in natura je nikdy neviděl (Mareš, Pravda..., str. 269). Büdinger, profesor obecných dějin na universitě ve Vídni, napadal veršovou stavbu Rukopisů, byl vyvrácen Erbenem; směšným se stal výpadem proti staročeským bubnům, jejichž existenci popíral. Šemberu zdařile potřel Brandl ve své obraně RZ a kupodivu také Gebauer v době, kdy hájil EJ. Komicky působí třeba to, že Š. káral v této památce syčení; nerozuměl totiž příklonce -že, kterou písař EJ vyznačoval jako -se. Jiné hrubé nedopatření uniklo Vaškovi při rozboru RK Lud. Ve verši oči jako nebe jasné si spojil oči a jasné a podivoval se nad nesprávným duálem, ač měl samozřejmě číst nebe jasné. Mareš (Marnost, str. 184) uvádí z Gebauerova dopisu F. Bartošovi, že většina Vaškových námitek je nicotná a skrovnou menšinu že lze jinak vyložit. Obdobně se vyjádřil i Jagič o Šemberovi (Mareš, Marnost, str. 47). O skutečných motivech vídeňské vlády v jejím boji proti RKZ pojednal Mareš ve své Pravdě, str. 261 nn.

O historických problémech písní RKZ se Šlosar zmiňuje jen letmo, a proto budeme i my následovat jeho příkladu. Jsou známa slova Šafaříkova odjinud, nemám jejich doslovné znění právě po ruce, a tak se spokojme s parafrází: " Jestliže se budou dějepisné údaje v RKZ shodovat se skutečnostmi jinde ověřenými, přičteme to Rukopisům k dobru; nebude-li tu shoda, nic to pro posouzení pravosti neznamená." Šafařík tu téměř prorocky odmítl historismus, který z literárněvědního zkoumání orální epiky jinde již dávno vymizel, ale který se v našem sporu stále udržuje.

Jakousi alfou i omegou zůstává pro odpůrce stále Gebauer, a tato tendence je zřejmá i ze Šlosarova článku. Ne Šafařík, ale Gebauer se prý stal zakladatelem, prvním vědeckým pěstitelem české historické mluvnice i jazykovědy! Ale byly o něm vyslovovány také jiné názory. Proč máme my stále jen vyvracet odpůrcům námitky, mnohdy do omrzení opakované, když nám lze také někdy přikročit k protiútoku? Použijme výroku Vojtěcha Šafaříka, zaznamenaného opět Marešem (Marnost, str. 131): " Více mne rmoutí, že též můj šlechetný otec, jenž vedle Gebauera stojí jako Mont Blanc vedle krtkovy kopky...se dal oklamat!" -- rozumí se ve věci EJ, v níž se ovšem V. Šafařík mýlil.

To jistě V. Šafaříkovi promineme stejně jako jeho svatou synovskou pýchu. Ale neodpustíme Gebauerovi jeho metodu, s níž někdy proti našim textům vystupoval. Nemáme tu ani tak na mysli násilné výklady slov nebo sousloví, ač i to je hodno zápisu. Čirou náhodou jsem si povšiml:obránci doložili snad pětkrát slovo bratř (RK, Záboj, sklonění podle kost, význam bratří, bratrstvo), ale Gebauer ve své HM 3 skloňování přepisuje všude bratřie (podle dušě), aniž ovšem uvádí, že tu polemisuje proti RK. Ale horší je, že v témž díle na str. 465 opravuje čežkoli na čiežkoli, tamtéž proče na proč je, obé jako polemika proti zájm. če v RZ, v RK a v EJ; ve svém Časování str. 11 opravil G. nepotřebuješi na nepotřebuješ-li, smýšléši na smýšléš-li, ač nepochybuješi na ač nepochybuješ-li, dieši na dieš-li, věříši na věříš-li. Totéž čteme na str. 10, kde doklady prohlášeny za dialektismy nebo za písařské omyly. V téže knize na str. 255 opravil tahúc na táhnúc, na str. 257 vytržeš na vytřes nebo vytřeš, ač to nedává smysl. Proti ač-li vznesl námitky už Flajšhans, infinitivy táci a trci jako samozřejmé odůvodnil Trávníček. Ani zde nemluví Gebauer o tom, že potírá RKZ. Buď tedy chtěl, aby Rukopisy vůbec zmizely z národního povědomí, anebo se za svůj postoj styděl. Mont Blanku jeho lidská nebo vědecká poctivost zde jistě nedosáhla.

Ocenění Šafaříkových Počátků. Jak již bylo řečeno, má spis 118 stran, a je umístěn v čele prvního dílu Výboru z literatury, nákladem Českého museum XVII, 1845. Sborník obsahuje ukázky z nejstaršíchb časů až do počátků 15. století, tedy od Libušina soudu až do Smrti krále Jana z konce 14. století. Ve svých poznámkách jsem sledoval dvojí cíl. 1) přispět znovu k obhajobě starobylosti RKZ a 2) vyvrátit některé námitky, jimiž Šlosar kritisoval P. J. Šafaříka. A jsou to hlavně tyto čtyři hodnoty, pro něž si Šafařík zaslouží naší trvalé velké úcty:

1) Věcná správnost a odborný přístup. To je ovšem u tohoto autora jev obvyklý a samozřejmý.

2) Skromnost a vlastenecký zápal. Zejména první vlastnost spolu s druhou a vědeckou akribií není každému vážnému badateli dána. Šafařík však píše doslovně. " (má práce) je pouze co úvod k výboru staročeské literatury, nikoli co obzvláštní mluvnické všecko sloužiti má... "

3) Logické uspořádání látky. Vždyť rozdělení na kapitoly hláskoslovné, na tvarosloví a syntax spolu se členěním na jednotlivé odstavce, vzory a třídy atd. se stalo paradeigmatem pro všecky mladší historické mluvnice až po naše dny.

4) A hlavně: odůvodnění starobylosti našich textů, k němuž jsme i my dospěli. Ale jaký tu rozdíl! My máme k disposici 180 let filologických výsledků, jakých se domohla nejen česká, ale bohužel spíše jinoslovanská věda od doby nálezu PV, RK, RZ, MPKV, EJ a MV, kdežto Šafařík mohl již třicet let od počátku nejdůležitějších objevů napsat ne-li kredo, tedy aspoň závažnou direktivu pro českou bohemistiku a slavistiku: " ze starších, plnějších a dokonalejších forem pozdější kusé, hubené a zakrsalé dobře vysvětliti a pochopiti se dají, nikoli naopak ony z těchto, což by marné usilování bylo ". A dále: " Proto...starší dobu, nikoli prostřední...za základ beřeme."

Mé závěrečné slovo: po jedné stránce je mi nepříjemné, že jsem musil polemisovat se Šlosarem, jehož odborných schopností i díla si velmi cením. Litoval jsem, že jsem dříve neprostudoval jeho spis o slovotvorném vývoji českého slovesa. Můj jazykovědný rozbor byl již v podstatě hotov, takže jsem nemohl využít výsledků jmenovaného vědce. Ale nad osobní sympatie nebo antipatie je nutné ctít pravdu. Jak řekl již Aristotelés: " Hosion protímán tén alétheian ".

Dodatek k literatuře: Lituji, že jsem tak často citoval své vlastní práce [1], [2]. Ale stejně nezvyklé by bylo dovolávat se literatury, z níž bylo již jednou čerpáno.

Omlouvám se dále, že mnohokrát cituji " z druhé ruky" v odstavci, v němž pojednávám o Šlosarově bibliografii a a v němž s největší stručností osvětluji nejnápadnější a nejtendenčnější omyly našich oponentů. Přebírám zde údaje z děl F. Mareše, která jsou takřka encyklopedická [6], [7]. Ostatek literatury, kterou lze doporučit k prostudování, je uveden v [5], [2]. Pokud by čtenář nerozuměl některým zkratkám, jimiž označuji písně RK, může nahlédnout -- vedle mých hlavních prací -- do [4].

[1] Enders, J.: Rukopis zelenohorský a královédvorský, vznik, styl a hodnota staročeské orální poesie. Neklan 1993.
[2] Enders, J.: Jazykovědný rozbor Rukopisu zelenohorského, královédvorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných. Neklan 1993.
[3] Gebauer, J.: Historická mluvnice jazyka českého. F.Tempský, Praha 1894--1898.
[4] Enders, J.: Rukopisy a Český jazykový atlas. Almanach rukopisné obrany II. 1993, str. 45.
[5] RKZ - dnešní stav poznání. Sborník NM 13/14, 1969 str. 197--274.
[6] Mareš, F.: Pravda o Rukopisech zelenohorském a královédvorském. Nákladem vlastním, Praha 1931.
[7] Mareš, F.: Marnost bojů proti Rukopisům. Praha, Osvěta 1933.
[8] Palacký, F. -- Šafařík, P.J.: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache. Praha 1840.
[9] Šafařík, P.J.: Počátkové staročeské mluvnice. Praha 1845.
[10] Šlosar, D.: Počátkové staročeské mluvnice P.J. Šafaříka. Slavia 65, 1996, sešit 1--2.
[11] Trávníček, F.: Historická mluvnice. Praha 1935.