Poznámky ke sborníku "Současný stav poznání"

Julius Enders

Když vešlo ve známost, že Národní Muzeum - Academia Praha hodlá vydat sborník o RK a RZ - dnešní stav poznání (1969), očekávala nečetná obec obránců pravosti obou literárních památek tento počin s velkým napětím a zájmem. A snad i s nadějemi. Ale zklamání bylo značné z několika příčin. Předně nebyl vydán třetí díl, o němž se proslýchalo, že bude obsahovat výsledky zkoumání pergamenů experimentálními vědami. Proč došlo k této výluce a jaký měl být obsah této části trilogie, zůstává utajováno z důvodů, o nichž lze pronášet jen dohady, které naprosto nejsou dobrým vysvědčením pro práci, jež se považuje za vědeckou. Dále: každý vysokoškolák ví, že píše-li se odborná studie, je autor povinen dojít k nějakému závěru, vyjádřit vlastní stanovisko. To se však v prvních dvou dílech Sborníku nestalo. Máme tu před sebou jen kompilaci nebo kontaminaci názorů odpůrců a obránců, po nichž se prvním dá vždy za pravdu. Za tohoto stavu věcí se ovšem ani běžný čtenář nedočká toho, co ho nepochybně nejvíce zajímá, totiž kdo na počátku minulého století vytvořil literární dílo tak vynikající. Kromě toho vytýkáme pisatelům Sborníku neobjektivnost. Literatura obhájců je citována omezeně a kuse, oni sami jsou ponižováni někdy hrubě, někdy rafinovaně. Naproti tomu odpůrci se dopracovávají trpké vědecké pravdy po velkých duševních bojích, jsou odborně na výši, jsou i vtipní. Vytýkáme dále jako vážný nedostatek, že tu Rukopisy nejsou transkribovány do novočeštiny dnešním pravopisem, jak je u takových textů zvykem. Nelze se zbavit podezření, že se tak stalo proto, aby zájem nezaujatých čtenářů nebyl příliš upoután. Zaznamenali jsme též některé věcné omyly v citacích z Rukopisů i mimo ně; a to nepřihlížíme zatím k místům dodnes nejasným nebo kriticky sporným. A co jiná domnělá menší falsa přičítaná též Hankovi?

Naše hlavní pozornost tu platí literárně vědnému rozboru R z pera M.Otruby a M.Řepkové (dále jen OŘ). Ač zařazení našich textů do příslušného literárního žánru není nijak obtížné, nestalo se tak. Znalci tvrdí, že stačí asi čtyřicet veršů od autora dosud neznámého, aby se zjistilo, zda báseň (nebo píseň, jako v našem případě) je původu umělého nebo orálního, lidového. O řeči Rukopisů povšechně jsme pojednali v tomto sborníčku na jiném místě. Zde jen připomínáme, že tu máme před sebou zbytky staročeské ústní epiky a lyriky, zaznamenané písemně na konci herojského období, jak je u tohoto literárního druhu pravidlem.

Typologických znaků, jež naše tvrzení dokazují, není snad kolem deseti - to by konečně snad mohl domnělý falsátor i na počátku 19. století zvládnout - ale je jich přes padesát. Uvedeme je dále co nejstručněji, odkazujíce případné zájemce na naši větší studii o vzniku, stylu a básnické hodnotě RZ a RK (strojopis v knihovně na Strahově a ve Slovanské knihovně v budově Klementina). Za každou z následujících vět bychom mohli doložit frázi "tak, jak je tomu v této poesii ve všech dobách a u všech národů".

Rukopisy obsahují zlomek většího eposu (RZ), krátké historické písně, jednu baladu (Jel), jednu romanci (Sbyhoň) a několik lyrických drobností s milostnou thematikou, vždy se všemi náležitostmi. Výtka romantismu je lichá| pěvci sice projevují zálibu v minulosti, ale jsou schopni líčit některé výjevy velmi naturalisticky. Písně, doprovázené na strunný nástroj, jsou jim vnuknuty božstvem a mají zhusta za účel rozohnit posluchače k boji. Také námitka proti slabé plastičnosti neobstojí, protože skladatelé dokazují pravý opak; jeví se to m.j. výběrem slov, hlavně sloves o větším pojmovém obsahu. Nenacházíme tu třeba "přiblížiti se", ale vždy "přiskočiti, přibočiti se " aj. Důsledně se jeví ryze slovanský smysl pro přírodu.

Text je básnickými ozdobami plně nasycen, ale ne přesycen, dějové pásmo je vždy hlavním momentem. Děj je občas prokládán tzv. gnómami tedy krátkými poučkami buď příležitostnými nebo ethicky zaměřenými, třeba "liška oblúdí tur jarohlavý" nebo "mrzkost jest poroba Hospodinu, hřiech v porobu samochtiec dáti šíju" a pod. Je to totiž jeden z typických znaků této poesie. Z epithet mnohá jsou stálá, t.zv. constantia. Setkáváme se s častými paralelismy a příměry, při nichž užívají pěvci několikeré skladební techniky: prostým položením pojmů vedle sebe, vhodnými příslovci a spojkami (jako-tako aj.) nebo instrumentálem srovnávacím.
Hlavní tropy: metafora, metonymie a synekdocha. Zde jsme někdy na rozpacích, neboť nevíme, zda třeba metafora byla v době vzniku písně již lexikalisována nebo ne. Máme třeba v RZ dotaz na Vltavu "če mútíši vodu" ale v RK Sbyh. "holúbče ...tobě mútno samu ... Zdá se tedy, že "smutný" bylo ještě chápáno jako "s myslí zakalenou jako voda", tedy že to ještě byla plnohodnotná básnická ozdoba. O velké obraznosti našich pěvců svědčí četné symboly (dub-znak síly, dívčí věnec -znak nevinnosti, sovy -- odporní ptáci, kteří jediní se nebojí bloudících duší atd. atd.). Z čísel se tu zvláštní pozornosti těší trojka a devítka.

Někdy se nám zdá jazyk R až nemírně květnatý. Místo dnešního "vykřikl uchvácen strachem" apod. se praví "v strach z hrdl vyráže skřěky". Je to primitivní nazírání přírodního člověka, který své city a pocity připisuje tělesným orgánům, jež přitom projevují činnost. Dosud se tedy v Rukopisech neprojevuje proces, jejž lingvisté nazývají univerbisačním, zjednodušujícím slovní výraz.

Z formální výzdoby, lze-li to tak nazvat, je v Rukopisech četná anafora, epifora, epanastrofa i palilogie s rozvrstvením v různých skladbách odlišným.

Nejdůležitějším charakterisujícím znakem této poesie jsou však formule a formulové obraty. Jestliže některá osoba dává jiné osobě takový neb onaký příkaz, opakuje pěvec tato slova dvakrát, jednou při udílení povelu a po druhé při jeho provádění. Nejinak je tomu, líčí-li se za sebou týž děj (přechod přes dvě řeky v Záboji nebo možná přechod jedné řeky nejdříve Zábojem a potom Slavojem). Za formule jsme uznali též případy, že se přesně opakují aspoň dvě táž slova (uvedená již epitheta constantia nebo prostý úvod věty "i by ...aj.). Formulové obraty znamenají, že se verše blíží jeden druhému (nebo i v častějším opakování) analogickou stavbou se zřetelem k formě. Tak čteme např. v RZ "vsta Lubuša ... vsta Ratibor ... vsta Radovan" a v závěru veršů "ot Kamena mosta ... ot gór Krekonoší ... ot Sázavy Ladny ...": obdobně jako v srbochorvatských zpěvech lze tu vytyčit pravidlo sudoslabičnosti: slova se opakují a někdy se jejich tvary obměňují tak, aby dala čtyři, šest nebo osm slabik a hodila se do metrického schematu. Jednota místa, času a děje přísně zachována. Časté oslovování, apostrofy přírody živé i neživé na počátku písní.
Versologická zkoumání Králova a Jakobsonova jsou nesprávná a neprůkazná. Nikde nejsou ani adonské verše, ani hexametry, deseterce - desetislabičné verše v zásadě trochejské jsou svérázné s vlastními zákonitostmi. Verše Záb., Čest. a Jel. nejsou volné, ale skládají se z analogicky stavěných kól, dá se říci, že jsou většinou tonické. Enjambement chybí. Zajímavé pravidlo: příklonky (ve smyslu básnického rytmu, nikoli snad gramatické) jsou bez přízvuku, ale mohou ho nabýt tam, kde následuje jiné jednoslabičné slovo. Ve skladbách R metricky přesnějších jsou výjimky nadmíru skrovné, snad jen dvě místa, a k tomu možná porušená, nesplňují tento zákon. Pěvci celkem dbají eufonie, kakofonie jsou vzácné. Váže se to na občasný fonetický pravopis RK. V zásadě nenalézáme v Rukopisech rýmy, ale spíše rýmoidy. Jen v mladší lyrice RK lze pozorovat náběh k dnešnímu stejnozvuku, asonanci v závěru veršů. Tyto rýmoidy, v nichž se zračí velmi archaické stadium poesie, jsou někdy náslovné ("zaměsi zraky zlobú zapolena" nebo "dvě věglasně devě ...vyučeně věščbámVítězovým", t.j. Svantovítovým, místo zaslouží crux philologorum), jindy vnitroslovné, třeba "dravá ostrá drápy" spolu se zvukomalbou. Pěvec dokáže líčit nějaký jev nebo situaci také malbou rytmickou: "tábor bě ... až do nedozíráma daleka", kdy nepravidelný závěr verše naznačuje nesmírnost tatarských jízdních oddílů. Mnoho místa i času bylo v bojích o Rukopisy věnováno hledání domnělých nebo skutečných paralel. Celé knihy byly napsány o tom, jak Hanka nebo jiný falsátor látal své výtvory tak, že vypisoval slova nebo obrazy z jiných literárních děl tehdy známých| proti tomu můžeme citovat slova Šaldova pronesená ovšem při jiné příležitosti; že takto se snad dá vydláždit chodník, ale ne vytvořit umělecké slovesné dílo. Jsou ovšem hlubší obdoby epických písní Rukopisů s jinými plody téže Múzy. Jmenujeme tu aspoň některé:

líčení soubojů hlavních hrdinů, jímž zpěv vyvrcholuje
líčení zápasů rytířsky vedených dvěma téměř rovnocennými soupeři
patriarchální (nikoliv "demokratické") zřízení "epické" společnosti
důsledný "indeterminismus": vůle hrdinů je svobodná, bozi zasahují do děje jaksi duchovně, mohou dodávat chrabrost nebo i způsobit zázrak, ale své zápasy musí hlavní osoby vybojovat samy
ženské osoby až na kněžky a věštkyně (v našem případě Libuše) jsou v pozadí, naopak hlavní hrdina je nadán všemi kladnými vlastnostmi, je to spíše typ, ba ikona staroruských maleb
sociální napětí není ani v náznaku
výtka přílišného sentimentu neměla být nikdy vyslovena, neboť truchlícím rekům homérským a jiným, kteří žalují svůj smutek širému moři, je věnováno několik souvislých pojednání; moře je v R nahrazeno lesem nebo skalou.

Skoro všechny lyrické písně RK (až na Žezhulici, k níž se zatím nepodařilo nalézt analogickou myšlenku) se staly pravzory, modely pro novější skladatele lidových písní.

Tak je v Jah líčena láska dvou milenců v lese, ač dívka vzpomíná na varování své matky.
Z těla zabitého jinocha v Jel vyrůstá dub - později byl nahrazen jinými něžnějšími rostlinami.
Opuštěná dala vznik písním a baladám o osiřelém dítěti.
Skřivánek a po něm následující zlomek písně nutí nás vybavit si početné "písně vězeňské", o nichž se také lze poučit v monografiích.
Zástava lásky (prsten, jehlice z vlasů, panenský vínek) v Kyt. upomíná na novější výtvory, jež svoji původní myšlenku někdy rozvíjejí, jindy rozmělňují, třeba o tom, jak "pán" je ochoten nahradit děvčeti rozbitý džbán (oblíbený rým!) různými dary, v jejichž závěru nabízí sama sebe.
Rozhovor dívky s uvadlým růžovým keřem - symbol zklamané lásky.
Včasné zachránění milenky před únoscem (Sbyh) se stalo pravzorem nebo je obdobou lidových písní a příběhů, v nichž vystupují trojice již "zmodernisované": dívka - její milý - Turčín, případně dívka - kozák - Tatařín atd.

Pro pártání po skutečných paralelách k lyrickým písním RK je nutno doporučit písně polské (u sběratele Kolberga). Zdá se, že je to úplný zlatý důl, dosud nevytěžený a dalšího bádání hodný. Hodnocení Milostné písně krále Václava, Písně pod Vyšehradem a Libušina proroctví, drobnějších "fals" rovněž Hankovi připisovaných, ale stylem, jazykem i hmotnou stránkou od Rukopisů zcela se lišících se OŘ vyhnuli. O těchto jevech, jež jsme výše nastínili - neboť k podrobnějšímu rozboru se nám tu nedostává prostředků - není v literárně vědném rozboru OŘ takřka nic.
Protože nejsem historik, mohu se k úvahám J.Mezníka a V.Procházky vyslovit jen rámcově, pokud se věc dotýká podstaty literárního žánru, jež zde charakterisujeme. V hodnocení Rukopisů po stránce historické věrnosti jako by se čas zastavil. Stará positivistická škola, dnes snad všude odmítnutá a kritizovaná, žádala ovšem, aby vše, co pěvec líčí, se plně shodovalo s dějinnou skutečností. Nebylo-li tomu tak, konstatovala se závažná chyba nebo - v našem případě - úmyslná tendenční mystifikace. Ale orální epický pěvec má jiné cíle než kronikářské zpravodajství, usiluje o svou vlastní ideální pravdu. Nehledě k tomu, že odborníci z řad obránců též vycházeli z onoho překonaného historismu a dokázali pravdivost údajů z RK a RZ (rodové a státní zřízení popisované ve Sněmech a Libušině soudu, útok Oldřichův na Poláky na Pražském hradě, vypuzení Sasů ze severozápadních Čech, tatarský vpád na Moravu v roce 1241, boj Pražanů a Lučanů a vlastně i vítěznou obranu země proti invasi Franků pod některým z Karlovců). Můžeme poukázat na daleko větší rozpory a nelogičnosti jinde:

Skutečná role kralevice Marka, Cida Campeadora, Atily byla zcela jiná ve skutečnosti než v básni.
Homér ve svých zpěvech smísil několik historických epoch.
V jedné srbochorvatské písni se střílí na Kosově poli z pušek.
Hrdina balkánských zpěvů nebo ruských bylin úpí mnoho let v podzemním vězení a potom, když si na něj vzpomene panovník země nepřítelem ohrožené, vstane a samojediný pobije třeba čtyřicet tisíc Tatarů nebo Turků.

Mohli bychom dlouho ještě pokračovat. Hyperboly v Záb, kde dub sražený mlatem zabije třicet lidí, a snad v RZ, kde pěvec činí ze dvou svářících se obyvatel pražského okrsku (Hájek z Libočan!) Chrudoše na Otavě a Staglava na Radbuze, jsou proti tomu směšně nepatrné. Jsou-li to ovšem vůbec nadsázky. Také je možno se tázat, zda se anachronismu nebo přehánění nedopustil pěvec, jehož život proběhl hodně později než mythický děj, jejž líčil.

Snadno se dá vyvrátiti stať, v níž podrobil Rukopisy po stránce grafické historik Z.Fiala. Jeho odborné znalosti a zkušenosti se středověkými rukopisy jsou jistě značné, ale zde je nutno akceptovat samostatnou písařskou školu. Ta se jeví zejména v odchylném užívání zkratek:

Slabiky "pře,při" jsou v češtině velmi hojné a není proto divu, že si písař věc zjednodušil tím, že podtrhával jedním způsobem všechna pra,pro,per,při,pře(d) atd. RK je psán rychle a zběžně, jinak než jiné středověké materiály, jejichž účel byl spíše reprezentativní a dokumentární, kdy záleželo více na kráse grafického projevu. Proti tomu byly R opsány v jakési poloviční ilegalitě.

Ale hlavní výtka, kterou musíme Fialovi učinit, je tato: proč tolik popisů jednotlivých písmenek (stejně před ním si počínal i V.Hrubý) RK i ostatních domnělých fals, když závěrem zkoumání je vždy totéž: podobnost je znakem padělanosti - a rozdílnost je také znakem padělanosti!

Z toho i z onoho se dá prý vysoudit, že text psala táž osoba! Nebylo by kratší a hlavně průkaznější sestavit všechna inkrimovaná písmena do jedné tabulky? Místo umělého zamlžování by se objevila pravda přístupná odborníkům i čtenářům plně nezasvěceným: naprostá a nepochybná rozdílnost grafiky u všech textů!

Postrádáme tu dále ještě jiná důležitá fakta. Téměř nic se nedovídáme o Píčově cestě s RK po Evropě a o posudcích tehdejších paleografů, mezi nimiž byly autority světového významu; není tu nic o Hankově neobratném pokusu obtáhnout některá písmena RK; tvary liter, jež napodoboval, byly okrouhlé a zcela se různily od důsledně gotických forem originálu. Vzorný rozbor F.Marešův v pisatelově "Pravdě o RKZ" je takřka pominut.

Snad tu lze ještě poukázat na jednoduchou, ale příznačnou výzdobu RK: hojně je užito barvy zelené a červené, tedy barev folklorních.

Co na závěr? Jen krátce tolik: dnešní stav poznání Rukopisů je neuspokojivý a způsob, jímž nám jej Sborník hleděl přiblížit, neuspokojuje rovněž. Náš nový pohled na podstatu věci má za účel jednak informovat veřejnost o faktech dosud takřka neznámých, jednak očistit památku člověka, jenž před smrtí odpřisáhl na kříž, že nikdy nic nepodvrhl a že mu také není nic známo o tom, že by tak učinil někdo jiný.