Tato památka, vedená v Nár. museu pod signaturou 1 A b 2, je tvořena jedním pergamenovým listem o rozměrech přibližně 22,5 x 33,5 cm. Mezi širokými latinskými řádky je vepsán český text. Původně tu byly čtyři strany vždy po dvou sloupcích písma, ale zachovalo se jen šest sloupců a ještě neúplných. Čitelné jsou: kapitola 12, z kapitoly 13 řádky 1--4, z kapitoly 16 ř. 28--33, z kap. 17 ř. 1--6 a z kap. 18 ř. 13--22.
Pergamen je pošpiněn, odřen a proděravělý, neboť ho bylo užito na vazbu knihy, a to "Disciplina et doctrina gymnasii Gorlicensis 1593". Největší poškození je pochopitelně při okraji desek, kde byl pergamen ohnut. Po jeho odtržení, jež musilo být prováděno velmi pracně a opatrně, zbyly na něm i pozůstatky vrchní lepenkové vrstvy.
Pravost českého textu měla, má a patrně i po uveřejnění této studie bude mít zastánce a odpůrce, kteří původ této památky přisuzují ovšem Václavu Hankovi v nedostatku jiného falsátora.
Latinské písmo je v tomto směru nezávadné, jak je obecně uznáváno. Je psáno inkoustem, česká verse je v barvě. Ductus i tvary obojího písma jsou totožné (Emler a jiní paleografové). Domněnka, že by toho bylo možno dosáhnout při psaní na podložce tak defektní, je absurdní. Tahy písma jsou plynulé i na zdrsnělých místech a v přehybu.
Užití barvy je logické, velké mezery v latinském textu rovněž. Účelem tu bylo učinit český text přehlednějším. Obdobně byl pořízen též Žaltář Vitenberský, nemluvě o glosách slovníku Mater verborum. Pokud se zdá, že některá písmena českého textu unikají této uniformitě, vysvětlujeme to tím, že písař byl omezován ve volném rozmachu a že se také jeho rukopis mohl během času poněkud změnit.
Zbývá tu ovšem problém grafitového -- tužkou provedeného
řádkování pod textem. Ale i odpůrci (Matoušek a Třeska,
str. 66 nn.) tu nevidí důvod k podezření, neboť tuhy
bylo užíváno již v 11. století. Kromě toho nejsou tyto
linky všude, ale jen na jedné stránce a ne celé (B
42--62) a také v textu latinském.
Za předsednictví W.W. Tomka byla pak ustavena komise za předsednictví A. Bělohoubka a V. Šafaříka; výsledky nebyly jednoznačné, ale Gebauer od dalšího hájení EJ upustil. Mezi odpůrce se pak zařadili F.X. Prusík (ČČM 1893) a V. Hrubý (ČČH 1917). Víra v podvrh trvá oficiálně dodnes, ač L. Matoušek a K. Andrlík našli v roce 1936 postrádané desky knihy, s níž bylo EJ strženo. Přesto napsali L. Matoušek a K. Třeska nový invektivní spis "Po stopách pravdy a podvodu" 1939. Tendencí spisu bylo dokázat odlišnost EJ od RZ a RK a tyto očistit. Nejnověji ovšem ani M. Komárek pravost EJ neuznává a říká ve Sborníku musea RKZ - dnešní stav poznání z roku 1969, že filologické slabiny Gebauerovy obrany jsou na první pohled zřejmé. Jako jeden ze dvou autorů této právě pořizované studie jsem věnoval několik strojopisů obraně EJ se zřetelem ke spisu Gebauerovu, k invektivě Matouškově a Třeskově a k paralelám EJ s pozdějším evangeliářem "Čtenie zimnieho času"; o tom bude ještě řeč. L. Skokánek se zabýval filologickou stránkou EJ také, ale hlavní péči věnoval hmotné stránce této památky a dějinám celého sporu, m.j. též jeho pozadí, jež pokládáme za povinnost aspoň v hrubých rysech zde osvětlit.
Gebauerova obrana EJ vyšla v roce 1881, poslední autorovy články k obraně nebo vysvětlení RZ a RK v roce 1879; v roce 1880 hájil Gebauer staročeského Mastičkáře (jenž je od té doby bez námitek uznáván). Potom už o pravosti RKZ a EJ pochyboval, když třeba v roce 1886 hlásal "Potřebu dalších zkoušek (chemických) RZ a RK". Pozoruhodné ostatně je též to, že ve svém spise o EJ nikde RZ a RK necituje. Důvod může být dvojí: buď již víra v pravost obou Rukopisů ochabovala, nebo je považoval vzhledem ke krajové, stylové a do značné míry též časové odlišnosti od EJ za neprůkazné. Doklady k EJ čerpal hlavně ze staročeské (a tedy většinou nepůvodní) náboženské literatury.
Tato změna Gebauerova vědeckého přesvědčení nevyplývala ani tak z jeho stoupající odborné erudice jako spíše z jeho osobního nepřátelství k Hattalovi. Tento horlivý obránce RKZ, Gebauerův učitel, který svého žáka často pronásledoval ironií, napadal jej i v otázce EJ: že prý, jde-li o falsum, musely by být i Rukopisy podvrženy. Z toho vznikl velký Gebauerův odpor proti RK a RZ, proti nimž již patrně připravoval útok -- ani ne tak po lingvistické stránce jako spíše na podkladě domnělých "koincidencí", shod některých tvarů RKZ se staršími Hankovými vydáními staročeských spisů. Protože EJ má skutečně některé shody s Rukopisy, "svezlo se" při tomto útoku na ně též a Gebauer celkem snadno od další obrany našeho evangeliáře ustoupil. Odborná i laická veřejnost ovšem nepokládala EJ ani zdaleka za tak důležité jako oba Rukopisy.
Změna Gebauerova smýšlení byla ještě posílena po chemických zkouškách pergamenu V. Šafaříkem a Bělohoubkem. Okolnost, že text je psán barvou, pod níž jsou grafitové čáry, byla hlavním důkazem falsifikátu. Dnes ovšem víme, že v tom žádný "důkaz" spočívat nemůže, že je to leda další důvod k chemickému zkoumání obdobně pořízených rukopisů, třeba vpisků Mater verborum. V. Šafařík projevil svým unáhleným verdiktem i svou nechuť proti Hankovi, Gebauerovi a Masarykovi, který nezakrytě doporučoval, aby tyto spory nerozhodovali čeští, ale němečtí odborníci v experimentálních vědách.
Pokud nalezneme ve dnešní odborné literatuře zmínku o
EJ, nevzpomíná se ani Gebauera, ani V. Šafaříka, ani
Třesky a Matouška, ba ani Šembery a Vaška, ale F.X.
Prusíka a jeho vystoupení v ČČM 1893. Ten chtěl tak
oplatit Gebauerovi za to, že neuveřejňoval v Listech
filologických Prusíkovy příspěvky. Z toho pak vznikla
prudká polemika; Prusík zle zkritisoval Gebauerovo
"Uvedení do mluvnice české" a dočkal se ostré odpovědi.
Vítězem v debatě byl ovšem slavnější Gebauer, ale
protože byl Prusíkův článek míněn jako jakási pomsta,
nemohl být na žádoucí odborné, objektivní úrovni.
Zde je nutno připomenout skutečnost zvlášť důležitou a pro zkoumání hmotné stránky EJ možná rozhodující. Na deskách, s nichž byl pergamen sňat, jsou dvojí otisky: jedny staré "pravé" a nové "falešné". Ty první nalezli už Palacký a Šafařík v Älteste Denkmäler (str.192), kdežto nové pocházejí od pozdějšího restaurátora. Uvedení dva buditelé mluví o slabých, ale jistých stopách a byli by si nepochybně též povšimli, že na vnitřní straně desek (III) je zřetelně vidět celou řádku (62). Takových případů je více. V době Hankově pracovalo v Museu několik restaurátorů, třeba spisovatel J. Pařík z Týnce nad Vltavou, jenž se takovými pracemi hojně zabýval. "Padělatel" prý písmo na pergamenu obtáhl, potom případně navlhčil a přitiskl na desky. Ale tu by se písmo nebylo vůbec otisklo, neboť by zatím zaschlo, anebo by se při navlhčování rozmazalo. Proto bylo asi užito nějaké průsvitné blány (membrány), na kterou se kopie písma mohla rychleji provést a s ní teprve dělány otisky na deskách. Že někde bylo písmo na deskách skutečně prováděno pomocí otisků, je dokázáno u otisku na desce I. u slova "imate" z počátku řádky 12, kde latinská písmena jsou dvojmo!
Pozdější otisky byly provedeny ledabyle, dokonce i na nesprávná místa. Třeba ř. 45 (Sloupce jsou číslovány I -- VI, řádky od 1 do 186) "atozlauize" = "ať oslaví sě" patří na str. desky IV, ale octlo se na str. desky I ! Pro tyto zmatky byly možná desky "ztraceny" na tak dlouho. Někdy se restaurátor snažil otisk vymazat, jestliže se mu nepovedl nebo přišel na nesprávné místo. Třeba v ř. 156, latinská verse "adannam primum" (ad Annam primum), česky "canne preue", = nejdříve k Annášovi; zde zůstaly jen malé stopy.
Proč je latinských "pravých" otisků více než českých, odůvodníme v kapitole o barvě, jíž byl psán český text.
Vnitřní strana pergamenu je restaurátorem mnohem více opravována než vnější. To je pochopitelné, neboť byla více vydána poškození lepením i odlepováním, ale písmo je i tak dobře čitelné.
Písmo EJ je různobarevné; hrála tu roli rumělka a sepie. První je těžší z obou, a tak mohl písař namáčet pero do nádobky hlouběji nebo jen na povrchu. Nejzajímavější je však slovo "umreti" z ř. 63, které bylo původně napsáno hnědě, ale pak přetrženo zeleně. Je to v EJ jediný případ, ač ovšem je i jinde hněď přikryta hnědočerveně, ne červeně. Původní barva tohoto slova byla hnědá, potom přišla zeleň, červeň tu není vůbec, a z toho plyne, že jí písař původně neužíval. Zelená barva však nekryje celé slovo, spíše jen prostředky písmen, jako by byly stínovány; u "et" vyznačena zkratka "X" a zeleň tu není vůbec. Tam, kde byla slova jasná, pracoval restaurátor málo nebo vůbec ne a vice versa, viz ř. 70 (zuetlo = světlo), 66 uzuisiti = vzvýšiti, 73 "imate" celý řádek 168, 169, 173 a latinské řádky 156, 157, 158 a 159; z toho zejména řádek 158 "quierat = který byl".
Je tedy absurdní, že by nějaký padělatel nejdříve napsal
celý text (snadné by to nebylo) a pak jej opravoval
různými barvami. Lze však s velkou pravděpodobností
zjistit, kde restaurátor své dílo začal. Asi na vnější
straně pergamenu, ř. 63, která je na začátku strany málo
poškozena. A je to právě ono slovo "umreti". Zelená
barva se mu nelíbila, proto ji zaměnil jinou. A další
důsledek: tvrzení, že text byl původně napsán směsí
červěně a hnědi, je mylné.
U barvy se však voda odpaří a pojidlo dokonale přilepí směs zrnek barvy k pergamenu. Povrch zůstává pak hladký a mírně lesklý. Otiskovat barvu EJ na filtrační papír bylo celkem snadné, ale věc se má zcela jinak při deskách, protože klih na nich je téměř stejné barvy jako písmo a uvolněné barvy by musilo být velké množství, aby byla patrná. Dále: čerstvý klíh se špatně spojuje se starou seschlou arabskou gumou, tvořící hmotu písma. Kromě toho jde o spis náboženský, častým užíváním zamaštěný a ušpiněný. Proto se klíh namnoze k písmu, jež je proti ostatnímu pergamenu mírně zvýšeno, nemohl ani dostat.
Po navlhčení povrchu se pergamen dal z desek odlepit, a přitom nemusilo dojít k porušení písma. Viz "Rukopisný kodex" sign. XVII D 19 v Nár. museu. Zde však jde o čistý a nezamaštěný pergamen, a proto je tu hojně neporušených slov.
Zbývá ještě otázka t.zv. difuse. Hmota písma může prostupovat klíh i pozvolna, tedy bez mechanických zásahů. Jde samozřejmě o dlouhodobý proces, trvající celá staletí. Snad nastal u latinského slova "cognovit", kde některá písmena chybějí. Stopy po nich lze zjistit metodou diferencování barev nebo fluorescenčním fotografováním, ale těchto metod nebylo u EJ dosud užito.
Možné také je, že s odstraňováním klihu byla stržena i některá písmena s desek. Vždyť EJ bylo již pět set let staré. A kdyby byl chtěl padělatel latinské písmo odstranit s desek stůj co stůj, mohl to udělat i jinak.
Vnější strana desek je pergamenem polepena celá, uvnitř byly záložky a konce pergamenu přilepeny tak zvaným papírem předsádkovým. Ten byl nejdříve navlhčen, potom předsádka odloupnuta. Stopy vlhkosti jsou tam dosud. Potom se strhl pergamen na vnitřní straně desek, někde snadno, někde i s klihem a se svrchní lepenkovou vrstvou. Vnější desky byly zbaveny pergamenu za sucha, lepenkové vrstvy tu nejsou dobře spojeny. U strany I lze rozeznat i směr, jak byl pergamen strháván. S počátku se odtrhne i podložka (vrchní, silnější vrstva lepenky). Ta však postupně slábne, až se pergamen -- lze tu mluvit analogicky o plátně -- strhne buď s klihem nebo bez něho podle toho, jak lne více k lepence nebo pergamenu (plátnu). Tím vznikají jakési klihové cípy, dle nichž lze poznat směr tahu.
Při takovéto práci pergamen (plátno) svírá s počátku co nejmenší úhel s lepenkou. U EJ se postupovalo od boční strany ke hřbetu. Lepenkové vrstvy zbylo na deskách dost málo, protože pergamen byl tuhý a bral lepenku s sebou; bylo těžké utvořit malý úhel.
Na hřbetě knihy zbylo nejvíce klihu, neboť pergamen se dříve odlepil teplotou a dotykem ruky, jež knihu držela. Je tu i vliv vlhkosti a teploty vzduchu, takže se pergamenový obal odlepoval i na jiných místech desek.
Nějaké dodatečné odstraňování klihu tu není nikde patrné.
Lesk českého písma je jiný než lesk nápisu a není možné, aby falsátor psal na pergamenu vždy ke kraji nápisu a s druhé strany pokračoval, neboť by to bylo pod drobnohledem patrné. Tahy písma by vždy nekončily po celé šířce při styku s nápisem, vznikly by i mezery a po případném dodatečném vyplňování by se nakupila opět barva a zasáhla by i nápis. Vše by se prozradilo. Nápis je neprůhledný, a pokud je písmo pod ním, objevilo by se jen fluorescenční metodou nebo pod stereomikroskopem.
Někde zmizelo písmo i s klihem (ř. 34 "uidite"), jinde je vrstva klihu tak silná, že se barva EJ od klihu vzhledem ani příliš neliší.
Tuhové linky: jsou jen u řádků 42--62 a jsou i pod textem latinským. Patrně jde o linkování provedené dodatečně.
Odstřižení pergamenu (v šířce asi 5 mm). Jde o boční stranu, zejména o IV. sloupec (chybějící) a řádku 167, kde lze nejlépe zjistit zbytky českého písma. Tvrdilo se totiž, že padělatel odstřihl část pergamenu proto, že tam byly jen zbytky slov latinských, nikde českých. Ale právě ř. 167 může pokračovat písmem latinským i českým; v prodloužení se jeví zbytky písmene "r" nebo "e".
Jiný "důkaz" podvrhu byl viděn z přílišné prý mezery mezi č. 62 a dolním okrajem pergamenu. Prý by se tam byl vešel jeden řádek českého textu, ale není tam. Latinský text tu má slovo "fikabo" (zkomolenina místo "honorificabo" = poctím a dále "turba ergo..." Ale na originále je pod "rb" kroužek, zřejmě od písmene "g" a následuje vlnovka nepochybně k "r" nebo "t". Lze tu s největší pravděpodobností restaurovat "grom" (hrom), neboť i v Ostromirově evangeliáři je psáno "slyša grom byst" (slyšel dav hrom). "Turba dicebat tonitrum esse factum, česky tu mohlo také být "dav die ježe grom byst" = dav říkal, že zahřmělo. Kroužek z "g" se zachoval proto, že toto písmeno bývá v EJ nad úrovní ostatních, nehledě ani k tomu, že řádky občas podklouzávají nebo přečnívají nad úroveň též jinde. To platí o latinském i českém textu. Kroužek nelze vysvětlit ani jako zbytek případných latinských "b" nebo "d" z latinského "dicebat"; tu by musily být mezi těmito písmenami tři mezery; ale je jich tam více ! Latinská písmena "b" a "d" jen zřídka dosahují horní linie malých písmen českého textu.
Latinismy byly v těch primitivních dobách, kdy se překládalo i velmi chvatně, aby si lidé rychleji osvojili znalost náboženských textů, velmi početné a jsou proto i v našem EJ. Chyb, které se do textu dostaly, bylo ovšem odpůrci plně využíváno k důkazu podvrhu, jako by se Hanka (nikdo jiný nepadá v úvahu) nemohl opřít o současný Nový Zákon atd. Byl by musil o těch nesprávnostech vědět a plně pochopit i jejich charakter. Mnohé chyby, mnoha neporozumění originálu přešla z EJ i do pozdějších evangeliářů, např. Olomouckého (1421), jejž Hanka prokazatelně neznal, a do Čtenie zimnieho času, viz dále. Závislost Ev Ol na EJ zjišťujeme zejména podle vydání F. Černého, Praha 1902, str. 188, 257 a 260, kde je totéž místo (12, 24-26 a 12, 34-36) opakováno. První passus je ze čtení v pondělí po Květné neděli, druhé na den sv. Vavřince a třetí na den povýšení sv. Kříže. Máme zde tyto zajímavosti:
| str. 188 | str.257 |
|---|---|
| ač zrno obilné vpadna... | jedno leč zrno obilné padna.. |
| neumřelo by | umrlo bude |
| onoť samo by ostalo | ono samo ostane |
| pakliže mrtvo bude | pakli mrtvo bude |
| mnoho ovoce přinese | veliký plod přinese |
| v životě věčný ostříhať ji | k věčnému životu střeže jej |
| mne následuj | mě následuj |
| tuť i sluha moj bude | tudiež i sluha moj bude |
| str. 188 | str. 260 |
| my slyšeli smy z zákona | my smy slyšali z zákona |
| kto jest to | který jest to |
| vece tehdy jim Ježíš | tehdy pověděl jim Ježíš |
| málo světla | malinko světla |
| choďte, doňovadž světlo máte | choďte, když světlo máte |
| v temnostech | ve tmách |
| aby jste | abyste |
Kontaminací těchto tří versí Ev Ol bychom dostali téměř EJ, ale tu je slovo za slovem archaičtější. Jaké vynikající znalosti staré češtiny by byl musil mít takový "restaurátor" ! U Ev Zimn času je to ještě zřetelnější. V Ev Ol si všimněme alespoň těchto rozdílů: EJ se samo, Ev Ol onoť; a v téměř pořádku velé ploda -- mnoho ovoce, veliký plod; v život věčen -- v život věčný, k věčnému životu; mene sleduj -- mne (mě) následuj; slyšachom iz zákona -- slyšeli (slyšali) smy z zákona; kto jest sij syn člověč -- kto jest to syn člověčí; reče že jim -- vece (pověděl jim) Ježíš; světu -- světla; ať jeste -- aby jste, abyste atd.
Zvlášť důležitý a příznačný příklad je chybný překlad "Nisi granum frumenti cadens in terram mortuum fuerit, ipsum solum manet..." v našem EJ "Ače zreno žitno padšie v zemiu umrelo budet". Vzhledem ke spojce "nisi", kterou překladatel nepochopil nebo pominul, vznikla tu chyba místo "umrlo nebudet". Tento omyl potom převzalo několik novějších evangeliářů. Je to myšlenkově hutné místo z Nového Zákona, vyjádřené podobenstvím, jež se blíží paradoxu. Časné hodnoty jsou podřízeny hodnotám věčným. Zrno se musí obětovat a rozdat, aby přineslo "velé plod", mnoho užitku.
Zde také napadal Prusík neprávem "zrno žitno", žádaje "pšenično" (frumenti). Ale na severovýchodní Moravě a ve Slezsku nazývají žito "rež" a pšenici neznají a první evangeliáře včetně Vídeňského a Rajhradského jsou bližší východu než západu naší vlasti. Kromě toho je "frumentum" odvozeno od "frug" a "fructus" a "žitno" patří k "žití, život". Je tedy překlad EJ velmi správný též po stránce etymologické.
"Ježíš skry sě ot nich"; žádáno "skry sě jich", opět neprávem. Vazba s předložkou je nejméně v osmi dalších evangeliářích, nemluvě o stsl. Ostr. Ostatně jiní naši badatelé (Herodes, Trávníček) považují vazbu EJ za starší nebo přesnější a také latinský text má "abscondit se ab eis".
Bylo by opisováním z mého Jazykovědného rozboru (hlavně na str. 232), kdybychom tu opakovali všechny rozdíly a volnosti EJ proti latinskému originálu. Jsou příklady neobratného tlumočení, např. "qui erat eum traditurus" (Jidáš) = jenže bieše jej predade; překladatel neznal latinskou coniugatio periphrastica. Snad i "nihil proficimus" = niče nepročinichom", ničeho nedosahujeme, v češtině je proti latinskému praesentu aorist; "cogitaverunt = poznachu, ve významu "pomýšleli"; ut det = "aby dast" asi místo "ať dast", zde vidíme kombinaci latinských a slovanských vět; proverbium = porekadlo, prit7ča, ač se dá vysvětlit i jinak než překladatelovou neobratností (Rozbor str. 335). Ale mnohem více je míst, kde si překladatel počínal samostatně a správně, a to i tam, kde teprve novější bádání osvětlilo jazykové zákonitosti. Uvedeme aspoň to nejmarkantnější: sinite eam = nechajte jejé; ramites palmarum = letorosly palminy (akus); důsledné užívání přivlastňovacích adjektiv; audierunt eum fecisse = slyšachu jej čiňúc (po slovesech smyslového vnímání); sermo Isaiae prophetae = řeč Esaie prorokova; ut impleretur, ne eicerent = aby naplnila sě, aby nevyvregli sě. Pasivum by tu byla hrubá chyba, třebaže je odpůrci žádali !! Celkem jsem napočítal přes padesát případů vzorně slovanského přístupu k textu. Společným znakem těchto shod nebo rozdílů je jeden pochopitelný jev; s nesnázemi se překladatel potýkal při momentech "statických", tam kde se pronášejí náboženské pravdy, poučení. Kde jdou motivy "dynamické", dějové, potíže přestávají.
Někdy čteme, že Hanka (ale i Dobrovský) měli po ruce texty, které jiným badatelům nebyly a možná ani dnes nejsou známy. Ale běžné mínění je, že falsátor čerpal hlavně z Ostroměřského evangeliáře. Kdyby tu bylo bývalo nějaké podezření, byli by Palacký a Šafařík takové hrubé analogie jistě odhalili. Vždyť ve svém vzorném, ba snad nedostižném vydání EJ (Älteste Denkmäler, str. 113 nn) přetiskli oba evangeliáře vedle sebe.
Ke srovnání doporučuji vedle svého Rozboru též K. Horálka, Evangeliáře a čtveroevangelia, Praha 1954, str. 78 nn a 119 nn. My se zde spokojíme konfrontací s Ostr. (Novgorod 1843), ač Palacký a Šafařík znali tento text již dříve. Uvedeme zde některá zvlášť zajímavá místa, ukazující rozdílný přístup k věci. Na prvním místě vždy EJ, na druhém Ostr: vece -- glagola (tak často); v EJ též "mluviti, říci, veceti", v Ostr glagolati; masť -- myro; chudým -- ništim; o chudých slušáse jemu -- o ništich pečaaše sie; měšky imaja -- račica; schova -- s'bljudet, pop -- archierej; den slaven -- prazdnik7; letorosly palminy -- věije ot fynit; král -- cěsar; niče nepročinichom -- nikajaže polza jest6 (důležité pro výklad -- mylný -- že v RKZ "plzeň, plzný" souvisí s e slovem polza); věru -- amin; střeže -- schranit6; dlžno -- podobajet6 + infinitiv; aby naplenila sě -- da s7badet6 se; rámě -- myš6ca (ale toto slovo je v Mater verb.); pročeže -- sego radi; otverditi -- okameni; zgoju -- vscelja; aby nevyvregli sě -- da ne izgnatni badat6; milovachu -- v7zljubiše; pasnicu -- lentii; porekadla -- prit6če; aby otázal -- da v7prašajet6; pokoj -- mir; zvítězich světu -- pobědich mira; objasňovach -- javich (smělý překlad!); vymiete -- unje jest7; poselnica dverná -- raba dver6nica; pozoruhodné je střídání tvarů od "tázati (sě)" = vztahovati odpověď z někoho a "v7prosit6" aj.
Podíl staroslověnštiny na počátky křesťanství u nás je již obecně znám a oceňován; ale nebylo tomu tak vždy. Dobrovský soudil, že stč. náboženská literatura čerpala především od západu prostřednictvím německých kněží a překladů z latiny. Z té prý kněží překládali, jak dovedli. Ale proti Dobrovskému vyjadřoval jiný názor V.F. Durych, K.R. Ungar, F. Alter (ve Vídni). V novější době hájila staroslověnský vliv u nás celá řada učenců od M. Hattaly a V. Vondráka přes J. Kvíčalu, F. Pastrnka, J. Polívku i samotného V. Jagiče až k představitelům nejnovější i dnešní slavistiky domácí i zahraniční.
Víme ovšem také o přímém působení stsl. na legendy o sv. Václavu aj; ještě více nám zde říkají Glosy vídeňské (Jagičovy), Pražské zlomky hlaholské, Glosy svatořehořské (Paterovy nebo Pražské), jejichž podobnost našemu EJ byla již častěji zdůrazněna a kde se potkáváme i s některými podivnými tvary blízkými našemu textu. Tato synthesa má ovšem blízko i ke složce latinské, totiž k Vulgatě (4.stol.), jež měla vliv i na řecký text, který byl předlohou Cyrilovi a Metodějovi při jejich překladech do slovanštiny. Zajímavé je i to, že právě Ev. Janovo má v byzanské recensi nejvíce reminiscencí z Vulgaty.
Přes to všechno se zdá, jako by naše věda při řešení otázek kolem EJ, které analysujeme, vůbec o stsl. vlivy nedbala, natož pak o zřetelné jihoslovanské vlivy. Ani Gebauer jako obránce, ani Prusík, Třeska a Matoušek a patrně ani Komárek nepřihlížejí k širším možnostem začlenění textu a vycházejí jen ze staré češtiny ať už doložené nebo restituované. Rozumí se ovšem, že nelze vyloučit výskyt staroslověnských tvarů ani v archaické češtině nebo v některých krajích naší země. Příchod Čechů nebo jiných slovanských kmenů od jihu zůstává stále v okruhu možností.
Přesto se domníváme, že jazykem EJ je v zásadě stará čeština, zápolící ovšem těžce s náboženskými termíny hlavně v liturgii. Tento stav, tedy promíšení vlivy latinskými i staroslověnskými, trval nejméně do 11. století. Kromě zmíněných již legend z okruhu sv. Václava byly staroslověnsky napsány na našem území např. Život sv. Ludmily (zachován v pozdějším výtahu), Život sv. Benedikta, Besedy na evangelia (= homilie sv. Řehoře) aj. To je důležité pro charakteristiku jazyka EJ. Nějaké přesně zjistitelné jihoslovanismy nebo "paleobulgarismy" ve výše uvedených náboženských spisech nejsou. Ačkoli chorvatští benediktini (glagoláši) v době sv. Vojtěcha u nás žili, nejsou ve stsl. textech žádné "kroatismy", ale v EJ ano, jak brzy uvidíme. Od roku 1032 kvetl známý Sázavský klášter. Do něho shromáždil sv. Prokop osmdesát mnichů, většinou "glagolášů" z ostrova Thonu neboli Pažmanu, ležícího poblíž Zadaru. Údobí 10. a 11. století u nás není již -- po rozpadu Velkomoravské říše a po vyhnání cyrilometodějských mnichů -- pod přímým vlivem staroslověnštiny a slavisté to již dávno zkonstatovali (Sobolevskij, Weingart, Vajs, Vašica, Havránek, Trávníček). Vzpomínáme i často citovaných slov Jagičových v jeho Entstehungsgeschichte, 2. vydání, str. 108, že staroslověnština byla u nás něžným kvítkem, který záhy uvadl. Večerka (Slovanské počátky české knižní vzdělanosti, Praha 1963) přímo říká, že bychom kolem roku 1000 nejspíše čekali charvátskou redakci náboženských textů, ale postrádá jí a mluví o přímé linii stsl. od Metoděje a Bořivoje; o "glagoláších" se zmiňuje teprve v souvislosti s t.zv. emauzským obdobím stsl. za Karla IV. neboť Sázavský klášter byl v roce 1097 zrušen a slovanské knihy zničeny. Také J. Fiala, Přemyslovské Čechy, Praha 1975 hovoří o spojení Sázavy s končinami charvatsko--bosenskými (str. 113), kde slovanská liturgie nepochybně existovala. V tomto směru tedy je akceptováno dosavadní českou vědou jakési vacuum -- a právě tuto mezeru vyplňuje nepatrný zlomek našeho EJ. A nevylučuji, že i nové zkoumání písemných materiálů rajhradských bude našim výsledkům oporou.
1) "sebesi, soběsim": tento druhý tvar dává odpověď
(ostatně samozřejmou) na otázku, jakého původu je
příklonka -se, si. Patří k téže etymologické rodině jako
staré ukazovací zájmeno "s6, sij, sen, sien" atd. O věci
uvažovali už Palacký a Šafařík správněji a hlouběji
nežli dnešní badatelé. Zda je starší zájmeno nebo
ukazovací slovce, nelze tu rozhodovat. V Älteste
Denkmäler se správně říká, že tyto formy se buď skloňují
nebo neskloňují, a dovozuje se, že tu jde hlavně o
srbské texty.
2) Aorist "dadech". Ve staroslověnském slovníku tento
tvar zachycen není. Patrně je to forma analogická podle
sloves thematických (nesech atd.). Také to mohou být
odvozeniny od druhotného základu "dad-". Viz Rozbor,
str. 113 nn. Forma má dvojníky nebo analogie opět u
jižních Slovanů.
3) Tvary ke slovesu "věděti, staré perfektum "vědě".
Proti "věmi" (= víme) je méně námitek, neboť je i v
stsl. Odpor vyvolalo "nevěsti" (on neví), ale ve
skutečnosti je to forma naprosto správná, neboť
athematická slovesa převzala v praslovanštině primární
koncovky při časování v praesentu. Byly tedy -mi, -si,
ti..., neboť dodnes máme "ty jsi", jež bylo během času u
ostatních sloves (thematických) asibiliováno) na -ši.
Také 3. osoba "jesti" je dosvědčena i v "pravých" stč.-
spisech a je ovšem také v RK. Že bylo "viem" proti
"vědě" (praesens proti perfektu) nepovažuji za jisté,
neboť protějšek k "věsti" (toto je původní a správný
infinitiv) je i "jiesti", v sing. 1.os. "jam6". Byly tu
tedy proti sobě základy "void" a "jed". Místo "věsti" =
ví je ve stsl. "věst7" s tvrdým jerem záhadného původu.
Snad byl přejat od zájmene "ty", aglutinací anebo měl
za účel odlišit formu od stejně znějícího infinitivu,
případně i plurálu od subst. "zvěsti" = známí,
zvěstovatelé (je i v RK). Neprávem pokládal Gebauer
formu "já viem" (věm6) nebo aorist "otvě" (odpověděl za
novotvary). V chorvatštině bylo "viest" = on ví ještě v
15. století (z původního "viesti"). Jako kuriositu
dodávám, že ještě Gebauer musil dokazovat proti
Šemberovi existenci athematických sloves v češtině !
4) budet, ostanet. I ve staré češtině byly nalezeny
takovéto archaismy, jež se odpůrci -- počínaje Gebauerem
-- snažili vysvětlit jako příklonku -ť, vysvětlující
slovce připínané ke slovesům. Lze se jistě odvolat na
"neboť" atd. V srbochorvatštině však žilo toto -t až do
17. století hlavně v náboženských textech a uvádějí se
tu právě ta slovesa, jež jsou i v EJ.
5) Rekosta, rejech: tyto na pohled dosti bizarní tvary považuji za zvlášť průkazné. První forma se ve stsl. vyskytuje a je patrně starší než pro EJ žádané "rečesta", jež je tvořeno podle aoristu 3. osoby "reče". Druhá forma patří ke slovesu "rejati, rejeti", jež ve stsl. není ! Myslím, že vyjadřovalo nedokonavý vid a dá se prostě přičlenit ke staročeskému aoristu "řéch", jenž je dobře doložen a jejž nalézáme i v RK. Sloveso "rejeti" žije dodnes v okolí Kotoru a Dubrovníku. Dokonavé "řéci" včetně aoristu "rekú" je v EJ na dva a dvaceti místech, "rejech" jen dvakrát.
Hláskoslovné a tvaroslovné rozdíly mezi oběma texty již vyplynuly z našeho stručného přehledu jevů v EJ; ale je poučné podívat se na některé odchylky v poměrech časových a vidových. V EJ jsou perfekta velmi vzácná a jen na místech (prišel jesi = přišel jsi a jsi tedy trvale zde), jinak je užívání preterit jednoduchých takřka monopolní. Hlavně silných aoristů ve "Čtenie" ubylo jak ostatně ve všech památkách z téže doby; jen "jide" = šel se drželo déle. Protikladů "reče -- pověděl" nebo "slušáše -- přieslušalo" jsem napočítal v EJ a ve "Čtenii" dvacet pět.
Čtenie je překlad vyspělejší, lépe přizpůsobený potřebám současnosti, věřících a pokročilejších společenských poměrů. Časový rozdíl obou překladů jsou tři století (nejméně). My se zde soustředíme na to, jak imaginární falsátor archaisoval svou předlohu. Zdařilo se mu to bez jediné chybičky.
Pravopis: jediná spřežka, jediné "h" za "g" nebo "rz, rs" za "r" by bylo pro padělatele smrtelnou ranou.
Hláskosloví: vytýkáme stručně stav Čtenie: Změna a--ie, e provedena, denasalisace rovněž, změna u--iu--i v EJ nikdy, ve Čtenie "vizi" často proti "vizu", vidím; difthongisace žádná, kontrakce na postupu; tak i skupina "št" proti "šč". Tato změna je ve Čtenie běžná, v EJ jsem zjistil jen jeden případ (knězi popští). Jerové změny jsou v mladším evangeliáři pochopitelně dokonány, v EJ jsou ještě zbytky těchto polohlásek. Označení slabikotvorných likvid jen v EJ (re, le).
Ve skloňování je ovšem počet odchylek proti skutečné české (a slovanské) důslednosti v textu ze 14. století daleko vyšší. Namátkou uvádíme "učedlníkóv", gen. pohřebu, akus. v Ježíše, oslíka; nom. pohanové, dativ "k Filipovi" aj., dat. plurálu "lidem". Zdánlivě tu vybočuje z řady správný nominativ "synové" proti "syny" v EJ, ale toto je asi instrumentál místy ještě staršího "synmi", jež však není ve staré češtině vůbec doloženo. OJ a MJ jsou v EJ zpravidla nesklonná, ve Čtenii jsou normálně deklinována. Duál ve Čtenii již pokleslý, např. "otpovědě jim" místo "jima" (dvěma osobám). Jmenná adjektiva v přívlastku jsou v EJ běžná, slovosled tu zachováván "dav mnog", ale v pozdějším textu nejsou zachována ani v náboženských ustrnulinách až na "veliky noci". Pozdější text má důsledně "syn člověčí", v EJ "člověč". Zájmeno "s6, sij" je v EJ sedmnáckrát, ve Čtenii v týchž odstavcích ani jednou. Místo starobylého "če" nacházíme v evangeliáři ze 14. století "nič, ničso" a podobně. V EJ je "ves", později "vešken"; správnější je starší "některí" proti mladšímu "někteří". Zájm. "jen" a "ten" jsou v EJ bez přívěsků, ve Čtenii je však "jejžto, této" a podobně. V mladším textu je strašlivé "tiežeš sě mně", v EJ je v takových případech vždy správný genitiv nebo akusativ.
Časování: Presentní sufix "-ši" ovšem ve 14. století -- až na sporné výjimky -- zmizel. Staré formy "jesti, věsi, věsti, dasi" nahrazeny formami sloves thematických. Ve Čtenii nalézáme "si", v EJ "jesi". K formě "nepostigú" předpokládáme ovšem primární "stigti, stici", tak i "otégti" (otázati se). Snad i "střieže" (střežil) bylo překladateli ze 14. století nesrozumitelné, proto "ostřiehati", proti "padšie" je "padna", proti "nepostigú" je "neoklíčily" (tmy) aj.
Slovesný vid: imperfektivní a perfektivní aorist "běch" a "bych" je v EJ i v RK přísně rozlišen; ve Čtenii jsou oba nahrazeny výrazným imperfektem "bieše" atd.
V EJ převládají jednoduchá slovesa (verba simplicia) nad slovesy s prefixy. Chceme-li, můžeme tu konstatovat "vyšší" civilisační úroveň překladatelů ze století čtrnáctého proti prostším tvůrcům ze starších "epických" dob. Takových dvojic jako "slušáše -- přieslušalo" jsem napočítal v porovnání obou památek deset. Archaická předpona "vz-" je v EJ třikrát.
Průkazná jsou dále zvláštní futura dokonavých tvarů, ale s významem imperfektním jako "neumyješi mi nogú..." = nebudeš umývat. Kopečný zjistil takovýchto dokladů ve staré češtině asi čtyřicet, v EJ, v tak kratičkém úryvku, je pět těchto forem.
Tvoření slov: V RKZ je hodně substantiv, jež můžeme považovat za "kořenná" nebo "základní", která jsou dnes většinou mimo užívání a jsou nahrazována slovy sufixovanými a třeba dále rozšiřovanými, jako třeba "vid" (základ jmenný i slovesný) a novější "viděnie", jež je také pro RK (Čestmír) žádáno. Tento vývoj je zřejmý též z porovnání EJ a "Čtenie", třeba "Judév" -- židovstva, znamie -- znamenie, sluga -- služebník. Celkem čtrnáct takových dvojic.
Staré formy přivlastňovacích adjektiv jako "palmin, papežin" ve "Čtenii" ovšem nejsou.
Ve stsl. máme (cituji v novočeské podobě) "osle, hříbě, jehně, kluse = koník otroče = dítě, kozle, ovce". Domnělý falsátor jen dvakrát zamířil a vždy byl úspěšný, neboť v EJ nalézáme "osle" a "griebě", kdežto ve Čtenii je "oslík".
Adverbia na --o jsou v RZ důsledně, v RK s převahou, v EJ rovněž důsledně, v Milostné písni krále Václava, jak již víme, jsou jen adverbia na --ě. V EJ se užívá důsledně předložky "iz", velmi starobylé; v RK je jeden doklad a ještě k tomu nejistý, ve "Čtenii" není z toho pochopitelně nic. Příklonka --že je v EJ nadmíru hojná, ve Čtenii tento úzus opuštěn. V EJ čteme "paky", v RK rovněž, ale ve Čtenii jen "pak". Stejný protiklad je "ače -- ač", odporovací spojka "ale" jen v mladším textu, ve starších, námi rozbíraných památkách stačilo "a"; "pakli" zřejmě mladší útvar, jen ve Čtenii.
Skladba: příklonka "--že" nahrazuje v EJ různé vysvětlovací nebo důvodové spojky a příslovce. V mladším evangeliáři máme za to "tehdy, ale, a, i" aj. Archaické "ne" je nahrazeno pozdějším "ale". Jindy je starší text bohatší než pozdější evangeliář, který má třeba universální "nebo" místo starších "bo, jako, ježe, pro to". Divný padělatel, který za jednoduchý vzor si vybral čtyři různé ekvivalenty, jejichž jemné významové rozdíly zde nebudeme zkoumat.
Materiály k souvětím podřadným jsou v našem EJ ovšem daleko bohatší než v RKZ, jak plyne z rozdílů stylu. Ale takový protiklad nalézáme, i když v menším měřítku, také mezi EJ a Čteniem. Toto má jednoduché "slyšiechu, že" (ve větách obsahových), v EJ je buď "ježe" nebo "jako", obé starobylé, ale i jinde bezpečně doložené. Nepřímé otázky jsou v našem úryvku ze "Čtenie" tři, třeba "otěž, co jsem mluvil", proti tomu v EJ ovšem "če". Syntakticky je vše správné, ale forma EJ je starobylejší. Ve větách žádacích je ve Čtenii užito vždy "aby", v EJ v těchto i účelových větách je opět větší rozmanitost: ať, aby, abychu, ati by". Je tu jemný rozdíl: věty s "ať" vyjadřují přání splnitelné, "aby" uvozuje jakousi obavu o výsledek. Věty vztažné: protiklad základů "jo, j6" a "ko, k7" atd. jsme již mnohokrát v našich textech ověřili. Také v EJ je tento rozdíl důsledně zachováván, tedy "jen, jenže, ježe" atd. ve vztahu volnějším, druhý základ ve vztahu těsném a ovšem též při otázkách. Ve Čtenii jsou tyto odlišnosti zachovány ještě dosti přesně, ale odchylky již nacházíme v témž evangeliáři na jiných místech než ve sledovaném úryvku, třeba "sémě, kteréž jest podle cesty" v Luk 8, 5. V EJ by samozřejmě bylo "jež(e) jest(i) dle cesty". Ve větách podmínkových převládá v Zimn. čtenii "-li" a ovšem "kto", jednou je tu starobylé "ač" na druhém místě ve větě (jedno ač zrno...) V EJ nacházíme "ač, ačli" pětkrát včetně jednoho porušeného místa, "kto". Jemný a důležitý rozdíl je tu v pořádku slov. Pro pisatele EJ bylo ještě živé tázací "a, če (a co)", ve Čtenii již nastala deetymologisace, proto zde ztratilo "a" svůj původní význam a mohlo být spolu s "č, če" na druhém místě ve větě. Značně mladší "pakli" jsme již vytkli. Také zde nastala velká změna významu, "pak" vůbec nebývalo časovou spojkou. Věty časové: Proti novějšímu nebo aspoň frekventovanějšímu "když", jež je v mladším evangeliáři na sledovaném úseku sedmkrát, nalézáme v EJ "gda, doňadže, doňudže, kegdy, jeli, jeda, jegda". Přitom je ve Čtenii "když" i na místech méně náležitých. "Když bieše miloval" (Ježíš) kde jde spíše o větu důvodovou než časovou; tak i v mladším evangeliáři "když světlo máte" proti EJ "donědže svět imáte", t.j. "dokud" (dříve než by vás pohltily tmy). I zde se projevuje uvedený rozdíl mezi větami původně ukazovacími a tázacími, mezi reálnem a návazností příčinnou. V EJ je užito (v RKZ též) časové spojky "kegdy", v níž doznívá význam "godina", tedy "kdykoli" (činieše znamenia), o ději opakovaném. Tak snad i v RZ: Vltava se rmoutí, kdykoli se vadí mezi sebou rodní bratři", ale zde to není jisté. Proti samostatně stojícímu "než(e)" v RK se žádá někdy "dřéve než" nebo "prvé, než". Toto "správné" uvození časové věty je právě v našem EJ, kdežto prosté "než" je patrně prostředek lidový, kdy se nedbalo latinského "antequam, priusquam". Věty místní: ve Čtenii čteme "kdež sem jáz, tuť". Ale není tu "ubicumque = kdekoli", ale reálný vztah "tam, kde..." Proto je správnější překlad v EJ se spojkou "ideže". Věty důvodové: Proti "by, proto" máme v EJ "jako", v této funkci vzácné. Bauer uvádí ve svém spise o vývoji českého souvětí jen asi 4--5 příkladů, ne vždy přesvědčivých. Přesné je "Béssus, jakž nerozuměl, vztáza..." z Alex.
Pěkné staročeské mediopasivní vazby jako "aby nevyvregli sě" (aby nebyli vyvrženi) byly též důvodem k námitce proti EJ; odpůrci vůbec neznali tento způsob pasivního vyjadřování. Ve Čtenii je už někdy změněn. Proti EJ "masť neprodade sě" čteme v novějším textu "neprodána jest". Mimo náš výňatek je ovšem "umrlec vynosieše sě".
Zajímavý je myšlenkový anakoluth v EJ "masť neprodade sě i nenie dána chudým". Rozumí se, že nejde o masť, ale o stržené peníze. Ve Čtenii je oprava "nenie dáno". Ale stejnou "chybu" má i Vulgata a řecký text. Omyl je prý i v nějakém vydání Bibl. Kral. "Padělatel" se zde tedy Čtenie nepřidržoval.
Slovní výraz: V níže uváděném výčtu, který je podáván z
úsporných důvodů je ve schematu, sledujeme na jedné
straně lepší porozumění textu a jakousi jeho
kultivovanost, ale i formy nepochybně novější a leckdy
snad i méně správné. To vše ve Čtenii. Citujeme na
prvním místě EJ, potom mladší evangeliář a připojujeme
nejnutnější vysvětlivky:
bieše prodade -- bieše proradce; poznachu = myslili; nepročinichom -- neprospieváme; a večeria učiněna -- vstachu od večeře; k činěnie -- abych učinil; vymiete (expedit) -- když je slušno, snad "slovně přijato", jak říká sám Hanka, asi k "vymásti" = být beze zmatku; peňáz -- peniez úskalí, na něž by falsátor narazil při užití slova "groš" bylo hladce obepluto; sláše sě -- dávachu sě; chudé imáte s sebú -- s vámi. Cizomluv, ale je i ve stsl. vsěgda = veždy; Jezusa dle toli -- pro Ježíše; ot mretvých -- z mrtvých. V EJ snad pozůstatek z pohanských dob, jako by se říkalo "z říše mrtvých", v pozdějším textu se jeví jakési zduchovnění. Zabili -- zahubili; dav -- zástup; letorosly (akus.) -- ratolesti; palminy -- jehnědové (mladší folklorní zvyk?) v stret -- proti; blagoslaven -- požehnán; spasa -- chvála; nadjide -- naleze; mir -- svět; paky -- opět; otvece -- otpovědě; věru -- věrně. V EJ máme asi ustrnulou první osobu od "věřiti" (Machek). Hanácké "věro" dokazuje domácí původ. Slovo velmi staré, není tu "věřu". Žitno -- pšeničné; predá -- ztratí; mene sleduj -- po mně jdi; tuť -- tudiež (složené a složité adverbium!) smúcena -- smutna; bude -- bydlí (manet). Snad je to v EJ praesens, neboť existovalo též imperfektivum "budieti"; predal -- proradil; pasnica -- prostěradlo; umyvadlo -- měděnicě. Zde by pomohla kulturní historie. Ve stsl. obdoba pro "měděnici" není, ač měděný koflík nebo okřín je znám. V EJ se snad myslí na nějaký jednoduchý dřevěný žlab nebo nádobu z pálené hlíny. K. Šimonu Petr -- k Šimonu ku Petru. Stylistický prostředek -- opakování předložek je i v RK, ne však v EJ a v RZ. Do koncae -- až do konce. Velmi zajímavé. V EJ je doslovně přeloženo řecké "eis telos", ale význam je " až do konce": (Kurz). Toto spojení je mladší. Porekadlo -- přieslovie. S tím měli staročeští překladatelé nemalé potíže (latinské proverbium). Ale latinský výraz znamenal "pověst, příklad, přemyšlenstvie, přieslovie". Později zvítězilo "podobenství". Ježe vyšel jesi -- žes vyšel; v nebe -- k nebi; pleti -- všeho tělesenstvie (dokumentuje staročeské s--kmeny jako "dřevese, slovese" v RK papež -- velekněz: zde neshoda i shoda, jde o kněze židovského. Drugý učenník -- jiný u.: velmi důležité. "Druhý" je v EJ, v RZ i v RK zájmeno ("jiný než já"), ve Čtenii se už chápe jako číslovka, proto užito jiného zájmene. V sieň papežinu -- v sieň biskupovu; chlapi i slugy -- sluhy i panošě (reminiscence na rytíře a jejich zbrojnoše); v skryti -- tajně; nemlevich ničego -- nemlevich nice (niče?). Záporový genitiv v EJ zachován velmi důsledně. Pristojáciech slug -- přistroje, Čtenie tu snad nerozumělo předloze. U dverí -- vrata aj. Pisatel Čtenie si asi nebyl svou věcí jist ani zde, snad nevěděl, má-li vyjít z formy "dřvi" (která je v RK a v polštině) nebo "dverí". Toto je starší, i když pravdou se zdá opak. Po zmizení jeru a změně "r=ř" (pův. dv6ri) se "dřvi" nesnadno vyslovovalo, ač je staročesky hojně doloženo, ale převládlo dnešní "dveře". Námitku, že tu Hanka čerpal z Ostroměřského evangeliáře, vyvrací RK, Sbyh.
EJ datujeme do 11. století, myšlenkové a částečně jistě
i výrazové jádro RZ a RK může být ještě starší, ale
opisy klademe do století čtrnáctého (RK) a dvanáctého
(RZ). Přihlédneme-li ke stylistické nebo žánrové
odlišnosti a rozličnému vzniku i účelu těchto skladeb,
vychází při jejich vzájemném porovnávání jen jediný
logický závěr: objeví se nějaké shody a nějaké rozdíly.
Místo podrobných rozborů, které jsme provedli jinde,
přikročíme zde k jakémusi přehledu, jenž se bude snad
zdát neúplný. Vycházíme ze vzorného soupisu slov, který
pořídili Palacký a Šafařík ve svých "Nejstarších
památkách". Na prvním místě uvádíme vždy EJ, na druhém
RZ, na třetím RK. Máme tedy např. (poznámky číslujeme,
viz závěr kapitoly).
1) i se složeninami, které v EJ nejsou;
2) lze někdy brát i za imperfektum, výpravný aorist "bych" v EJ
nedoložen;
3) v EJ cum historikum, v RZ rovněž, v RK 3x
podmínkově, u "kdaže" 2x podmínkově, 1x spíše jako cum
temporale;
4) vždy o vztahu reálném, souřadícím,
indikativním;
5) jen jednou v RK jako číslovka;
6) EJ s
nosovkou, RZ v analogických tvarech rovněž, RK bez
nosovek;
7) chodiachu, ale též činieše, tvary
přehlasované i nepřehlasované;
8) psáno vždy stejně,
nevíme, zda číst "i" nebo "j";
9) není to cum historicum !;
10) 1x "mene" jako akusativ, 1x jako genitiv záporový;
11) chystá se tu nová námitka?;
12) dle Stč. slovníku
tato forma, jež je asi nejstarší, není jinde doložena;
13) tvar "paky" dle téhož slovníku velmi vzácně;
14) bez
komponentu "naj";
15) zřejmě analogicky podle "těch,
jedněch, saměch" aj.;
16) tvar na -ej v RK 8x;
17) též v
plnějším významu "autem, ergo"; ve spojkách dodává
význam "quia, ut, sed, num, iam";
18) u sloves v EJ
častěji dlouhé "a" viz Palacký a Šafařík, str. 143;
19)
odchylně snad "ve mě", ale správně "ve tmách" i jinde
"v" nebo "ve" podle jerového pravidla; může to být i
starobylé "u" za "v, ve", srovnej i dosud žijící
"uvnitř" a "vevnitř".
Poznámka k autorství tohoto pojednání: Hmotnou
stránku EJ, pergamen, písmo i desky knihy, s nichž byl
text odlepen, prozkoumal velmi důkladně Ing. Skokánek,
který bohužel z našeho středu navždy odešel. On také
připojil mnoho cenných postřehů ke staroslověnštině a
církevní slovanštině u nás i k dějinám neblahého sporu o
tento nejstarší český evangeliář. Lingvistickou část
pořídil J. Enders, který také mluví v této studii v
první osobě, neboť jinak to nebylo možné.
V Malé Morávce 2.1. 1996.
Tento nadmíru stručný seznam literatury nemůže být ani
zdaleka úplný pro badatele, kteří se chtějí seznámit s
hmotnou a písemnou substancí EJ. Má sloužit jen jako
základní informace a východisko. Je sestaven v abecedním
pořádku.
J. Bauer, vývoj českého souvětí, Praha 1960
Kromě běžných zkratek RK a RZ upozorňujeme čtenáře méně
obeznámené s problémy Rukopisů a dalších domnělých
podvrhů s těmito zkratkami:
Čest -- píseň Čestmír z RK, epická skladba z doby ještě
"pohanské"
Jel -- píseň "Jelen" z téhož rukopisu a patrně z téže
doby jako Čestmír
Sbyh -- lyrickoepická skladba z RK z doby pozdější
MPKV -- milostná píseň krále Václava, báseň v próze,
pocházející asi od samotného krále Václava Prvního
MV -- Mater verbotum, jinak zvaná též Glossae Salamonis,
vpisky české, latinské a německé. Glosy "A" považovány
za starobylé, glosy "B", jichž je asi třikrát tolik, za
podvržené. Ve skutečnosti jen asi 20 vpisků je
pochybného původu.
Text EJ je otištěn téměř v každé monografii, která se
tímto thematem obírá, tedy u Palackého a Šafaříka,
Gebauera, Matouška a Třesky. Facsimile též ve strojopisu
Skokánkově. K Hankově "editio princeps" z roku 1828 nebo
1828 zde není přihlédnuto, neboť nebylo k ní kritických
připomének tak jako k jeho vydáním RZ a hlavně RK.
Poznámky 1) až 19):
EJ RZ RK a = ale, sed 4x nedoloženo odporovací nebo
vysvětlovací aby (ut) účelové 8x nedoloženo 1x účelové, 1x žádací
abychu nedoloženo nedoloženo
ač 4x nebo 5x nedoloženo 1x podmínkově aj = ecce, citoslovce nedoloženo asi 6x
(Flašhans) ať, ati = ut = aby nedoloženo nedoloženo
Bog (nominativ) bozi Bóh, bozi, též "pro
Bóh" báti sě 1 nedoloženo jen "boj" bojá sě nebo bojú
sě bě (aorist popisný)2 nedoloženo asi 7x přesně bo = enim, autem 2x přízvuk ! nedoloženo
nedoloženo předl. "k" 7x 3x bez odchylek k, ke, ku s odchylkami kako (tázací) jako v EJ kaký, tázací, vždy
správně kamo = quo nedoloženo 6x "kamo", nikdy "kam" Kda = cum, když3 význ. "když" kda, kda bych,
podmínkové če, čemu jako v EJ jako v EJ čiňu, oslaviu (1. os. sing.) nedoloženo srv.
"ustanoviu" čiňúc místo "činiec" nedoloženo pleňúcím,shoda s EJ? kněz (duchovní) 2x kněžna=dcera kn. kněz = vládce kto, komu (táz.,vztažné) nedoloženo jako v EJ, nikdy
"někto" dadech daste, dastě(?) da, dachu atd. dast, 3.os.praes. nedoloženo nedoloženo dav, dávenie nedoloženo dav = "tlačenice" dlžno (je třeba) + inf. nedoloženo dlužna oběť ! donědže nedoloženo nedoloženo doňudže4 nedoloženo doniž drug, drugý5 druhá druh, druhý dverí = dveří nedoloženo dřvi duše (gen.sing.)6 nedoloženo genitiv nedoložen Esaie prorokova Tetvy Popelova nedoloženo gda kda (psáno cda) kda,kdaž,kda bych Hierosolim aj.,nesklonné OJ MJ, skloňují se OJ i MJ se
skloňují chodiachu7 tvary přehlasované ! "pustiáše", jinak
přehlas. "I" slučovací, nový děj nebo nový předmět jako v EJ jako v EJ a v
RZ idu, ide idechu jako v EJ kolísá: i- nebo j- iměti, různé tvary8 nedoloženo iměti nebo jměti iže, jenže ( = který, jenž) nedoloženo nedolož., bylo by
"jenž(e)" iz (předložka) nedoloženo "z", ale i "iz" snad Čest
17,29 "jachu" ke "jmieti, jmouti) "je", bylo by "jechu" "jechu, vzechu"
aj. javno nedoloženo nedolož. "vyjevi" MPKV jáz (9x) nedoloženo jako v EJ; 1x nejisté
"já" jegda, jeliže (náležitě)9 nedoloženo nedoloženo jest, jestli nedoloženo jako v EJ jesum, jesi jen "sú" "sem, si" atd. juže (1x) "u" "juž" (12x) kegdy interativně kegdy, snad jako v EJ kehdy, iter. i
jednodobě -- li (příslovce, spojky) --l, --li u sloves -- li u zájmen a
sloves mě, mene 10 nedoloženo jen "mě" milova (aor. nedok.)11 jako v EJ jako v EJ mir = svět (obec?) nedoloženo mír = pokoj mně (při důrazu), mi nedoloženo jen "mě" mlevich + jiné tvary nedoloženo "mluviti" 2x mnog, mnozi nedoloženo jen "mnoho, mnohý" moj, moja, mojego (nestaž.) jako v EJ jako v EJ, ale i
staženo jeden kýždo prokný prokný; každý 1x; MV
prok ježe = že oznamovací nedoloženo že na (předl. = super) na = in, supra 1x = "nad"; jinak jako v EJ a
RZ nepostigú jiná primární slovesa jiná primární slovesa neže(li) srovnávací nedoloženo než(e) časově, 2x obako12 nedoloženo obak, obako MPKV on = ille ukazovací nedoloženo jen v příslovcích "onam"
aj. ostanet 3.os. bez t jako v RZ ostavu-u (ne "-ím") nedoloženo ustanoviu otázati 2x bez "sě" nedoloženo nedoloženo ostavite; chodiete ustavite, volte s -i-, ale i bez
-i- padše nebo padšie nedoloženo srv. smáhše; byvšie paky = rursum, opět13 nedoloženo paky = oplátkou ! po = předl. s lokálem po + dat., akus.
"po" převážně s lokálem potom nedoloženo nedoloženo pozdviženýma (očima) nedoloženo
jen "podvihnúti" poslednější (3.stupeň)14 nedoloženo
(naj) poslednější apod. prod...aj. bez zkratek nepravid. zkratky
nepravid. zkratky pristojáciech gen. 15 nedoloženo někdy shoda s
EJ pročeže (nepravé věty vztaž.) nedoloženo proče tázací; načeže jako v
EJ proň, naň16 nedoloženo -ň 1x v Jel. reku, rekosta, rejech 23x věcěti, govoriti řéci4x,vece 10x,hovořiti
1x -že, příklonka 77x 17 12x "Alt.Denk." 35x Flajšhans; též
-ž neurč. adj. v přívlastku shoda s EJ částečná shoda s
EJ stoja; a-ě u sloves 18 jako v EJ jako v EJ toli, tako, toliko nedoloženo nedoloženo, jen
"tako" předl. v,ve: ve mně, ve tmách 19 správně v, u, odchylky z důvodů
metra vědě, věmy, věsi nedoloženo nedoloženo vyšel jesi perf. náležité nedoloženo převážně
náležitě pusti vody (gen) nedoloženo odchylky, záporový
akus. vsěgda = vždy nedoloženo vezdy 7x, vezdě 9x na zajutrě nedoloženo raný, raně sebesi, sebesim nedoloženo obdobně "tisie" = tito si, sij = tento v tomto tvaru není sien ! svět = rada nedoloženo svěť = porada zvítězich vítěz (nejisté) svíceziti smúcena (mútiti) bez dokladu též "vymýtěno" Závěr:
Domníváme se, že tímto rozborem EJ jsme
dokázali jeho starobylou provenienci po stránce hmotné,
jazykové i trochu psychologické. Je třeba tuto památku
zasadit do údobí mezi památky staroslověnské, jejichž
rozkvět už pomíjel, a mezi literaturu, jež je pod vlivem
latiny a částečně němčiny a je za "pravou" uznávána. Je
to zkrátka památka se silnými vlivy církevně
slovanskými, a to nepochybně pod redakcí
srbochorvatskou. Vznik EJ nelze oddělit od činnosti
mnichů "glagolášů" pod vedením sv. Prokopa v Sázavském
klášteře. EJ tedy zaplňuje mezeru, jež byla dosud v
české vědě, obírající se dějinami nejstarší české
literatury náboženského charakteru.
A. Bělohoubek a V. Šafařík, zpráva o chemickém a
drobnohledném ohledání EJ, ČČM 1887
F. Černý, evangeliář olomoucký, (+ text), Praha 1902
J. Enders, Jazykovědný rozbor RZ, RK a dalších stč.
textů s nimi spojovaných, Praha 1993
J. Fiala, Přemyslovské Čechy, Praha 1975
V. Flajšhans, Podrobný seznam slov RK, Praha 1896
Jan Gebauer, Stč. zlomek Evangelia svatojanského a
filosofická svědectví o jeho původu, Praha 1880
J. Gebauer, Žaltář Vitenberský (nebo Wittenberský) +
text, Praha 1880
K. Horálek, Evangeliáře a čtveroevangelia, Praha 1954
V. Jagič, Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen
Sprache 2, Berlín 1913
J. Jireček, O českém prvotním překladu sv. evangelia a
obměnách jeho až do 15. století, Praha 1859
F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962
V. Machek, Etymologický slovník českého jazyka 2, Praha
1968
1
L. Matoušek a K. Třeska, Po stopách pravdy a podvodu,
Náchod 1939
F. Palacký a P.J. Šafařík, Die ältesten Denkmäler der
bömischen Sprachen, Praha 1840
A. Patera, Čtenie zimnieho času (+ text), Praha 1905
A. Patera, Glosy Mater verborum, (A a B), ČČM 1887
F.X. Prusík, 2 články o EJ, ČČM 1893
Sborník NM, RKZ, dnešní stav poznání, Praha 1969
Stč. slovník. Zatím O -- N a část P, Praha od r. 1968
A.V. Šembera, Dějiny řeči a literatury československé,
Vídeň 1858
A.V. Šembera, Libušin soud, domnělá nejstarší památka
řeči české, jest podvržen, též zlomek Evangelium
sv. Jana, Vídeň 1879
F. Trávníček, Studie o českém vidu slovesném, Praha
1923
A. Vašek, Filologický důkaz, že RK a RZ, též zlomek EJ,
jsou podvržená díla V. Hanky, Brno 1879
J. Vašica, Staročeské evangeliáře, Praha 1931
R. Večerka, Slovanské počátky české knižní vzdělanosti,
Praha 1963
M. Weingart, Rukověť jazyka staroslověnského,
Praha 1938