Co lze vytěžit pro Rukopisy ze Staročeského slovníku

PhDr. J. Enders

Jak známo, naplánovala Československá akademie věd nejdříve edici Sl od N do konce abecedy. Teprve potom má být přikročeno k vydání materiálu od A do M.

Rukopisné "podvrhy" a domnělá "falsa" s nimi sdružovaná nejsou ovšem do Sl zahrnuta. Chybějí zde také t.zv. Řehořské zlomky -- Greg --, o nichž zřejmě platí dávná slova Gebauerova, že " se tu jeví některé shody z padělaným Evangeliem sv. Jana, takže je třeba opatrnosti". Proto se nenalezne ve Sl třeba heslo pahuba, které je v RK, Čest a Jar a v Greg dokonce třikrát.

Jsem si vědom toho, že moje současná práce má své nedostatky a že může být podrobena námitkám. Materiál, který zahrnuje jen dvě litery abecedy a ještě neúplně, je k vyčerpání thematu zcela nedostatečný a ještě je štěstí v tom, že Sl neobsahuje jen holá hesla s významy, ale bohatě ukazuje každé slovo ve větných souvislostech. Četba Sl je ovšem značně stereotypní, je tu výběr ponejvíce z literatury náboženské, právnické, lékařské a přírodopisné. Jaké básničtější se jeví místa z legend (třeba z Kat),kronik (Dal, Pulk) a z napodobivé epiky (Alex) a mohou poskytnout některé doklady blížící se duchem Rukopisům.

Excerpta pořizoval jeden člověk, který je už na horší straně sedmdesátky, a proto jistě pominul leckteré důležité jevy, které by pro naše texty postihl jiný badatel s pomocí výpočetní techniky a za spolupráce s kolektivem. Zevrubná revise této studie a její rozšíření na veškerý staročeský lexikální materiál si někdy v budoucnu vyžádá objemné knihy, ba možná několika svazků.

Jiná výtka, s níž musím počítat, bude asi uplatňována proti mé nezcela přesné citaci. Recensent, bude-li jaký, bude kritisovat, že nedělám zřetelný rozdíl mezi doklady ze století 13., 14. a 15. Ale nelze tvrdit, že výrazy zdánlivě mladší neexistovaly už v češtině starší. A kolik ryze českých slov není ve Sl uvedeno, kolik je jich tedy nedoložených ba nemožných! Musíme též uvážit, že staré formy a slohové prostředky se od 15. století uvolňovaly (po náboženských válkách) a že tu ožívala slova i rčení z hovorové mluvy, z dialektů apod.

K uspořádání mých citátů poznámku: nejdříve uvádím pro rychlejší orientaci číslo sešitu, potom heslo Sl. Následuje pak výraz nebo slovní spojení, které je v Rukopisech nebo v jiné ze sporných památek a k němuž podáváme na základě Sl doplnění.

Pravopis a hláskosloví Tyto kategorie by nemělo smysl podrobně rozbírat, neboť jejich celkový obraz jsme již podali jinde. Také nelze zachytit veliké množství příkladů na jednotlivé jevy. Proto zde následuje jen stručný přehled:

Jev	RKZ	ostatní stč. liter.
změna e-o /év-óv	neprovedeno	střídavě
jerace	s odchylkami	s odchylkami
kontrakce, stahování	proved. většinou	proved. takřka úplně
přehláska a-ě-e	provedena neúplně	provedena úplně
přehláska u-i	neprovedena	na postupu
přehláska aj-ej	neprovedena	na postupu
změna ó-uo-ú	neprovedena	na postupu
změna ú-au-ou	neprovedena	později na postupu
změna šč-št	převládá starší stav	na postupu

Nepřihlížíme zde k výjimkám nadmíru sporadickým, třeba 19, poskočiti, poskoča místo poskoče, přech. přít. z Brn. nauč.

Se zřetelem k rukopisnému sporu si povšimneme některých spíše drobnějších jevů:

Nosovka e. Striktní pravidlo říká, že se mění v a před slabikami se samohláskou širokou a v ie, ě před slabikami se samohláskami úzkými, tedy třeba dosáhnúti, ale dosieci, vázati, ale viezti. V našich textech byly vzneseny námitky např. proti siehodlúhý nebo vieza (vázaje), tedy odchylně proti normě. Ale ve Sl nacházíme 12, osěženie: osažení, neosažený, osaženo, osažný (před původním jerem); 12, osieci: osáhli,osažen (osiežený a osažený se tu střídá); 13, othoniti: třěsú sě; 14, 948: odpřisahá i odpřiesahá -- v jednom a témž textu; 14 otsúzenie: síhl z r. 1464, starší bylo: siehl; 14, otznobiti: vězen -- to je hláskoslovně správné, ale přece uvádíme k viezti a vězniti, neboť byly kolem toho dohady; 15 paučina: vieznú (mušky v pavučině) uváznou; 15 pekelný: dosiehnúti; 20, potřasenie i potřesenie aj. RK se hlásí k východu našeho území, kde převažuje v těchto případech ie nad a, třebaže slovo síha = sáh se vyskytuje i jinde. Vývoj nosovek i jevy letmo zachycené v předcházející tabulce ukazují ovšem na rozdílnost jazyka hlavně RK proti ostatním staročeským památkám.

Palatalisaci (jotaci) nerozebíráme. Koncem 14. století je již málo značena, rozsáhlá depalatalisace již nastala. Kromě toho je velice pravděpodobné, že některé části RK byly přepisovány z archaické jednoduché ortografie.

Průvodní --e-- k slabikotvorným likvidám nalézáme v RZ a v EJ; psaní s ir, il je častější, je i v MPKV a v Lib. pror., nehledě k "pravým" stč. textům. Proti RZ (plezně, prevěnec, otvredi = otvrdí) lze postavit ze Sl. plet, které se musí číst plť, t.j. vor v seš. 16. Je to převzato z glosy MV, ze souboru uznávaného za pravý. Je to i plut v témž významu, které vyvolává vzpomínku na nejesum = nejsem v EJ. Není to snad omyl místo pleť, povrch kůže; to je ve Sl jako zvláštní heslo.

Obvlečena z RK vytkl Komárek jako nezvyklý způsob psaní. Ale Sl má takto transkribované tvary slovesa obvlažiti snad monopolně (12, osbožniti, osladčiti; 20, potopa, povětřie). Viz ostatně už 9, str. 220 nn, kde je množství dokladů na následovné obvl... tedy na stejnou skupinu hlásek.

RK Skř: je žádáno letěl, nikoli leťal. Tvar s a je analogický podle participií končících na -ř, -š, -č, kde je a náležité. Doklady na leťal byly již shledány, ale přesto upozorňujeme na visal 12, s.v. osidlo. Přímo leťal je 20, postrčiti.

Zvelbí z Lib. pror. bylo dlouho považováno za chybné místo častějšího a dodnes živého zvelebí. Námitka jistě již opuštěna. Viz i Sl 17, pohan a 20, postupenie. Stejné zmatky byly kolem správného a na Moravě dodnes běžného genitivu pogreba z EJ místo častějšího pohřbu. Viz Sl 17, kde je slovo zachyceno i jako feminium.

Předložka ku stávala ve staré češtině zpravidla před b, p. Toto pravidlo zachovává Sl téměř důsledně, ale na východě našich zemí zhusta neplatí. Ve Sl 19, postať: ku nápadu ku gradu z právnické literatury, Gradu ukazuje svým g ovšem na dialekt.

Místo střieže (ustřihl) žádáno střiže. To je častější, ač se dnes připouští i stejně jako í. Dvojtvar ve Sl 20, postřihač. Bylo i jménem osobním. Námitky byly vznášeny proti psaní polie (poloviny). Je tu asi vyznačeno měkké l'; tento úzus však brzy vymizel a v RK z něho nalézáme jen tuto jedinou výjimku. Býval to častý argument pro pravost RK. Ke srovnání Sl 14. otschylujúcí: zde psáno otschiliugiucieho z Žalt. Klem. Slovo asi bylo pro písaře k transkripci nesnadné.

Vícestvie aj., RK, druhotně palatalisované. Celkem bez námitek, ale ze Sl lze uvést v souvislosti se slezskými právními listinami 15 s.v. pět cisíc. Srovnej též hyperkorektní tiesař z Leg Kat místo císař.

Čestmír, jednou v RK místo častějšího (a prý správnějšího) Cstmir, Csmir. Ale derivátů a komposit s čest... je veliké množství, viz 16, str. 304--312.

Ves nebo ves = všechen. To je vážnější problém, neboť naši bohemisté přepisují vždy veš od Gebauerových dob bez ohledu na slova jako vesměs, vesmír, vezdy, vezdejší, ba i vesnice, na metathesi souhlásek v místních jménech typu Svébohy = Vsebohy nebo Svéjany, Vsejany (prokázáno už jinde). Upozornit je nutno i na nešťastné homonymon veš = obtížný, odporný hmyz. Pravdu má zřejmě Machek, který vychází z archaického v6 s nebo v6 s6 j6. Bylo-li skutečně někde někdy vyslovováno veš, bylo brzy nahrazeno složeninami všechen, všecek, veškerý. Sl má vesdajšie bez spřežek 13, otjieti, zřejmě novočesky přepsáno. Ještě důležitější jsou příklady na vesvět, zřejmě novotvar za starší ves mir, jejž nacházíme také v EJ, ale i v písni Hospodine, pomiluj ny. Další příklady: 12, ostrabovati -- zde veš svět, 12, osvěcovati (vesvět), 20, potopiti. Doklady pocházejí hlavně z Pas Muz, zde toto spojení časté.

Nepravidelnosti, ba chyby jsou v ostatní stč. literatuře u souhláskových kmenů mužských i ženských, ale také u všech zájmen, adjektiv, číslovek ... tak početné, že bychom k jejich shromáždění musili opsat velkou část Sl. Výsledek by tady byl pro "falsa" až drtivě příznivý. Co si o tom myslit, promítneme-li si věc do počátku minulého století, kde mnohé paradigmatické deklinace nebyly ještě známy!

Proti tomu lze ovšem obnovit starou námitku, že padělatel neznal stč. mužské u-- kmeny. O tom jsem pojednal stejně jako o jiných jevech v [4]. Poučný je však i Sl, kde je třeba 14, otvierati: lok. syniech místo synech; jinde je dokonce vokativ syne i dnes nepřípustný. K formě vrši v RK, Ol, je porovnání vršiech 15, pahorek.

Správné archaismy se ovšem i ve Sl občas objeví, třeba 19 poplužiem s.v. anebo 19 potočichu posel brzý s.v. posel. Komárek pokládá akusativ Kruvoj v Čest za velmi starobylý. K povšimnutí je dále 20, postolec: ten řemenec, ježto (sic!) jest u jeho postolec (střevíců). Archaický genitiv plur. postolec (jako třeba v RK Ben rozezlených muž) tu stojí asi kvůli rýmu. S takovými tolerancemi se ještě v této studii setkáme. U jmen zvířat se žádával t.zv. živočišný akusativ, rovnající se nominativu, ale o takovém pravidlu nelze mluvit: viz Sl 19, poroditi: poroditi koníka malitkého.

Jak jsme o tom pojednali v [1, str.62], žádal Šaur v diskusi nom. plurálu blsci proti RK Jar, kde čteme blsky . Je to asi i ve staré češtině vůbec akusativ ve funkci nominativu, ač se věc dá i jinak vyložit. Buď jak buď, zdá se nám nom. bleskové (Sl 20, posvietiti) ještě mnohem hrubším metaplasmem.

Proti MV se leckdy operuje "fantastickými archaismy" jako kony, tyky, kory (t.j. konev, tykev, kořen). Ale i ve Sl 16, plamen je u Štítného nom. plamyk zřejmě ze staršího plamy. V jihočeském nářečí existuje k subst. řemen deminutivum řemejček dodnes.

Za jednu ze základních námitek proti RKZ platí příliš častý výskyt adjektiv ve formě neurčité ve funkci přívlastku. Je ovšem třeba tento jev podrobněji vyložit, ale o tom jsme mluvili jindy. V "pravém" stč. písemnictví jsou taková spojení vzácná, ale že ve starším stadiu jazyka skutečně existovala, dokazuje i Sl, citující mnohokrát kultovní archaismus velika noc (např. 15, pátý nebo 19, pospolně). K srovnání též tučen mužík , botanický název 20, potočník. Takovýchto ustrnulin by ovšem při postupu do předchozích století stále přibývalo.

Gebauer [6, str.11] cituje a zamítá doklady na koncovku --ši v druhé osobě sing. praesenta. Jde tu o Arch. XIV a o slovesa potřebuješi , pochybuješi a věříši . G. opravuje tyto tvary na potřebuješ-li atd. Bylo to počínání svévolné a kromě toho závadné i po syntaktickém rozboru. Ve Sl tyto doklady u jmenovaných sloves nejsou, a tak se nabízí otázka, zda nebyl text s těmito inkriminovanými místy prohlášen za falsum nebo z jakých důvodů je Sl necituje. Prvotní přípony sloves v praes. byly -- o, ši, si, ti, t6, t7 , vě, va, ta, te, tě, my, te, ot jak dokazují naše texty, ač i oficiální mluvnice nacházejí některé zbytky tohoto dávného stavu.

Ze Sl lze vypozorovat rychlý úpadek aoristu a imperfekta. Převládá již složené preteritum (perfektum) nesl jsem , kladené bez výběru, ať tam prvotně patřilo nebo ne.

Další rozdíl proti skutečné staré češtině i vnitřní rozpor v našich odborných spisech vidím v tom, že se přiznává existence primárních sloves vrci, teti, skysti (vrhnúti, tepnúti, skytnúti) a presentní konjugace vrhu, tepu, skytu, ale neznají se formy trci, táci, stici, bieci s presenty trhu, tahu, stihu, běhu, i když tyto infinitivy působí dost bizarně a nezvykle. V našich textech jsou ještě relikty jiných sloves, ale ty zde neuvádíme, neboť nejsou zcela jisté. Sl, jak se zdá z materiálů dosud nám dostupných, má také jen táhnúti, trhnúti, stihnúti, běhnúti -- a také ždáti, ač v RK, Róže, je zřejmě nutno akceptovat žesti = ždáti, čekati. Příznačné místo, jak si v tomto směru počínají naši lingvisté, zejména vydavatelé starých památek, je ve Sl 17, podrhnúti z Jeron M 3b podtrhujíce, kde starý písař nadepsal gy (t.j. ji). Tím vznikla forma k podtrhovati, ač v textu, z něhož středověký písař čerpal, bylo zřejmě podtrhúce, tedy archaismus k podtrci. Další doklad Sl 20, podrženie: potržením přětrhú sě (futurum). Latinsky to zní concisione lacerabuntur z Mam Kap R 108b.

Znovu a znovu se potkáváme s námitkou proti tvarům bijú a pijú místo požadovaných bjú, pjú. Dokladů na širší formy bylo již shledáno (zejména v Ev. Ol) mnoho, a proto již doklady z této památky neopakujeme. Něco nalezl Flajšhans také v Ev. Víd. Sl však mimo to ještě uvádí např. 14, otsmieti sě nezabije, 14 oživiti já zabiji, 14 ožralý pijan, ač bylo ovšem i pjan, 15 pánost; dále 15 pátý vypije. Seš. 16, str. 197 nn. má mnoho příkladů s.v. píti; je též pijavica a OJ Pijata. 17, podnapíti sě: zde zapijí sě a podpij s koncovým í nebo ú, jež bylo vynecháno omylem 17, podpíti; 17 podstatně pijí, 18 popíti krev pijíce; 18 polície zabijí 18 pomiesti sě pobijete, doklad z Alex!

Aoristy typu tisknuch bývají pokládány za mladší, pro starší dobu žádáno tiščech, ale zřejmě neprávem, jde tu o vystižení vidu, viz třeba máchnu = máchl v RZ. Vedle již známého potaknu (přitakal) 20 potaknúti jsem ve Sl nalezl ještě 19 ponuknúti ponuknu a 20 potisknúti potisknu. Tamtéž potisknu(chu) z Baw Jetř, ač to lze opraviti také na potiskú sě (praes); 19 pospěšiti: lid padnu.

Odchylky v RK typu on prosie, trpie se v jiných sporných textech, zejména v RZ nevyskytují, a tak není třeba se věcí znovu zabývat. Jev se dá vykládat jako výjimka morfologická, jako počínající široká výslovnost v některých východních nářečích, zvláště v hanáčtině, jako -- místy -- přechodníky přítomné nebo jako podle Komárkova návrhu jako na grafický úzus; í psáno ie. Přípustný by byl jistě i výklad z hyperkorektnosti písaře, jenž považoval --ie za správnější a starší, byv k tomu sveden častějším výskytem této dvojhlásky na místech náležitých. Takových dokladů bylo již shledáno mnoho. Připojujeme Sl 15 patřiti ( = na něco hleděti) několikrát, nejde-li ovšem o přechodník; 18 pokusiti sě nepokusiesě země, 18 polukánie sedie i držie, 19 pořad držie sě.

V Jar 10, 14 káráno drúcě sě (k chlumku) a žádáno derúce k dráti, jež je ostatně v RK také; kratší forma je k dřieti. Námitku přebírá i Komárek, neboť (doklad obránců) dříti se v manželství ze slovenské národní písně by prý bylo na tomto místě v RK nevhodné. Ale Sl 13 oddřieti je ve významu násilně odloučit, odtrhnout.

Praesens zve (? -- není-li také zde starobylý aorist) vytýká Flajšhans jako chybné místo zóve. Prý se až v 16. století vyskytuje zůve, vše ve významu zvát, obsílat. Ale tato chronologie je mylná, viz Sl 14 ozvati se ozvu se, ovšem teprve z literatury českobratrské.

Místo imperativu pohovte v Čest (blízkost polštiny!) žádáno pohovějte. Polské gowič není aspoň v komponentu po-- ve Sl. zastoupeno, ale je tu opět z Akta Bratr 17 pohověti imperativ pohowjte a z archiválií ať nám pohovie zřejmě místo pohoví (3.os.plur.).

V RZ se mluví o směření, nikoli smíření rozvaděných bratrů, tedy o jejich porovnání nebo dokonce pokoření (jako ve stsl.). Ve Sl jsou z Žil citovány formy s i spolu s ie 18, pomířiti i pomieřiti.

Pleje z RZ Skř. pokládáno za novotvar proti pleve. Sl má na pleje pod heslem pléti dva doklady z Husa a z Lyra Mat., oba z rozhraní 14. a 15. století.

V RK Čest je chtějú, mělo prý být chtie. Sl 18 pokázati z Žíd správ. je sice až z 15. století, ale je tu chtějí, tedy po přehlásce ze starší formy. Ostatně i Gebauer cituje obdobné příklady, vždy však s í místo ú.

Aorist bojova (Sl 14, ottah) není týž vid jako poletova, poskakova z RK, ale přece tuto formu zaznamenáváme.

vymýtěno, prý chybně místo vymýceno, RK. Ke srovnání pohltěný, Sl 14 pohltiti, Orloj k 410 -- tvar z nářečí?

Búřa vstáše. Komárek ponechává bez námitek, ale Flajšhans tu chtěl mít vstanieše (RK, Jar). Flajšhans neví -- nebo se tváří, že neví -- že skladatel RK má v imperfektu n jen jednou (lsknieše). Vstáše je prý zaznamenáno až od r. 1421, tedy patrně od opisu Ev Ol. Matení základů stá-- (od stoja) a stan tu však bylo odedávna, viz třeba Sl 12 ostati: neostane, neostojí, nezastojí, sstojí, nezuostane. Tak hlavně v žaltářích.

V době úpadku imperfekta, který se projevuje už i v RK, potkáváme častěji zúženou koncovku --íše místo ieše. Doklady byly již častěji shledány, ale přesto zaznamenáváme k svícezíše, proměníše aj (z RK) třeba Sl 12, oslepiti rozumějíchu, 12, osvětiti Divíchu sě. Zde je pikantní to, že Vašek kdysi označil imperfektum diviechu (RK Jar) jako jediný správný tvar, na nějž prý Hanka přišel náhodou. A zde se projevila jakási filologická Nemesis. Dále 13 otdalovati sě: pálíše, 13 otchoditi: neotchodíše, 13 otnositi: odnosíše, 13, otmluvovati sě: bráníše sě, 14 otplata: nemóžíše (!); 15 pěchota: bíše (to je ovšem dosti časté), 18 pomrskati: se díše.

Přejděme jinam. Sedím ve fotelíčce, nenapadá mě ani jedna pomyšlenečka. Tak zešměšňoval Flajšhans ve svém dopise Zákrejsovi ml. dikci RK a pochládček v Jah. Čerpám zde z korespondence obou, zaslané kdysi na Strahov; její cena je dnes už spíše jen dokumentární. Nemesis opět zasáhla, viz Sl 19 pomyšleníčko což je myslím téměř totéž.

Deminutivum tělíčko z MPKV se i mně zdálo ve staré češtině neobvyklé. Nicméně nalézáme ve Sl obdobné útvary: 13 otnož: větvíčko, 17 pohodlíčko (tři doklady, ovšem pozdější), 18 pokojíček, 18 poléčko: políčko v Otc A i B, 18 polský: býlíčko.

Byly námitky proti kořennému substantivu i slovesu tah, ale je i ottah Sl 14, nikoli žádané ottaženie. Slovo panstvo (RK, Lud) pokládané ve významu panský stav za nestaročeské, má obdoby třeba v pekařstvo, kovářstvo Sl 15, pekařstvo. Námitky proti slovům militek a militka místo zmilitek, zmilitka nebo zmilitká sotva uznáme jako závažné, a to už proto, že lze i tato slova z RK někdy vykládat jako adjektiva. Viz Sl 14 ottušenie. Komárek sám oslabil kritiku tvarů z RK srdice, ložice, poukázav na piesnici místo pravidelného (?) tvaru piesnce. Toto však ve Sl vůbec není, ale delší tvar je v seš. 16 doložen asi desetkrát.

Někdy jsou námitky vyvráceny naprosto definitivně. Už jsme upozornili kdysi na nechvalný a na časovou spojku než (bez dřéve nebo prve než). Ale jsou také opačné případy: některá slova ve Sl nejsou, mohou být tedy označena jako "nedoložená" nebo dokonce "nemožná", ale žádné výtky nebyly dosud vysloveny. Takovým slovem je otecký v RK, Záb. Slovník přináší doklady jen na otcovský (seš. 13) a je jich tu celá stránka o dvou sloupcích a k tomu ještě otcovizna, otcovnost, otcovský, otcovost, otcovsky, otcovstvie, otcovstvo, otcový, Otcová (osobní jméno). Proč tomu tak je? Protože "pravá" stč. literatura skloňuje otec, otcě, otci nebo otcovi, plurál otci nebo otcové, gen. otcóv, otcóm kdežto starší a v RZ i v RK také doložený způsob je otec, otca, nebo otcě, dat. otcu plur. otci, gen. otec nebo otcév, dat. otcém atd. Protože se tu nikde neuplatnil komponent -- óv, ovi, nenajdeme jej ani v přivlastňovacím nebo dále odvozeném adjektivu. To je jedna ze stovek drobných, ale tím průkaznějších zákonitostí, na nichž stojí skutečná starobylost našich textů a které měly být již dávno vrženy na váhu.

Jedna z námitek až do omrzení opakovaných a ještě i podle Komárka jakoby rozhodujících bylo v RZ, v RK a v EJ (nikoli v MPKV) a podle jiných výmluvných kriterií v PP užívání adverbií na --o, nikoli častějších ve staré češtině na --ě. Je tu další doklad starobylosti jazyka, ať již vykládáme tyto archaismy jako dávné vztahové akusativy neutra nebo -- nověji -- jako stav předcházející t.zv. adverbialisaci doplňku (podle Trávníčka: kóň běží rychel -- rychlo -- rychle). Starší stav se udržel, jak jsme již častěji zjistili, na východě republiky, zejména na Moravě a ve Slezsku. Jdeme-li do minulosti, příslovcí na --o samozřejmě přibývá. Ve Sl nalézáme 12 osten: úsilno, 13 otiepka: ruozno, 13 oteslati: upřímo, t.j. přímo; 13 otevřieti sě rózno, 14 otplata: darmo, 14 ovšem: nebrzo, 15 pakli: neupřiemo, 15 peniez: darmo; 16 plně; plno, celo. Tento poslední doklad je z opavských právnických materiálů z 15. století; jistě se na tomto území říkalo tak i před rokem 1446; 19 porózno, poróznu, poruozno; 19 pořiedko; 20 pošepmo: šeptmo, 20 potok: plovmo. Ukazují sem i výrazy jako na koso, na šikmo. Při vyjadřování konkrétních vztahů se adverbia na --o drží vytrvaleji než u slov knižních, případně přicházejících ze zdrojů centrálních, vyšších.

Doklady ze Sl s tímto požadavkem většinou souhlasí, ale my trváme na širší definici: imperfektum od sloves dokonavých (teď se říká spíše "perfektních") může stát i tam, kde jde o děj sice ukončený, ale s důrazem na jeho trvání, větší místní prostor nebo duševní pochod. Nezapomínejme také, že obě jednoduchá preteria měla k sobě v češtině blíže než v jiných slovanských jazycích. Dokazuje to zejména koncovka v 3. osobě plur, která je ve stsl. a v ruštině --še v aoristu a --chu v imperfektu, kdežto v češtině vždy jen --chu, a to i ve starobylém RZ a EJ. Nevylučujeme také, že nepravidelného (?) imperfekta mohlo být v RZ a v RK užito z důvodů metrických, neboť v 3.os. sing. vznikal tvar o slabiku delší. Tento jev platil též v epice balkánských národů.

Středověká grafika mnohdy nedovoluje rozpoznat, zda máme v textu aorist nebo imperfektum. Někdy si také myslím, že vydavatelé přepisují text tak, aby vyhovoval jejich mínění o užívaní vidů ve staré češtině. Ale spolehněme se na transkripci podle Sl, neboť i tak nacházíme ledacos zajímavého.

Některé příklady na dokonavá imperfekta: Sl 12, osědlý: ďas vymiestáchu a najviece když kořen jednoho býlé vložiechu v chřiepě osědlému. To nemusí být opakování. 12, své tělo postem ostrážieše; 13 otdělovati sě: ukradieše sě, jinde ukrádáše sě, t.j. odlučoval se od lidí; 13 objetie: zvědiechu = dovídali se, zřejmě naznačuje delší průběh. 13, otkázati: celý den slova má otkazováchu, t.j. odpovídali haněním, důraz je tu na celý den, nikoli na opakované slovní projevy. 13 otkrýti: Liška tělo otkryjiešě (postupně, po částech). 14, oznámiti: oznámiechom sě (jednodobě, když jsme byli v Aquileji). Mimoděk vzpomínám na velmi známý řecký epitaf Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským.... V řečtině se praví aggellein, nedokonavě a přece perfektivně, nikoli sorist Aggeilon, jak se mylně opravovalo. 15, pásti: Když čtení skonachu (aor.), lid padnieše na modlitby (t.j. po celém prostoru, jistě ne jeden po druhém). 15 pekařstvie: pekaři potažiechu (t.j. táhli, pochodovali) za kuchaři a šafáři; 17 pokloniti: naklonieše (yderman sein Haupt), věcná souvislost zde chybí; 19 ponésti: nohové jej ponesiechu, totiž Bruncvíka, jednodobě, z rukopisu Baw. 19, posaditi: muži panny posadiechu, Dal, jiný rukopis má zsadichu, posadili za stůl, opět větší počet dívek a větší prostor. Zde je blízkost obou preterit navzájem dobře vidět, viz k tomu i 19, tamtéž, saditi je budeš t.j. sázeti. 19, ibidem sediechu (knížata) je sice pravidelné imperfektum, ale latinsky sederunt, sedli sú; 19 pozdraviti: pozdraviechu vespolek sebe = salutaverunt, o více lidech, ale současně. 20, poteti: Čechové Němce potepiechu (jiný text má pobichu), zde opakování vůbec nepadá v úvahu. 20, potresktati: pravieše. Verba discendi mají ovšem ve všech indoevropských jazycích pro tyto případy vlastní pravidla, bývají obojvidová. 20 potvořiti: Čecha zhubiechu -- každého? Jednoho za druhým? Jinde na témž místě: potvořichu, zabijiechu, mučiechu, tedy aorist vedle imperfekta, blízkost vidů. Jistě hodně záleželo na subjektivním přístupu autora textu. I to, že zde často citujeme Dalimila, má svůj význam, neboť tento vlastenecký kronikář je duchem Rukopisům ještě tak nejblíže.

Příznačné jsou též dvojtvary sloves modálných: možech i možiech, musich i musiech, chtěch i chtiech, bych, běch i biech. Tato slovesa lze ovšem označit jako bezvidová, z nichž se obě vidové větve teprve rozvinuly. Ostatně bezvidovými byla kdysi všechna slovesa, i slovanská,

Máme nějaká návěští, že se naši odborníci opět vracejí ke starší definici preterit jakožto forem čistě vidových: aoristy by měly být v zásadě dokonavé, imperfekta nedokonavá. Zatím upouštíme od polemického postoje, nechtějíce bojovat proti větrným mlýnům, které ještě nestojí -- a pokud ano, nevíme kolik zrn a jak hodnotných jimi proletieše. Zde by se znamenitě hodilo staročeské dokonavé imperfektum! Nicméně jsem shledal ve Sl v č. 12 až 20 mnoho nedokonavých aoristů, jež zde uvádím bez přesnější citace: střežichu, vedú, sledi (k sledovati), vláčichu, ostúpa, musichu, píssa, chváli, prosichu, trapita, viděste, vedechu, patřich, bich, pich, psach, bra sě, sadú, povieda, vise, tekú. Někdy je ovšem možné bráti tvar jako přechodník nebo praesens.

Předložka po: Sl 16 jestliže se pojí s akusativem, je proti našim textům ve smyslu určení prostoru a času celkem beze změny. Jednou je též po slovese pohybu k osobě nebo věci (jako v RK Jah doběhu po konieček). Spojení vypraviti posly po... (RZ) ve Sl přímou obdobu nemá. Dativní rekce je výhradně v RZ a ku podivu také v PV, kdežto v RK se po spojuje takřka monopolně s lokálem -- až na dvě výjimky, z nichž jedna je opravována razurou. Ve Sl je po s lokálem daleko více než s dativem a je to považováno za mladší, ač je v různých významových odstínech i ve starších slovanských textech; je i v Záb a v Čest, jež nemohou být o mnoho mladší než RZ. Pro detailní rozbor jsou naše texty bohužel příliš krátké. Ale nemohu se zbavit dojmu, že uvedené rozdíly mezi RZ a RK -- jež mimochodem řečeno jsou jedním z nejpádnějších důvodů pro zcela různý původ obou skladeb -- vyplývají spíše z různosti jazyků nebo nářečí v krajině, kde naše texty vznikly, resp. kde byly upraveny podle znalosti a zvyku středověkého textologa. V RZ čteme po zákonu, po rozumu, ale v RK po slově, po slovech v obdobném smyslu.

Kdysi se mnoho psalo o verši, v němž se praví, že Tataři křesťany... po sobě hnachu, prý místo správného přěd sebú. Ale námitka je už opuštěna. Náležitý výklad je u Komárka ve Sb. hnali je za sebou, jednoho za druhým. Na vypósobiti jež tento výklad výborně podporuje, jsem nalezl ještě jeden doklad ve Sl 13 otjieti: vypósobi = vyženu. Dále i 14 otpósobiti: Kateřina vypósobena (ze statků sirotčích).

Předložky dle a podle. Lze snad souhlasit s míněním většiny učenců, že staročeské i dnešní dle jednak vzniklo z dělja (ač v češtině nic takového není ve staré ani v adaptované podobě), jednak se objevuje v předložce podle. Ale významu secundum (t.j. v souhlase s ...) nepochází z této rozšířené předložky dekomposicí, protože i komponent dle musil mít svůj význam. Sl nám napomáhá tím, že uvádí v seš. 17 podle i jako adverbium. Je to samozřejmé, vždyť i dnes máme vedle v téže funkci. Původní význam tohoto po--dlě nebo pod6 16 je byl po délce. Slovník se vyslovuje pro čtení zisku dle v Alex BM 222 místo rukopisného po zisku dle. Ale Hankova konjektura dle moře (Kopečného ESSJ 2, str. 58) dle moře, dle dětí rehabilitována nebyla, o RK ani nemluvě.

Odchylná vazba z RK Jar naděja otstúpi křesťany místo normálního předmětového genitivu není ve Sl u tohoto slovesa ani u jeho vidových mutací zachycena, a tak je asi nutné stále vysvětlovati tuto odchylku jako východní dialektismus. Přece jsem však nalezl 13, otběhnúti: statek, kterýž jest otběhl člověk muoj, ovšem z roku 1481. Tamtéž otběhlý ve smyslu opuštěný.

Doklady na pohýbati s akus. už byly shledány a zjištěno, že to nemusí být latinismus ať starý nebo novější. Viz Sl 17 pohnúti (nebe i zemi) a 18 pomknúti: těch úmluv hýbati. Trochu veselosti vzbuzuje Slovník tím, že uvádí sloveso pohýbati jako archaismus, ač v mém bydlišti ho užívá běžně leckterý lesnický učeň.

Jedna z námitek proti EJ tvrdila, že v líčení, jak Kristus umývá nohy svým učedníkům, měl být plurál, nikoli duál. Šlo tu však o postupující jednorázový akt. Opačně ve Sl 14 otřiesti: s svých nóh prach, tedy více lidí otřáslo se svých nohou, když pospolu odcházeli.

V RZ počě kněžna, rozumí se mluviti: je to prý germanismus jako německé hub an (Flajšhans). Sl 16 uvádí pod počieti hodně přes deset dokladů: počeli sú ot mužóv starších, totiž zabíjet aj.

Oba uondána káral v RK Lud zejména Zubatý, jehož důvody z šetrnosti k zasloužilému učenci raději neuvádím. Slovesa tohoto druhu jsou ovšem stará, viz Sl 19 pondati, též nandati a sundati. V jejich výkladu ovšem nelze vycházet z nějakého ono dieti = udělat výkal (už proto ne, že dieti je přece zcela jiné sloveso než dati), ale z adverbií donad, otonud, otonavad, otonovad, onde, onady, Sl 13. Vondati je ve Sl 12, ošafrániti.

Také proti zájmenu s6, sen, sien, sij (všechny tyto správné, ač rozdílné formy v našich textech jsou) byly vyslovovány námitky. Proti ostatní stč. literatuře je jich prý příliš mnoho a v jednom nebo ve dvou případech prý vystupuje sien v RK ve funkci odkazovací, tedy jako ten, který. To je prý velmi vážná odchylka. Častá frekvence je tu však samozřejmá vzhledem k době, do níž naše texty klademe; v pravé stč. literatuře je arci toto zájmeno defectivum casibus. Ale ve starším jazyce byly poměry jiné a na Moravě v některých reliktech přetrvávají.

Toto zájmeno není ve Sl 12-20 přímo zachyceno, ale adverbia s komponentem --s-- jsou téhož původu; o prioritě příslovcí proti pronominům zde nebudeme spekulovat, je to stejný problém jak v zoologii, zda byla napřed slepice a potom vejce nebo naopak. Ve sl. 14 s.v. otsut a otsavad se uvádějí též příklady na označení místa vzdálenějšího, tedy ve smyslu odkazovacím. Patří sem i takové sic, sice a bylo asi dosti časté. Nemusilo vyjadřovat místo. On sic, on onak (říká) to a ono, Štítný Sl 20, potlačiti.

K problému existence stč. zájmena če, hojného v RZ, v RK i v EJ je třeba si všimnout adverbia pročež, ačkoli Sl dosud k němu přímo nedospěl. Vyskytuje se však ve Sl 14, otplatitit sě, Bibl. Praž; 14 odpočinúti, Spor; 15 peský, Akta Bratr; 14 otvracovati, Jeron M; 14, oznámiti, Bibl. Praž. Nejstarší je doklad z Jeron M a Spor duše s tělem, nejdůležitější pro nás Bibl. Praž. oznámiti, protože je tu podle transkripce Sl přímý doklad pro tázací pro če, tedy proč jako v RK Skř pro če žalostiva (dívka).

Proti tomuto zájmenu se odedávna bojuje, a to ne vždy vědeckými prostředky. Poučná je Gebauerova stať v jeho Skloňování, [6, str.464], kde se kromě formy č6 uznávají jen tvary čso, co a ce. Upozornil jsem již v [4] na tuto hrubou chybu našich lingvistů: považují pročež za útvar poměrně nový, ale jeho podobu vyvozují z jerového pravidla, tedy z proč6 ž6 stejně jako načež, začež! To je absurdní také proto, že příklonky --ž a --že máme dodnes; zkrácená forma nevznikla jerací, ale prostým odsunem koncového --e. Dále: ve staré češtině tvar č6 so nepochybně byl, ale nevěřím, že by se po odpadnutí jeru cso dlouho udrželo a že by dokonce dalo vznik útvaru čse. Ve starých dokladech je zřejmě nutné číst če nebo co, ba možná i čo jako dodnes ve slovenštině.

Doklady uváděné obránci na če mění Gebauer [6, str. 465] svévolně na pročže a čiež. Je to týž postup, jakého užil při mnou zde již citovaném pochybuješi a nepotřebuješi a při opravě vytržeš (meč) na vytřes nebo dokonce vytřeš a na tahnúc místo rukopisného tahúc v knize o časování, str. 257 a 255. Možná, že jej mrzelo, že v knize o hláskosloví na str. 400 zapomněl vyloučit předložku mezu (je v RZ), jež podle jeho mínění se přehlasovala na mezi; je to, mimochodem řečeno, asi omyl, neboť jde spíše o jinou formu bezpředložkového lokálu, jenž je tu jednou v sing., jednou v duálu.

Če se vyskytovalo i ve spojkách ače a leče, ba snad i v jiných. Pro první z nich uvádí Bauer, [2, str. 333] aj., že původní význam byl ve staročeštině jestliže a má pravdu, potvrzuje to také naše EJ. Ale vznik tohoto če vykládá Bauer mylně; prý vzniklo z indoevropského gue, z příklonky. Ta však musila dát ve slovanštině --ze, --z, --že, --ž, a tu jsme opět u cíle, neboť nalézáme opět dosud živé --ž, --že ve spojeních jako jestliže, pravdaže a mnoha jiných. Naše staré ače je nepochybně totéž jako stsl. ašte, jemuž věnovali J. a M. Bauerovi pěknou studii ve Slavii se závěrem, že to bylo slovce původně tázací: A co? Je to latinské ecquid a podobně. Viz i Stsl slovník, seš. 3.

Připojením --ž k tázacímu pro če dostáváme tedy pročež, které se může, ale nemusí stát i příslovcem vztažným. Tím se dosátáváme k problému t.zv. nepravých vět vztažných, z nichž máme v RK sporné načeže v Čest. Na čeže Čstmír vece (po slovech Vojmírových). Tyto věty se vyznačují tím, že uvádějí po vztažném zájmenu děj, který se proti předcházejícímu sdělení odvíjí teprve v budoucnu. "Panovník zde dal vystavět kostel, který byl poškozen za husitských válek" nebo dokonce "X.Y. se vrátil do svého rodiště, kde zakrátko zemřel". Přísně vzato nejsou tato spojení logická a někteří puristé se snažili -- asi tak před padesáti lety -- je ze spisovné češtiny vůbec vymýtit (Haller). Ve staré češtině však byly; v patnáctém století začínaly nejčastěji zájmeny kterýžto nebo což, Sl uvádí též odkuž. Podle Bauera však začínaly ve 13. a 14. století zájmeny ukazovacími (Vývoj str. 105). Myslím však, že jeho příklady se dají odvodit z prosté parataxe, že tu jde o dvě věty samostatné, za sebou následující. V latině, kde jsou věty se začínajícím qui apod. velice časté, v řečtině, v jazycích germánských je východiskem vždy relativum a slovanština se k těmto jazykům připojuje; ostatně lze i demonstrativum j6, jen(ž) chápat jako vztažné. Překládá-li tedy Flajšhans načeže německým worauf, nemáme co namítat.

Proti sousloví rozvaděma bratry z RZ jsou vyslovovány námitky co do významu (proti koncovce také, ale to zde nebudeme rozbírat). Sloveso prý znamenalo ve staré češtině usmiřovati. Problém komparsu (s)váda, vaditi se s někým, vaditi někomu je obtížný. Viz k tomu [4, str. 291]. Slovník uvádí 12, Osidlo: vyvaď se z osidla, 12, 657 rozvádce, t.j. sequester, oddělovač s.v. osnitel, smírce. Jsou tu tedy zachyceny oba významy, první z nich odpovídá RZ. Dále ještě 14 otsúzenie: aby vás Kristus od věčného ods. odvadil; 14, 1018 otvaditi, opak zavaditi, tedy vyprostit, opak uvázat, s deriváty; 15 pečeť vyvadit = sprostit závazku; obdobně 17, pohanstvo vyvaď z pohanstva. Potvrzuje se tedy naše etymologie ze stsl. vad7 = spřežení jako základu. To může být rozpojeno nebo znovu spojeno podle smýšlení obou nebo více partnerů.

Číselné označení tři sta pól sta v RK Ol má tuto podobu k získání náležitého rytmu. Obdobné je ve Sl osm: tisíc osm a sto (Pulkava) nebo 12, osmdesát: sedm a osmdesát mezi stoma let Pas Mus A 320.

Úsilno (násilím nebo pracně?), viz Sl osten, Alex V 432 contra stimulum (se vzpírati).

Ostřiež: takto v RK, Záb. Podle Flašhanse je ve staré češtině častější ostřieš, viz též Sl ostřiež a ostrovid. Koncové --š vzniklo mylnou etymologií z ostrý, správně je --ž, protože základem slova je ostřieci, tedy střežiti, být ostražitý. Správné psaní uvádí Sl ve dvou dokladech, nesprávné v šesti. Ostrovid znamená rysa nebo baziliška. První z těchto živočichů vidí dle staročeských autorů i skrze zeď. Je to trochu oporou pro náš výklad lysích zraků, lysích skoků v Záb., že i ve slovanštině byl kdysi lys = rys.

Zývati, pozývati: Viz Sl 12, osvědčovati: přizývány, samozřejmě i vzývati; 14 otzývati; 20 posudný: pozyvatelný.

Širý: žádáno široký jako jediné doložené slovo pro tento pojem. Slovník tam dosud nedospěl. Viz však slovo šironožci z Baw pod heslem osvoboditi.

Stan: nová námitka Šaurova, která nám jen přidělala zbytečnou práci. Sl. 13 otdati sě má stanoviště, složený sufix ukazuje na stáří slova. Sl 15 pastva: stany pastušie; 16 poběhnúti: Darius svých stanóv střeha z Alex; 19 popeličný: z Cest Mil dokladů jistě několik, např. s.v. postáti Malý stánek pod niemž (sic!) postojie, když déšť jde (rusismus?) to niemž je stejná odchylka, jaká bývá v RK místo žádaného nímž. Jak vidět, můžeme i my najít v jedné staročeské větě hned několi chyb. Stan jako celé vojenské ležení Sl 20, postaviti.

Popští kněží z EJ: doklad pro popa je několikerý, viz Sl 19, popský. Popovský je prý ojedinělé. Viz výše naši úvahu k otecký -- otcovský. Pravidlo o pozdějším užívání sufixu ov se uplatňuje i pro EJ.

Militek: viz výše. Je to asi starší než zmilelec, Sl 13 otevřieti.

Kyprý: Kyprá zemica v RK Kyt. Ve staré češtině to prý znamenalo rychlý!. Sl 13 otjieti sě: buďme kypři v službě Boží, nikoli tedy líní. Konečně by mohla být i země v RK personifikována s označením jako pilná.

Kot (t.j. kácení, pád dřev, stromů v RK). Podporováno heslem otkotiti, Sl 13. Ke kotiti je ovšem více prefigovaných sloves dodnes živých. V stč. byla frekvence tohoto slovesa zřejmě větší. Viz i pokotiti sě, Sl 18 .

Trut: 14, otrútiti aj. Zde mnoho derivátů. Význam je vždy omráčit, zabít postupnými údery. Též k 17 pohubiti. I to se váže sem významem jako RZ. MJ Trutnov -- nikoli ovšem Trautenau -- viz Sl 15, panovati. Doloženo v roce 1500.

Trčeti nebo trčiti. Zdá se, že mezi středověkými písaři bylo kolem tohoto slovesa dosti zmatků. Sl 14 odstrčiti: zde se mluví o námořnících, kteří se odstrčeli od břehu, a dále Sl 20 potržka, kde je též potrčka. Sloveso je příbuzné se strkati a znamená nesnadnou chůzi, pracný běh přes překážky, drobné kroky. O tom v [4].

Tasi (Luděk, Záb). Už víme, že to neznamená vytasit meč, ale seknout, tít. Souboj se už odvíjel, nemohl tedy Luděk teprve v jeho průběhu tasit zbraň. "Nedoložený" význam zde náležitý by byl Flajšhans nalezl ve Sl 14 ottasiti, přetasiti, protasiti, OJ Tas aj.

V RZ i v RK je celkem pětkrát slovo věhlas, věhlasný. Několikrát je odpůrci tolerovali, ale přece bylo pozastaveno v Čest. Věhlasno to v sukromí mluviti, věhlasno sě hotoviti na vsě. Ve skutečnosti je tu význam ten, kdo ví hlas, tedy kdo je rozvážný, umí dát ve shromáždění dobrou radu apod. Viz Sl 14, ottušiti, z Leg Kat.

Vet: stále vykládáno zcela špatně jako padělatelova reminiscence na ruské vot. Je to však substantivum odveta, náhrada, záruka. Také není z německého Wette. U Klareta je otvet a vet = vadium; otvetiti sě ve Sl 14 jako latinské talio. Kdyby byl Sl přihlédl k RK, nebyl by připsal otazník k významu náhrada.

Ještě horší nedopatření zaznamenáváme ve Sl 14 ova. To se zde pokládá za citoslovce, z něhož prý vzniklo zájmeno ov = onen. Ale postup byl právě opačný; zájmeno hlavně ve stsl velmi hojné, a že bylo i v češtině, dokazuje naše Lib pror. Zde se rýmuje s aoristem prorokova. Zdá se, že zájmeno bylo velmi oblíbeno právě ve spojení s aoristy tohoto typu, dělaly se tak snadné rýmy. Sl připouští -- velmi váhavě -- existenci tohoto slova v jednom dokladu.

Hlasonosný: viz výše. Ke srovnání slova jako plodonosný, ovocěnosný, Sl 14 ovocěnosný.

Chod: opět jedno z archaických kořenných slov, které fungovalo jako substantivum i jako sloveso. Je v RK, Čest a Záb. Je to dost nepochopitelná námitka už Gebauerova, žádalo se chozenie. Sl 15 památka: Chod do kostela jest památka a znamenie chodu mravného. Citát je z Husa, Flajšhansem s úctou i láskou vydávaného. Chod je tu v jedné větě ve smyslu fysickém i mravním.

Sieň papežinu, EJ: týká se to zde židovského velekněze, byly tu ovšem námitky. Slovo nemusí znamenat římského papeže, ale vůbec pontifika. Mohli tak být nazýváni i biskupové, viz Sl 15, papež.

Palováše: znamená v RK Jar samozřejmě upalovali. K tomuto základu též peleti sě, Sl 15 s jedním dokladem, ale příbuzných výrazů je mnoho.

Šedý: odpůrci uznávají jen šedivý nebo šerý. Ale viz šedivek Sl 15 pelikán, odvozeno jistě spíše od kratší formy. Poukazujeme též na starý šed v Malém stč. slovníku.

Lánie psóv, Čest: Sl 15 pes -- zlaje jako vzteklý pes Rok Jan B 15 a

Opěšalý, RK Lud. Námitka je snad již opuštěna, ale přesto viz Sl 15, pěší: Ostatně je slovo i přímo doloženo, Sl 11 se dvěma doklady, oběma z Troj.

Zloděj ve významu kradač. I zde byla námitka proti EJ, mělo by prý být tať. Slovo sice znamená i zločince vůbec, ale představa kradení převládá i ve Sl, viz 17 podál zloději vše zboží pobrachu a 17 podkopa, 18 pomluviti a doklady v Žil. Současně se mluvívá o lupičích.

Snahú: odpůrci uznávají jen snažiti sě a považují substantivum za pozdější deverbativum, ale i zde byl postup obrácený. Derivátů je ovšem více: Sl 17 poddaný: zde snažný, treskcete pilně.

Velmi povrchně si počínali naši oponenti při námitce proti slovu jeseň, tvrdíce, že ve staré češtině bylo jen podjeseň. Pravděpodobně nenalezli inkriminovaný výraz v kusém Gebauerově slovníku a tím jejich filologická práce skončila. Ale podjeseň (Sl 17) znamenalo častěji počátek podzimu, ale i podletí, předjaří. K srovnání též Sl 17 podzim, období před zimou, bezprostředně před jejím počátkem. A také zde přecházel význam na období po zimě. Projevuje se tu mnohoznačnost předložek po i pod. Je zřejmě nutno akceptovat u starých Čechů a nepochybně též u všech Slovanů tyto čtyři roční doby: vesna (jaro), léto, jeseň, zima (Morana, Záb).

Nešťastné jsou i stálé výpady proti plzný, plzňa v RZ, v RK i v MV. Spojování slovesa s ruským polza -- původně polehčení je stejně ostudné jako Zubatého ono dieti, ať to činí odpůrci Rukopisů nebo jejich obránci: i toho jsme již byli svědky! Základem slova je kořen plz, plž, plaz a výraz v našich textech znamená orný. Etymologie s deriváty ve Sl 16 s těmito kořeny, i když rozšíření na plzn zde uvedeno není. Je tu jen Plzeň s nejstarším dokladem z r. 1295 Plznam struxerunt Novamque nuncupaverunt, ač ovšem město je jakožto Plzenec mnohem starší. Plznúti t.j. uklouznouti je citováno jako vzácné, ale je od něho jen krok ke šťastnému skluzu, tedy k dobrým podmínkám k orání. Častější je plzký, ale s tímto sufixem dostáváme výraz vždy pejorativní, leckdy blízký slovu plzlý; je to vždy něco kluzkého, kde se lze posmeknout tělesně i mravně. Poučná je i zmínka Sl s.v. pluh, který se správně definuje jako dokonalejší oradlo proti starším radlicím, pro něž byla plzeň, plzňa nezbytnou podmínkou. Lašské plužič = prospívat, na něž jsem poukázal jinde, dokazuje, jak napadené výrazy v našich textech předaly svůj význam i pluhu, popluží atd.

Podnožú, instrumentál v našem Žalt glos bylo snad sice bez námitek, ale významné je, že tu máme patrně nejstarší formu -- ve femininu, ač se vyskytovalo i neutrum a masc. Viz Sl 17. Stejný nebo obdobný obrat podnožú nohama tvýma je i v jiných žaltářích.

Jarožir, os. jméno z RZ; námitku oslabil Komárek uvedením jména Ranožir, které je i ve Sl 17 pohajný.

Vražba, RK Jar působila vždy oběma stranám rukopisného sporu potíže, ale myslím, že zbytečně. Ve Sl sice přímý doklad není, ale je tu vražě, Sl 17, pohorčenie. Tomuto významu se vražě velmi blíží; jinde je v obdobných textech úraza a dokonce vražda, která skutečně mohla vzniknout omylem místo vražba. Náš výklad hanebná smrt, vedoucí k věčnému zatracení je tím podporován. Malý stč. slovník si tu nevěděl rady a uvažoval o významech pustina nebo věštba s otazníky.

Hromný: takto v RK Ol i Jar. Dnes máme z toho snad jen Hromnice, ohromný, pohroma. Sl však může posloužit dalšími deriváty, dokazujícími větší plodnost slova: pohrom, pohroměti, pohromně a pohromný. Hromný je výraz básnicky silnější.

Pahuba: Jak již řečeno, toto slovo z Čest a z MV ve Sl není, ale je v Řehořských zloncích. Ale pohuba, Sl 17 je dosti časté.

Huba: podle Flajšhanse nedoloženo; snad myslil, že ve významu lidských úst. Sl 18 pokropiti: zde užito o koních.

Kurva, vlastně hurva, MV: je to slovo původně německé nebo české? Sl 18 pokurviti, něm. behuren. Že je tu jen jeden doklad, mohlo by svědčit o tom, že slovo se teprve vžívalo vlivem němčiny.

Póla, t.j. polovina, RK Jar. Flajšhans mluvil o nedoloženosti a nemožnosti, Komárek zde mlčí; snad vypotřeboval při tomto místě energii na porovnávání citátu s Cest Mil. Slovník uvádí slovo póla z Leg Kat 2879, kde vydavatelé Spina a Vážný (i Machek) význam půle uznávají. Sl (18, pól) tu vidí spíše druhotvar k polici, ale to zase nahrává našemu výkladu RK Čest zastúpi jim úval na vzchod na pol (Vojmír Lučanům), tedy na rovinu (byli obklíčeni v kotlině). Snad je pól míněno původně jako polovina ideální (polomrtvý), póla by byla vhodnější, lze-li předmět rozpůlit. Viz polské pol, pola, polowa v podobných případech. Polský vliv na píseň o Jaroslavovi je dobře možný.

Pomiluj chuda... z PV: snad každý čtenář dá tento obrat automaticky do souvislostí s písní Hospodine, pomiluj. Ale přece nemusí být odtud vzato. Sl cituje 18, pomilovati: z Alb Ráj M 100a, kde se mluví naopak o lásce k Bohu.

Prnúti, rozprnúti z RK: na poprnúti byly doklady známy již dříve. Sl 19 má pod tímto heslem jen jeden s odvoláním na oprnúti = opříti se. V RK je toto sloveso i jako simplex, tam Sl dosud nedošel. Původní význam je přiběhnout, jak správně uvádí Malý stč. slovník, tedy prudce zaútočit na někoho. Předmětový pád s předložkou by byl tedy druhotný.

Porekadlo v našem EJ znamená podobenství. Výraz samotný ve Sl není, ale je tu pořéci 19, které teprve později nabylo pejorativního významu nařknout, něco klamně prohlásit. Původně to značilo ustanovit, určit (autoritativně). Tak se dobře dostáváme k EJ.

Posleda (vojév), RK Čest. Ve Sl není, ale ku podivu není proti tomuto slovu ani žádná námitka. Žije v podkrkonošském nářečí a bylo ovšem zpopularizováno spisovatelem J. Žákem v jednom jeho humorném vypravování.

Sténati: snad skutečně ve staré češtině doloženo není, viz Sl 20 postonayi a postonávati. To je ovšem zcela nepochybně denominativum ke ston. Významově se přizpůsobilo už velmi dávno.

Postúpati: námitka, že to v stč. neznamenalo postupovat vpřed je snad už mimo rukopisný spor. Nicméně upozorňujeme na Sl 20 -- postúpeno, t.j. jakýmkoli směrem, vpřed, vzad i do stran.

Vyšný (nebo vyšní): Komárek oslabuje výtku nedoloženosti poukazem na místní jména. Ale Sl 20 posúditi cituje rychtář vyšní ze Žil. Potvrzuje se pravidlo, že toto adjektivu, stávalo při předmětech neměřitelných.

Tahem: viz Sl 20, potah = tažení. Škoda na potahu od nepřátel z archiválií. Myslí se ovšem válečná výprava, ne snad kravské nebo koňské spřežení.

Prorado: RK, Jar. Zatím dokládá Sl jen abstraktní proradu, t.j. zradu. Viz i proraditi, Sl 20 k postúpenie z Ev. Rajhr.

Zamiesi, RK: také zde utichá hluk, který tu kdysi rozpoutal Gebauer, uváděje z Hanky koincidenci chyb s neexistujícím zaměšiti sě = zaškaredit se. Správné čtení je ovšem zamiesiti, zamíchat, též ve smyslu duševním. Sl 20, potupiti: rozličnost pokrmů smiesí smysl (t.j. rozum).

Hrubý: ve významu velký (RK) již jsme doložili. Viz též Sl 20 hrubý poval, velké pokácení stromů.

(H)osanna, Spasa blagosloven: takto čteme v EJ. Sl nás poučuje s.v. osanna, že slovo je doloženo v evangeliářích (neříká přímo v kterých). Je tu etymologické vysvětlení, že osanna znamená hebrejsky spása. V Ostroměřském evangeliáři (stsl), jenž mohl být padělatelovým pramenem, se nevyskytuje, ač mohlo být převzato z Ev Ol. a také v evangelické bibli z roku 1593, ale kontext je méně přesný. Uvažování o převzetí z novějších překladů nepřesvědčuje; znalost "padělatele" opět překvapuje.

Osmmezidcietmý, Sl 12: Z dokladů je pěkně vidět, jak se původní skupina hlásek idesietmý (není doložena!) měnila až na ezcietmý, kterou máme také v RK. Jenže je v incipitu, nikoli ve vlastním textu písní. Relikt dst je prý ve stč. ojedinělý, Sl to dokazuje na osmnádste.

Pristojáciech slug, EJ: odchylná koncovka nás tu méně zajímá, je asi nejlépe ji vysvětlit analogií podle těch, oněch, všech, jedněch, saměch, v nové době dokonce třech, čtyřech. Důležitější je podle mého mínění to, že náslovné při není chápáno jako předložka, ale jako příslovce. Dnešní přísedící je deetymologisováno; lze ho užít i tam, kde právě nikdo teď k ničemu a k nikomu nepřisedá, ale hledí si třeba výnosnějšího podnikání. Ve Sl 12 osoba čteme ostatní tu přístojící jako v EJ, totéž při heslu otmlúvati; Sl 14 otumřelý: v podobné funkci přiležeti. Asi lze i přiletieše z RZ se přiřadit. Možná, že bychom měli v EJ psát při stojáciech takto zvlášť.

Morena je sypáše v noc črnú, RK Čest. Sloveso tu bylo podrobeno asi pěti výkladům. Podle Sl 12 znamená osypati též obklopiti s odkazem na osúti, jež patří do téže etymologické rodiny. Tedy v RK oblékala, obklopovala? Ale překlad sunula by jistě též obstál.

Primogenitura v RZ a spory o ni. K učenému povídámí právních znalců ze [8] můžeme připojit podle Sl otec citát z Guall Ctnost K 140, kde se volně překládá per primogeniturae successum takto: lépe jest krále mieti po rodu dědóv a otcóv sešlých (t.j. zemřelých) než panským neb obecním volením. Pisatel sice polemisuje proti volbám státních představitelů tím, že hájí rodovou posloupnost, ale není tu ani slovo o právu prvorozených. Mluví téměř jako Ratibor z RZ. -- Také protiklad pravda -- křivda nalézá obdobu ve Sl 14 otsuzovati,Tkadl, kde jsou oba termíny za sebou uvedeny.

Gramatické odchylky kvůli básnické formě nacházíme v RK tam, kde je metrické schema náročnější, tedy hlavně ve Sbyh (srdice, ložice, válel bysi). Ani "pravá" stč. literatura se takovým licencím občas nevyhnula. Sl 13, otoček = otok, změněno na otček (jedovatě bychom mohli dodat, že také naši etymologové někdy básní, třeba při výkladu slova otec z ot7 k7 ). Otčec je básnický (?) novotvar mající za účel snížit počet slabik. Ve Sl 14 ottucha: zde zase slovo změněno na ottuch, aby se dosáhlo rýmu se slovem sluch. Význam je úleva, oddechnutí.

Množstvie Polan rozvaleno ve sně: RK, Ol. Tento obrat býval považován za vulgární. Ale ve Sl nacházíme takových míst více, která nepřipadala autorům nebo překladatelům nijak hrubě. Tak např. Sl 14, otvaliti: Bóh káže tvrdost srdce otvaliti; národ otvalen; Jindřicha...bychom otvalili; národ (od kostela) otvalen. Význam je odloučiti.

Trsť črná, Jar v RK: Starý Letošníkův výklad, že tu jde o rozhrnutí otýpky rákosu, nikoli rozštípnutí jednoho stébla, jsme již přijali a podepřeli dalšími důvody. Uvedli jsme, že touto rostlinou byl asi orobinec, Typha typha. Slovník nám dává částečně za pravdu, ač uvádí jiný botanický název třtiny nebo rákosu: palička, ulvetum, s.v. paličkový. Hojně roste při rybnících.

Letorosty palminy (akus) v EJ. Sl s.v. palmový, v Ev Ol a Rajhr., zde jsou ovšem již novější formy ratoraslé.

Ordálie v RZ -- plamen pravdozvěsten a voda svatocúdná. Jsou to živly očišťující. O vodě již dokázali tuto vlastnost starší obránci, opírajíce se o folklor. Voda se zakalí, ponoří-li se do ní něco nečistého. Že tato pověra není nic nového ani odjinud převzatého, dokazuje Sl 15, panenský: zde se uvádí v Lék Frant protiklad nevinnosti a hříšné ženy.

Upiechu sě vzhóru na stráň otsud: tak vykládám RK Čest, kde se popisuje zoufalý útěk zbytků poražených Lučanů před Čestmírem; přidání sě je jediná konjektura, kterou jsem si ve vydání RZ a RK dovolil. Šlo by tu o sloveso vypnúti sě, vyšplhati sě. I zde je text velmi sporný a bylo k němu podáno více výkladů, z nichž žádný plně neuspokojil. Ale možná, že ani reflexivum tu není nezbytné. Sl 14, popieti nelzeť nám než výše popnúti, chceme-li do nebe Hus, t.j. vzepnout se, vypnout se.

Chrudoš: Světe, div se! Vyskytuje se ve Sl počie jie všěch paní viece haněti. Ch. se tu ovšem neuvádí, ale Sl jej cituje v glose, a to je velmi výmluvné. Jde tu o známý výjev z Libušina soudu. Každý ovšem ví, že Chrudoš kromě RZ není nikde doložen, ani u Dalimila, z něhož je vzato citované místo. Jsou tři možné výklady, jak se toto OJ do Slovníku dostalo: Buď je to reminiscence na Smetanovu Libuši, případně Zeyerův Vyšehrad a glosátor si chtěl uspořit zbytečné vysvětlování; nebo je Chrudoš přec jen někde doložen -- není to tak absurdní, jak se zdá na první pohled. Traduje se totiž, že v Museu je uskladněno mnoho staročeských zlomků, jež však nelze pro přílišnou troskovitost vydat; Ch. je uveden též u Stanislava, Dějiny III, str. 138. A třetí eventualita: pisatel(ka) Sl tajně uznává pravost RZ. V tomto případě doporučuji zaslat do redakce Sl formulář přihlášky do České rukopisné společnosti.

Ale zakuklený "zrádce" jednotné fronty odpůrců nepolevuje (nebo má partnera) a cituje ve Sl 19 z Hrad Prokop 1b začátek Hankovy(?) interpolace (?) této legendy, kterou zde na místě ztracených veršů českého znění "dobásnil" Hanka, její první vydavatel. Otazníky jsou ode mne, uvozovky od J. Hrabáka, [7, str. 75]. Citát ze Sl zní jmieše...přátel ni prvních ni posledních, ale v sboží vše prostředních. Hanka tu přepisoval vsě a prostředniech. První z obou slov přepsal lépe, druhé hůře než dnešní edice. Další rozdíl je v tom, že H. tu mluví o manželích, Sl o přátelích. H. pak pokračuje a uvádí Prokopovy roditele. Upozornil jsem již jinde na to, že by měly následovat aspoň na některých místech Hankova textu duály, ale není tu ani jeden, ač tvůrce RZ, RK a EJ zvládal staročeská dvojná čísla lépe než všichni naši praví středověcí literáti dohromady; odchylek má velmi málo. Nicméně se považuje Hankův text za jeho nejzdařilejší falsum! Zdá se mi tedy doplnění přátel lepší než úvod o manželích. Osobně se mi zdá nejpravděpodobnější, že tu měl nešťastný buditel po ruce nějaký dnes neznámý staročeský silně porušený text, jehož doplnění bylo jistě snazší než toporná parafráze z latiny. Bylo by si tedy přát podrobnějšího vysvětlení celé věci. Nebude od místa zaslat redakci Sl ještě jednu přihlášku do ČSR k vyplnění. Protože jsme slyšeli a četli, že Sl zápolí s finačními obtížemi, promineme pisateli této stati za náležité ozřejmení celé záležitosti roční členský příspěvek.

Slovník tedy uvádí: (na prvním místě český, na druhém jiný slovanský výraz.

ze slovenštiny:
14, otvařiti -- variti, tj. odehnat, odstranit;
15 paskřit -- poškrda (pamlsek);
15 pazucha -- pazucha, podpaží.
z polštiny:
14 ozor -- ozor, jazyk, t.j. pátrač, hlídka;
ožiedlé -- ožrzedlé, límec;
15 patynka -- patnochy, dřeváky;
15 pazdero -- paždzioro, kousek pazdeří;
17 podskarbje -- podskarbie, úředník spravující královskou pokladnu;
18 póla -- polowa, pola, polovina;
19 posah -- posag, věno;
20 potočina -- potoczysko, bývalé koryto potoka

z ruštiny:
14 otřéci -- otróčet, vyloučit ze společnosti;
14 ozor-- viz totéž heslo v polštině;
15 pyl -- pele, žár, plamen;
16 pirožek -- pirog, sýrový koláč, Sl uvádí jako polské!
17 podrozuměti -- podrazumevať, rozumět textu;
18 pochrana -- pochorony, pohřeb;
18 pochytčiti sě -- chitka, magické zaklínání před lovem;
18 polúžený -- poludit, pocínovat;
19 posad -- posad, místní jméno;

ze srbochorvatštiny:
14 Ovančic -- Ovan, osobní jména (sem i Bubeneč, souvisí s ovcemi);
14 ožha -- ožeg, popálenina;
16 pladich -- pladan, talíř okrouhlá kost;
18 podbřinka -- brina, břeh (český výraz znamená nějakého živočicha, který žije pod břehem);
18 pokřimtač -- grinta strupaté zvíře

ze staroslověnštiny:
13 otčeslý -- otčesnosti, odštípnutý;
14 otřinúti -- otrinóti, odstrčit;
14 otstáti -- otstojati, být vzdálen;
14 ovně -- ov6 n7 , beran;
15 Pakoslav OJ -- pak7 , silný;
paskřit -- laskr7 d6, pochoutka, viz i slovanský výraz výše;
15 pazucha -- pazucha, též slovensky;
17 podrah -- {podrag7 , třepení;
pochotný -- pochot6 n7 , žádoucí;
povějě -- věžda, oční víčko

z církevní slovanštiny:
12 ostěha -- ostež6, plášť;
15 papúch -- papug7 , papoušek;
15 opěšati -- pěšěti, umdlévat;
20 pošmurný -- posmur6 n7

z dolnolužičtiny:
20 potrošek -- roztrošyš, rozsypat

z litevštiny (tedy z baltických jazyků):
oružie -- asprengti, vyzbrojit, výstroj.

Vliv litevštiny na češtinu byl větší, než si uvědomujeme. Svědčí o tom jednak výše již uváděná primární slovesa, jednak některá starobylá osobní jména.

Jeden z nejčastějších argumentů proti starobylosti našich textů říkal a tvrdí dodnes, že je v nich mnoho slov, které nejsou odjinud ze staré češtiny známa. Místo abychom tyto námitky počítali, zjistěme raději, jak se tento problém jeví ve skutečnosti. Poznamenáváme ještě jednou, že tu zkoumáme jen slovníková hesla od ortel k povolenie, tedy úsek velmi úzký.

Slova skutečně nedoložená v RZ jsou: osudie, ot (= otec), Otava, otný, paša (? pastva), plzňa, Popel, (OJ).

RK: oružiti, otecký, otpraviti, otřásati sě, otveceti, ozvučiti, pahuba, palovati, parob (jen parobek ve Sl), paroh (parožek ve Sl je), pěnec (?), pienati, plýti, plzný, podchlumie, podnebesie (podnebes ve Sl je), pohoviti, pochládček, pokrakovati, pomrzati, poplašiti, porubánie, posěkati (ve Sl jen posieci), posleda.

EJ: otveceti, oslina (?), Pascha, porekadlo

MV: oškrditi, oslopi, osudný, oženky, paličníci, paprať, paříze, peščera, pelest, Perun, pěšina, plamenník, plecník, plnolunie, plzný, počtáři, podlomek, podplamenice, Porvata, poskočníci, postřižiny.

Libušino proroctví: ovlásti
Tabulka doložených a nedoložených výrazů by podle našich kriterií vypadala takto:

skladba	výrazy doložené	výrazy nedoložené
EJ	36	4
RZ	13	7
RK	135	24
MV	70	21
PV	4	--
MPKV	4	--
Lib. pror.	8	1
Žaltář glos.	6	--
Hankova interpolace	3	--

Výsledek ukazuje velkou všestrannost MV, větší starobylost RZ proti RK a nepatrnou nedoloženost u textů náboženské povahy, jak je pochopitelné, protože tato literatura je ve Sl daleko nejvíce zastoupena. Mnohá slova hlavně z RK a z MV jsou t.zv. hapaxy (hapax legomena), tedy slova, jež jsou i v pravé stč. literatuře dokládána jen jednou. V MV jsou některé výrazy velmi odlehlé, ba temné.

Akta Bratr = akta Jednoty bratrské, 15. stol
Alb Ráj = Ráj duše z 2.pol. 14. století
Alex = Alexandeis, 13.--14. století
Arch = archiválie, většinou ze stol. 15, částečně i ze 14
Baw = sborník hr. Baworovského z 15. století (jazyk je však starší)
Bibl Praž = bible pražská, r. 1488
Cest Mil = Marko Polo, Milion, začátek 15. století
Dal = veršovaná kronika t.zv. Dalimila, počátek 14. století
Ev Ol = evangeliář Olomoucký, počátek 15. století
Ev Klem = evangeliář Klementinský, 2. pol. 14. stol.
Ev Rajhr = evangeliář Rajhradský, 1. pol. 14. století
Ev Víd = evangeliář Vídeňský z 1. pol. 14. stol.
Guall Ctnost, Jan Guallensis o čtyřech stěžejních ctnostech, 2. pol. 14. století
Hrad = Hradecký rukopis, sborník skladeb ze 14. století; v něm i Leg Prok, legenda o sv. Prokopu
Jeron M = o av. Jeronymovi knihy troje, rpk M z r. 1365 -- 1385
Klaret = glosář, latinskočeský slovník, konec 14. století
Leg Kat = legenda o sv. Kateřině veršovaná, z 2.pol. 14.stol.
Lék Frant = rukopisný sborník lékařský, 15. stol
Lyra Mat = Mikuláš z Lyry, výklad Matoušova evangelia, 14. -- 15. stol.
Mam Kap R = mamotrekt (biblický slovník) z 1. pol. 15. stol.
Brn Nauč = Brněnská naučení, právnický spis, 15. stol.
Orloj K = Orloj věčné moudrosti, rkp. krumlovský, 15. stol.
Otc = životy sv. Otců, 2. pol. 14. stol.
Pas M = Pasionál muzejní z 2. pol. 14. stol. (zlomek)
Pulk = Přibík Pulkava z Radenína, kronika králů českých, 1375 -- 1380
Rok Jan B, výklad ev. sv. Jana, Budějovice, 15.--16. stol.
Spor = Spor duše s tělem, pol. 14. století
Tkadl = Tkadleček, prozaická skladba, zač. 15. století
Troj = Kronika trojanská, z konce 15. stol., překlad z latiny
Žalt Glos = Žaltář glosovaný, z konce 13. stol (z toho 2 odst. "sporné"
Žalt Glos Muz = Žaltář glosovaný muzejní z konce 13. stol.
Žíd Správ = Jiří správcovna, konec 15. stol.
Žilin = Žilinská knika, právnický spis slovenský, český překlad 1473

I když jsou zkratky t.zv. sporných památek přátelům RZ a RK známy, přece je v rychlosti uvádíme:

PV = Píseň pod Vyšehradem, lyrická skladba zřejmě stará, ale prošlá pozdějšími úpravami;
MPKV = Milostná píseň krále Václava, skladba považovaná za veršovanou, ale patrně prozaická, z 1. pol. 13. století;
LP = Libušino proroctví, báseň česky veršovaná podle latinského originálu, asi ze 14. století;
EJ = Evangelium sv. Jana, zlomky stč. evangeliáře velmi starého, patrně z 11. století;
ŽG = žalář glosovaný, viz výše;
Leg Prok = domněle Hankova interpolace k uvedené legendě, součásti Rukopisu Hradeckého.

Zkratky skladeb RK nalezne čtenář v [3], [5] nebo [4]. Odkazy na odbornou literaturu jsou uváděny jen velmi zběžně. Bližší údaje o spisech, jež mají spíše povahu větších kompendií, jsou obsaženy v [4].

LITERATURA
[1] Almanach rukopisné obrany III. Praha, Neklan 1995.
[2] Bauer, F.: Vývoj českého souvětí. Praha 1960.
[3] Enders, J.: Rukopis zelenohorský a královédvorský. Kritické, nejdůležitějšími poznámkami opatřené vydání. Praha, Neklan 1991.
[4] Enders, J.: Jazykovědný rozbor Rukopisu zelenohorského, královédvorského a dalších staročeských textů s~nimi spojovaných. Praha, Neklan 1993.
[5] Enders, J.: Rukopis zelenohorský a královédvorský, vznik, styl a hodnota staročeské orální poesie. Neklan 1993.
[6] Gebauer, J.: Historická mluvnice jazyka českého. Praha, F.Tempský 1894--1898.
[7] Hrabák: Dvě legendy z doby Karlovy.
[8] RKZ - dnešní stav poznání. Sborník NM 13/14, 1969
[9] Mareš, F.: Marnost bojů pro RKZ. Praha, Osvěta 1933.
[10] Palacký, F. -- Šafařík, P.J.: Die ältesten Denkmäler
der böhmischen Sprache. Praha 1840.