Z činnosti České společnosti rukopisné

PhDr. J. Enders

Za klub se dostavilo deset až patnáct mladých a jako host přišel PhDr. Vladimír Šaur, CSc. z oddělení českého jazyka FPF Slezské university v Opavě. Akce trvala přibližně od 19 do 21 hodin.

Na úvod nastínil pan Barašík historii sporu o Rukopisy improvizovanou přednáškou, po níž následoval Endersův výklad o správnosti a důslednosti jazyka RZ a RK spolu s výčtem hlavních typologických znaků, jež řadí oba texty mezi ústní (orální) epiku a lyriku indoevropských i neindoevropských národů. Dle vlastního přiznání mluvčího by bylo možné přednést referát ještě mnohem delší a obsažnější. Potom seznámil přítomné Ing Urban se současným stavem sporu s přihlédnutím k Ivanovovým protokolům z kriminalistického ústavu a ke mnohým rozporům a nedomyšlenostem, do nichž se zaplétaly a zaplétají instituce na věci zúčastněné.

Z přítomné mládeže se nikdo k diskusi nepřihlásil, a to zřejmě zejména proto, že slyšela o problémech, které jsou jí velmi málo známy. Ale slovo si vzal Šaur. {\bf Nenavázal však ani slovem na některý bod z předešlých referátů ani na jejich obsah jako celek!} Ale ne, mýlím se: odměřil jejich trvání s minutovou přesností.

Nato přikročil k jakémusi protiútoku a dokazoval, že RZ a RK naprosto nemohou být staročeské. Za základ si vzal Jar. 235 a přepsal jej na demonstrační tabuli majuskulemi takto:

1. staročesky by muselo být "blsci". Tento postřeh je v zásadě správný, ale odchylku lze vysvětlit zcela snadno a dokonce dvojím způsobem. RK, jak jej máme před sebou, je přepisem staršího originálu a v něm mohlo být psáno "k" jako "c" (tak je tomu většinou v RZ). Protože se slovo vyskytuje několikrát i ve starších písních RK, je možné, že ty byly psány pravopisem jednoduchým; ale v době našeho opisu již znatelně převažovaly tvary s "k" nad tvary s "c". Proto máme i z příslušného skriptoria tvar mladší, neboť na něj byl písař plně zvyklý. Obdobný problém vzniká při transkripci několikrát se opakujícího slova "SBORI". Není to forma slovesná, ale nom. plurálu k subst. "sbor" = vojenský oddíl. Má se tu číst "sbori, sboři nebo sbory"? Problém, jenž dlouho trápil Flajšhanse, když byl ještě obráncem Rukopisů. V archetypu Záboje pravděpodobně "sbori" obdobně jako některé formy slova "uderiti" a "udeřiti".

   Druhá možnost: máme tu již novější formu, akusativ je vzat do funkce nominativu. I to lze akceptovat, neboť píseň o Jaroslavovi nemohla vzniknout před rokem 1241. Obdobné doklady nacházíme v Gebauerově Historické mluvnici II, skloňování, na str. 47nn. Je jich tu celá stránka, nejstarší pocházejí z 13. století, ano, z jeho první poloviny, tedy z doby ne opisu, ale vzniku "Jaroslava". Kdybychom jako proti RZK postupovali proti "pravé" staročeské literatuře, musili bychom ji zavrhnout celou, neboť odchylek proti deklinačním vzorům je v ní mnoho -- daleko více než v RZ a v RK, kde je počet vyjímek překvapivě malý, a to zejména v těch částech skladeb, jež máme za nejstarší.

   Z Šaurovy připomínky by se mohlo zdát, že "padělatel" vůbec nevěděl, jak se ve staré češtině tvořil nominativ plurálu mužských o- a jo- kmenů. Opíral se o jediný příklad. Takové počínání je nevědecké a musíme bohužel konstatovat, že obdobných případů známe z literatury odpůrců RKZ velké množství. Nestačí vytrhnout z textu jeden příklad a hned z něho sestavit námitku proti starobylosti textu, ale je nevyhnutelně nutné prozkoumat komplexně celý jev a jeho souvislosti. Neděje-li se tak, mohou být uvedeni na scestí jak s věcí méně obeznámení čtenáři a posluchači, tak i studenti, kteří o získání plné odbornosti teprve usilují.

   Drobná domnělá falsa jsou tu bez dokladu, jinde je třeba zkoumat problém takto:

   V RZ jeden doklad: "vsi údi", nikoli snad "vsie" nebo "všechny údy" a podobně, tedy forma archaičtější a "správná". V RK nacházíme tyto formy, jež žádá Šaur:
   

   • jasní helmi Jar 13,3
   • naši kroci Čest 16,7
   • kyji Ben 7,4
   • ledovití mraci Jar 15,7
   • žalostiví lesi (spíše možná "lěsi") Jel 27,20; horší čtení "ža lostní"
   • tmaví lesi Op 28,17
   • lesi miletínští Op 28,18 Takto u "lesů" tedy důsledně, poněvadž k nim má pěvec (nebo pěvkyně?) vřelý citový vztah, hledí na ně jako na živé bytosti.
   • těžcí meči Jar 13,2 Zde stará razura, svědčící o tom, že písař konfrontoval svou předlohu s jiným textem
   • plní tůli Jar 13,2
   • ruměnci Lud 18,15
   • hluci Záb 24,1
   • větři Jar 12,29
   • vlasi zlatostvúcí Lud 18,16
   • voji Záb 24,5, dále 24,16, Čest 14,21 15,16 17,1 Záb 24,11
   • vrši Ol 5,25. "Vrch"je v RK skloňován jako o- kmen i jako u-kmen.
   Akuzativ je brán za nominativ v těchto případech:
   • blsky Jar 12,30 , jak již citováno
   • uderichu rány bubny hromné Ol 6,1 (tak většina vydavatelů, ale můžeme číst i "bubni" a spojit "hromné" a "rány"
   • meče Čest 15,28
   • mraky Jar 10,26
   • voje Čest 14,16 a 14,32 Jar 9,2
   • zvuky Jar 13,5 (ale zde se lze uchýlit k obdobnému výkladu jako výše sub "blsky" 1
   V mnoha případech nám grafika RK nedovoluje formu přesně poznat.

   Mater verborum má "správné" tvary: kruši = fragmenta, obřědi (ne obřady). Výjimky jsou zde "ořechy" a "podvazky". Přihlédli jsme jen ke glosám pokládaným za podvržené.

   Převaha tvarů "správných" nad "odchylkami" je tedy zřejmá.

2. "BIU", což lze říci jako "bijú". Jen první forma je dle Šaura správně staročeská,jenže potom dostáváme verš o nenáležitou slabiku kratší.

   Námitku lze vyvrátit opět dvojí cestou. Při žádaném čtení "bjú" má verš skutečně jen devět slabik (obdobné je v RZ "ideže Orlicu Labe pie"), ale takových nesměrných deseterců nebo oktonárů je v celé staročeské literatuře velké množství, jen v Alexandreide je jich ke stu! Mimochodem: tyto iracionální útvary, jež jsou o slabiku nebo o dvě delší, případně kratší, by bylo možné opravit dosazením starších (a správnějších) forem z RZ a RK, jak jsem o tom již pojednal v jednom svém strojopise. I v RZ a v RK jsou takové metrické odchylky, jež se vyrovnávaly tempem při recitaci.

   Lépe je však číst skutečně "bijú" a obdobně i některé tvary slovesa "píti", neboť takový úzus v RK převažuje. Důkazem správnosti forem s "bi-u" může být konečně i to, že jich spisovný jazyk užívá dodnes, kdežto redukovaný kmen s "b6" (tedy s měkkým jerem) snad vůbec ani v nářečích žádné relikty nezanechal. Ve skutečnosti tu jde o dávné indoevropské základy (base) "bei" a "pei". Ty přešly v daleko větším počtu případů k formám s "bi" s "pi". Ve staroslověnštině je base plná i oslabená asi v číselné rovnováze, ve staré češtině mají "biju" a "piju" památky moravské nebo moravisující. V Evangeliáři Olomouckém jsou takřka monopolní. Kolísání tu asi nastávalo velmi často a snad i v týchž krajích podle toho, zda bylo "j" vyslovováno spirantně, souhláskově jako dnes nebo polosamohláskově. Mimoděk vzpomínám na "Puďáky" a "Půjďáky" z Holečkových Našich. Takto se lišila výslovnost téhož slova ve dvou sousedních vesnicích!

3. "V stany". Šaur tu nadhodil možnost spojení "do stan" nebo "do stanóv" (slovo je o-kmen i u-kmen), ale dogmaticky na takové námitce netrval. A to právem, neboť "v" se užívalo při rychlém a úplném vniknutí, kdežto "do" k vyjádření neúplnosti nebo pozvolnosti. Která předložka se hodí k popisu úderů blesků, jistě každý snadno rozřeší. Opakem je spojení "i do řad sě voje postavichu" taktéž v Jar., v. 63. Zde se žádalo "v řady". Výmluvné!
4. Další Šuarova námitka platila transkripci "w", ale je stejně nešťastná jako ty předchozí. Souhláska "v" se přepisuje v RK jako "v, u, w". Komárek soudil, že nahodile, avšak i to je omyl. Písař RK byl zvyklejší na latinu, a proto psal "u" nebo "v" na takových místech, kde se tyto hlásky vyskytují i v tomto klasickém jazyce (jenž vyslovoval "v" také biabiálně, obojretně jako stará čeština), kdežto v hláskových skupinách "českých" mají v RK převahu případy s "w". Tento úzus je zvlášť dobře patrný u zájmene "svój", jež významově i tvarově odpovídá latinskému "suus" a je tedy psáno s "u". Naproti tomu hlásková skupina "vst", jako zde, je v latině nemožná. Slova plnovýznamová i "gramatická" (jako předložka "v") bývala ve staročeských rukopisech pojímána jako pojem jeden; také o tom jsem připravil písemné pojednání se zřetelem k oběma Rukopisům. Pravidlo o transkripci slabik "latinských" a "staročeských" se uplatňuje asi v 80 procentech případů.
5. Slovo "stan" se podle Šaura vztahuje ve staré češtině k pojmům náboženským, nikoli světským (svatostánek atd). To prý u Tatarů nepadá v úvahu. Skutečně je "svatostánek" a podobně (tabernaculum) v našem středověkém písemnictví hojně doložen, ale zde toho nemusíme, ba nesmíme dbát. Jak často můžeme ostatně čekat "stan" ve významu RK, probíráme-li se stále modlitbami, žaltáři a evangelináři? Ve staroslověnském slovníku nacházíme význam "tábor". Tatarský chán měl možná několik "stanů", plátěných přístřešků; jak stanovali jeho vojíni, nevím. Viderint historici! Dále značil "stan" též "obydlí,sídlo" a dokonce i abstraktní "stav" (spravedlnosti aj.). Etymologicky znamená slovo místo, kde lze "stát, obstát, najít útočiště". Tak i Machek; Malý stč. slovník cituje obrat "rozbíti stan = rozbít tábor", kdy význam "vojenské ležení"by byl původní. Dle Holuba -- Kopečného tu nacházíme prastaré indoevropské slovo, viz "Beludžistan, Afghanistan, Kurdistan".

Závěrem upozornil Šaur na nově vyšlou knihu Syllabovu o Gebauerovi; jedná se prý v ní o těžkých duševních bojích, jimiž učenec prošel dříve, než odmítl Rukopisy jako nestaročeské. Je to v poslední době již po druhé, že je nám tento spis doporučován, a nevíme dobře proč. Přátelé Rukopisů vědí již dávno, že se takto traduje; vždyť máme k dispozici také starší vzpomínky M. Gebauerové a početnou protirukopisnou literaturu, kde se věc opět a opět řeší nebo spíše přepisuje. Osobně jsem dosti skeptický k "enkomiím", k oslavným spisům tohoto typu, maje na mysli "adulatio gliscens", jež podle Tacita odradila již mnoho vynikajících duchů od psaní dějin nebo memoárů o lidech požívajících povinné národní nebo státní úcty. Nepolemisuji proti Gebauerově vědecké poctivosti, ale jen letmo připomínám, že byly hledány též jiné příčiny jeho protirukopisného vystoupení, třeba nepřátelské vztahy mezi ním a Hattalou --- a byly uváděny ještě jiné důvody, proč celý neblahý spor vůbec vznikl.

Jak vidět, nebyly Šaurovy námitky nijak nevývratné; že s nimi nebylo v zásadě skoncováno ihned, mělo velmi prozaickou příčinu. V pokročilé večerní době počalo být v místnosti chladno.

Závěrem došlo k povšechnější výměně názorů na celou záležitost. "Musí rozhodnout a také rozhodne vědecká pravda". Jsou to stále časová, věčně platná slova. Ale nemohu nevzpomenout na krátký rozhovor, který jsem kdysi měl s jedním z členů Ivanovova týmu. Říkal jsem něco podobného, ale on odpověděl s úsměvem takřka shovívavým asi toto: "Ale kdeže! Dnešní učenci píší tak, aby se zavděčili dnešnímu politickému režimu nebo aspoň aby podepřeli svá tvrzení, k nimž dospěli ve svých starších pracích". To ovšem bylo v sedmdesátých letech. Ale je tomu jinak dnes?

Nicméně soudím z poctivého zájmu o problémy RZ a RK, jenž se zračil ve tvářích přítomných studentek a studentů, že dávné pořekadlo "amicus mihi Plato, magis amica veritas" dojde plného naplnění v jejich dalším studiu i v životě. Tato naděje se musí brát jako jeden z nepočetných příznivých jevů, které lze současně v našem státě sledovat.

Neboť cesta, po níž půjde národ v příštích letech, bude nelehká.