Ve sporu o rukopisy
III.

Podrobností a shod, vyznačených pod číslem 1., kdež musíme připustiti souvislosť literární, jest poměrně málo. Shledávají se zejména v epických básních o Oldřichovi a o Jaroslavovi ze strany jedné, a mezi historickými spisy staršími i novějšími ze strany druhé. Uznati se musí, že dvě nebo tři takové shody dostačily by k důkazu podvrženosti, kdy by při nich byl správný a bezpečný ten výklad, k němuž p. Goll vždy směřuje, že totiž básník přijal ty podoby a stejnosti od Hájka nebo od jiného spisovatele ještě pozdějšího. Avšak takovýto výklad ani v jediném případě nemá převědčující moci, nýbrž v každém případě, které dosud byly uvedeny na přetřes, jest vždy rovněž tak možný, a větším dílem i mnohem pravděpodobnější výklad jiný, buďto že Hájek bral z básně (kupř. že z Výhoně Duba udělal si Berkovce), anebo že starý básník i pozdější prosaisté čerpali ze společného pramene, a to nejspíš ústního, zejména z pověstí o bojích s Tatary na Moravě.

Naproti takovýmto výkladům, příznivým RKmu, pan Goll opětovně staví asi toto nebo tomu podobné rozumování: RK opěvá také příběhy, o kterých nevědí starší domácí prameny, dobou jim bližší (tak vládu Jaromírovu, vítěznou bitvu křesťanů pod Jaroslavem proti Tatarům na Moravě). RK teda v těch věcech má starší prameny proti sobě. O panování Jaromírově dověděli se čeští historikové teprva v XVII. a XVIII. století z cizího svědka, Dětmara Merseburského, a poněvadž křesťané v Moravě proti Tatarům žádné bitvy nevyhráli, vymyslili si ji patrně teprve ti spisovatelové pozdní, kteří o ní vypravují. A tak v obojím případě básník musel čerpati ze spisovatelů, kteří žili v posledních čtyřech stoletích, a nemohl sám žíti před pěti sty lety.

Zanechám zatím stranou nepravdy ostatní, které jsou obsaženy v praemissách tohoto složitého sousudku, a chci zde upozorniti toliko na to, že ku platnosti činěného závěru náleželo by také předpoložení, že o čem svědkové blízcí nic nezaznamenali, to se ve skutečnosti ani nestalo, anebo aspoň že o čem blízký svědek nevěděl nebo nepsal, to nemohlo býti za jeho času ani jemu samému, ani také nikomu jinému povědomo. Všeliká taková předpokládání jsou však mylná, a opak jich dá se dokázati. Ku příkladu letopisec Kosmas věděl leccos důležitého a zajímavého, čeho ve své kronice nenapsal; to podotýká on sám opětovně k nemalé mrzutosti nynějšího čtenáře, řka zejména k roku 894: “Kterak však milostí boží kníže Bořivoj došel svátosti křtu, anebo jakým spůsobem skrz jeho nástupce v krajinách těchto den ode dne se rozmáhalo svatá náboženství víry katolické, nebo který kníže věřící jaké a kolik kostelů jest vystavil ke chvále boží, mínil jsem raději pominouti, nežli nechuť čtoucímu způsobiti, protože jsem četl sepsání jiných o tom… neb i jídla se zprotivují, která se častěji jídají.” Teda Kosmas nechtěl vše psáti, co věděl. – O vládě polského Vladivoje v Čechách roku 1002 dovídáme se dostatečně jenom z Dětmara Merseburského; Kosmas nepochybně o něm nic nevěděl, sice by byl sotva opominul to zaznamenati; ale nevědělli o tom nic Kosmas, nenásleduje z toho nikterak, že by za Kosmova času vláda Vladivojova vůbec již nikomu nebyla v Čechách povědoma, čili že by paměť o něm zde byla již navždy vymizela; p. Goll sám upozornil (str. 29) na seznam knížat českých učiněný v Čechách ve druhé polovici XIII. století, kdož kníže Vladivoj jest mezi jinými knížaty dobře zařaděn (Boleslav III., Vladivoj, Jaromír, Oldřich, Břetislav; Fontes II. 370); následovně ve XIII. věku někteří lidé v  Čechách měli vědomosť o Vladivojovi, ačkoli dříve letopisec Kosmas († 1125) nic o něm nevěděl, i ačkoli potomní letopisec řečený Dalimil okolo roku 1310 zase nic o témž Vladivojovi nevěděl. Teda mlčení nebo nevědomosť spisovatelů starších nebo i pozdějších není žádným bezpečným svědectvím proti nějaké události nebo proti trvající o ní tradici.

Takových příkladů dalo by se snésti mnoho. V kronice Dalimilově zachovaly se nám četné pověsti, nebo jejich stopy, kterých nezachytil nám žádný starší pramen, a které dějezpyt rád a vděčně přijímá jakožto vzácné pablesky světla z dob dávno minulých. Z Dalimila, a ze žádného staršího pramene, dovídáme se kupř., že Čechové přistěhovali se do této země z Charvátska anebo ze Srbska (což teprva Šafařík objasnil pomocí jiných pramenů), že arcibiskup Methoděj, a tudy také Svatopluk, měl sídlo na Velehradě, že sv. Vácslav měl válku s Radislavem Zlickým, i kde to Zlicko – v starších pramenech nezmiňované – bylo, jakou povinnosť mívali Chodové jakožto pomezná stráže v čas. války aj. v. Z letopisů Sázavských, psaných ve druhé polovici XII. století, a z pozdějších legend víme najisto, že kníže Spytihněv II. (1055-1061) vypudil slovanské mnichy z kláštera Sázavského a odevzdal ten klášter mnichům latinským původu německého; kdy by Kosmas byl to věděl, a kdy by Dalimil, věda o tom, byl si to dobře rozvážil, byli by oba nepřipisovali Spytihněvovi vypuzení všech Němců z Čech; že ta zpráva letopisce Sázavského má proti sobě Kosmu i Dalemila a dlouhou řadu pozdějších kronikářů, nic jí to neškodí. – Také Hájek (1541) zaznamenal nám v kronice své, jinak nespolehlivé, některé zvěsti ze šedé dávnověkosti, kterých nenacházíme u žádného předchůdce jeho, a které on teda musel čerpati z pramenů jiných, nejspíš z písní historických a pověstí jen v tradici až do jeho času zachovávaných. Že umí Boleslava Chrabrého jmenovati jeho pravým jmenem (což neuměl žádný dřívější kronikář český), to mohl míti z pramenů polských, třeba z Měchova. Ale podivení zasluhuje, že o nejstatších hradech českých, kterak byly zřízeny, hájek na několika místech vypravuje správněji a znalečtěji, než všickni pozdější dějepiscové čeští až do prostředka našeho století, kdy teprva pracným uvážením všech málomluvných zmínek v nejstarších pramenech a srovnáním jich se hmotnými zbytky hradů vyšla na jevo pravá povaha starých hradů, rozdílná od pozdějších panských. – Z Widukinda, jenž psal ve druhé polovici X. století, dovídáme se, že po zavraždění sv. Václava nějaký kmenový vojvoda (subregulus) v Čechách vytrhuje se z moci nového knížete Boleslava, dal se pod ochranu krále německého, i obdržel od něho znamenitou pomoc válečnou; podle dosti podrobného vypracování Widukindova, kterak Sasové od Merseburska táhli do Čech zvlášť, a Durinkové také zvlášť, a kterak Boleslav přemohl jedny po druhých a potom hrad odbojného subregula vyvrátil, dlužno nezbytně souditi, že jevištěm té války roku 936 byly krajiny pod Krušnými horami, a onen subregulus že byl vojvoda Lučanů. Ze starších letopisců českých žádný o této události nic neví; až teprve Hájek z čista jasna k roku 939 vypravuje, kterak níže Boleslav vytáhl vojensky do krajiny Lucké, ji hrozně plenil, od “nejvyššího správce té krajiny, jmenem Dobromíra”, ani nabízené poddání přijmouti nechtěl, pročež Dobromír s rodinou svou odešel prý do Bavor, Boleslav pak vjev do Žatce, tam na místo Dobromírovo dosadil úředníka svého, jemuž uložil odváděti z té krajiny 130 hřiven stříbra do knížecí pokladny. To vypadá jako český doplněk k cizinskému vypravování Widukindovu; oba letopisci dohromady poučují nás, kterak kmenové vojvodství Lucké vzalo za své a přivtěleno bylo bezprostředně ku knížectví českému. Poněvadž pak Hájek neznal letopisů Widukindových, dlužno míti za to, že pověsť o posledním vojvodovi Luckém zachovala se ústním podáním z X. století až do XVI. věku, a Hájek zac hytil z ní onen pozůstatek.

Není ovšem pochyby, že v tom novém, co vypravují Hájek a pozdější kronikáři a o čem starší letopisci mlčí, jest mnoho nepravdivého, vymyšleného teprva v těch stoletích, kdy se to zjevuje v knihách. Pročež na tradice příliš pozdě zaznamenané, na zprávy podávané jenom od pozdních spisovatelů, nemajíli ve starých spisích žádné opory, nemožno bezpečně nic velkého stavěti, a vystavělli kdo co takového přece, nelze na to spoléhati, poněvadž se neví, spočíváli ta stavba na dobrém základě starého podání, nebo na pouhé pozdní smyšlence. Ale z druhé strany zase také nemá takovéto pouhé nejistoty užíváno býti k boření, jako by nepravda tradice byla jistá. Mlčení svědka současného nebo blízkého není vždy bezpečným důkazem, že věc se nestala; v našem věku, kde tolik se píše a tiskne, tento negativní důkaz má ovšem velikou platnosť, ale platnost této ubývá, jdemeli nazpátek do minulosti do věků méně psavých, a ona téměř mizí ve století XIII. a v časích předcházejících, kdy umění písařské bylo velikou vzácností. O spolehlivosti tradic pozdě zaznamenaných mohou býti pochybnosti a hádky; ale o tom nemůže býti žádné pochyby, že když v některém spise vyskýtá se nějaká pozdní zpráva po prvé, tato okolnosť není žádným důkazem podvrženosti toho spisu.

Vraťme se již k hořejšímu rozvržení shodností a podobností. Jedny předpokládají souvislosť literární, druhé se vysvětlují jinak. Hranice mezi jedním a druhým oddílem není snadná k ustanovení; o každé větší a složitější shodě může býti hádka, zdali jeden spisovatel spravoval se druhým jako vzorem, či vyslovili oba podobnou myšlenku podobnými slovy z jiných příčin nebo i náhodou. Pan Goll tuto nesnáz velice si usnadnil, ano ji docela odstranil; on totiž nerozeznává mezi jednou a druhou kategorií podob, nýbrž všechny podoby venkoncem klade do kategorie prvé: jednakaždá podoba nebo stejnosť v myšlenkách, obratech a výrazech jest mu důkazem, že jeden spisovatel bral to z druhého. Pan Goll vyhledal a ve svém spisku otiskl veliký počet podobných nebo stejných výrobků, ježto se nacházejí jednak ve třech opických písních RKho, a zároveň v historických spisích, jednajících o Čechách, počínaje od Kosmy ve XII. století až do Pubičky na konci XVIII. století. Zdá se, že p. Goll představuje si věc tak, že původce RKho měl před rukama všecky ty přerozmanité spisy latinské, české a německé, všecky je prostudoval, i vybíral si z nich ze všech; z jednoho vzal zprávu historickou, z druhého básnický obraz, z třetího nějaké slovo hodící se za podmět, ze čtvrtého vzal k tomu podmětu přívlastek, z pátého přijal výrok, že šestého osvojil si doplněk, a příslovečné určení přibral ze sedmého spisu, nevymyslilli si ho sám ze své fantasie; a tak skládal věty, z vět verše, až měl celou báseň pohotově. Pan Goll sám vyznává, že prvním objevitelem tohoto způsobu, kterým mohl býti skládán RK, byl profesor Büdinger před více než 25 lety. Letos v tom oboru mnoho a s užitkem pracoval pan Masaryk se svými tovaryši v Athenaeu, kdež uveřejnili již mnoho set příkladů na to, kterak falsator roku 1817 vybíral slovíčka z básní novočeských, též z rýmovaných a prosaických skládání staročeských, a vypůjčiv si k tomu trochu básnických myšlenek z několika básní německých, vlaských a jiných, též něco jazykových obratů z písní ruských a metrických forem z poesie srbské, sesmolil z toho všeho náš rukopis Kralodvorský tak čtverácky a šikovně, že esthetická jeho ohyzdnosť skrze 70 let zůstávala zakrytou všemu na to patřícímu světu, až nyní panu Masarykovi šťastně podařilo se ji konečně vůbec odhaliti.

Vyhledávání parallel mezi RKým a jinými spisy zdá se mi býti nejveselejší stránkou v kormutlivém sporu přítomném. Každou novou zásobu těch parallel v Athenaeu vítám s opravdovým potěšením, vždy volaje: Pane bože jenom houšť! Jenom hodně mnoho parallel na důkaz podvrženosti, a důkaz ten bude přiveden ad absurdum od svých vlastních spolupravníků, oni pak ukáží se každému rozumnému člověku jakožto lidé vášní zaslepení. Již nyní mají těch podob a stejností nashledáno tolik, že leckterý básnický obraz RKho dle jejich mínění musí pocházeti ze tří jiných básní zároveň, poněvadž se v  nich také nachází, a náš básník dříve než napsal některé slovo, ubezpečil se třeba pěti staršími spisy, že toho slova může se užívati v tom spojení, jak toho potřeboval. Jen pánové hleďte takových dokladů snésti co nejvíce, na každou myšlenku aspoň deset, na každé slovo nejméně sto: čím více jich bude, tím snáze každý nedovtipný se dovtípí, že všech těch deset nebo sto spisovatelů nemohlo opisovati jeden od druhého, že příčina a vysvětlení těch shod nemůže býti souvislosť literární, ale že vysvětlení musí hledati se jinde.

Pan Goll uveřejnil takových parallel zase novou hodnou zásobu, skládáť se z nich největší část jeho spisku. Díky za ně! Pan Goll skládal také básně, roku 1874 vydal jich svazek. Kdy by pět nebo deset lidí – tolik, kolik jich letos pracuje o vyhledávání parallel k RKmu – s touž pílí jalo se hledati parallely k básním p. Gollovým, ukázali by mu o četných myšlenkách a obrazích, a ukázali by mu třeba o jednom každém slově, ze kterých starších spisů českých i jinojazyčných ta která myšlenka a každé slovo přišly do básní p. Gollových, a o přečetných obratech básnických mohlo by se tvrditi, že autor dříve nahlédl za ním do desíti spisů, než se odvážil jej napsati. Co by p. Goll řekl takovému dokazování? Tuším, že ani tolik, že takovým spůsobem básně nevznikají, a ani jeho že tak skládány nejsou. A což by teprv tomu řekl, kdy by někdo zcela věrně podle vzoru Büdingerova takto rozumoval: V básních Čechových, Heydukových, Vrchlického a jiných, které vyšly v letech 1874-1886, jsou četné myšlenky, mnohé básnické figury, a skoro všechna slova tatáž, která se čtou v básních Gollových; a jakož nedá se mysliti, že by tolik znamenitých básníků mezi námi žijících vesměs dělalo jen plagiáty z básní Gollových, musí se za to míti, že básně Gollovy nemohou pocházeti z roku 1874, nýbrž že jsou teprva r. 1886 slepeny z drobtů nasbíraných v básních vydaných mezi lety 1874-1886, a teda že jsou filsikátem… Rovnou pošetilostí jest, když ze slov, kterých v jisté situaci každý užívati musí, a z obrazných rčení i myšlenek, které samostatně nebo z obecného zvyku vyskýtají se na sterých místech, vyvozuje se souvislosť literární, tak jako by spisovatel, jehož plod chceme zostuditi nebo zničiti, byl musil to všechno čerpati z  těch a z těch spisovatelů jiných, které jsme si ke svému podezřívačskému účelu schválně vybrali. –

Po těchto všeobecných úvahách mohu se v podrobnostech uskrovniti, stačí dolíčiti několika příklady, čeho dovodil jsem dosud povšechně. Spis páně Gollův rozebírá tři básně RKho; větší polovice jest věnována Oldřichu: té zde pomíjím docela, poněvadž p. rektor V. V. Tomek, nejpovolanější v té věci soudce, v těchto dnech napsal již svoji o tom úvahu do Musejníka, kteráž přimyká se jako pokračování k jeho rozpravě o dobytí Prahy od knížete Oldřicha na Boleslavovi Chrabrém roku 1004, uveřejněné v témž časopise roku 1849. K p. Gollovu rozboru ostatních dvou básní podotýkám toto:

Děj básně nadpisované Beneš Heřmanóv klade p. Goll do času okolo roku 1280, kdy Čechy mnoho trpěly za bezkráloví pod vrchní poručnickou správou Oty markraběte Brandenburského, a nikoli do roku 1203 dle určení Palackého. Pan Goll jde v tom neodvratně za autoritou prvního vykladače Svobody z roku 1829, jemuž sic vytýká leccos nesmyslného, a zároveň za autoritou novomódního vykladače Büdingera. Proč tak činí, není mi na jevě, neboť k jeho vytknutému cíli – důkazu podvrženosti – jest tato otázka zcela neobojetná: báseň může býti stará anebo podvržená jednostejně, nechť se vztahuje k roku 1280 nebo 1203 anebo ještě k jinému. Sama báseň tomu výkladu, jejž si p. Goll vyvolil, odporuje verši: “Kdě jest kněz, kdě ľud náš branný? K Otě daleko zajel!” Devítiletý králevic Vácslav roku 1280 byl by utištěným Čechům svou přítomností málo pomohl, též nezajel k Otě, nýbrž byl Otou jako zajatec pryč z vlasti vyvezen; také Vácslav tehdáž žádného vojska neměl, a vůbec žádný branný lid český nenacházel se ven ze země. Avšak ty důvody opakuji po Palackém nadarmo, u pana G. nic neplatí. On poznává “s nejúplnější bezpečností”, že básník měl na mysli dobu okolo roku 1280, a to poznává z toho: Hájek podle latinských letopisů vypravuje k rokům 1279 a 1282, že mezi rozmanitými německými krajany, jež on jmenuje jakožto sužovatele země České, byli Sasové; lid veský utíkal před nimi do skal a do lesů, Němci brali mu dobytek a vše co nalezli, zejména peníze, a též některé vsi vypálili. A opět RK jmenuje Sasíky, jak vtrhli do Čech, chtěli na ubohém lidu stříbro, zlato i zboží, vyžehali dvory a chýše, i hovádka doháněli; selský lid český shlukl se u Hrubé Skály atd. Slova význačně tištěná nacházejí se stejně u Hájka i v RKém, následovně básník je prý vypsal z Hájka a měl na mysli touž dobu jako Hájek, totiž okolo 1280. Tak se píše historický rozbor básně, kterým se dokazuje, že ta báseň je skládána pomocí Hájkovy kroniky a jest tedy novějším padělkem! Že při každém vpádu nepřátelském za starodávna, a někde i někdy dosud, opakují se tytéž výjevy: pobírání dobytka, peněz a jiných movitostí, vypalování příbytků, ubíhání ubohého lidu do lesů a do skal i na jiná místa nepřístupná – to historik p. Goll jako každý poněkud sečtělý člověk dobře ví, ale zde za účelem sobě uloženým musí se stavěti nevěda; z též příčiny také básník Beneše Heřmanova musel býti tak světa nezkušený, že by byl toto líčení nájezdu nepřátelského nikterak nedovedl ze své hlavy složiti, kdy by byl k tomu nenalezl vzor u Hájka právě k letům 1279 a 1282; jen prý Hájkovy peníze básník dovedl proměniti v poetičtější zlato a stříbro, nevzalli to prý z Pelclovy Nové Kroniky, v níž p. Gollovi podařilo se dvakrát najíti to prapodivné spojení slov: zlato a stříbro. Pan Goll doufá (str. 35, 68), že obranci RKho budou jemu za některé jeho výklady vděčni; já hned abych mu tuto vděčnost skutkem dokázal, upozorňuji jej, že náš básník zcela jistě žádné směnárnické zásluhy nemá, nýbrž že své naražené zlato a stříbro opsal z Hájka, a to z listu 114, kdež se vypravuje, kterak Čechové roku 1039 v Krakově “pobrali starodávné poklady zlata a stříbra.” Jinde ovšem nikde Hájek o zlatě a stříbře neví, jakož vůbec ani jemu ani žádnému jinému kronikáři českému nikdy nenahodilo se psáti o věcech kromě roku 1280 tak neslýchaných, jako jest nepřátelsk é zajímání dobytka, vyžehání vesnic a utíkání vesničanů do odlehlejších a skrytějších míst!…

Takovou tvářnosť a průvodnou moc mají shody a podoby, jež p. Goll vyhledal mezi RKým a Hájkem i jinými kronikáři a dějepisci. První tato ukázka při Beneši Heřmanovu vydařila se p. spisovateli obzvláště hojná, pročež na ni také klade váhu obzvláště velikou. Laskaví čtenáři však sotva budou dychtiví, abych jim předkládal mnoho jiných takových parallel. Co jsme viděli při první, opakovalo by se při jedné každé; a kdy bych je měl všechny bráti na přetřes, úvahy moje vypadly by ještě delší a snad také ještě nudnější, nežli jest spis p. Gollův.

Co se týče osoby Beneše Heřmanova, p. Goll míní, že v básni neopěvá se historický Beneš syn Heřmana z Ralska, jenž vyskýtá se v listinách 1197-1222; nelze prý na něho mysliti, poněvadž děj básně – dle Svobody, Büdingera a p. Golla – připadá k roku 1280. V bojích s Němci okolo toho roku svedených vyznamenali se sice někteří pánové čeští, jež Dalimil jmenuje, ale Beneš žádný mezi nimi není. Žil však toho času Beneš z Wartenberka, jenž byl pravnukem Heřmana z Ralska; jestliže prý básník na tohoto Beneše myslil a jej za příčinou praděda nazval Heřmanovým, přichází tím prý ve spor s Dalimilem, jenž ho nejmenuje mezi stihateli Němců; a poněvadž v kronikách k roku 1203 zase nic nestojí o nějakém vítězství tehdejšího Beneše syna Heřmanova nad Němci, jest prý Beneš Heřmanóv v jednom i ve druhém případě jakožto vítěz nad Sasíky osobou nehistorickou. – A co z toho všeho má následovati v příčině pravosti nebo podvrženosti RKho? Pan Goll toho výslovně na tomto místě nepraví, ale rozumí se, že má to býti důkazem podvrženosti. Nejspíš když psal stranu 64, již pozapomněl na svůj výrok učiněný na straně 3, že neshoda mezi básní a historií sama o sobě nesvědčí ještě o nepravosti. V nynější příčině nepřičítám tomu velké důležitosti, že klademeli s Palackým děj básně do roku 1203, není žádné neshody, nýbrž ději v básni opěvanému schází toliko výslovné potvrzení kronikářské nebo listinné. Dejme však tomu, že by žádný Beneš Heřmanův nebyl nikdy vypudil Sasův ze země české: musíliž báseň, která o tom vítězství mluví, býti z té příčiny podvržena? Zdaž kronika Kosmova jest proto podvržena, že dává Spytihněvovi II. činiti, co on opravdu neučinil, vyháněti všechny Němce z Čech? Zdaž kronika Dalimilova jest proto podvržena, že Sobě slavovi II. připisuje čin ohavný, jenž se nikdy v Čechách nedál, že totiž kníže všem Němcům dával nosy uřezávati? A to jsou kroniky, ne poesie! Jestliže někdo historicky dokáže Nibelungám, že opěvaný v nich Sigfrid, Hagen, Krimhilda aj. v. nejsou osoby historické, a že líčená v nich výprava od Wormsu k Dunaji a po té řece dolů k Attilovi nikdy se nestala, co z toho následuje pro pravosť nebo podvrženosť těch zpěvů? Zhola nic!

Pomineme malicherné parallely, jež p. Goll uvádí (71-74) z Hájka k různým místům RKho i RZho, a zastavíme se jen ještě při Jaroslavu. Pan Goll vykládá tu mnoho o souvislosti té básně s kronikami, legendou o sv. Hedvice a tradicemi, co jest dávno známo, a snuje na tom základě námitky, které jsou namnoze vyvráceny již spisy bratří Jirečků z roku 1862 (Die Echtheit der Königinhofer Handschrift); toho opakovati nebudu.

Veliká podoba Jaroslava a Millionu Marko-Polova, co se týká prorokování tatarských čarodějníků o výsledku bitvy, byla v posledních letech rozebírána a objasňována od Gebauera v Listech Filologických 1875 a od J. Jirečka v Musejníku 1877; onen spatřoval v Jaroslavu reminiscenci z Millionu, tento naopak mínil, že český předkladatel Millionu okolo roku 1400 vzal dva verše z Jaroslava. Pan Goll nyní drží se ovšem mínění prvnějšího (vyjma že pokládá Jaroslava za mladšího skoro o 500 let, než mínil tehdáž Gebauer), dodává však z Fejfalíka, že prý básník Jaroslava vzal dvě slova (kouzelníky a hadače) z Hájka. Český Million má totiž na tom místě jenom čarodějníky a hvězdáře; v Hákovi nalezeni jsou po dvakrát r. 1080 a 1093 kouzedlníci, čarodějníci, hadači, zaklínači aj. v. Z toho dvojího prý básník utvořil si verše:

Doufám zde zase zavděčiti se panu G., když ukáži ještě jiné parallely, kterých básník Jaroslava při těchto verších užil. Samo nápadné hromadění synonym na tomto místě, kdež Marko-Polovi postačila dvě, vyhledl si básník z Ducangeova Glossáře, v němž při každém jmeně, značícím asi čaroděje, najdou se shluky synonym citované z rozmanitých spisů středověkých. České překlady těch synonym a zároveň jejich definice našel náš básník v husitském kodexu z XV. věku, jenž se nyní chová v knihovně Klementinské (V. H. 27); tam na stranách 170-171 jest dlouhý seznam hříšníků, kteří nemají býti připouštěni ke stolu Páně, a pod číslem 17 čte se tam toto:

Item incantatores zaklinači, sortilegi čarodieynici, divini hadači, karagi nawazači et sunt qui caract(er) es aut evangelium circa se ligant, arioli swatokuzedlnicy cum consecratis rebus nefanda operantes, aruspices čassokuzlni qui dies et horas observant eundi vel revertendi, augures ptakoprawni qui in garritu avium vel volatu de futuris fidem reponunt, lekownicy qui per benedictiones et pulchra verba infirmitates conantur innaturaliter medere.

Také však básník-falsátor měl ku pomoci kroniku Kosmovu, ale nikoli ve starém latinském rukopise, nýbrž v českém Tomkově překladě tištěném léta Páně 1873; Kosmas totiž k roku 1092 napsal, že Břetislav II. dal vyhnati z Čech omnes magos, ariolos et sortilegos; což Tomek tlumočí slovy: všechny čaroděje, kouzelníky a hadače. Všechna ta tři slova “čaroděje, kouzelníky, hadače” opsal básník do své básně, a sice vzal je z Tomkova překladu Kosmy a nikoli z Hájka, neboť tento píše kouzedlníky, čarodějníky.

Další verše v Jaroslavu:

srovnávají se velmi s verši českého Millionu; latinský Million má tam slova: ut illi indicarent, qualem eventum proelium futurum esset habiturum. Podobně vypravuje Kosmas, kterak Čechové za času Neklana před bitvou s Lučany quandam adeunt sortilegam, et consulunt eam atque instant, ut edicat, …quos eventus futurum obtineat bellum – obrátili se k jisté hadačce, a tázali se jí i žádali, aby pověděla,… jaký konec bude míti nastávající bitva. Situace v obou případech jest podobná, a proto také v obou užito podobných výrazů. Mám za to, že mezi latinským Millionem a Jaroslavem není jiné souvislosti, nežli že oba spisovatelé od slyšení věděli, kterak u Tatarů zvídá se napřed výsledek bitvy; a co se týče větší podoby českého Millionu s Jaroslavem, vysvětlil ji J. Jireček tím, že český překladatel pojal do svého Millionu reminiscenci z Jaroslava – proti kterémužto vysvětlení dosud nic nebylo důvodného namítáno. Kdy by nebylo téměř dokonalé slovné shody mezi hořejšími verši Jaroslava a mezi větami v Millionu: “aby pověděli uhodnúce, kerakey by konec jejich boj měl vzieti,” nebylo by potřebí předpokládati mezi nimi jiné souvislosti než společnou látku, která se může na rozličných místech vypravovati skoro stejně, a přece samostatně. Příkladů až podivuhodných jest na to dosti. Známa jest pěkná anekdota, kterou uprostřed X. věku zapsal císař Konstantin Porfyrogeneta, kterak umírající Svatopluk moravský napomínal své syny ke svornosti, znázorňuje jim toho potřebu svazkem prutů; a totéž píše se o umírajícím Džingischanovi (Jirečkové v Echtheit 169 citují Köppena, Lamaische Hierarchie und Kirche, Berlin 1859 str. 95). Báchorky mnohé vyskytují se u roz manitých pronárodů ve variantech velice vespolek podobných, a těžko jest rozhodnouti, zdali se rozšířily literaturou od národa k národu, či pocházejíli ze společného majetku a z těch šedých dob, kdy ti národové tvořili jeden celek. K tomu přistupují přísloví, pravidla moudrosti a opatrnosti; mnohá nacházejí se stejná u rozličných národů; vypadají dílem jako překlady doslovné, dílem jako překlady volné, ale tuším nejčastěji jsou to plody moudrosti, které u rozmanitých národů samostatně uzrály na stromě zkušení.

Pan Goll praví (str. 76), že při líčení boje knížat ruských s Tatary “předlohou a vzorem básníky Jaroslava byly Million, Tassův Jerusalem” a dle vlastního vynálezu páně G. také Dlugošovo vypsání bitvy u Lehnice, i Dubravius; na doklad toho uvádí trochu parallel, samé obecné názvy a výrazy, bez kterých těžko jest se obejíti při líčení bitvy vůbec, anebo zase při líčení bojů s Tatary zvláště; když Tataři nosívali na kopích napíchané hlavy nepřátel, a když jim ustřihovali uši (ve Štramberce zachovala se toho stálá paměť perníkem, který se tam peče v podobě ucha ke svátku nanebevstoupení), což divu, že zmínka o tom jest jak v Jaroslavu, tak i v jiných spisích? Poněvadž parallely dělají panu G. patrnou radosť, připomínám k jejímu všemožnému rozmnožení, že Jirečkové (v Echtheit 160) našli některé podoby mezi naší básní a historickými prameny ruskými. Dlugoš přirovnal množství tatarských šípů ku krupobití, řka, že šik křesťanský podlehl multitudine sagittarum, non secus, quam si tenerae aristae a grandine percussae; pan G. poznává hned, že této větě odpovídá v Jaroslavu verš: “střely dščichu jako příval s mrakóv,” ač uznává, že v těch slovích “ozývají se hlasitěji vzory jiné”, objevené v Athenaeu; já jsem náhodou připadl ještě na jiný vzor, jehož nechci nepřátelům Jaroslava zatajiti. Q. Wolff v Geschichte der Mongolen, vyšlé ve Vratislavi 1872, při líčení tatarského umění válečného praví mezi jiným takto: “In der Schlacht stürmten si unter Absendung eines wohlgezielten Pfeilhagels vorwärts, griffen ungestüm mit Lanzen, Schwertgern und Streitkolben an.” Tu máme netoliko šípů tatarských jako krupobití, nýbrž zároveň také oštěpy a meče, o kterýchž pan G. jinde (str. 94) dovozuje, že básník Jaroslava vypůjčil si je z Pešinova Marsa Moravského. Patrně jest pilná potřeba , aby se pokračovalo ve vyhledávání parallel, a to netoliko ze spisů starších, než i z nových a nejnovějších; možná že při tom vyjde na jevo (jak tomu již nasvědčují parallely mnou ukazované), že RK byl složen ještě později, než jeho odpůrci dokazují, totiž že byl složen nikoli roku 1817, nýbrž teprva letos nebo napřesrok. Na rozloučenou s parallelami jenom ještě připomínám, kterak pan G. upozorňuje (str. 84) na to, že císař Fridrich v listě daném 3. července 1241 Kyjevský stát nazývá královstvím, nobile regnum; k tomu dokládá p. G.: “Rus se tedy nenazývá cářstvím, nýbrž královstvím; srovnej verš 87: dvě králevstvě sobě podmanichu.” Při rozborové manýře páně G. nelze tomu rozuměti jinak, nežli že básník Jaroslava mluvě o království v Rusích a ne cářství, měl za vzor list císaře Fridricha; jak jinak však by se byl měl zde básník zachovati, aby vyhověl panu G., jest nesnadno říci; neboť kdy by byl napsal cářství na místo království, byla by to naproti době děje anticipace aspoň o půl třetího sta let, a naproti době, do které padá písmo RKho, nejméně o půldruha sta let, neboť velicí knížata ruští začali užívati titulu cářského v jednání s cizinou teprva za Ivana III. 1462-1505, a vesměs teprva za Ivana IV. roku 1547.

Na stranách 84-92 dokazuje pan G. spůsobem již od Schwammela a Q. Wolffa užitým, že roku 1241 nebylo v Moravě žádné vítězné srážky křesťanů s Tatary, čili že hlavní předmět, jenž se v Jaroslavu opěvá, jest nehistorický a byl teprva v pozdních dobách vymyšlen. – Co se týká věci samé, nehodí se mně diskutovati tuto historickou otázku v otráveném spojení, do něhož jest nyní uvedena se spiknutím proti RKmu a zároveň s osobními účely, k jichž dosažení ono bylo nastrojeno. Jen tolik podotýkám, že svědectví císaře Fridricha o odporu, na nějž Tataři v zemích českých narazili, nedá se oddisputovati, a krátké ale rázné svědectví Dalimilovo spolu se živou tradicí dostačí k odůvodnění názoru, že Tataři neodešli z Moravy bez krvavého boje pro ně velmi mrzutého: princové na taženích válečných neztrácejí se při kratochvíli, nýbrž v bojích. co se pak týče naší podezřívané epopeje, srovnáváli se ona zevrubně s historií čili nesrovnává, na tom nezáleží nic při otázce její pravosti či podvrženosti. Možná dost, že Jaroslav liší se od historie tolik, jako vypravování Pulkavovo od Dalimilova, anebo Crugerovo od Hájkova; ale pravosť básně se tím ani nedokáže ani nevyvrátí, nechť historické bádání o bitvě dopadne jakkoli. Pan G. měl by se při tom rozpomenouti na zásadu, kterou na str. 3. připustil, že neshoda mezi básní a historií nedokazuje podvrženosti. –

Palacký roku 1858 pokusil se s historického stanoviska dokazovati nemožnosť podvrženosti při RKém, i uvedl z RKho tři věci, o kterých dle jeho zdání do roku 1817 se nevědělo (Bohemia 10. Nov. 1858, znova tištěno 1874 v Gedenkblätter str. 224-226). Mezi jiným ukazoval na to, že první vykladači RKho, Hanka a Svoboda, kladouce opěvované vypuzení Sasíků z Čech k roku 1280, patrně nevěděli o skutečném Beneši Hermanově, i že teprva Palacký sám později kombinací z listin dříve nepovědomých zjistil existenci Beneše Hermanova jakožto velmože českého, vynikajícího v letech 1197-1222, i sestavil rodokmen jeho. Pan Goll opakuje (str. 69) dílem po svých starších předchůdcích v potírání RKho, že již Dobner dal tisknouti dvě listiny z roku 1197, ve kterých jmenuje se Benes Hermanni filius. tj. pravda, ale nenásleduje z ní tolik, kolik pan G. míní; zejména dosud stejně platí argumentace Palackého: kdy by Hanka a Svoboda byli věděli o historickém Beneši Hermanově okolo roku 1200, byli by děj básně vykládali k tomuto času, a nikoli k roku 1280, proti kterému mluví báseň sama. K dedukcím spůsobu páně Gollova odpověděl ostatně již Palacký sám, řka v replice k Büdingerovi (Sybel’s Hist. Zeitschrift 1859, III., též Gedenkblätter 250): “Er (Büdinger) scheint geglaubt zu haben, seine Sache werde schon ipso facto gewonnen sein, wenn es ihm nur gelinge, meine paar Argumente aus dem Felde zu schlagen. Bei etwas strengerer Logik von seiner Seite aber hätte er inne werden sollen und müssen, dass er bei solchem Verfahren auch im günstingsten Falle nur das Unvermötgen des Vertheidigers, keineswegs aber die Schuld des Baklagten erwiesen hätte.” Pan Goll uzavírá z té příhody, “že pravidlo non jurare in verba magistri platí i při mistru, jak ým byl Palacký;” v tom snáším se s ním i já, a jenom bych si přál, aby pan Goll uznával tuto svou větu za platnou i potom, když poslední tři slova v ní nahradí se těmito čtyřmi: “jakým pan Masaryk není.” –

Na konec musíme se ještě zastaviti u pokusů páně G., aby v RKém našel světelný odraz doby pozdější, než do které onen písmem a jazykem svým se hlásí, totiž z doby té, kdy prý byl padělán. V nebytí skutečných anticipací pan G. spokojuje se tím, že prý v Jaroslavu zrcadlí se věk nový, a to na dvou místech: