K výmince a) podotýkám, že pan G. sám v minulých letech nebýval tak rigorosným, aby theoretické dokázání pouhé možnosti u něho nic neplatilo, a že nyní obrana, i když opravdu vyplní tuto celou výminku, přece nic u něho neplatí. Takž kupř. v příčině námitky proti verši Záboje “přijde cuzí úsilno v dědinu” prof. Prusík ukázal napřed theoreticky (v Osvětě 571), že ,úsilný’ může znamenati nejen ,namáhavý’, než i ,násilný’; poněvadž však řečený obránce na onen čas neměl na to přímých českých dokladů, theorie jeho nic neplatila; když pak bibl. Vrťátko v Národních Listech 26. června uvedl jeden takový doklad ze XIV. století (žida udatného a křesťanóm úsilného), p. Gebauer prohlásil v ATh. 395 Vrťátkovu obranu toho slova za nesprávnou (jakož vůbec vše jest a musí býti nesprávné, cokoli obhajci proti útočníkům přednášejí), a to z toho znamenitého důvodu, že pan G. našel jinde zase úsilný = molestus = obtížný = padající na obtíž někomu, tedy ve smyslu mnohem bližším k ,násilný’ než k ,namáhavý’; zatím našel se doklad co možná nejpřímější, totiž text staročeský, v němž písař XIV. století napsal ,úsilí’, a písaři XV. století psali tam již ,násilí’ (Osvěta 703).¹ A tak i v jiných sporných kusích panu G. nic neplatí ani theorie ani positivné doklady, jakmile ona nebo tyto svědčí ve prospěch našich památek.

Co se týče požadavku vysloveného pod b), konstatuji, že jest mu již s velikou míru vyhověno od obráncům, ač rovněž beze všeho náučného užitku pro útočníky. Shodami, o něž se zde jedná, rozumějí se takové případy, kdy slovo nebo forma, kteréž nebo kterou p. Gebauer vyhlašuje za odochylku nebo za chybu v jazyce staročeském, nachází se v RKém nebo RZém, a zároveň také ve spisech Hankových roku 1817. Ukáželi se, že ta slova a formy domněle odchylné dostaly se do spisů Hankových odtudž a týmž spůsobem, jako slova a formy jiné, proti kterým není žádné námitky; čili jinými slovy, ukáželi se, že ty domnělé chyby Hankovy nepocházejí z originální vynalezavosti Hankovy, nýbrž odjinud: pak ta shoda dle mého mínění jest vysvětlena, ona přestává býti okolností podezřelou a přitěžující, na kterou pan G. největší váhu kladl; co potom ze shody zbývá, jest jenom odchylka RKho a RZho od obyčejného jazyka staročeského, se kteroužto odchylkou dlužno již naložiti podle

----------------------------

¹ Příklad tento uvádím na ukázku, která theorie, ač zabudovaná prvotně bez positivných dokladů, bývá později nalezenými doklady potvrzována; nesluší se teda tak doprosta zavrhovati theorii dokazující pouhou možnosť, ač ovšem jest nejlépe, když věc se dokáže z obou stran, nejen deduktivně jakožto možná, ale i empiricky jakožto skutečná. Odpůrci nechtějí pouhý důkaz možnosti připustiti, pokládajíce jej za nic; ale sami při tom rádi přestávají na pouhém svém tvrzení nemožnosti, ačkoliv nejednou dočkali se zlého sklamání, když nápotomně dokázala se jim skutečnost toho, čeho nemožnosť oni napřed tvrdili. V Osvětě 544 připomenul jsem příležitostně pod čarou, že se tak přihodilo nebožtíku Šemberovi se slovem rozvaditi, a že Patera po tom našel glossu rozvaděnství = discordia; p. Gebauer proti tomu namítá v Ath. 389 v poznámce, že ta glossa jest nečitelná, i že snad tam bylo psáno rozsrdenství. V tu chvíli nemohu se o tom přesvědčiti; jen podotýkám: kdy by i tento doklad odpadl, měli bychom jiný po roce; p. prof. Rezek, vydávaje před několika lety Paměti Dačického z Heslova, upozorňoval mne, že tam stojí (cituji z paměti) asi tato fráse: zabili ho na rozvadcích.

požadavku vysloveného výše pod a), tj. dlužno tu odchylku theoreticky vysvětliti a zároveň ukázati, že ona nebo jí podobná nachází se také v jiných spisích staročeských, a že teda opravdu není odchylkou. To provedli obránci již u mnohých shod od pana G. vytýkaných. Já sám ukázal jsem (Osvěta 553), kterak se stalo, že Hanka psal kmen vsě- s řidší sykavkou, jejž p. Gebauer chce psáti vše-, všě- nebo všie-, vždy s hustou sykavkou; tím jest té shodě jedna noha podražena (a že druhá, ježto stojí na RKém, nestojí teprva za nic, o tom bude řeč níže). Tamže podotknul jsem mimochodem, že i jiné shody vysvětlují se prostě tím, že Hanka to, co se mu vytýká za chybu, četl v rukopisích staročeských; to platí o 3. námitce p. Gebauerově v příčině 2. a 3. osoby jednotné přítomného času sloves vzorů trpěti a nositi: Hanka předpisoval časovati hledieš, hledie, protože to tak nacházel prásno ve spisech staročeských, zvláště v rukopisích XV. století, kterých jest více než českých spisů ze století XIV. Totéž platí o páně Gebauerově námitce 4. (sieho siemu místo požadovaného seho, semu), i o námitce 12. (zbožiem místo zbožím). Též podařilo se mi tuším utíti ostří shodě obsažené v námitce 16. (zamiesiti, o čemž zmíním se ještě níže), i v námitce 18. (vnoří); panu G. jest však pořád ještě podezřelou podoba toho místa RZho s Alexandreidou (jako by básníci neužívali stejných obrazů neodvisle druh na druhu), a horkokrevnější přátelé jeho vzali by na to utrejch, že v starých Čechách had mohl se ku ptáčatům jenom vznořiti, ale nikoli vnořiti.

Dodatkem k tomu objasním shodu obsaženou v námitce 8., že Hanka v Uvedení připisoval duálovou příponu –ta jenom rodu mužskému, v rodě pak ženském a středním předpokládal příponu tě, kteráž potom objevila se v RKém dvakrát a v RZém pětkrát. Pokud ta shoda týče se Hanky, jest vysvětlení na snadě: Dobrovský položil dotčené pravidlo o rozdíle rodů v duále sloves do svých Institucí jazyka staroslovanského, Hanka dověděl se o tom pravidle od Dobrovského dříve než Instituce vyšly, a přenesl je prostě do jazyka staročeského. Roku 1859 napsal Hanka v druhém vydání Počátkův posvátného jazyka slovanského str. 25 o té věci s ohledem na církevní slovanštinu tato slova: “Nejstarší posud známé památky mají sice v dvojném bez rozdílu pohlaví 1. –vě, 2. a 3. –ta, řídčeji –tě, my sme ale v obrazcích po obdobě jmen i pozdnějších památek pohlaví rozdělili”; pokud se týče 3. osoby, srovnává se tato staroslovanská náuka Hankova s jeho staročeskou náukou z roku 1817, oboje pak jednostejně pochází od Dobrovského a snad i jiných starších gramatiků jazyka církevně-slovanského. Co se týče druhé částky té shody, že duálová koncovka –tě vyskýtá se v našich dvou vzácných rukopisích: možnosť té koncovky ve staré češtině leží na snadě, a byla p. Prusíkem theoreticky vyložena; zbývá najíti na to ještě doklady skutečné ze staré češtiny anebo aspoň z nářečí jí bližších, nežli byla stará bulharština. Nenajdouli se, nelze proto našich rukopisů odsuzovati: všaktě i ve mnohé jiné památce jsou jazykové zvláštnosti, nedoložené odjinud. – Soustavný pokus k vysvětlení namítaných shod podal p. dr. Bačkovský v červnovém sešitě Vlasti.

ad 1. Pan Gebauer vytýkal našim rukopisům chybné jmenné tvary komparativů. Namítl jsem (v Osvětě 381), že verš Jaroslava: “i by hoře hořa všeho wiecse” docela se srovnává s novou theorií p. Gebauerovou, kteráž v praedikátě požaduje jmenný tvar komparativu, za jakýž uznává také tvar věcše. Pan G. mi odvětil (Ath. 253), že “není tu wiecse ve funkcí praedikativní, nýbrž attributivní,” a že by tam měl státi tvar složený: věcšie. Neuznával jsem za potřebí, začínati hádku o to, co jest praedikát a co attribut; jsem zvyklý koncedovati protivníkovi co možná nejvíce, ať jest to pravé nebo křivé, poněvadž v poslednějším případě on snadno zaplete se do odporů. Pročež přijav mlčky naučení, že v Jaroslavu má státi věcšie, ukázal jsem (Osv. 538) na větu Žaltáře Wittenberského: “v tejto trojici nic dřéve ani posléze, nic wietssie ani mensse”; tu máme ve stejné funkci dva komparativy, jeden složený (věcšie), druhý jmenný (menše), a nechť se to vyhlásí za praedikát nebo za attribut, vždy bude jedna jistá chyba proti náuce p. Gebauerově o komparativech. Abych se akkomodoval výroku, že v Jaroslavu má státi věcšie, přijal jsem formu věcšie za správnou také v žaltáři, a následovně formu menše za odchylnou od pravidla. Tím zjevila se formálná shoda mezi slovem menše v Žaltáři a věcše v Jaroslavu; i žádal jsem, aby s těmi tvary nakládalo se dle rovného práva. Pan G. nyní odpovídá naopak, že v Žaltáři tvar menše jest správný a tvar věcšie odchylný (poněvadž oba stojí v praedikátě: v trojici nenie nic menše), v Jaroslavu však tvar vecše jest nesprávný (poněvadž prý stojí v attributě: bylo hoře věcšie, nikoli: hoře bylo věcše). Já však vidím na obou místech praedikáty a nikoli attributy, a rozdíl shledávám jen ten, že v Jaroslavu je st čas minulý, v Žaltáři pak rozumí se čas přítomný, a tuto sloveso (nenie) jest zamlčeno rovněž jako genitiv srovnávací (v trojici není nic větší ani menší druhého nebo třetího); v Jaroslavu sloveso by postaveno jest na prvé místo, ale beze změny smyslu mohlo státi také uprostřed nebo na konci věty, a rovněž tak v Žaltáři zamlčené sloveso nenie může beze změny smyslu státi na počátku, uprostřed nebo na konci věty. Nynější odpor p. Gebauerův opírá se, jak se zdá, o to, že v Jaroslavu sloveso stojí skutečně na prvém místě věty, v Žaltáři pak p. Gebauer myslí si a doplňuje zamlčené tam sloveso uprostřed věty; teda slovosled – věc v češtině tak málo do pravidel spoutaná – jest posledním útočištěm páně Gebauerovým; na slovosledě, jejž v Žaltáři ke svému účelu sám si mohl upraviti při zamlčeném nenie, a pak na libovůli, která v obou hořejších větách rovnou měrou může ale nemá rozhodovati o tom, máli tam adjektivum úkon praedikátu nebo attributu, - založil svoje pravidlo, kterýmž v tomto kuse proti mně se spravuje: máli RK jmenný tvar komparativu správně v praedikátě, řekneš, že je to attribut a chyba, a když týž tvar vyskytne se v též funkci v jiném rukopise, řekneš, že je to v praedikátě a zcela správně postaveno. Zkrátka: všelikých exegetických licencí užívá se nyní na tu stranu a k tomu, aby co nejvíce hříchů výtklo se RKmu a Rzmu; kteréžto hříchy, najdouli se v jiných rukopisích, ochotně uznávají se na všední, ale najdouli se v našich nejvzádnějších památkách, jsou hned hřichy smrtelnými.

Rakapitulace našich sporů, jako jsem učinil při slově wiecse, unavovaly by čtenáře, a to tím spíše, ježto byly by rovněž bezvýsledné; pročež uskrovním se v odpovědech svých.

ad 10. V příčině užívání staročeského imperfekta p. Gebauer stojí vždy určitěji na tvrzení svém, že některá imperfekta, nad kterými se pozastavil v RKém a RZém, “nijakým násilím nelze srovnati s významem imperfekta obecně platným do století XIV. incl.” Několikeří obhájcové vyhledali z jiných spisů staročeských již značný počet imperfekt, na jejichž místě by podle obecné theorie měl státi minulý čas skonalý, aorist nebo perfektum; avšak pan G. ujišťuje o jednom každém takovém imperfektě, že postaveno jest zcela správně. Já krom toho dovolil jsem si podotknouti, že o úkonu i o tvoření staročeského imperfekta nejsou ještě akta zavřena; naproti tomu p. Gebauer prohlašuje, že u něho táž akta již zavřena jsou. Tomu teda musím se podrobiti, i zachovám se podle toho. Když pan G. minule byl všechna imperfekta, uvedená v Brandlově Obraně RZho 70, prohlásil za správná, vybral a citoval jsem z nich tři (Osv. 539); k tomu nyní odpovídá p. Gebauer: že prý ta imperfekta kladu já “zase nesprávně na roveň s chybami RKho a RZho, jsouť i ta imperfekta veskrze správná. V Dalimilu čte se: tu s nimi (dievky s mužmi) krásné panny vsadiechu 12; pan Kalousek vytýká, že prý podle kontextu má tu býti vsadichu; výtka nesprávná, imperfektum vsadiechu je tu zcela na místě (novočesky: vsázely)” atd. To přijímám bez další marné odmluvy za pravdu neomylnou; a poněvadž podle významu staročeského imperfekta, o němž gramatická akta páně Gebauerova jsou již zavřena, musí tu státi vsadiechu, bylo by patrně chybou, kdy by tam stál aorist vsadichu, jejž jsem já tam požadoval; aspoň tolik můžeme přijmouti za jisté, kdy by v RKém nebo RZém byla věta obdobná a stálo v ní vsadichu, že by to byla zjevná chyba, která žádným násilím vyložiti by se nedala, nýbrž n eodvratně dokazovala by podvrženosť těchto rukopisů. Touto vědomostí jsouce obohaceni, podívejme se opětně do XII. kapitoly Dalimila, odkudž ta věta pochází; v rukopise Cambridgeském stojí imperfekt vsadiechu, ale v rukopisech z prostředka XV. století čte se aorist posadichu, rukopis pak Pelcelovský též z prostředka XV. věku má aorist zsadichu. Teda jeden písař staročeský vyhověl neomylné a bezvýjimečné náuce p. Gebauerově, ostatní však písaři pojímali smysl tak jako já. Jsem dychtiv, zdali aorist vsadichu a zsadichu bude se uváděti za důvod podezření proti dotčeným čtyřem rukopisům kroniky Dalimilovy.

ad 16. Ukázal jsem (osv. 539), kterak p. Gebauer během této polemiky proměnil své mínění o tom, v jakém smyslu užito jest slova zamiesiti v Alexandreidě, kteroužto proměnu vysvětloval jsem si tím, že pan G. chtěl tím zachrániti jeden svůj důvod podvrženosti RKho. Pan G. shledává v tom “obžalobu velmi těžkou,” ale úplně nepodstatnou, neboť prý pochází jenom z mého neporozumění. Výklad, kterým nyní pan G. dovozuje můj omyl, v pravdě potvrzuje mi úplně, že jsem četl pozorně a se nemýlil. Výrok jeho z únorového Athenaea: “Tu nikde nehodí se dobře zamiesiti = zamíchati” vztahoval jsem já ke třem příkladům z RKho a k ničemu jinému, tak jakž nyní pan G. výslovně požaduje; potom pak následující výpověď: “myslím, že ani v případě prvém,” musel jsem vztahovati na příklad z Alexandreidy, jenž předcházel před třemi příklady z RKho; neboť bylo by zcela nerozumno předpokládati, když pan G. něco apodikticky řekl o třech příkladech z RKho, teda i o prvém z nich, že by tento výrok hned zase chtěl zmirňovati výpovědí problematickou: “myslím, že ani v příkladě prvém,” kdež slůvko ,ani’ ukazuje na něco nového, k čemu předešlá věta se nevztahovala; následovně věta ,myslím atd.’ může se vztahovati jenom k Alexandreidě.

ad 21. Pan Gebauer ku podezřívání RKho dovozoval, že jeho písař chtěl tomu, aby se v něm četlo vsě- s řídkou sykavkou, což prý jest chyba, které se dopouštěl i Hanka ve Starobylých Skládáních, anoť prý již ve staré češtině zněl ten kmen vše- s hustou sykavkou. Já naproti tomu dokazoval jsem, že v RKém při jeho pravopise může každý čísti to slovo tak, jak ke své theorii potřebuje. K výkladu mému o tom, proč Hanka psal vsě- a ne vše-, pan G. mlčí; ostatně pak opětuje své dokazování, kteréž se zakládá na tom, že v RKém psané sie znamená pravidelně sě nebo sie, a že slyšené še píše se tam pravidelně literami se. Každý trváme na svém, spor nehýbe se ku předu. Pan G. spoléhá na svou statistiku. Statistikou může ovšem jedenkaždý dokázati co chce, jen když si její data ke svému účelu náležitě seskupí. Výčitkou úmyslnosti při tom p. Gebauer od sebe odmítá jakožto prý “nevědeckou insinuaci”; mluvíli to upřímně, byl by dle mého zdání svou statistikou oklamal především sama sebe. Jak tomu vlastně jest, na tom mnoho nezáleží; aspoň já v letošním sporu méně si dávám záležeti na osobách, ale velmi mnoho mně záleží na věci. V přítomném kuse nevidím prozatím jiného důkazu na snadě, než per deductionem ad absurdum: při veliké nepravidelnosti, libovůli a rozmanitosti staročekého pravopisu lze skoro proti každému staročeskému spisu týmž spůsobem zosnovati taková a těm podobná podezření, jaká pan G. pronáší proti RKmu na základě jeho prvopisu. Toho příklady ihned tuto ukáži.

Pan Gebauer (Ath. 385) rozumuje takto:

“Já ohledávám všecky doklady, kde v RKém psáno jest sie; ohledávám, co v RKém psané sie znamená pro výslovnosť; ohledávám, jak v RKém se píše slabika še; a nalézám:

že psané sie pravidelně znamená sě nebo sie (231 dokladů),

že slyšené še pravidelně znamená se literami se (127 dokladů),

že od toho pravidla, potvrzovaného 231 + 127 = 358 doklady jistými, odchylují se jenom 2 doklady jisté (a dva pochybná)

Já nyní tuto statistickou a logickou proceduru budu věrně nápodobiti, a dokáži, že také v Hanušových zlomcích Dalimila z první polovice XIV. století psané wsie má se čísti vsě. V těch zlomcích, diplomaticky otištěných v Pramenech III. 245, nacházím psaný jednotný instrumentál wsiem, pak z plurálu swiecki, wšie dvakrát, a jednou wse (kteréžto poslední slovo se zanedbanou jotací obsahuje chybu proti p. Gebauerovu pravidlu o e-ě, a jest teda podezřelé). Jadná se o to, jak se to má vyslovovati, zdali vsě, jakž chybně psával Hanka, anebo vše, všic, což by bylo správné. Toho můžeme se dozpytovati jenom z pravopisu zlomků Hanušových; v těchto pak nacházím, že (mimo zájmenné tvary wsie, které jsou předmětem otázky, a proto se musejí vynechati z dokazovacích počtů)

2. psané sie znamená sě, še ve slovích: nasie dusie, cziesie, slisiethi, smiesiena (5 krát);

3. psané sie znamená zė ve slovích: na prasie, przirasie, skirsie (3 krát);

4. slabika še jindy (mimo případy uvedené pod 2.) píše se v Hanušových zlomcích literami se, a sice vesměs v imperfektech mienhiese atd. (21 krát).

Nalézáme tedy:

že ve zlomcích Hanušových slabika še píše se pravidelně (21krát) literami se;

že naproti tomu psané sie znamená pravidelně (20krát) slabiku sě nebo délku její sie;

a že od pravidla toho (potvrzovaného 20 + 21 = 41 doklady) jsou odchylky nemnohé (úhrnem 5 + 3 = 8).

S tím nálezem vraťme se k otázce, jak se má v Hanušových zlomcích Dalimila vyslovovati wsie ve tvarech nahoře uvedených: zajisté má se tu vyslovovati vsě; toto čtení má pro sebe 20 dokladů jistých. Kdo by tomu odporoval, mohl by přijmouti, buďto

že wsie má se vyslovovati všě; ale toto čtení má pro sebe jenom 4 doklady, totiž první čtyři uvedené výše po 2., a proti sobě má dokladů 20 + 1 + 3 = 24; krom toho proti tomu čtení svědčí také ta okolnosť, že Hanušův Dalimil dosti často rozeznává slabiky še-šě; kdy by toho nebylo, zmizely by i ty 4 doklady, na které tato hypothesa mohla by se opírati; nebo

že wsie má se vyslovovati vše; pro toto čtení svědčí jediný doklad uvedený výše pod 2 : smiesiena = smiešena; ale tento příklad obsahuje zjevnou chybu, nic neplatí, ba jotace nesprávně tam položená jest pramenem podezření proti zlomkům Hanušovým; anebo konečně

že wsie mohlo by se čísti vzě, což podporuje se třemi doklady pod 3. uvedenými; ale tato hypothesa doprosta by odporovala etymologii, anoť jest jisté, že starobulharské hlásce s neodpovídá v češtině hláska z.

A poněvadž táž chyba vsěm, vsě, vsěcky místo všiem, všě, všěcky nachází se také u Hanky, čtenář snadno se dovtípí, že Hanka podstrčil ten zlomek Dalimila do císařské bibliothéky, odkudž jej později Hanuš vydal. Že Hanušův Dalimil jest podvržen, tomu nasvědčuje jeho pravopis silně nepravidelný, jakž doložím ještě níže; nade všechno pak hlásá to výmluvně ta okolnosť, že měkkosť souhlásek označuje se v něm pravidelně literou h postavenou za písmeno změkčené, tak jako my k tomu účelu klademe kličku nad písmeno změkčované; v několika jiných rukopisích vyskýtá se takové h, jež jest pouhým diaktrickým znaménkem, také někdy, ale velmi zřídka, v Hanušových však zlomcích jest ta zvláštnosť pravidlem; novověký padělatel nejspíš jsa zvyklý označovati měkkosť diakritickým znaménkem, vyhlídl si k tomu literu h, vyhýbaje se chytře novověké naší kličce, aby se neprozradil.

Hle, příklad jiný. Vzal jsem si na mušku Hradecké zlomky kroniky Dalimilovy, kteréž písmem a jazykem hlásí se do prvé polovice XIV. věku. Jsou v Českém Museu, kamž se dostali před rokem 1830; bývaly tedy po dlouhá leta v rukou Hankových, což je činí dostatečně podezřelými. Jde mi o to, abych dokázal, že písař těch zlomků nevěděl, jak staří Čechové vyslovovali zvratné zájmeno sě - - vlastně chtěl jsem říci, že mi jde o vědecké vyzpytování, kterak ve Hradeckých zlomcích Dalimila má se čísti zvratné zájmeno, jež se tam píše celkem 16krát, a to vždy literami sie. O jeho výslovnosti nás může poučiti zase jenom pravopis dotčených Hradeckých zlomků. Pročež jsem jej ohledal; vypsal jsem si z nich všechna slova ostatní (kromě zvratného zájmena sie), ve kterých vyskýtají se pohromadě litery sie, i poznamenal jsem, jak se ty slabiky vyslovovaly; kterážto výslovnosť jest mi ve všech slovech známa, jenom ne ve zvratném zájmeně, jehož výslovnosť právě hledám; pro větší jistotu a důkladnosť přibral jsem také všechny slabiky psané literami se; i nalezl jsem:

Úhrnem jsme nalezli, že ve zlomcích Hradeckých psané sie čte se buďto še, nebo še, anebo šie, vždy s hustou sykavkou; kteréžto pravidlo potvrzuje se 4 + 7 = 11 doklady, a má proti sobě jedinou odchylku, kdež sie = ze.

Vrátímeli se s tímto nálezem k otázce, kterak ve Hradeckém Dalimilu má se čísti zvratné zájmeno sie, usoudíme bezpečně, že musí se čísti še, šě nebo šie; hustá sykavka jest v tom slově jistá, a toliko o následující samohlásku nechává nás naše statistika poněkud na rozpacích. Chtělli by kdo tomuto našemu výzkumu odporovati, musel by tvrditi, že zvratné zájmeno ve zlomcích Hradeckých dlužno čísti ze, ale nezvítězil by se svým jediným dokladem naproti našim jedenácti…

Kdo by měl na to dosti času a trpělivosti, mohl by ze staročeských rukopisů vynesti na jevo mnoho výzkumů tomu podobných, na oko správně na základě statistiky odvozených a přece zhola nepravdivých. Nelad ve staročeském pravopise jest dosti veliký, aby tím spůsobem veliká většina rukopisů mohla uvesti se do podezření; každý rukopis nehodí se k tomu sice stejnou měrou, v některém najde se látky k většímu počtu námitek nežli v jiném, aniž každá chyba ve staročeském pravopise vůbec nalézaná dá se vytýkati každému rukopisu; ale sotva který rukopis starý se najde, jenž by byl psán zcela důsledně čili pravidelně; teda chyby najdou se asi ve všech.

Pod číslem 22. v Athenaeu str. 338 pan Gebauer soustavněji vykládá svoji námitku, kterou již v Ath. 199 učinil proti pravopisu hlásek e-ě v RKém; já mezi tím vynasnažil jsem se vyvrátiti tuto námitku v Osvětě 541-551. V replice své Ath. 387 p. Gebauer jest s mým dovozováním tak dokonale nespokojen, jako já s dovozováním jeho. Nelíbí se mu ani výrok můj, kterým jsem pronesl mínění, že v jeho pravidle o e-ě jest hodný kus pravdy; onť chce bezvýjimečně tomu, že prý v jeho “pravidle je všecko pravda a nejen hodný kus.” Buďsi tomu tak; pan G. sice nic nevyvrátil z důkazů mých o tom, kterak to pravidlo potřebuje, aby bylo v platnosti své na šířku zouženo, na délku prodlouženo, i aby bylo opatřeno ještě některými novými otvory i také přívěsy; však nicméně já k nynější své potřebě přijímám to pravidlo, čili vlastně soustavu pravidel, v celku vůbec i v jedné každé částce zvlášť jakožto pravdu celou, úplnou, dokonalou a neomylnou, a chci věřiti, že již není schopna nižádného zdokonalení. Tím snad panu G. vyhovím. Dnes nebudu se hádati o žádné podrobnosti toho pravidla, nýbrž všimnu si jenom nového vybídnutí, jež p. Gebauer ke mně činí. Opakovav svoje mínění, že pravidlo o e-ě ve druhé třetině XIV. stol. bylo v největším svém rozvití, a že by tedy v RKém mělo se jeviti měrou znamenitou, praví (Ath. 388) takto: “Chceli p. Kalousek brániti RK proti tomuto požadavku, má k tomu cestu jen jedinou, totiž: ukázati z té doby text nepochybný, který by byl stran e-ě nepravidelný touž měrou, jako je RK. Všeliké argumentování jiné je marné.”

Já jsem ondyno (osv. 55l) projevil přání, aby p. Gebauer udal, kolik procent chyb proti pravidlu o e-ě ve které době se požaduje, aby rukopis mohl býti vyhlášen za podvržený. Místo odpovědi pan G. mne vyzývá, abych ukázal spis z druhé třetiny XIV. století, který by stran e-ě měl tolik chyb jako RK. Patrně za tím vězí argumentace: že RK má nejvíce chyb proti tomu pravidlu, tj. jedním důkazem jeho podvrženosti. Že tato argumentace jest vadná a klamná, dá se zase dokázati uvedením jí ad absurdum. Jestliže maximum chyb pravopisných uzná se za důkaz podvrženosti, měl bych také naopak slušné právo žádati, aby také minimum chyb uznalo se za důkaz podvrženosti; zvláště při pravidle o e-ě mohl by některý jeho popěrač (já nikoli) se domýšleti, že který Čech měl by tomu pravidlu vyhověti, musel by ohledu správnější, tím byl by podezřelejší. Já však netoliko nejsem tohoto mínění, nýbrž také vůbec mohu se vzdáti práva, aby též minimum pokládalo se rovnoprávně za okolnosť podezřelou; dojduť ke svému cíli také, když to privilegium přizná s jenom maximu, jakž si protivník žádá. Dejme tomu, že z doby, do které náleží RK, máme celkem 11 rozličných rukopisů; srovnáme si je do řady podle toho, jak který jest správný co do e-ě, a poznamenáme je písmeny A, B, C, D, E, F, G, H, I, K a L. Rukopis A jest nesprávnější, nemáť ani jediné chyby proti pravidlu o e-ě; rukopis B jest již méně správný, má chyb 10 procent; rukopis C má proti témuž pravidlu chyb 20 procent; a tak každý další rukopis má o 10 procent chyb více než předešlý, až rukopis L má 100 procent chyb, tj. samé chyby. Podle zásady páně Gebauerovy, že maximum chyb jest důkazem podvrženosti, musíme rukopis L pokládati za podvržený, on teda do staročeské literatury ani nenáleží, a zbývá nám jenom 10 rukopisů. V těchto 10 rukopisech jest nyní rukopis K nejchybnější, máť chyb 90 p rocent; pročež jej musíme také vyvrci ze staré literatury české. Teď zbývá nám jenom 9 rukopisů; ale rukopis I hned nám zase odpadá, poněvadž má mezi dosavadními rukopisy maximum chyb, totiž 80 procent. A týmž spůsobem musíme dále odříkati se posloupně zbývajících rukopisů H, G, F, E, D, C, neboť procenta jich chyb činila posloupně 70, 60, 50, 40, 30 a 20. Nyní nám zbývají již jen dva rukopisy, A a B; poslednější není sice zlý, máť jenom 10 procent chyb, a mohli by se mu odpustiti, kdy by někdo byl s to, aby ukázal jiný rukopis X do též doby se hlásící, jenž by měl také aspoň 10 procent chyb; ale takového rukopisu X již nestává, poněvadž zbavili jsme se šťastně již všech spisů starých, které tomu požadavku hověly měrou vrchovatou. Pročež pryč s rukopisem B, tak velice nesprávným, že v tom není mu rovně! Nyní nám zbude jediný rukopis A – Passionál musejní.

Pan Gebauer mě vybízí, abych vyšetřil číselný poměr chyb a nechyb v RKém a v rukopisích jiných. Já míním, že to je vlastně jeho úloha, ne moje; ale musel by zevrubně oznámiti, jak počítal, a musel by počítati všude stejně, dle stejných pravidel. Můžeť se počítati velmi rozmanitě, a pan G. udávaje, že v Jahodách je 38 procent chyb, a v Hanušově zlomku Dalimila jenom asi 4 procenta, patrně vzal za základ různé spůsoby počítání. Já jsem udělal několik malých zkoušek (na velké nemám času ani chuti), jakou měrou který rukopis vyhovuje pravidlu o e-ě; počítám slabiky krátké i dlouhé bez rozdílu a nechť jest v nich souhláska jakákoli. Vypsal jsem si všechny případy, 1. kde ie jest psáno na svém místě, 2. kde psáno jest e místo žádaného ie, a 3. kde psáno jest ie místo žádaného e bez vidomé příčiny; případy, kdy psáno ie místo žádaného i, nepočítám, poněvadž ta odchylka může se vysvětlovati buď tím, že v dialektě opravdu se

Chtěl jsem zkusiti, zdali také jinde v RKém jest tolik chyb proti pravidlu o e-ě jako v Jahodách, jež si pan G. oblíbil a přijal k ukázání té veliké chybnosti. Bez hledání jal jsem se počítati v Oldřichu, kterážto báseň stojí v RKém na počátku; i napočetl jsem, že

V těch dvou slovích má se i pokládati snad za diakritické znaménko k označení, že se v nich slyší š a nikoli s, tak jako ve slovích meciem = mečem, skaciu = skáčú skupinu ci nikdo nepokládá za nic jiného než za hlásku č; ale že panu G. na kmeni vše- náramně mnoho záleží, udělám mu nad slušnosť a proti pravdě po vůli, počítaje ty dva příklady za chyby.

V Hanušově zlomku Dalimila p. Gebauer udává 4 procenta chyb. Já jsem je také sčítal, ale podle pravidel výše dotčených, a našel jsem tam

Ve Hradeckých zlomcích Dalimila jest chyb proti pravidlu o e-ě více; stojí tam totiž

Mezi 132 případy ve Hradeckých zlomcích jest tedy 109 nechyb a 23 chyby, čili 17 procent chyb. Kdy bychom se dali obměkčiti, a proti pravidlům páně Gebauerových veskrze pravdivým přece přijali na milosť zemiene i rziechu, bylo by mezi 132 případy ještě chyb 21 čili 16 procent. Tu tedy pan G. má jeden staročeský spis z druhé třetiny XIV. století, jenž stran e-ě jest touž měrou nepravidelný, jako Oldřich v RKém. V Jahodách jest chyb více; budouliž nyní po zjištění tohoto poměru Jahody v očích pana G. podezřelejší než Oldřich, a Oldřich méně podezřelý než Jahody?

V Osvětě 538 po náležitém výkladě, kterého zde opakovati nebudu, učinil jsem vzhledem pana G. otázku: “Toli má býti vědecká replika od muže, kterému se jedná jenom o nalezení a zjištění pravdy?” Pan G. nyní k důvodům té otázky nepodotýká ničeho, aby je nějak sobě příznivě vysvětlil; jen prohlašuje, že prý jsem tou otázkou učinil jemu křivdu velikou, ale rukopisů K a Z neprospěl jsem prý pranic. Odpovídám; Rmoutilo mne nemálo, že jsem jednáním p. Gebauera byl donucen, učiniti si onu otázku; ale když se jedná o odrážení útoků proti vzácným památkám literatury, obhájce nesmí váhati ve prospěch věci odhaliti a konstatovati při dobré příležitosti umíněnosť a svévolnosť útočníkovu.

Jelikož p. Gebauer a p. prof. Král mluvili tak, jako by v latinských spisích nemohly se vyskytnouti tak veliké odchylky od latiny klasické, jaké se nacházejí v RKém a RZém od jazyka mnohých památek staročeských: podal jsem v Osvětě 555 tři ukázky barbarské latiny z VIII. a IX. věku, aby se vidělo, že vyskytují se velikánské odchylky (nejen deklinace jest docela pomatena, ale i sloveso stává kupř. v čísle jednotném vedle podmětu možného (což nedělají živé jazyky románské), a přece proto ty písemnosti nejsou podezřelými. Pan Král nyní v Athenaeu 395-400 mne z té příčiny poučuje, že ani v jazyce (míní živém přirozeném, a já mluvil o mrtvém, nedostatečně přiučeném), jenž žádné učebné gramatiky nemá, nejsou všechny pomyslitelné chyby možné, a že gramatika nedává jazyku norem; za kteréžto naučení, jehož opak mi pěkně podkládá (398), vzdávám uctivé díky. Též pan Král vytýká mi (397) “tu komickou věc”, že prý já “broje usilovně proti nepochopenému terminu normální gramatiky, sám s normální gramatikou latinskou operuji.” Já však dosavad nikde nebrojil jsem proti normální gramatice, tím méně proti nepochopenému (od koho?) termínu normální gramatiky ačkoli čítám z jedné strany mnoho posměchu na normální gramatiku, z druhé pak strany, také právě od pana Krále, zase velké brojení proti tomu terminu. Já toliko vzpírám se takovému operování se staročeskou gramatikou (která ještě napsána není), když všeliká dialektická odchylka od jazyka někdy obyčejného (jejž p. Gebauer v Ath. 153 nazval normálním), když kterákoli pravopisná zvláštnosť nebo i omyl písařský vyhlašují se za důkaz odvrženosti, jakmile ty odchylky, zvláštnosti a omyly vyskytnou se v RKém a RZém, ačkoli odchylky, zvláštnosti a omyly dílem zrovna takové, dílem zase jinačí vyskýtají se také v jiných spisích staročeských; a ukázkami svými z barbarské latiny dokázal jsem absurdnosť toho, kdy by někdo rovněž tak operovati chtěl s normální gramatikou latinskou, kteráž přece byla napsána již před věky, a kteréž po věky vyučovalo se ve školách.

Komičtější věc přihodila se panu Královi. Tenť v Ath. 396 vykládá náuku nezrovna novou, ale vždy pravdivou, že v VI. až IX. století, ze kterých moje ukázky latiny barbarské pocházejí, existovala zároveň trojí latina, totiž 1. vulgární, měnící se v nynější jazyky románské; 2. kladická; 3. barbarská, smíšena z latiny klasické a vulgární; touž náuku o trojí tehdejší latině opakuje stručněji na str. 398; ale zrovna uprostřed mezi tím na straně 397 zapomněl na tehdejší koexistenci trojí latiny, a zastávaje se barbarismů a vulgarismů, jež se nacházejí v mých ukázkách, praví doslovně: “naopak spíše bychom mohli pochybovati o pravosti textů, které by se dle jiných známek do století VI.-IX. hlásily, ale takovýchto vulgárních tvarů vůbec neměly”.

Když a poněvadž tomu tak jest, čte se hezky kratochvilně páně Královo vznešené horlení proti “nepromyšleným frasím”, proti “pouhé frasi bez určitých dokladů”, se kterou prý já se spokojuji, dále proti “svrchované akrisii”, které prý se dopouštím “z neznalosti věci”, též proti “nepromyšlenému výroku” mému, proti “nejasné dedukci”, proti “omílání nepochopeného terminu normální gramatika”, proti “holé frasi”, a ještě jednou proti “planým frasím nic nedokazujícím.”

Laskavý čtenář znamená, že pan profesor Král jest nevšedním milovníkem silných výrazů. Skutečně, kdy by přesvědčující moc důvodův rostla touž měrou, jako neomalenosť a bouchání, se kterým se pronášejí, málo advokátů by se našlo lepších nad něho. Pan Král arci má zdravé plíce, což samo v sobě jest nemalý dar boží; ale krom toho on mluví netoliko za sebe, nýbrž zároveň – čehož nemnohým smrtelníkům jest popřáno – také za všechny kollegy ve svém vědeckém oboru, a to potom dohromady není hlas jako hlas. “Tak, jako já, soudí všichni soudní klasičtí filologové”, - prohlásil pan Král hned při svém prvém vystoupení proti rukopisům v Athenaeu 265. “K tomu závěru musí dospěti každý filolog”, ujišťuje pan profesor i nyní (Ath. 398). Ale hned po onom prvém vystoupení přihlásil se jeden klasický filolog, jenž veřejně odmítal od sebe té cti, že by souhlasil s tím, co pan Král proti rukopisům napsal. Při veliké promyšlenosti, rozvážlivosti a jasnosti, bez kterých pan Král nikdy nic nepromluví, byl by mohl nyní svůj výrok drobet poopraviti, asi v tento rozum: “Z nás dvou klasických filologů české university všichni bez jednoho smýšlíme tak, jak já povídám.”

Pověděl jsem v Osvětě 556-7, že mathematická rozprava páně Seydlerova dělá ten dojem, jako by autor chtěl mathematicky dokázati podvrženosť čili novověký původ RKho. Pan Seydler nyní odpovídá (Ath. 446): “Výrok ten jest nepravdivý. Nechci dokazovati mathematikou něco, co může dokázati jen linguistika, palaeografie nebo historie (sociologie); vida však, jak málo se cítí váha pochybnosti těmito vědami, zejmena první z nich, pronešených, chtěl jsem, pokud bylo lze, váhu tu číselně vyjádřiti.” To měl pan Seydler říci hned, a bylo by se s ním mohlo jinak mluviti; ale pak by byl musel zároveň své vítězoslavné nálady uskrovniti; neboť jestliže on chtěl toliko vypočísti váhu toho kamení, jež útočníci proti rukopisům nanesli, jest tím málo získáno; to kamení tu bylo dříve na hromadě složeno, každý je viděl, a kolik kilogramů právě váží, na tom záleží málo; obránci mají s tím kamením stejnou práci, nechť je zváženo nebo nezváženo, aniž jim přibude práce tím, napíšeli pan S. třeba 1,000.000 centů na balvan udělaný od někoho z lepenky pro divadlo.

V Osvětě 557 uvedl jsem doslovně všechny čtyři konkluse páně Seydlerovy, a pověděl jsem, že pan S. dokázal nesmírnou nepravděpodobnosť toho (čeho nikdo netvrdil a nikdo nemyslí), že by ty a ty věci byly se dostaly do RKho a do jistých spisů XIX. století pouhou náhodou. Pan S. nyní vytýká, že prý tento můj výrok jest kusý, poněvadž není v něm zmínka o koincidenci neboli shodách. K domnělému doplnění mého výroku pan S. znova ohlašuje a pokládá to za nejdůležitější stránku své argumentace, že dokázal, že koincidence neboli shody mezi RKým a jistými spisy XIX. století nelze vyložiti pouhou náhodou. Doplněk tento byl však v mém výroku také míněn a obsažen, scházelo tam jenom slovo shoda. Pan S. mluví o klamu, ale křivě. Výrok můj byl stručnou parafrasí všech čtyř vývodů páně Seydlerových, jež jsem byl napřed doslovně citoval, a z nich tři výslovně se týkají shod, jeden pak pouhých odchylek. Člověk při nejlepší vůli někdy vyjádří se méně určitě, než si věc myslí. To se nyní také přihodilo znova panu S.; pravíť, že dokázal, že ty shody nelze vyložiti pouhou náhodou; vlastně však ta nemožnosť byla povědoma již dříve, a pan S. dle správnějšího, nahoře uvedeného vyznání svého toliko vynasnažil se číselně vyjádřiti pravděpodobnosť a nemožnosť toho, že by ty shody byly vznikly pouhou náhodou. O této pravděnepodobnosti ani nemožnosti nikdo nikdy nepochyboval, neb ona rozumí se sama sebou, zrovna tak jako v následujícím případě: Čtvernohé zvíře, které se u nás zapřahá do kočáru, slove panu S. kůň, a já je nazývám také kůň; nad to pak oba dva, pan S. i já, píšeme v tom slově nad u kroužek; tato shoda mezi námi dozajista nepovstala náhodou, já jsem o tom zúplna přesvědčen, a pan S. může to i vypočísti a číslem vyjádřiti ; ale z toho nikterak nenásleduje, že bych já byl učil pana S. mluviti a psáti, ani naopak, že by teprva on mně byl pověděl, jak se to zvíře jmenuje a píše. Pan S. nedobře mi vytýká, že prý dle mé logiky “nemusili bychom se o výklad koincidencí starati ani tehdy, kdy by RK obsahoval doslovný opis některé Hankovy básně”; opravdu dle mé logiky v tom případě každý rozumný člověk by bez mathematiky věděl, že to musí býti opsáno jedno z druhého; zdali by ten úsudek pan S. také vypočítal a číslem vyjádřil, na tom by aspoň mně nezáleželo.

Pan Seydler mi také udílí, jak praví, dobrou radu, totiž abych do jeho mathematického mlýna bez bázně vstoupil a ty stroje si trochu prohledl; jest prý to věc velice prospěšná, neb prý jinak může se přihoditi, že někdo soudí jako slepý o barvách. Já však pěkně děkuji za pozvání, jako by se stalo. Mněť není toho žádná potřeba, abych do mathematického mlýna vstupoval, poněvadž já o tom mlýně a jeho strojích žádného úsudku nepronáším, ani chvalného ani hanlivého, a vždy měl jsem upřený pozor jenom na to, co se do toho mlýna vnáší a co se z něho vynáší; to mně postačí úplně. Jakou však prostou nebo poměrnou váhu která shoda má, co jest shoda a co neshoda, bylyli činěny pokusy k vysvětlení shod či nebyly (jakž tvrdí pan S.), které shody a zvláštnosti jsou již vysvětleny a u kterých to ještě zbývá učiniti: to všechno jsou otázky, o kterých jest nemožno diskutovati s mathematikem panem Seydlerem; varujeť před tím každého jednak nedostatek klidu u pana S., jednak i moudrý konec jeho dobré rady, kterou jsem svrchu uvedl.

Pan Seydler mrzí se mimochodem také na “sedmou velmoc a její vychovávací vliv na učený i neučený lid.” Podle souvislosti podobá se, jako by to bylo adresováno také ke mně; pročež podotýkám, že já nečekal jsem, až co sedmá velmoc řekne. Athenaeum, ve kterém zjevily se první útoky na rukopisy, jest datováno 15. února, moje pak vystoupení proti tomu o Osvětě bylo psáno 19. února, teda v době, kdy ještě žádná mocnosť ni veliká ni malá proti tomu se neozvala, a když právě z Athenaea jako od mnohoramenného polypa dály se na všechny strany pokusy, aby proti rukopisům získáni byli potentáti velicí, malí i nejdrobnější. Že se to se sedmou velmocí (vyjma u hotových nepřátel národnosti české) a s jinými autoritami podařilo měrou jen tak skrovnou, jest ovšem věc mrzutá, to pochopuji.

Na konec pan Seydler ohlašuje, že vícekrát nemíní odpovídati k jakýmkoli enunciacím, které by se snad jeho týkaly. To ovšem bude docela záležeti na téže jeho svobodné vůli, ze které vyšlo jeho mathematické vmísení do sporu rukopisového vůbec a útok na moje obrany rukopisů zvláště.

Žádná věda neobejde se bez logiky. Jaká jest logika v sociologii páně Masarykově, to vysvitne z následujících ukázek; vybral jsem takové, při kterých nám na konkrétném obsahu mnoho nezáleží, tak že můžeme tím lépe bez vyrušování soustřediti svou pozornosť k jich stránce formálno-logické.

V Athenaeu str. 407, kdež vykládá se učení sociologické o zádruze vůbec, mluví se také o tom, kdo v zádruze býval hospodářem nebo hlavou, a jakým spůsobem kdo docházel té hodnosti; tu se dočítáme na prvním sloupci, že při tom “dojista v nejstarších dobách stáří rozhodovalo”; a na druhém sloupci zase čteme: “zdá se však, že o hodnosti hospodářově rozhodovalo stáří.” Teda jedna a táž věc na též stránce jednou jest jistá, a po druhé se jenom zdá.

Neshoda ta dala by se vyrovnati výrokem: jest aspoň pravděpodobné, neli jisté, že stáří rozhodovalo. Ale na straně 409 pan M. vytýká: “Že básník RZho, neliše náležitě rodového a patriarchálného zřízení, skutečně představoval sobě, že nejstarší z rodu stává se hospodářem, to vidíme z Libušina Soudu dosti jasně.” Nelišiti věcí rozdílných, jest chyba, a co z chyby pochází, může býti zase jen chyba. Teda stáří rozhodovalo, ale básník-falsátor chybil, představuje sobě, že stáří rozhodovalo.

Dle posledního citátu básník chybil tím také, že “nelišil náležitě rodového a patriarchálného zřízení”; jak to dvoje zřízení lišiti měl, aby nechybil, toho pan M. nepraví. Místo toho na straně 415 spokojeně si opakuje: “Ukázal jsem, že básník RZho, zádruhové zřízení spojuje nejasně s patriarchalismem.” A na též straně pod čarou v poznámce 17. pan M. učí: “patriarchalism a specialné zádruhové zřízení eo ipso znamená v době staré tuhou vládu hospodářů nad čeledí.” Teda básník chybil, že nelišil a spojoval, ale pan Masaryk smí eo ipso spojovati a tuhou vládu za společnou známku obojího zřízení vyhlašovati.

Divný chameleon musel býti ten falsarius Hanka. Jednak falsátor RZho “byl právě tak chatrným právníkem, jako gramatikem a básníkem” (str. 414); jednak falsarius Hanka roku 1817 “byl značně vzdělán a měl mnohem více vědomostí, než většina dnešních obráncův” (417); potom však “RK a RZ jsou díla začátečníků gramatických, a RZ i paleografických” (465); a když pak “Hanka udělal kolem 1827” evangelium Svatojanské, a Gebauer je hájil ze stránky linguistické, “z toho jen vyplývá, že falsarius byl dovedný, nic více” (455).

“V Záboji není pohanského ducha a není ho nikde v rukopisech našich,” tak zaznamenal pan M. na straně 422; a na též straně o několik řádek dále píše: “RK nemohl ve XIV. století ani básněn ani opsán býti: v té době připravovala se u nás reformace, a v té době vzdělaný Čech – básně RKho jsou básně umělé! – básně ty by byl opsal neřkuli udělal? Století, které nám daly spisy Štítného, které připravilo a odchovalo Husa – to století bylo by si libovalo v pohanských básních? Je smutno, že v české vědě taková otázka ještě se smí postaviti.” Teda v RKém nikde není pohanského ducha; ale RK nemohl býti psán ve století XIV. vroucně křesťanském, poněvadž jest pohanský. – Tak vypadá logika v sociologii páně Masarykově.

“Je smutno, že v české vědě taková otázka ještě se smí postaviti.” Ta slova označuji nám habitus, obvyklou zevnější tvářnosť, kterou pan M. vzal na sebe, když jal se psáti tuto svou sociologii. Jest to tvářnosť, která shledává vše chatrným a špatným, co jiní udělali; všude u každého spatřuje nevědomosť, neschopnosť, nedbalosť, snad i nepoctivosť; vše troufá si sama zreformovati, zastati, vrub na vrub obrátiti a do náležitých kolejí pro budoucnosť přivesti; a pak vzavši na sebe výraz utrpení a obětovosti, stěžuje si do nespravedlnosti světa, že ubožačka ona samojediná musí všechno všude na svých gigantických bedrách nésti. – Tato tvářnosť jeví se také kupř. na str. 408-9, kdež pan M. vytýká českým učencům, zejména obráncům rukopisů, že po Šafaříkovi již nestarali se o vyzpytování starého zřízení společenského. “Liknavosť ta (prý) tím většího zasluhuje pokárání, poněvadž jednak právě RZ se podezříval nejvíce, a tím vybízel k pilnému studiu starého věku, jednak Srbové a Rusové bedlivě věci si všímali: je přímo nepochopitelno, že u nás četné práce ruské nenašly žádného ohlasu, když přece k RZmu se hlásíme. A nejen slovanské, ani německé a jiné cizí práce obránce RZho nepřiměly k vyšetření staročeského zeměvladení.” Opravduli? Bratřím Jirečkům, z nichž jeden vydal veliké dílo o slovanském právě v Čecháh, bylo by zůstalo staročeské zřízení společenské nevyšetřeným? Pan M. neví o několikaletých pracných studiích, jež v témž oboru vykonal profesor Tomek především za tím účelem, aby osvětlil jednu stránku starých dějin Pražských, materiál Tomkem sebraný (srovnané výpisy ze všech pramenů do roku 1300 o zřízení státním a společenském v Čechách) mohl by dáti mnoho rozmanitého ovoce, ale náš výtečný dějezpytec užil ho jinak jen při ústních výkladech na kathed ře a k několika rozpravám v Musejníku. A co se týče prací ruských i jihojazyčných o miru ruském ohlas jich mohl pan M. najíti v rozpravě, kterou jsem asi před šesti lety uveřejnil též v Musejníku pod názvem: O zřízení obce velikoruské; pomlčím o svých jiných přípravách k historii stavu selského, z nichž mne tento daremný spor tak nemile vytrhuje. – Vůbec pan M., jakmile se o něčem nově doví, domnívá se, že jest to nová vymoženosť vědy, že nikdo jiný o tom věděti nemůže, a hned cítí se povolán, vytýkati jiným tu nevědomosť. Takž s tvářností výše naznačenou píše na str. 409 v poznámce: “Že i u starých Slovanů děti nebyly tak volnými, jak se u nás dle RZho posud myslívá, vyplývá z analogie s národy jinými, mezi nimi i slovenskými; tak např. je charakteristickým dokladem, že u Srbů v Lunebursku syn zval se voatrik (= votrok, otrok), jak Dobrovský dosvědčuje ve Slovance 1924 p. 13.” Podle toho podobá se, jako by pan M. svoje slovanská studia byl začal teprva letos, asi v ten čas, když poprvé šel do Musea podívat se na rukopis Kralodvorský, jejž byl o několik neděl dříve odsoudil. Budeli v těch slovanských studiích pokračovati, doví se také, že Slované v Lunebursku přebývavší nejmenovali se Srbové; a co se týče slova otrok = syn, nebude mu potřebí obraceti se o ně jenom k nářečí, z něhož se nezachovalo než několik vět, ale najde je podobným smyslem užívané také v nářečích jiných s hojnou literaturou, zejména v církevní slovanštině. Ostatně slovem otrok = syn – o němž dávno věděli ti obránci, jichž názory pan M. chce napravovati – tak málo jest rozhodnuto o právním postavení dětí ve staroslovanské rodině, jako servus v české vesnici, nebo studentské pozdravení: servus! aneb o papežská titulatura Servus Servorum Dei málo nás poučují o tom, čím byl ve starém Římě servus = otrok.

Po této charakteristice logiky, se kterou jest sociologie páně Masarykova psána, a tvářnosti, kterou autor při tom na sebe vzal, přistoupíme k věci samé, totiž k sociologickým námitkám proti RZmu. Básník jeho měl prý špatné ponětí o zřízení zádruhovém. V prvním zlomku RZho, jenž se nadpisuje Sněm, však ot svej čeledi vojevodí = každý otec svému rodu vládne; a když ten otec-hospodář zemře, tu děti si volívají jiného. Jak to – táže se udiveně sociolog (409) – aby děti si mohly otce voliti? to prý by odkazovalo do doby, “ve které snad panovala promiskuita pohlavní, kdy totiž otec a dítě vlastní se neznalo”, a pan M. pochybuje, že by se to mohlo u starých Čechů připustiti. – Děti si ovšem otce nevolívají, tolik musím panu M. dáti za pravdu; ale rovněž tak jest jisté, že ani vnukové nevolívají si děda, a přece pan M. sám o stránku napřed (408) oznamuje, že zádružský hospodář u Bulharů slove djado = děd, a nic se nezmiňuje, že by to pocházelo z promiskuity pohlavní. Krom toho také sociologie mohla by si zaznamenati ku svému poučení ten úkaz všem nesociologům povědomý, že slova otec užívá se mnohonásob také v jiném smyslu, než ve smyslu tělesného sploditele; kupř. ve zřízení klášterském a vůbec církevním pater, abbas, papa = otec; v posledních dvou případech ten otec (opat, papež) bývá skutečně volen, a jest při tom ten rozdíl, že voliči opata bývají od něho nazýváni synové, a voliči papeže bývají od něho oslovování bratři. To je teprv divné se stanoviska přísné sociologie! A Rusové nazývají svého cáře: baťuška = otec, tatíček, ačkoli on není jich všech krevním otcem, a oni nevolili ho sobě již budou tomu brzo 300 let.

Dle toho sociologie bude přece museti připustiti, že zádružský hospodář mohl starým Čechům slouti otcem. Ale pana M. hned (410) zase “zaráží, že pojem hospodáře se označuje v několika vrších vedle sebe třemi ba čtyřmi názvy: (ot) vojevodí, hlava, vládyka; kdo má ponětí o ustálenosti prvotných pojmů, ten již tuto rozháranosť pojmovou pokládati musí za znak podvrženosti.” Naproti tomu upozorňuji na to, co čtu v též sociologii o dvě strany dříve (408), že hospodář nazývá se u Jihoslovanů: “gospodar, domačin, starješina (kućni)”, “djado neb domakin” u Bulharů, “boljšak” u Rusů atd.; názvem Jihoslovanů v logice páně Masarykově rozumějí se nejspíš Srbo-Charváti bez Bulharů; tu máme teda také tři názvy vedle sebe a touž rozháranosť pojmovou, kteráž jest znakem podvrženosti zádruh srbských a charvátských. Kromě toho připomínám, že prastará píseň k sv. Vácslavu, jejíž nejstarší zachované opisy pocházejí z druhé polovice XIV. století, musí býti také podvržena, poněvadž vyznamenává se touž rozháraností pojmovou; máť v ní sv. Vácslav kromě vlastního jmena svého ještě tři názvy: vévoda, knieže naše, dědic České země.

Panu Masarykovi obzvláště se nelíbí výraz vojerodí. Ten terminus prý (410) “odkazuje ke zřízení vojenskému, a proto nemůže označovati funkci hospodářskou.” Falsátor prý si to špatně přeložil z Nestora, kdež stojí dobré slovo kňažiť (416). – Což staří Čechové neměli žádného zřízení vojenského? Vždyť v Athenaeu opětovně horlilo se proti názoru od nikoho již nezastávanému, že by dávní naši předkové byli národem holubičím! Jestliže etymologie slova vojevoditi neukazuje k funkci hospodářské, než jen k vojenské, zdali pak slovo dědic dle etymologie své vystihuje ten smysl, v němž píseň přikládá je sv. Václavu? Jestiť v ní dědic = otec (prodlužitel Kosmy k roku 1126 nazývá národ český familia sancti Venceslai), hlavně ve vlastnosti ochránce; Rusínům halickým slovo didyč (= dědic) znamená velkostatkáře, tj. bývalou vrchnosť, pána nad poddanými; plyneliž tento pojem z etymologie? A kterak z maršálka, původně podkoního nebo štolby, stal se nejvyšší vojevůdce? Etymologie to nevysvětlí, ale historie ano, jakož i slovo vojevoditi při jakémkoli starodávném náčelníkovi lidu.

Největší sociologický trumf proti RZmu jest ten, že jeho skladatel nerozuměl, jak se žilo ve staré zádruze; to dle pana M. prosrazuje se také tím (410), že básník falsátor “nám vlastně líčí rozepři a sněmování šlechticů pánů, jaké jsme v Čechách měli teprve v době pozdější. Staré zřízení zádruhové vyžaduje, aby rod celý žil na jednom místě.” V Libušině Soudě všakmá rozepři Chrudoš od Otavy křivy s bratrem Šťáhlavem od Radbuzy chladny. Pročež sociologie usuzuje: “Radbuza od Otavy je vzdálena nejméně 6 až 7 mil – a takový kus Čech patřil jedné staročeské zádruze?” – Pan Masaryk si teda představuje, že v zemi, kde jsou zádruhy, všichni lidé bez výjimky žijí v zádruhách, provozujíce polní hospodářství rukama svýma; kdy by RZ měl býti pravý, Chrudoš a Šťáhlav museli by býti také takovými zádružníky, na nejméně sousedy z jedné vsi, tak jak Hájek představoval si své dva rozvaděné zemany Milovce a Rohoně bytem v Chuchli. Zdaž knížata čeští žili také v selské zádruze? zdaž oni provozovali polní hospodářství společně na jednom místě, kdy kupř. Libuše sídlila na Vyšehradě, Kazi na Kazíně, a Teta na Tetíně, pak když Vácslav sídlil v Praze a Boleslav ve Staré Boleslavi, anebo později Vratislav v Praze, a bratři jeho Kunrat v Brně a Ota v Olomouci? Zdaž v Srbsku, kde toho času kvetlo zádružnictví, kníže Miloš žil v zádruze? Zdaž imperátoři ruští, pod jichž panstvím trvá mirové zřízení (občinnoje zemljevladěnije), zdaž staří četní knížata ruští, bojaři anebo nynější šlechta ruská žili neb žijí také v mirovém zřízení? Škoda, že nám pan M. určitě neoznámil, do které pozdější doby sociologie klade v Čechách vznik šlechty, která byla společensky povznešena nad obecným lidem, žijícím v zádruhách. Historie ví o mocných rodech šle chtických hned obyčejně duces; úsvitě; členové jejich v latinských pramenech slovou obyčejně duces; takových vyskytá se 14 roku 845, 5 nebo 6 roku 862, omnes duces Boemannorum 895; z jednotlivých známe kupř. Vitorada a jeho dva syny na Vitorazi okolo r. 850, o něco dříve vojvodu Vlastislava a jeho nezletilého syna v Lučanech, tj. ve středním poříčí řeky Ohře, později a naposledy Radislava a jeho prý sestřence Slavníka s pěti syny na Libici a ve velikém panství, kteréž zaujímalo celé východní a jižní Čechy. nemohlyliž mezi členy takovýchto vojvodských rodů povstávati svády o dědictví otcovské? Aspoň v knížecím rodě Přemyslovském bývalo jich s nadbytkem. O svádě mezi syny Vitorodovými jsme zpraveni: jeden bratr vypudil druhého, až přišli Němci s mocí vojenskou a učinili opačný pořádek. Takovými velmoži s mocí veřejnou nad lidem představoval si také Kosmas dva rozvaděné bratry za času Libušina; užívať jo nich (pamatujili se dobře) slov: qui videbantur populi esse rectores; to se hodí na obyčejné zádružníky tak málo, jako líčení v RZém.

Sociologie má však ještě jiné těžké námitky proti RZmu; jestiť v něm řeč o sněmích, kterých prý v Čechách tak záhy nebylo; dle pana Masaryka “básník RZho Hájkem doveden byl k názoru, že již v nejstarších dobách byly slavné sněmy,” což prý jest anachronismus, kterého “Hájek mohl se dopustiti, neboť měl před sebou sněmy vyvinuté, nikoli však básník doby Libušiny” (417). V poznámce vytýká pan M., že “Veleslavínův Kalendář vede si podobně nekriticky, anachronicky,” mluvě o sněmě Vyšehradském za Kroka; k čemuž připojen citát z Jordana, kterak Krok ze soudce rodového stal se soudcem národním; patrně není panu M. povědomo, že slova Jordanova jsou jen parafrase líčení Kosmova. Naproti tvrzení, že by Hájek byl vynálezcem sněmu českého v době Libušině, stačí poukázati na to, že již Kosmas vypravuje o sněmě svolaném od Libuše, ne sice k rozsouzení rozepře, ale po rozsouzení bratrů a po urážce utrpené, na kterémžto sněmě kněžna odříká se vlády, ale vyjde z toho sňatek s Přemyslem na trůn povoleným. Když kronikář okolo roku 1400 představoval si sběh věcí takto, proč by nemohla mluviti o sněmě starověká báseň? Kde začíná se u nás bezpečná historie, máme sněmy hotové. Když roku 895 omnes duces Boemannorum, quorum primores erant Spitigneo, Witisla, odpadše od říše moravské, poddávali se králi německému, byla patrně moc knížete zemského obmezena, zejména také mocí vojvod kmenových, a k některým skutkům bylo potřebí společného usnesení. Také jednotliví kmenové mívali své sněmíky (jakož v primitivním stavu u žádného národa nebývá nouze o sněmy); na takovém sněmíku Boleslav I. za mladých let ve svém údělu Pšovském krutě zlomil odpor proti zamyšlené stavbě nového hradu. Vojtěch zvolen za biskupa 982 na sněmě zemském na Levém Hradci. Nejstarší nálezy sněmů českých, které nás došlo, jsou z let 993 a 1039, a nejstar ší popis zevnějšího spůsobu sněmování z roku 1068. – Tím však nejsme hotovi; existence sněmu nás nespasí, Pan Masaryk má při tom ještě pochybnosť formálně-konstituční. Jestiť prý “na uváženou, zdali se zemský sněm svolati mohl officiálně, když sestra obou bratří privátně Libuši a při něco pošeptala” (417). Tu ovšem vzniká zlá a choulostivá otázka, zdali Libuše takovým jednáním neporušila ústavu, zdali její odpovědní ministři za to nebyli dáni v obžalobu (od sněmu, který neexistoval), a jak ministerstvo obžalované na soudě obstálo; kdo ví, nepošlali z toho krise ministerská, demisse ministeria, ba právě i známá abdikace Libušina. Nevímeť, kterak sněm český byl tehdáž svoláván, zdali manifestem, patentem anebo reskriptem; nevíme, zdali svolání museli býti kontrasignováno od ministrů, a od kolika i kterých; nevíme, muselali ve svolavací listině býti obsažena slova: “k návrhu veškerého Mého odpovědného ministerstva,” či postačiloli kněžně říci: “k nášeptu sestry dvou rozvaděných bratří vidí se Mi svolati sněm vší země do Mého otcovského sídla Vyšehradu.” Ty a podobné ústavo-historické otázky rozhodnou se teprva, až se najde z časů Libušiných nějaká listina ústavy české, na spůsob těch, které se začaly fabrikovati roku 1789.

Člověk vlastním očím nevěří čta následující povídání pana Masaryka (418): “Libuše v RZém nesprávně se nám představuje jako kněžna; Kosmas, Dalemil, Hájek aj. dobře postihli osobnosť její, jakožto věštkyni především a nikoli jako panující nade všemi Čechy kněžnu. Hájek z ní ovšem anachronicky udělal kněžnu, a proto i falsarius nesprávně mluví o kněžně a o otně zlaté siedle; zlatý prestol mohli míti knížata, nikoli hospodářové prvých českých rodů. Ve verši 25. se falsarius podřekl: správně dle Hájka mluví jen o Libušině dvoře”. – Tj. již vrchol vší sociologie! Teda Libuše ve staré pověsti nebyla kněžnou, dědičkou moci otcovy nade všemi kmeny v zemi České, nýbrž hospodyní ve dvoře. Podle toho také Její Veličenstvo královna Anglická Viktoria jest jenom vesnickou hospodyní, neboť mluvívá se správně o jejím dvoře, the court, ba kvůli ní na tom dvoře vydávají se také jakési selské noviny, The Court Gazette. – Tu již není difficile, ale impossibile satiram non scribere.

Končím již všeobecným úsudkem, jejž pan Masaryk napsal v Athenaeu str. 421; ten úsudek jako by mi byl ze srdce vzat, toliko si dovoluji doplniti jej jedním slovem, jež dávám tisknouti význačnou literou; s tímto mým doplňkem zní takto: “Nepochopuji smělosť, s kterou u nás o věci opovažují se mluviti lidé, kteří každým slovem prozrazují svou nesoudnosť a nevědomosť; avšak děje se tak, a nesoudnosť a nevědomosť slaví dnes u nás orgie – doufejme jen, že bude brzy po slavnosti.”

¹ Kdy by pan M. věděl o lechovi u Dalimila, a o leších ve dvojích letopisích franských k roku 805, řekl by, že falsarius ty mythické lechy opsal z těchto pramenů. Proč asi falsarius, když tolik vypisoval z Hájka, nevypsal z něho také lopoty, ve kteréžto pohanské hejtmany krajské svatosvatě se věřívalo?