Posavadní útoky na Ruk. Kral. a Libušin Soud nezasluhovaly by, co se jejich vědecké stránky týče, zvláštního povšimnutí, jsouť zajisté v tom ohledu velmi nepatrné; avšak jeví se v nich jakási tendence, na kterouž my arci jen ukázali, nikterak ale s ní v zápas pustiti se nemůže. S té strany mají naši odpůrcové velkou výhodu; zbraně jsou nerovné a my musíme upustiti od boje na tomto poli a se obmeziti v té věci na stránku vědeckou, jak dalece tu takové stává.

I novější útok na staré naše památky, obsažený v I. sv. p. Sybelova časopisu historického (die Königinhofer Handschrift und ihre Schwestern, von Büdinger) značí se toutéž vědeckou nepatrností, každému znalci na první pohled se jevící, ačkoliv spisovatel dotčeného článku naskrz a naskrz vědeckým se dělá a velmi s vysoka mluví. Méně patrný je u p. Büdingra onen tendenční živel, z něhož útok jeho na naše památky literární vychází. Avšak stanoviště strannické p. Büdingra je příliš známé a zjevné, než aby v tom ohledu mohlo býti nějaké pochybnosti, ano i v tomto jeho článku nepovedlo se mu rouškou vědecké objektivnosti zakrytí své horlení tendenční, že zajisté v té věci jeho vědeckost a jeho objektivnost na rovném stupni stojí, ačkoliv oběma nemálo se vynáší. My však, nemajíce v úmyslu vésti s p. Büdingrem všeobecnou polemiku, opomíjíme tu mnohé věci, ježto by úplným právem sem náležely; obmezíme se toliko na to, abychom Rps. Kr. hájili na tom místě, kamž p. Büdinger nejprudším útokem hnal. Míníme tím zlomek básně o vyhání Poláků z Prahy. K útoku na ni soustředil p. Büdinger nejlepší své síly kritické, ostatní se jenom lehké harcování u porovnání s úsilím, jakého tu vynaložil, ovšem bez prospěchu.

Básně Rkpsu Kr. o vyhnání Poláků z Prahy dotekl se p. Büdinger již dříve a sice ve svém dějepisu rakouském právě při líčení této události. Praviť (p. 336 v poznamenání): Ich habe mich rein an Thietmars völlig zuverlässige Erzählung auch hier gehalten und von jüngeren Berichten, denen Palacký und Roepell authentischen Werth beimessen, absehen zu müssen geglaubt, Der Bericht bei Cosmas, der von Jaromir und Heinrich nichts weiss, ist so gut sagenhaft als die nach demselben abgefasste Darstellung des angeblich alten Volksliedes (rozuměj naši báseň v Rkpse Kr.).

Tak psal p. Büdinger léta 1858, kteréhož roku jeho dějepis rakouský vyšel.

Z článků p. Büdingrová o Rkpse Kr. v Sybelově časopise jsme pozorovali, že p. Büdinger nyní skutečně dotčenou báseň četl, pročež mu radíme, aby si k tomu ještě Kosmu na patřičném místě přečetl; budeť mu to znamenitým překvapením, a pakli se nezastydí, toť alespoň se podiví, že s nepochopitelnou lehkomyslností takový nesmysl napsati mohl.

Ubohá báseň! R. 1858 je podlé Kosmy dělána a na začátku r. 1859 je “mdlý výtah z Hájka.” Tak zní totiž nejnovější výpověď přísné vědy p. Büdingrovy.

Dům haec geruntur in Bohemia, Dux Mesko veniens cum valida manu Polonica, inuasit vrbem Pragam, et per duo spatia annorum scilicet:

Anno Dominicae Incarnationis Millesimo,

Anno Dominicae Incarnationis Millesimo I. obtinuit eam. Sed Wissegrad vrbs Duci suo fidelis mansit imperterrita et inexpugnabilis.

Hiisdem vero diebus idem Dux Mesko mittit legatos ad Imperatorem, dans ei et promittens infinitam pecuniam, quo filium Ducis Boleslai, nomine Qdalricum, qui erat eius in obsequio, cetenatum mitteret in custdodiam. O Inuictissima fames auri! vbi est potentissimum ius Romani Imperii? Ecce possessor auri pressus ponderibus auri,Ducis obtemperat iussis, et fit fortor ac carceris mancipator, auro corruptus Imperator. Nec mirum, si ille paruit Duci: cum nostris temporibus Wack, sub mola rusticana natus, Tertium Henricum, Regem potentissimam, o indiguum facinus! catena aurea, vt molossum, traxit in Bohemiam, et quod famulorum famulus, paret Dominorum Dominus, atque Barziuoy ducem iusti tenacem, virum veracem vsque ad genua compeditum Rex mittit in custodiam, ceu iniquum hominem, et mendacem. Sed heac in suo loco planius exarabuntur stylo.

Facum est autem Anno Dominicae Incarnationis Mill. II. iam Christo Bohemos respiciente, et sancto Wenceslao suis auxiliante, incertum est nobis, vtrum clam fuga elapsus, an jussu Imperatoris dimissus, Dux Odalricus rediens ad patriam, intart munitissimum castrum, nomine Dreuic, vnde militem mütit sibi fidelem, et admonet, quo intrans vrbem Pragam per noctem clangore buccinae perterrefaciat incautum hostem. Mox fidelis cliens iussa facit, et ascendens noctu in media vrbe eminentiorem locum, qui dicitur Zizi, tuba intonat et clara voce clamans ingeminat: fugiunt, fugiunt Polonii confusi turpiter, irruite, irruite armati Bohemii acriter. Ad quam vocem irruit super eos formido et panor; quod erat miral Dei permissio, et sancti Wenceslai intercessio. Diffuguint omnes, alius oblitus sui et armorum, nudus nudum insilit equum et fugit, alius vt dormiuit, etiam sine bracis, accelerat fugam. Fugientesque nonnulli praecipitantur de ponte, quia pons erat interruptus ad insidias hostibus: aliis fugientibus per praeruptam viam, quod vulgo dicitur per caudam vrbis, in arta posterula prae angustia exitus ibi innumeris oppressis, vix ipse Dux Mesko cum paucis euasit.Sicque fuit, vt solet fieri, quando homines prae timore fugiunt, etiam ad motum aurae pauent, et ipse pauor timorem sibi auget. Ita homines, nemine prosequente, videbantur eis saxa et parietes post se clamare, et fugientes persequi.

Postera luce Dux Odalricus intrat vrbem Pragam, et iisdem familiaribus inimicis, de quibus supra retulimus, fraudulenter suggerentibus, fratrem suum Jaromir tertia die priuat lumine.

Hájkovo vypravování je následující (list C. p. v. jeho kroniky):

Toho času Kochan Vršovský poddal se v službu Boleslavovi králi Polskému a jemu pilně radil, aby knížetství České sobě podmanil. Král, častým jeho nabádáním pohnut jsa, dal k tomu své povolení, aby své království mohl rozšířiti. Dne jednoho, povolav Kochana do svého příbytku, s ním o to se radil, kterak by mohl k tomu českému knížetství přijíti. Kochan odpověděl: Chceš-li to pořádně učiniti, musíš nejprvé Oldřicha kníže Českého, syna Boleslava a bratra Jaromírova (kterýž jest při císaři Jindřichovi) o jeho hlavu připraviti, neb ač Jaromír mdel jest, ale však někteří Čechové o Oldřichovi nadějí mají. Král tou radou sa pohnut, shromáždiv mnoho zlata a spůsobiv věrné posly císaři poslal veliké a mnohé zlaté dary a nad to ještě mnohem větší dáti slibuje, toliko aby Oldřichovi knížeti Českému život odjíti rozkázal. Císař, ač byl, muž dobrý potom i svatý, těžkosti zlata porušen sa kázal věděti, že Oldřich nikdá více nemá z té věže vyjíti a nevyjde. Král Polský – s radú a pomocí Vršovských sebrav mnoho lidu Polského i táhl silně do Čech a dobyl mnoho měst a tvrzí, až se dobral Prahy, města hlavního a té jest také skrze zradu dobyl a všecko okolo pohubil, Vyšehrad toliko sám v své ohradě a celosti zůstal a kníže Jaromír na něm strašlivě seděl, neb od nikudž nečekal pomoci. Oldřich sa v zámutku postaven a znaje, že žádná ruka lidská z moci císařovy a z toho vězení jeho nemůž vysvoboditi, i počal velmi snažně pánu Bohu slúžiti a svatého Jana křtitele prositi za pomoc a aby ho jako bratra jeho od té úkladné smrti vysvoboditi ráčil. V tom modlení byl jako u vytržení mysli a hned té noci postaven jest v Čechách na jedné rovině, a když slunce z hory vycházelu uhlédal kníže oráče a přistúpiv k němu ptal se jeho, jaká by to krajina byla, a ktoby z& nbsp;lidí povýšených tu blízko bydlil. A on ukázal jemu hrad velmi pevný jmenem Dřevíč a pána na něm jmenem Berkovce býti oznámil. Oldřich s doufáním všel na ten hrad a pánu tomu pod svěřením knížetem se českým skrze počet býti oznámil. Berkovec jako věrný věrně a vděčně pána svého přijal a poctivú jemu činil službu. I radili sú se spolu o Poláky, kterak by Poláky z Prahy vyhnali; v brzkém čase mnoho lidu sebravše táhli spolu kníže Oldřich a Berkovec a tajně se několika cestami skrze husté lesy poustili, tak jak je jich vůdcové vedli, a na jedné hoře, kteráž slula Žiži proti Pohořelci se v hustých lesích položili a někteří na Petříně ležali a stráž držali na té hoře, kteráž na ten čas slúla Stráž a nyní Strachov jmenuje se. A odtud kníže a Berkovec tajně poslali své špehéře dva do Prahy, aby město a obyvatele v něm spatřili. Špehéři, aby věc sobě porúčenú dobře zřídili, času poledního do pastýřovy chalupy vešli a na něm činili mnohé otázky a v dlúhú řeč s ním všedše smlúvu s ním činili, mnohé dary jemu slibuje, chtělli by Praha zraditi. Pastýř ten byl Čech a na Poláky velmi hněviv, také stříbra a zlata nemálo sa žádostiv, jim slíbil, že to chce učiniti a toho velkými sliby potvrdil. Špehéřové navrátivše se knížeti a Berkovcovi oznámili, že v Praze pokoj a Poláci sú bezpeční také na nižádného nepřítele že péče nemají, aniž o něm co vědí, při tom oznámili, že již s pastýřem narovnání učinili, aby tím raněji stádo žena kázal most spustiti. To slyšíce haitmané Oldřichovi, jakždenice vzešla, kázali se lidu přihotoviti; když pak svítati počalo, lid ten český, jízdný i pěší, pomaličku sstupovali s hory skrze menší město Pražské až na most dřevěný a Berkovec s nimi. A tu stáli pokojně blízko od mostu zdvihnutého (n eb byla mlha) očekávajíce spuštění mostu. Lid kterýž byl pod hradem v Menším městě, také se byl upokojil, tak že jich málo o tom co se děje vědělo. Toť pastýř na branného volá, stádo žena, aby most spustil bez meškání. A on jemu počal velmi horlivě domlúvati, proč by směl tak ráno stádo hnáti.

Když most spuštěn byl, pastýř vstúpiv na most, počal velmi hlasitě trúbiti, Čechům návěští dávaje. V tom rychle Čechové na most vskočivše a majíce veliké bubny hřmot činili, vysokými hlasy volajíce: Poláci běží, Poláci běží! Tak sú pravili; Poláci to slyšíce velmi se ulekli a strach takový na ně přišel, že větší jich polovice nazí utíkajíce pryč sú běžali, brani i vší zbroje zapomněvše, toliko aby životy zachovali, někteří pak do vody běžíce sú ztonuli. Sám ten pastucha na ně volal a utíkání jejich se posmíval a řka: “Biegaytie, biegaytie”! Mnozí také tu zůstali a někteří leželi nazí, zvláště ti, kteříž ulekše se toho hřmotu ven z oken místo dveří skákali, ruce neb nohy a někteří i hlavy slámali. Boleslav Chrabrý s malým počtem Polákův skrze Poříčany utíkaje běžal, neb se jemu zdálo, že kamení i skály, listí i dříví za ním křičeci běží.

Nevíme, po čem p. Büdinger v onom troubícím vojínovi Kosmově poznává zvučící božstvo a v prostém a přirozeném, avšak k víře nepodobném líčení křesťanského chronisty velkolepý staroslovanský mythus! Buď má p. Büdinger neobyčejný dar duchu čenichati mythy i tam, kdež by jich žádná lidská duše nehledala, aneb napsal obyčejný a sprostý nesmysl, což se mi více k pravdě podobá.

Zajímavé je též, s jak bujnou fantasií p. Büdinger onu metamorfosu z velkolepého mythu až k mdlému výtahu z Hájka vyvinul. Než po p. Büdingrovi při smělém tomto jeho tvoření slíditi budem, musíme již napřed ve jménu zdravého a neporušeného citu odpor klásti proti onomu mdlému výtahu z Hájka. Posud nikomu na mysl nepřišlo, mdlobu v této básni hledati, ano naopak jeví se v ní takový jarý, svěží, mužný a vůbec básnický duch, že jen strannická zaslepenost jich nepozorovati může. Vyzýváme každého člověka, nestranného ovšem a básnického dojmu schopného, aby si přečetl Hájka a naši báseň, a pakli vše na světě neklame, jsme jisti, že jiný úsudek pronese než p. M. Büdinger. P. Büdinger vůbec při útoku na krásnou památku staročeského básnictví volil jednu cestu docela novou. Posud se jednomyslně vysoká básnická cena básní Kralodvorských uznávala, p. Büdinger je první, “na něhož tyto básně dojem učinily, jakoby pocházely z duše, kteráž surové záští rouškou citlivé jemnosti zakrývati se snažila.” A tentýž dojem prý činí básně Kralodvorské “na jiné muže v literatuře rozličných národů zběhlé.”

My o tu věc s p. Büdingrem se hádati nebudeme, jak dalece se jeho osoby týče, avšak což na ty , jiné muže’, musíme ho varovati, aby se příliš nespoléhal na autority ze svého kruhu. Učinilť to též jinde a měl z toho jen posměch. Pravilať prý mu taková autorita, že slovo krví nemůže ve verši nikdy býti jednoslabičné. Toť musela býti buď divná autorita, neb si udělal někdo s p. Büdingrem nevčastný žert. Ujišťujeme p. Büdingera, že krví často v  staročeském veršování za jednu slabiku se béře.

Doložíme svou výpověď několika místy z básní z 13. stol., zvláště z Alexandreidy, kteráž co do formy, metrické správnosti a výtečnosti jazykové znamenitě vyniká. Citáty jsou z Výboru z list. č.

Svého vraha krví utočiť p. 1095, v. 33

V krvi jakožto vodě kálé p. 162. v. 27

A jich srdce krve otocie p. 118. v. 14.

I každý meč krví napojen p. 1126. v. 25.

A druhé sě prach krví spekl p. 1124. v. 3.

Z lidí tu pro potok krvavý p. 1124. v. 1.

Ande krvaví jdú potoci p. 1122. v. 31.

R v staročeském veršování vůbec často slabiky netvoří. Tak na příklad jsou často následující slova jednoslabičná: brzo, vietr, mistr, srdce, trscie, krsta, mrtev, bratr, śčédr, atd. Z četných dokladů uvedeme pro každé slovo jen jediný a to v témže pořádku: Výbor p. 142 v. 27, p. 1106 v. 28, p. 1100 v. 29, p. 1099 v.21, p. 161 v. 20, p 166 v. 16, p. 152 v. 35, p. 1116 v. 29, p. 170 v. 9.

Totéž platí o otatních plynných l, n a m; na příklad myslce (Výb. p. 1092 v 16.) přízň. (p. 1092. v. 26.), sedm (p. 1108; v. 36). O důležitém tomto úkazu dalo by se široce mluviti, avšak sem to nenáleží; doufáme, že to, co jsme pověděli, dostačí, aby se p. Büdinger o svém osudném “krví” poučil. Nebyli bychom se tohoto předmětu ani totkli, kdyby p B. ve své charakteristické odpovědi se žertovnou a ostrou brožurku anonyma (M. Büdinger und die Königinhofer Geschwister. Prag 1859) nebyl spůsobem ve vědě neslýchaným zjevnou a dokázanou pravdu zapíral. Řeklo se mu s poukázáním na staročeské kancionály, že krví ovšem jednoslabičně užívati se může a také v staré češtině užívalo. P. Büdinger ale se zvláštní (abychom to šetrně pojmenovali) hrdou jistotou, kteráž na štěstí na světě řídká je, odpíral tomu a nazval nevývratnou tuto pravdu lehkomyslným tvrzením; praví, že žasnul, když se přesvědčil, že toto tvrzení je napravdivé a jen z povětří vzato, a ujišťuje, že je zapotřebí jen Výbor z lit. č. do rukou vzíti a že na každé skoro straně příkladů se nalezá opak toho dokazujících. S takovým odpůrcem je těžko jednati! Toť pak se nazývá vědecké rozbírání!

 

Ťot však jsou pro náš úkol jen vedlejší věci, pročež se obrátíme k ohledání spůsobu, jakým p. Büdinger vyvozuje, kterak z velkolepého mythu staroslovanského prostáctvím Dalimilovým a slátaninou Hájkovou báseň Kralodvorská povstala. Spůsob ten je vlastně až příliš jednoduchý. P. Büdinger totiž zamlčel mnohé a podstatné rozdíly ve vypracováních těchto, anebo jich řádně nevytknul a mnohé okolnosti dle libosti překroutil a jiné proti vší pravdě vylíčil.

2. Kosmas udává, že Oldřich z vězení císařova vyváznul buď útěkem, nebo že jej snad císař sám propustil. U Dalimila ušel Oldřich nebezpečí hrozícímu zázračně a to pomocí sv. Jana, jenž jej v Oldřiši postavil, kdež prý vděčný kníže kostel pak vystavěl, kterýž, ač pust, ještě za časů Dalimilových stál. O tomu o všem u Kosmy ničeho nenalézáme.

4. Dalimil vypravuje, že věrní k Oldřichovi se sebrali, tajně ku Praze se brali a s pastýřem se smluvili, jenž jim kázal, aby na Strahově se ukryli, že jim troubením znamení dá. Ráno pak, když své stádo vyháněl a vrátný mu padací most spustil, dal pastýř umluvené znamení a Čechové do hradu vrazili. Poláci postrašeni prchají. Docela jinak Kosmas. Z rozkazu Oldřichova vloudil se onen věrný rytíř sám jediný do hradu Pražského a v noci nenadálým troubením a křičením: “Poláci utíkají!” nepřítele tak postrašil, že beze všeho odporu uprchl.

5. Kosmas mluví o oukladu nastrojeném na mostě z hradu Pražského, čímž mnozí Poláci zahynuli, bezpochyby s mostem se probořivše; o čemž u Dalimila ani nejmenší zmínky se nečiní.

P. Büdinger však myslí jinak. Porovnav zprávu Dalimilivu a Kosmovu praví: Man sicht wohl, wie der alte Mythus (Kosmův totiž) hier (u Dalimila) platt geschlagen und gemeiner Verständlichkeit angenäbert wurde.

Že p.Büdinger patrných stop samostatné tradice ve vypravování Dalimilově nepozoroval, nesvědčí dle našeho zdání o kritické bystrosti.

1. Zná pravé jméno polského krále (Boleslava Chrabrého), kdežto Kosmas a Dalimil mylně Mečislavem jej nazývají (Mesko, Mezka).^*

2. Klade událost o pastuchovi a o troubení na most přes Vltavu, kdežto Kosmas a Dalimil patrně tu o hradu Pražském a o mostu do něho mluvi.^**

P. Büdinger tyto rozdíly u vypravování Hájkově nevytknul. Jak dle něho Dalimil z Kosmy, tak pochází Hájek zase z nich obou. Kdyby byl p. Büdinger šetrněji a bedlivěji tyto zprávy porovnal, bylby zajisté u Dalimila shledal samostatnou tradici a o Hájkovi nebyl by řekl, že své vypravování jen z Kosmy a Dalimila nemilosrdně slátal; byl by pozoroval, že duchaprázdný pisálek tyto různosti odjinud čerpati musel. P. Büdinger ovšem připouští ještě jeden pramen Hájkův, a sice Pulkavu ^*** ); z toho prý vzal trouby a rohy a udělal z nich velké bubny!

-------------------------

* Že báseň Kralody, pravé jméno krále polského zná, dokazují dva úzké proužky, ježto se při rukopisu zachovaly a k dotčené básni náležejí. Čte se totiž na první straně prvního proužku začátek básně: “Zvola B” (oleslav) a na zadní jeho straně: “Protiv Bole”(slavu). Tyto zlomky jsou jen v prvním vydání rukopisu Kralodvorského a pak v Časopisu Mus. 1852. IV. str. 130 vytištěny. Viz Palacký und Šafařík: Die ältesten Denkmäler der böhm. Spraceh p. 180.

** Jinak se Kosmovi a Dalimilovi rozuměti nemůže, udání jejich v tom ohledu jsou tak určitá a jasná, že o tom nejmenší pochyby býti nemůže.

*** Pulkavy jsme nahoře mezi prameny českými o vyhnání Poláků neuvedli, jeho zpráva je výhradně z  Kosmy čerpána, jen v tom se liší, že o věrném vojínovi Oldřichově praví: “tubis et buccinis sonitum faciens,” kdež u Kosmy o něm čteme: “tuba intonat.” Pulkava ovšem také Kosmova Žiži vykládá na Strahov, avšak mylně, neboť ono Kosmovo vyvýšené místo bylo vprostřed hradu Pražského (in media urbe eminentiorem locun, qui Zizi dicitur). Že Kosmovo urbis tu znamená hrad pražský, plyne nejen z toho, že u něho vůbec jen hrad Pražský znamená, ale i z celého vypravování jeho o této události. Na Strahov nelze ani pomysliti, kdyby i urbis Prahu vůbec znamenalo, neboť neleží zajisté Strahov uprostřed města Prahy. P. Büdinger ale tvrdí, že Žiži je Strahov; má na to důmyslný důkaz a sice ten, že Pulkava nejen v první recensi svého spisu ale i v druhé bedlivě přepracované věc tu tak vykládá. Poněvadž se Pulkava dvakráte mýlil, musí tedy míti pravdu, jako při multiplikaci, kde dva negativní faktorové positivní produkt dávají.

Aby toho dokázal, že po “celý starší středověk u křesťanských vojsk bubny v užívání nebyly,” pouští se p. Büdinger na neštěstí i do výkladu slovensko-filologického. Pravíť: Das entsprechende böhmische sowohl Trommel al Pauke bedeutende Wort (buben) kommt zeurst im 14. Jahrhundert in Psalmenübersetzungen vor. P. Büdinger, jenž ani slova českého nezná, dal se svésti slovníkem Jungmannovým, jenž staršího dokladu pro to slovo nemá, vyjmouc Rkps Kr. Avšak slovo buben přichází v české Alexandreidě (Výbor p. 1073 v. 10), v žaltáři kapitolním, tedy v památkách leterarních z 13. století. Musíť býti v slovanském jazyku prastaré; nevyvratným toho důkazem je, že ve všech slovanských jazycích je nalézáme, ano i v staroslovanském.

Filologický důvod p. Büdingrův nemá tedy platnost, vizme nyní historický. Nebudeme zmatené a nejisté mluvení p. Büdingrovo o tom předmětu široce rozbírati, obmezíme se na to, abychom mu dokázali, že bubnů u vojště již dříve se užívalo, než jak on se domýšlí, a zvláště u nás. Již staří Parthové užívali bubnů v bitvách jak Římané tuby. Toť dosvědčuje Justin 41. 2, 8. U nás pak vypravuje Incentius Pražský, souvěký a očistý svědek, že Čechové při obléhání Milána (1158) bubnovali (tympanum bellicum perculitur, tympanum signum bellicum percutitur, signum Gohemorum, v. Dobner mon. I. 51, 56).

Tento doklad o bubnech u vojsku českém nalezl p. Büdinger sám, ale na neštěstí pozdě. Článek, v něž pro ony pseudo-hájkovské bubny impostura Rkpsu Kr. dokázána býti měla, byl bezpochyby v tiskárně vysazen, nezbývalo tedy jiné pomoci, než zaslati poznamenání docela na konec a z nesnáze dle možnosti se vykroutiti. Toť pak se p. Büdingrovi nepodařilo. Z počátku zdá se, byl p. Büdinger tím tak poražen, že uznává, že ono osudné tympanum Vincentiovo může býti buben, hned však se zpamatoval a praví, že to byl spíše zvon. Při tom se odvolává na Du Cangeův slovník, z něhož vůbec namnoze při tomto svém exkursu o bubnech vážil. U Du Cange ale nalézáme, že tympanum mezi jiným také znamená: “Campana, quae non clava, sed malleo perculitur, qua monachi ad refectorium vocantur, gallice Timbre.” Tedy to byl nástroj k specialnímu užívání, totiž spůsob cymbalu, jímž mniši do refektáře se svolávali. Cymbal tuším přece není nástroj, aby se na něm při armadě tlouklo na poplach. O tom nemůže býti pochyby, poněvadž i jinak dokázáno, že u nás v 12. stol. tympanum ve smyslu “buben” a compana na zvon se bralo (v. Kosmovu chroniku II, 50).

P. Büdinger v nešťastné své odpovědi na vtipnou brožurku anonymní hrozí ovšem, že ty, kdož myslí že Vincentiovo tympanum je buben, k velké jich žalosti z toho klamu vyvede. Jsmeť žádostivi, kterak se mu to povede.

Avšak mu Vincentia Pražského, ačkoliv úplně dostačuje, ani nepotřebujeme, máme jiného svědka, že Čechové právě při tomto obležení Milána bubnů ve vojště užívali. Svědek tento je kanovník Radevicus (Muratori rerum italic. scr. VI. p. 770). Praví: Quanta poteral velocitate suis (t. Čechům) arma capere etc. jubet (t. Vladislav), ipse cum electis militibus et tibicinis et tympanistris praeire. – Nostri (t. Němci) ex sono tubarum et tympanorum amici regis adventum cognovere.

Kdyby horlivý náš odpůrce Rkpsu Kr. bedlivěji a bystřeji a k tomu nestranně a nepředpojatě do akt byl nahlédnul, byl by zajisté jiných výsledků se dodělal. Mohl to do úvahy vzíti (kdyby vůbec byl o tom věděl), že Hájek jako Rps Kr. pravé jméno Polského krále zná, kdežto jeho pramenové při tom vypravování (Kosm. a Dalimil) mylně Mečislavem jej nazývají, jako vůbec všickni ostatní historické čeští před ním (Pulkava, Aeneas Silvius, Kuthen, Konáč). Hájek klade, jako Rkps Kr., jednu událost na most přes Vltavu, kdežto Dalimil a Kosmas (a tudíž i ostatní právě vytčení spisovatelé) na tom místě o hradu Pražském mluví. K tomu srovnává se vypracování Hájkovo i v některých jiných podrobnostech s Rkpsem Kr., mohlť tedy podivný tento kronikář náhodou znáti ještě jiný pramen podobný básni v Rkpsu Kr., aneb dokonce snad báseň samu, neboť nemůže vše to pouhý jeho výmysl býti, a žádný jiný pramen, jichž použil, toho nemá.

Co se pravého jména krále Polského týče, mohlo by se ovšem připustiti, že snad jinde o něm se dověděl, ačkoliv jsme po bedlivém vyšetřování ani stopy nenalezli, žeby Hájek při líčení těchto událostí a oněch, jež právě předcházejí a následují, byl pramene nedomácího použil, domácí pak krále onoho vesměs Mečislavem nazývají. Kdyby byl nějakého cizího pramene užil, nebyl by mohl pak zajisté tyto události tak nehistoricky vylíčiti, neboť nenalézáme u něho zde dějepisu, nýbrž jen pověsti národní.

Což se mostu přes Vltavu týče, nemůže zajisté býti pochyby, že Hájek tu z jiného pramene čerpal. Při celém vypravování o vyhnání Poláků z Prahy držel se co do věci ve všem úplně Kosmy a Dalimila, tuť pak je najednou opouští a vypravuje jinak. Nevšímá si více, že Dalimil praví: “Češie střed hradu stojechu, - Polené s stráně sě plazichu; nevšímá si, že dle Kosmy Poláci zadní brankou hradu utíkali po stráni dolů, ježto se za časů Kosmových opuš (cauda urbis) jmenovala, kteréž jméno v dobách Hájkových ještě v užívání bylo, neboť nalézá se v knize Hradčanské při r. 1495 fol. 54: “vinice za hradem na Vopuši.”

Tak souditi, byloby spravedlivé a slušné, ne však bráti v podezření památku literarní, kteráž úplně nezávadná jest ve věci při rukopise nejpřednější a nejhlavnější, se strany totiž palaeografické. S té se posud nikdo našeho Rkpsu nedotekl a Museum zajisté se s ním netají; ležíť v hlavní síni za sklem a dá a dal se do ruky každému, kdož toho požádal. Tuť jej viděl mnohý znalec; abychom jen jednoho uvedli, jenž snad i p. Büdingrovi dostatečnou autoritou bude, jmenujeme slavného Pertza, jenž prohlidnuv naše Museum ve své zprávě Rkps Kr. uvozuje, aniž nějaké pochybnosti projevuje, ano naproti mu staví Libuši Soud, o němž svého podezření nezamlčel.

Avšak byť kdo ani svědectví o poctivosti, jaké náš Rkps na svém pergameně napsané má, neviděl, a jen jej mluviti slyšel, mohl by mu víru dáti.Toť není mluva lži. Ta ryzost a původnost, svěžest a jadrnost jazyka, jimž se každý dojemný znalec češtiny a slovanštiny obdivuje, pak ta organická správnost, na níž posud nejpřísnější věda filologická skvrny nenalezla, ano z ní kořiští a důmyslem svým netušené stránky odkrývá^* , tyť sotva mohou býti výrobek podvodu. Můžeť zajisté i nepalaograf našemu Rkpsu důmyslnými slovy bible jako onen slepec říci: Mluv, abych tě viděl.

Nuže tedy Rkps, je mu podezřelý. Z jakých palaeografických a vědeckých důvodů? Těch, jak se zdá, nemiluje ona vysoká kritická věda, ježto proti našim starým památkám harcuje; - užíváť jiných důkazů a sice takových, jakých klep poskytuje. Rkps Kr. je podezřelý, ne z příčin palaeografických, ale proto, že jej r. 1817 nalezl p. Hanka, jenž r. 1849 na světlo vynesl Libušino proroctví, což dle p. Büdingra je prý impostura, pakli se kdy někdo takové dopustil. Podivná věc s tím p. Hankou! R. 1817 začal jako mladý člověk tak slavně, že skoro půl Evropy se divilo, pak čekal přes 30 let a vytasil se najednou s tak bídným mrzákem, jako je Libušino proroctví.

Surculus est illa, de qua Lubusse Sibylla
Saga prophetavit, hoc presagioque beavit:
Elizabeth proles generabit, qui quiasi soles
Undique lucebunt et plurima regna tenebunt.
Eius ex archa nascetur, eritque monarcha,
Ipse reget mundum, sapiens erit et furibundum
Quemque sibi strabit, regnumque suum bene stabit,
Abnuet extremos, et diliget ipse Boëmos,
Qui nichili mono facti sunt, aliisque subacti,
Hos peragrabit totum mundumque superabit.
Qoud nec Alexander potuit, nec fortis Euander:
Hic vincet totum, Pharaonis habebit azotum,
Vincet Zoldanum, pelletque Plutonis subanum,
Christicolis ensis suus urbes, quas Tripolensis
Reddet, fraudabit, et millia multa necabit.
Undique pace data, celo sede sibi parata,
Eternum nomen sibi nanciscitur et omen,
Finis in urbe David Erit eius quam superabit,
Ad pedicas Christi Tumulus fabricatur isti.^*

* Dali jsme toto proroctví, ačkoliv ceny nemá, ještě jednou tady vytisknouti, poněvadž v prvním vydání r. 1849 chybně vytištěno bylo, dílem pro omyly tiskové, dílem, že p. Hanka chybně četl; na příkl.: abjuret místo abnuet. Stává se ovšem, že někdy svého vlastního písma za čas čísti nedovede, ale svou imposturu dovede přece každý přečísti.

Pakli kdy smysl nějaké písemnosti jasný byl, toť jest zajisté smysl nejapného tohoto proroctví, ježto patrně a výhradně jen na Karla IV. vztahovati se může. Když uvážíme, kterak p. Büdinger v tomto svém článku Kosmu vyložil, s Dalimilem nakládal a tomuto proroctví rozuměl, musíme litovati každou památku písemní, kteráž se pod ruce takového historika dostane. Pak ovšem není těžko, nových a překvapujících výsledků v dějepisu se dodělati.

Věřilť tedy zajisté p. Büdinger až příliš lehce a rád klepům literárním o tomto proroctví a zabředl tím do nemilých nesnází. P. Hanka totiž nazval ho ve veřejných listech opětně ničemným utrhačem na cti, pakli mu této impostury nedokáže. Při tom vybídl p. Hanka p. prof. Sybela, aby si jmenoval znalce, německé neb slovanské, jižto by rukopis vyšetřili. P. Büdinger ovšem si stěžoval, že se po něm hází blátem, jakoby on p. Hanku, obviňuje ho z podvodu literarního, byl posypal vonným kvítím; z věci pak samé posud se nevyvedl. Dle slušnosti a práva musí tedy při tom stavu věci p. Büdinger uznávati, že Rkps Kr. pro tu zvláštní náhodu, že r. 1817 do rukou p. Hankových se dostal, obviňován býti nemůže a tím méně odsouzen, jakož i ony bubny nedostačují, aby nad ním se vynesl ortel smrti, jenž u p. Büdingra takto zní: