Nová akta ve při o Rukopis Kralodvorský.

Podává Václav Nebeský.

(CCM 1859 str. 397--406)??

Jak známo pronesl p. M. Büdinger to obzvláštní mínění, že Rps Kr. původně německý sepsán a pak teprv od druhé osoby do češtiny přeložen byl. Překvapující tento nápad staví přeostrý důmysl p. Büdingerův na zdánlivou shodu dvou slov ve Svobodově německém překladu Rpsu Kr. s německým překladem Hájka. Z toho nutně plyne, že bystrý historik vlastně nebožtíka Svobodu za skladatele básní Králodvorských má. Ve svém článku v předešlém svazku tohoto časopisu, hájím náš Rps proti malicherným nájezdům p. Büdingerovým, ukázali jsme lichost, směšnost a vnitřní odpor tohoto jeho mínění – ukázali jsme, jakou nemilou nehodu slavný kritik při svém pyrrhonském harci měl, tu totiž, že ona osudná dvě slova, na nichž bublinka jeho nápadu visí, v prvotním překladu Svobodově ani se nenalézají. Ačkoliv se nám celé počínání p. Büdingerovo příliš zošklivilo, abychom si z něho upřímný žert učiniti mohli, považovali jsme přece tento jeho originální nápad více se stránky žertovné, a proto jsme ani potřeby neuznávali, proti němu pronesli nevyvratného diplomatického důkazu, ačkoliv nám dobře povědom a na snadě byl. Nyní však, kdežto z mnohých stran hlasy proskakují, že blouznivá tato myšlénka svých Don Quijotův posud nachází, vidíme toho potřebu, abychom s  tímto svým důkazem déle se netajili, ne snad proto, abychom pyrrhonský skepticismus takových kritických rytířů přesvědčili – toť by zajisté marná práce byla, neboť vychází jejich pochybování ne z poznání, nýbrž z vůle -; činíme to pouze z úcty k velebné památce duchovního života našich praotců, činíme to z úcty k oné krásné pietě, jakou náš národ k těmto drahým zbytkům chová, a kteráž se mu zakaliti nesmí a nemá.

Jistý důkaz, že Svoboda básně Kralodvorské skutečně přeložil a ne původně německy složil, zakládá se na originální jeho korrespondenci z doby nalezení Rpsu Kr., kterážto korrespondence na štěstí posud se zachovala a v našem Museu uložena jest.

Náš ústav chová totiž mezi svými poklady také korrespondence některých výtečníků a znamenitějších spisovatelů našeho národu, např. Dobrovského, Fort. Duricha aj. Takovým spůsobem uložena je též v korrespondenci p. Hankově řada listů nebožtíka Svobody v kvaternu naší knihovny pod známkou IV. K. 51. postaveném. Na tyto listy přišli jsme r. 1852, když jsme látku k svému článku o Rpsu Kr. sbírali a k tomu účelu též korrespondence našich učenců a spisovatelů z času nalezení onoho rukopisu prohlíželi. Čerpali jsme z nich tenkráte některá udání v dotčeném článku (Viz Časop. mus. r. 1852 sv. III. str. 146 a 147), neboť se část jich vztahuje právě k překládání Rpsu Kr., jež Svoboda na žádost p. Hankovu podnikl. Podáme některé z nich v celém jejich znění, ačkoliv se obáváme, že jejich obsah, obmezuje se jinak na záležitosti jen osobní, důvěrné a málo důležité, jen malé zajímavosti míti bude. Avšak zdálo se nám přece pro důležitost věci, o niž se jedná, potřebné býti, tyto listy úplně uveřejniti, neboť právě z plného jich znění každý nevývratné přesvědčenosti nabyti musí o pravdě toho, co hájíme. Dovolili jsme si toliko starý pravopis v nynější proměniti a tím některé pravopisné poklésky opraviti. Diplomatická věrnost i v tom nezdála se nám nevyhnutelně potřebná; originály jsou beztoho tomu, kdož jich chce viděti, snadno přístupny. Psány jsou vesměs tyto listy p. Hankovi z  Jindřichova Hradce, kde Svoboda tenkráte humanitním professorem byl.

I.
V Jindřichově Hradci, dne 14. prosince 1817.

Milý bratře!

Ne mou se vinou nýbrž Vaší stalo, že jste dávno ode mne nic neslyšel ani neviděl, neb když jsem v Praze byl, tolikráte se po Vás ptaje, ničeho jsem se dověděti nemohl. Že pak by byl můj vlastenecký duch utuhl, nevím kdo by mohl ten soud pronesti. Není však mé podnikání u veřejnost pronešené, proto já ale nepřestanu svou češtinu milovati a k jejímu vzniku pracovati. Okolostojičnosti všeliké arciť mne dosaváde nutí i v jiném druhu se zkoušeti, však nezapomněl jsem proto na svou přední povinost, nýbrž ji před očima vždycky maje i jí zadost učiniti pílím. Jungmann u p. mně uložil, bych tragoedii Trojanky z latiny přeložil, což také konám a dvoje jednání již zčeštěno jest. Že však veršování mně trochu trudně přichází pro nedůstatek prosodie, nepřím a vhod by mně velice bylo, kdyby nám Jungmann, neb on jedině sto jest, své o tom nálezy podal, aneb aspoň samému na ruku dal. To jediné mne zdržuje, že více netvořím. Zatím v prose pilněji pracuji. Řeč u p. ku konci roku držanou při slavnosti, kde se veřejně klasy žákům prohlašují, jsem česky vypracoval, a obsahuje díky našemu králi vzkázané, že se našeho jazyka ujal. Byl bych ji byl dávno někam zaslal, však není kam. Také epickou lomku o Přemyslu Ottakaru v hexametřích jsem zrobil. To na omluvu Vašeho podezření, žeby snad duch nepotáhlosti mne byl pojal. Co se týče básní od Kapitára mně laskavě zaslaných, těch jsem obdržel a již knihkupci Bartovi do Vratislavi zaslal. – České přeložení v tom samém metrum též zhotovené mám. Snad to dále znáte, mají jej též v Pražské knihovně, slove: Monumentum pacis etc. České od jakéhosi Sýkory ukydané veršování souzvučné neb lépe souznamné (synonymon) s uherským, bude vybrakováno, a má oda na místo jeho tam postavená jest v metrum alkaickém jako “Justum et tenacem etc.” Ody Mašicského projdou, však někde vadí, kde básník příliš mnoho o sobě hovoří, co v předmětu tak vážném a téměř celému světu náležejícím mně se neudobné vidí. Co se týče školy, tu se viním, že jsem ne tak mnoho činil, jak mně má láska, mé srdce velelo, ale bylo tomu mnoho na překážku. Po vánocích začnu přednášeti pravopísemnost, a bude mi vhod, když mně několik výtisků Vašeho vydání zašlete. Spolu připojím mluvník, a k tomu mně Dobrovského opatřte i Nejedlého. Žádám také, abyste mně V. svazek Puchmírových básní, Děvín a Jungmannovy spisy veškeré objednal a co nejdříve poslal. Pište spolu, co to na penězích dělá, a já Vám to milerád povděčně odešli. Dejte to vše dobře zaobalené kupci Ládovi na Koňském trhu u zlaté husy pod mým nápisem, ztad se mně to nejjistěji doručí a tam já Vám opáčně peníze odkáži. Kdyby jen Hlasatel brzy vyšel, s těmi Novinami nám málo, ba nic není spomoženo. Hromádkovy větším dílem za nic nestojí, proto také jsem mu dosaváde ničehož nepodal. Kdybyste však mysleli, žeby lépe bylo, tedy mu něco udělím. S polovičním, ba i menším nákladem mohl by čtvrtletní spis vydán býti, a ten by dojista byl prospěšnější. Vaše zpráva o vynalezení pokladu literatury naší mne velice potěšila a velmi vděčný se v ty práci uvíži, ten výborný důkaz umělosti našich praotcův Němcům vylíčiti. Brzy mi je tedy pošlete, bych to přes prázdniny vánoční dokonal.* (* Místo to patrně se vztahuje k zprávě o nalezení Rpsu Kr., kterouž pan Hanka Svobodovi podal s vybídnutím, aby jej do němčiny přeložil.) Jungmannovi vzkažte, že do Velikonoc zčeštěné i zněmčené Trojanky dostane. Aby se nehněval, že jsem mu dosaváde neodpověděl. Kopitáru dnes píši. Pútka s Palkovičem mně se nelíbí, ač Vás vymluvena mám, znaje soběckého tohoto muže ducha. Toliko shodou a svorností můžeme naší vlasti prospěti, a uherští Slované musí nám v vážnosti býti, skrz jejich počet, protože z většího dílu akatolíci a druhým Slovanům bližší jsou, bych jiných nepodotkl důvodů, u p. že mezi* (* Slovo mezi od nás doplněno, nebť tu mezera od pečetí.) Uhry býdlí, jichžto literatura se nikdy snad nezvedne pro jejich řeči nejapnost a pro malý počet toho lidu. Zatím Vás líbaje a upřímně celuje v naději, že mně brzy Váš výborný nález pošlete a snad s ním mne navštívíte, zůstávám vlasti a Vám

věrný bratr

Věnceslav Al. Svoboda m.p.

Učiňte mne PP. Dobrovskému, Jungmannům, Nejedlému poručena; mladších pozdravte, Klicpery a všech věrných třeba jich neznal. Četl-li jste pak mou báseň v terzinkách na biskupa? Zůstává Meinert v Praze?

II.

Milý bratře!

Bůh Vaše vlastenectví velmi požehnal, dada Vám tu milost, tak výborný zbytek našeho starého básnictví nalezti. Nemohu Vám vysloviti, jakou radost mně spůsobil rukopis Váš. Tak a právě jen tak v Češtině bychom básniti měli, jak v tom výborném díle se to nachází. Tím nám u velikém nedostatku spomoženo a světu dokázáno, že nejen prosaických rýmování, ale pravého básnění naši otcové hleděli a znali. Velikou radostí jsem se hned o mně uloženou práci jal, a vynechav první lomku, hned o přeložení básně o válce s Tatary a o pobití Sasův u Hrubé skály se pokusil. Nevěda, žeby to již byl Meinert (byl) oznámil, zaslal jsem zprávu o tom do vlastenských listů, jenž ve Vídni vycházejí, a spolu přeložení básně o pobití Sasíkův. Přeložil jsem obé ve verších trochaeiských a doufám, že se mně to dosaváde zdařilo. Rád bych Vám ty dvě zhotovené básně odeslal, však nemaje nazbyt času, nejsem s to Vám jich opsati. Okolo 15. února Vám to celé odešli, opět po p. Ládovi. Bohdejž bychom celý spis někde vynalezli, toby bezcenný údar byl. Stran Vašeho přeložení Vám bych někde radil, abyste raději stará slova, ana ještě poněkud známa jsou, podržel, co podle stran Vám v příloze, nebudete-li se nad tím horšiti, podotknu, kde bych nějakou změnu za udobnou držel. Také bych soudil, kdyby se státi mohlo, abyste to v směrnější verše, mimo to již zhotovené, přeložil. Chcete-li až po velikonočních svátcích s tiskem počnouti, tedy Vám také latinské přeložení zhotovím. Co se týče posledního kusu, to bych soudil, že by měl na dva díly rozvržen býti, tak aby se skončila první báseň tam, kde jinoch vládyku zabiv ptáčka a milenku osvobodí. Snad rukopis porušen jméno čili nápis druhé básně neproukazuje, neb opisovatel to přehlédl. Ostatek zřejmě k předešlému nepatří. Vašich pravopisů jsem již skoro polovic odbyl; až všecky prodám, odešli vám peníze. Vzkažte p. Jungmannovi, by mně laskavě ty žádané knihy, které jsem od Vás chtěl míti, objednal; zvláště Stracený ráj bych potřeboval. P. Dobrovskému a všem věrným Čechům vzkažte mé pozdravení. Který pak to Klicpera jest v Jihlavě, doktor čili mladší? Co pak české divadlo dělá? Kdo hraje, ještě Štěpánek panuje? Já již dlouho původního cos a vlastenského obmey -* (* Místo pečetí porouchané. Jak patrno: obmeyslim) snad letos vyvedu. Jest to Historie od Vás -** (** Taktéž pečetí poroucháno.) či od jiného. Pište v brzce. Zatím některou báseň opíši a v příštím psaní odešli. Zdař Vám ve všem žíče s polibením zůstávám věrným

Vaším bratrem

Věnceslav Al. Svoboda

СВОБДА.

V Jindřichově Hradci, 20. ledna 1818.

С БОГОΜ.

Můžete-li, odpište mně píseň o zvonu, tam kde přestává pěti o ohni. Dejž Bůh, aby co před dvěma sty lety v zvůn přivedeno bylo, v tomto roce opět okřálo a obživlo.

III.
V Jindřichově Hradci, 24. kvetna 1818.

Rozmilý bratře!

Nesuďte tak překvapně o člověku, jak jste o mně soudil, pak i o Vás souzeno nebude. Přeložení výborných od Vás nalezených básní až na poslední tři dávno již

 

zhotovené jest, totiž až k té o dívce, která kytičku ve vodice nalezla. Že však jsem Vám jej dosud neodeslal, důležitá mně překazila příčina, an jsem totižto konkurs dělal pro klassickou literaturu, ku kterémuž zkoušení mně přípravy třeba bylo, pročež jsem skrz několik neděl nic před se vzíti nemohl. Byl jsem nyní tři neděle ve Vídni, a mám Vám od Kapitára mnoho laskavého vzkázati, kdož výborný muž jest. Vašeho prvního rotivého psaní se mně ve Vídní dostalo, a druhého hned při mém návratu. Spěchám tedy Vám jich obou v jednom zodpovídati. Na první již v podotčené příčině dostatečné omluvy máte, z čehož poznáte, že mne vymluvena míti musíte, pakli se nechcete za nepravého soudce vyznati. Že jsem v lásce k vlasti neochladl, to Vás ujišťuju, a doufám brzy Vás o tom důkladněji přesvědčiti. Ve Vídni jsem s Meinertem mluvil a jemu naše výborné básně i mé přeložení četl, an se mu obé velmi líbilo, zvláště původní, poněvadž přeložení ještě ne zcela vybroušené, nýbrž teprv zhruba neb lépe nahrubo počaté jest. Meinert do Prahy teď nepřijede, nebť již na svém statku v Parčendorfu trvá přes týhoden, a snad teprv na podzim se do Prahy odebéře. Mínil on prvé, že nalezené básně buď přeložení nebo-li potvoření německých básní z časů švábských císařů jsou, co však slyše odvolal a přiznal, že věru mezi nejvýtečnější básniřské stvůry patří. Však nyní o mne. Ten týhoden, jak si zameškané školní věci spořádám, počnu přeložení opisovati a do čtrnácti dní Vám vše zašli. Soudím ale, byste i Vaše do nové češtiny přeložení vytisknouti dal, poněkudž opravené, aby totižto rovný jak v  původním v něm sklad byl, a slov, které buď ještě z zvyku jsou neb hodna, by opět uvedena byla, z původní řeči šetřil a do Vašeho přeložení přijal ; osmělím se Vám sem a tam něco poznamenati. Co nevhodná horlivost škodí, opět jsem ve Vídni poznal, slyše že snad výborný příkaz císařův, že má i náš mateřský jazyk ve školách vzdělán býti, má odvolán býti, a sice proto, že někteří o to stáli, by každý k tomu dohnán byl. Dojista by se již tím bylo mnoho získati (sic), co povoleno bylo. Snad Bůh ten zvůn od nás odvrátí! Jodl za direktora školního do pomezních krajů již ustanoven jest. Maje mnoho ještě psáti, srdečně Vás pozdravuji, abyste spravedlivěji podruhé a mírněji soudil žádám, o svém věrném ve vlasti.

bratru

Věnceslavu Svobodovi.

Pozdravujte všech dobrých a věrných!

IV.

Milý bratře!

Již tři neděle jest přeložení žádané opsáno a hotovo k odeslání, však zdejší kněhtiskař Landfrass jest vinnen, že jste jej dosud neobdržel, nebť on před 14 dny chtěl do Prahy jíti, však odložil tu cestu až na minulý pondělek, kdežto já právě u svých rodičů byl na odvídaní, nenaděje se, že by tak nakvap se odebral. Zjitra odtud cukráře pražského, bývalého zdejšího kupce P. Tognio syn, do Prahy odjede, kterémuž jsem celý rukopis odevzdal. Ve středu tedy se u P. Láda pozeptejte a obdržíte dávno očekávané věci. Přeložení do nové češtiny nevynechejte na žádný spůsob, ale trochu jej opravte, by to mělo stejný sklad jak původní, a plac místo draha, turnaj místo sedání neklaďte, nýbrž zachovejte původních slov, ba i kde jich v originalu není, tam je postavte, u p. místo helmy položte ilbu. Pište mi v brzce. Mé ztlumočení se mi upřímně tuze nelíbí, však kdoby byl v stavu všecky ty lepoty přetlumočiti, které tyto výborné básnířské stvůry do sebe mají! Ostatně buďte jist, že jsem neochabl, ani že mne Němkyňka neosedlala, nýbrž že pravou horlivostí jak kdy prvé svou vlast, své Čechy miluji, a tak Vám to hanlivé domnění odpouštěje zůstávám Váš

upřímný bratr

Věnceslav Svoboda.

V Jindřichově Hradci, dne 12. července 1818.

Pozdravení všem vlastencům, všem přátelům, zvláště Tomáškovi; pojede-li do Nových hradů, ať mně dá zprávu nějakou, že jej tam navštívím.

Ještě v jiných třech listech dotýká se Svoboda Rpsu Kr.; abychom však trpělivosti čtenářů příliš neunavili, podáme z nich jen ta místa, ježto se k rukopisu tomu vztahují.

V listu ode dne 7. února 1819 píše po obdržení výtisků Rpsu Kr. mezi jiným:

V Jaroslavu (na str. 26, řádce 9) tlumočíte zaprsieti: zahrozí, bez pochyby dle nadání P. Dobrovského, jehož velice ctím i miluji; však smysl tomu nedá, nýbrž měl byste nahlédnouti přeložení mé a proto také v slováři připojeném malém dle toho změniti. Zdá se mi, že tu kořen našeho přestříti zastříti jest, neb jiného souznamného slova, snad zapráhnouti, obducere, zatknouti (?) etc. etc. Několik řádek, asi dva, v opisu mně zaslaném scházelo. V básni Beneš Hermanóv bych raději slovo žehati viděl než páliti, poněvadž ještě z obvyku (ještě) docela nepřišlo.

V listě ode dne 14. února 1819:

Co se týče Meinertova pojednání, jestiť výborné a já zcela jeho smýšlení za pravdové držím. Co o tom Dobrovský soudí, ač toho muže velmi ctím, bludné a šílené jest, bez vší rozpravy. Němci také tuším žádného pásma neměli před křesťanstvem, a odkudž medle tak nazvané runy? Nelze pochybovati, že jak německý tak i náš český národ své zpěvy měl, a sama to příroda svědčí. Vždyť pak nábožné zpěvy a obřady museli míti. A kdo by medle byl zpíval o Záboji. Křesťan, snad v úplň kněz? A to v časech, kde (bohužel!) všecky zbytky pohanských našich praotců plenili a zničiti tušili? Anebo byl by který duchovní, kteří jediní byli, kdo tedy čtenky znali a psali, byl by který kněz píseň pohanstvím tak nadšenou sepsal? – Co se týče Záboje, nalezl jsem v historii místo, kam patří a pojednání o tom snad o tom snad do Archivu postavím, až jen to lépe prohlédnu.

Konečně v nedatovaném listě:

Co pak Šiškov o mém přeložení? Ať to porok, ať to chvála, vzkažte nám, vděční budeme, neb žádoucí jsem jiných a sice znalců úsud o té práci slyšeti. –

Tak psal Svoboda p. Hankovi v listech důvěrných! Jesti to snad řeč podvodníka k svému druhovi v řemesle nepočestném? Pak by zajisté ve světě nebylo žádné pravdy a žádné jistoty, a pak by v skutku též ani Büdingerův nebylo zapotřebí, nebo mohlo by se o všem všudy jen šmahem pochybovati. To nemyslíme a tolik alespoň očekáváme, že na příští časy památka tak poctivého muže, jako nebožtík Svoboda byl, od takové skvrny se ušetří; - Büdingerové budou muset jiné nápady míti.

Avšak nejen Svoboda, ale i domnělý jeho druh a bratr v oklamání světa literárního ztratí pochybný onen nimbus velkého falsaria, a nebudou jej moci pro podivu hodnou umělost již stavěti vedle Macphersona a Simonidesa. Prosté svědectví muže ve světě literarním neznámého zbavilo jeho vší té slávy, jakouž mu dost obratní lidé všemi prostředky pisatelského umění zjednati usilovali. Toto svědectví, jazykem německým sepsané, bylo nám dne 8. října r. t. do musea zasláno a zní v českém překladu takto:

“Promemoria.”


Patrně zajímá mezi nejdražšími literárními starobylostmi ze středověké doby Čech nejprvnější místo sbírka básní pod jmenem “Rukopis Kralodvorský” i za hranicemi vlasti známá, a jakož se každé vřeléčeské srdce z básnické mysli statných předků ze zlatého věku jazyka českého, ježto z oné sbírky mluví, těší a ji povznáší, tak jesti též pravost onoho rukopisu nade vši pochybnost již vynešena, i závisť nemůže na něm lesku pravdy zatemniti.

Aby však i těm, ježto by snad v tom ohledu pravdu nevěděli, aneb zlomyslně závistivé úmysly chovali, vstříc se přišlo, cítím se svým svědomím zavázán, abych vůbec v známost uvedl, co mi o nalezení a o jsoucnosti rukopisu Kralodvorského povědomo jest.

Narozen jsa 20. června r. 1790 co městský synek v Králové Dvoře, požíval jsem v létech 1803 a 1804 u tehdejšího tamního velebného p. děkan P. Ješke přípravného cvičení do latinských grammatikálních škol a býval jsem od něho často za ministranta při sloužení mší svatých brán. Co takový míval jsem častěji příležitost se starým kostelníkem Trnkou do sklepa v kostelní věži choditi, kde kostelní ornamenty a též klénoty uloženy byly, a v tomto sklepě měl jsem již v oněch letech nahoře dotčený rukopis v rukou a maje jej na první pohled za latisnký, poznal jsem při bedlivějším nahlédnutí český obsah písma.*

(* Bylo v tom sklepě ještě více rukopisů, jako např. pergam, žaltář z 15 stol., zlomek pergam, rukopisu obsahu hvězdářského. Oba jsou nyní v Českém Museu (viz Čas. mus. r. 1852, sv. III.st. 142). V. Nebeský )

P. Václav Hanka, nynější slavně známý bibliotekář k. vlast. musea v Praze, měl teprvé r. 1817, když v Králové Dvoře návštěvou a já tamtéž co ammanuensis J.U.Dr. p. Tomáše Šiffnera v ten čas na dovolenou byl, příležitost do jmenovaného sklepa kostelního přijíti a zde rukopis onen, mně již z let 1803 a 1804 dobře povědomý spatřiti, a o dosažení jeho se přičiniv, jeho i dostati; i jesti onano, nyní v pražském Museu chovaná památka staré literatury české, jak jsem se při svém tam pobytí dne 25. září r. t. po bedlivém prohlédnutí přesvědčil, tentýž rukopis, jenž mně již z let 1803 a 1804 a pak 1817 zevrubně znám jest, s tím jediným rozdílem, že v něm zde a tam několik málo písmen působením času vybledlých černým inkoustem obnoveno, rukopis pak sám řádně zavázán jest.

Důkaz toho moje vlastnoruční písmo a podpis, pak dvou svědků vlastnoruční podpisy.

 

 

Ve Voticích dne 7. října 1859.

František Šťovíček,
c. k. listovní.

František Pokřikovský,
kontr. při c. k. bern. úřadě,
dožádaný svědek

Jindřich Měkota,
kancell. při c. k. okresním úřadě,
dožádaný svědek.

Na základě stvrzovacího protokollu, ode mne de praes 7. října 1859 N. Exh. 57 Not. Rep. zavedeného, dosvědčuji tímto pravost nahoře postavených a ode mne uznaných podpisů osobně mně známého p. vyhotovitele Františka Šťovíčka a osobně mně známých p. p. svědků
v Františka Pokřikovského a Jindřicha Měkoty svým úředním podpisem.

Voticích dne 7. října 1859.

Emanuel Pstross m.p.

c. k. notář

Tímto svědectvím je dokázáno, že Rkps Kralodv. již r. 1803 na tom místě byl, kde se p. Hankovi čtrnácte let později (1817) do rukou dostal. R. 1803 bylo p. Hankovi (naroz. 10. června r. 1791) dvanácte let a domnělý velký falsarius pásl tenkráte, jak četné jeho životopisy dosvědčují, patriarchalním spůsobem ještě ovce svého otce na polích Hořeňoveských. V tak útlém věku a při tak idyllickém zaměstnání nemohl zajisté tak velkým umělcem paleografickým býti, aby podvrhl rukopis, jejž sám Pertz za pravý má.

Tím tuším bude pře o Rps Kr. ukončena, a musíme jmenovaným a nejmenovaným odpůrcům našich starých památek povděčni býti, že proti svému úmyslu k tomu přispěli, že pravost jak Rkpsu Kral. tak Libušina Soudu nade vši pochybnost postavena jest. Kdyby tato záležitost od nich s hlukem a jásotem na veřejný trh literarní se nebyla zavlekla, byl by se sotva hlas důstojných a vážených oněch svědků, p. děkana Zemana a p. listovníka Šťovíčka ozval, aby pravdě svědectví dali. Břímě sedmdesáti let tíží ctihodné ty muže; jak snadno mohli předůležitá svědectví svá s sebou do hrobů vzíti? Vlast a svět literarní musí jím býti povděčny, že je vydali, a to tak jasně a určitě i ve formě tak přísné, že před každou soudnou stolicí obstáti musí. Může nám nyní lhostejno býti, jak p. Büdinger a zástup hlučících jeho přívrženců souditi budou; proti takovému svědectví bezouhonných mužů ve velebných šedinách, jimž myšlénka na Věčného Soudce bližší býti musí než jakási světská choutka, nejčipernější rejdy a nejobratnější kousky jisté kritiky, ježto se za výrůstek pravdy a vědy vydává, jen málo váží.