Psaním a ilustrováním kněh zanášeli se mniši a konveršové klášterů; krasopisectví jakož i veškeré umění bylo ve střením věku ve službě církve. Kláštery té doby byly vedlé svého zbožného účelu zároveň školami a středisky vzdělanosti. Není divu, že i v naší vlasti během 12 a 13 století valný počet založen byl, neb synové naší šlechty a zámožnějšího občanstva, chtíce nabyti vzdělanosti, nuceni bývali navštěvovati školy klášterů cizozemských, a nechtěl-li předkové naši zůstati za jinými národy ve vzdělanosti, bylo jim zakládati podobné ústavy i v Čechách. Tak jsou založeny v zmíněných stoletích v Praze kláštery Dominikánů, Minoritů, Klarysek, Templářů, Špitálníků, Cyriaků, a na venkově kláštery v Chotěšově, Kouřimi, Benešově, ve Vyšším Brodě, Žďáru, v Plzni, Bechyni, Domažlicích, Oseku, Zbraslavi. Ale vedlé zbožného založení a určení vzdělavacího byly též kláštery útulky neb zaopatřením pro mladší syny, neprovdané dcery a vdovy naší šlechty. Bohuslav založil klášter Osecký, a Slávek, jeho syn, stal se prvním opatem. Anežka založila klášter Klarysek a s ní vstoupilo mnoho šlechtičen do kláštera. Vdova Konstancia skončila svůj život v klášteře. Vdova a dcera zakladatele kláštera Žďárského p. Sibylla a Eufemia žily při klášteře jmenovaném. Kláštery hojně nadané stavěly velkolepé budovy klášterní i kostelní, na statcích jejich vzrůstal kostel za kostelem, a šlechta následovala příkladu církve a zřizovala a nadávala nové kostely na svých statcích. O této stavitelské činnosti svědčí po dnes zachovalý ráz slohu 13 století při velkém počtu kostelů v naší vlasti jakož i písemné památky tohoto století. Činnost umělecká nepřestává jen na stavitelství, kostely a kláštery potřebovaly vyozdobení, potřebovaly liturgických kněh, rouch, obrazů, náčiní atd., to vše muselo zaopatřeno býti. Potřeby tyto zhotovovány j sou buď v zemi, buď byly odjinud zakupovány. Mniši byli staviteli, kamenníky, truhláři, řezbáři, malíři, písaři, zlatníky atd. Jeptišky tkaly a vyšívaly roucha a jiné kostelní potřeby. Letopisec žďárský byl syn kamenníka, a sám byl též kamenníkem, řezbářem a malířem. Leogardis služebnice paní Sibylly a Eufemie Bočkové dovedla zlatem, stříbrem a hedvábím roucha kostelní vyšívati, a osecký mnich Rudger psal v Žďárském klášteře bibli pro potřebu kláštera. Děkan kostela Pražského Vít byl snad také stavitelem, aneb alespoň stavitelství znalcem, byltě milovníkem všeho druhu umění. Dal vystavěti a vymalovati klášter kanovníků na hradě Pražském, byl příčinou, že nejvyšší sudí Čéč vystavěl kostel Všech svatých (stavbu řídil děkan Vít), psal sám mnohé knihy, jako r. 1271 matutinale; jeho nákladem sepsány jsou mšály, graduály, antifonáře, breviáře, žaltáře, koncionály, kolektanea, babtisteria, bomilie atd. nejen pro pražský kostel, nýbrž i pro kostely jiné. O takovýchto při kostelích dekanátu pražského zachovaných knihách vypravují nám inventáře v Libro visitationum ab an. 1379, kde se co staré uvádějí; možná že byly mezi nimi knihy ještě starší než z doby děkana Víta. Také se knihy, když toho potřeba kázala, v cizině zakupovávaly. L. 1292 cestovali opati waldsaský, sedlecký a zbraslavský k výročnímu shromáždění do mateřského kláštera v Citeaux; obdrželi od krále Vácslava dary pro mateřský klášter a též i peníze na zakoupení potřebných kněh pro klášter Zbraslavský. Opati odebrali se do Paříže a tam kněh nakoupili.

Jak již praveno, nalezalo se psaní a illuminování kněh v 13 věku nejvíce v rukou mnichů. Církev neznala v středověku národnosti neb jazyku ve smyslu 19 století. Jediná řeč totiž latinská, byla páskou, která celý vzdělaný svět spojovala a rozdíly národní zvláště v starší době vyrovnávala. Vzdělaný Francouz, Ital, Němec, Slovan atd. lehce vyměňovali vespolek po latinsku své náhledy. Učení křesťanské bylo všude totéž. Pravidla určitých řeholí byla dle mateřského kláštera stejná v celém křesťanském světě; místní odchylky od řeholních pravidel jen nepatrny. Hlavní zásadou každé řehole byla poslušnost svému představenému opatu. Když opat velel mnichu, aby se odebral do cizích zemí, kde se právě sesterský klášter zakládal, musel jíti bez odporu; řeč latinská mu usnadňovala nové postavení: kněžstvo a mniši byli praví kosmopoliti středověku. Ve vlaských, francouzských a německých klášteřích nalezáme mnichy nejrůznější národnosti. Řím, hlavně ale Paříž byly střediska celého učeného světa, a naši dějepisci zřejmě k Paříži neb Francii co k pramenu vzdělanosti ukazují. Již Kosmas praví na konec svých letopisů, že nyní mládenci sedí ve Francii u plného stolu paní filosofie, což jemu popřáno nebylo. Bez odporu pochází skoro veškerá vzdělanost a veškeré umění střední Evropy, tedy také Čech, od Francie. Že naše kláštery chovaly mnichy rozličných národů, o tom nám dává zprávu letopisec kláštera Žďárského: Do kláštera přišli bratří Wirik a Šimon a konveršové Zdislav a Odík z Pomuku, Jindřich a Konrad z Velehradu, Jan z Brabantu, Jindřich z Francie, Eliáš z Waldsas, Šalomoun ze Sv. Kříže z Rakous, Rudger z kláštera oseckého, Oldřich a Petr z Míšně. Opat byl ze Sedlce atd. Jaké však národnosti byli, to nám mnich žďárský zaznamenati opomenul; jmenujeť jen klášter země, odkud přišli. Když mnich neb konverš ve Francii nebo Italii písmu a malbě vyučený do Čech přeložen byl, zajisté své umění dle naučeného spůsobu i u nás provozoval, a jeho práce se nebude lišit podstatně od prací italských nebo francouzských, kdyby i ten mnich rodilým Čechem byl býval. Čím starší rukopis, tím menší rozdíl a tím nesnadnější úsek o původu jeho. Někteří znalci snažili se rozdílu vyhledati v technickém provedení, ale i tento návod selhal.

Namítne mi snad někdo, že jméno písaře neb illuminatora, když zaznamenáno v rukopise – což však velmi pozřídka bývá - může původ rukopisu určiti, ale i zde jsou často nepřekonatelné překážky. Dokud mladí školy navštěvoval anebo jen nižší svěcení měl, podržel své domácí, takřka světské jméno. Stal-li se knězem nebo mnichem, odložil velmi často své posavadní jméno a přijal jiné. Tak nalezáme jména německá ve Francii a Italii a zase jména francouzská a italská v Německu. U Slovanů považována byla, jak nás letopisec kanovník vyšehradský poučuje , jména slovanská za barbarská, totiž za pohanská, a církev latinská přihlížela k tomu, aby tato jména přišla k zapomenutí. Sv. Vojtěch odložil své jméno a přijal jméno Adalbert Zdík, syn Kosův, stav se biskupem olomúckým, jmenoval se Jindřich atd. Čechové v cizích klášteřích se učící přijali jména cizí, zvláště německá, a psal-li pak takový mnich, zajisté se podepsal svým německým jmenem, ač byl rodilým Čechem a snad i věrným synem vlasti. Nelze tedy mysleti, že když se jmenuje skriptor nebo illuminator Rudger, Bruno, Heinrich, Etkhard atd., že by byl též Němcem. Jinak je ovšem, když knihu psal žák, který si ještě jméno neměnil a jmenoval by se kupř. Zdislav, Miroslav, Velislav atd., pak ovšem veškerá pochybnost odpadá a práce zůstává českou, třeba se od podobných prací ciziny nelišila.

Pochybeno by bylo též dle jednotlivého rukopisu o celém stavu umění jisté doby neb země souditi. Dejme tomu, že se nalezne rukopis, který se svou zvláštností, např. dokonalostí nebo snad i hrubostí od jiných současných prací liší, nedovoleno souditi dle toho jednoho rukopisu, že ona země celá a národ celý dospěly k velké dokonalosti krasopisecké. Nalezneme-li valný počet stejných neb podobných rukopisů, jsme k takovému úsudku oprávněni, ale jinak ne. Odchylky, dokonalost nebo nedokonalost možno vždy v jednotlivých případech individualitě písaře neb illuminatora přičistí; neboť málo kdy jest účedník nad mistra.

U nás v Čechách jest porovnávání starých písemných a illuminatorských památek pro menší jich počet velmi nesnadné, ač není pochybnosti, že jich v středověku i u nás hojně bylo. Válka husitská, později třicítiletá a doba Josefinská rozmetaly tyto poklady do celého světa. Co zhubila svévole a neznalost, nelze si ani domysliti. Kdybychom si chtěli sestaviti podrobný obrázek o tom, jak asi krasopisectví a illuminatorství v Čechách v středověku prospívalo, museli bychom takřka veškeré knihovny a sbírky po Evropě prohlížeti, a dříve co určitě našeho, spisovati a kresliti. Ale i ve vlasti naší zbylo dosti trosek, které nám dostatečně dokazují, že jsme za jinými národy tuze nepokulhávali, ano že jsme i v mnohém směru uměleckém jiné národy ve chvalném zápasu předhonili.

Netřeba podotýkati, že se i u nás jako všude jinde časem kláštery se svými školami ustálily a že žáci, následujíce své učitele i jejich individuelní zvláštnosti v písmu a malbě přijali a obojí zdokonaliti dle svého spůsobu hleděli. Záci tito byli ovšem rodáci země České, a tak nabylo písmo a malba zvláštního rázu, který českým jmenovati dlužno. Že práce byly z počátku spíše řemeslné nežli umělecké, rozumí se samo sebou; teprv nabytím lepších názorů cestováním do Vlach, Francouz atd. dostávaly skutečný ráz umělecký a později i úplně samostatný.

Čím starší jest rukopis a malba, tím tíže poznati lze její původ jak jsem již dříve podotkl. Chci zde připomenouti některé vedlejší známky, dle kterých o původu rukopisů v řeči české napsaných souditi možno. Prohlídni si, když u př. připojen kalendář, nenalezneš-li vyznačené svátky a světic v naší vlasti zvláště ctěných, kupř. sv. Václava, Lidmily, Vojtěcha, Prokopa, Přenešení sv. Vácslava, Přenešení sv. Lidmily atd. – Jsou-li v knize hodinky, hleď jak jsou uspořádány, ke kterým dnům a svátkům, což opět vodítkem k poznání existence české liturgie a dle toho původu rukopisu býti může. Prohlídni si též modlitby za živé a mrtvé; neboť se v nich častěji nalezají skryté poukázky, které nás k určení původu rukopisu vésti mohou. – Všimni si, jestli se v řeči latinské bohemismy nevyskytují, a potom prohlídni místa vyškrábaná (rasury); často najdeš omyl v latině, který původně bohemismus obsahoval. – Někdy bývají současné přípisky v rukopise neb dáta na desce, která původ rukopisu objasňují. – Povšimnutí hodny jsou i dedikace někdy připsané. – V pozdějších rukopisech jest často ráz písma důkazem původu rukopisu.

Často se shledá v rukopisech, že na téže knize dva, tři i více písařů a illuminatorů pracovalo. To se dá snadně vysvětliti. Psaní a illuminování zvlášť skvostnějších a rozsáhlejších děl vyžadovalo mnoho času; aby tedy práce se urychlila, rozdílela se dle složek na dvě i více částí a odevzdávala se dvěma nebo i více písařům a malířům. Věc byla snadná při spůsobu tehdejšího písma vepsaného do rubrik. Že tomu tak, dosvědčuje ta okolnost, že se vyskytují opakování, někdy jen slova, někdy však i celé věty na začátku písma druhé ruky a na konci složky písma první ruky. Často nalézáme poslední sloupec rukopisu první rukou nedopsaný až na poslední rubriku (protože písař hustěji psal, než jak v předložce měl a tudíž místo mu zbylo), často končí polovicí věty, kdežto druhá ruka druhou polovici věty začíná. A jak se to má s písmem, tak se to má též s miniaturami. I při nich nalézáme rozmanité rozdíly, protože práce též dělena bývala a dle dovednosti jednotlivých illuminátorů buď lépe buď hůře provedena se vyskytuje. Že takové rukopisy, při nichž rozličné práce jsou patrny, předce z pravidla na jednom místě zhotoveny bývaly a býti musely, rozumí se samo sebou. Že také nemožno jest při okolnostech tuto vyčtených určiti, kdo asi jednotliví písaři neb malířové byli, to dá se snadně vyložiti. Směšné jsou tedy náhledy u př. o Velislavově bibli, jakoby bible byla cizí a jenom legenda a sv. Vácslavu česká, vždyť i v bibli jsou troje rozličné práce zastoupeny. Bible ta jest v Čechách a pro Čechy psána a to tuším dostačí. Zdali original neboli kopie, to vše jest jedno; original jest ale zajisté legenda o sv. Vácslavu k bibli připojená, mající tentýž ráz jako všechno ostatní buď zdařilé neb méně dokonalé. Sotva by si byl cizinec k své bibli legendu o sv. Vácslavu připojil. Zdali je Velislav písařem neb miniatorem neb dokonce donatorem, to vše jest věcí vedlejší, ale jméno Velislaus sotva cizinci přináleží. Totéž by se mohlo říci o skvostném díle “Liber viaticus”, kde ku konci hrubé malby se nalezají. Jest na konci sv. Václav dosti nezdařeně vyobrazený, ale v nejlepší části rukopisu nalézá se tentýž sv. Vácslav; v kalendáři hned zpočátku knihy jsou české svátky; modlitby jsou k českým svatým atd. Může se tedy o tom pochybovati, že i v této části rukopisu také máme před sebou českou práci, české umění? Nikoliv! Konec knihy dodělal písař a illuminator méně zručný, méně nadaný. Tvrditi tedy, že by kupř. ten lepší malíř neb písař byl cizinec nebo pak toho, jest nesprávné a obyčejně zakrývá se v tom národní přepjatost neb nenávist druhé polovice 19. století, ale nikoliv znalost poměrů, v jakých se umění v středověku u nás nalezalo.

Avšak obraťme se již k illuminacím rukopisu Mater verborum. Illuminace tyto pocházejí jako písmo samo asi z polovice věku XIII. Nalezáme ovšem na str. 457 letopočet A. MCII napsaný, což se vykládalo, jakoby to mělo býti 1202, ale tento letopočet patří, jak jsem již před 9 lety k tomu kázal, k těm vlasteneckým přechmatům, které snad byly dobře míněny avšak nemilé jsou, a jež ještě v některých jiných rukopisech musejní knihovny (bible Jaroměřská, Concordantia discordantium canonum, Mariale Arnesti a Liber viaticus) nalezáme. Tomu vlastenci zdálo se asi, že písmo a české glossy neposkytují dosti důkazu o tom, že illuminace v rukopise Mater verborum jsou práce české, a proto přičinil do rukopisu jména písaře, illuminatora a letopočet. Na str. 457 nalezá se totiž anicialka P, v ní Madona s Jezulátkem a blánkou, již Matka boží drží a na níž červený nápis: MATER. IHV . XPI . Dole jsou dva mniši taktéž blánky držící. V blánce mnicha po levé straně jest napsáno: ORA . P . SCRE. VACEDO. Mnich po pravé straně má v blánce nápis ORA.P . ILLRE.MIROZLAO.A.MCII. Písař by se tedy jmenoval Vacerad a illuminator Miroslav. Zajisté zasloužili to mužové, kdyby nám jen o nich byla historie nějakou zprávu zachovala. Již prostým okem je jakési rozvlnění pergamenu v těchto blánkách pozorovati, skrze zvětšující sklo seznáme hrubou rasuru, která u blánky mnicha po pravé straně až přes A podlé inicialky psaného zasahuje. Patrně jest původní nápis v blánkách mnichů vyškrábaný. Bílá barva, kterou blánky jsou nyní potřeny, jest zcela jiná než v ostatních malbách upotřebená. Ostatně jsou blánky v inicialkách na str. 297, 336, 358 a 423, kde též červené písmo se nalézá, čistý pergamen beze vší bílé barvy. Blánky s černými nápisy jsou bíle podloženy, mají též černé obrysy (contour). Rasura na str. 457 jest též patrna proti světlu. Rumělka, kterou tu obrysy a písmo psány jsou, jest též jiná nežli při ostatních malbách upotřebená, jest hrubá a beze všeho lesku, protože bílkovinou utřená. Zdali původní nápisy též Vacerada a Miroslava obsahovaly, nemožná udati. Marginalie jest nyní – ač je-li vůbec nějaká, zalepena. Opravovatel nápisu nedosti opatrně s bílou barvou zacházel; nepochybně nekryla dosti a proto přetáhl dosti značně staré černé obrysy ruky mnicha po pravé straně stojícího. Aby toto obnovení nebylo nápadné, z té asi příčiny napomáháno ještě i na jiných blánkách bílou a červenou barvou; i není tedy divno, že tak dlouho “obnovení” na str. 457 pozorováno nebylo a že naši i cizí znalci zvlášť při zběžném prohlídnutí rukopisu toto obnovení přehlídli.

Když již o takových opravách mluvíme, zmíníme se při této příležitosti o opravách v některých jiných již výše naznačených a v knihovně musejní chovaných rukopisech. V tak zvané Jaroměřské bibli jest též písař, illuminator a letopočet udaný. Jaroměřská bible jest skvostný a drahocenný rukopis francouzského původu. Tomu nasvědčují malby a písmo. Pochází též z 13. století. Tento rukopis nám také nějaký vlastenec náš anektoval. Na fol. 298 jest prorok Baruch s blánkou v ruce vyobrazený. Na blánce má nápis: Sbigneus de Ratibor scripsi. Kdéž by byl pomyslil, že prorok Baruch jest rodem z Ratiboru.

Na listu 340 jest prorok Haggaeus (Haggai) též s blánkou, na které jest nápis: Bohusse Lutomer pinxi a pod vyobrazením Anno MCCLVIII. Prorok Haggaeus byl tedy snad z Liboměřic. Taková naivnost jest podivuhodná. Škoda jen, že i u ostatních proroků, kteří též dle starého spůsobu blánky ale pouze jen s tečkami místo nápisu mají, také není udáno, odkud pocházejí.

Podobně si počínal náš podivín s rukopisem Concordantia discordantium canonum. Rukopis ten jest nepochybně vlaského původu. Na každé blánce jest napsáno: prossu prawo černé na bílém. A proč nám též nenapsal písaře a illuminatora snad i v množném počtu, jak to udělal v Liber viaticus, v tomto arcidíle české karolinské školy. Zde mu nepostačovalo připsati jen skriptora a illuminatora, Liber viaticus stal se galerií středověkých illuminatorů.

Člověk neví, co má říci o zohavení takové práce, práce to české, nad jiné ze slavné doby karolinské vynikající, pýchy to staročeského malířského umění. Skoro každá blánka měla nápis, tak např. na listu 69: Neplacho a Stiborius; na listu 83 rub: Stilco; na listu 157: Ohannes… na listu 254 rub: Sbisco de Trotina, a na listu 261 rub: Petrus… atd.

Pravil jsem, že blánky měly nápisy, nyní jsou ovšem od nějakého milosrdného samaritána, kterému to zohavení rukopisu líto bylo, opět pozorně vyškrábány, ale proto předce po světle a proti světlu dobře čitelny. V liber viaticus jsou jak známo podobizny, tak kupř. Karla a Vácslava IV; na listu 254 nalezá se dole v pravo podobizna starce se širší blánkou v ruce. I zdá se mi, že podobizna náleží buď písaři neb illuminatoru, nápis jest nyní až na pergamen vyškrábán. – Naivnost našeho milovníka miniatur dosáhla v “Mariale Arnesti” svého vrcholu. Mariale Arnesti jest též nepopíratelné dílo české karolinské školy. Mezi jinými miniaturami nalezá se zde i “Pozdravení andělské” v obvyklém představení. Anděl Gabriel drží blánku v ruce, na které místo Ave Maria gratia pl. – “hoc Sbissco de Trotina p.” napsáno nalezáme. Nikde nenalezáme napsáno, že by se byl anděl Gabriel též Zbiškem z Trotiny jmenoval a že by se byl pod tímto jmenem u Bohorodičky představil. Ostatně je rasura a nový nápis prabídně proveden, tak že ihned každý na první pohled falsum poznati musí. Patrně může každý zbytky původního nápisu mezi slovem Zbišek a “de” pozorovati. Tážeme-li se, jaký účel asi přenaivní tato falsa měla, neumíme na to odpovědíti, proneseme zde jen pouze domněnku. Veškeré jmenované rukopisy pocházejí z knihovny Březnické a dostaly se brzy po založení našeho Musea tomuto ústavu darem. Zdali již tenkráte jmenované rasury a opravy v rukopisech se nalézaly čili nic, na to ovšem odpověděti by mohli souvěkovci, ač-li si kdo vůbec rukopisy bedlivěji prohlídl, o čemž dle všeho, co posud o rukopisech těch psáno nalezám, pochybuji. Kdo tento falsator byl, nemožno jest říci, myslím však, že byl horlivý ač velmi naivní vlastenec, který se snažil k rukopisům jména písařů a illuminatorů vynalézati ne bo i známým jménům práce písařské a illuminatorské připisovati. Že nám potomkům svou horlivostí špatnou službu prokáže, ovšem nepomyslil, domnívaje se patrně, že i budoucí časy jeho prahrubá falsa nepoznají. Konečně dlužno zde připomenouti, že již po více let úředníci musejní knihovny, když někomu jmenované rukopisy předkládají, vždy na dotčené nesrovnalosti upozorňují. Vraťme se od této nemilé ale nezbytné odchylky opět k rukopisu Mater verborum.

Malby inicialek mají, jak již řečeno bylo, ráz pokročilého 13 stol. Patrně možno tu nápdoboení a při něm zároveň pokrok rozeznati. Za příklad sloužiž toto poznamenání. Na str. 403 nalezá se nicialka B a na stránce 450 A; obě tato písmena připomínají nám inicialky vyšehradského evangelistaria v c. k. univ. knihovně pražské, upomínají nás tedy na 11 stol. Obě písmeny jsou řemínková na spůsob zatáček a dle těchto pravidel jako ve vyšehradském rukopise provedena. Písmenko B jest v lesklém zlatě a s červenými obrysy provedeno, kdežto písmenko A jest v zlaté půdě s vynecháním barvy na podložce bílkové malováno. Písmeno A vyniká zvláštní pravidelností, kdežto jí písmeno B nemá. Ostatní písmena mají veskrz ráz 13 století. Jsou vesměs barvitá v lupenatý ornament v koncích vybíhající nebo pletenicemi rozmanitě spoutaná. Pletenica jsou oživeny zvířaty, zvlášť často jest lev neb rozmanité fantastické ptactvo zastoupeno. Půda jest vždy, aspoň uvnitř písmena, lesklé zlato. Každé písmeno jest ve čtverec červenou čárou roubený vmalováno. Je-li pouze uvnitř písmene kupř. u O lesklé zlato, pak jest kolem písmene půda čtverec spůsobující barevná, hlavně oblíbená modrá. Uvnitř některých inicialek jsou vyobrazeny rozličné děje, kupř. Kristus na kříži, parabola o chudém Lazaru a boháči a. t. V případě tom bývá obyčejně písmeno jednoduché, na nejvýš bývají výběžky malým lupínkem ozdobeny: půda bývá pak veskrz zlato. Toto uspořádání jest dobře vypočteno, protože by bohatý ornament představenému předmětu neb ději překážel a dojem jeho seslaboval. Představené děje nemají co do provedení stejnou uměleckou cestu. Tak jest navštívení panny Marie na str. 213 zajisté zdařilejší nežli ukřižování páně na str. 336. Pozoruhodno jest, že umělec se jaksi zříká typických forem byzantinských neboli spíše starokřesťanských . Záhyby rouch jsou ovšem ještě dosti klínovité, ale již jest pozorovati smělejší všímání si přírody, jako kupř. na str. 125 pozdravení andělské, kde archanděl Gabriel plášť přes levé rámě dosti ladně přehozený má. Namáhavě pilné čárkování, dřevěnému fládru se podobající, jež na byzantinských vyobrazeních pozorujeme, nenalezá se nikde. Lokální ton, stín a světlo splývají beze všeho čárkování do sebe. Jedině nás ještě na starý spůsob maleb připomíná muskulatura nahého těla (viz ukřižování páně str. 336 a oběšence na stgr. 186; mírněný jest tento způsob na str. 379, kde nahá ženská postava hrozny sbírající vyobrazena jest). Projdeme-li malby bedlivě, shledáme, že kolem středu 13 století illuminatorství u nás poměrně na slušném stupni stálo, a co zvlášť zde na váhu padá, že illuminator Mater verborum jakousi samostatnost jeví, která jej od pouhého kopisty prospěšně liší. Mater verborum není ale rukopis jediný, kde cosi podobného pozorovati můžeme. V c. k. univ. knihovně nalezá se rukopis pod jmenem Antiphonarium Sedlicense a 2 breviáře, kteréžto české práce tentýž pokrok v malbě naznačují. Nebude tedy snad nemístné, když, nemaje ohledu k individualitě illuminatorově. Mater verborum za jakési genus illuminatorství českého z 13 století naznačím. Svým časem neopomenu čtenářstvu obšírný důkaz tohoto náhledu s hojnými příklady předložiti.

První list takřka titulní vyplňuje jediná malba představující písmeno A. Malba ta jest 0-37 mtr. vysoká a 0.25 mtr. široká. Písmeno jest lištky ornamentalními 0.032 mtr. širokými zarámkované. Lištky ty roubí zlaté lesklé pruhy, které se v rozích křižují. V nárožním křižování lišek jest roseta tím spůsobem provedena, že černá barva půdu tvoří, kdežto roseta, pouhá to bílkovinou potřená půda, vyniká. Dolejší lištka nemá v hořejší části zlatého roubení. Postranní lištky jsou okrášleny romanským ornamentem v zelené barvě a sice každá jináč. Stíny lupenů jsou pouze černými neznačeny, světla tečkami bíle barvy. Ornament v levé lištce jest co do slohu provedenější nežli v lištce na pravé straně. V hořejší lištce jest nitovitý ornament bílou barvou provedený, který nás na okrasy menších inicialek v tomtéž rukopise upomíná. V dolejší lištce jsou písmena B B A (Abba) bílá a žlutá. Barva žlutá jest nyní zatemnělá. Stilisace těchto písmen jest tatáž jako v antifonáři sedlickém. Mezi těmito písmeny jest opět nitovitá okrasa (čtverlist) v žluté barvě umístěna. Písmeno hlavní A jest v zlaté půdě, půdu roubí modrý pásek; na mnohém místě jest modrá barva otřena, tak hlavně po levé straně nad postavou opata, čehož velmi litovati jest, protože se na tomto písku jméno opata bílou barvou napsané nalezalo. Nyní možno pouze písmeno G a trosky ostatních písmen rozeznati; ale nemožno jest z nich původní nápis sestaviti. Sesílení tahů inicialky. A jest docíleno mřížováním praménků, z kterých písmeno sestaveno. Obrysy písmene jsou černé, světla bílá. Praménky, z kterých písmeno sestává, jsou rozličných barev a jsou lupením a zvířaty (opice, sůva, lvy atd.) oživeny. Též nalezáme v ornamentice umístěného houslistu a pak poprsí v kulatém medaillonu s nápisem Estas. Siva.

Vocel, Hanuš a jiní znalci hleděli symboliku této zvěřeny, hudce a poprsí vysvětliti, a vzešla z tohoto vysvětlování až nemilá hádka. Mně se zdá, že v této směsici skutečně žádné symboliky není, nýbrž že vše jest hráčkou illuminatora, který ani na pohanskou ani na křesťanskou symboliku nemyslel, jakož i podnes při dekorativní malbě rozličných zvířat a nestvůr velmi rádi užíváme, při tom ale na nějakou symboliku ani si nezpomeneme. Prošelť jsem již hezky mnoho illuminovaných rukopisů, a přiznávám se, že jsem zřídka kdy, i při bedlivém čtení obsahu, nějakou symboliku v dekorativní malbě nalezl; možno že jsem ji někdy našel, protože jsem jí hledal; nejčastěji byla tak zvaná symbolická malba beze všeho spojení s obsahem, jejž illustrovati měla. Pravda jest, že jsou spisové, kteří vysvětlování takových zdánlivých symbolů obsahují, ale mimovolně mně připadá při čtení takových velmi učených pojednání průpověď: Kdo hledá, nalezne. Jisto jest, že v nejstarší době dekorativní malba křesťanských předmětů symbolická byla, a též jest jisto, že se tato symbolika dosti záhy vytratila a že illuminatoři později podaným formám nerozumějíce, potom jich užívali bez ladu a skladu, tak jak si je fantasie a krasochuť jednotlivce byla oblíbila. Zajímavé by bylo zajisté kupř. vysvětlování malebných přídavků v tak zvané biblí Jaroměřské neb v Liber viaticus v musejní knihovně se nalezajících, neb karikatur v jednom breviáři v universitní knihovně pražské. Co by zde bujná fantasie vykouzliti nemohla?

Než po této větší odchýlce chceme se zase vrátiti k popisu. V temeni písmene nalezáme sedicího malovaného lva, doleji korunují šedá a hnědá opice sůvu. V pravo leze po ornamentu červený mužík bělovlasý, a drží lidskou hlavu za pačesy, z lupenu vyčnívá živá zvířecí hlava a usnadňuje mu práci týrání. Kdož by si zde nezpoměl na podobná představení cizí a na velmi učená vysvětlování jich dle fysiologa. Střed písmeny vyznačen jest lvy na zadní části těla srostlými dle vzorku tkaní na sicilských kobercích středověkých. Doleji sedí hudec na stolici polštářem pokryté (tedy ne na střeše kostelní, jak někde psáno) a hraje na houslích o třech strunách smyčcem obloukovitým. Žlutý kabátec hudce je zeleně vystíněný, opět to pokrok k malbám pozdějšího věku. Spodky hudcovy jsou černé barvy. Kouty zlaté půdy nad písmenem jsou lvy od sebe odvrácenými vyplněny. Dolejší část, totiž konce písmene, dělají dračí nestvůry. Vysvětlení symboliky nejdeš v Mittheilungen d. k. k. Centralcommission für Erforschung und Erhaltung d. Baudenkmale, svazek 5. Nejzajímavější je medaillon s nápisem “Estas . Siva”. V něm nalezá se poprsí jinocha, dle jiných ženské, držící v pravé ruce heraldickou lilii, v levé heraldický trojlist. Poprsí lemuje kolem zelená páska, v níž jest napsáno “Estas . Siva”. Dle čeho souzeno, že poprsí představuje ženskou, není mi dosti zřetelno. Vlasy, které v našem rukopise v jiných miniaturách u ženských postav vždy dlouhé naznačeny bývají, jsou na poprsí Sivy krátké jako na jiných malbách, které mužské představují. Ano nalézáme u Živy v našem rukopise mužské pačesy (Haarschopf), které ovšem z příčiny pohanské symboliky za plameny vyhlášeny byly, ač na str. 297 najíti můžeme, jak malíř plamen dovedl namalovati. Prsou, v starších malbách vždy visutých, ženské pohlaví značíc ích, u Sivy nenalezáme. Páska, vlasy stahující, jest typická v 13 stol. tak dobře u jinocha jako u děvčete (viz bibli Velislavovu). I jsem toho mínění, že se pohlaví podobizny Sivy musí ještě lépe zjistil, nežli se na to přistoupí, že: Dea frumenti Siva (sive) Cares v medaillonu vyobrazena jest. Až se pohlaví vyobrazeného poprsí zjistí, nechť pak opět velmi učené hádky o Živě se oživějí. Vzácné jest pro malířství 13 století vyobrazení mnicha na pravé straně. Malba ta převyšuje veškeré malby v Mater verborum, a litovati jest, že se nám jméno tohoto vyobrazeného mnicha nezachovalo. Drží ovšem blánku v ruce, nápis jest však až na nepatrné zbytky setřen. Kresba jest správná a celé podání velebné a důstojné. Zdá se nám, že illuminator zvláštní péči této malbě věnoval.

Že posouzení našeho rukopisu, tedy i též maleb bylo by jen tenkráte úplné, kdyby se veškeré známé rukopisy Mater verborum vespolek porovnati mohly, rozumí se samo sebou. Pak by se teprv zjistilo, jaké zvláštnosti náš rukopis má, a čím se co česká práce od jiných liší.

Str. 67, inic. D. Uvnitř písmene dlouhovlasý Samson lva trhající. Poměr lva k člověku je dosti dobře naznačen. Síla zvířete jest dle starých pověstí o lvu naznačena drápy znamenité velikosti a ohonem; že zuby nescházejí, rozumí se samo sebou. Hříva krční jest dosti dobře šedou a hnědou barvou vytknuta. Samson má lva obkročeného, tlamu lví rukama trhá; děj jest typický dle starých vzorků. Pozoruhodné jest kladení záhybů rukávu jakož i zlaté lemování kolem rukou. Výběžek písmene d končí v ptáka, levá strana stínové čáry (tloušťka) písmene jest mřížováním, pravá stinná čára páskou okrášlena. Uvnitř písmene jest zlatá půda, kolem zvenčí modrá půda červenou čarou do čtverce upravená. V modré půdě jsou bílou barvou vpraveny niťovité okrasy.

Str. 86. Inic. C jest jednoduchá, bleděmodré barvy; půda veskrz lesklé zlato. V hořejší části poprsí Krista starokřesťanského typu, žehnajícího dle latinského spůsobu. Kristus má hnědožluté vlasy rozdělené, vousy tmavší, plné a nedělené, šat zelený, plášť červený. V levé ruce drží blánku s nápisem NOLO . MOR . P . S. Písmo je černé a blánka jako vše ostatní černě obrysnuta. V dolejší části písmena klečí dva mniši ve fialovém rouše s kápí přes hlavu vztaženou. Záhyby roucha jsou pouze černými čarami naznačeny. Pod violovým šatem jsou mniši bílým šatem oděni, jak tomu rukávy nasvědčují. Mnich na levé straně drží blánku s černým písmem (Majuskula) DS I ADIVTORIV MEU. LTE. Mnich na pravé straně má též blánku s nápisem IN TE DNE.SPVI.N.MIR. Blánky jsou podloženy bílou barvou.

Str. 125. Inic. G jednoduchá, modrá, v zlaté půdě. uvnitř pozdravení andělské. Anděl Gabriel právě vkročil a žehná pravicí a má na blánce červeným písmem známé pozdravení: AVE MARIA GR. Anděl má zelený šat a červený plášť a křídla červená. Matka boží stojící drží blánku s nápisem ECCE. A . Panna Maria má plášť přetažený přes hlavu, což na staré podání předmětu představeného připomíná. Pozoruhodné jest přehození pláště přes ruku u anděla,v kterém se již jakási emancipace od ustálených typických forem jeví.

Str. 137. Inic. H v zlaté půdě. Kolmé čárky písmene H jsou spojeny rybou. V hořejší části písmene madonna v plášť zahalená a žehnající. Toto představení madonny jest skutečně symbolické. Místo jezulátka jest ryba dle starokřesťanského spůsobu, a madonna žehná majíc blánku v ruce s nápisem: EGO EX ORE. Dole v písmeně klečí mnich a laik. Oba drží blánku s nápisem: AVDI . FAMVLOS. Laik jest mladý, bezvousý, má spodní šat růžové barvy a přes něj háv rytířský světle modrý. Mnich jest jako ostatní ve fialovém rouše vyobrazen a má bílé tečky na vrchním šatu co okrasu.

Str. 167. Inic. L s mřížovaným okrášlením v zlaté půdě. dole leží nahá spící ženská. Má modrý, vlnám podobající se šat. Nahý, holohlavý muž Jonáš vystupuje právě z ryby (jedna noha jest ještě v rybí tlamě), má modrý nimbus a blánku s nápisem AB INFERNIS ED. Zde jest patrně viděti, že malíř co do vyvedení malby nahého těla nebyl příliš pokročilý. Neboť jsou břicha přílišně nadmutá, a zvláště muskulatura svědčí o neznalosti malířově v tom směru. (Cosi podobného má Biblia pauperum, již popsal dr. Ringholz.)

Str. 186. Inic. M, zlatá v modré půdě. Na prostřední kolmé čáře písmene M visí Jidáš, šeredná to postava mužská. Zsinalá pleť oběšence jest hnědou barvou naznačena. Obličej jest vzor šerednosti. Svaly, zvláště hřbet (pateře) jsou hrubě, až přehnaně naznačeny. Dojem obrazu, v středověku velmi oblíbeného, jest zvýšen dvěma dravci (snad vranami), které nepoměrně velké jsou nakresleny a na mrtvole si pochutnávají. Podobné malby nalezáme v rukopise z 13 století v národ. knihovně pařížské Msc. memb. XIII, 136 a v dvorní knihovně vídeňské v novém zákoně, jehož signaturu nyní udati nedovedu. Oboje představení jsou ještě mnohem šerednější, ač co do vyvedení malby zdařilejší.

Str. 213. Inic. N. Opět zlatá půda uvnitř písmena, kolem písmena půda modrá. V písmeně, jedné to z nejzdařilejších maleb celého rukopisu, představuje se navštívení p. Marie. Zde možno pozorovati, že se malíř vzdal zkamenělých forem byzantinských. Objímání se sv. Alžběty s p. Marií jest cituplné, přirozené. Ačkoli nedovedl malíř výraz radosti v obličeji naznačiti, hleděl toho docíliti pohybem. Obličej p. Marie jest plný něžného panenského výrazu.

Str. 279. Inic. Q, vnitř zlatá půda, modrá barva silně setřená; uvnitř jest archanděl Michael draka pokořující. Postava andělova jest majestátní. Obličej jest en face kreslený, oko hledí v levou stranu. Kresba jest dobrá; anděl má spodní šat žlutý, svrchní zelený, plášť červený, kteréžto barvy se zhusta při malbách opakují. Výběžek písmene Q dělá ohon draka.

Str. 297. Inic. S. Zlatá půda. V hořejší části písmene jest Lazar v lůně Abrahamově, dole boháč v pekle trápený vyobrazen. V lůně Abrahamově nalezá se více osob, tak též jich několik v pekle nalezáme. Čert, vidlicemi ozbrojený, hlídá své svěřence, a právě jednoho zatracence vidlicemi bodá. Plameny pekelné jsou červenou barvou jazykovitě naznačeny.

Str. 336. Inic. T. Písmě to tvoří zároveň kříž, na kterém se spasitel nalezá. Tělo spasitelovo jest velmi skreslené. Subpedaneum nenalezáme více, nýbrž nohy jsou přes sebe přeloženy a jediným hřebem na kříž připevněny. Roucho kolem těla Kristova jest průhledné, což zde mřížkováním na spůsob sítě naznačeno jest. Máme zde tedy úplné se zřeknutí byzantinského nebo starokřesťanského podání vyobrazení ukřižovaného Krista. Podlé Krista v pravo a v levo stojí dva zbrojnoši, jeden s kopím, druhý s houbou a džberem; jeden jest zrzavý, druhý šedovlasý. Oba mají krátké kabátce (tunica) a přiléhající spodky. Nápis na blánce jest tímtéž písmem jako text rukopisu a na pouhém pergamenu beze vší bílé podložky psaný.

Str. 358. Inic. U. Pěkně vyobrazení žehnajícího Krista. Blánka s nápisem jako předešlá na str. 336.

Str. 378. Inic. X, v zlatě v slohu rom. psaná.

Str. 379. Inic. Y. V písmeně dobře malovaná a kreslená nahá ženština hrozny sbírající. Malba tato poutala pozornost domácích i cizích znalců a jest již častěji popsána. Náležíť zajisté nejen k lepším malbám našeho rukopisu, nýbrž k lepším malbám 13 století vůbec. Není zapotřebí opět znovu opakovati, co již v Mittheilungen d. k. k. Centralkommission, v Památkách archeologických, u Wagena a na jiných místech o této malbě bylo napsáno.

Str. 423. Inic. D. Uvnitř písmena zápasí mnich s vlkem, v pozadí stojí mladík v běloskvoucím rouše. Nápis na blánce na čistém pergamenu bez všeho bílého podložení. Malba je symbolická.

Str. 441. Inic. L jest ornamentální, a taktéž na str. 444 inic. M, kde též barevné lištky nalézáme.

Str. 452. Inic. O tímtéž spůsobem jako inicialka na str. 428 vyvedená.

Str. 467. Inic. Q jest pouze barevná beze všeho zlata.

Str. 470. Inic. S. V svrchní části stvořitel světa, dole klečí mnich neznámého jména.

Str. 480 inic. Y a na str. 480 inic. Z jsou barevné. Str. 490 inic. A druhu menšího.

Podal jsem popis inicialek v krátkosti, jen ze začátku jsem jej poněkud rozpředl, abych takto ráz písmen naznačil. Spůsob vyvedení písmen jest si veskrz podobný, kde jsou odchylky, jsou též vytknuty. Časem zamýšlím podati našim čtenářům obšírný obrázek našeho miniatorství v 13 století; nejsmeť v tom směru tak chudými, jak Gruber udává v Mittheilungen d. k. k. Centralkommission f. Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale (Separatabdruck, Die Kunst des Mittelalters in Böhmen, 1. Theil).

*Jak výše bylo podotknuto, jest letopočet tento napsán v rukopisu takto: MCII, při čemž čárka, nahoře znamenati prý má zdvojnásobnění písmene C, takže se čísti musí MCCII. Výklad ten a tedy také spůsobení nápisu svědčí o veliké neznalosti bytosti skratek středověkých, a již toto faktum svědčí o nepravosti letopočtu u srovnání s rázem písma. Neboť jen, kdy nynější spůsob zdvojnásobování m nebo n v němčině při rychlém psaní obyčejně přenesl též na doby starší, mohl se takového poklesu dopustit. Zvláště při číslech v celém středním věku něco podobného se nevyskytuje. Redakce tohoto časopisu hotova jest dáti dukát za každý případ takového spůsobu skracování čísel, jako výše jest vytknuto, který by jí z písemností středověkých byl předložen. Vyložiti se dá celá věc jen tak, že původce nápisu na pásku pro druhé C neměl již místa, a poněvadž dobře znal, že rukopis dle písma musí se položiti do věku XIII, pomohl si ve své nevědomosti nynějším spůsobem zdvojnásobování písmen m a n při rychlém psaní v řeči německé obyčejným.

Red.