České glossy a miniatury v "Mater verborum".

Rukopis XIII. století v bibliotéce Musea království Českého.1/

Podávají Ant. Baum a Adolf Patera.

Literární úvod. (autor A.Patera)

Mezi latinskými slovníky ve středověku byl velmi oblíben a rozšířen slovník, který v rukopisech obyčejně přicházívá pod jmény "Mater verborum" a "glossae Salomonis". Jest to obšírné encyklopedické dílo (dictionarium universale), v němžto se abecedním pořádkem vysvětlují nejen slova latinská než i řecká i hebrejská. Tamže se nalezá stručný výklad předmětů a pojmů ze všech oboru tehdejších věd. Tento učený soubor všeho vědeckého materiálu svých dob užíval se ve středověku co pomůcka při výkladech latinských spisovatelů, a sice nejen církevních otců než i římských klassiků. Poněvadž naučný slovník tento v rukopisech se obyčejně nazývá. "Vocabularius Salomonis" anebo "glossae a Salomone Collectae", domnívali se mnozí, že byl sepsán Šalomounem III, kostnickým biskupem a opatem kláštera sv. Havla (St. Gallen) ve Švýcařích. Pozorujíce však lépe jeho život, nemůžeme k tomu se přiznati, že by on sám by mohl sepsati tak velké dílo. Ztrativ záhy rodiče své, kteří patřili k vynikající šlechtě v kantoně svatohavelském ve Švýcařích a kterým přináležely tamtéž mnohé statky, byl dán Šalamounem I biskupem kostnickým (Ű 871) na vychování do kláštera sv. Havla, kdež byl jeho hlavním učitelem znamenitý učenec Iso. R. 878 vzat byl z kláštera biskupem kostnickým Šalamounem II, ujcem svým, a stal se v krátké době potom dvorním kaplanem a kancléřem krále Ludvíka německého.Však navrátil se opět do kláštera svatohavelského a r. 889 složil slib klášterní. Poněvadž při královském dvoře velmi cenili jeho služby, byl opět povolán ke dvoru. Bernard, dosavadní opat kláštera sv. Havla, súčastniv se pokusu vzpoury v červnu r. 890, byl úřadu svého zbaven a novým opatem jmenován Šalomoun. K místu tomuto dopomohl mu zejména Hatto, arcibiskup mohučský, který požíval při dvoře velké přízně a vážnosti. Toutéž dobou zemřel Šalomoun II a místo něho jmenován biskupem kostnickým Šalomoun III, opat svatohavelský. Co opat a biskup byl Šalomoun velmi činný, podnikal časté a daleké cesty, zejména r. 904 byl v Římě, kdež byl papežem velmi milostivě přijat. Svatohavelský klášter byl za jeho dob často navštěvován vznešenými hostmi, a sám král Konrád I z přátelství k Šalomounovi přijel na návštěvu do kláštera, pozdržel se zde několik dní a obdaroval bohatě nejen klášter mnohými statky, než i samého Šalomouna za jeho dvorní služby, on však s povolením královým ustoupil je klášteru. Vůbec bylo hlavní snahou Šalomounovou rozmnožiti statky a důchody klášterní, což se mu při jeho oblíbenosti u dvora královského hojně dařilo. Zejména nabýval klášter mnoho statků rozličnými odkazy. Škola a knihovna klášterní, které za opata Grimolda (r. 841 - 872) počaly zkvétati, vynikaly mnohem více za dob Šalomounových, který sám jsa velmi vzdělán a proniknut hlubokým citem pro vědu a umění, hleděl co možná nejvíce i v tomto oboru rozšířiti slávu kláštera svatohavelského. Za jeho dob panoval v klášteře velmi čilý vědecký život, a úsilovně pilnosti a velké učenosti tehdejších učenců svatohavelských máme co děkovati sepsání encyklopedického díla, které byvši dokonáno asi ke konci IX. století povzbuzením Šalomounovým a jemu věnováno, známo jest dosud pod jeho jménem "glossae Salomonis". Že tomu tak, o tom svědčí též některé rukopisy a sice: Einsiedelský rukopis začíná takto: "Incipiunt glossae jussu Salomonis Constantiensis episcopi de diversis auctorabilibus libris defloratae et in inum volumen dilucide studioseque digestae felicieter" a Ochsenhauský následovně: "Incipiunt glosae jussu Salomonis Constantiensis episcopi de diversis libris in unum volumen sub brevitate collectae".

Zejména se jmenují mezi učenci, mnichy svatohavelskými, kteří pracovali o tomto díle, Šalomounův učitel Iso (Ű 871), který snad započal dílo, pak Rapert (Ű 897), Notker Balbulus (Ű 912) a Titilo (Ű 912), kteří nejspíše je dokonali. O Šalomounovi se ví s jistotou jen to, že sepsal dvě větší latinské básně, které poslal Verdunskému biskupovi Danovi a které velice vynikají svou formou a obsahem nad ostatními básněmi i tehdejšími. (Vydal je posledně Dümmler v St. Gallische Denkmäler [1859] str. 229 atd.)

Spravovav klášter po 30 let a 6 měsíců a slouživ státu svými radami pod pěti králi, kteří si ho velice vážili, zemřel Šalomoun 5. ledna r. 920. Miloval svůj klášter a hleděl jej co možná slavným učiniti, věnovav na proslavení jeho všechny své síly, pokud mu jeho biskupské a dvorní záležitosti dovolovaly.

Původní rukopis Šalomounova slovníku zajisté počali mnichové brzy přepisovati a znenáhla připisovali do něho mezi řádky to, co se jim sem tam naskytovalo paměti hodného. Též si vysvětlovali mnohý výraz glossami německými. Při pozdějším přepisování vzalo se však vše, co bylo stranou nebo mezi řádky psáno, do textu samého a to mnohdy bez pořádku a rozmyslu, tak že učený tento a původně uhlazený spis se stal divnou směsicí, nemaje ani přísného pořádku abecedního, ani veskrz správně psaných slov. Posud známe 16 rukopisů, z nichžto asi 15 mají též německé glossy a sice:

  1. Nejstarší známý rukopis je z X. století a nalézá se v knihovně kláštera sv. Havla. Není v něm německých gloss.
  2. Bongarsianský rukopis z X. století ve folio 159 listů, necelý, neb obsahuje pouze A-E. Nalezá se nyní v městské knihovně v Berně.
  3. Pařížský rukopis ve dvou dílech v knihovně sv. Germana Srov. Dufresne, Glossarium. Praef. §. XLII.
  4. Kostnický rukopis. Bibliotheca Gesnero-Frisio-Simmleriana (Tiguri 1574) pag. 741.
  5. Weingartenský rukopis z XI století ve dvou dílech. Srov. Zapf, Reisen in einigen Klöster Schwabens etc. (1786) str. 15. Zde mezi jiným píše, že velké iniciálky jsou vyříznuty.
  6. Ochsenhaurský rukopis z XII. století v 4°.
  7. Rukopis Prüflinského kláštera u Řezna, nyní v Mnichově. Jest z r. 1158.
  8. Rukopis Windberský, nyní v Mnichově z XII. století.
  9. Mnichovský rukopis z r. 1175, který pochází z Augsburka.
  10. Mnichovský zlomek ve folio z XII. století
  11. Rukopis z Malého Scheyrena z r. 1241, nyní v Mnichově.
  12. Rukopis pod č. 222 v Einsiedelnu, XII. aneb XIII. století. Není celý, neb končí písmenem N.
  13. Zvetlenský rukopis, z kterého jsou otištěny německé glossy v Gerbertově Iter alemannicumDodatek str. 109-135.
  14. Rukoupis Musea království Českého v Praze z XIII. stol.
  15. Vídeňský rukopis pod č. 2276 ze XIV. anebo XV. stol. Obsahuje jen málo německý gloss. Viz Hoffmann, Wiener Handschriften p. 372.
  16. Vatikánský rukopis je znám pouze z Dufresne, Glossarium. Praef. §. XLII.

Tištěny byly glossy Šalomounovy v Augsburku v tiskárně kláštěra sv. Ulricha a Afry a sice r. 1472-1474, a mají následující název: "Salomonis ecclesiae Constantinensis episcopi glossae ex illustrissimis collectae aucturobus". Místo a rok tisku není udáno. Obsahuje 287 listů, strana o dvou sloupcích po 55 řádcích bez kustod a udání počtu listů. Jeden exemplář tištěných gloss nalézá se v universitní knihovně v Praze pod signaturou XLIV B. 30. Z toho patrno, že ve středověku učenci stále cenili tyto glossy co pomůcky ku porozumění latinským pohanským a křesťanským spisovatelům a že se udržely v oblibě až do XVI. století.Ű

Rukopis "Mater verborum" aneb gloss Šalomounových v Museu království Českého jest silný a velký foliant. Vazba stará: silné dubové desky jsou potaženy bílou kůží, která jest uprostřed sešívaná. Kování na deskách zůstala, jen sponky jsou odtrhnuty. Na přední desce jsou dvě staré signatury dřívějších knihoven, v kterých se rukopis choval a sice "X. VI." (červeně psaná) a "M. XX." (černě psaná). Uvnitř z přední a z zadní desky jest papír sloupnut, který přikrýval dubové desky, a jak z přední desky ještě patrno, bylo to listy z nějakého latinského rukopisu. List prvý je na přední straně čist a jest zde pouze napsáno: Ex bibliotheca arcis Brzeznicensis. Na celé druhé straně prvého listu jest známá miniatura písemena A, jehož popis se v části umělecké tohoto rukopisu nalézá.

Výška pergamenu 49cm 7mm, šířka 34cm; výška sloupce 38cm 1mm, šířka sloupce 7cm 2mm, výška řádku 5mm. Na postranním okraji jsou listy kružidlem propíchány, by se mohly správně řádky vyčárkovati, které jsou též tence inkoustem provedeny, a sice nejhořejší tři,

prostřední tři a nejdolejší tři napříč vždy přes celou šířku strany, ostatní jsou komými čárami obroubeny, které na okrajích sloupců jsou vedeny veskrz s hora dolů po celé straně.

Rukopis počíná se následovně: ABBA. SIRVM.NON. EST. ET. SIGNIFICAT. IN. LATINVM. PATER. Ab alto celo. uel mari . id est profundo - - Slovo ABBA nalezá se ještě na prvém listu na dolejší části obruby miniatury. Rukopis psán na každé straně třemi sloupci po 51 řádcích. Rukopis končí se na listu 242 str. 1 sl. 1 řádek 27. a sice takto: Tibia. uel crura. uel sura. Amen. Eplicit liber Mater verborum. Christus scriptorem saluet per matris amorem. Vrstvy pergamenu, kterých jest 31 a které jsou označeny dole na prvé (ne vždy) a vždy na poslední stránce vrstvy číslem, jsou po 8 listech, jen poslední vrstva je o 6 listech a ve vrstvě 18té a 20té jest vytrženo po dvou listech a sice list 137, 143 a 155, 161, tedy bylo původně 246 listů, kdežto nyní máme pouze 242 listy. Ze srovnání rukopisu našeho s universitním prvotiskem (XLIV B. 30) je patrno, že byly listy tyto vytrženy již po sepsání rukopisu, tedy jsou též mezery v obsahu. Pergamen, ač dosti silný, je na mnohých místech děravý a několikráte sešíván buď žlutým buď jinobarevným hedvábím. Hořejší okraj pergamenu v zadní části rukopisu velmi utrpěl vlhkem, obzvláště posledních pět listů, z nichžto poslední dva tak byly rozmočeny, že se pergamen na hořejší části daleko do textu rozpadl.

Rukopis je složen vlastně ze dvou celých slovníků, počínajících se od A a končících s Z a pak z počátku třetího. První z nich je pravý Šalomounův slovník a nalezá se na listu 1 str. 2 do 1. 193 str. 2 sl. 1, ačkoliv již svými pozdějšími dodatky se různí od původního nebo nejstaršího rukopisu svatovelského. Druhý slovník, jenž jest mnohem kratší a povstal již později, nalezá se v našem rukopisu na listu 193 str. 2 sl. 1 do l. 241 str. 2 sl. 3. Připojen byl do dodatek k prvému slovníku v době pozdější a nesouvisí s ním, nebo nejen že mnohdy opakuje to, což bylo již v prvém, ale někdy odporuje tomu, čemu prvý slovník učil. Jest též chatrnější co se vědecké stránky jeho týče. Třetí slovníček, jenž jest zcela nepatrný a obsahuje jen jména duše a částí tělesných se týkající, nalezá se na listu 241 str. 2 sl. 3 do l. 242 str. 1 sl. 1 ř. 27 (tedy zaujímá pouze 34 řádků). Každé písmeno počíná se pěkně provedenou inicialkou. Ke konci prvé abecedy přechází inkoust v černější.

Písmo je pěkné a stejné, patrno, že psáno písařem zkušeným a vycvičeným. Rukopis psán zajisté mnichem aneb mnichy, kteří byli v klášteřích ustanoveni k tomu, by přepisovali rukopisy. Poněvadž obyčejně k tomu ustanovení bývali mnichové menších schopností, proto nalezáme často v jich přepisech mnoho chyb, ani si při mnohých slovech nevěděli rady, což i v našem rukopise na mnohých místech nalezáme. Nejspíše ve XII. století dostal se do Čech ze sousední země (snad z Bavor) rukopis Šalomounova slovníka s glossami německými a tu v některém z klášterů, obydleném i od mnichů Čechů, byl rozmnožen českými glossami, které později, ač ve skrovném počtu, přešly do textu samého, jak se to bylo již i dříve stávalo a též snad i nyní dálo s německými glossami, kterých je v textu veliká většina. Co do písma, byl psán náš rukopis teprv v XIII. století, neb letopočet, který se nalezá s jmény písaře a malíře na listu 230 str. 1 (aneb dle nového stránkování str. 457) v inicialce P, pokládáme po zralém uvážení a po bedlivém srovnání za novější. Brzy po sepsání našeho rukopisu počal některý mnich při čtení jeho opravovat, v čem bylo pochybeno, a vpisovati, což bylo z latinského vynecháno, při čemž též vpisoval mezi řádky české a německé glossy. Později opět jiný čtenář, ale ještě v XIII. století (snad ke konci) vpisoval při čtení našeho rukopisu české a německé významy pěkným drobným písmem. Konečně nalézáme zde glossy, které byly vepsány teprve v novější době a sice v našem století, při kteréžto příležitosti byly i některé glossy v textu se nalezající v latinských slov různými opravami a rasurami padělány. Důvody své podáme v kritickém rozboru gloss českých.

V kterém asi českém klášteře se náš rukopis nalézal, než se dostal do březnické knihovny, nelze nijak určitě udati. Jsou-li na listu 70a v v písmeně H po stranách miniatury psána jména Lucas (?) a Detricus priorl/, kteří mají označovati jména osob klečících v miniatuře, psaná rubrikatorem rukopisu, tu bychom měli aspoň malé pokynutí. Hrabě Josef Kolovrat-Krakovský daroval Museu brzy po jeho založení s mnoha jinými rukopisy a prvotisky i tento vzácný rukopis.

Nejprvnější zprávu o něm vůbec a o jeho českých glossách zvláště podává V. Hanka a sice v "Časopise společnosti vlastenského Museum v Čechách" (Ročník I [1827], sv. 4 str. 69-71). Hanka píše na str. 69 takto: "Dne 14 července b. r. přišel do museum p. Dr. E. G. Graff, rada při řízení a professor z Královce, s poručením od kustoda vídeňské dvorské bibliotéky p. Kopitara, bych mu o nejstarších pražských rukopisech známost dal, a k takovým přístup spůsobil, poněvadž se glossařem nejstarší němčiny zanáší. Slíbiv, pokudž mi možná, naplniti žádost jeho dovedením jej do kapitulní, strahovské a klementínské bibliotéky, předložil jsem mu Mater verborum mimo dva rukopisné slovaře Uguicci

Pisani bibliotéky naší, neboť jsem první hned při zapisování v katalog některá staroněmecká slova byl nalezl." A dále píše na str. 70: "Pan prof. Graff vytáhna papíry své požádal mne, abych s ním některá slova srovnal, a srovnavše několik - přišli jsme na české - jak mne to obradovalo, a s jakou dychtivostí jsem dále hledal, vysloviti možná není." Hned za zprávou Hankovou rozjímá v tomtéž svazku časopisu str. 71-76 redaktor tehdejší Fr. Palacký o důležitosti gloss těchto a podává výtah krátký počínaje latinskými v abecedním pořádku.

Prof. Graff pak píše (Diutiska III str. 413 a 414) takto o tomto nálezu: "Ich erkannte ihn sogleich für das Salomonische Glossar und fand darin nicht nur deutsche, sondern auch böhmische Glossen, theils im Context, theils übergeschriben_ Diese schon ihres Alters wegen interesanten slavischen Glossen sind noch besonders durch ihre Uebersetzung der römischen Götternamen für die Geschichte des slavischen Götzendienstes merkwürdig. - Herr Hanka, Direktor des Museums, oder Hr. Dobrovský, den Hr. Hanka, Direktor des Museums, oder Hr. Dobrovský, den Hr. Hanka mit der Nachricht von diesem Funde sogleich erfreute, wird diese Glossen herausgeben." Dále otiskuje Graff tamtéž (Diutiska III str. 416-421) německé glossy desíti jemu známých rukopisů, tedy i musejního rukopisu, kteréžto glossy byly opět otištěny v jeho "Altochdeutscher Sprachschatz" (1834-1842, 6 dílů).

Hanka vydal české glossy z "Mater verborum" teprv roku 1833 ve své "Zbírce nejdávnějších slovníků latinsko-českých" a sice v abecedním pořádku nejprvé latinská slova a vedle jich české významy na str. 1-24, podav v úvodu str. V-IX krátkou zprávu o samém rukopise. Jos. Jungmann přijal všecky tyto glossy do svého velkolepého česko-německého slovníku (5 dílů, 1835-1839).

Nejprvé se prohlásil proti pravosti českých gloss, obsažených v "Mater verborum" Bart. Kopitar (Cosmas Luden) a sice v Gersdorfově "Repertorium der gesammten deutschen Literatur Band XIV (1837) pag. 183 ve své recensi spisů "Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae studio et opera A. Boczek T. I (1836)" a "Geschichte von Böhmen von Fr. Palacký Bd. I (1836)". Tuto svou pochybnost opakoval Kopitar ještě ve svém spisu "Hesychii Glossographi discipulus" (1840) str. 58, ale ani tu ani tam nepodává důvodů a příčin své pochybnosti.

Vědeckého vydání dostalo se glossám v Mater verborum teprve roku 1840 spisem "Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache kritisch beleuchtet von Paul Joseph Šafařík und Franz Palacký" (Abhandlungen der k. böhm. Gesellschaft der Wissenschaften V. Folge Band I) a sice na str. 203-233. Kdežto dosud Hanka, Palacký a Graff kladli náš rukopis do r. 1102, kladou ho již v tomto spise vydavatelé do r. 1202, poněvadž tu prvníkráte se hledělo na skráceninu nad C v letopočtu (v písmeně P list 230a).

Téhož roku (1840) podává prof. Preis (Жyрналъ Министерства Народнаго Просвђщенія т. XXIX отд IV. 49) tйћ stručnou zprávu o "Mater verborum". Na základě "Älteste Denkmäler" a čtení p. prof. Srezdněvského vydal roku 1853 v Petrohradě Konstantin Skvrocov "Глоссы Маter verborum, памятникъ чешской литературы XIII cтолљтія, съ объясненіями и примљчаніями" (v 8˚ str. 135. 2). Na str. 1 aћ 30 nalezб se úvod a filologický a pak od str. 35-135 probírá v abecedním pořádku (církevněslovanském) jednotlivě samé glossy, připojiv k nim latinské významy a pak ještě dle možnosti filologické výklady zejména dle slovníku Jungmannova. Vůbec jest to práce s velkou pílí sestavená, ale patrno, že psaná začátečníkem v slavistice. R. 1959 napsal a otiskl v Petrohradě znamenitý slavista a archeolog Ismail Ivanovič Srezněvskij v "Извђстіяхъ импеторскаго археологическаго Общества" dl 5;l I sloup. 1-6 krátký článek o našem rukopisu a o jeho prvé inicialce. Článek prozrazuje velikou znalost věci a jedině toho při něm je litovati, že jest tak krátký.

Krátkou zprávu "über zwei böhmische Interlinear-Glossen der Mater verborun (Sitzungsberichte d. k. böhm. Gesell. der Wiss. 1861. II str. 78 Dec.) podal p. bibliotekář A. J. Vrťátko. V týchže "Sitzungsberichte" 1865. I str. 45-56 (6 Fabruar) pojednává bibliotekář I. J. Hanuš zvláště o českých glossách v textu a o době jich, a hledí dokázati, že byly psány teprv na počátku XIV. století. Toto své pojednání otiskl obšírněji a podrobněji v časopise "Krok", ročník II (1866) str. 46-51, 105-109. Stručný článek o "Mater verborum" napsal též p. V. Nebeský do slovníku naučného (díl V [1866] str. 161-162). (Viz též Jungmann historii literatury české. Druhé vydání [1849] str. 17, č. 11, Hanuše Dodatky I 1869 str. 3 č. 11, pak Sabinou a Šembeovu literaturu aj.)

O miniaturách v "Mater verborum" pojednává zejména J. E. Wocel ve svých Grudzüge der böhmischen Alterthumskunde (1845) str. 131 a 132, ale jen krátce, odkud ponejvíce se dostala zpráva do rozličných pojednání a rukovětí k dějinám umění vůbec. Podobně krátkou zprávu podává též Alex. Popov ve svém článku "O starobylé české malby" (Časopis musea 1846 sv. IV str. 507). J. F. Waagen pojednává o drobnomalbách v Mater verborum v "Deutsches Kunstblatt". Red. von Eggers. 1850 No. 17 (29 Apr.). Podrobněji pojednal o miniaturách v "Mater verborum" J. E. Wocel v "Archäologische Blätter" I (1848) a pak v článku "Vyvinování křesťanského umění a nejstarší památky jeho, zvláště v Čechách" (Časopis českého musea 1852 sv. 2 str. 24-31), dále v "Památkách archeologických a místopisných" (díl I [1854] str. 186-188) a v "Mittheilungen der k. k. Centralcommision zur Erfoschung ung Erhaltung der Baudenkmale" Jahrg. V (1860) Nro. 2 str. 33-39. Na Rusi psal znamenitý znalec umění prof. Buslajev v Moskvě o malbách v "Mater verborum" ve svém článku "Замђтки истъ иcторiичешской живописи (Русскій Вђстникъ T. XLIV стр. 557-560)."

POZNÁMKY

1/Rukopis Mater verborum jest i co do filologické i co do umělecké stránky památka tak důležitá, že se redaktoru zdálo býti potřebno promluviti o ní znovu, a to zvláště proto, že před několika léty přišlo se na některé stránky vzácného rukopisu tohoto, že bojasnění jich jest věcí nezbytnou. Poněvadž co do stránky filologické měl materiál probraný p. kustos Patera a co do stránky umělecké p. architekt Baum oba dva pány, aby výsledky badání svého v tomto pojednání podali u veřejnost. I pochází záhlaví I a III pojednání našeho z péra p. Patery a záhlaví II o části umělecké pojednávající od p. architekta Bauma. R.

2/ Bližších zpráv o tomto slovníku a jeho německých glossách, jakož i o Šalamounovi možná najíti kromě krátkých zpráv v rukovětích k německým litraturám ještě v následujících spisech:

1/ Dufresne, Glossarium mediae et infimae latinitatis T.I, pag. XLI et XLII.
2/ von Arx Ildefons, Geschichten des Kantons St. Gallen Bd. I (1810) pag. 83--126.
3/ Hoffmann A. H., Althochdeutsche Glossen. Erste Sammlung (1826) p. XX-XXVI.
4/ Graff, Diutiska, Denkmäler deutscher Sprache und Literatur etc. Bd. III (1829) p. 411-421.
5/ Graff, Altochdeutscher Sprachschatz. 6 Thle. (Berlin 1834-1842). K tomu: Massmann, Vollständiger alph. Index zu dem althochd. Sprachschatze. Berlin 1846. V dílu I (1834) v předmluvě str. LXII o rukopisech gloss Šalamounových.
6/ Stälin, Wirtembergische Geschichte Theil I (1841) pag. 610-615.
7/ Raumer, Die Einwirkung des Christenthums auf die althochdeutsche Sprache (1845) pag. 128-130.
8/ Weidmann, Geschichter der Bibliothek von St. Gallen seit ihrer Gründung um d. Jahr 830 bis auf 1841 (1846) p. 14-15.
9/ Dümmler, St. Gallische Denkmale aus der Karolingischen Zeit (1859) pag. 229-247. 261-265.
10/ Ersch und Gruber, Allgemeine Encyklopaedie. Erste Section. Theil 70 (1860) pag. 215-216.

3/ Erben Regesta Pars I, str. 356 a 460 čteme: "Dytricus, prior Praedicatorum Olomouc." (r. 1230 a 1240).