Byl jsem přesvědčen, že vřava protirukopisná ustoupila průběhem doby klidné rozvaze; a jako Kotlarjevský roku 1868 v znamenitém spise svém o pohřebních obyčejích slovanských poprvé docela vážně zase citoval Hájka přes známou hyperkritiku Palackého; tak mínil jsme i já v budoucím svazku Starožitnosti země české docela vážně citovati Rukopis královédvorský a vykládati různé jeho podání v oboru kulturněhistorickém.

Avšak jubileum 25letého vítězství nad rukopisem v "Čase" dne 25. února 1911 a jízlivá poznámka v "Nár. Listech" k vypsání ceny na obhájení rukopisu den na to, ukázala mi, že nenastal ještě klid zbraní; a jelikož jsem právě kvůli Starožitnostem cítil potřebu, aby bylo mi jasno, vyžádal jsem si od p. jednatele musejního, aby mi svěřeny byly dva listy Rukopisu královédvorského a po případě i nejbližší jemu rukopisy buď v originále (Sermones) neb ve fotografii (legenda sv. Jiří), abych je mohl předložiti zahraničním paleografům v otázce té neinteressovaným a tudíž i objektivním, i odvolal jsem se při tom k zásadnému usnesení komise pro chemické prozkoumání Rukopisu z roku 1886, jež schváleno správním výborem musejním (Č. Č. M. 1887 str. 299). Komise totiž rozhodla, "že se stanoviště paleografického posud žádné poněkud jen závažné námitky proti Rukopisu kralovédvorskému učiněny nebyly - naopak jest pravost jeho, totiž původ ze XIII. nebo spíše XIV. století dosvědčen od povolaných znalců domácích i přespolních německých, jakož zejména od Pertze, autority v tom ohledu vysoce vážené" a další v té příčině zkoumání ponechala soukromému podnikání.

Pertz byl v Praze r. 1843 a při popisu své vědecké cesty výslovně praví (Archiv IX. 465): "die Bibliothek des böhmischen Museums besitzt unter anderen auch die Bruchstücke der königinhofer Handschrift, welche aus dem Anfang des 14. Jahrhundertes stammen."

Pertz byl bez sportu své doby v Německu největším znalcem starých rukopisů; myslím také, že v Němcích nebyl dosud nikým předčen a k tomu psal v době, kdy v Němcích ještě nebyli zaujati proti nám a proti Rukopisu, i mohli bychom tudíž s dobrým svědomím říci, že Pertzův úsudek o rukopisu královédvorském je objektivním ohlasem německé vědy.

Vzhledem k dnešní předpojatosti německé odebral jsem se tudíž do Paříže, abych Rukopis předložil především francouzským paleografům.

V Paříži učinil jsem nejprve návštěvu starému známému p. prof. Legerovi, který svého času přeložil Rukopis do frančtiny, pak ale jako linguista přidal se ku protivníkům; přes to však, že zcela otevřeně se prohlásil jako odpůrce Rukopisu, požádal jsem ho, aby mi byl svědkem. Temperamentnost páně Legerova by byla málem zvrtla ono objektivní ústředí, které jsem v Paříži hledal, ale pak p. Leger docela loyálně přiznal, že vedle filologie mají v otázce rukopisné i jiné vědecké discipliny slovo, a každá svou zvláštní methodu, i sdělil mi ústně, a pak (na mou žádost) i písemně, kterak r. 1866 jeho překlad Rukopisu napadl Gaston Paris v Revue Critique a žádal, aby mu p. Leger předložil faxcimile; když pak prof. Leger předložil fotografické vydání Rukopisu, které mu zaslal Palacký se zvláštní dedikací, tu prohlásil Gaston Paris, že nemůže činiti žádné námítky proti Rukopisu; podobný úsudek pronesl i Natalis de Wailly, nejznamenitější tehdy paleograf francouzský, když mu Gaston Paris Rukopis předložil.

Já jsem obrátil jsem se nejprve do Národní bibliotheky, a sice ku správci latinských rukopisů, panu C. Couderc-ovi, žádaje jej o úsudek. Pan Camile Couderc prohlédl Rukopis i rukopisy na srovnání, vzal do ruky opět Rukopis a pravil: "To je přece starý rukopis, soudil bych z první poloviny XIV. století". Když pak jsem mu po příchodu prof. Legera vyložil stopy chemických zkoušek u nás na Rukopise provedených, pravil, že oni zkoušejí sulfhydratem ammonatým a jelikož tento způsob zkoušky u nás nebyl proveden, žádal jsem, splnomocněn jsa jednatelem musejním, aby zkoušku na Rukopise provedl. Pan Couderc přinesl lahvičku s tinkturou, potřel papírovou rourkour dvě slova za sebou a když slova zcela jasně vystoupila a zčernala, pravil nám: "Rukopis reaguje jako všechny staré rukopisy". Temperamentností páně Legerovou a ještě větší temperamentností páně Omontovou, který v rukopisném oddělení spravuje řecké rukopisy, došlo k minucisnému prohlížení Rukopisu a v konečném posudku vytknuty některé zvláštnosti Rukopisu (posudky budou úředně vytištěny) a na konec uvedeno, že Rukopis je současný s legendou o sv. Jiří, kterou u nás (a většinou i v Paříži) kladou do počátku XIV. století. Když pak jsem se před odjezdem loučil, žádali mne oba pánové, abych jim pro Národní biblioteku zaopatřil fotografii "našeho malého a zajímavého rukopisu".

V nejbližších dnech po příjezdu předložil jsem přinesené rukopisy p. E. Bergerovi, prof. paleografie, členu Institutu a bibliotekáři v Chantilly, a sice nejprve v Institutu před zasedáním, a pak, když mne p. Berger za tím účelem v hotelu navštívil. Rodem Elsasan vykládal mi p. Berger, že na Rýně způsob písma je pravidlem o 20 let pozadu proti Paříži, o kolik však pozadu je u nás, to že ciferně vyjádřiti je těžko. On, i myslím, že všichni druzí paleografové usoudili, že latinský rukopis Sermones je psán na francouzském pergamenu, francouzským písmem XIII. věku buď ve Francii samé, neb jinde nějakým cistercianským mnichem ve francouzském způsobu psaní vyškoleným. Poslední je pravděpodobnější, neboť barva zelená vedle červené na iniciálkách ve Francii v XIII. století není více obvyklou, kdežto v Sermones a v Rukopisu Kralovédvorském je zastoupena a zjistili jsme nad to, že motiv spirálový na iniciálách R. K. v červené a zelené barvě provedený je i v Sermones a sice jednou jako základní motiv uvnitř bohaté inicialy, podruhé applikovaný již na inicialku stejným způsobem jako R. K. Písmo R. K., barvou inkoustu i u nás dosti odlišné, tvarem svým podle úsudku p. Bergera i druhých paleografů stojí pod vlivem francouzského písma, podobně jako i legenda o sv. Jiří, ale oba rukopisy nejsou psány písaři vyškolenými v krasopisectví, ale přece lidmi s rukou vypsanou. Pan Berger kladl Rukopis Kralovédvorský, vycházeje z paleografického stanoviska francouzského jistě do XIII. věku. legendu na počátku XIV. věku a když výše uvedenou reservu o pomalém šíření k východu znovu pointoval, stilisoval konečně svůj úsudek v ten smysl, že Sermones jsou nejstarší, R. K. mladší a legenda nejmladší.

Pan M. Chatelain, člen Institutu a bibliotekář na Sorbonně, přijal mne prvý den dosti odměřeně, druhého dne však byl hovorný a přímo roztomilý. Podal mi druhého dne písemný podrobný posudek, v kterém klade Rukopis královédvorský do konce XIV. až počátku XV. věku, čili do doby kolem r. 1400.

Pan Maurice Prou, člen Institutu, který se nyní výhradně věnoval palaeografii, přijal mne jako starého známého, prohlédl předložené rukopisy a usoudil z charakteru některých písmen a z okolností, že u nás změna způsobu písma je pozdější, že Rukopis královédvorský je z poloviny XIV., legenda o sv. Jiří z konce XIV. věku.

Tím vyčerpal jsem učený svět Pařížský. Jelikož pak mi bylo řečeno, že bych na ten čas v Bruxelu rozhodujícího poučení nenalezl, zajel jsem z Paříže do Italie.

V Miláně prvá cesta má vedla do vévodského paláce Sforzovského, kdež ředitel historického archivu dr. Ettore Verga na mou otázku, zdali na Rukopisu kralovédvorském nelze rozpoznati stopu vlivu písma italského (když naši lidé tak hojně v Italii studovali), po bedlivém prohlédnutí projevil, že vlivu Milánského není, eventuálně by nebyl vyloučen vliv severních krajin Benátských. Co do času kladl Rukopis kralovédvorský do počátku XIV. století.

Ředitel znamenité bibliotéky Ambrosianské v Milaně Monsignore Achile Ratti ve příčině Rukopisu kralovédvorského učinil velmi zajímavé podotknutí, že totiž inkoust podobného zbarvení viděl v krajinách Dolnorýnských čili jak se ústně vyjádřil, na rukopisech Flamandských. Co do času kladl Rukopis podobně jako p. Chatelain do století XIV.-XV.

Určité poukázání Mons. Ratti na krajiny Dolnorýnské učinilo bezpředmětným sbírání dalších hlasů v Italii, a když Nizozemí bylo trochu z cesty, ponechal jsem poptávku v tamních archivech na příležitější chvíli.

Celkový úsudek dá se tudíž shrnouti v tato slova: není ani jediného zamítavého hlasu, ani domácího, ani zahraničního se stanoviska palaeografického; naopak vedle na slovo vzatých paleografů našich, Dobrovského¹, Palackého, Tomka², Emlera³, Patery⁴, Kalouska⁵, aj. prohlásili se zcela rozhodně pro pravost Rukopisu Kralovédvorského i znamenití učenci ruští Srezněvský⁶ a Kunik⁷ a zejména poslední vyvrcholil (str. 17 a v úvodu) svůj posudek v ten smysl, že r. 1817 nebylo v Čechách člověka, který by byl lépe znal staročeský jazyk než Dobrovský, aby v něm mohl složiti básně obou rukopisů, zejména, když jazyk Zelenohorského ruk. se liší od jazyka Rukopisu Královédvorského a za druhé, že je nemyslitelno, aby domnělý pisatel tak znamenitých básní byl mohl zůstati neznámým svým současníkům nebo dokonce svým spolužákům. Z doby ještě objektivnější v Německu je úsudek věhlasného Pertze, z Francie uznali Palaografickou správnost Rukopisu pp. Gaston Paris, Natalis de Wailly, Couderc, Berger, Chatelain, Prou, v Italii Verga a Ms. Ratti vedle našich autorit, celkem 11 cizích odborníků ze čtyř zemí. Rukopis královédvorský tedy před mezinárodním soudem stkvěle obstál. Oscilace v určení časovém pohybuje se celkem v mezích XIV. věku a vysvětluje se jednak vzdálenosti hlediska, jednak nestejnoměrným vystupováním způsobu písma v různých krajinách.

Význam palaeografického soudu o Rukopise kralovédvorském má stejnou váhu jako soud odborníků, např.: umělecko-historických o starých obrazech, o starých sochách, o starých stavbách, o předmětech umělecko-průmyslových aj. nebo jako soud praehistoriků o starých ozdobách, zbraních, nádobách aj. Mimo tento soud vyškolením nabytý, má palaegrafie ještě v případech pochybných pomůcku mechanickou nebo lépe řečeno chemickou. Staré inkousty jsou totiž železité a konají se zkoušky podobné, jako činí v Národní bibliotece v Paříži v případech pochybnosti a jako učinili na mou žádost v přítomnosti prof. Legera i na Rukopise kralovédvorském. Jiných zkoušek ani v Paříži ani jinde nedělají. U nás s Rukopisem šli dále. Prof. Šafařík potíral Rukopis nejprve destilovanou vodou, která smyla sice barvu, ale inkoustem psaného písma se netkla a potíral pak sirníkem ammonatým, kterým písmo stalo se výraznějším (např. slovo bedrost). Prof. Bělohoubek zvolil methodu do jisté míry již známou z palimsestů. Vzal řadu rukopisů pergamenových 100 let starých a řadu rukopisů ze XIV. až XV. věku a činil s oběma skupinami stejné zkoušky: Kyselinou octovou potřené písmo 100 let staré zmizelo a nedalo se obnoviti, staré písmo se nesmylo, naopak stalo se o něco tmavější; podobně i při zkoušce vandanem ammonatým. Vycházeje pak ze zkušenosti, že sto let nestačí, aby inkoust vnikl do pergamenu, prof. Bělohoubek prováděl zkoušky tím způsobem, že vrchní vrstvu písma, na povrchu pergamenu, zničil kyselinou solnou, a část zbylou v pergamenu oživil pomocí tinktury taninové nebo pomocí žluté krevní soli, a konstatoval, že Rukopis královédvorský reaguje jako všecky ostatní rukopisy ze XIV.-XV. věku.

Prof. Bělohoubek činil nad to i pokusy s padělky novými v komisi tehdy předloženými, a prokázal způsobem zmíněným jejich novodobost, ano sám sestrojil různé inkousty železité, psal jimi na starém pergameně, ale stopy písma, zbylé po zkoušce s kyselinou solnou a žlutou krevní solí, zmizely úplně po navlhčení sulphydratem ammonatým, kdežto na starých rukopisech písmena stala se jasnější.

Bylo arci mnoho sočeno proti chemické a mikroskopické zkoušce provedené v museu, a zejména proti prof. Bělohoubkovi útočeno nemírně. Ale při všem tom povídání zůstane přece nepopíratelným výsledkem zkoumání pp. prof. Šafaříka a Bělohoubka, že svými zkouškami rozpoznali padělky Hankovy i padělky p. Kastnerovy, které prof. Gebauer v komissi předložil i padělky, které prof. Bělohoubek sám zhotovil. Za druhé zůstane nepopíratelným, že Rukopis kralovédvorský, obstál při chemické zkoušce tam, kde padělky Hankovy zmizely, obstál podobně jako jiné staré rukopisy. Neméně jest důležitým, že již v předcházejících zkouškách rozpoznali a smyli, že Hanka na Rukopise zlepšoval nebo upravoval, a tyto přípisy Hankovy na Rukopise, barvou psané a tudíž podstatně rozdílné od Rukopisu samého - jsou nejlepším důkazem pro pravost samého Rukopisu, jakož svého času již podotknul Z. Krumml⁸, který Rukopis podrobně prohlížel. Ostatně myslím, že chemikové na žádném rukopisu nikdy tolik experimentů neprováděli jako prováděno právě na Rukopise kralovédvorském; Rukopis je obstál všechny skvěle dojista, jest-li se další nějaká zkouška ne sice podle nějakého právě vymyšleného bláznivého receptu, nýbrž podle receptu v nějakém archivu vyzkoušeného a osvědčeného provede. Neváhal jsem ani okamžení požádati v Národní bibliotece v Paříži o podobnou další zkoušku, když mi řekli, že mají svůj způsob zkoušení a výsledek zkoušky je pro Rukopis skvělý. Přísluší pak při posuzování rukopisů palaeografii a chemii prvé slovo, neboť nejprve je pergamen a na něm písmo, a písmo teprve obsahuje slova a je-li písmo staré, je i obsah písma starý.⁹ Proto nebylo dobře, čili nebylo správným, že se soudilo ze slovíček na rukopis a nikoliv naopak. Povím několik ukázek.

V době veliké vřavy rukopisné r. 1886 přišel jsem jednou odpoledne k prof. Hatalovi a zastal jsem prof. Hattalu a Emlera u okna při prohlídce negativu Rukopisu kralovédvorského. Prof. Hattala ptal se právě prof. Emlera: "a proč čtete bedrost a ne bodrost?" (Písmeno e-o jest totiž v R. neúplné, čili je podobné písmeno c). Prof. Emler odpověděl: "Kdyby se mělo čísti o, musela by dolejší nožička býti více kulatá, aby přes mezeru směřovala k hořejší části písmena, ale dolejší nožička je vodorovně položená, a kdyby se konečným zahnutím svým měla spojiti s hořejším zahnutím dostala by se do polovice sousední písmeny d." Dívali jsme se a skutečně viděli jsme zcela jasně, co ukazoval prof. Emler. Na to pronesl prof. Hattala: "To bude míti radost prof. Jagic, který ve své stati proti Rukopisu vyvrcholil své námitky v tvrzení: "kdyby byl Rukopis pravý, muselo by býti bedrosť a nikoliv bodrosť." (Podotýkám, že na fotografii vystoupí e mnohem jasněji, než na originále; ale i na origináe četli pp. Prou, Couderc a Ratti bedrost; pouze pan Omont, který spolupůsobil při dobrozdání Národní biblioteky, četl bodrost, a když jsem se zmínil o obojím čtení prof. Bergerovi pravil - může se číst e, ale mohlo by se také čísti o, každému chybí kousek. U nás příkladem Hanky se četlo o, možná proto, že e bez koření kličky je v Rukopise zvláštností, kdežto v legendě o sv. Jiří a v Hradeckém rukopise, jež později objevený, podobné e, psané jako c je velmi časté.)

R. 1881 přišel jsem jednoho dne do musea a nalezl přítele Pateru s novou knížkou v ruce - podle obálky byla to matiční kniha. Ukázal mi právě prof. Gebauerem vydaný "Staročeský zlomek evangelia sv. Jana" se slovy: Podívejte, vydali jsme makulaturu! - Což pak je to opravdu padělek? ptám se. - Pojďte se podívat! Šli jsme do oddělení rukopisného. Patera vyndal ze skříně zlomek evangelia, navlhčil chemický papír, přitiskl na písmena a ukázal úplně jasný otisk písmen, na důkaz, že písmena psána barvičkou. - A což prof. Gebauer, prohlížel to? - Ba neprohlížel. - A ani se nezeptal? - Nezeptal. - A byla to ironie osudu, že Evangelium sv. Jana, které Gebauer prohlásil za vzor, bylo právě padělkem Hankovým, kdežto Rukopis kralovédvorský, který Gebauer a celá jeho strana prohlašovali za padělek Hankův, obstál skvěle palaeograficky i chemicky, doma i za hranicemi, na roveň všem starým a pravým rukopisům. Všude jinde by taková hrozitanská blamáž učinila přímo nemožným takového professora, ale prof. Gebauer, jak mi očití svědkové vypracovali, se ani nezačervenal, když mu prof. Bělohoubek ukazoval, jak Hanka písmena nejprv tužkou maloval a pak barvičkou vyplňoval (aby docílil vzezření písma latinského originálu).

V době rukopisného boje obdržel jsem od dra Julia Grégra dopis, ve kterém mne žádal, abych působil na prof. Hattalu, zdali by nemohl alespoň dvě nebo tři slova z oněch prof. Gebauerem popíraných doložiti. Téhož dne odpoledne navštívil mne prof. Hattala i tlumočil jsem mu bolest dra Grégra. - "Ale třeba deset, jestli chcete," odpověděl prof. Hattala; "pro mne takové doklady nemají žádné ceny, neboť podobným slovíčkářstvím se nic nedokáže, ani nic nevyvrátí." Následujícího dne jsem dle úmluvy navštívil prof. Hattalu. První hodinu psal jsem pouze, co by dr. Grégr principielně měl uvésti, pak ale došlo k dokladům, na něž jsme všichni toužebně čekali. S virtuositou obdivuhodnou nosil prof. Hattala z tištěných starých spisů doklady, jež jsem vždy pověřiti musel. Snesl jich, tuším, dvanácte, a podotkl: ty jsou bezporné; mohli bychom jich ještě jednou tolik uvésti, ale tu bychom museli již přičinit výklad, a hádat se s Gebauerem o slovíčko nestojí za to. Dr. Grégr otiskl je den na to s některými jinými slovíčky v "N. L.". Podobně prokázali neb seslabili některá popíraná slova neb vazby: prof. Kalousek, Prusík, Mašek, pak Bačkovský, Pískáček, Flajšhans a jiní, tak že z pověstné hekatomby prokázáno neb lépe, vyvráceno 15 námitek a seslabeno více než jednou tolik, čímž i filologická neomylnost páně Gebauerova je podvrácena.

Prof. Gebauer tvrdil (Unechtheit I. 41), že "leťal" je novotvar, kterého (místo letěl) dle svědectví památek v pol. století XIV. ještě nebylo. K tomu uvedl prof. Flajshans v znamenitém článku svém: Boj u Rukopisy (Č. Č. Mus. 1896. 252. 47) toto: "Ale leťal je doloženo v Žaltáři Wittenberském, vydaném od prof. Gebauera, a jím samým (t. str. X) do polovice XIV. stol. položeném: aby leťal (117. 13), kněžie leťala (77. 64.) Námitka tato tedy pozbývá úplně své síly, a také jí ani v Ath. ani v Poučení neshledáváme." - Prof. Gebauer dovedl tedy popírati tvary, jež v jeho vlastním vydání se nalézají a tím také neosvědčil neomylnost.

Slovo "záchod" místo "západ" v Jaroslavu vykládávalo se ode dávna jako moravismus a soudilo se odtud, že Jaroslav povstal původně na Moravě. Když jsem však zkoumal mohyly na Hemerách u Bechyně a jako obyčejně ve volné chvíli poslouchal dělníky, abych zachytil stopy místní mluvy, slyšel jsem jednou na večer: "slunce již je nad záchodem, půjdeme pomalu dolů". Když jsem se jich ptal, odpověděli, že západ se také říká a na mé poptávky ve vůkolí potvrdili mi pp. učitelé několikráte, že kolem Smutné, čili mezi Smutnou, jež u Bechyně do Lužnice teče, a mezi Vltavou slovo záchod vedle západ je ještě v užívání. Byla to dialektická novinka pro mne, a jsem přesvědčen, že ve XIV. věku dialektické rozdíly v Čechách mohly býti značné.

Než i tu sluší na paměti míti, že čeština písemná pod vlivem latinských překladů církevních knih povstalá, čili čeština církevní, nebo jak Slováci dosud říkají: čeština biblická od obyčejné mluvy, a tím více od dialektické, byla valně rozdílná a světské písně tudíž od církevních i výrazy valně odlišné, což podmíněno již i látkou a dikcí písní a tím padá naprosto možnost kritisovati s absolutní jistotou mluvu básní hrdinských i lyrických mluvou biblickou, zejména když básně, jak se sešly v R. K. nepovstaly najednou a v starších hrdinských zpěvích přirozeně mohou vyskytati se archaismy. Palaegorafové v Paříži a v Miláně se také vždy jen usmáli, když jsem jim pověděl o filologických námitkách páně Gebauerových, a žádný nevěnoval jim ani nejmenší poznámky - nestály jim vůbec za řeč.¹⁰ Měl totiž prof. Hattala úplně pravdu, když pravil: "takovým slovíčkářstvím se nic nedokáže ani nevyvrátí", čili jinak methoda filologická není ani tím jediným ani neomylným kriteriem při posuzování starých rukopisů; a estehtických pochybnostech, pány realisty svého času uvedených, vůbec nesluší se ani mluviti.

Prof. Jagič sice tvrdil, že všichni Slované zpívali, jen my Češi ne, ale to patrně, aby nám zalichotil. Naproti tomu svého času p. archivář Dvorský nalezl v archivu universitním zápis, že za vpádu Pasovských r. 1911 professoři universitní zazdili nejdrahocennější věci, mezi jinými i knihu "Carmina bohemica" v refektáři koleje Všech svatých, podle ústního sdělení prof. Tomka tam, kde za naší paměti stála prelatura u sv. Mikuláše na Starém Městě; tam sice byl refektář, ale přestavěný patrně v době stavby Dinzenhofrovy, tehdy knihtiskárnou Bellmanovou zaujatý. Patrno tedy, že kniha Carmina bohemica byla z někdejšího refektáře opět vyňata, i jest mou utkvělou myšlenkou, že zlomek Rukopisu královédvorského je zbytkem buď této universitní nebo nějaké podobné sbírky národních zpěvů.

Prof. Gebauerovi přichvátal na pomoc i prof. Goll a vykládal, nepřihlížel k palaeografické stránce Rukopisu, literárně filologům obvyklou methodou vývoj heroických zpěvů Rukopisu královédvorského od Kosmy po dobu Hankovu. Při tom stala se mu však příšerná nehoda. Prof. Goll vykládal totiž především báseň o Oldřichovi a dobytí Prahy proti Polanům, jak ji čteme od Kosmy po Hájka a dále, a nevěděl, že je současné vypravování a sice biskupa Merseborského Dětmara, který patrně při výpravě byl; a mimo to je druhá zpráva současná od biskupa Adelbolda. Podle toho současného vypravování, oplývajícího podrobnostmi, které je očitý svědek mohl potom zapsati, byl to hrad Žatec, kdež občasné knížeti Jaromírovi táhnoucímu v průvodu císaře Jindřicha brány otevřeli a Polany pobili; odtud táhl Jaromír s vojskem českým a německým, vedeným samým císařem Jindřichem, ku Praze, k Vyšehradu, a Plané při jeho příchodu prostě odtáhli. Ve skutečnosti tedy vskočil zradou kníže Jaromír do hradu Žatce a tu stalo se pobití Polanů, kdežto u Kosmy souhlasně s R. K. kníže Oldřich zradou vskočí do hradu Pražského a sem přeneseno pobití Polanů, podobně asi jako v Nibelungách přeneseno pobití Burgundionů od Hunnů z polí katalaunských do poetické residence Attilovy v Budíně. Jelikož pak Kosmas tuto událost líčí ještě v I. knize, psané na základě pohádkového (fabulosa) vypracování starců, jak věděl a uměl (pro posse et nosse), jest více než pravděpodobným, že Kosmas podal tu obsah hrdinské písně národní v podobném znění, jako se zachovala v Rukopisu a slovné podobnosti u vypravování v kronice knihovny Olešnické z r. 1527, a v kronice Hájkově z r. 1541 s básní o Oldřichovi, jsou zřejmým svědectvím, že báseň z XVI. věku byla známou, což p. Tadra svéhočasu (Hlas N. 29. XI. 1886) již podotnukl. V době Hankově věděli již o Dětmarovi a Adelboldovi, neboť je uvádí v překladu českém tehdy nejvíce čtený Beckovský ve své Poselkyni z roku 1701, což prof. Goll také věděti měl. Ostatně mohl prof. Goll znáti též Büdingera¹¹, který proti naší básni ostře sočil zejména proto, že nejmenuje hlavní účastníky děje, knížete Jaromíra a císaře Jindřicha.

Den po vydání brožury prof. Golla uveřejnil jsem v "Nár. Listech" také pojednání o Oldřichovi R. Královédvorského a dovolil jsem si vycitovati zmíněné zprávy součastníků Dětmara a Adelbolda, o nichž prof. Goll neměl potuchy.

Bylo totiž známo, že prof. Goll píše a o kterých básních píše, i vybral jsem si právě Oldřicha, v tom vědomí, že prof. Goll neví, jak vypadaly brány a mosty v XI. věku, a že nebude vědět o Dětmarovi, když Palacký jen zcela mimochodem se o něm zmiňuje přirozeně, aby v dějinách svých mohl citovati báseň; měl jsem dosti dlouho rukopis připravený a zároveň i úmluvu s drem Jul. Grégrem, že týž den, co vyjde brožura prof. Golla, dodám rukopis, což se i stalo - i byla tiskárna zbytečně v podezření, že mi podala obtahy brožury.

Mimo to pojednal prof. Goll i o Jaroslavu a uvedl jako novou vědeckou vymoženost, že Tataři vůbec nebyli na Moravě a tak zvaná bitva u Olomouce že byla svedena 1253 s Kumany - což ostatně zvláštní náhodou již r. 1860 vymyslel p. Ed. Jos. Schwammel.¹² Nedlouho pak po vydání brožury prof. Golla vytiskl dr. Řezníček z pamětí Přibyslavských tuto zprávu: Potomně pak hradilo jest se město před Tatary, a když sú pak byli zahnáni od Čechuov u Olomúci... (Pam. arch. XV. 95). Kdyby podobná "nedopatření" se přihodilo nějakému okresnímu historikovi, ukřižovali by jej. -

V době vřavy rukopisné potkal jsem v Žitní ulici přítele Zeyera a mezi hovorem ptám se: "Poslechněte příteli, kdybyste se sešli Vy, Vrchlický a Čech, zdali pak byste dovedli napsati takového Čestmíra, Záboje nebo Jaroslava?" - "Dnes, kdy je známe", odpověděl, "bychom přirozeně dovedli něco podobného pabásnit, ale nějakého z brusu nového Záboje nebo něco, co by se mu rovnalo, myslím, že kdybychom všichni tři nedovedli" - a pak to měl dovésti Hanka dokonce "ve dvou odstínech staré češtiny", jak dobře podotkl akademik Kunik. - Že Hanka ve svém nadšení, přirozeně vzniklém nalezením Rukopisu, i písně i jiné věci staročeské skládal, víme dnes bezpečně; rozpoznalo se to pouhým okem i chemicky, a konečně i obsahem, neboť rozdíl staročeských písní Hankových a Rukopisných bije přímo do očí a nerozpozná ho pouze ten, kdo v básni hledá jenom slovíčka a gramatiku. Ostatně valná část těch v Rukopisu Hankovi připisovaných slovíček a vazeb je dnes odjinud ze staré češtiny doložena neb ve významu svém seslabena (Flajshans, Boj o Rukopisy Č. Č. 1896), i myslím, kdyby se methodou Gebauerovou šlo na Zeyera a Vrchlického, že by oba (v porovnání s běžnou naší češtinou) dávno museli býti prohlášení za praprafalešné, a nevím, zdali by vůbec některý poeta zůstal nefalešným. - Vypravoval mi jednou zcela dobrý literát, kterak kdysi svému synkovi sextanovi prohlížel českou úlohu a nejsa s výkonem synka svého spokojen, vylepšil ji, a následek byl, že synek dostal z úlohy sotva dostatečnou, tak že protestoval, aby se mu tatínek podruhé do českých úloh nepletl.

Na počátku vřavy rukopisné potkal jeden z univ. profesorů prof. Gebauer na Perštýně a interpeloval ho, zdali je opravdu přesvědčen o nepravosti R., i dostal tuto odpověď: "možná že bych nebyl proti Rukopisu, ale nesměl by jej hájiti Hattala."

Dnes jsou všichni, kdož psali proti Rukopisu, na fakultě, a naučili celou generaci dívati se s úšklebkem na nejvzácnější památku naší literatury; ale jako zlato, kdyby je desetkráte po sobě hodil do bláta, zůstane zlatem, tak i Rukopis královédvorský, uznaný soudem mezinárodním za rukopis XIV. věku, je nejen slavnostně rehabilitován, nýbrž zůstane i nadále chloubou našeho národa a důkazem jeho samostatné cítění, myšlení i jednání.

Dr. Josef Lad. Píč.

[1] Dobrovský: Geschichte der böhm. Sprache und älteren Literatur, Prag 1818, 385. Nach der Schrift zu urtheilen, fällt die Sammlung zwischen die Jahre 1290 und 1310 (později posunul až k r. 1320). Einige von den Gedichten sind in Rücksicht ihres Ursprunges auch wohl noch älter

[2] Hlas národa 11.V.V. 1886: Se stanoviska paleografického rozhodli znalci dávno, mezi nimi i německý učenec Pertz, jehož hlas jakožto palaeografa má plnou váhu. I všichni znalci ostatní, kteří R. K. v rukou měli, o pravosti jeho byli a jsou přesvědčení a kladou jej na počátek čtrnáctého, někteří na konec třináctého století, což v podstatě jedno jest Chemii dokázáno, že R. K. psán je starým inkoustem, kdežto objevená falsa skutečně byla zhotovena barvou

[3] Nár. Listy 10. III. 1886, Hlas N. 11. V. 1886; Se stránky palaegrafické nikdy jsem neměl pochybnosti o stáří Rukop. kralovédvorského. Pergament jest starý, středověký; zevní úprava jeho před psaním nejeví žádných odchylek od obyčejů v příčině té ve věku XIII. a XIV. obvyklých, písmo má ráz věku XIV. a jeví takovou jistotu a jednolitost, že není dobře možno na nápodobeni mysleti.

[4] Hlas N. 11. V. 1886: nesetkal se v R. K. s ničím, co by mohlo nějakou pochybnost o pravosti této památky vzbuditi. Co se písma dotýče, nalézáme zcela podobné písmo i v mnohých latinských rukopisech prvé polovice XIV. století ve zdejší kapitulní a universitní knihovně.

[5] Hlas N. 11. V. 1886: Písmo R. K. jest nevývratně staré

[6] Žurnal m. n. pr. LV. 157 praví: Soudě podle způsobu písma R. K. není mladší než z konce XIII. nebo poč. XIV. věku. - Mohu pak dosvědčiti z osobního styku se Srezněvským, Makuševem, Kotljarevským a jinými slavisty, že nikdy nebylo nejmenší pochybnosti a pravosti Rukopisu Královédvorského.

[7] Zapiski imp. akad. nauk, 1862, II. V článku "O podložnosti Suda Ljubuši i Kraledvorskoj rukopisi" Kunik podává přehled sporu rukopisného do té doby, vyvrací sám mnohé námitky Kopitarovy, Fejfalíkovy, Miklosichovy aj. a na str. 15. uvádí, že prohlížel fotografické snímky R. K. spolu se Srezněvským dvakráte při večerních schůzích i soudil, že R. K. je mladší než z konce XIII. při denním světle a pod lupou dojem ten zmizel.

[8] Heidelberger Jahrbücher 1868, 585.

[9] V podobném smyslu vyslovil se ještě roku 1885 sám prof. Gebauer v Erch-Gruberově encyklopedii (T. 38. p. 234): Dreirlei ist in Betracht zu ziehen: die Sprache, der Inhalt und das Manuskript Die Sprache weicht von dem gewöhnlichen und normalen Altböhmischen stark ab; unter den Abweichungen sind einige dialektischen Spuren, die nach Mähren hinweisen. In Betreff des Inhaltes ist Nichtüberstimmung mit der Geschichte kein. Zeugnis gegen die Echtheit Wird sich das Manuskript bei der Untersuchung (chemisch und palaegnostisch) als alt erweisen, so werden die sprachlichen Abweichungen theils ald dialektische Eigentümlichkeiten Erklärung finden, theils als Problemen oder Fehler stehen bleiben. Podobně vyjádřil se i v Athenau při uveřejnění pověstných svých filologických námitek - laudabiliter me subjiciam - ale pak se nepodrobil.

[10] Podobně se té berlínské modři i p. Omont pouze usmál, když při rozmluvě v Institutu prof. Leger o ní zmínku učinil [11] Max Büdinger, Die Königinhofer Handschrift und ihre Schwestern, Sybel, Hist. Zeitschrift, München 1859, pak Die Köninginhofer Handschrift und ihre neusten Vertheidiger, Wein 1959

[12] Ed. Jos. Schwammel, Uiber die angebliche Mongolen-Niederlage bei Olmütz. Sitzungsberichte d. phil. hist. Classe der k. Akademie d. Wissenschaften, Wien 1860.