Dopoledne téhož dne navštívil jsem profesora Legera a vzdor tomu, že mi řekl, že nevěří v R., pozval jsem jej, aby byl svědkem mého jednání, hlavně proto, aby se mi jednou nevyčetlo, že jsem jednal úskočně.
Odpoledne ve dvě hodiny šel jsem do Bibliotheky Národní, maje doporučení k druhému konservátoru, čili řediteli, panu Coudercovi, který mne velice vlídně přijal. Pověděl jsem, když jsme usedli v jeho kanceláři, že jsem přinesl rukopis musejní, abych jej požádal o jeho mínění (opinion) o předloženém Rukopisu. Pan Couderc prohlédl oba dvojilisty, prohlédl fotografii, prohlédl i knihu Sermones, pak vzal opět oba dvojlisty a prohlížeje je podrobněji, pronesl pak spontánně: to je bez odporu (sans doute) starý rukopis, rukopis XIV. století, a sice z počátku století.
Vyložil jsem pak, že u nás provedena podrobná zkouška chemická a ukázal jsem mu písmena, zkoušená Bělohoubkem a bodrost, zkoušenou prof. Šafaříkem. Mezi tímto výkladem přišel prof. Leger a v jeho přítomnosti podotkl jsem, že u nás je spor filologický a různost některých slov, jež nejsou v rukopisech církevních, a ukázal na nejvíce sporné slovo bodrost, žádaje jek, aby je laskavě přečetl. Odpověděl, že sice tomu nerozumí, co čte, ale že by četl "bedrost", i podotkl jsem, že tak četl i Emler.
Na mé výklady o chemickém zkoušení R. K. pravil p. Couderc, že oni zkouší tinkturou amoniaku, aby rozeznali staré a nové písmo, a jelikož tato zkouška u nás nebyla v tomto způsobu provedena, požádal jsem, aby p. Couderc zkoušku v Národní bibliothece obvyklou, na některém slově R. provedl. Pan Couderc přinesl ihned lahvičku a rourkou papírovou přetřel dvě slova, z nichž prvé okolí špinavé dosti dobře, druhé znamenitě vyšlo, tak že p. Couderc pronesl: "Váš R. reaguje úplně jako staré rukopisy a není o něm pochybnosti." Podotkl jsem ještě, že jediný dosud z palaeografů podal Pertz v Archivu posudek, že R. K. pochází z poč. XIV. věku, a poněvadž pan Leger nějak byl netrpělivý i poznámku prohodil, že tomu nevěří a o různých věcech a osobách mluvil, požádal jsem na konec pana Couderca, aby si R. ještě klidně prohlédl a laskavě mi dobrozdání pro Museum naše napsal, že si proň druhého dne přijdu. Rukopis i fotografii jsem mu za tou příčinou svěřil.
Ve středu odpoledne ve dvě hodiny zašel jsem opět do Národní bibliotéky, kdež mne pan Couderc představil svému šéfovi panu Omontovi.
Byl jsem uveden k p. Omontovi a nalezl situaci přiostřenou. Pan Omont prohlížel R. K. i ostatní a započal svůj sermon takto: "Já sice neznám rukopisy na východě Rýna, ale podotkl bych především, že iniciálky považuji za novější v XVI. a XVII. věku, podle způsobu nanášení zlata i podle spirálového ornamentu, jaký se u nás nevyskytá. Rovněž barva písma překvapuje, nikdy jsem takovou neviděl, i způsob psaní není obvyklý."
Pan Couderc byl jaksi zaražený a pravil: "je hésite aujourdhui". Prohlížel jsem znovu R. K. a srovnával, že způsob psaní písmene sah není v obou rukopisech (Sermones a sv. Jiří) týž, že uznává, že včerejší zkouška svědčí pro R., ale přesvědčení tak rozhodné že nemá jako včera i žádal mne, abych začal k panu Prou, co ten řekne, pak že se rozhodne, i vyhledal adresu pana Prou.
Druhý den ráno zajel jsem do bytu p. Prou, ale concierge mi ohlásil, že pan Prou je ve Švýcarsku a psal, že přijede až v neděli.
V pátek v poledne jsem měl dostaveníčko s p. Legerem, který mne pozval na déjeneur do hostince proti Clugny, že mne pak povede do institutu, kde bude sezení a naleznu, koho hledám.
Po déjeneur zastavili jsme se v domě učených spolků, kde Leger má nějaký kabinet pro část knihovny; zde mezi jiným mi ukázal poslední sešit bulletinu Instititu, kde mi ukazoval svou recensi Jirečkova Srbska a kde jsem pak náhodou vzadu nalezl noticku, o vypsané ceně pro R. K. s podobně jizlivou poznámkou, jako byla v "Národních Listech". Pozdě jsem poznal, že jsem chybil, když jsem požádal p. L., aby byl svědkem mého jednání.
V Institutu na cestě do Bibliotéky nalezli jsme při otevřených dveřích p. Omonta. Když jsme vešli, p. Omont sám hned začal o R. K. Přečetl jsem mu analysu inkoustu od Bělohoubka, jejíž překlad jsem tentokrát vzal sebou i pravil, že je to analysa inkoustu v středověku obvyklého, ale dodal hned, že mi minule ukazoval poslední publikaci Wattenbacha (1906), kde recepty na inkousty se nalézají. Podotkl jsem, že nové inkousty nevniknou do pergamentu až po staletích, což on potvrdil, ale pokračoval: nikdy jsem neviděl podobného inkoustu, psaní mezi linkami místo na linkách je rovně neobvyklé, písmo není psáno v jednom rukopise jako v druhých rukopisech, nýbrž každé písmeno o sobě, což svědčí o nerozhodnosti (il hésite) písaře (pan Couderc ve středu podotkl, že patrně nebyl písařem ze řemesla) a končil tím, že prohlásil, kdyby mu byl nabízen ke koupi, že by jej nekoupil - kriterium že prý není v oku jako při předmětech uměleckých.
V knihovně nalezl jsem pana Bergera, profesora palaeografie a člena institutu, který po půlhodinném prohlížení pravil, že podle jeho dojmu ruka Sermones je z prvé polovice XIII. věku (snad až 1220), R. K. že je z konce XIII., spíše z počátku XIV. a soudě podle divisek legendy sv. Jiří, že je ještě mladší. - Dal jsem i jemu číst bodrost, rovněž s podotknutím, že v námitkách filologických hraje velkou úlohu; před tím právě p. Omont četl bodrost, že je vidí docela jasně; nyní pan Berger pravil, že se může čísti bedrost i bodrost, poněvadž i tomu e i tomu o kousek chybí; dal mi pak dostaveníčko na příští středu dopoledne, abychom mohli poradu zakončiti.
V sobotu večer dne 30. září dostal jsem od pana Legera dopis, přiložený, ve kterém mi hlásil, že po schůzi Institutu dlouho mluvil s pp. Omontem a Bergerem a jaksi jásal, že dosud nemám vyhráno. Odpověděl jsem mu druhého dne, co jsem já s oběma pány jednal a podotkl na konec, že mne bolí, že svými ostrými poznámkami o R. zkalil ono milieu, jež jsem tu hledal, tak aby totiž oni sami za sebe mluvili, nejsouce pod vlivem. Na jeho pozvání slíbil jsem, že jen v pondělí na večer navštívím a zval jsem jej na večeři.
V neděli zajel jsem do Versaillu za nevlídného počasí, ale v paláci i na vodotrysku bylo lidí na tisíce.
V pondělí ráno 2. října zajel jsem do Rue Madame, ale pan Prou nebyl dosud doma i musím na něho čekati do příští neděle.
Odpoledne zašel jsem ve 2 hodiny do Národní bibliotéky, kdež jsem rokoval s pp. Omontem a Coudercem. Prvého jsem interpeloval, že při příležitosti, kde jsem mu sdělil chemické sloučení R. K., které uznal za složení středověkého inkoustu, zároveň uznal, že nový inkoust nevnikne do pergamentu a když přisvědčil, ptal jsem se, zdali v Národní bibliotéce nemají nějaký prostředek neboli proceduru, aby se zjistilo, že inkoust vnik do pergamentu a skriptura je tudíž stará. Odpověděl, že podobného prostředku nemají a pan Couderc potom dodal, že jakživi v Národní bibliotéce nic takového s rukopisy nedělali.
Vyložil jsem jim na to, že prof. Bělohoubek na nových i starých rukopisech zkusil tři methody a ukázal jsem jim zejména písmeny w a m v R., načež pan Omont přisvědčil, že vystoupily zcela jasně a poroučel se. Oba pásni mě mezi řečí žádali, abych zašel na Sobronu do knihovny k panu Chatelainovi, který má mnoho co činiti s rukopisy, arci klasiků ve středověku kopírovaných. Pohovořiv ještě s p. Coudercem, zajel jsem na Sorbonu, ale pana Ch. jsem již nezastal. Zanechal jsem visitku a žádal na druhý den za rozmluvu. Ptal jsem se též, zdali bych neměl zajel do Bruxelles, i odpověděl mi oba páni, že by to bylo úplně zbytečné, jelikož v Brusselu nyní žádný vynikající palaeograf není.
V úterý ráno navštívil mne po deváté hod. pan profesor Berger a jednali jsme celé dvě hodiny o R. Mezi jiným, když jsem ukazoval iniciály v kodexu Sermones a sdělil názor pana Omonta posledně vyslovený v Institutu v ten smysl, že jsou z XVIII. až XIX. věku, nalezli jsme, že vedle barvy zelené a červené, jež jsou tu spojeny, je i celý ornament ve tři voluty se rozvinující na obě strany a přímkou podle písmene spojený vnitř složitého ornamentu je zastoupen a později nalezl jsem ještě, že v druhé iniciále hořenní na jiném listu tento ornament arci rozvinutější ve dvou barvách k iniciále je připojen jako v R.- Ku konci shrnul p. B. svůj úsudek v ten smysl, že při reservě vyplývající z neznalosti naší palaeografie by soudil, že latinský rukopis je z XIII. v. (1220-1240), R. K. že je z konce XIII. v. a legenda o sv. Jiří že je o něco mladší a když na mou žádost jal se psáti svůj posudek, smluvili jsme, aby vůči své reservě nepsal cifry, ale postavil rukopisy relativně, R. K. starší než legendu. Neměli jsme v pokoji péra po ruce a proto psal tužkou.
Omeškal jsem se tím do 11 hod. v hotelu a když jsem přijel na Sorbonu, nenalezl jsem již p. Chateleina, který v záležitostech musil odejít, i řekli mi, abych přišel ve dvě hodiny. V poledne snídal jsem s p. Legerem proti Chlugny; nebyl již nikterak bojovný a i o R. jsme mluvili, arci jen chvíli, a to klidně, když jsem podotkl, že mi hlavně záleželo na tom, abych slyšel mínění zdejší bez předsudku. Zval jsem jej, aby šel se mnou k p. Chatelainovi, ale omluvil se, že musí do vojenského ústavu na Pole Martovo, kde učí ruštině a dnes že se vyplácí služné.
V bibliotéce Sorbony jsem chvíli čekal a když přišel p. Chatelain, uvedl mne do svého kabinetu, kdež jsem mu vyložil, proč jsem přišel. Prohlédl R. K., prohlédl latinský rukopis i legendu, a první úsudek shrnul ve slova, že by je kladl do počátku XV. věku. Mnoho nemluvil. Vyložil jsem mu tedy ještě, že se jedná o českou poesii, že z filologického stanoviska je disputace o řadu slov, jež nejsou v církevní češtině, ukázal, co zkoušeli u nás a co zkoušeli v Národní bibliotéce a podotkl i o jediném posudku palaeografickém p. Pertze z roku 1843. Na to jsem jej požádal, aby si klidně prohlédl rukopisy a nabízel jsem se, že mu je do zítřka zanechám. Prohlédnuv bedlivě ještě jednou oba originály, vrátil mi je s doložením, že mu stačí fotografie a pozval mne na druhý den odpoledne.
Ve středu dne 4. X. zajel jsem ve dvě hod. odp. na Sorbonu a byl uveden do kabinetu p. Chatelaina, který mne přijal velmi vlídně. Referát měl napsaný a dal mi jej čísti. Klade R. K. do XIV. po případě do poč. XV. věku a udává důvody ve způsobu psaní jednotlivých písmen, jak je zná z kodexů starých klasiků v pozdějších opisech; poznal rukopisy i na východě Rýna a sám byl i ve Vídni i v Budapešti, kdež zejména studoval Corviniana. Byl tentokráte velmi hovorný a milý a ukazoval mi oba sály i vnitřní zařízení čili magazinování knihovny.
Ve tři hodiny jsem odejel ze Sorbony a dostal se autem o 3 1/4 hod. do Národní knihovny, kdež jsem zastal p.Couderca samotného. Jelikož mne páni poslali sami k Bergerovi i k p. Chatelainovi, byla přirozně prvá otázka, zdali jsem s oběma mluvil. Dal jsem mu přečísti oba posudky i poznamenal k referátu p. Bergra, že považuje R. K. a českou legendu za současné, 10 až 20 let za diferenci nepočítaje. K referátu p. Chatelaina poznamenal, že t jako příznak vytknuté se nalézá i v české legendě. Ukazoval jsem shodnost iniciálek v lat. Sermones s rukopisem, jež perhoreskuje pan Omont s doložením, že jsme to konstatovali s p. Bergerem. Prohlíželi jsme pak rukopis a p. Couderc tentokráte zejména porovnával písmeno e v R.K. a české legendě.
Ku konci žádal jsem, aby mi napsal referát v historickém postupu, kterak jsem k němu přišel se žádostí o mínění o R., kterak prý dojem byl dobrý a kterak po výkladu o zkouškách chemickách hlásil, že oni zkouší sulfhydratem amoniaku a na mou žádost za přítomnosti p. Legera, že zkoušku provedl s podotknutím, že R. reaguje jako staré rukopisy. Později při bedlivém zkoušení těch a těch podrobností - inkoustu, nevyškoleného písma, psaní jednotlivých písmen atd., že dostal pochybnosti a váhá definitivně se vyjádřiti. - Slíbil, ale žádal, abych dříve ještě intervievoval p. Prou a přivedl jej k němu na rozmluvu. - Smluveno tedy na pondělí odpoledne. V pátek dne 6. října poslal mi p. Leger dopis, v kterém sděluje, kterak po vydání jeho překladu R. K. r. 1866 Gaston Paris ostře proti pravosti R. vystoupil a žádal viděti fascimile. Když pak mu Leger poslal fotografické vydání, které Leger obdržel s dedikací Palackého a do dnes jako relikvii chová, tu Gaston Paris prohlásil, že s palaeografického stanoviska ničeho proti R. nenamítá; podobně prohlásil i p. de Wailly, tehdy při archivu nejvěhlasnější palaeograf francouzský.
S p. Legerem jsem se sešel v pátek po schůzi Institutu a poděkoval se ještě ústně; souhlasil, že jako fakt tato událost může býti zachována pro budoucí časy.
Večer obdržel jsem dopis p. Prou, v kterém mi dává dostaveníčko na neděli v 10 hodin.
V neděli v 10 hodin 10 min. dojel jsem do Rue Madame a nalezl p. Prou, s nímž jsem se před lety setkal v kabinetu mincí v Národní Bibliotéce a s nímž jsem vyměnil několik spisů. Po výměně všeobecných zdvořilostí a událostí nás obou se týkajících pověděl jsem, proč jsem přišel. Prou vzal do ruky rukopis a prohlédnuv jej, dodal: to je rukopis XIV. věku, a to plného XIV. věku, a srovnávaje s legendou, prohlásil tuto za mladší, z druhé polovice XIV. věku. Když jsem mu sdělil, co obsahuje a co se s ním dosud dělo filologicky i chemicky, požádal jsem jej, aby mi svůj úsudek dal písemně, třeba na druhý den, že mu fotografii zanechám. Jelikož ale na druhý den odjížděl ještě na venek, aby léčil své bolení hlavy, napsal mi posudek hned.
V pondělí dne 9., dopoledne, byl jsem v Národní bibliotéce, kde p. Couderc mi předložil svůj elaborát v historickém znění; seslabil pouze, že řekl, že je to starý rukopis ze XIV. věku a po zkoušce učiněné že řekl, reaguje jako všecky staré rukopisy, kdežto nyní pod vlivem p. Omonta dodává: a jako staré rukopisy. Pod vlivem a patrně úmluvou s p. Omontem jsou některé pochybnosti dále uvedené, z nichž nestejnost písma sám vykládal, že mohl písař míti jednou vypsané, podruhé nově řezané péro, vykládá, jako ústně několikráte učinil, že jakási rozplizlost inkoustu na písmě mohla povstati tím, že se rukopis nalézal ve vlhké místnosti nebo lépe: trpěl vlhkem. Jelikož pak průběhem našich rozprav, i nyní po přečtení recense p. Prou opětně dodal, že legenda je stejně stará, požádal jsem jej, aby to připsal, což i učinil. Když jsem se poroučel p. Coudercovi i p. Omontovi, žádali mne oba, abych jim pro Národní bibliotéku zaopatřil fotografický snímek celého "interessantího malého rukopisu" (jak se vyjádřil p. Omont, tentokrát již zcela krotký), což jsem i slíbil.
Ve čtvrtek dne 12. v Miláně zajel jsem nejprve do starého paláce vévody Sforzy k řediteli hist. archivu p. Vergovi, s kterým jsme byli v písemném spojení od jara; týž prohlásil, že rukopis je z počátku XIV. věku, není-li dokonce již z konce XIII. věku, a mínil, že by se mohlo připustit i vliv vlašského psaní v Benátska; postal men pak k řediteli Ambrosianské knihovny A. Rattimu.
Týž prohlížel předložené rukopisy, prohlásil, že latinský kodex má typ francouzských rukopisů, kdežto písmo R. K. i barvou i tvarem písma upomíná jej na rukopisy Flámské a kladl R. K. do konce XIV. až po XV. věku; legendu prohlásil za starší, jelikož prý má špičatější písmo proti R. K. Četl bedrost jako Prou.
Dr. J. L. Píč.