Zdenko Frankenberger Daneš
Rukopisy bez tajemství a záhad
Obzor, Jihlava 1995

O b s a h:

Předmluva nakladatele

Poděkování

Předmluva

Úvodem

NÁLEZ PÍSNĚ VYŠEHRADSKÉ (PV)

NÁLEZ RUKOPISU KRÁLOVÉDVORSKÉHO (RK)

NÁLEZ RUKOPISU ZELENOHORSKÉHO (RZ)

NÁLEZ MILOSTNÉ PÍSNĚ KRÁLE VÁCLAVA (MPKV) A BÁSNĚ JELEN (JE)

NÁLEZ OSTATNÍCH SPORNÝCH DOKUMENTŮ

BOJ O RUKOPISY

PRÁCE TAK ZVANÉHO IVANOVOVA TÝMU

SEZNAM POZNATKŮ

A.  Události kolem nálezu rukopisů.
B.  Argumenty filologické.
C.  Argumenty paleografické.
D.  Argumenty historické.
E.  Argumenty archeologické.
F.  Argumenty přírodovědecké.
Porada s doktorem Kupfermannem

SOUHRN

BIBLIOGRAFIE


Předmluva nakladatele:

O odhalení tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se už pokoušeli mnozí badatelé několika generací. Po stopách těch dávných záhad se vydal i autor této knihy, profesor Z. F. Daneš, který žije a působí v Tacomě v USA.
Stroj času zatím nebyl vynalezen - a tak po dlouhá léta pečlivě studuje, srovnává a vyhodnocuje nejrůznější materiály. Ke svému téměř detektivnímu pátrání se vydává do nejrůznějších archivů, snaží se podchytit i ty zdánlivě nejmenší a méně významné události.
Výsledkem je tato kniha, která zavádí čtenáře do dávných dob naší historie. Kromě zajímavých a překvapujících zjištění, dosud nikde nepublikovaných, se na jejích stránkách setkáte s autorovým přítelem, americkým profesorem, který pomáhá řešit záhady. V knize najdete vtipné i kritické rozhovory s "duchem zemřelého přítele", množství polemik, svěží humor. A samozřejmě - neotřelé pohledy na výzkumy sporných rukopisů "z americké dálky", jak k tomu má příležitost málokdo.
Jak se autorovi podařilo odhalit tajemství rukopisů, o tom si už přečtete sami. Jeho odhalení jsou rozhodně překvapivá a možná i šokující. Jak tedy dopadla cesta za Václavem Hankou a jeho vrstevníky, putování do středověku a rekonstrukce dávných tajemných příběhů? O tom všem a mnohém dalším budete nyní číst...

Vladimír KŘÍŽ


 
Poděkování

Ačkoli tato knížka vychází pouze pod mým jménem, je výsledkem spolupráce a pomoci mnoha spolupracovníků, kterým na tomto místě vyslovuji svůj dík. Jsou to zejména: Helen Ahrens, Elena Danešová Whiting, Marie Danešová-Haňková, Aleš Frankenberger, Otakar Frankenberger, Elena Frankenbergerová, Jiří Krupička, František Mandys, Ante Miličič, Richard Neugebauer, Alfred Rebensteiger, Helena Rebensteigerová, Jiří Rieger, Zdeněk Rutar, František Schwarzenberg, Ivan Sviták, Josef Šmatlák, Desmond Taylor, J. Valenta. Pánům Juliu Endersovi, Karlu Nesměrákovi a Jiřímu Urbanovi vděčím za pečlivou korekturu rukopisu. Zvláště pak vyslovuji svůj dík svým rodičům, kteří ve mně vzbudili vědecký zájem a kteří mne od dětství vedli k samostatnému myšlení a usuzování: k přísnému rozlišování mezi evidencí a vysvětlením evidence, mezi domněnkou a faktem, mezi podezřením a obviněním; ke kritickému postoji vůči názoru druhých, bez ohledu na jejich autoritu a reputaci, ať už positivní nebo negativní.

Jejich památce tuto knížku věnuji.

Autor


 
Předmluva

Žijeme v době informační exploze, kdy hlavní starostí vzdělanců je sbírat znalosti o tom, jak se snadno a rychle dopídit co nejvíce nejnovějších informací, aniž by hloubali nad jejich kvalitou.
Proto možná leckoho překvapí, že se čtenáři předkládá kniha o velmi starém problému, o němž vlivní publicisté tvrdí, že byl dávno vyřešen a uzavřen. Tvrdívá se tak i přes to, že v letech 1967-1971 proběhl v laboratořích Kriminalistického ústavu průzkum, který měl rozhodnout otázku pravosti Rukopisů zelenohorského a královédvorského. Naše veřejnost se bohužel spokojila jen s povrchními informacemi, které o tom poskytl spisovatel Ivanov ve svých beletristických knihách.
Jen málokdo ví, že autor této knihy se velice zasloužil o to, aby se před zraky veřejnosti dostaly informace podrobnější. Díky jeho finanční pomoci mohlo v roce 1993 Národní museum vydat ve Sbomíku Národního musea v Praze řada C, svazek XXXVI, Protokoly o zkoumání RKZ a některých dalších rukopisů. Je ovšem trpkou ironií, že speciální ediční úpravou Protokolů, která vypustila většinu obrazových dokumentů a dokonce i některé textové části, byl náš zámořský sponzor zbaven možnosti verifikovat závěry v Protokolech obsažené a případně výrazněji promítnout poznatky o hmotné podstatě Rukopisů do této knihy.
Nicméně i tak Danešovo pojetí zcela vypouští ze hry obrozeneckého falsátora s téměř nadpřirozenými znalostmi technologickými, jazykovými a historickými, jak dosud strnule předpokládá naše oficiální věda. Předkládá originální řešení palčivého problému, které se v podobném duchu, jak se o to pokusil prof. Karlovy university Karel Krejčí v roce 1974, snaží o odstranění rozporů, jež stále tíží naši historii a jazykovědu. Nejde tedy jen o knihu zábavnou, ale poučnou a podnětnou pro samostatně uvažující část naší veřejnosti.

Jiří Urban

 
Úvodem

Jsou Rukopisy nejstarší slovanské literárni památky Z desátého až čtrnáctého století, nebo to jsou podvrhy z raného stoleti devatenáctého?

Před léty, když jsem pracoval na výzkumu naftových ložisek, jsem měl kolegu, Dr. Kupfermanna. Byl to výtečný matematik, stále se usmíval a kouřil doutník za doutníkem. Říkali jsme mu usměvavý Kupfermann nebo uzený Kupfermann, a on se bránil, že prý kouří jenom vznešená cigára.

Tehdy jsem dostal zdánlivě jednoduchý projekt, kde se jednalo o rozhodnutí mezi dvěma teoriemi. Ale naměřené hodnoty nedávaly smysl. Mé výpočty, tabulky a grafy se hromadily, ale vždycky se objevilo něco, co odporovalo oběma teoriím. Asi jsem se příliš netajil svými city, neboť najednou se dveře mé pracovny otevřely a dovnitř vklouzla ta usměvavá uzenina, a že prý co se děje a proč prý tak láteřím. Dlouho tam seděl, prohlížel má data, nemluvil, mnoho vznešeného kouře natropil, nakonec povstal a pronesl hlubokou pravdu:

"Když po soustavném bádání nemůžou najít na svou otázku odpověd: pak si asi kladou nesprávnou otázku".

A zmizel v oblaku kouře.

Druhý den jsem hodil všechny výpočty, tabulky a grafy do koše a začal znova, tak, abych se vyhnul otázce, kterou jsem si předtím kladl. K večeru naměřená data začala dávat smysl a kolem půlnoci se řešení vylouplo jako kaštan ze slupky: ale bylo to docela jiné řešení, nečekané, a trvalo dost dlouho, než jsem přesvědčil vedoucí odborníky, že jsme se na věc dívali špatně.

Nedlouho nato uzený Kupfermann zjistil, že jeden z našich vicepresidentů udělal chybu ve své teorii proudění nafty průlinčitým prostředím: jeho teorie byla v rozporu se zákonem zachování hmoty. Tomu vicepresidentovi to přišlo líto, jelikož na té teorii se zakládalo to jeho vicepresidentství. Tak se bránil, že prý ta jeho teorie je běžně uznávaná a používaná, (což bylo pravda) a že je to dobrá aproximace (což možná bylo také pravda. Nevím, není to můj obor. Vím jenom, že je to matematicky velmi obtížný problém. Hornina je prosáklá vodou, nafta v té vodě tvoří mikroskopické kapičky, ty podléhají kapilárním silám, zkrátka, já dávám přednost diferenciální geometrii, elasticitě, teorii potencialu a vlnění.)

Kupfermann však byl neúprosný a tvrdil, že se tomu vicepresidentovi mění voda na naftu a jinde zase nafta na vodu a řekl něco o zázraku v Káni Galilejské. (Ačkoli to byl pravověrný žid, měl v malíčku Nový zákon, církevní otce, Upanišády, Bhagavad Gitu, Korán, Konfucia a několik druhů Buddhismu.)

Tu se ten vicepresident dopustil té chyby, že zdůraznil své vyšší postavení na posvátném žebříčku naší firmy.

Usměvavý Kupfermann se tuze rozčílil, prohlásil, že zákon zachování hmoty platí stejně pro vicepresidenty jako pro naftu a pro erteple, a odešel učit matematiku na některou universitu kdesi na atlantickém pobřeží.

Já jsem odešel (bez dramatického výstupu) na pobřeží tichomořské a s Kupfermannem jsem se už nesešel. Škoda. Ale tu pravdu, kterou tehdy pronesl v tom hrozném kouři, tu jsem si od té doby zopakoval několikrát, a zejména v souvislosti s otázkou Rukopisu královédvorského (RK) a zelenohorského (RZ, často projednávaných současně a označovaných zkratkou RKZ), jakož i těch několika dalších rukopisů, které s nimi úzce souvisejí:

"Jsou Rukopisy nejstarší slovanské literární památky z desátého až čtrnáctého století, nebo to jsou podvrhy z raného století devatenáctého"?

Kupfermanne, Kupfermanne, jak se může někdo takhle špatně ptát? Proč jste těmi svými vznešenými doutníky nevyudil pracovny jazykozpytců, historiků, chemiků, paleografů, roentgenologů a Bůh sám ví jakých ještě jiných učenců, kteří "nade všechnu pochybu dokázali, že..."? Kolika podezření, nařčení a osobních útoků mohly být oběti rukopisných bojů ušetřeny? Kolik vědeckých karier, dokonce kolik existencí bylo zbytečně zničeno? A kolik zbytečné práce bylo vyplýtváno? Vždyť tím, že si položíme špatnou otázku, sami sebe zaženeme do kouta, ze kterého se nelze dostat? Vždyť bychom se mohli stejně duchaplně ptát - a hádat - zda pondělí nosí šle nebo opasek!

Ano, věřte tomu nebo ne, ale po sto padesát a sedm let bojů, polemik, útoků, obran a protiútoků, za kterých počet publikací týkajících se Rukopisů pravděpodobně překročil dvacet tisíc, NIKDO SE NEPODÍVAL NA PŮL TISÍCILETÍ MEZI STOLETÍM ČTRNÁCTÝM A DEVATENÁCTÝM. (Teprve počátkem sedmdesátých let tohoto století jsme se, nezávisle na sobě, podívali do této mezery. Krejčí (1974) hledá původ ve století sedmnáctém a já (Daneš 1978, 1981, 1982, Daneš a Miličič 1982) počátkem století šestnáctého.)

Ovšem, uznejme, že položit si otázku špatnou je snadnější, než omyl objevit, a že takových pseudo-otázek není snad žádný vědní obor ušetřen. Je světlo vlnění nebo proud částic? Jsou andělé pohlaví mužského nebo ženského? A kdo byl dřív: vejce nebo slepice?

Co se stalo, stalo se. Minulost již nenapravíme. Ale v budoucnu se musíme takové chybě vyhnout a postupovat způsobem, který je hodný vědce. To je mou snahou. A to je úkolem této knížky.

Chápu, že mám několik výhod, které nebyly dopřány mým předchůdcům. Předně jsem Američan a dívám se na věc z povzdálí a zvenčí. Neriskuji ani svou existenci, ani svou reputaci; nezajímám se o místo profesora na české střední škole; reakce veřejnosti na tuto publikaci mi samozřejmě nebude lhostejná, ale neohrozí mne.

Další výhodu mám v tom, že nejsem ani chemik, ani jazykozpytec, ani dějepisec, ani paleograf, roentgenolog, zkrátka můj obor se - alespoň prozatím - rukopisného boje nezúčastnil. Snažím se tedy přijmout výsledky pátrání odborníků tak, jak je oni předkládají.

Ovšem, jen ty výsledky! Neustále jsem se snažil rozlišit mezi fakty, a interpretací faktů. (Často to není snadné.) A v tom snad spočívá moje hlavní výhoda: v tom rozlišování mám totiž několik desetiletí zkušenosti, a to v několika vědních oborech. Měl jsem to štěstí, že jsem trávil přes dvacet let v aplikované fyzice, v průmyslu, kde na mém posudku závisely desítky milionů dolarů. A tam si to potom člověk moc rozmyslí, než uvěří datům, než vysloví svůj názor, a hlavně, než přijme názor někoho jiného, byť byla jeho autorita posvěcena svatozáří Nobelovy ceny.

Proto cítím povinnost (ne právo!) svou studii uveřejnit.

Knížku jsem nazval  RUKOPISY  BEZ  TAJEMSTVÍ  A  ZÁHAD.  Slova tajemství a záhada se hodí pro beletrii: ale beletrie není věda a věda není beletrie. Je sice ve vědě ještě mnoho nerozřešeného, (jinak by věda postrádala zajímavosti) ale věda není romantická detektivka a vědec není osobou tajuplnou: jak by ho rádi zobrazili romanopisci: je to většinou tvor systematický, přesný, logický, ale jinak fádní a nudný. Pracně shání data. Dovolenou a neděle tráví ve své pracovně. A svá poznání uveřejňuje v odborné literatuře suše a bez fanfár.

Jinak by to ve vědě daleko nedotáhnul.

Tím nechci budit představu, že tato knížka je vědeckou publikací: ta musí být psána docela jinak, (Daneš 1978, 1981, 1982, Daneš a Miličič 1982). Málokterý čtenář by ji začal číst, a z těch jen malé procento by ji přečetlo celou. Snažím se však naznačit, kde je jádro problému a jakým způsobem vědec postupuje (nebo by postupovat měl), aby se dopátral odpovědi.

Čtenář si povšimne, že jsem se uvaroval slova důkaz. Odchovanec neúprosné logiky věd matematických si to moc rozmyslí, než toho slova použije! Knížka předkládá fakta, pokud jsou nám známa; otázky týkající se Rukopisu, jejich původu, účelu a osudu; domněnky a evidenci, která tyto domněnky buď podporuje nebo oslabuje.

Dále bude čtenář marně hledat slova jako podvrh, padělek, fabrikace nebo falsum, leda v citátech. Jsou to slova ošklivá; zahmují v sobě obvinění z nečestného úmyslu a možná nezákonného činu; osočují osobu, která se již nemůže bránit; nic neobjasní, nic nerozřeší; snad způsobí zlomyslnou, škodolibou radost tomu, kdo jich užije, ale jiný užitek z nich není.

Ponechávám na čtenáři, aby posoudil, do jaké míry se mi podařilo podat věcnou, nazaujatou studii a zkonstruovat věrohodný "model" vzniku a osudu tohoto krásného a nesmírně zajímavého literárního díla.

Co se tedy vlastně stalo, a jak se to stalo?

Zpět na obsah

 
NÁLEZ PÍSNĚ VYŠEHRADSKÉ (PV)

Těžko se dnes vžíváme do prostředí, které vládlo v Evropě kolem roku 1816. Napoleon ještě žil, ale byla to troska na ostrově Svaté Heleny a o jeho nedávnou slávu se dělili noví vítězové. Věda a technologie byly ještě v plenkách, ale na Vltavě se již chystala plavba první lodi poháněné parním strojem. Lékařská věda ještě netušila ani anesthesii, ani antisepsi, a o tehdejší hygieně je lépe pomlčet. Ale přírodní vědy již měly (nebo už zase neměly) svého Lavoisiera, Daltona, Avogadra, Laplace, Lagrange, Gausse, Lamarcka, Cuviera, Watta a Poissona.

Lidská společnost, zvyklá na staletí stability, se ještě docela nevzpamatovala z ran, které ji zasadila Velká francouzská revoluce, když se na obzoru objevil romantismus. Začal jako reakce na racionalismus století osmnáctého, ale rozšířil se jako požár a zanedlouho se zmocnil literatury, hudby, výtvarného umění, politiky a nakonec i vědy.

Proti racionalistovi, učenci, který pracně rozlišoval mezi poznáním, vírou, předsudkem a hypotézou, se tu objevil romantik, osoba mladá, ovládaná především citem a považující tento cit, svůj vlastní cit, za to nejdůležitější. Jím se řídí její myšlení a její tvorba. A s tímto citem se vynořuje nacionalismus, který sice v podvědomí menších národů, zejména národů ohrožených, nacházíme od nepaměti, ale nyní zachvacuje celou Evropu.

Mnoho dobrého přinesl tento romantismus: asi bychom bez něj dnes neměli ani Máchův Máj, ani Smetanovu Mou vlast, ani Dvořákovu Rusalku, ani Erbenovu Kytici. A i kdybychom měli Boženy Němcové Babičku, byla by bez Viktorky.

Jenže jeho přehnaná touha po "slavné minulosti národa" nám tak natropila mnoho starostí. Romantikové jistě objevili mnoho starých kulturních pokladů; ale když je neobjevili, tak si je zhotovili sami, takže dnes má mnoho národů zásobu napodobenin starých vzorů, které romantikové buď pokládali za staré, nebo je vydávali za původní, i když si byli vědomi jejich nedávného vzniku.

V tomto romantickém prostředí prý nalezl nedostudovaný právník, souchotinář, novinář a spisovatel Josef Linda "ve staré knize, které používal jako podnožky", list pergamenu se staročeskou básní. Jelikož text začíná opěvováním Vyšehradu, označuje se tento dokument jménem Píseň pod Vyšehradem nebo Píseň vyšehradská (PV). Její přepis, tak jak nám jej dává Mareš (1931), uvádím jako Přílohu I.


Příloha I.
Fotografie a Marešův přepis Písně pod Vyšehradem

Z důvodů lepší čitelnosti je uvedena také Píseň pod Vyšehradem v přepisu podle Václava Hanky z roku 1843 (doplnil JAG).


To, co se dnes přechovává v Národním museu v Praze, je list pergamenu asi 15 x 22 centimetrů, popsaný po jedné straně. Text má 19 řádků, poslední slovo je nedokončené. Jednotlivá slova jsou psána odděleně, i když ne důsledně.

Je to tzv. palimpsest; to je slovo řecké a doslova znamená opět oškrabaný. Tedy pergamen, na kterém byl původně jiný text, později odstraněný; a použitý znova. Pro zkoumání stáří textu to má tu cenu, že původní text musí být starší, nynější mladší; když můžeme posoudit stáří jednoho z nich, může nám to sloužit jako mez stáří druhého textu. (Pozn.: Ing. Urban mne upozornil, že PV palimpsest není: původní text nebyl odstraněn, pouze obnoven.)

Používání palimpsestů bylo běžné: pergamen byl vždycky dosti drahý materiál a písaři, jak se zdá, měli často k starším textům asi stejnou úctu, jako my máme dnes ke včerejším novinám. Zejména renesanční doba, vzdor veškerému obdivu pro památky antické, měla pramálo úcty k literámím výtvorům středověkých mnichů. (Ani knihaři se ke starým pergamenům nechovali šetrněji: sám mám ve své knihovně několik knih, které tomu nasvědčují: Noctes Atticae od Aula Gellia, vydané v Kolíně u Johana Gymnica roku 1537, mají vnitřní stranu hřbetu polepenou pergamenem s drobným gotickým latinským textem nějakého náboženského traktátu. - Budou nás jednou naši potomci považovat za barbary, až se dozvědí, že jsme někdy koncem druhého tisíciletí zničili všechny plakáty s gigantickými portréty Lenina a Stalina, vybízející nás k socialistickému soutěžení?)

Linda prý písmena obtáhnul, aby byla čitelnější. Pozdější kritikové ho za to kárali; ovšem Linda neměl potřebné vzdělání, aby věděl, jak s takovou památkou zacházet; a jiní, zkušenější badatelé se dopustili horších chyb.

Je zajímavé, že Linda, ačkoli novinář, nálezu nevěnoval téměř žádnou pozomost a ani později o PV neměl zájem.

PV je podivný literámí dokument. Písmo je nestejné, neupravené, pravopis nezvyklý a nedůsledný. Text začíná jakousi oslavou Vyšehradu, ale ihned zklouzne na Vltavu, odtud na slavíčka a na básníkovu touhu. Nejsem odborník, ale mám dojem, že se tu někdo učil. Ovšem, čemu se to učil? Básnění? Krasopisu? Staročeštině? Chystal se snad napsat něco vážnějšího, ale než se do díla pustil, vyzkoušel si brk, inkoust a pergamen a napsal popěvek, který mu zrovna tanul na mysli?

Byl-li to písař jako já, je to docela možné. Kalligrafie je jedním z mých koníčků; a vždycky než začnu psát "na čisto", vyzkouším si pera na textu, který mi zrovna napadne. (Před časem jsem přeložil do latiny jednu ruskou báseň a napsal jsem ji gotickým písmem, abych ji věnoval jisté švédské lékařce ruského původu, která mi nesmírně pomohla, když jsem se vracel z expedice v arktickém Atlantiku: ale své psací potřeby jsem zkoušel na dětské říkance "Skákal pes přes oves...")

Ovšem, já potom popsaný papír zahodím, jelikož mě stojí list jenom patnáct centů. Ale kdybych psal na pergamen, za který bych zaplatil u Tandy Leather Co. několik dolarů, taky bych jej schoval, umyl a použil znova.

Ale ať ten písař měl pohnutky jakékoli, mnoho toho neuměl.

V roce 1886 zkoumali PV profesoři V. Šafařík a A. Bělohoubek (Tomek et. al., 1887) chemicky a zjistili, že písmo má dvojí dukt: spodní, nazelenalý, že obsahuje měď; vrchní vrstva, tmavá, hnědozelená, bohatá na klovatinu, že je rostlinná. V tom ohledu se nález shoduje s tím, co nám sdělil Linda, že totiž špatně čitelná písmena obtáhnul.

V protokolu z roku 1886 je však také zmínka o známkách dřívější chemické zkoušky z roku 1857. Ale tady už je neshoda; protokoly z roku 1857 se nezmiňují o tom, že by PV byla bývala chemicky zkoušena. A další neshoda je v popisu pergamenu: protokol z roku 1886 praví, že bylo chemicky zkoumáno slovo když na konci čtvrtého řádku zdola; jenže v rukopisu, který je dnes chován v Národním museu, toto slovo není na konci čtvrtého řádku, ale na začátku. Kromě toho toto slovo nejeví žádné známky chemických zkoušek; zato je písmo zřejmě rozmazáno jakoby od chemické zkoušky na začátku třetího řádku zdola, tedy pod dnešním slovem když. Taktéž se popis rukopisu neshoduje s tím, co je dnes uschováno v Národním museu, takže bylo už několikrát vysloveno podezření, že jde o jiný exemplář PV, ne o ten, který objevil Linda.

Protokol z roku 1886 však uvádí, že se při chemických zkouškách PV chovala podobně jako rukopisy nedávného původu a ne jako rukopis středověký. Z toho okamžitě tábor odpůrců odvodil, že tyto chemické zkoušky dokázaly, že PV je "podvrhem zhotoveným Václavem Hankou nebo Josefem Lindou".

Přenechávám na čtenáři, aby se s potřebnou logikou vypořádal.

Roku 1856 zaslal do Musea pan Karel Nagelholz německý překlad PV, na kterém je letopočet 1724.

Celá věc má však zajímavou dohru, kterou považuji za důležitou: roku 1893 nebo 1894 se ve Štyrském Hradci dostala jakási stará "kniha o evropských dynastiích" do ruky profesora J. Peiskera. Peisker zjistil, že na vnitřní straně desky je "cosi napsáno neznámým písmem". Jednou však viděl tento text v zrcadle a ihned poznal, že je to otisk PV. Peisker ovšem byl jedním z typických, odpůrců pravosti všech těch sporných památek. Pro něj nepřicházelo v úvahu, že by PV třeba nemusela být "podvrhem zhotoveným Václavem Hankou". Ihned usoudil, že tu jde o nechutný žert a věcí se dále nezabýval. Dokonce prý si ani nepoznamenal co to bylo za knihu!

V šedesátých létech tohoto století zkoumal PV tak zvaný "Ivanovův tým", (Ivanov 1969, 1970, Ivanov et al. 1991) o kterém ještě bude mnoho zmínek, a zjistil, že není pravda, že hnědá barva (údajně Lindova) překrývá bledě zelená písmena (údajně ta špatně čitelná, která Linda obtáhnul), nýbrž že je to opačně: hnědá barva, dobře čitelná, je vespod a navrchu je bledě zelená. Tím ovšem padá důvod k tomu zmíněnému "obtáhnutí" a rozhodnutí Ivanovova týmu je prosté: Linda lhal, on sám, nebo jeho přítel Hanka, tuto báseň složil a napsal, potom text obtáhnul bledě zeleným měďnatým inkoustem, a historku o špatně čitelném textu si vymyslel.

Domnívám se však, že je tu ještě jedna docela prostá možnost: že totiž ten exemplář z roku 1816 skutečně byl založen v té knize, že se tam vlivem vlhkosti obtisknul, že Linda špatně čitelný text obtáhnul, ale že to, co dnes máme v Národním museu je jiný exemplář, nedbale zhotovená napodobenina. Proto jsou zelená a hnědá vrstva v opačném pořadí, proto se ani popis pergamenu, ani posice slova když, ani místo, na kterém je text rozmazán "chemickou zkouškou", neshodují. A proto se snad také pergamen choval jako rukopis nový.

Kdo a proč by byl tuto napodobeninu zhotovil?

Nevím. Ale možných důvodů je několik. Před vynálezem fotografie nebylo jiné cesty než dokument opsat: pro vlastní potřebu; z obavy, aby dokument nadobro nezmizel v případě ohně ap.; (originál ruského Slova o Igorovi údajně shořel); není ani vyloučeno, že třeba originál skutečně vzal za své, nebo byl ukraden, prodán, ztracen, a někdo, kdo třeba jeho ztrátu zavinil, pořídil kopii jak nejlepší uměl.

Při této příležitosti si dovolím představit čtenáři malíře a restaurátora starých obrazů, Františka Horčičku, jehož jméno se v souvislosti se spornými rukopisy neustále vynořuje. Tento Horčička vlastnil některé velmi vzácné knihy; byl to dobrý přítel Václava Hanky i Josefa Lindy; jeho potomci se přestěhovali do blízkosti Štyrského Hradce, kde Peisker našel onu starou knihu s negativním otiskem PV.

Domnívám se, že kniha, ve které Linda "našel PV" je totožná s knihou, ve které Peisker našel negativní otisk PV; že to byla jedna z knih, které se dostaly do Horčičkova vlastnictví cestou se kterou se ještě seznámíme. Že se skutečně inkoust z pergamenu přenesl na desku knihy; tím se stalo, že písmo na pergamenu bylo špatně čitelné a Linda je skutečně tmavou barvou obtáhnul; že tu knihu s sebou do Štyrského Hradce přinesli Horčičkovi potomci, když se tam přestěhovali. A ten, kdo pořídil onu kopii PV, kterou dnes chová Národní museum, ve snaze napodobit originál, pořadí barev zaměnil.

Tím by se vysvětlily všechny neshody v popisu tohoto dokumentu, v poloze slova když a v poloze rozmazaného místa. Samozřejmě, výsledky chemických i jiných zkoušek v tom případě nemají žádný význam pro posouzení stáří té "pravé PV".

Moje domněnka se snad zdá příliš násilná; a hypotetická situace, kterou tady vytvářím, příliš pravdě nepodobná. Prosím tedy čtenáře, aby se svým soudem počkal, dokud se s Františkem Horčičkou neseznámí blíže.

Návrat na začátek.

 
NÁLEZ RUKOPISU KRÁLOVÉDVORSKÉHO (RK)

Čímpak to asi uctila kuchařka děkana P. Jana Puše vzácné hosty? Cožpak pan kaplan, P. Pankrác Borč, ten byl domácí, s ním se veliké kejkle dělat nemusily; ale byl tu pan Jan Sklenčka z velmi vážené, staré rodiny; ale hlavně tu byl přítel pana Sklenčky, pan doktor Václav Hanka, mladý právník, který sem přijel až z Prahy! Kolik hodin se to asi trmácel dostavníkem! Tak ať pozná, jaký je ten jejich kraj bohatý, a hlavně, jakou má důstojný pán děkan kuchařku! A je dnes 16. září Léta Páně 1817, den Svaté Ludmily mučednice, babičky Svatého Václava! To se musí uvařit něco moc dobrého, aby na to panstvo vzpomínalo!

Tak jen si posloužej, pane doktore, to vědí, tady nám Pán Bůh dopřál, budiž Jeho Jméno pochváleno. Až z Prahy! Taková dálka! Tak oni přijeli navštívit pana Sklenčku? Tak to oni spolu v té Praze studovali práva? A pan kaplan je taky jejich přítel? Tak jen si ráčej posloužit!

Panstvo se naobědvalo, kuchařka září spokojeností jak jim to "šmakovalo" a páni sedí a povídají si. Jsou to vzdělaní páni a jsou prodchnuti vlasteneckým nadšením. Česká řeč, česká literatura, česká historie. Zašlá sláva. Podaří se jim ji vzkřísit? Vždyť ti učení páni, jako například Josef Dobrovský , soudí, že je to věc ztracená. Čeština je prý jazyk mrtvý, stejně jako latina, stará řečtina, gotština, markomanština, hebrejština a Bůh sám ví kolik těch jazyků už vzniklo a zaniklo.

Ale oni, mladá generace, oni věří své síle. Pravda, střediskem je Praha: ale obrození se šíří po celé zemi. Šíří je kněží, učitelé, ale i šlechta se probouzí a uvědomuje si svůj český původ: Kolovratové, Šternberkové...

Ano, husitská doba, to byla doba, kdy se před Čechy třásl svět! Však oni tam ve věžní "kapli" mají nějaké husitské šípy. Kdyby tak ty šípy mohly vypravovat! Co asi všechno zažily! - Pan Hanka by se na ně rád podíval? Inu, ovšem, bude nám ctí a potěšením. Ihned zavoláme kostelníka Trnku, ten ty těžké, okované dveře otevírá a zavírá. - Ano, zamykáme je; je to ještě z dob, kdy se tam ukládalo mnoho cenných kostelních předmětů a starých listin. Vždyť Dvůr Králové byl věnným městem české královny!

Tak pan kostelník stůně? No, snad to není nic vážného. On ho Frantík, jeho dvacetiletý vnuk, rád zastoupí. Vždyť on se s tou honorací také rád seznámí a poslechne si, o čem budou hovořit.

Přidal se k nim čtmáctiletý ministrant Jan Šafr. Snad přítel mladého Trnky. Tehdy ovšem nikdo netušil, jak důležitou roli budou jednou oni dva, František Trnka a Jan Šafr, hrát.

Panstvo prohlíželo šípy, potom začalo prohlížet knihy, které byly uloženy v téže skříni, a pan kaplan jim chtěl ještě ukázat starý kancionál, který ležel nahoře na skříni. On byl člověk vysoké postavy, tak na skříň snadno dosáhnul: ale kancionál byl těžký, takže páter Borč si jej přitahoval blíže k okraji skříně. Přitom padlo na zem několik pergamenových lístků. Šafr je zvedl a podal páteru Borčovi, který je dále podal Hankovi se slovy: "To budou asi latinské modlitby". (Kopecký, 1969.)

Nález sestává ze sedmi dvoulistů, celkem tedy 28 stránek. První dva listy jsou neúplné, takže ze stránek 1 až 4 zbývají jen tak zvané "proužky". (Ten název je nesprávný, proužky to nejsou.) Formát listu je malý, jenom asi 12 x 8 cm. Popsaná plocha je asi 9.5 x 5 cm. Stránka má 31 až 33 řádků drobného, narezavělého písma. Iniciálky jsou barevné, zdobeny tzv. volutami, dosti neumělými.

Pořadí listů6 je podivné: stránky 1. až 16. tvoří čtyři dvojlisty prošité mezi stránkami 8. a 9. Následuje jeden dvojlist se stránkami 17. až 20. Nakonec jsou dva dvojlisty, stránky 21. až 28. Ty byly prošity mezi stránkami 24. a 25. Na konci stránky 24. končí báseň o Zábojovi a na stránce 25. začíná báseň o Zbihoňovi. Je tedy možno, že zde schází další dvojlisty; ale osamělý dvojlist obsahující stránky 17. až 20. je - z hlediska knihvazače - anomálie. Text je souvislý jak mezi stránkami 16. a 17., tak mezi 18. a 19., tak mezi 20. a 21. Jinými slovy, nezdá se, že by zevně nebo uvnitř tohoto dvojlistu nějaké stránky scházely.

Na počátku zachovalého textu je konec nějaké epické básně, pravděpodobně popisující nějaké vítězství, ale zbytek je příliš neúplný, takže o ději se nedá mnoho říci. Následuje další neúplná báseň, se vší pravděpodobností o nějakém vítězství Boleslavově. Profesor Z. Rutar (1966), který se snažil doplnit ztracený text, soudí, že jde o Boleslavovo vítězství nad Srby. (Lužickými?) Celá tato báseň je na těch neúplných stránkách.

Snad v polovině neúplné stránky čtvrté začíná báseň Oldřich o vyhnání Polské posádky z Prahy. Ta končí v polovině šesté stránky nadpisem "Počíná sie kapitule šestmezcietmá třietiech kniho pobitie Sasików". Následuje báseň Beneš o vítězství Beneše Heřmanova nad Sasy někde v Severních Čechách. Potom je tu nadpis "Počíná sie o uelikích boiech krsiesťan s tatari", začíná nejdelší zachovaná báseň, Jaroslav, o vítězstvích Čechů a Moravanů nad Tatary u Olomouce. Ta končí druhým řádkem čtrnácté stránky a text pokračuje nadpisem "Počíná sie kapitule sedmezcietmá trsietiech knih o uicestuie nad Vlaslauem". Následuje báseň Neklan o vítězstvích Čechů nad Lužany. Ta končí v první čtvrtině osmnácté stránky. Následuje nadpis "Počíná sie o slauném siedanie", kde se popisuje turnaj na dvoře Zálabského knížete. V polovině stránky dvacáté báseň končí a následuje nadpis "Počíná sie o uelikém pobití", který uvádí báseň Záboj, o vítězství dvou bratří, Záboje a Slavoje, nad jakýmsi Luďkem, místodržícím německého krále. Ta končí na stránce dvacáté čtvrté a následuje nadpis "Počíná sie kapitule osmmezcietmá trsietiech knih o piesniech". Tím končí dochované básně hrdinské, které čerpají látku z české historie a bájesloví.

Stránkou dvacátou pátou začínají básně jiného druhu. První je báseň Zbihoň. Tento Zbihoň unesl nejmenovanému junákovi jeho dívku; junák vtrhne do Zbihoňova hradu, pobije Zbihoně i jeho posádku a svou milou osvobodí.

Následuje několik básní lyrických, připomínajících lidové písně: Kytice (str. 26), kde dívka vidí kytici plující v potoce; chce ji chytit a přitom spadne do vody. Dívka by prý dala svůj věnec tomu, kdo tu kytici pustil po vodě. Jahody (str. 26 až 27) mluví o dívce, která šla na jahody a vrazila si do nohy trn. Její milenec přijede na koni, ona zapomene na trn a s milencem se laskají a nakonec na jeho koni odjedou domů. Jelen (str. 27 až 29) píše o nejmenovaném junákovi, kterého neznámý vrah zákeřně zabije. Róže (str. 28) je píseň o dívce, která usne a zdá se jí, že ztratila kamínek z prstenu i svého milence. Žežulice (str. 28) je naivní popěvek na téma proč nemůže být neustále jaro. Opuštěná (str. 28) je povzdech dívky; nemá rodiče, ani bratra, ani sestru, a jejího junáka jí "vzali". (Na vojnu? do vězení? nebo ho přinutili, aby si našel jinou dívku?) Skřivánek (str. 28) je opět popěvek dívky, které "odvedli" milého do kamenného hrádku: kdyby prý měla pero, napsala by mu lístek a poslala po skřivánkovi. Z poslední básně, Vrána, (str. 28) máme jen tři slova a zlomek vr.

Text je psán "in continuo", tj. jednotlivá slova nejsou od sebe oddělena. Jazyk i písmo nasvědčují tomu, že RK vzniknul někdy ve čtmáctém století. Pravopis je značně důsledný, ačkoliv jeví některé odchylky od ostatních textů známých z té doby: tak například za naše písmeno ř, které se v té době transkribovalo většinou jako rz, má RK většinou spřežku rs psanou dohromady.

Hanka prý s překvapením konstatoval, že text je český a ihned si byl vědom kulturní ceny nálezu.

Detaily o nálezu RK, tak jak je tu uvádíme, pocházejí ze svědecké výpovědi Jana Šafra, když byl po dvaačtyřiceti letech spolu s Františkem Trnkou, který převzal kostelnictví po svém nemocném dědovi, vyslýchán soudcem Janem Říhou ve Dvoře Králové; Trnkův popis nálezu je trochu jiný než Šafrův. Trnka říká, že Hanka holí proklepával stěnu, že našel za skříní nějakou "dutinu," (prý je to jakýsi výklenek ve zdi) "...a najednou držel pan Hanka něco v ruce, aniž by on, Trnka, mohl udati, jest-li to v té almaře, nebo v té díře za almarou našel. Byl to tlustý, zažloutlý papír jako pergamen zatočený".

Pochopitelně, nejcennější informaci o nálezu by nám mohl dát Václav Hanka sám: jenže on byl později obviněn z toho, že dotyčný rukopis sám zhotovil, a jeho svědectví se proto považuje za falešné.

Druhý svědek, jehož výpověď by byla neocenitelná, by byl páter Borč, jenže ten zemřel asi deset let po nálezu a nikdy vyslýchán nebyl. Máme jenom výpověď z druhé ruky, podle které prý později páter Borč Hankovi záviděl slávu, kterou mu nález přinesl, a tvrdil, že on sám našel nějaký zlomek rukopisu.

Dvaačtyřicet let je dlouhá doba, malé rozdíly ve svědectví se jistě dají vysvětlit tím, že různým účastníkům utkvěly v paměti různé dojmy. Ale když se nad věcí zamyslíme, musíme uznat, že si vlastně svědkové neodporují vůbec. Jeden pergamen mohl spadnout se skříně, jiný mohl být ve skříni nebo v tom výklenku; ten ve výklenku mohl být stočený, ten ve skříni ne. Jeden z nich byl náš RK, druhý byl něco jiného. Ani Trnka ani Šafr nečetli to, o čem vypovídali. (Kopecký, 1969).

(Byl jsem svědkem několika dopravních nehod a dost vážného neštěstí horolezeckého. Později jsme o tom s ostatními svědky mluvili a bylo až k nevíře, jaké byly rozdíly v tom, co jsme "na vlastní oči" viděli, ačkoli od události uplynulo jenom několik dní!)

Současně s RK byl ve věžní kapli také nalezen jeden list tzv. Astronomického rukopisu a jeden list Gratianova dekretu (důležitého dokumentu církevního práva, asi z roku 1148), je na něm neuměle zlacená iniciálka, podobná iniciálkám v RK. (Ivanov, 1970).

Je téměř k nevíře, že si těch nálezů, které doprovázely RK, za stopadesát let nikdo nevšimnul, ačkoliv byly samým Václavem Hankou pečlivě uloženy v obálkách a obálky jeho vlastní rukou popsány. Teprve onen "Ivanovův tým" si tohoto nálezu všimnul. Přitom Ivanov zjistil, že RK je palimpsestem; že pergamen RK i jeho iniciálky jsou nápadně podobny pergamenu a iniciálkám těch listin, které RK doprovázely; a nadhazuje domněnku, že pergamen RK pochází z tohoto Astronomického rukopisu a z Decretu Gratiani. Snad tedy ten list s odstraněným textem měl být pokračováním RK, ke kterému už nedošlo. (Ivanov, 1970-a, 1970-b; Ivanov et al., 1991).

Nalezený rukopis pánové odnesli na děkanství. O několik měsíců později Hanka požádal magistrát města Dvůr Králové, aby mu rukopis úředně darovali. (Nezapomínejme, že Hanka byl právník!) Jeho žádosti bylo vyhověno a Hanka se stal majitelem RK před koncem roku 1818. To je věc značně důležitá: se svým vlastnictvím si občan směl dělat co chtěl. Hanka v textu provedl nějaké opravy, (jak se později ukázalo, nadělal tam chyby), ale ačkoli bychom ho za to nepochválili, z právního hlediska proti tomu nejsou námitky.

Později Hanka rukopis věnoval nově založenému Českému museu v Praze, kde je RK chován v trezoru v krásné, koží potažené a zlacené kazetě dodnes. V příloze II. uvádíme jeho přepis podle Kašpara (1969).


Příloha II.
Kašparův paleografický přepis Rukopisu královédvorského:
strana   12345678910111213141516171819202122232425262728.

Fotografie RK:   strany   16 a 12 a 1514 a 34 a 1312 a 56 a 1110 a 78 a 920 a 1718 a 1928 a 2122 a 2726 a 2324 a 25.

Z důvodů lepší čitelnosti je uveden také Rukopis Královédvorský v přepisu podle PhDr. Julia Enderse z roku 1991 (doplnil JAG).


Rukopis způsobil v českých vlasteneckých kruzích skutečný poprask. Rozšířil se jako velká voda a dodal klíčícímu národnímu obrození vzpruhu, jejíž význam si dnes již nedovedeme představit. Václav Hanka, který zemřel v roce 1861, vydal RK dvanáctkrát. (Laiske 1969). Po jeho smrti pak vyšel RK ještě několikrát pod jeho jménem, ale vydali jej také Erben, Vrťátko a jiní. RK byl přeložen do ruštiny, polštiny, němčiny, "illyrštiny", slovinštiny, lužičtiny, angličtiny, srbštiny, italštiny, bulharštiny, dokonce i do nové češtiny.

Ve vydávání se pokračovalo, takže Laiske (1969) uvádí osmdesát osm vydání!

RK a RZ dodaly látku českému sochařství, malířství, poezii, hudbě, historii, jazykozpytu, a nakonec i politice. A nebyli to jen Češi, kdo byli okouzleni krásou jejich veršů: obdiv přicházel od předních básníků, spisovatelů a badatelů německých, polských, francouzských, anglických, italských.

Básně RK jsou zlomkem něčeho delšího. Jak dlouhého, a čeho, o to se vedly a vedou spory dodnes. Bylo tedy pochopitelné, že se od okamžiku nálezu mnozí badatelé snažili najít buď další kopie, nebo jeho pokračování, nebo - pokud možno - obojí. Opis jedné básně se objevil již roku 1819 a pojednáme o něm později. Pokračování RK se prý našlo v Polsku v třicátých letech minulého století: nálezce údajně poslal rukopis Václavu Hankovi, ten jej však nedostal a rukopis se již neobjevil.

V třicátých letech minulého století RK překreslil litograf Hennig. Později byl RK několikrát ofotografován.

Než se začneme zabývat dalšími osudy RK, vraťme se do roku 1818.

Návrat na začátek.

 
NÁLEZ RUKOPISU ZELENOHORSKÉHO (RZ)

Byl to slavný rok! Po létech příprav se uskutečňuje přání české obrozenecké veřejnosti a 15. dubna 1818 Nejvyšší purkrabí hrabě František Kolovrat formálně založil České museum v Praze. Dík panujícímu vlasteneckému nadšení přicházely do musea dary od nejrůznějších osob.

A na podzim téhož roku dostal hrabě Kolovrat poštou dva dvoulisty pergamenu (tedy osm stránek). Listy jsou asi 14 x 1O cm, popsaná část asi 11.5 x 7.5 cm. Stránky mají 16  nebo 17 řádků. Písmo je dost hrubé, nazelenalé s červenými iniciálkami a rubrikací.

Text začíná koncem nějaké básně o tom, co se má učinit po úmrtí vladyky. Snad je to cosi jako ustanovení zákona o dědictví, jelikož báseň končí tím, že kmeti a vladykové věc schválili. Potom následuje báseň o známém Libušině soudu ve sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po jejich otci. Ale text se neshoduje s tím, co známe z Jiráskových Starých pověstí českých. Libuše klade otázku, (str. 5, ř. 12 a 13) zda mají oba bratři "v jedno vlásti, či se rozdělita rovnú měrú". Rozumím-li textu, zdá se mi, že možnost, že by celé dědictví připadlo staršímu Chrudošovi ani nepřichází v úvahu. Zdá se mi tedy, že Chrudoš, který po urážkách kněžny řekne (str. 8, ř. 2) "prevěncu dědinu dáti pravda", nebude v žádném případě s rozsudkem spokojen.

Text končí tím, že vladyka Ratibor odpovídá na Libušinu abdikaci, ale ze zbytku není jasno, co bude dále. Někteří badatelé se domnívali, že těch prvních devět řádků na stránce první vlastně patří na konec textu a jsou částí Ratiborovy řeči.

Rukopis se zpočátku označoval jménem Libušin soud. Teprve později (Tomek 1859), prostřednictvím téhož Františka Horčičky, o kterém jsme se již zmínili v souvislosti s PV, se veřejnost dozvěděla, že pergameny pocházejí ze zámku Zelená Hora a od té doby se označují jménem Rukopis zelenohorský (RZ).

K zásilce, kterou obdržel hrabě Kolovrat, byl přiložen německý dopis, ve kterém pisatel vysvětluje, že věc posílá anonymně, jelikož se obává o svou existenci: jeho zaměstnavatel je prý odpůrcem českého obrozeneckého hnutí, raději by přiložený pergamen zničil, než aby jej Museu daroval, a odesílatele by ze služby propustil, kdyby se o věci dozvěděl.

Řečeno jinými slovy, pisatel pergamen svému zaměstnavateli ukradl, aby jej zachránil. Jednal čestně? Bylo to správné? Z kterého hlediska, a podle kterého principu? - Nechme takových úvah, nikam nevedou a nic nám do toho není.

Ale ještě jednu důležitou informaci nám anonymní odesílatel sdělil: otřel prý vlhkou hubkou zašlý pergamen, načež písmo sezelenalo. (Je zelenavé dodnes). K tomuto bodu se ještě vrátíme.

Hrabě Kolovrat poslal zásilku presidentovi Musea, hraběti Kašparu Šternberkovi. Hrabě Šternberk pak předal pergamen Antonínu Puchmajerovi, tehdy známému českému spisovateli, aby text rozluštil.

Kdo ten rukopis viděl, ten ví, že to nebyl úkol snadný. Pergamen je chatrný. Ivanov (1969) soudí, že je to palimpsest, na kterém byl patrně původně latinský text žalmů Davidových psaných gotickým písmem. Písmo samo je velmi špatně čitelné. Písmena jsou nazelenalá, okrouhlá, upomínající na tzv. písmo unciální. Pravopis, ačkoli prostý, klade na čtenáře značné požadavky. Používá stejného symbolu pro hlásky s, š i z; písmeno c může stát pro naše c, č nebo k; atd. Text je psán "in continuo", ale kolem roku 1859 objevil okresní adjunkt Straširybka, že počáteční písmena slov jsou částečně obtažena rumělkou. Teprve potom se podařilo text doopravdy rozluštit. (Je rubrikace počátečních písmen původní nebo dodatečná? Udělal ji tam někdo, kdo se snažil text rozluštit?) Přepis textu podle Kašpara (1969) je v Příloze III.


Příloha III.
Kašparův paleografický přepis Rukopisu zelenohorského:
strany   1 a 23 a 45 a 67 a 8.

Fotografie RZ:   strany   8 a 12 a 76 a 34 a 5.

Z důvodů lepší čitelnosti je uveden také Rukopis Zelenohorský v přepisu podle PhDr. Julia Enderse z roku 1991 (doplnil JAG).


Pořadí listů a stránek není na první pohled zřejmé a Puchmajer je přehodil. A tak se nesmíme divit, že to, s čím nakonec přišel, nedávalo smysl. Puchmajer také celý RZ opsal jak nejlépe uměl (nadělal chyby také v přepisu) a svou kopii poslal Josefu Dobrovskému. Ten však textu nerozuměl, prohlásil tedy RZ za novodobý "podvrh" a vyslovil podezření, že autory jsou Václav Hanka a Josef Jungmann.

Pokud vím, bylo to první podezření a označení toho druhu, a od té doby odpůrci starobylosti všech těch sporných rukopisů poukazují na tento názor Dobrovského, zatímco obhájci poukazují na to, že tentýž Dobrovský neměl nejmenší pochyby o starobylosti RK.

Zdá se však, že Dobrovský skutečný text RZ neviděl. Snad se domníval, že to, co mu Puchmajer poslal, byl nález sám: jestliže ano, potom lze jeho posudek snadno pochopit.

Ale ještě jedna věc podráždila starého Dobrovského: mladičký Hanka a Jungmann si prý na to sedli, po tři dni text studovali a nakonec jej rozluštili, i když, jak se později zjistilo, s důkladnými chybami. Dobrovský se tedy domníval, že úspěch jeho mladých žáků tam, kde on, největší autorita, ztroskotal, je usvědčuje z autorství.

Roku 1836 překreslil litograf Hennig celý RZ (tehdy ještě nazývaný Libušin soud) pod dohledem F. Palackého a P. J. Šatafíka (1840). Po vynálezu fotografie byl RZ několikrát ofotografován a vydán tiskem.

Roku 1850 si zapsal farář Krolmus do své soukromé pamětní knihy, že ho navštívil jeho přítel, malíř František Horčička (o kterém jsme se již zmínili v souvislosti s PV) a sdělil mu své "tajemství": prý mu kdysi prozradil zelenohorský děkan Boubel, že tento Libušin soud byl nalezen u nich, v "hausarchivu" zámku Zelená Hora; a že jej tam našel důchodní Kovář. Horčička se prý také zmínil o jakémsi větším rukopisu "o Templářích", ale to je jediná zmínka; ten rukopis se už nenašel.

Když potom roku 1858 došlo k soudu mezi Hankou a Kuhem, páter Krolmus nabídnul Hankovi tento záznam jako svědectví toho, že Hanka není autorem Libušina soudu. A tak se stalo, že se veřejnost dozvěděla o detailech nálezu a od té doby se rukopis označuje jménem Rukopis zelenohorský (RZ).

Hanka prý faráři Krolmusovi na nabídku ani neodpověděl. Zdá se tedy, že Horčičkovo "tajemství" chtěl zachovat, i když Horčička tou dobou již nežil.

Zdá se však, že důchodní Kovář, děkan Boubel, malíř Horčička a farář Krolmus nebyli jediní, kdo znali podrobnosti nálezu: hrabě Jeroným Coloredo, ten "německý Michl", před kterým Kovář tajil svůj nález, prý někdy kolem roku 1824 znenadání přijel na Zelenou horu, zavolal si důchodního Kováře, na hodinu ho propustil a to co zbylo z "hausarchivu" dal okamžitě spálit. Kolik kultumích památek padlo za oběť hněvu hraběte Coloreda? Byl mezi tím také ten rukopis o Templářích?

Už se to nedozvíme.

Kovář však za své vlastenectví zaplatil svou existencí. Žil prý zbytek svého života v hrozné bídě, takže i o potravu žebral.

Návrat na začátek.

 
NÁLEZ MILOSTNÉ PÍSNĚ KRÁLE VÁCLAVA (MPKV)
A BÁSNĚ JELEN (JE)

V dubnu 1819 dostal Nejvyšší purkrabí další pergamen. Tentokrát však jeho nálezce, J. W. Zimmermann, knihovník Křížovnické knihovny a skriptor Universitní knihovny, se netajil. Naopak. Byl na svůj nález tuze hrdý a zdůraznil, že prý je to nejstarší česká báseň, z dvanáctého století.

To samo je snad jenom písařská chyba: na jedné straně pergamenu je totiž tzv. Milostná píseň krále Václava (MPKV), a i ten nejstarší český král Václav I. se narodil až roku 1205, jak okamžitě upozornil Dobrovský a jak se může každý přesvědčit nahlédnutím do kterékoli učebnice českého dějepisu.

Je to prý opět palimpsest, který měl původně tři sloupce. První a třetí sloupec byl odstřižen, takže z nich zbylo v každém řadku jen několik písmen. Písmo se hlásí do třináctého století.

Tento text není psán inkoustem, nýbrž jakousi černou "barvou" připravenou ze sazí, takže se písmo vodou rozpouští. To vedlo badatele z poloviny minulého století k okamžitému rozsudku: dílo je podvrh a pachatelem je Václav Hanka.

Zmíněný již Ivanovův tým také zjistil, že prý pisatel beze změny obtáhnul zbytky písmen v prvním a třetím sloupci, kdežto do prostředního, druhého sloupce napsal vlastní text MPKV. (Ivanov 1969, 1970; Ivanov et al. 1991).

Jakožto literární dílo má prý MPKV cenu velmi nízkou. Nevím, nemohu to posoudit. Ale důležité je, že na druhé straně tohoto pergamenu je báseň Jelen, téměř stejná jako v RK, jenomže psaná písmem asi o sto let starším než je písmo RK. Jelikož žádný jiný exemplář RK ani RZ nikdy nikdo nenašel, považoval se tento nález za velmi cenný a důležitý.

Zimmermann prý našel tento pergamen ve vazbě nějaké staré knihy, a přitom z ní vyprostil ještě nějaké "ústřižky", které musil navlhčit, aby je z vazby vyprostil. Tyto ústřižky prý potom sušil na okně, ale závan větru mu je odfouknul a on je už nenašel. (Byly to snad ty odstřižené sloupce?)

Zimmermann prý byl Hankovým přítelem, ale Dobrovský ho neměl rád pro jeho ješitnost a omezenost. To prý Zimmermanna náramně hnětlo. (Mne by to asi také hnětlo. Ovšem jednal-li s těmi ústřižky tak nedbale, pak mi nezbývá, než souhlasit s Dobrovským).

Text MPKV v německém znění byl znám už před nálezem tohoto pergamenu; ale zdá se, že je to trochu nemotorný německý překlad neznámého českého textu, a jeho málo srozumitelná místa Zimmermannův text objasňuje.

Pozoruhodné na celé věci je to, že Hanka nedlouho před nálezem MPKV vydal RK a v předmluvě napsal: "... Zdaž sám král Václav ...nezpíval česky?" Byla by to jistě zajímavá "předtucha" Zimmermannova nálezu a vrátíme se k ní, až budeme mluvit o výsledcích rukopisného boje a konstruovat svou hypotézu o vzniku všech těchto památek.

Návrat na začátek.

 
NÁLEZ OSTATNÍCH SPORNÝCH DOKUMENTŮ

Několik dalších zajímavých dokumentů se objevilo v následujících létech. Jejich význam je však druhotný, proto se o nich zmíníme jenom stručně. (Ivanov 1969).

Mezi těmi vzácnými dary, které nově zrozené České museum obdrželo, byla celá knihovna zámku Březnice. Mezi jinými poklady tam byla kniha zvaná Mater verborum, Matka slov. Dnes bychom ji nazvali Slovník jazyka latinského. Roku 1827 navštívil České museum cizí badatel a v přítomnosti Václava Hanky objevil v této Mater verborum české glosy. (Podivné slovo: prý z původního indoevropského kořene glogh-, který znamenal trn nebo hrot, a snad je tedy příbuzný s naším hlohem; z toho vzniklo řecké glochis pro osten na šípu, odtud glosa = jazyk, nakonec jazyk = řeč; snad příbuzné s naším hlasem). Tyto glosy jsou dvojího druhu: jedny psány inkoustem, druhé nějakou látkou, která se snadno vodou smyje. Tyto druhé glosy obsahují slova, která také nalézáme v RK, ale ne v jiných starých památkách. Z toho usoudili kritikové, že tam ty glosy vepsal Hanka sám, aby podpořil starobylost RK.

O rok později, roku 1828, opět Václav Hanka našel v museu pergamen, který byl údajně vevázán do nějaké knihy; na pergamenu je zlomek latinského textu evangelia Svatého Jana a dvou žalmů. A mezi latinskými řádky je vepsán český překlad, který opět obsahuje slova, která potvrzují starobylost jazyku RK. Kritika tedy prohlásila také český text tohoto evangelia za dílo Hankovo.

Konečně roku 1889 našli V. Řezníček a I. B. Mašek tak zvanou Paměť přibyslavskou, kde je zmínka o účasti českého vojska v bitvě u Olomouce, ve které byli údajně Tataři poraženi. Jelikož odpůrci pravosti rukopisů v té době hlásali, že celá bitva u Olomouce je výmyslem Václava Hanky, který si tím chtěl naklonit přízeň hrabat Šternberků, byla i tato Paměť přibyslavská prohlášena za falsum. Dnes však víme z pramenů orientálních (Lamb 1927), že skutečně čeští "železní páni" pod velením jakéhosi Yaroslava pomohli obhájit Olomouc, takže o PP se už dále zajímat nemusíme.

Návrat na začátek.

 
BOJ O RUKOPISY

Jak jsme se již zmínili, RKZ byly pro české národní obrození vzpruhou a posilou, jejíž sílu a význam již dnes těžko doceníme. Možná, že přeháním, když se domnívám, že bez RKZ by dnes byla čeština tam, kde je jazyk Pomořanů, nebo alespoň Lužických Srbů. Budiž. Rozhodně však mají RKZ nesmírnou zásluhu na tom českém kulturním skoku, který nás během jednoho lidského života přivedl prakticky od nuly přes Máchu až k Němcové a Erbenovi.

Ovšem, tehdejší habsburská monarchie a její vládní aparát české nadšení nesdíleli. Habsburkové jistě nikdy neměli nejmenší pochyby o tom, že se na český trůn dostali násilím, vojenským vítězstvím na Bílé hoře, a proti vůli českého národa. Pronásledování českých protestantů, pálení českých knih, zrušení české university a postupné vytlačování české řeči - to všechno bylo jejich dílo. A i když nevynikali dary Ducha svatého, jistě nebyli tak naivní, aby si nebyli vědomi české touhy po svébytnosti. Pro ně a pro jejich vládní aparát nebylo české národní obrození ničím jiným než rozvratnou tendencí, která ohrožovala jednotu říše.

Musíme uznat, že jejich obavy nebyly bezpodstatné: vždyť i pamětníci nešťastné revoluce z roku 1848 se dožili dne, kdy z tisícileté říše zbylo nepatrné a chudé Rakousko a ze starého panovnického rodu, který ještě nedávno vládnul velmoci, zbylo několik soukromých osob, které nebral nikdo vážně.

Snad ještě tehdy nebylo všechno ztraceno. Snad by byl z té trosky schopný panovník udělal moderní stát a byl by zachránil lidstvo před dvěma světovými válkami, před apokalyptickými obludami nacismu i komunismu, možná i před hrozbou jaderných zbraní. Zdá se, že následník trůnu Rudolf takové schopnosti měl. To ovšem jsou jenom marné spekulace: historie nezná žádné "kdyby". Fakt je ten, že mocnářství vrávoralo mezi spojenectvím a nepřátelstvím s Ruskem, Itálií, Francií, Pruskem, Dánskem a Tureckem, války prohrávalo a na spojenectví doplácelo, zatímco jeho hlavní nepřítel byl doma, v jeho národnostních menšinách. Na jejich snahy však znalo jenom jednu odpověď: germanizaci v rámci absolutismu. Ani Metternich, ani Schwarzenberg, ani Bach neznali jiný způsob než spoléhat na zprávy udavačů a zákroky policie.

A tak se stalo, že do Prahy byl dosazen jinak nenápadný policejní president Päumann. Zdá se, že většího "Čechožrouta" si ve Vídni přát nemohli. Tento Päumann si byl dobře vědom toho, že české obrození čerpá sílu z RKZ. Byl by si tedy přál, aby mohl jejich rozšiřování zakázat. Ale Rakousko, vzdor svým chybám, bylo právním státem a i policejní president podléhal zákonům říše. Päumann směl zakázat tisk a uveřejnění nových spisů, a toho práva užíval vydatně. Ale staré omezit nesměl.

Jenže Päumann si vymyslil geniální plán (Roubík, 1930; Špét 1967; Kočí 1969): v jedné své stížnosti na českou rozvratnou činnost navrhnul svým vídeňským představeným, aby mu dovolili uveřejnit v pražských německých novinách anonymní článek, který by uvedl v pochyby starobylost RKZ. Potom prý bude možno podrobit je censuře a další vydávání zakázat.

Vídeň Päumannův návrh zamítla. Zdá se, že se Päumannovi představení obávali jednak toho, že se věc prozradí a oficielní kruhy budou mít ostudu; ale také toho, že i když se věc podaří, Čechy to popudí a výsledek bude negativní. (Nezapomínejme, že od revolučního roku 1848 je dělilo jen pár let!)

Päumann se však nevzdal. Žádal o povolení opět, a nakonec svolení dostal.
Trvalo to přes sedmdesát let, než se veřejnost o těchto machinacích dozvěděla (Roubík 1930). České kruhy je sice podezřívaly od samého začátku, ale doloženy byly z policejních záznamů až v roce 1930.

První, kdo zahájil útok, byl "germanista" Julius Fejtalík (1858), který vyslovil podezření, že MPKV je "podvrh". Útok byl divný: především Fejtalík, údajně absolvent berlínské university a odborník na jazyky germánské, podle zjištění Vladimíra Kopeckého (1969) strávil na berlínské universitě všeho všudy tři měsíce. Dále uveřejnil svůj útok v časopise, který se o literární problémy nezajímal. Zdá se tedy, že snad útok měl být proveden tak, aby si ho česká uvědomělá veřejnost všimla co nejméně.

Psal Fejfalík na Päumannův příkaz? Nevím. Ale Päumann ho zřejmě považuje za člověka spolehlivého a svým vídeňským představeným ho vřele doporučuje.

Jeho útoku česká veřejnost věnovala malou pozornost, jelikož o MPKV neměla valný zájem. Ovšem, byla-li "padělaná" MPKV, pak musí totéž platit o básni Jelen na druhé straně listu: a platí-li to o tomto Jelenovi, bude to platit o Jelenovi v RK, a tím se otřese celou tou rukopisnou slávou!

Pro nový útok si Päumann našel Antona Zeidlera (1858), pozdějšího ředitele Univerzitní knihovny. Zeidler si napřed zajistil, že jeho autorství bude anonymní. Jeho žádosti úřady vyhověly, takže se o něm veřejnost dozvěděla až když se k němu přiznal Zeidler sám na smrtelné posteli v roce 1913.

Ani tento útok se neobjevil ve vědecké literatuře, ale v časopise Tagesbote aus Böhmen, listu, který se věnoval hlavně bursovním zprávám. Zeidler tam uveřejnil celý seriál článků, ve kterých prohlašuje RK za podvrh a Václava Hanku za padělatele.

(Ovšem, Hanka psal básně. Aspoň on se domníval, že to jsou básně. Ale i když uznáme, že česká poezie před Máchou vyžaduje velkou dávku vlastenectví, aby se čtenář mohl kochat její krásou, Hankovo básnictví je trapné svou úrovní i v tomto literárním prostředí. Nevím, byl-li si toho Hanka vědom: jestliže ano, pak mu muselo nařčení článků v Tagesbote nesmírně lichotit, a je s podivem, že toho nevyužil. Jsem však přesvědčen, že kdyby byl tehdy prohlásil, že je autorem básní RKZ, byli by se mu jeho vrstevníci vysmáli.)

Proč volil Päumann tento časopis? Chtěl snad držet celou věc "pod pokličkou"? Doufal, že se Hanka zalekne? Možná. Ale z Päumannovy korespondence po desetiletích odhalené vyplývá, že považoval Tagesbote za časopis, který nebude podezříván z toho, že je pod vlivem pražské policie.

Hanka prý neměl v úmyslu se proti útoku bránit, ačkoli to byl člověk statečný, jak dokázal svou účastí v české revoluci roku 1848. (Lichotilo mu obvinění z autorství tak krásné poezie?) Ovšem, byl to již člověk starý, který zanedlouho nato umírá. Ale protiútok přišel od Palackého (1858) a česká veřejnost nutila Hanku, aby se proti nařčení bránil. Na nátlak svých přátel Hanka skutečně žalobu podal, ale sám se prý k přelíčení ani nedostavil: dal se zastupovat svým obhájcem, známým pražským advokátem Fričem.

Podle rakouských zákonů Hanka žaloval pro urážku na cti zodpovědného redaktora časopisu Tagesbote, jímž byl jakýsi David Kuh, do té doby osoba prakticky neznámá. Soudní proces se nezabýval otázkou stáří RK. Jednalo se o to, zda Hanka RK nalezl nebo napsal. (Ovšem kdyby se bylo prokázalo, že je RK starší než Hanka, asi by to bylo soudu stačilo.) Hanka a jeho advokát spoléhali na výpovědi očitých svědků, kteří byli při nálezu, a mezi těmi hráli hlavní úlohu František Trnka a Josef Šafr, které už známe z předešlé kapitoly.

Soudní spor sám je nesmírně zajímavý a odkazuji čtenáře na knížku Kopeckého (1969). Nám postačí, že Hanka spor vyhrál a zodpovědný redaktor David Kuh byl odsouzen k pokutě a vězení. Odvolal se však, a nakonec přímým zákrokem císaře byl od trestu osvobozen. Toto rozhodnutí v Čechách způsobilo zděšení: císař sám porušil zákon! Proč? Aby hájil jakéhosi Davida Kuha? Co záleží Jeho Veličenstvu na Kuhovi? - Kdyby veřejnost tenkrát byla věděla to, co jenom tušila a co my dnes víme z policejních spisů, nebyla by se divila. Jenže Päumann se dovedl mistrně skrývat. A ani Päumann, ani Zeidler ani Jeho Veličenstvo asi tehdy netušili, že o šedesát let později bude celé Mocnářství i se svými Päumanny a Zeidlery věcí minulosti a jejich tajné spisy budou otevřeny historikům.

Hanka se ze svého vítězství dlouho netěšil. Už dne 12. ledna 1861 umírá, údajně na rakovinu žaludku. Jeho pohřeb je triumfální. Opět odkazuji čtenáře na knížku Kopeckého (1969), která cituje tehdejší reportáže.

Zanedlouho nato umírá ještě mladý Fejfalík, a Kopecký nadhazuje otázku, co by nám o obou úmrtích mohl říci pražský policejní president Päumann.

Následovalo šestadvacet let poměrně klidných. Čas od času se objevila publikace, která označila tu nebo onu památku za "padělanou", a ihned označila Václava Hanku za původce. Odpůrci nacházeli různá místa v RKZ i v ostatních památkách, která nasvědčovala tomu, že jejich původ není tam, kam bychom je zařadili na základě jejich jazyka a písma. Takové námitky se však sešly s malým pochopením. Česká veřejnost ihned podezřívala spojení mezi těmito kritiky a rakouskou policií (pravděpodobně neprávem). Současně obhájci hromadili argumenty ve prospěch vysokého stáří rukopisů. Ale o "boji" se mluvit nedá.

Jenže čas nestojí. Na obzoru se objevila nová generace, která považovala české národní obrození za věc hotovou, za kterou už se bojovat nemusí. Jenže mladá generace asi bojovat musí, jelikož je mladá! Proti komu? Inu, proti komu: hloupá otázka! Proti generaci staré! Kdo jiný je tu v jejich cestě? Pravda, pořád tu ještě bylo to Rakousko, vlastně už Rakousko-Uhersko, které svým absolutismem vrhlo své obyvatelstvo tam, kde bylo před modernizacemi zavedenými císařovnou Marií Terezií: ale totéž Rakousko-Uhersko procházelo velkou modernizací technickou, kterou, myslím, dnešní generace ocení až když si uvědomí, že dodnes naše železniční síť, vídeňská městská doprava, náš textilní, ocelářský a sklářský průmysl jakož i prvotřídní systém veřejného školství jsou dílem tohoto umírajícího imperia. Nebylo tedy všechno špatné, co bylo rakouské. Snad tedy čekala tato mladá generace na osvíceného panovníka. Snad doufala, že následník trůnu Rudolf, známý svým pokrokovým smýšlením, rozřeší gordický uzel, do kterého se říše dostala svou nešťastnou politikou jak domácí, tak zahraniční. Snad čekala, že císař František Josef předá žezlo svému osvícenému synovi a netušila, že už roku 1889 bude arcivévoda Rudolf mrtev a s ním i naděje na modernizaci imperia.

Ale hlavně čekala, až zavře oči František Palacký, obránce RKZ a neotřesná česká duchovní autorita. Dočkala se. Palacký umírá roku 1876 a už roku 1879 vydává Antonín Vašek, otec básníka Petra Bezruče, jazykozpytnou studii RKZ, kde nachází různé jazykové anomálie. To by ovšem nebylo nic divného: jazykových anomálií je plno a často jsou velmi zajímavé. Jenže Vašek ihned dospěl k závěru, že RKZ jsou "falsa" zhotovená Václavem Hankou.

Myslím, že kdyby se generace kritiků RKZ vyhnula takovým zbytečně urážlivým termínům, nebylo by k "boji o rukopisy" došlo. Václav Hanka by byl jedním z předních českých vědců první poloviny devatenáctého století, po kterém by se jmenovaly ulice a náměstí, možná i celá knihovna Národního musea, které věnoval nepředstavitelnou píli a péči. (Hankova katalogu se v Museu užívá dodnes.) A Ottův slovník naučný (1888-1909), jakož i středoškolské učebnice, ze kterých i já jsem kdysi čerpal pochybnou moudrost, dokonce i věhlasné Jedenácté vydání Encyclopaedia Britannica by se byly uvarovaly nesmyslů, které jsou tam v kapitolách o RKZ dodnes. A nějaký nenápadný ekvivalent této mé knížky by se byl objevil o sto let dříve a byl by již dávno zapomenut.

Ale stalo se. Do "boje" vyrazila mladá generace vedená jazykozpytcem Gebauerem (1886), filozofem Masarykem (1886) a dějepiscem Gollem (1886). A byl to boj svatý: tentokrát ne za národ, ale za pravdu! Může být posvátnější poslání, než bojovat za pravdu?

Můj přítel Kuptermann kdysi řekl, že v boji za pravdu je i ta největší lež dovolena. - Nevím. Nevím jak měřit velikost takového objektu. Ani se už nepamatuji, v jaké souvislosti tuto větu pronesl. Ale jsem si jist, že boj o rukopisy je tou nejošklivější fází v dějinách české kultury. A doufám, že tento rekord už nikdy nebude zlomen.

Nebudeme se dopodrobna zabývat historií celého sporu. Většina argumentů dnes už stejně neplatí. Soustředíme se tedy jenom na hlavní body sporu a pozitivní výsledky celého konfliktu.

Masaryk přišel na pražskou universitu z Vídně a Lipska jako dvaatřicetiletý profesor filozofie. Myslím, že už tehdy měl pověst "bouřliváka": i zdůrazňuje mravní výši českého husitství a anglického puritánství proti rakouskému oficielnímu katolicismu. I když se prozatím nestaví otevřeně proti jednotě říše, poukazuje na její chyby a omyly v řešení otázek národnostních menšin. A je rozhodně proti "šosáctví", proti "fangličkářství" a proti nekritickému vlastenčení. Hned po příchodu do Prahy zakládá časopis Athenaeum, který se o tři roky později stává tou hlavní baštou, ze které se na Rukopisy útočí.

Gebauerův článek (1886) českou veřejnost přinejmenším překvapil: vždyť tentýž Gebauer jen o rok dříve (1885) napsal článek kde starobylost RK obhájil na základě jeho jazyka! Co se stalo mezi rokem pětaosmdesátým a šestaosmdesátým? Co zviklalo Gebauerovu víru?

Josef Kočí (1969) soudí, že to byla Gebauerova práce na jeho staročeské gramatice: prý neustále nacházel další a další nesrovnalosti mezi češtinou RKZ a češtinou jiných literárních památek z téže doby, do které se RKZ hlásí jak písmem, tak jazykem.

Pochopitelně, česká vlastenecká veřejnost, která sice ještě dávno neznala podrobnosti Päumannových machinací, ale nepochybovala o nich, podezřívala jak Gebauera, tak Masaryka z nekalých úmyslů a obviňovala je ze zrady na národu. Moje matka, která se s Masarykem znala osobně, zastávala názor, že Masaryk chtěl národ přesvědčit, že "my budeme i bez Rukopisů": tedy projev důvěry v sílu národa a jeho schopnosti do budoucna, bez ohledu na někdejší slávu a velikost.

Buď jak buď, "boj o Rukopisy", který se roku 1886 rozpoutal, nebyl vědeckou debatou. (Ani Masaryk, ani Gebauer, ani Goll nebyli osobnostmi ve vědě známými. Ještě Encyclopaedia Britannica z roku 1911, která má podrobný článek o Dobrovském i Hankovi, neuvádí ani Masaryka, ani Gebauera. Goll je uveden jednou větou ve článku Bohemia jako autor několika historických publikací, zejména o Českých bratřích.) Od samého počátku to byl boj politický, boj mezi starou gardou "romantiků" a mladou generací "realistů". A byl to "zápas ve volném stylu". Snad stačí poukázat na to, že shora zmíněný Sborník Národního musea (Laiske 1969) uvádí 227 publikací za dobu šedesáti osmi let mezi rokem 1817 a 1885, ale 165 publikací za pouhé čtyři roky 1886-1890.

Nebylo mi nikdy jasno, co znamenají slova jako "padělaný rukopis" nebo "padělaná báseň" na rozdíl od "pravých". Podle své znalostijazyka českého bych soudil, že co je psáno rukou je rukopis; a báseň je text v řeči vázané. Mám-li pravdu, pak jsou takové termíny nesmysl. Dávám přednost termínům, které definují stáří RKZ, a místo slov "odpůrce a obhájce pravosti" chci používat slov "odpůrce a obhájce starobylosti" těchto památek.

Tábor odpůrců starobylosti nahromadil impozantní řadu námitek, které poukazují na to, že RKZ dobře nemohou pocházet z období, do kterého je zařadili badatelé první poloviny devatenáctého století na základě jejich písma a jazyka. Byly to především námitky z věd duchovních: jazykozpytu, historie, paleografie a estetiky. Gebauer však chtěl mít svůj úsudek potvrzený chemicky, a tak se stalo, že se do problému dostal profesor chemie, A. Bělohoubek (1887; Šafařík, V., et al., 1887)

Bělohoubek postupoval tak, jak velí pravidla přírodních věd, a jak mu dovoloval tehdejší stav chemie. Vyžádal si řadu rukopisů jak středověkých, tak nedávno napsaných, a zkoumal, jak se chovají RKZ ve srovnání s pergameny známého stáří.

Bělohoubkovy výsledky byly jednoznačné: RKZ se chovají v každé zkoušce jako dokumenty staré. Taktéž opravy v textu, provedené původním písařem, se chovají jako dokumenty staré. V pergamenu i v psací látce došlo k chemickým změnám, které vyžadují dlouhou dobu a nelze je uměle urychlit. Naproti tomu opravy provedené Václavem Hankou se chovají jako dokumenty nedávného původu.

Čtenář asi očekává, že si teď odpůrci starobylosti řekli: "Tak zaplať Pánbu za ty dary! RKZ jsou staré, máme tady evidenci, o kterou jsme si koledovali, tak teď půjdeme dělat něco jiného".

Bohužel, musím dotyčného čtenáře zklamat. Nejen že odpůrci starobylosti Bělohoubkovy výsledky neuznali: dokonce, jak píše Ivanov (1969, 1970), tyto výsledky způsobily v jejich řadách "zděšení"!

Proč? Čeho se děsili? Báli se snad o svou reputaci? To snad ne: vždyť to byli "bojovníci za pravdu"! Sám Gebauer byl zastáncem starobylosti v roce 1885; v roce 1886 vyslovil své pochyby a žádal chemický rozbor, a jeho výsledkům byl ochoten podrobit výsledky věd duchovních; a v roce 1887 se "zděsil" toho, že by byl měl před dvěma roky pravdu?

Není divu, že mezi stoupenci starobylosti se našli ti, kteří Gebauera i Masaryka podezřívali ze spojenectví s germanizačními tendencemi rakouské politiky. (Kdyby byli již tehdy měli důkazy o Päumannově korespondenci, kdo ví, jak by byli s takovými odpůrci starobylosti naložili!)

Gebauer (1886/87) a tábor odpůrců starobylosti tedy změnil taktiku: místo slibované pokory před evidencí chemickou nyní Gebauer tvrdí, že chemické zkoušky nedokázaly, že by byl RK bezpečně starý; že ani chemie, ani mikroskopie nejsou s to dokázat pravost a stáří nějakého rukopisu; a že dokonce Bělohoubkova zkouška rozmnožila svědectví proti pravosti RK.

Nedovedu se vžít do takového způsobu myšlení. Tím nechci říci, že by to byl zjev ve vědě ojedinělý: naopak, zdá se, že ho není ušetřen žádný vědní obor. Vždyť i ta suchá matematika má svůj spor mezi Cardanem a Tartagliou o řešení kubistické rovnice, mezi Newtonem a Leibnitzem o autorství infinitesimálního počtu, mezi Gaussem a Lobačevským a neeuklidovskou geometrii, atd! Ale můj přítel, zesnulý Dr. Kupfermann, tvrdil, že to není věda: to prý je honba na čarodějnice. Ta honba má prý svá přesná pravidla: 1. Žalobce, svědek, soudní znalec, soudce a kat jsou toutéž osobou nebo podřízeni téže osobě. 2. Zákony a pravidla soudního přelíčení ustanovuje strana žalující. 3. Evidence je přípustna pouze tehdy, je-li v neprospěch obžalovaného. Evidence ve prospěch obžalovaného je padělaná a neplatná. 4. Svědectví ve prospěch obžalovaného činí svědka spoluvinným.

Kupfermann měl pro své tvrzení materiály z období od zajetí babylonského přes první křesťany, šíření Islámu, Albigenské, Sefardim, inkvisici, reformaci, protireformaci, Jesuity, nacismus, komunismus, až po Josepha R. McCarthyho. Pak umřel. Možná, že dnes by měl o nějakou evidenci více. Tentýž Kupfermann by byl obhájcům starobylosti neodpustil, že se stali obhájci: "To přece ví každý válečník, bandita, revolucionář a fotbalista, že obranný boj nelze vyhrát. To nejlepší, co může obránce očekávat, je status quo. A to je zároveň to nejhorší, co může potkat útočníka. Dobrý stratég se nedá zatlačit do obrany", bylo jeho krédo.

"Oni by toho tak nabojovali, Kupfermann", myslil jsem si. (Tehdy jsem ještě nevěděl, že Kupfermann si v roce 1942 vzal "zdravotní dovolenou" z jakéhosi transportu, který ho měl v bezpečí dopravit do Oswiečimi, a ztrávil následující tři roky mezi jakýmisi balkánskými hrdlořezy. Prý ještě na smrtelné posteli měl pod poduškou nabitou pistoli).

Boj skončil politickým vítězstvím tábora "odpůrců". Jejich názor přijalo rakouské ministerstvo školství jakožto konečné rozhodnutí sporu. Oni obsadili rozhodující místa na Karlově universitě i v redakcích odborných časopisů. A tábor "obhájců" se stal jakousi soukromou společností. Její členové sice nadále pečlivě shromažďovali data poukazující na to, že RKZ nemohly vzniknout na počátku devatenáctého století, ale uveřejňovali své výsledky mimo hlavní proud kulturního dění, knihy vydávali nákladem vlastním a uznávané osobnosti z oboru jazykozpytu, dějepisu a paleografie jejich bádání občas zlehčovaly, většinou ignorovaly.

Zájem o RKZ značně poklesnul. Laiske (1969) cituje 113 publikací z roku 1886, ale z roku 1892 jenom jednu. V dalších letech zájem kolísá: roku 1896 jich je 48, roku 1904 jedna; roku 1906 devět, roku 1909 jedna. Ale těsně před propuknutím první světové války zájem opět stoupá, takže se roku 1913 Česká akademie věd rozhodla RKZ znova prozkoumat a požádala tehdy mladého Viktorina Vojtěcha, aby je prozkoumal fotograficky. Válka Vojtěchovu práci přerušila; takže se k ní vrátil až v letech 1927-1928. Pro kvalitu výsledků bylo třináctileté zpoždění požehnáním: vědecká fotografie v té době prodělala veliký pokrok, a z mladého Viktorina Vojtěcha se stal universitní profesor a odborník světového jména.

Vojtěch studoval RK i RZ ve světle různých vlnových délek, pod různým osvětlením, s různými filtry, pokud mu to tehdejší stav oboru dovoloval, a dospěl k názoru, že RKZ jsou památkou starou. Jeho výsledky však vydala Česká grafická unie v Praze, která opatřila vydání Přepisem a poznámkami V. Flajšhanse, a Flajšhans dospěl k názoru, že RKZ jsou podvrhem zhotoveným Václavem Hankou. (Vojtěch a Flajšhans 1930).

Roku 1932 vznikla Československá společnost rukopisná v Praze, která si vzala za úkol rehabilitovat pověst RKZ a prokázat jejich starobylost; a profesor Vojtěch byl zvolen jejím předsedou.

Na toto období rukopisných sporů už mám vlastní živé vzpomínky. Vyrůstal jsem v prostředí kolem Komenského university v Bratislavě, kde můj otec učil embryologii. Vědci z nejrůznějších universit a výzkumných ústavů byli přáteli mých rodičů a jejich hosty; a otázky stáří RKZ byly častým námětem jejich debat. Téměř bez výjimky vědci z oborů duchovních nepochybovali o tom, že RKZ jsou "podvrh", čímž mínili, že je sepsal někdo - většina podezírala Hanku - kolem roku 1817 s úmyslem vytvořit vylhanou slávu českého středověkého písemnictví. Téměř bez výjimky přírodovědci nepochybovali o jejich "pravosti", tedy středověkém původu. Měl jsem z těch debat často dojem, že ti přírodovědci měli dost hluboké znalosti ve vědách duchovních, zatímco v opačném směru to byla věc vzácná. Vědci z oborů duchovních většinou přírodovědecké studie nečetli a výsledkům nevěnovali pozornost.

Odpůrci starobylosti se však i tehdy, stejně jako Gebauer a Masaryk o padesát let dříve, "děsili" možnosti, že by se mohli mýlit. Můj bratranec, Dr. Otakar Frankenberger, situaci přirovnával k případu, kdy lékař (= odpůrce) konstatuje u pacienta (= RKZ) rakovinu (= původ z devatenáctého století): kdyby tento lékař zjistil, že se mýlil a že pacient má jenom nějaké lehké onemocnění (= jazykové, paleografické a historické anomálie), pak by snad zajásal nad pacientovým stavem! - Ovšem, nezapomínejme, že dnešní lékař stojí mnohem blíže přírodovědci než učenci z oborů duchovních. (Platí to čím dále tím více i o moderní psychiatrii).

Skutečně důležitým dílem, které se zabývá otázkou RKZ, je již několikrát zmíněný Sborník Národního musea v Praze z roku 1969. Tento spis má také krásné reprodukce RKZ a jejich podrobný přepis. Kritika jejich stáří a původu shrnuje argumenty z oborů paleografie, historie, literární historie, právní historie a jazykovědy. Výsledky přírodovědecké jsou sice někde uvedeny, ale jejich význam a průkaznost, bohužel schází. Mezi přírodovědci prozatím nejlepší analýzu nám dává Mareš (1931).

Ještě než vyšel zmíněný Sborník, pracoval už tak zvaný Ivanovův tým na nových zkouškách chemických. Jejich práci věnujeme příští kapitolu.

A jak vypadá "boj o Rukopisy" dnes?

Československá společnost rukopisná, založená roku 1932 a zrušená německou okupací na počátku druhé světové války, se po válce pokoušela o obnovení činnosti, ale vláda ji nepovolila jakožto organizaci "fašistickou". Toto klišé, kterým tehdejší režim dokázal označit všechno, co se nehodilo pověstné "přímé linii strany", se dost těžko srovnává s nacistickým zrušením této Společnosti; nepochybuji však, že dialektický materialismus na to má naprosto uspokojivou odpověď, schválenou nejlepšími teoretiky Strany.

Po pádu komunistického systému Česká společnost rukopisná obnovila činnost. Jejím předsedou je Ing. Jiří Urban. Společnost pořádá přednášky, vydává Almanach rukopisné obrany a má k disposici nakladatelství Neklan, které mimo jiné vydalo roku 1993 dvě úctyhodná díla PhDr. Julia Enderse (1993-a, 1993-b). Myslím, že je to dosud nejobsáhlejší, nejpřesnější, nejvědečtější dílo, kterým jazykozpyt přispěl k vysvětlení a pochopení RKZ. Nepochybuji o tom, že kdyby Enders ze svých dat odvodil, že RKZ jsou dílem Václava Hanky, byla by jeho sláva zaručena. Prozatím jeho kritikové na jeho osm set stran pečlivé analýzy odpověděli jednou stránkou posměchu.

Četli jeho dílo?

Návrat na začátek.

 
PRÁCE TAK ZVANÉHO IVANOVOVA TÝMU

Nevím, zda je to náhoda nebo ne: Mojmír Otruba dopsal úvodní kapitolu Čtrnáctého ročníku Sborníku Národního musea v Praze, ve kterém je zevrubná analýza RKZ, v červenci 1968; a krátce předtím začíná svůj výzkum RKZ skupina vedená spisovatelem PhDr. Miroslavem Ivanovem v Kriminalistickém ústavu Veřejné bezpečnosti v Praze. Skupina sestávala, kromě Dr. Ivanova, z kriminalistů podplukovníka Dobroslava Srnce a majora Jindřicha Sitty, amatéra klasického filologa JUDr. Jaroslava Šonky a později akademického malíře a restaurátora Jiřího Josefíka. Tato skupina zkoumala nejen RKZ, ale také MPKV, Jelena a PV, opakovala několik zkoušek Bělohoubkových a podrobila zejména RKZ analýze moderními metodami.

Práci této skupiny už nelze označit jako část tzv. "boje o rukopisy", jelikož zde už o žádný "boj" nešlo. Cílem práce bylo prokázat novodobý původ RKZ. Ivanov sice zpočátku píše jako nestranný badatel, ale ihned se staví do tábora odpůrců starobylosti, obhájce Dr. Šonku představuje jako svého odpůrce a "ďáblova advokáta" a obě své knihy (1969, 1970) píše stylem, který můj přítel Kupfermann označoval jako honbu na čarodějnice: Najít pachatele! Odhalit jeho techniku! Zjistit jeho spolupachatele! Usvědčit obžalovaného!

"Nemůžou se divit, Daneš", řekl by Kupfermann: "Kriminalisti jsou dnem i nocí mezi kriminálníkama, takže už ani nevědí, že je na světě něco jako slušnej člověk".

Hezky se to čte, pokud si čtenář libuje v detektivkách. (Já ne: měl jsem tu pochybnou čest a nevalné potěšení, že jsem se musil mezi všelijakou lidskou verbeží určitou dobu pohybovat a v její společnosti nějak přežít. Mám jí až po krk, a nechápu nikoho, kdo si v takovém okolí libuje a béře z něj náměty, i když nakonec přijde s takovým veledílem, jako je třeba Carmen. Ta Meriméeho, i ta Bizetova.)

Tím nechci budit dojem, že práci tohoto týmu podceňuji: naopak. Jsme jí zavázáni za několik skutečně důležitých objevů: že RK je palimpsest; že dnešní exemplář PV má zelenou barvu na hnědé; že zlacení iniciálek v RK je dodatečné; že psací látka není vyrobena z duběnek; že původní text pergamenu RZ byly latinské žalmy Davidovy; atd. Ale zejména této skupině vděčíme za to, že si snad jako první všimla též ostatních předmětů, které doprovázely nález RK. Jak to, že za sto padesát let argumentace se jim nikdo nevěnoval? Vždyť, jak píše Ivanov, byly v museu pečlivě uschovány a Václavem Hankou samým přesně označeny a převázány stužkou! Kolik takových stužek ještě čeká na svého Ivanova? - Ovšem, přítel Kupfermann říkal: "Our hindsight is so good that God did not bother putting eyes on the back side of our skull". (Dozadu vidíme tak dobře, že Bůh se ani nenamáhal dát nám oči na zadní stranu lebky.)

Pochopitelně, česká odborná veřejnost se nespokojila s Ivanovovým beletristickým popisem výzkumu a čekala na publikaci vědeckou: buď přímo z Kriminalistického ústavu, nebo ve Sborníku Musea.

Načekala se! Trvalo to dvacet let, než vyšly protokoly zmíněných zkoušek na veřejnost. (Ivanov et al., 1991). Zpoždění vysvětluje J. Urban (1993). Cituje Zprávu o zasedání vědecké rady Kriminalistického ústavu ze dne 4. března 1975. Tato vědecká rada odmítla schválit protokoly, jelikož "... provedené zkoušky... nedotvrzují závěry zpracovatelů... nelze je pokládat za dostatečně vědecky průkazné... řada provedených zkoušek není náležitě doložena... nelze mj. zajistit jejich opakovatelnost... nebylo využito řady jiných (moderních)... metod a prostředků, které by vedly k jednoznačnějším, popř. přesnějším výsledkům a závěrům... Návrh na provedení dodatečných oprav... se nedoporučuje přijmout". A tak dále. Nakonec vědecká rada Kriminalistického ústavu doporučuje, aby byly protokoly uloženy u tohoto ústavu s tím, že budou přístupny výlučně odborníkům, kteří budou mít příslušné pověření. Jakým odborníkům, jaké pověření, kdo rozhodne zda určitá osoba je nebo není odborník, kdo vydá pověření a podle kterého pravidla, to nám zmíněná vědecká rada neprozradila.

Změnila se však politická situace a s tou se také změnilo stanovisko Národního musea. V letech 1991-1992 zasedala nová komise, která sice uznala nedostatky protokolů, ale přesto se rozhodla uveřejnit alespoň jejich část. (Proč ne všechno, nevím: projednával jsem tehdy celou věc s vedoucími osobnostmi Musea; obtíže finanční, které tehdy stály v cestě, jsem odstranil "po americku" patřičným darem a nabídnul další pomoc.)

Zajímavá je zase věta v úředním Stanovisku pro posouzení Protokolů o chemickém zkoumání Rukopisu královédvorského a zelenohorského ze dne 1. září 1992:

"Nad to vzniká nebezpečí, že takto rozvířené diskuse by bylo zneužito zastánci pravosti RKZ ..." (podtržená slova jsem zdůraznil já.)

Jaké je to nebezpečí? Čeho, a proč se ho musejní komise bojí? A jak by mohli "zastánci pravosti RKZ zneužít" poznatků, které jejich autoři označili za "důkaz podvrženosti?"

Snažím se přeložit si situaci do oboru, který je mému poli blíže. A myslím, že právě teď máme trochu podobný problém v teorii vzniku a stáří vesmíru. Nevím, jak je tomu v Evropě, ale tady, v Americe, je značný počet tak zvaných biblických fundamentalistů, kteří věří, že vesmír je šest tisíc let starý a že byl stvořen z ničeho až po člověka za šest dní, přesně tak, jak to stojí v První knize Mojžíšově. My, kdo jsme pracovali v geofyzice a v teorii relativity, máme, pochopitelně, názory odlišné. A teď zrovna máme tak říkajíc hlavu ve smutku: máme astronomická data ze skupiny galaxií v souhvězdí Panny, která nasvědčují tomu, že vesmír je jenom tak osm až dvanáct miliard let starý. Naproti tomu však některé staré hvězdy mají složení, které, podle poznatků z nukleosynthesy, vyžaduje věk o dobrou polovinu vyšší. Jelikož je prozatím nemyslitelno, že by vesmír byl mladší než jeho hvězdy, máme vážný rozpor a asi se nakonec ukáže, že někdo někde něco naměřil špatně, nebo aspoň ne dost přesně. Ale dala by nějaká "Komise pro posouzení protokolů o astrofyzikálním a nukleárním zkoumání stáří Vesmíru" do svého "Stanoviska" větu, kde by zdůraznila "nebezpečí" z rozvířené diskuse a "zneužití" nepřesných výsledků biblickými fundamentalisty?

Kupfermanne, Kupfermanne, kde jste, abyste těmi vznešenými doutníky vykouřil duchy učenců, kteří se bojí nebezpečí jiného názoru?

"Copak už zase chtěj, Daneš?"

- Ježíšmarja, Kupfermanne, jak to, že mluvíte?"

"A proč by Kupfermann nemohl mluvit?"

- Ale vždyť prý už jste několik let nebožtík?

"A říkám já, že Kupfermann není nebožtík?"

- Ale uznejte, že je to, řekněme, přinejmenším neobvyklé, aby tady se mnou nebožtík rozmlouval!

"A proč by Kupfermann nemohl dělat něco neobvyklého?"

- Když tak na to myslím, Kupfermanne, musím uznat, že nevím, proč byste nemohl. Ale to je konec konců vedlejší. Podívejte se, vy jste byl takový chytrý a moudrý žid: pomozte mi s tou otázkou autorství RKZ!

"Proč bych nepomohl? Ale to vědí, já jsem soukromý poradce, já zadarmo nepracuji."

- Ano, ale vždyť jsme byli kamarádi.

"Přátelé platí dvojnásobek."

- Jak to?

"Přátelství je věc posvátná a nesmí se brát na lehkou váhu. Copak oni nečetli Theofrasta?"

- Poslechněte, Kupfermanne, že by se měli přátelé brát na hůl, to byste v tom Theofrastovi těžko hledal!

"I když to tam není výslovně řečeno, je to můj výklad a já se podle toho řídím. Příbuzní platí trojnásobek."

- Ještě štěstí, že nejsem vaše maminka. To byste mne připravil i o ty zlaté zuby.

"Jen aby to zlato bylo echt! Dnes jim tam zubař dá všelijaký póvl a ještě jim namluví, že je to lepší. Ale když dojde na placení, to potom ví, co je kvalita a co je ausšus! - A jak mi to sem zaplatěj?"

- Já vám to tam přinesu, až tam přijdu.

"To nejde. Oni sem nesměj. My jsme tu kóšer a oni jsou trejfe gój."

- Safra, na to jsem nemyslil. A to celé nebe je kóšer?

"A říkám já, že tady je nebe?"

- Ach, promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout.

"Oh, naopak! Vy jste nečetl Man and Superman od Bernarda Shawa?"

- Ano, míníte kapitolu Don Juan v pekle, že ano? Ale víte co, Kupfermanne, necháme to a já se budu musit poohlédnout po jiném poradci.

"A proč by se museli poohlížet po jiném poradci? Vždyť já jim to mohu udělat na úvěr. Vždyť já jich znám a vím, že jsou slušnej člověk a že mi s tím neutečou. - Tak vědí co? My si napřed uděláme seznam všech poznatků, které se nějak týkají vzniku RKZ."

- Ten už mám, Kupfermanne. Je toho spousta.

"Tak to ukážou."

A tak došlo k mým poradám s Dr. Kupfermannem blahé paměti.

Návrat na začátek.

 
SEZNAM POZNATKŮ

 

A. Události kolem nálezu rukopisů.

A-1. Čtyři pergameny se objevily během čtyř let; nic podobného předtím, nic potom. (Ivanov 1969, 1970.)
A-2. Všechny nálezy jsou spojeny s okruhem týchž osob.
A-3. RZ byl nalezen na Zelené Hoře někdy na podzim 1817. (Tomek 1859.)
A-4. Hanka (1818) "předpověděl" nález MPKV.
A-5. Kniha Mater verborum (MV), která se datuje z poloviny XIII. století, má české glosy, které podporují jazyk RKZ. Kniha byla částí celé knihovny zámku Březnice, kterou hrabě Kolovrat Museu věnoval.
A-6. Některé české glosy v MV, stejně jako český překlad Evangelia Janova (EJ), PV a MPKV nejsou psány inkoustem, ale barvou, která se snadno smyje vodou. (Ivanov 1969, 1970; Ivanov et al. 1991.)
A-7. 25. srpna 1817, tedy tři neděle před nálezem RK, píše Hanka Dobrovskému dopis, kde se ptá na význam některých staročeských slov; tato slova se potom objevila v RK.
A-8. 5. dubna 1821 píše Hanka Dobrovskému: "Musa mne jaksi opouští."
A-9. Místní jména, která se v RKZ objevují, (Vražba, Miletín, Litoboř, Chlumek, Ratibořice, Radvanice, Trutnov, Trotina) se objevují v blízkosti Hankova rodiště.
A-10. Horčička vlastnil rukopis Zikmunda Písaře z Domažlic, ve kterém je jedna ze dvou zachovaných kopií Husova spisu Dcerka. Není známo, jak k němu přišel. (Rukopis je v Národním museu v Praze. Hanka vydal Dcerku podle Horčičkova rukopisu.)
A-11. Od roku 1808 byl Horčička inspektorem galerie hraběte Rudolfa Coloredo; jeho bratr, Jeroným, vlastnil zámek Zelená Hora, kde byl nalezen RZ. Horčička až do roku 1817 často na Zelenou Horu dojížděl.
A-12. Horčička sdělil pateru V. Krolmusovi, že RZ byl nalezen na Zelené Hoře. (Tomek 1859.)
A-13. Hrabě Jeroným Coloredo propustil J. Kováře a dal celý "hausarchiv", kde Kovář RZ našel, spálit.
A-14. Kovář otřel nalezený RZ vlhkou hubkou, načež RZ sezelenal.
A-15. Hanka nepoužil Krolmusova svědectví ve svém procesu s Davidem Kuhem.
A-16. Hanka neodpověděl na Krolmusovu nabídku, že dosvědčí, že Hanka nenapsal RZ.
A-17. Horčička věnoval Hankovi ručně zdobené vydání RKZ s krásnými miniaturami.
A-18. Hanka se o tom daru nikdy nezmínil.
A-19. Horčička studoval chemii na pražské universitě.
A-20. Horčička objevil způsob inkaustiky, po staletí zapomenutý.
A-21. Horčička uvádí, že restauroval obraz Bisca de Trotina: Bisco de Trotina prý neexistoval (Ivanov 1969, 1970.)
A-22. J. Sláma - Bojenický, zámecký kaplan na Zelené Hoře v letech 1815-1818, studoval historii Jaroslava ze Šternberka, vítěze nad Tatary.
A-23. Horčičkův vnuk se kolem roku 1890 přestěhoval do blízkosti Štyrského Hradce, kde Peisker o tři roky později našel otisk PV ve staré knize.
A-24. Linda uvádí, že našel PV ve staré knize.
A-25. Horčička znal anonymní dopis, který poslal Kovář hraběti Kolovratovi s RZ, ale podle Krolmusova záznamu uvádí též větu, která v dopise není.
A-26. Linda, který vydával Pražské noviny, čekal sedm měsíců, než se v nich zmínil o svém nálezu PV, a to velmi stručně.
A-27. Linda uveřejnil parodii na RKZ, zvanou Volmír.
A-28. Zdá se, že PV chovaná dnes v Národním museu není ta, kterou našel Linda.
A-29. Hanka ihned po nálezu RK z něj veřejně předčítal.
A-30. Hanka den po nálezu RK píše Dobrovskému, že páni ze Šternberka budou mít z nálezu radost, jelikož je tam dlouhá báseň oslavující Jaroslava. (Rodové jméno v RK není.)
A-31. Dobrovský nedokázal rozluštit RZ, ale jeho žáci, Hanka a Jungmann, to dokázali nápadně rychle. Dobrovský je proto podezříval z autorství.
A-32. Dobrovský odsoudil RZ jako falsum, když viděl málo podařený opis Puchmajerův.
A-33. Horčička se prý vždycky choval tajemně, když přišla řeč na RKZ.
A-34. Horčička byl Hankovým přítelem; byl svědkem na jeho svatbě, ale Hanka později jako svědka uvedl Dobrovského.
A-35. Později se prý Hanka a Horčička nestýkali.

 

B. Argumenty filologické.

B-1. RKZ nemají nic společného se známými českými literárními památkami z doby, do které se písmem a jazykem hlásí. (Gebauer 1889; Vojtěch a Flajšhans 1930; Otruba a Řepková 1969.)
B-2. Básně jsou psány nerýmovaným desetislabičným veršem; ten je běžný v jihoslovanských hrdinských zpěvech, ale v češtině je vzácný.
B-3. Ačkoli RK a RZ se písmem i jazykem hlásí do odlišných období, je mezi nimi mnoho podobností. (Vojtěch a Flajšhans 1930.)
B-4. RK i RZ obsahují stejná slova ve staročeštině jinak vzácná nebo neznámá (šírý, tuča, plzný, jarý.)
B-5. RK i RZ se dopouštějí podobných chyb: užívají imperfekta místo aoristu, koncovky -ie místo -í, nesprávného tvaru slovesa i podstatného jména, jmenného tvaru přídavného jména ap.
B-6. V RKZ je několik chyb, které jsou totožné s chybami, jichž se dopustil Hanka před nálezem RKZ.
B-7. Nesprávné tvary imperfekta se objevují až v XV. století, zřídka dříve.
B-8. Hanka znal správné tvary českého impertekta.
B-9. RK má prvky, které upomínají na nářečí moravská a slovenská.
B-10. Soudilo se, že tzv. proužky RK nemohou být zbytky skutečných staročeských slov; Rutarovi se podařilo text doplnit.
B-11. V RK je mnoho razur; na několika místech je mladší gramatický tvar vyškrabán a nahražen tvarem starším.
B-12. Pět veršů v básni Záboj se opakuje.
B-13. RK nemá tečku nad i; teprve v roce 1895 se zjistilo, že tečka byla zavedena až v XVI. století.
B-14. PV obsahuje podivné a neznámé slovo "stogesy".
B-15. V RK je slovo "bodrost" místo "bedrost"; je částečně vyškrabáno, ale nedokončeno; slovo je jihoslovanské.
B-16. Ani Hanka (1818) ani Jungmann (1822) zřejmě dobře nerozuměli textu RKZ; ve svém přepisu nadělali mnoho chyb. Hankův přepis místy nedává smysl a je ze všech nejhorší.
B-17. V RK je původní správný tvar "na vrchu" vyškrabán a nahražen nesprávným "na vršie". Pod nesprávným "krahujec zlobni" je starší "krahujce zlobného." Pod "čie řekne" starší "co řekne."
B-18. Evangelium Janovo má jazykové anomálie podobného druhu jako RKZ (dieši, tiežeši).
B-19. RKZ mají mnoho obdobného s Hájkovou kronikou.
B-20. Obdoby jsou pouze v detailech: Tataři napadli Evropu, protože Němci zabili a oloupili jejich princeznu - Řekové oblehli Tróju, protože Paris unesl Helenu.
B-21. Některé náměty se opakují v lidových písních všech slovanských národů: dívka se chce přeměnit na ptáčka, aby mohla zaletět za svým milým.
B-22. RK má archaismus iz místo z, známý ze staroslověnštiny.
B-23. Slovo "tlupa" v RK je v staročeštině neznámé, ale v ruštině je "tolpa."
B-24. V RK se nachází palillogie, jinak v české poesii neznámá, ale hojná v srbské.
B-25. V RK slova "bujarý, tuhý luk, kalená střela" jsou známa v ruštině, ale ne v češtině.
B-26. V RK jsou tři verše téhož jména: Čsmír (9 x), Čstmír a Čestmír. (Správně by snad mělo být Ctimír?)
B-27. RK a RZ mají podivnou obdobu vlastních jmen: v RZ Lutobor a Střezibor, v RK Lubor a Střebor. Vypouštění střední slabiky (obdobné anglickému Augustin - Austin) je v češtině neobvyklé.
B-28. Mnoho slov a frází v RK je známo v slovenčině, srbštině, chorvatštině a ruštině, ale ne v češtině (hoj, děva, jeseň, un, nevzmožno, krahuj, vterý, utr, sloveso holedbati se).
B-29. Na několika místech v RKZ stojí imperfektum místo aoristu, ale v imperfektu je staženo -ie do -í; obojí nasvědčuje tomu, že text není starší než pozdní XIV. století (převalíše, přikročíše, proměníše, svícezíše, vrátíše, zatemníše.) Naproti tomu Hanka použil "správného" impertekta ve svém vlastním textu Legendy o Sv. Prokopovi. Miklošič nachází podobné anomálie ve staroslověnštině. Kromě toho Seykora zjistil, že staročeské imperfektum často mělo význam perfekta.
B-30a. Na jiných místech stojí -ie místo -í. (křiedle, nočniem, břietne, niem, třie.)
B-30b. V RZ je -o místo -e, jako ve slovenčině nebo ruštině. (vtorej.)
B-31. V RZ je -e- místo -í-: smeril rozvaděna bratry. (Ovšem jde-li o sloveso "měřiti" a ne "smířiti", námitka padá.)
B-32. RK má nesprávnou 2. a 3. osobu jednotného čísla: -ie místo -í: uzřieš, mlčie, kuřie, hučie, kotie, lezie. Této chyby se dopustil Hanka v červenci roku 1817, několik týdnů před nálezem RK.
B-33. RK má koncovku -ia, která v češtině vymizela už ve XII. století, ale udržela se ve slovenčině (bez hnutia, máti božia).
B-34. RK má chybná zájmena: ve svojem, si, svojim, místo správného ve svém, sobě, svým; ale tvary vo svojom, svojim, jsou dodnes ve slovenčině.
B-35. Je spor o slova vojevod, vojevoda v RKZ místo českého vévoda: vévoda snad znamená titul vládce, zatím co vojevoda je titul vojenský. Kromě toho slovo wogwoda bylo nalezeno na zámku v Pardubicích.
B-36. V RK je zmatek v 3. osobě množného čísla: "vraziu na most," "sovy se nebojú." Koncovka -u je chybná, ale Hanka omylem přepisoval "neboja," což je také nesprávné.
B-37. Několik tvarů v RK upomíná na staroslověnčinu nebo ruštinu: sténanie místo stonanie; bedrosť místo bodrost; obvlečena místo oblečena; niadra místo ňadra; řvúcej místo řevúcej; séhodluhé místo sáhodlúhé.
B-38. RK má anomálie ve skloňování podstatných jmen: na vršie místo -chu; vrši místo vrchové; v rovečce místo -ku; ot vrcha místo -chu; v sadě místo -u; tyto tvary se však najdou i v jiných staročeských památkách a mohou nasvědčovat vlivu nářečí.
B-39. Nezvykle mnoho genitivů v RK končí na -a místo -u.
B-40. Šestý pád jednotného čísla v RK končí na -ce místo -ku: v borečce, pochladečce, na palúčce. Tato anomálie souhlasí s Dobrovského knihou z roku 1822.
B-41. Taktéž anomální koncovky v RK: rozezlených muž místo mužov nebo muží; na koniech místo -ích.
B-42. Různé básně RK mají poněkud odlišnou gramatiku; písař možná užíval různých starších předloh.
B-43. V RKZ má příliš mnoho přídavných jmen tzv. jmenný tvar: črn les, štít stříbrn.
B-44. Příliš mnoho příslovcí končí na -o místo -e: (radostivo, žalostivo, veselo, mútno); tvar připomíná slovenčinu nebo bulharštinu.
B-45. V RKZ i v EJ se vyskytuje koncovka -si nebo -ši v 2. os. jednotného čísla: mutiši, chceši, piyeši, dieši, tiežeši; snad též podivné slovo stogesy v PV.
B-46. Podobná koncovka -ši je však ve staré pannonské Legendě o Sv. Metodějovi, která v roce 1818 ještě nebyla známa (učiši, dobudeši, potiši atd.)
B-47. RK má nesprávné časování: mlčie místo mlčí, zve místo zove, vytrže místo vytrhne atd.
B-48. RK má nesprávné přítomné příčestí činné: pleniucím místo pleniecím, nosúce místo nosiece atd.
B-49. Podobné anomálie se však najdou i v památkách starých: v Legendě o Sv. Kateřině je vierzuczich.
B-50. RKZ má nesprávná příčestí trpná: rozvadema místo rozvazena nebo rozvadima; sražem místo sražen nebo sražim; ap. Ale Hanka tato místa přepsal správně česky, i když nepřesně podle originálu.
B-51. RKZ má v některých básních nesprávný nebo sporný tvar aoristu: viezech místo vázách ap. V jiných básních je aorist správný.
B-52. RK má některé tvary imperfekta, které jsou známy jenom z moravských rukopisů XIV. a XV. věku.
B-53. Různé básně RK mají různý styl: Čsmír je rozvláčný, Oldřich, Záboj a Jaroslav jsou stručné. Snad jsou dílem několika básníků.
B-54. Básně RKZ jsou "romantícké", ale není to romantismus Hankův.
B-55. RKZ, stejně jako staré české písně (Hospodine, pomiluj ny; Svatý Václave) nejsou rýmované. Rým se nachází v českých napodobeninách latinské poesie.
B-56. RK jeví srbský vliv: onamo. vodica, nožica, dušicu; také v užívání dativu místo slovesa míti: tobě srdce přeudatno.
B-57. Miličič zjistil, že Záboj je chorvatská "bugarščica." Tato básnická forma nebyla známa v době nálezu RK.
B-58. Báseň Záboj je nápadně podobná staré chorvatské básni "U ravnici grada Bara" od Dukjanina iz Bara: použití kavalerie; souboj obou vůdců; podobná vlastní jména: Luděk - Ljudevit, Slavoj - Vojislav; podobné verše Aj, bratřie, bozi ny vícestviem dařichu -jer ce ih bog svegomuci predati u ruke naše.
B-59. Latinský text této chorvatské básně je v Národním museu v Praze.
B-60. Básně RKZ jsou nesrovnatelně krásnější než cokoli známe z české poezie středověké.
B-61. Básně RKZ jsou nesrovnatelně krásnější než cokoli známe z české poezie ranného XIX. století.
B-62. Ani čeština středověká, ani čeština raného devatenáctého století nebyly na té výši, aby v nich mohly vzniknout básně tak krásné jako jsou básně RKZ. Čeština však byla na výši asi od roku 1500 až do třicetileté války. Potom upadá.
B-63. Před nálezem RKZ napsal Linda román Záře nad pohanstvem a Klicpera hru Blaník; obě mají společné prvky s RKZ.
B-64. Autor RKZ znal Homéra: Zábojova bitva má mnoho podobností s Achilleovou bitvou v řece; mnoho epitet v RKZ je totožno s epitety Homérovými (stříbropěnný, veleslavný, velebyster, lepotvorní, zlatostvúcí, zlatonosný, pravdodatný, pravdozvěsten, věkožizný.)

 

C. Argumenty paleografické.

C-1. Hrubý (1917) soudí, že RK, RZ, MPKV, PV, MV a EJ psal tentýž písař. Nachází též podobnost s písmem Hankovým.
C-2. EJ, MV a MPKV jsou psány "barvou" ve vodě rozpustnou.
C-3. PV má dvojí duktus. Bělohoubek (1887) zjistil tmavý na světlém, Ivanov et al. (1991) světlý na tmavém.
C-4. Původní text MPKV a RZ je psán gotickým písmem.
C-5. Původní text MPKV měl tři sloupce. První a třetí byly odstřiženy a zbývající písmena obtažena; na druhém sloupci je nový text.
C-6. Obhájci soudí, že "padělatel" by byl první a třetí sloupec odstřihnul; Ivanov soudí, že to právě byl padělatelův "krok navíc."
C-7. RZ má celkem tři texty: nejstarší je psán miniem, druhý měďnatým inkoustem, který stářím sezelenal, třetí jsou rumělkové dodatky. (Vojtěch a Flajšhans 1930; Ivanov et al. 1991.)
C-8. RZ je palimpsest; původní text Ivanovův tým identifikoval jakožto žalmy Davidovy; text byl přejat z Vulgaty.
C-9. Písař RKZ použil iniciálek původního textu. Některé změnil podle potřeby, ale ponechal původní místo. (Ivanov 1969, 1970; Ivanov et al., 1991.)
C-1O. Písař RKZ někde písmo roztáhnul, jinde stlačil, aby se mu text vešel tam, kde byly iniciálky.
C-11. Pergamen RK byl použit (snad na vazbu knihy) po napsání původního textu a před textem RK.
C-12. Toto použití způsobilo v pergamenu ohyby, někde dvojité.
C-13. Jen málo písmen RK je přestřiženo tam, kde zůstaly tzv. proužky.
C-14. Tyto "proužky" byly ustřiženy tam, kde už v pergamenu byl ohyb.
C-15. Na počátku RK jsou iniciálky časté, ale jejich frekvence postupně klesá. Ivanov soudí, že se ke konci už písařovi nechtělo iniciálky malovat.
C-16. Některých původních iniciálek písař RK nepoužil.
C-17. Ivanov má podezření, že pergamenu z Dekretu Gracianova a Astronomického rukopisu, jejichž zbytky doprovázely RK, bylo použito na text RK.
C-18. V těch pěti verších v básni Záboj, které se opakují, je poprvé velké H červené, podruhé hnědé.
C-19. RZ je psán in continuo, ale počáteční písmena jsou obtažena červeně.
C-20. Codex Zikmunda Písaře má vertikální červené čárky místo interpunkce.
C-21. Zelený inkoust RZ vniknul do prasklin zbytku původního miniového textu.
C-22. Ivanov se domnívá, že "falsátor" přidal do RZ jeden verš, aby mu text vyšel k iniciálce.
C-23. Já mám pochyby o C-22, jelikož písař mohl iniciálky použít pro slovo Štaglav.
C-24. Ivanov soudí, že Hanka ponechal místo s tzv. kryptogramem, protože musil: byl to konec verše a konec věty. Ale RZ nikde jinde nerespektuje vztah mezi veršem, linkou, slovem a větou.
C-25. Pravopis RZ je primitivní a nedůsledný: např. uladica i uladika. Pravopis RK je také nedůsledný, ale mnohem složitější než RZ.
C-26. Písmeno s v RKZ upomíná na cyrilici; odpůrci poukazují na to, že Hanka cyrilici znal.
C-27. Písařské zkratky v RKZ jsou jiné než jakých většinou užívali středověcí písaři: p~ = pra, p = pro, p = pri nebo pre místo per. Hanka se dopustil těchto chyb před nálezem RK.
C-28. RK má specielní spřežku -rs- pro české -ř-, jenom jednou běžně užívané -rz-.
C-29. Písmo RZ se vsáklo a rozplynulo do pergamenu, což vyžaduje dlouhou dobu a nedá se urychlit.
C-30. Jednotlivá písmena RZ se hlásí do různých století, od X. do XIV.
C-31. Písař RZ nebyl mnich, ale laik; nadělal chyby. Snad napodobil nějaký vzor, ale nevěděl, co dělá.
C-32. Brandl (1878) soudí, že básník a písař RK nebyla tatáž osoba.
C-33. Friedrich soudí, že písař RK nebyl na druh písma zvyklý; často mění styl; zdá se že byl zvyklý psát cyrilicí. -ai- upomíná na -ia- v cyrilici. Totéž soudí Hrubý (1917).
C-34. Písmena -b- a -p- jsou nepravidelná. -p- má krátkou nožku.
C-35. Písař RK zkracoval koncovky -ého a -ému nadepsaným písmenem -o a -u. To se nachází až v XV. století.
C-36. Na ustřižených okrajích neúplných stránek RK se inkoust roztek1; písař tedy psal text RK na pergamen v tom místě poškozený. (Ivanov et al. 1991).
C-37. Zlacení iniciálek RK je provedeno diletantsky; stejně je provedeno zlacení iniciálky na zbytku pergamenu, který byl nalezen současně s RK. Zdá se, že se někdo na něm učil zlatit.
C-38. Iniciálka N v RK je omalována berlínskou modří, která byla ve středověku neznámá. Ale zdá se, že jak berlínská modř, tak zlacení jsou dodatečná. Hennigova kopie RK nemá iniciálku N modrou.

 

D. Argumenty historické.

D-1. Verš "trut pohubi saň lutu" v RZ se vztahuje na pověst z XIII. století (Mareš 1931).
D-2. V Kroměříži kolem roku 1370 existovala písařská škola olomouckého biskupa Jana ze Středy; s ní jsou spojena jména několika dobrých básníků: Ješko a Filip z Pěnčic, Řehoř z Uherského Brodu. Tam mohly RKZ vzniknout. (Ivanov 1969, 1970).
D-3. Radovan ot. kamena mosta z RZ je osoba dodatečně historicky doložená.
D-4. RZ popisuje tajné hlasování, které bylo neznámou věcí v XVIII. a v ranném XIX. století; básník musil vědět o athénské demokracii. O té by věděl renesanční vzdělanec.
D-5. Podle RZ Libuše si nevybrala manžela, ale pověřila radu vladyků, aby si zvolili vladaře. V tom se liší RZ od Kosmy.
D-6. Tatarská princezna v RK je nazývána Kublajevna; Kublaj Chan nastoupil roku 1256, kdežto bitva u Olomouce byla roku 1241.
D-7. Moravská tradice zná bitvu u Olomouce a Jaroslava ze Šternberka. (Mareš 1931).
D-8. Podle RK Tataři obléhali Hostajnov; moravská tradice mluví o obléhání vrchu Hostýna; tento Hostýn není blízko Olomouce.
D-9. Podle Crugera, Tataři odtáhli od Hostýna k Olomouci; báseň Jaroslav v RK možná mluví o dvou bitvách, jedné pod Hostýnem a druhé u Olomouce. (Mareš 1931).
D-10. Kronikář Heinrich von Heimburg z konce XIII. století píše, že Tataři zpustošili Moravu a nikdo jim nebránil; ale Dalimil i Pulkava tvrdí, že tatarský princ padl u Olomouce; Pulkava praví, že ho zabil pán ze Šternberka.
D-11. Tataři (Mongolové) vpadli roku 1241 a Kumáni 1253; je zmatek v tom, co se stalo za kterého vpádu.
D-12. Jaroslavovo vojsko byli Češi, ne Moravani; to souhlasí s Hájkovou kronikou, Pamětí přibyslavskou a Lambem (1927).
D-13. Goll soudí, že déšť v RK, který žíznícím Moravanům přinesl vodu, není dostatečným "zázrakem".
D-14. Popis porady kmetů a vladyků v RZ souhlasí s popisem tzv. potazu podle Viktorina Kornela ze Všehrd. (Mareš 1931).
D-15. Místní jméno Hrubá skála je doloženo až ze XVIl. století (Pekař 1890/91); ale "hrubá skála" v RK je asi jenom popis nějakého bezejmenného skaliska.
D-16. V básni Skřivánek v RK prostá dívka chce psát; gramotnost prostého lidu se rozšířila až v době husitské.
D-17. Pohřební obřady v RK jsou různé: ve Ctimírovi je to pohřeb žehem, jako u pohanských Čechů; v Zábojovi, Jelenovi a Opuštěné je to pohřbívání, jako u jižních Slovanů a křesťanských Čechů.
D-18. Slovo tábor v RK asi není biblický Tábor, ale mongolský thabôr, chánova kavalerie (Mareš 1931); Hanka ten výraz neznal.
D-19. Způsob obléhání Kruvojova hradu v RK není doložen v českém válečnictví, ale odpovídá chorvatské taktice použité v Praze a v Soluni.
D-20. Češi neměli dosti koní na pronásledování, jak je popisuje RK v básni Záboj; ale Chorvati měli v X. století kavalerii o 10.000 koních.
D-21. Pohanské obětování jalovice v básni Záboj v RK je nesprávné: Češi by byli obětovali oslici. (Obětování jalovice je také v Homérovi.)
D-22. Pohanští bohové v RKZ jsou anonymní, stejně jako v Kosmovi a Dalimilovi.
D-23. Selský lid ozbrojený cepem v básni Beneš upomíná na husitské válečnictví.
D-24. V zámku Hrubá Skála je starý nástěnný obraz bitvy se Sasy, který přesně souhlasí s básní Beneš v RK.
D-25. V zámku Zelená Hora, kde byl nalezen RZ, je nástěnný obraz bitvy s Tatary, který přesně souhlasí s popisem v RK.
D-26. V zámku v Častolovicích je obraz tatarského tábora, který souhlasí s popisem v RK. Častolovice patřily Šternberkům.
D-27. Zelená Hora dlouho patřila Šternberkůrn.
D-28. Jaroslav ze Šternberka, vítěz nad Tatary, byl uctíván rodem Šternberků po staletí.
D-29. Dějepisec Paprocký uvádí Beneše ze Šternberka z roku 1194; Palacký (1825) pochybuje, že ten rod už tenkrát užíval jména Šternberk, ale pro příbuzenství Šternberků a pánů z Benešova nachází několik věrohodných pramenů.
D-30. Smil Holický ze Šternberka byl nadšeným husitou; roku 1420 uspořádal na Konopišti schůzi předních kněží pražských i táborských.
D-31. Jeho dcera, Kunhuta, byla první ženou krále Jiřího z Poděbrad.
D-32. Zdeněk ze Šternberka (+ 1476) byl dlouho přítelem Jiřího z Poděbrad; byl to vynikající diplomat; rozešel se s Jiřím, když se Jiří dal zvolit českým králem.
D-33. Ladislav ze Šternberka vynikal vědomostmi; chránil a podporoval vědy a umění; Palacký o něm píše (str. 307): "Den Beweis seiner Kunstliebe liefern unter andern, die prächtigen mit merkwürdigen Gemälden auf Pergament gezeichneten Handschriften in der k. k. Umbrasser samlung (vom Jahre 1499 und 1500), in der Prager öffentlichen Bibliothek (vom Jahre 1516), in der gräflich Waldsteinschen Bibliothek zu Dux (vom Jahre 1505) und bei dem Grafen Eugen Czernin, sammtlich für unsern Ladislaw von seinen eigenen Mahlern (worunter sich bloss ein Jakob von Ollmütz genannt hat) verfertigt. Překlad citátu Palackého: (Důkaz jeho lásky k umění poskytují, mimo jiné, nádherné pergamenové rukopisy s pozoruhodnými malbami v c. k. Umbrasovské sbírce (z let 1499 až 1500), v Pražské veřejné knihovně (z roku 1516), v hraběcí Waldsteinské knihovně v Duxu (z roku 1505) a u hraběte Eugena Czemina, vesměs zhotovené pro našeho Ladislava jeho vlastními malíři (mezi nimiž se zmiňuje jenom jakýsi Jakob z Olomouce.))
D-34. Ludmila z Říčan (+ 1672), žena Františka Matyáše ze Šternberka, který padnul, když Švédové obléhali pražskou Malou Stranu r. 1648, byla neobyčejnou ženou: podporovala vědy a vynikala svou vybroušenou latinskou korespondencí. Založila Svatováclavskou nadaci, která podle Palackého (1825, str. 313) "...der damahls ganz gesunkenen czechischen Nationalliteratur auszuhelfen bemüht war."
D 35. Václav Vojtěch, syn Františka a Ludmily (zemřel bezdětný r. 1708) podporoval různé druhy umění. Vydržoval ve svém domě dvě rodiny umělců, (Marchetti a Godyn) a zaměstnával mnoho malířů, stavitelů a architektů, jak domácích, tak zahraničních.

 

E. Argumenty archeologické.

E-1. Báseň Oldřich v RK mluví o jižní bráně pražského hradu; tato brána byla neznáma v XIX. století a odpůrci tohoto bodu používali proti starobylosti RK. Ale r. 1930 základy této brány objevil Ing. Fiala při opravách hradu. (K. Urban 1993). Bránu dodatečně doložil Ivanov z ilustrace v Schedelově kronice.
E-2. Ing. K. Urban (1993) zjistil na základě popisu pražského hradu v katalogu výstavy "Pražský hrad ve středověku" z r. 1946, že hrad byl rozdělen na tři části, a jenom jižní brána poskytovala Oldřichovi rychlý vpád do střední části, kde byla polská posádka. Události líčené v RK objasňují situaci spletenou pozdějšími historiky a kronikáři.

 

F. Argumenty přírodovědecké.

F-1. Geologický průzkum z r. 1962 objevil staré rameno Vltavy, které teklo blízko pražského hradu, v místech dnešního Malostranského náměstí. (K. Urban 1993).
F-2. Bělohoubkovy chemické zkoušky (1887) ukázaly, že pergamen i inkoust jsou staré a jsou už ve vzájemném styku po dlouhou dobu.
F-3. Vzorky pořízené Gebauerem a Masarykem se nechovaly jako staré rukopisy v roce 1889; RKZ ano.
F-4. Tytéž vzorky se chovaly jako staré rukopisy v roce 1968. (Ivanov et al. 199l).
F-5. Iniciálka N v RK obsahuje berlínskou modř poprvé popsanou až kolem roku 1700.
F-6. Zlacení překrývá berlínskou modř. (Ivanov et al. 1991).
F-7. Pod berlínskou modří je barva červená. (Bělohoubek 1887).
F-8. Zelená barva volut RK překrývá zlacení. (Ivanov et al. 1991).
F-9. Zelená barva RZ je v podstatě měděnka: ta je nerozpustná ve vodě. Tvoří se z modré skalice působením kysličníku uhličitého v ovzduší; reakce vyžaduje dlouhou dobu. (Mareš 1931).
F-10. Rumělka vytvořila ve hmotě pergamenu krystaly; jejich růst vyžaduje dlouhou dobu. (Vojtěch a Flajšhans 1930).
F-11. Vojtěchovy fotografie ukazují, že se RKZ po všech stránkách chovají opticky jako dokumenty staré, na rozdíl od dokumentů nedávného původu. (Vojtěch a Flajšhans 1930).

 

Porada s doktorem Kupfermannem

"Horší zmatek už v tom nadělat nedokázali, Daneš?"

- Kupfermanne, ten zmatek jsem nenadělal já. Ten tam zkrátka je. On tam musí mít domovské právo, a teď je na nás, abychom ho odtamtud vyhnali. Ale snadné to nebude. Tohle není nějaká matematická fyzika. Tady nemáte žádnou rovnici kontinuity, zachování energie, absolutní konstanty, tady jste v mnoharozměrném prostoru, neeuklidovském, nespojitém, plném singularit. Navíc v tom prostoru nejsou přesně omezené body, ale takové rozplizlé obláčky. Trochu jako Heinsenbergova neurčitost, ale schází v ní ta Planckova konstanta. Zkrátkaje to to, čemu tady říkáme "mess". Myslím, že čeština pro ten pojem postrádá ten správný výraz.

"Tak na to půjdeme systematicky. Tak RKZ existují, a my to nemusíme ani předpokládat, ani napřed dokázat. To je zkrátka pozorovaný fakt. V tom už máme velkou výhodu. A jelikož je málo pravděpodobné, že by se byly vylíhly samy, tak snad lze předpokládat, že je někdo napsal, ne?"

- Pokud je mi známo, shodují se v tomto bodu všechny dosavadní veličiny, bez ohledu na rukopisné vyznání.

"To je dobře. Teď jde o to, kdo: pán, dáma, mladá, stará?"

- Myslím, že ty hrdinské básně napsal muž. Ale některá ta lyrika musí pocházet od děvčete, i když ji třeba nakonec muž napsal na ten pergamen. Dovedete si představit, že by chlap napsal tu Kytici, Růži, Opuštěnou nebo Skřivánka?

"Možná, že ani tu Žežuličku by nesvedl. Jahody a Jelena snad ano. Tak dobře, tak máme přinejmenším dva autory. Ale jakmile jejich víc než jeden, tak už to znamená, že to někdo dával dohromady, čili že to někdo z něčeho opisoval. Třeba zapsal to, co slyšel, třeba to, co četl. Tím bychom vysvětlili argument B-21, B-42, B-53, C-25, C-31 a C-32."

- To zní rozumně. Ale znamená to, že jsme na tom hůř, než jsme byli. Hledali jsme jednoho, teď budeme hledat dva nebo víc.

"Tak si to zkusíme trochu omezit časově."

- Tam už narazíme. V tom spočívá spor mezi odpůrci a obránci.

"Ale poslouchaj, Daneš, když tak na to koukám, tak vidím, že si ty poznatky nikde neodporují."

- Nevím, jak to myslíte. Argumenty odpůrců ukazují, že RKZ dobře nemohly vzniknout v tom desátém až čtrnáctém století. Argumenty obhájců nasvědčují tomu, že RKZ nemohly dobře vzniknout ve století devatenáctém.

"No a?"

- Co tím chcete říct, tím "no a?"

"Copak jiné století není? Copak nemaj mezi těmi limity pět století k disposici?"

- Inu, máme, Kupfermanne, máme. A jak dobře víte, tam je právě to zlaté období české řeči a literatury. Rozběh to má už v době Husově, potom tam máte Všehrda, Chelčického, a už to jde vzhůru: Jan Blahoslav, Biblí kralická, tam máte taky toho Hájka s jehož Kronikou mají RKZ mnoho společného. A jde to až ke Komenskému. Pak přichází ten strašný pád.

"Tak proč nepátraj po tom básníkovi tam, kde je nejpravděpodobnější?"

- To nejde, doktore. To by nás jak filologové, tak paleografové vyhnali. Jazyk a písmo se hlásí do období mnohem staršího.

"No a? Poslouchaj, Daneš, tak si vzpomínám, že když se tomu jejich kamarádovi, co učil latinu, narodil vnuk, tak oni místo gratulace napsali tomu kloučkovi takové latinské uvítání. Nepamatuji se na tu celou báseň, ale ten poslední hexametr zněl "Immortales Dii felicem dent tibi sortem. (Nechť ti nesmrtelní bohové dají šťastný osud.)"

- Máte výtečnou paměť, Kupfermanne.

"Tak vědí, že ten jejich výtvor je podvrh?"

- Jak to?

"Oni to napsali písmem, které se datuje až z dvanáctého století. Ale oni to napsali jazykem a veršem, který byl v módě u Catulla, Lucretia, Ovidia, Vergilia, zkrátka oni se řízli o tisíc let, Daneš! Kromě toho oni tam mají ty pohanské nesrmrtelné bohy! Dvanácté století a pohanství! To je hotový nesmysl! Na antické pohanství se opozdili o devět století a na renesanční si o dvě století přivstali! A to je ten jejich "krok navíc", a ten jich prozradil. Tak to oni jsou mi pěknej ptáček!"

- Háček je v tom, doktůrku, že já to nevydávám za starou památku.

"A co když ten autor RKZ to taky nedělal? To udělali ti, kdo to našli. A až oni umřou, a někdo to jejich blahopřání najde, a bude se domnívat, že to napsal sám velký Ovidius..."

- To bude ale osel!

"Tak viděj! A tohle se zrovna tak dobře mohlo stát s RKZ. A mám-li pravdu, tak padá celá hromada těch jejich argumentů."

- Kupfermanne, když na to koukám, tak musím uznat, že na tom něco může být. Kdyby RKZ byly vznikly někdy po roce 1500, tak by padly argumenty A-14, B-l, B-3, B-5, B-7, B-8, B-1O, B-13, B-16, B-19, B-20, B-27, B-29, B-60, B-61, B-62, C-1, C-21, C-27, C-29, C-30, C-33, C-34, C-35, D-l, D-4, D-14, D-16, D-23, F-2, F-3, F-4, F-9, F-1O a F-11.

"Takže zabili pětatřicet much jednou ranou."

- To je skoro jako v severní Kanadě. Tam to byli komáři. Tam si člověk jenom otře rukou obličej a už má na něm celé tucty komářích nebožtíků.

"V Michiganu a v Minnesotě to nebylo o mnoho lepší. Jenom ti komáři jsou trochu menší, než ti jejich arktičtí bratranci."

- V tropech to taky není žádný med. Navíc si tam můžete dopřát malarii, a když máte štěstí, i jiné, méně časté, zato vražednější neduhy. - Ale abychom se vrátili k RKZ: Proč by někdo po roce 1500 psal verše ve staročeštině a navíc starým písmem?

"A proč oni napodobujou toho Horatia, nebo kdo to má být?"

- Já tím chci potěšit adresáta nebo oslavit někoho v jeho rodině.

"A proč by to nemohl dělat někdo v šestnáctém století? Vždyť to je způsob oslavy, který najdou u Horatia (Maecenas atavis edite regibus - Mecenáši, potomku dávných králů), u Homéra se původ hrdinů odvozuje od bohů a bohyň, no, a Češi se dostali na scénu o nějaké to tisíciletí později, tak se ten jejich původ musí spokojit se středověkem. Je mi líto, Daneš, jejich předkové si měli přivstat. Kouknou se na nás, na Židy: my to bereme od počátku světa!"

- Víte, Kupfermanne, vy byste vlastně mohl mít pravdu. Co když ty básně byly míněny jako oslava předků některého českého renesančního šlechtice?

"O těch hrdinských bájích by to mohlo být pravda. S tou lyrikou by to nešlo."

- Ano, ale můžeme to brát popořadě. Ty hrdinské básně se nějak koncentrují na rod Šternberků a rody s nimi příbuzné.

"To by nám možná odstranilo argument A-9. Ale určitě by to souhlasilo s D-7, D-1O, D-12, D-24, D-25, D-26, D-27, D-28, D-29, D-33, D-34 a D-35."

- Poslyšte, Kupfermanne, tady by se nám báječně hodil ten Ladislav ze Šternberka! Humanista, vzdělanec, milovník umění, sběratel pergamenů, rané šestnácté století: co chcete víc?

"Núú, zdá se, že by pro něj ty RKZ mohly být šity na míru; ale nesmíme se unáhlit."

- Ano. V RKZ je mnoho argumentů, které ukazují na jihoslovanský vliv. Co mají Šternberkové společného se Srby, Chorvaty, Slovinci, Bulhary, nebo třeba i s Rusy? Několik jazykových anomálií upomíná na ruštinu. Ovšem, do té ruštiny přišlo mnoho jazykových prvků ze staroslověnštiny.

"A kdo jim zaručil, že ten básník, nebo písař, nebo oba dva, nebyli Slováci, nebo odněkud z Balkánu?"

- Ale proč by potom psali česky?

"A nepíšou oni, Daneš, anglicky? A když žili v Německu, nepsali německy? A když psali to svoje poděkování těm svým přátelům, co jich hostili v Athénách, nenapsali jim to klasickou řečtinou?"

- Vidíte, doktore, to máte pravdu. A v té řečtině jsem udělal několik chyb, jak jsem dodatečně zjistil. Pamatuji se, že jsem tam původně měl sloveso ago (vedu) a změnil jsem to na hegeomai (vévodím), ale nechal jsem tam ten čtvrtý pád.

"Úúú, to se jim nemělo stát, Daneš. Vždyť to maj jako v češtině: vedu někoHO, ale vévodím někoMU. A oni tam napsali vévodím někoho! Vždyť to ty Řeky muselo tahat za uši!"

- Možná, že proto mi neodpověděli.

"Já bych jim asi taky neodpověděl. Ale kouknou se: co když ten cizinec taky nadělal chyby? A některé dodatečně odhalil, tak to vyškrabal a opravil? A na něco nepřišel, tak na to přišel Gebauer? Třeba ten aorist a imperfektum: asi jako kdyby dnes někdo napsal "Já vám budu říct" místo "já vám řeknu." Tak mluvil můj dědeček, ten co přišel z Haliče do Humpolce."

- Poslyšte, Kupfermanne, tím bychom se zbavili argumentů B-2, B-4, B-11, B-15, B-17, B-22, B-23, B-24, B-25, B-28, B-29, B-30a, B-30b, B-31, B-33, B-34, B-37, B-38, B-39, B-40, B-41, B-43, B-44, B-45, B-46, B-47, B-48, B-49, B-50, B-51, B-54, B-55, B-56, B-57, B-58, C-1, C-1O, C-26, C-31, C-33, D-19, D-20 a D-21.

"Byl-li to cizinec, pak mu asi dělalo potíže české -ř-; tím bychom se zbavili námitky C-28."

- A cizinci by možná také dělalo potíže jméno Čsmír, což by rozřešilo argument B-26. A žil-li ten cizinec na Moravě, třeba si tam osvojil některé prvky moravského nářečí. Tím by nám odpadnul argument B-9, B-52, D-7, D-8 a D-9. Ale proč by cizinec přišel na Moravu a do Čech a tam psal oslavné básně pánům ze Šternberka?

"A proč přišli oni do Ameriky, Daneš?"

- Já jsem tam utekl před komunisty.

"A proč by ten náš básník neutekl třeba před Turky? Podívaj se: v polovině patnáctého století Turci vyhrávají dvě rozhodné bitvy: 1448 vyhrávají druhou bitvu na Kosově poli a 1453 dobývají Cařihrad. To znamená, že mají Balkán v ruce. Tak se vžijou do situace rodičů toho našeho básníka: Turci jim vypálili nebo co nejdříve vypálí dvorec, uříznou nos a uši, znásilní ženu a toho jejich chlapce vyřežou a prodají nějakému pašovi, aby mu hlídal harém. Co oni udělaj? Utečou, že ano? A kam? V Čechách vládne Jiří Poděbradský, husita, který se nebojí nikoho a snaží se organizovat jakousi obdobu NATO, aby se turecký postup zastavil. Nebudou se snažit dostat se do jeho království?

- Asi máte pravdu, Kupfermanne. Před Turky se prý utíkalo tak,jako za vás před Němci a za nás i před Němci i před Rusy. To už jste nezažil, tou dobou už jste byl tady, ve Státech.

"No, a ten jejich syn pak vyrůstá tak, jako vyrůstaly jejich děti v Pennsylvanii. Doma ho rodiče učí staré srbské nebo jaké hrdinské písně, tak jako oni svým dětem četli o Libuši, Horymírovi, Dívčí válce nebo Lucké válce. Zatím oni hledali nějaké zaměstnání přiměřené jejich schopnostem a vzdělání, a totéž asi dělal otec toho našeho básníka. Oni se napřed uchytili u petrolejářů a potom přešli na "space program" a na universitu, že ano? Jenže v patnáctém století, jak vědí, ani petrolejářský průmysl ani lety do vesmíru za mnoho nestály, tak se asi ten náš Jihoslovan snažil uchytit se u nějakého šlechtice."

- Zní to dost přesvědčivě, to musím uznat. Divím se, že na takovou možnost dříve nikdo nepomyslil.

"A kolik těch rukopisných válečníků mělo tu čest, aby jim hrozil kriminál nebo šibenice, jako mně a jim?"

- Vidíte, takže i ta naše mizerie nakonec přinesla něco dobrého.

"A poslouchaj, Daneš, oni měli to štěstí, že se jich i jejich ženy ujal nějaký americký manželský pár, že ano?"

- Ano, doktore. To byli neuvěřitelní lidé. Lyle a Doris Slaybaugh. Představte si, že mne nabrali na silnici blízko Heidelbergu, kdyžjsem tam stopoval auta, abych se dostal do Karlsruhe, kde mne čekala žena. Byljsem špinavý, neoholený, měl jsem hlad, žízeň a trochu úpal, zkrátka, doktore, byl jsem vagabund.

"Ano, ale oni těm Američanům nějak pomohli, ne?"

- Trochu. Ano. Oni neuměli německy, nemohli se domluvit a nemohli sehnat benzin. Tak jsem jim dělal tlumočníka. A potom jsemj e požádal, aby mne svezli. A než jsme dojeli do Karlsruhe, nabídli mi, že se za ženu i za mne zaručí a dopomohou nám do Států.

"A když oni tam k těm Slaybaughovům přišli, tak jim pěkně poděkovali, ne? Nenapsali náhodou těm jejich dobrodincům nějakou báseň?"

- Jak to víte, Kupfermanne?

"Protože oni tomu panu Slaybaughovi dali námořní kompas pro ten člun, který on si tou dobou stavěl. A oni mu tu báseň chtěli napsat námořnickou hantýrkou, a nebyli si jistej, tak to dali zkontrolovat tomu Jackovi, jak se jmenoval?"

- Landau. Jack Landau. Matematik, dřív sloužil u amerického loďstva.

"No, viděj, a když oni k tomu Jackovi přišli, tak já jsem tam seděl a pomáhal mu s nějakým problémem v gravitaci a tu jejich báseň jsem četl. Nebylo to špatné. - Tak se podívaj, Daneš: Ten náš přistěhovalec mohl najít takového dobrodince mezi těmi Šternberky, a z vděčnosti jim mohl napsat básně, které oslavovaly jeho předky."

- Tedy, Kupfermanne, proti tomu nemohu najít žádnou námitku. Jak to, že jste tak chytrý?

"To my, Židi, jsme takový moudrý národ."

- To jste, Kupfermanne, a já vám to neberu. Ale musíte uznat, že Češi jsou mimořádně inteligentní a vzdělaní. Koukejte jenom na tu Karlovu universitu! Nejstarší v Evropě severně od Alp! A taky jsou národ civilizovaný. Považte, že se dostali z habsburské monarchie, z hitlerovského šílenství, z komunistické apokalypsy a nakonec i z toho rozdělení státu bez krveprolití, bez občanské války. Který jiný národ to dokázal?

"Inu, tak docela holubiččí ten proces nebyl: několik sudetských Němců prý dostalo pěkných pár facek."

- To je jisté. Ale to byly akce jednotlivců. Ostatně, my oba jsme tou dobou taky nebyli vzorem křesťanské lásky. Ale srovnejte tu českou noblesu s norimberskými zákony nebo třídním bojem! Jako národ a stát jednali Češi tak, že se od nich může učit každý, snad s výjimkou Skandinávců. Ti už se delší dobu taky chovají slušně. Ovšem, ještě by nám měli vrátit všechny ty kulturní poklady, které u nás naloupili za třicetileté války. Sám jsem něco viděl v Uppsale, a jsou tam prý toho bedny, které ještě nikdo neotevřel. Řekl mi to kustod jejich knihovny.

"To snad ani není možné! A víte, máme-li pravdu s datem vzniku RKZ, pak jsme měli velké štěstí, že to ti Švédové taky neukradli."

- Kupfermanne, Kupfermanne, mne teď zrovna něco napadlo!

"Ale, ale, to snad ani není možno!"

- Kupfermanne, tohle není legrace. Podívejte: Kovář našel RZ v "hausarchivu" na Zelené Hoře. Tajil to, ale věděli o tom Boubel, Horčička, Krolmus. Proč by se jim byl Kovář svěřoval? Dokonce Horčička znal větu, která v Kovářově dopisu není. Tentýž Horčička renovoval Coloredovu galerii na Zelené Hoře. Na téže Zelené Hoře je tou dobou kaplan Sláma, který se zajímá o historii Jaroslava, vítěze nad Tatary. Ten Jaroslav se objevuje v RK. Zelená Hora patřila Šternberkům. Co když RK také pochází ze Zelené Hory, ten Horčička jej tam našel a "osvobodil", a potom s Hankou inscenovali nález ve Dvoře Králové? Třeba ti Šternberkové schovali své pergameny, aby jim je Švédové neukradli, a potom se na pergameny zapomnělo, až je našel buď Horčička, Sláma nebo Kovář?

"To zní nějak divoce, Daneš. Nenechaj se unést svou fantazií!"

- Doktore, vžijte se do situace: jste romantik, vlastenec, povoláním malíř a restaurátor; máte zálibu ve starožitnostech; pracujete na galerii na Zelené Hoře; dozvíte se, že tam mají nějakou zadní místnost, ve které chovají zámecký "hausarchiv"; dostanete se tam, prohlížíte to a najednou zjistíte, že je to stará česká poesie. Přitom víte, že pan hrabě to vaše vlastenčení miluje asi tak, jako my jsme milovali Hitlerjugend. Víte, že by to raději spálil, než aby to dal k disposici českým nacionalistům. Co uděláte, Kupfermanne?

"Nikomu to neříkaj, Daneš, ale já bych mu to v tom případě ukrad."

- Já to na vás nepovím, když mi slíbíte, že na mne nepovíte, že bych to ukradl taky. Zkrátka, uzavřeme bratrstvo potenciálních zlodějů, ale slíbíme si, že o tom nikdy nikde nikomu nic neřekneme.

"Jsem pro. Ale teď, když jsme to tam panu hraběti vybílili, co s tím?"

- To je právě ono! Ukradli jsme to ne proto, abychom se obohatili, ale abychom zachránili jedinečnou kulturní památku. Když to budeme mít doma v šuplíku, nikomu to neprospěje. Musí se to dostat na veřejnost.

"A jakmile to někde uveřejníme, tak se nás hned budou ptát, odkud to máme. A my si vymyslíme, že to třeba měla naše teta, co loni umřela, a dozví se o tom pan hrabě, a řekne si: čerta starého, teta; to je ten Horčička, co u mne pracoval, a já si matně vzpomínám, že jsem něco takového měl v hausarchivu."

- A budete mít po restaurátorské kariéře. A po malířské asi také. Vždyť kdo jiný je vaším zákazníkem, než šlechta a církev. A ti se všichni navzájem znají. Mezi sebou třeba mají sváry, ale když se jedná o plebejce, pak drží dohromady.

"Mein Gott, Daneš, co s tím uděláme?"

- Já mám nápad, Kupfermanne, ale pamatujte: nikdy nikde nikomu nic! Já mám několik kamarádů, kteří jsou stoprocentně na naší straně. Já to narafičím tak, aby oni to jakoby objevili. Někde dost daleko od Zelené Hory. A někomu jinému to můžeme nenápadně podstrčit, on bude mít hroznou radost, že to našel on. My sice přijdeme o slávu, ale co nám na tom záleží? My jsme přece ta zlodějská šlechta!

"Daneš, oni jsou mazanej! Dokud tu není museum, musí se to najít buď ve staré knize, nebo v kostelní věži. Později už se to nachází ve sbírkách musea."

- Tomu Zimmermannovi to mohl Hanka podstrčit. Zimmermann asi nebyl dost spolehlivý a byl by to vybreptal.

"Hm? - Núú, kdyby to tak bylo, jak si to oni představujou, tak by se nám to postaralo o argumenty A-1, A-2, A-3, A-11, A-12, A-24 a A-25."

- Podívejte, Kupfermanne: jestliže to ten Horčička skutečně tomu hraběti Coloredovi pobral, tak to asi měl nějaký čas doma. V té době mezi tou krádeží a tím fingovaným nálezem se s textem rukopisu mohli seznámit Hanka, Jungmann, Klicpera, Linda a jiní. Tím by se vysvětlily podobnosti mezi RKZ a Lindovou Září i Klicperovým Blaníkem. Odpadly by tím argumenty A-4, A-7, A-8, A-22, A-29, A-30, A-31, B-6 a B-32. A jestliže ten Horčička tam taky osvobodil toho Zikmunda písaře z Domažlic, tak nám to objasní argument A-10, C-19 a C-20. Já nevím, jak starý je ten exemplář, který Horčička vlastnil a později věnoval Museu: ale je-li starý, pak mohl docela dobře patřit tomu Smilovi Holickému ze Šternberka, nebo té jeho dceři, která se provdala za Jiřího z Poděbrad. To byli Iidé, u kterých by se takový Husův spis očekával. I ten Zdeněk, který se později s Jiřím rozešel, byl zpočátku jeho stoupencem, a byl to člověk vysoce vzdělaný. Kromě toho ta Dcerka není něco, co by katolické církvi vadilo. Takže tím bychom se postarali o argumenty D-30, D-31 a D-32. To se nám to nějak hezky čistí, co říkáte, doktore?

"Nesmíme se unáhlit. Ještě mnoho bodů zbývá."

- Horčička byl dobrým přítelem Hankovým, ale později se prý spolu přestali stýkat. A Horčička se prý vždycky tvářil tajemně, když se debata stočila na RKZ.

"A jak by se tvářili oni, Daneš, kdyby panu hraběti vykradli kvelb a teď slyšeli, jak si o věci lidi povídají? To se ví, my jsme taky kradli. Když jsem si vzal u Ostravy dovolenou, tak jsem celou cestu přes Moravu, Rakousko, Maďarsko až do Srbska nejedl nic jiného, než co jsem nakradl. Obyčejně jsem to vybral prasatům z koryta. Taky jsem někomu ukrad kabát a deku. Bez nich bych byl zmrznul. Ale tohle bylo jiné kradení."

- Ano, chápu to. Kdyby se to prozradilo, musili bychom všichni utéct do Ameriky.

"A vidíte, to jsme nakonec udělali, a ani jsme žádný hausarchiv nevykradli! Snad by to šlo udělat dodatečně?"

- Kupfermanne, vraťme se k věci. Jestliže to ten Horčička udělal, pak jistě chtěl on i jeho spoluviníci co nejlépe zakrýt stopu. To by vysvětlilo body A-15, A-16, A-18, A-26, A-33, A-34 a A-35. Je sice pravda, že v době Hankova soudního procesu už Horčička nežil. Ale Hanka se mohl obávat, že kdyby se celá věc prozradila, mohli by Coloredové žádat, aby jim Museum rukopisy vrátilo.

"Viděj, to mně nenapadlo. Ten Jeroným už nežil, ale byli tu jiní. Možná, že by soud byl rozhodnul ve prospěch Musea; ale kdo se chce tahat se soudy?"

- Poslyště, Kupfermanne, náš model má díru. Jsou tu ty české glosy v té Mater verborum a ten český překlad Evangelia Janova. Jazykově i paleograficky jsou podobny RKZ. Kdyby byly také přišly ze Zelené Hory, považoval bych to za podporu naší hypotézy. Ale ta Mater verborum prý přišla z Březnice.

"A nikdy nepatřila žádnému Šternberkovi?"

- To tedy nevím. Nikdy jsem o tom neslyšel. Kdyby ano, postaralo by se nám to o body A-5 a A-6.

"Mně teď napadlo: dělaj si oni, Daneš, poznámky do knih?"

- Občas ano. Jednak když tam najdu chybu, jednak když té knihy používám pro svou studii a poznamenávám si věci, které mohou být pro mou práci důležité.

"A dělaj tam ty poznámky tužkou, nebo inkoustem?"

- Opravy tiskových chyb, nebo i jiných chyb, píši inkoustem nebo "kúglšrajbrem", abych se vyjádřil vlastenecky. Zkrátka tak, aby to tam zůstalo. Poznámky dělám tužkou, abych je potom mohl vygumovat.

"A vědí, že tužka se datuje až z roku 1565, jelikož teprve v roce 1564 bylo objeveno to ložisko tuhy u Borrowdale v Cumberlandu? Tak kdyby oni žili někdy kolem roku 1500 a chtěli si udělat v knize poznámku, co by udělali, Daneš?"

- Počkal bych pětašedesát let, a pak bych si koupil tužku.

"Viděj? To my, Židi, jsme chytřejší. My bychom to tam napsali nějakou barvičkou, která by se potom snadno umyla vodou."

- Ježíšmarja, doktore, jak to, že to nikoho nenapadlo? Chcete říci, že si ten písař v té Mater verborum dělal poznámky, které chtěl později odstranit? A třeba se chystal přeložit to Evangelium, nebo se na něm učil česky? - Ale proč to tedy potom nevymazal?

"Třeba umřel. Jestliže se narodil někdy kolem roku 1440 a psal po roce 1500, tak to nebyl žádný mladík."

- A vidíte, Ivanov si všimnul, že ke konci RK klesá počet iniciálek, jako by ten písař už byl unaven. A taky je tam to místo, kde se opakuje pět veršů. Třeba už byl dědek roztržitý, senilní.

"Tenkrát se tomu ještě neříkalo Alzheimer."

- To ne, ale nám by to vyjasnilo body B-12, možná též B-14, B-17, B-18, B-36, C-1, C-2, C-5, C-15 a C-18.

"Hezky to vychází, ale my pořád jenom předpokládáme, že ta Mater verborum tenkrát patřila Šternberkům, nebo že si ji třeba ten náš básník vypůjčil..."

- Do vypůjčené knihy by doufám nic nepsal! To mi provedl jeden student. Byl bych mu s chutí přerazil ruku!

"Ale nepřerazili, že? Asi se ho báli, že?"

- Čerta starého jsem se ho bál. Ale ten uličník by mne byl žaloval a byl by to vyhrál.

"Čili, že oni se báli. To se za to nemusej stydět, Daneš. Na tom není nic zlého, když se člověk bojí. Každý nemůže být hrdinou."

- Kupfermanne, nehecujte. Já vás neplatím za to, abyste si ze mne dělal legraci, ale abyste mi pomohl s RKZ. Tak kde jsme přestali?

"Bod A-13 mluví o tom nešťastném Kovářovi. Asi se to nějak prošťouchlo, že to tam ukradl. To asi ten Horčička tou dobou potil krev, že?"

- Ivanov si myslí, že Hanka ty básně složil a ten Horčička mu je napsal.

"Kouknou se, Daneš: když jsem jednou našel na zdi svého domu cihlou načmáraného panáka s velikým nosem a ještě větším cigárem v ústech, domyslil jsem se, že to udělal ten Johnstonových uličník od naproti; a nepodezříval jsem ani Leonarda da Vinci, ani opici."

- Co to má společného s Hankou, Horčičkou a RKZ?

"Opice by to tak pěkně nedokázala, a Leonardo by mne byl namaloval líp. A-17 jim říká, jaký ten Horčička byl majstr. Pro Hanku ozdobil RK krásnými miniaturami. A pak by ho chtěli podezřívat, že tentýž Horčička psal jako amatér, načmáral tam ty voluty a nedokázal pořádně pozlatit iniciálky? Na Hanku je ta poesie příliš dobrá. Na Horčičku je to provedení příliš ubohé. Škrtnou argumenty A-13, A-17, A-19, A-20, C-5, C-6, C-9, C-16, C-22, C-23, C-24 a C-37. Náš písař zkrátka toho moc neuměl."

- Vidíte, možná, že se to tomu Šternberkovi nelíbilo. Byl zvyklý na krásná, středověká umělecká díla, a tady mu ten dědek přinesl něco, co sice mělo krásný text, ale na to, aby si to pan hrabě dal do vitrinky , na to to zkrátka nebylo.

"Je také možno, že to, co my dnes máme, bylo jenom něco "na nečisto". Třeba to měl potom nějaký profesionál přepsat, a na to už nedošlo. Proč? Třeba umřel básník, třeba umřel pan hrabě, třeba písař. Nakonec tam šli všichni. Nedokončených projektů jsou na světě spousty. Vždyť kolik jsem toho nedokončil já!"

- Já taky. Ale poslyšte, když už jsme u těch Šternberků: máme tu ještě tu Ludmilu z Říčan, a jejího syna, toho Václava Vojtěcha. Co o nich soudíte?

"Ta Ludmila by se možná hodila na to, aby ty rukopisy schovala, ať už před Švédy, nebo před koniáši. Možná též, že by se hodila jako příjemce RKZ, specielně té lyriky. Ale pro ty jihoslovanské prvky v textu RKZ bychom musili hledat jiné vysvětlení. - A ten Václav Vojtěch, ten je příliš pozdě. Myslím, že v jeho době se už naše šlechta českým původem nechlubila."

- Poslyšte, doktore, nevíte, byli-li Šternberkové nějak příbuzní s Děpoltici? Mně totiž leží v hlavě to, že podle českých pověstí byl Neklan nerozhodný zbabělec; ale v RK je to udatný válečník. Děpolt, čili Theobald, byl prý mladším synem Neklanovým. Kdyby tu byl nějaký most k těm Šternberkům, posílilo by to naši domněnku.

"O ničem takovém nevím. A nesměj čekat, že všechno jim bude hrát do ruky. Ale co jim tam ještě na tom seznamu zbývá?"

- Ivanov tvrdí, že Horčička si vymyslil malíře Bisco de Trotina, aby tak vytvořil umělou slávu starým českým mistrům. Trotina je prý potok nedaleko Hankova rodiště.

"A to ti staří čeští mistři měli žábra, nebo se vždycky vynořili, aby si popadli vzduch?"

- Co to říkáte za pitomosti, Kupfermanne?

"Já? Já že říkám pitomosti? Já nic takového neříkám. Já se jen ptám. Když ten Bisco byl starý český mistr a Trotina je potok, a on byl de Trotina, tak soudím, že staří čeští malíři byli organismy vodní; a moje otázka je naprosto věcná. Kromě toho: ten Horčička uvedl, že restauroval obraz toho Bisca v nějaké nabídce na kontrakt, že ano? Kdyby oni se ucházeli o kontrakt, a byli už známý jakožto malíř a restaurátor, oháněli by se vymyšleným jménem? A vůbec, kdyby oni slyšeli jméno Bisco de Trotina, řekli by si, že je to Čech?"

- No, to bych neřekl. Domníval bych se, že je to nějaký Bask, z provincie Biscaya čili Vizcaya. V tom jejich zálivu jsem jednou plaval v úžasném příboji. A že pochází z města Trotina, o kterém sice nevím, ale hledal bych je v Itálii, ve Španělsku nebo v Portugalsku.

"No, a viděj: Trotinu neznám, ale na Sicilii je Troina. Je tam starý normanský chrám. A z malířů znám jednoho, jehož jméno zní trochu podobně: je to ten "Grao Vasco." To byl Portugalec a vlastně se jmenoval Vasco Fernandes de Vizeu."

- To je od Trotiny dost daleko. Ale je vůbec Trotina české slovo? Mnoho českých potoků a řek má jména keltská.

"Nechme toho, Daneš. Třeba ten Bisco přece žil a my o něm nevíme. Ostatně, on asi neví o nás, tak jsme si kvit. Co tam maj dál?"

- Linda uveřejnil báseň Volmir. Je to parodie na RKZ. Nevím co si o tom mám myslet.

"Já taky ne. Leda že mu třeba záležitost s RKZ nešla z hlavy a takhle se s ní chtěl vypořádat. Co tam maj dál?"

- Od písmene A už nic. Mám tu B-13: RK nemá tečku nad -i-; až v roce 1895 se zjistilo, že byla zavedena v XVI. století.

"A viděj, to by nám šlo do krámu. A PV má takové divné tečky nad y; třeba je tenkrát teprve zaváděli a písař si s nimi nevěděl rady? - Potom tam mají toho vojevoda v B-35, že ano? Ten jihoslovanský původ by nám to také mohl obhájit. A tím také končí všechna B, že ano?

- C-3 se týká PV; o tom jsme už jednali. C-4 ukazuje, že původní text RZ byl pozdně středověký. Proti tomu také nemáme námitek. Totéž platí o C-7 a C-8. Pak tu máme body C-11, C-12, C-13, C-14 a C-36: pergamenu RK bylo na něco použito, takže se v něm vytvořily přehyby; v těch přehybech se pergamen odřel; písař se ohybům vyhýbal, jelikož se mu přes ně špatně psalo. Tam, kde se dost nevyhnul, vsáknul se inkoust do pergamenu. Zkoušel jste psát přes přehnutý pergamen? Zkuste to: dopadnete tak, jako písař RK. No, a ty neúplné stránky vznikly tak, že se na těch přehybech pergamen přetrhnul. A když se nepřetrhnul docela, někdo mu nůžkami pomohl. Co je na tom divného?

"Mně nic. A co soudíte o tom, že je ten pergamen podobný tomu pergamenu Graciánova dekretu a toho astronomického spisu? Kdyby to byl ten Hanka skutečně našel v té skříni nebo v tom výklenku, proč je tam nenechal? Proč jim věnoval pozornost? Mně se zdá, že ty pergameny asi byly s RK pohromadě. Asi je ten písař omýval, aby na ně napsal text RK. A nedodělal to, nevymazal ty glosy, nevyužil té poslední iniciálky, zkrátka, najednou byl konec. Tím by skončilo C-17 a zbývá jenom ta berlínská modř v C-38. Ta se sice ještě stále objevuje v argumentech odpůrců, ale z třicátých let minulého století máme popis a reprodukce, kde modrá barva není. Musil ji tam někdo naplácat po roce 1835. (Urban, 1993.)"

- Aby ho za to Pánbu potrestal! Věděl to Ivanov?

"Věděl, ale mlčel."

- Proč?

"Musej se ho zeptat.

A my jsme hotovi s odstavcem C. Tak co jim tam zbývá v tom déčku?"

- Rutar soudí, že RKZ mohly vzniknout v Kroměříži v té písařské škole Jana ze Středy. To je bod D-2. Asi by se tím vysvětlily ty moravismy. Potom tu máme D-3, že Radovan ot kamena mosta je historicky doložen.

"Ten Jan ze Středy by mnoho vysvětlil, ale je mnoho argumentů pro pozdější vznik. Prozatím bych ho nechal v záloze. Co souděj o tom, že v D-5 si Libuše nevybere Přemysla sama? Já bych soudil, že je to vliv křesťanství. Počínaje Augustinem církev bere ženám všechno rozhodování."

- Tím jste vinni vy, Židi, Kupfermanne.

"A říkám já, že nejsme? Já jen říkám, že to ukazuje na pozdější vznik RZ, a to souhlasí s tím, co už víme. Pak tam maj tu Kublajevnu v D-6, ne? Kouknou, Daneš: v té jejich slavné Alexandreidě je Alexandr Veliký křesťanským panovníkem, který válčí proti Saracénu, že ano? Viděj, takový historický nesmysl najdou spíš ve středověké pověsti než u vzdělaného literáta devatenáctého století. Jedem dál. Co tam ještě mají? D-11: zmatek s Tatary, Mongoly a Kumány? To se nás netýká. Co dál?"

- Potom je tady Gollův argument, že prý déšť není dost velký zázrak.

"Počkat: Nebyl to zázrak ve středověku, ale byl to zázrak v roce 1817? Kdypak byl déšť kanonisovanej? A vůbec, v kolika bitvách ten jejich Goll bojoval? Ví on co to je, když maj dva bataliony Němců kolem sebe, jsou na Dinaře, slunce do nich pere, nepili, nejedli, nespali šestatřicet hodin, ten mladej kaprál se z toho zbláznil a oni vědí, že se musej probít ..."

- Ale, doktore, tohle byli Tataři a bylo to u Olomouce.

"U Olomouce taky umí slunce pražit. Jdem dál. Co tam maj? Tu hrubou skálu? A co by dělali oni, kdyby šli pobít Sasíky? Shlukli by se pěkně u města, aby jich ti Sasíci dobře viděli, nebo by se domluvili, že se sejdeme někde v lese u takového-a-takového skaliska, aby o tom nikdo nevěděl? - Viděj? - Potom tam maj ty pohřební zvyky v D-17, že ano? Inu, vždyť ten autor něco složil sám, něco opsal, na něco použil námětu z pověsti, pak není divu. A potom tam je ten tábor nebo thabôr v D-18, že ano? Inu, mongolsky neumíme ani oni ani já, ale dává to smysl, jelikož o dva verše dál se už mluví o koních. Kromě toho vojenské ležení se nepozvedne k útoku, kdežto kavalerie ano."

- Co soudíte o těch anonymních bozích v D-22?

"Jsou anonymní u Kosmy a Dalimila, anonymní jsou taky řecké Erynie, a Olbracht našel anonymní bohy na Podkarpatské Rusi za našeho života."

- Tím končí paragraf D. Teď tu máme body E-l a E-2. Oba se týkají básně Oldřich a oba mluví ve prospěch toho, že pověst o vyhnání Poláků je velmi stará. Příliš stará i pro našeho imigranta.

"Čili, že to ten imigrant buď napsal tak, jak to slyšel, nebo to přebásnil, ale detaily nechal. Na takové možnosti nenacházím nic divného. Takže už nám zbývají jenom ty přírodovědecké argumenty?"

- Ano. F-l je zajímavé, ale zmíním se vám o tom později. Jinak jsou tu jenom body F-5F-8, ze kterých vyplývá, že napřed někdo napsal text, potom pozlatil iniciálky, potom nakreslil ty zelené voluty. Jediný háček je tu s tou berlínskou modří: Ivanov říká, že je pod zlatem, Bělohoubek říká, že pod berlínskou modří je červená barva. Modrá barva tam prý nebyla, když to Hanka našel. Myslím, že to někdo tou berlínskou modří omaloval někdy v polovině minulého století, to zlato se mu při tom odlouplo, takže ta modř mohla vniknout pod zlato.

"Nevím. Nikdy jsem nic nezlatil. Oni se učili knihařem: neučili se zlatit?"

- Ne, Kupfermanne. Vázal jsem, ale zlacení dělal pan mistr sám. K tomu mne nepustil.

"To dobře udělal. A co souděj o těch lyrických básních? Proč jsou až na konci? Jestliže třeba umřel ten, pro koho náš písař RK psal, nebo jestliže třeba ten recipient tomu písaři řekl, že se mu rukopis nelíbí, a tomu písaři tam zbýval čistý pergamen, tak mu to možná nedalo a on si tam zapsal popěvky, které měl rád.

- Také to třeba bylo míněno pro nějakou dámu. Ale to jsou všechno jenom dohady. Pojďte, doktore, shrneme teď to, k čemu jsme až dosud došli.

Návrat na začátek.

 
SOUHRN

Tak podívejte, Kupfermanne: podle nás to bylo takhle:

  1.  RKZ v té formě, ve které je máme, pocházejí z počátku XVI. století.

  2.  Básník byl až nejspíše Jihoslovan, obeznámený se srbskými a chorvatskými hrdinskými zpěvy. Snad zvyklý psát cyrilicí. Text přizpůsobil slovníku, stylu a druhu verše, na který byl zvyklý. Uměl dobře staročesky. (Dobrovský myslil, že to byl středověký Čech.) Ale ne dokonale, takže Gebauer to poznal. Nebyl obeznámen se středověkým systémem zkratek. Snad, když se učil staročesky , si dělal v knihách poznámky barvou ve vodě rozpustnou, aby je později mohl setřít. Nadělal dost chyb. Některé z nich dodatečně opravil.

  3.  Pro své básně použil starších pramenů, ve kterých byla namnoze data, která v jeho době už byla zapomenuta. Některé zpěvy přebásnil, některé ponechal do značné míry v původním znění.

  4.  Hrdinské básně jsou pravděpodobně oslavou rodu Šternberků. Snad byly určeny Ladislavovi ze Šternberka.

  5.  Písař používal starších pergamenů, ze kterých odstranil původní text.

  6.  Písař svou práci nedokončil. Možná, že recipient zemřel, nebo že o dílo ztratil zájem. Písař na zbytek pergamenu psal popěvky, které s hrdinskými texty nemají nic společného. Možná, že zakrátko i písař zemřel a neodstranil poznámky, které v knihách udělal.

  7.  Písař pracoval na Zelené Hoře, nebo jeho výrobky, pokusy i materiály byly na Zelenou Horu přenešeny. Tam byly pergameny uschovány a zapomenuty.

  8.  Počátkem devatenáctého století se o nich dozvěděl František Horčička, když na Zelené Hoře restauroval galerii hraběte Jeronyma Coloredo. Snad byl na pergmneny upozorněn důchodním Kovářem nebo zámeckým kaplanem Slámou.

  9.  Horčička pergameny na Zelené Hoře odcizil. Přitom pravděpodobně také sebral několik vzácných knih, o kterých se domníval, že by je jejich právoplatný majitel zničil.

10.  Horčička předal pergameny svým přátelům J. Lindovi a V. Hankovi, aby inscenovali nálezy a tak zveřejnili rukopisy, aniž ohrozili Horčičkovu existenci. Po založení Musea už mohli přátelé "nacházet" tyto památky mezi dary, které do Musea přicházely.

11.  "Nálezci" a jejich přátelé se s texty obeznámili v období mezi odcizením a fingovaným nálezem; nikdo z nich celou věc neprozradil, ale z jejich poznámek, publikací a korespondence je vidět, že znali text před jeho nálezem.

- Tak co říkáte, Kupfermanne? Zní to příliš divoce?

"Núú, já jim řeknu, Daneš, že já bych to udělal nemlich tak."

- Já taky, jenže mne by chytli.

"A dobře jim tak! - Nám by se moc dobře hodilo do krámu, aby ta Mater verborum přišla ze Zelené Hory místo z Březnice. Pak by ji tam byl mohl ten Horčička taky osvobodit a zamíchat ji do toho březnického daru. Ale to je prozatím jenom naše přání. - Tak co, jsme hotovi?"

- Ještě docela ne, doktore. Já mám tři body, o kterých bych se chtěl s vámi poradit. Předně v Oldřichovi jsou verše 146 až 150:

         146    Vltava se kúří v raniej páře
         147    za Prahú se promodrujú vrši
         148    za vrchy vzchod šedý projasňuje
         149    s hory dolóv ticho vše tichúnko
         150    v tichej Praze chytro pokrychu se

Kdybychom v posledních dvou verších posunuli to s hory dolóv, znělo by to:

         149    Ticho, vše tichúnko v tichej Praze,
         150    S hory dolóv! Chytro pokrychu se,

Veršem 149 by končilo líčení tiché, spící Prahy; veršem 150 by začalo drama útoku. Co soudíte?

"Núú, to jejich dává víc smyslu. Co dál?

- O kousek dále se praví:

         155    otvori mu bránu přes Vltavu.

Především si myslím, že brány nevedou přes řeky: přes řeky vedou mosty. Brány jsou otvory v hradbách. Kromě toho: kdyby se zde jednalo o mosteckou věž, ve které sice byla také brána, znamenalo by to, že Oldřich a jeho družina byli pod mostem, tedy ve vodě. Dovedete si představit, že by se tak namočení sápali na most a pak šli pobít Poláky? To je zkrátka nesmysl, který by si nevymyslil ani Hanka, ani středověký básník, a už teprve ne zkušený válečník, jako byl Oldřich. Tedy: ta brána, o které je tu řeč, musí být ta jižní brána, objevená Ing. Fialou; popis pražského hradu (K. Urban, 1993) potvrzuje to, že po taktické stránce byl útok dobře promyšlen; no a já bych dodal, že si myslím že tu jde o písařskou chybu: místo otvori mu branu přes Vltavu má být otvori mu bránu před Vltavú: jelikož, podle F-l, dole pod tou bránou teklo rameno Vltavy, pak si dovedu představit, že se té bráně říkalo "předvltavská" nebo tak nějak. O tom ale už kolem roku 1500 asi nikdo nevěděl a náš písař, který zpěv opisoval, se domníval, že opravuje přepis, a místo toho vnesl do věci zmatek.

"Núú, brána před Vltavú nezní moc přirozeně, ale jak oni říkají: brána přes Vltavú - takovou bránu si představit neumím. A co tam maj eště?"

- Mně se zdá, že je nějaký zmatek v té básni Neklan. Ta začíná tím, že Neklan vyhlásí válku Vlaslavovi a pověří Čestmíra velením. Cestou se dozvědí, že jakýsi Kruvoj, který Neklanovi slíbil věrnost, se spojil s Vlaslavem, zajal Neklanova věrného Vojmíra a jeho dceru a vypaluje Neklanovy vesnice. Čestmír dobude Kruvojova hradu, osvobodí Vojmíra a jeho dceru a všichni se kochají pohledem na Kruvojovu popravu. Vojmír chce z vděčnosti obětovat bohům, ale Čestmír mu to rozmluví: bozi mohou počkat, vždyž oni sami chtějí Vlaslava stepat. Vojmír se tedy bohům omluví a jedou na Vlaslava. Ale hned zastaví u skály bohům zamilované, koupí jalovici, obětují ji bohům, masem nakrmí své vojsko a táhnou proti Vlaslavovi. Dojde k bitvě, osvobozený Vojmír napadne Vlaslavovo vojsko ze strany, Vlaslav padne, jeho vojsko se rozuteče a Neklanovi muži slaví vítězství. Mně se zdá, že to obětování bohům by mělo přijít až po tom vítězství. Čili, že verše 122 až 153 by měly přijít až po verši 209.

"Před bitvou je dobře vojáky nakrmit, ale ne moc, aby nebyli líní. A hodně vody. A trochu rakie. Ale tu asi Češi neznali, tak jim asi musila stačit medovina. - Tak to je všechno?"

- Inu, doktore, zdá se mi, že končíme. Ale vidíte, jaký jsou ti Češi civilisovaný národ? I z těch básní je to znát. Nebojují proto, aby loupili nebo aby si někoho podmanili, ale aby se ubránili nebo vysvobodili. A nelibují si v ukrutnostech. RKZ mají neobyčejnou mravní sílu. - To byla taky jedna z námitek proti jejich stáří. - A Kupfermanne, naši králové dávali Židům asyl, když je v Německu vraždili. Dokonce se proto na ně papež dopálil. - To se ví, teď tam doma mají Sládka.

"Já mám sládka rád, dokud zavařuje pivo. Když to chce zavařit Židům: tak mu řeknu: kouknou se, byl farao se svými Egypťany, a byli Filištínští a Kananejští, a byli Židi. A kdo zbyl? A pak byl Nabukadnesar s Babyloňany, a Senačerib s Asyřany; a Kambyses s Peršany a Alexandr Veliký s Makedonci, a byli Židi. A kdo zbyl? A byl Vespasián a Titus se svými legiemi; a byli Paleologové a Komnenové se svým Byzantským císařstvím, a byli Židi. A kdo zbyl? A byl Torquemada s inkvisicí a Luther s reformací a byli carové a pogromy a byli Židi. A kdo tu zůstal? A byl Hitler a byl Goga a byl Tiso a byli Židi. A kdo je tu teď? No tak, řeknou, Daneš, vsaděj na Sládka, nebo vsaděj na Židy? Ale to sem nepatří. Tak co s tím teď uděláme?"

- Já doufám, že to přinejmenším vzbudí v Češích zájem o tu krásnou poesii.

"Ale, Daneš, co si myslej? Ty básně přece jistě zná každý Čech nazpaměť?"

- Kdepak, Kupfermanne. Dnes je nezná skoro nikdo.

"A proč?"

- Protože jim ve škole řekli, že je to podvrh z devatenáctého století.

"Ale oni říkali, Daneš, že Češi jsou národ inteligentní, ne?"

- Tuze inteligentní, moudrý a vzdělaný.

"A proč to držej v tajnosti?"

- Co držej v tajnosti?

"Tu moudrost, přece. Co má devatenácté století společného s tím, esli jsou básně krásné nebo ne? Kouknou se: my, Židi, máme pět knih Mojžíšových a už tři tisíce let si jich vážíme a učíme se je nazpaměť. Moderní kritika objevila Jahvistu, Erlohistu, kněžský kodex a zvláštní původ Deuteronomie; ale zahodíme proto Torah? A jestliže Píseň Šalamounovu nesložil král Šalamoun, i bude ta píseň méně krásná? Možná, že Židi neměli nejstarší universitu severně od Alp, ale svou moudrostí se netajili."

- Myslím, že Češi se dnes řídí Masarykovým názorem, že totiž ty RKZ nepotřebují.

"A vědí co? V tom se ten jejich Masaryk mejlí."

- Kupfermanne, takhle se o Masarykovi mluvit nesmí! To byl velký člověk! Kromě toho vám zachránil Hilsnera.

"A to ta jeho velikost spočívá na tom, že zahodil RKZ, nebo na Hilsnerovi?"

- No, to přece víte: byl to hlavní zakladatel našeho státu a dokázal vzbudit zájem a obětavost o naše osvobození mezi americkými Čechy.

"A jak to souvisí s RKZ? - Kouknou se: kdybychom my, Židi, neměli své Písmo, už bychom byli dávno tam, kde jsou ti Babyloňani a Asyřani a všichni ostatní. A kdyby Češi nebyli měli knihy, které je držely pohromadě, tak už by dnes také nebyli. Udržela je svatováclavská tradice, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Hus, Hájek, Komenský. Počátkem devatenáctého století je vzkřísily RKZ. I kdyby je byl někdo napsal v té době, což se mi zdá tuze za vlasy přitažené, pořád by je ti Češi měli chovat v úctě. - Ale konec konců, do toho mi nic není."

- Asi máte pravdu, doktore. Bohužel, my to nezměníme. Tak to skončíme. A kolik Vám dlužím?

"Núú, musíme to spočítat."

- Víte co, rozdělíme si honorář fifty-fifty.

"Co? Honorář? Jaký honorář?"

- No autorský honorář, přece: napíšeme o tom svém zkoumání knihu, ta se bude prodávat a my na tom zbohatneme.

"Knihu? To mi neřekli! To bych jim byl romluvil hned na začátku. A oni si myslej, že by tu jejich knihu o RKZ někdo koupil? Proč by to kupoval? Vždyť oni v tom nemají rajcenkrech žádnej mord, žádnej sex, tak kdo by to koupil?"

- Ale jděte: sex a mord, to je přece pro pubertální kluky a pro impotentní dědečky!

"Co jich nemá! Když chtěj být spisovatel, musej jít s dobou. Kouknou se na takového Kunderu: to je spisovatel! Nebo Hrabal! Ale kam se oni hrabou na Hrabala! Pamatujou si: dneska i ta Červená Karkulka musí mít poměr s vlkem; a ten myslivec musí napřed tu babičku svést, potom znásilnit, a pak teprve může zabít vlka. Ale vymyslit si básníka a čekat, že to budou lidi kupovat?"

A hrozně se smál.

Návrat na začátek.

BIBLIOGRAFIE

Bělohoubek, A., O chemické a mikroskopické zkoušce RK: Osvěta, v. 17, č. 4, str. 374, 1887.
Brandl, V., Libušin soud...: Nákladem vlastním, Brno 1878.
Daneš, Z. F., On the Authorship of RKZ. (Abstract): Program of the 1O-th International Meeting of the Czechoslovak Society of Arts and Sciences, Cleveland, Ohio. 1978.
Daneš, Z. F., Are the RKZ of South Slavic Origin?: Univ. of Puget Sound, Tacoma, Wa 98416, 1981.
Daneš, Z. F., Ali sta KZR južnoslovanskega izvora?: Slavistična revija v. 30, str. 89, Ljubljana, 1982.
Daneš, Z. F. a Miličic, A., Jesu-li Kraljodvorsko-zelenogorski rukopisi južnoslavenskog podrietla?: Marulič, v. 15, č. 2, str. 89, Zagreb, 1982.
Dobrovský, J., Dějiny české řeči a literatury. Přeložil B. Jedlička: Československý spisovatel, Praha 1951.
Emler, J., Zpráva o lučebním prozkoumání rasur musejních zlomků i Alexandreidy a Rukopisu královédvorského: Časopis Musea království Českého, v. 55, str. 137, 1881.
Enders, J., Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského, Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných: Neklan, Praha 1993-a.
Enders, J., Rukopis zelenohorský a královédvorský: vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie: Neklan, Praha 1993-b.
Fejfalik, J., Unechtheit des böhmischen Minneliedes des Königs Wenzel: Bohemia, v. 31, č. 145, str. 1073, 1858.
Fiala, Z., O rukopisech po stránce paleografické: Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, ed. Sborník Národního muzea, Řada C - Literární historie; v. 13-14, str. 49, Praha 1969.
Gebauer, J., Königinhofer Handschrift: Allgemeine Enzyklopädie der Wissenschaften und Künste, Ersch-Gruber, ed., 2. Section, v. 38, str. 231, Leipzig 1885.
Gebauer, J., Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského: Athenaeum, v. 3, č. 5, str. 152, 1886.
Gebauer, J., O chemické a mikroskopické zkoušce Ruk. kral.: Athenaeum, v. 5, č. 3, str. 72, 1887.
Goll, J., Historický rozbor básní RK: Oldřicha, Beneše H. a Jaroslava: Athenaeum, v. 3, č. 10, str. 426, 1885.
Hanka, V., Rukopis královedvorský...: V. Hanka, ed.: vyd. B. Ház a J. Kraus, Praha 1818.
Hrubý, V., Psal Hanka Rukopis královédvorský?: Český časopis historický, v. 23, str. 1 a 280, 1917.
Ivanov, M., Tajemství RKZ: Mladá fronta, Praha 1969.
Ivanov, M., Záhada Rukopisu královédvorského: Novinář, Praha 1970.
Ivanov, M., Josefík, J., Sitta, J., Srnec, D. a Šonka, J., Protokoly o zkoumání Rukopisů královédvorského a zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze (1967-1971): Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - Literární historie, sv. XXXVI, č. 1-4, Praha 1991.
Jungmann, A. a Jungmann, J., Soud Libušin: Krok, v. 1, č. 3, str. 48, 1821.
Kašpar, J., Rukopis královédvorský a zelenohorský - Paleografický přepis: Rukopis královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, ed. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - Literární historie, v. 13-14, str. 275, 1969.
Kekez, J., Bugarščice. Starinske hrvatske narodne piesme: Čakavski sabor, Split, 1978.
Kočí, J., Spory o Rukopisy v české společnosti: Rukopis královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, ed. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - literární historie, v. 13-14, str. 25, 1969.
Komárek, M., Jazykovědná problematika RKZ: Rukopis královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, ed. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - Literární historie, v. 13-14, str. 197, 1969.
Kopecký, V., Plno záhad kolem Hanky: Práce, Praha 1969.
Krejčí, K., Některé nedořešené otázky kolem RKZ: Slavia - Časopis pro slovanskou filologii, ČS akademie věd, v. 43, str. 378, 1974.
Laiske, M., Bibliografie: Rukopis královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, ed. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - Literární historie, v. 13-14, str. 323, 1969.
Lamb, H., Genghis Khan the Emperor of All Men: R. M. McBride, New York, N. Y., 1927.
Mareš, F., Pravda o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském, jak se jeví z dokumentárních fotografií a z poznámek k nim připojených...: Nákladem vlastním, tisk Aloise Wiesnera, Praha 1931.
Masaryk, T. G., Všeobecná pravidla podle nichž veřejná kritika literární má posuzovati zkoumání Rukopisů K. i Z.: Athenaeum, v. 3, č. 6, str. 188, 1885.
Mašek, I. B., Popis korektur a razur v Rukopise královédvorském: Listy filologické a pedagogické, v. 3, str. 176, 1876.
Mašek, I. B., Paměť Přibyslavská 15. věku a Rukopis královédvorský: Osvěta, v. 20, č. 3, str. 250, 1890.
Mezník, J., Rukopisy z hlediska historie: Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, ed. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - Literární historie, v. 13-14, str. 147, 1969.
Otruba, M. a Řepková, M., Literárně vědecká kritika RKZ: Rukopisy královédvorský a zelenohorský; Dnešní stav poznání. M. Otruba, ed. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - Literární historie, v. 13-14, str. 83, Praha 1969.
Otto, J., Ottův slovník naučný, illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí: J. Otto, ed., Praha 1888-1909.
Palacký, F., Die Sternberge: Taschebuch für die vaterländische Geschichte, v. 6, str. 282, Wien, 1825.
Palacký, F., Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten: Bohemia, v. 31, č. 288, str. 949, 1858.
Palacký, F. a Šafařík, P. J., Die ältesten denkmäler der Böhmischen Sprache...: Kronberger a Řivnáč, Praha 1840.
Pekař, J., Hrubá skála. Příspěvek k historické topografii a ke sporu o Rukopis královédvorský: Athenaeum, v. 8, č. 2, str. 33, 1890-1891.
Procházka, V., Rukopisy a právní historie: Rukopis královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, ed. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - Literární historie, v. 13-14, str. 179, 1969.
Roubík, R., Účast policie v útoku na Rukopisy roku 1858: Od pravěku k dnešku, v. 2, str. 435, Praha 1930.
Rutar, Z., Počíná se kapitule pětmezcítmá třietiech knih o vicestvie Vladislava nad Srby: Zpravodaj, v. 11, č. 4, str. 3, Chicago 1966.
Šafařík, V. a Bělohoubek, A., Zpráva o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních: Časopis Musea království Českého, v. 61, str. 297, 1887.
Špét, J., K politickému pozadí počátku boje o rukopisy v roce 1886: Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - Literární historie, v. 12, str. 85, 1967.
Tomek, W. W., Svědectví o nálezu Libušina soudu: Časopis Musea království Českého, v. 33, str. 28, 1859.
Urban, J., Analýza současného poznávání o hmotné stránce Rukopisů: Almanach rukopisné obrany II, str. 2, Neklan, Praha 1993.
Urban, K., O čem svědčí model pražského hradu z X. století: Almanach rukopisné obrany II, str. 72, Neklan, Praha 1993.
Vašek, A., Filologický důkaz, že Rukopis králodvorský a zelenohorský, též zlomek Evangelia Sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky: Nákladem vlastním, Brno 1879.
Vojtěch, V. a Flajšhans, V., Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dokumentární fotografie...: Česká grafická unie, Praha, 1930.
Vrzalík, J., Poučení o nepadělaných rukopisech královédvorském a zelenohorském. 2. vydání: Nákladem vlastním. Tisk Verner a spol., Praha 1934.
Zeidler, A., Handschriftliche Lügen und paleographische Wahrheiten: Tagesbote aus Böhmen, 6. října 1858 (a pokračování).


O autorovi:

Zdenko Frankenberger Daneš.

Profesor Frankenberger se narodil v Praze. Gymnázium studoval v Bratislavě a v Praze. Na Karlově univerzitě v Praze získal doktorát v oboru matematické fyziky. Se svou ženou, Marií Danešovou-Haňkovou, uprchl v roce 1950 do Německa a odtud emigroval do Spojených států, kde s americkým občanstvím přijal po předcích jméno Daneš, "aby bylo jasno, že jsem Čech".

V Americe učil fyziku a geofyziku na různých univerzitách ve státech Pennsylvania, Minnesota, Washington a California. Pracoval ve výzkumu gravitace, elektromagnetismu, složení Země a Měsíce, šíření zemětřesných vln, lávových proudů, naftových ložisek, mikrovlnového záření, jakož i na analýze řeckého textu Nového zákona. Jeho zájem o otázku Rukopisů se datuje už z doby jeho středoškolského studia, ale systematicky se jí věnuje od roku 1970. Komunistická vláda jeho studie ignorovala, byly však uveřejněny v Lublani a v Záhřebu. "Teď je však na čase, aby se také v Čechách začalo o Rukopisech mluvit a psát věcně, objektivně, bez zášti, bez osobních útoků a urážek, a hlavně bez předsudků", říká profesor Daneš.

Návrat na začátek.

Zdenko F. Daneš:  RUKOPISY BEZ TAJEMSTVÍ A ZÁHAD
Předmluva: Jiří Urban. Obálka a ilustraace: Milena Kytýrová. Materiály v příloze z archivu autora. Redaktor publikace: Vladimír Kříž. Grafická úprava, sazba a tisk: ETIS, Žižkova 10, 586 01 Jihlava. Vydalo nakladatelství OBZOR v Jihlavě roku 1995. Vydání 1. Formát 14,5 x 20,5 cm. Počet stran 88.
©  Zdenko F. Daneš
©  Obzor Jihlava
©  Česká společnost rukopisná