18.9 Rukopisy jako poesie gestivní?

Již dávno si uvědomili teoretikové, bádající o literárním stylu , že všechna slova ve větě nemají stejnou důležitost. Některá tvoří jakousi kostru, která drží pohromadě členy spojujícími nebo průvodními. Tato zákonistost se uplatňuje v dobře (a někdy též rytmicky) stavěné próze i v básních. zvláště často operuje tímto prostředkem verš volný , ale někdy též sylabický  nebo sylabotonický .

V souvislosti s R si věci všiml, pokud vím, jako první Goll  (uv. čl. v ČČM str. 252 nn). Mluví zde o logickém přízvuku v LS. Podle něho mají verše dva vrcholy, jeden v první, druhý v následující části. Tím nabývá píseň na harmoničnosti a tím i na literární hodnotě. V novější době se tu lze opřít ku podivu o autory na míle vzdálené žánru námi sledovanému, totiž o Majakovského  a Brechta . Od tohoto snad pochází též název této poesie, nerýmované, arytmické,  ale velmi výrazné. Např. (čerpáme z Kubína , Ars, str. 85 nn) citace Nového Zákona: (,,Pokouší-li tě tvé oko: vyvrz je!'' nebo i z agitační prózy (jak vidno, nemusí jít vždy o literaturu (,,krásnou''): ,,Wir haben Hunger! Helft euch selber! Wählt Thälmann!'' Jiný příklad u Lerchnera, str. 51: Wer baute das siebentorige Theben? In den Büchern stehen die Namen von Königen. Důraz zde všude na slovech tištěných kurzívou. Brecht  chtěl v tomto posledním z uváděných příkladů ovšem říci, že ve skutečnosti králové jen poručili (dělnému lidu, otrokům), aby vystavěli sedmibranné Théby. Vedle těchto důrazových slov je ovšem užito rozdělovacích znamének i slov ,,vedlejších'', která zjednávají oddech, aby nejdůležitější výraz dopadl tím pádněji. Orální poesie  asi používala silnějších nebo slabších úhozů na strunný nástroj.

Teoretici hovořívají též o ,,intonační  linii''. Miko, str. 113 nn definuje volný verš  jako intonační jednotku. Slova o větší expresivnosti (třeba ,,úder'' je zde účinnější než ,,dotek'') ji ,,vytáhnou'' vzhůru. Důležitou úlohu má ovšem slovosled. Zeyerův  verš ,,že úžas vzbudím lidí budoucích'' má vrchol ve thesi  prvního a v arsi  druhého jambu ; kdyby byl básník napsal ,,že vzbudím úžas ...'', nebyl by dosáhl tak mocné kadence. Větší intensity nabude verš zakončený ,,zamyšlen a bled'' než případné ,,bled a zamyšlen''. Působí tu opět závažné monosylabon, jako ho užíval, ať náhodně nebo úmyslně, pěvec Ben. a Jel. Kolísání této výrazové a jistě i výdechové křivky pozorujeme i záměnou pořádku slov ,,tichý sladký hlas'' a ,,sladký tichý hlas''. Neboť ,,tichý hlas'' je jeden pojem, spojený nadto i zvukomalebně; rozšířením tohoto sousloví dalším epithetem  se linie advíhá nebo snižuje. V R by ovšem přicházely takovéto variace v úvahu spíše v lyrice, neboť epika je v zásadě dosti přísně objektivní, dějová.

O některých jevech sem patřících nebo thematu se bížících jsme ve spojitosti s našimi texty již pojednali v Rozboru  (např. kap. 11.7). Zde jen co nejstručněji opakujeme, že expresivní dějová slovesa jsou kladena na počátek, popisná, registrující nebo z jakýchkoli důvodů méně aktuální na závěr vět a veršů; a že tzv. jádro výpovědi bývá umisťováno do čela (tedy opačně než zpravidla dnes), ač ovšem i konečné postavení tohoto nejdůležitějšího větného člena je časté. Zde si povšimneme stylistické a tedy také umělecké stránky těchto problémů. Rozumí se, že sledovaná ,,tonická linie'' vyplynula pěvcům ze spontánní tvořivé síly a ne z poetických příruček. Nyní chápeme, proč je v našich písních vokativ povždy na začátku verše (v próze, hlavně pozdější a umělejší, není vždy šetřeno tohoto pravidla). Také vnikneme lépe do podstaty sporu, co je ,,rhema'' v otázce ,,Kdo hrál roli Hamleta?''. Důraz je tu na začátku i na konci. Otázka by mohla být samozřejmě vedle spojnice ,,hrál'' rozšířena ještě o několik dalších slov téhož logického dopadu a téže výrazové linie. Takovéto střídání ,,vrch - dol - vrch'' je ovšem v próze i v poesii včetně R a myslím, že bychom se touto cestou dostali až k jádru lidské řeči co do syntaxe.

Nemůžeme ani zde provádět dlouhé výpisy, a proto se omezíme, rozbírajíce naše písně, na několik typických příkladů rozmisťování logických vrcholů a na některé vysvětlivky.

Sn.: děti vsě tu sbožiem v jedno vladú/vladyku si z roda vyberúce

LS: Aj, Vletavo, če mútíši vodu ... striebropěnú; priletieše družná vlaštovica ... ot Otavy krivy. Káže kněžna vypraviti posly + vyjmenování hlavních osob; Volte muža mezu sobú rovna; slyšeste sdě poganěnie moje.

Ve výpisech ze Sn. je dobře vidět, jaký byl nejdůležitější znak současného společenského zřízení, a to je také na počátku a v závěru veršů. Příklady z LS.: Vltava  kalí vodu obvykle stříbropěnnou; vystoupení vlaštovky je zpřesněno jejím původem -- ze sídla Chrudošova  na Otavě; obdobně je zachyceno vypravení poslů, neboť verše obsahují středisko země, tedy Vyšehrad, a poté kmenové náčelníky, nejdříve vždy jejich jméno jako nejdůležitější a po něm krátkou charakteristiku. V doporučení Libušině se skrývá dvojí požadavek: zvolen má být muž ze středu sněmu. V posledním dokladě je ,,poganěnie'' méně intonováno  než ,,moje''. Obrácený slovosled by byl metricky stejně vhodný, avšak Libuše tu projevuje dívčí hrdost + vladařskou důstojnost zároveň. ,,In minimis maximus Deus'' -- i poeta.

V Ol. je výrazná intonace  ve Výhoňově  řeči k Oldřichu: Hoj, poslyš, ty veleslavný kněže/Bóh ti bujarost da u vsě údy, Bóh ti věhlasy da v bujnú hlavu/ty ny vedi proti zlým Polanóm/po tvém slově pójdem ... u vsě pótky. V Ben. jsou zajímavé krátké řečnické otázky a vyhrůžné projevy; čím stručnější jsou takové promluvy, tím je styl vzrušenější. Týž projev pozorujeme i v Čest. a Sbyh.: Kto ny vrahóm vytrže, sirá vlasatice?

,,Pomstu, pomstu vola vsěm Sasóm pleňúcím'' Ben. Jar. je zvlášť bohat na přesné postavení sloves. Vždy docházela obdivu také Vratislavova řeč k Věstoňovi  a k ostatním na Hostýně , v. 204 nn. Podle gestivní  poesie bychom označili: die: Prorado, skvrno křesťan věčná, v záhubu chceš vrci dobré ludi? Ot Boha na milost ždáti chvalno/ne v porobě ot sveřepých Tatar/Neroďte, bratřie, spěti v pahubu. Přetrpěchom najlútějej vedro./Bóh ny sílil v rozháralé póldne/Bóh nám sešle pomoc úfajúcím (=budeme-li doufat)/Zastyďte sě, mužie, takých řečí/, ač sě hrdinami zváti chcete! Pohynem li žiezňú na siem chlumce,/smrt sie bude Bohem zaměřena; vzdámy li sě mečém našich vrahóv,/sami vražbu nad sobú spáchámy/Mrzkost jest poroba Hospodinu,/hřiech v poirobu samochtiecm dát(i) šíju ... za mnú, za mnú ... atd.

V Čest. je obdobný povzbudivý (parainetický) způsob kladení důrazně míněných slov: Neklan  káže vstáti k vojně/káže kniežeciemi slovy/proti Vlaslavu  ... a dále: Kto sežže dědiny i kto rozplaka vaše hlasy? Kto? Vlaslav? Poslednie budi jeho vražstvo!

V Lud. vidíme názorně, jak se ,,rhema'' jedné věty stává ,,thematem'' další: I kněz na Střěbora/Střěbor Ludislava  zýva. Tak jsou stereotypně začínány i končeny všecky úvodní verše k soubojům. Sděslav  se výmluvně chlubí bojovými ctnostmi svými i svých předků; hrdinně si vedl praděd i otec (vždy v úvodu k větám, v jejichž závěru je, že zabili divokého tura a zahnali Němce.) A proto: Zkusí Lubor chrabrost moju!

V Záb. nalézáme příklady vokativů, které důrazně uvozují myšlenku povelem, dotazem nebo i potupu: Ty si parob na paroby krále; ty rci svému ukrutníku, že dýmem jest nám velenie jeho! Obdobně: ,,pěnce dobra'' milujú bozi; pěj ... proti vrahóm. Všimněme si též výjimky z akatalexe:  Aj bratře, aj, šerý vrch! Ukazuje se na místo již známé a proslavené skvělým vítězstvím.

Sbyh. je nápadný častými epizeuxemi  nebo anaforami,  pronášenými naléhavě na počátku veršů (ty by si byl válel ... vydřel ... zabil). Holub odpovídá jinochovi se stejným důrazem: tobě srdce ... proti vrahu; tobě ... braně ostrá; tobě ... mlat. O stichomythiích , antilabách  atd. viz výše. Ty nemohou být jiné než vzrušené.

Tendence tohoto vrstvení, kdy jsou ,,silnější'' výrazy prokládány ,,slabšími'', se jeví také v lyrice. V Kyt. si to metron  přímo vyžaduje. Vokativ ,,kytice krásná'' je vždy v závěru, ale spolu uvozuje další větu a myšlenku. Stupňování ,,prstének - jehlice - vínek'' je rovněž tak umisťováno. V Jah. je intonace  jaksi tažena vzhůru, a to zvláště fiktivní i přímo pronášenou řečí, na niž má vliv i ponenáhlu se prosazující koncový rým  nebo. ,,Vezdy mi řiekáše máti''/chovaj sě junoší!/Čemu sě junoší chovati, kdaž sú dobří ludie?

V Jel. se protiklad ve výstavbě verše ,,začátek - závěr'' jeví zvlášť zřetelně. Šestkrát je na úvod dějové sloveso, na konci pak několikrát, jak jsme již uvedli, závažný jednoslabičný výraz. Typ: podskoči naň ... vrah; ale i na jiných místech nalézáme obdobné konstrukce: junoše ... chodíva v lúté boje; braň ... nosíva; braňú rozráže vrahóv shluky. Diairesi  je možno si myslit někde uprostřed členů průvodních a spojujících. Aktuálnosti tu nabývá dávný Gollův  postřeh k LS, neboť jsou tu staveny proti sobě dvě substantiva, jakási ,,jádra'' kól nebo poloveršů (nezaměňovat se známým pojmem z hypersyntaxe!). Vedle uvedených přikladů ještě dvojice: parohy - les, junoše - hory, zraky - zloba, junoše - duša, hrdlo - rty, krev - dušica, děva - srdečko, junoše - dub, listie - rohy, les - dub atd.

V Róži je v úvodě každý verš převtělen v dějový postup vyjádřený slovesnými tvary tak, že po participiu minulém s videm zdánlivě nedokonavým, ale ve skutečnosti komplexním následuje osudové perfektum; róže rozkvétavši pomrzla, pomrzavši usvědla, usvěděvši opadla. Výrazivo je zde tak koncisní, že se obešlo bez vedlejších členů. Asonance,  ať zamýšlené nebo náhodné, tento dojem ještě zesilují.

Trochu vybočuje z řady Žez., v níž by byl nejzávažnější větný člen kladen jakoby do středu věd a veršů. Ale pozor; řekl bych, že větší váha je tu kladena na slova ,,vezdy'' a ,,byla, bylo'', neboť je to těžiště tertia  comparationis : dívka musí změnit svůj stav tak, jako nemůže být ,,vezdy'' jaro, léto atd. Tázací ,,Kak'' je pochopitelně na začátku, následující ,,by'' je slabší, po něm přijde důležitý výraz (žítko, jablko, klasi, děva) a potom ještě doplnění: v poli, v sadě, v stozě. Důležité je ovšem ,,sama'' (by sama byla), přesunuté do závěru.

Op. je stavěna obdobně, snad trochu jednodušeji: Kdě mój otčík ... v rovečce; kdě moje máti ... travka na něj roste. Po otázkách(řečnických) přichází ,,oddech'' (formálně myšleno!) a poté tklivá, neradostná odpověď v závěru.

Stejnou tendenci jeví také Skř. i přes svou krátkost: Otvedechu zmilitka u kamenný hrádek; nenie pérce ... blanky ... bych písala lístek.

Postavení ,,dějové sloveso - spojnice - těžiště verše'' se projevuje i v Zl., ač z něho máme jen čtyři slova.

Jak jsme již uvedli, je styl  R takřka prost hyperbat , tedy oddělování výrazů bezprostředně k sobě patřících vloženými slovy. Novější básníci užívají tohoto prostředku velmi často, nejraději z důvodů metrických. Takový výpomocný prostředek je v R velmi vzácný a mívá i hlubší smysl. V Jar. je asi jen výplní ,,na ručiech tu koniech vňuž hemzechu'', snad ještě ,,rozenia dlé svégo'' v LS a v Lud. Ale jinde je třeba se hlouběji zamyslit. Třeba v LS ,,Za tě lútá rozvlajáše búria'' působí jistě výrazněji, než kdyby byl pěvec řekl ,,bůria rozvlajáše'', můžeme tu srovnávat s výše uvedenými citáty ze Zeyera  aj. Máme-li v Jar. ,,syket kalených střel strašný'' a v Čest. ,,hlasem v lese hlučným'' byl asi důvodem tohoto řazení štěpný rým  ,,Stabreim'', o němž bude ještě řeč. V Jel., kde čteme, že (teplá krev) ,,za dušicú teče za otletlú'', působí zdvojení předložek tak, že se plastičnost výrazu zvyšuje. Není tu tak závažné, že jinoch je mrtev, neboť to pravil pěvec již dříve. Zde si představuje odlétající duši.

Tyto naše výklady ke ,,gestivní'' stránce našich textů jsou ovšem jen teoretické a čekají na bližší prozkoumání. Lépe bychom věc poznali při živé recitaci a snad spirometrickým nebo ergometrickým zařízením. Každý takový pokus by ovšem byl jen nedokonalým napodobením zpěvné produkce staročeských pěvců.

Jako dodatek připojujeme poznámku k Lindově  ,,Záři nad pohanstvem''. Mohl by to být nový průzor do ,,padělatelské'' dílny. Věty tohoto obrozence bývají dosti rozsáhlé a hlavní myšlenka není kladena na začátek nebo na závěr, ale doprostřed! Lze jistě namítnout, že něco jiného je báseň a něco jiného próza; přesto může být skladební technika  obdobná. Několik příkladů: Otevřely se veliké dveře a vcházel vážný stařec Chasoň (chasa v Ol. je označení ,,nižší'' vrstvy obyvatelstva, nemajíc nic společného s Lindovým výmyslem jména), po stupních sestupoval do síně, s ním dva z dvořenínů Boleslavových (v R ,,mužie, bratři'' aj.), veselost byla na tvářích (v R vždy ,,líce'', a ,,veselý'' jen v PV, v R jsou výrazy ,,jarý, bujarý, radostný'' atd.). Nebo: ,,Já jsem stál blízko nich a s Ratiborem  (vida, koincidence! ) odnesli jsme je z bojiště na svých kopích a viděli téci jejich krev a slyšeli jejich chrapot ...'' atd.