 Hlavní strana » Jazykovědné práce Julia Enderse » Jazykovědný rozbor RKZ » 7. Skloňování »
předchozí kapitola
rejstřík
následující kapitola
7.2 Sklonění a výskyt jmenných adjektiv v RZK (hlavně v přívlastku)
O věci se psalo nadmíru mnoho. Patří spíše do syntax e, neboť
problém se dá osvětlit jen s ohledem na známý protiklad určenost i
a neurčenost i ve slov. jazycích. K morfologické stránce můžeme
pro RZK říci tolik: je to kategorie, jež je již ,,defectiva
casibus'', některé pády chybějí vůbec; sklonění je však stejně
přesné jako u jmen, neboť adj. a substantiva, jak známo si bývala
významem bližší.
Námitky jsou vznášeny hlavně proti postavení těchto adjektiv v
přívlastku a proti jejich velkému počtu v R. Proto se obránci
soustředili zejména na pátrání po dokladech. Jejich snahou i
studiem stč. literatury bylo shledáno, že jmenná adj. v
přívlastku se vyskytovala zejména: v onomastice (Suchdol,
Starhrad). Bývalo i ve jménech osobních. J. Beneš, uvedený
spis, str. 253 uvádí přes padesát příkladů. Tento úzus mizel
od 13. století, tedy od doby, kdy vznikla mladší část RK;
chronologie tedy vyhovuje. Viz též L. Lutterera, Onomastická práce,
Praha 1968, str. 89 nn. Dále sem patří náboženské archaismy --
od prva počátku; ustálená rčení, třeba ,,na bíle dni''. Konečně se
držela tato kategorie i v některých poetismech z lidové lyriky:
vínem červenem -- uvádí Trávníček, HM str. 336 s dalšími příklady.
Hovoří tu -- v souvislosti nadmíru volné -- o ,,padělaném'' RZ a RK.
Ke jmenným adj. patří v širším smyslu slova i posesiva ,,bratróv''
atd, číslovky druhové (,,desater''), participia ,,nesl, nesem, nesen,
bit''. Viz úvahy o syntax i.
Doklady na adj. jmenná v přívlastku se dají hledat do nekonečna.
F. Mareš , Zprávy Rukopisné společnosti 9-10, str. 10 jich uvedl
34 ,,vedle mnoha jiných''. V. Flajšhans, Nejst. památky cituje na
str. 65 m.j. i ,,Kamen Most'' (je v RZ). Říká tu, že adj. měla
pravidelně i v takových případech tvar složený s výjimkou neuter
jako ,,Blansko, Tursko'', tedy jména s koncovkou ,,-sk-''.
Na příklad ,,cháma taterska'' z Jar. asi přitom nemyslil. Je i
,,chlemec Dobroslavsk'' v RZ.
Tvary tohoto typu se uchovávaly hlavně tam, kde nedošlo k
palatalisaci, t.j. v gen. dat. sing. Tato zákonitost je v RZK
naplněna; srv. ostatně i ruská MJ Smolensk, Kursk aj. (Šachmatov,
uv. spis. str. 51). Další doklady: o velicě noci, Štít. Mus.,
Knihy naučení, vydal Vrťátko , Praha 1873, 189 g; Gebauer, HM IV,
str. 199 uvádí ,,dobrjtro, svatečer, však den, ve dne biele, do
súdna dne, nynějše časa, od stara dávna, živa Boha, líba svého,
(srv. zmilitek , zmilitka v RK), další passim na str. 201: při
cestě obecně, po svrchně oblačně hvězd, na skále opočně, (vše z
Tkadl.), v Leg. Kat. (Vážný, HM str. 154) ,,druha druze'') tak -
bez jotace) podobá se káranému ,,or silna k silnu'' v Záb., ostatně
je druha druzě'' i v Jar. 9,8. Z Brn. nauč., textu dosti pozdního,
můžeme citovat dobry pány 287, pernaty ptáky 282, jaky včely 267,
dva člověky obrany 164, druhy roky 168, věrny ruky 266 věrně
pravdě 25, druhy strany 33, groše široky 125, ctnem právem 129;
Glos. ka Pas. 76,1 hrozny úpy (t.j. velké úpění), úpy veliky,
Pas. 574)2. Pas. 219)2, na druzie straně -- glosátor vykládá
,,na druhé'', do veliky noci Otc. 114b, pavlačito rúcho, Ben. Jan
19,5. Z onomastických dokladů aspoň typy: Hory Kutny, Vrbno,
Rálsko, Chvojno, Chvrasten, Kněžmost, Nelahozeves (lok. Nelahozi
vsi), Buštěhrad, gen. Bušce hrada, Zvoleněves.
V RZK ubývá těchto adjektiv zákonitě od staršího kodexu k
mladšímu. V RZ je jich asi 22, v RK snad 49, z čehož připadá na
Záb., Čestm. a Jel. asi 24. Ač mladší část
RZK se má ke starší asi
jako 5:4, je poměr jmenných adjektiv daleko opačný: 25/46.
V mladším RK se výběr omezuje na ,,formule'' jako ,,hrad tvrd, jutro
šero, tuhy luky ''. Napomáhá i vnitroslovný rým. Jiným důležitým
činitelem byl asi rytmus, zejména tam, kde je píseň složena
(zásadně) v trochejských verších o deseti slabikách. Pěvci
tvořili ,,dionyssky'', bezprostředně a bez zdržujících meditací.
Volili formy, jež se jim hodily k vyjádření ucelených
myšlenkových celků. Proto je v RZ ,,roda stara'', ale ,,gor
zelených''. Napočítal jsem 29 takto ,,vynucených'' forem
jednoduchých a 42 složených.
Jmenná adj. se v RZK vyskytují jen v některých pádech.
Bulachovskij, Ist. kom. 189 dovodil pro starou ruštinu, že
nejdříve
mizela v instrumentále. Tak i v RZK! Důvodem bylo asi to, že se
mohla mást s lokálem adj. určitých. Duál není v R vůbec doložen,
u feminin zmizel nejdříve dativ a lokál, hlavně po hrdelnicích.
Tak i v RZK, kde je sice ,,hustě tmě'', ale častěji jiné pády:
Sázavy ladny, Otavy krivy, bystřiny dščevy. Vokativ také chybí
a možná, že není ani v PV, neboť ,,Vyšegrade tvrd'', jak se
čítává, je nutno dělit na dva řádky a lze číst i ,,tvrď- pevnost''.
Dalším důvodem pro užití jmenných adjektiv v přívlastku byla i
ustálená epická technika, jak jsme již nadhodili. ,,Les črn'' bylo
původně výrazné zdobné epitheton, ale významem klesalo na pouhý
,,les''. Tak i hrad tvrd, tuhy luky , meč ostr, div tur, těžek mlat,
slunce jasno, les šir, modr vrch. Jistě jich bylo mnohem více.
Na váhu mohly padat i důvody akcentologické. Pro klesavý rytmus
jsou v písní vhodnější adjektiva s přízvukem na kořeni než na
příponě; a začátky našich zpěvů sahají nepochybně do doby
předhistorické. Akcentologové, např. Bulachovskij, dovozují, že
adj. s krátkou kořennou samohláskou byla původně ve všech tvarech
a pádech s přízvukem na kořeni; v RZK vyhovují této podmínce tato jmenná
adjektiva v přívlastku nebo i doplňku: bezduch, bystr, črn, div,
dlužen, dobr, drah, druh,
dščev, hotov, hust, chvalen, jasno, klidno, mocen, mrtev, plzno,
přěudatno, prudek, silen, šedošer, šir, temen, tich, trudno, tuh,
tvrd, udaten, úporno, však, vyšn, zelen, zvučno, žalostivo.
Výjimky by byl: střie brn a těžek. Naproti tomu bývají adjektiva
s dlouhou slabikou v kořeni složená: biedný, bielý, blahodějný,
dálný, dlúhý, hebúčký, jutřní, krásný, krátký, malítký, milý
(z pův. ,,míl''!), mútný, pěkný, přědlúhý, přědrahúčký, sěčný,
siehodlúhý, táhlý, velelútý, snad i tich. Převažují jmenné
tvary od adjektiv krátkých, jež se dnes jeví jako jednoslabičná.
Tvořila nejstarší vrstvu přídavných jmen.
Poznámka: ve výpočtech je nutno stále připojovat slůvko ,,asi'',
neboť nemůžeme leckdy z textu poznat, zda je míněno adj.
jednoduché nebo složené. Dosavadní vydání si počínala tak, že
co nejvíce omezovala počet přídavných jmen krátkých. Nedělo se
tak právem, jak ukážeme později. Odporovalo by to občas
pravidlům o určenost i - neurčenost i, ale i úzu v deklinaci.
Na příklad: ne ,,po zelené trávě'', ale ,,po zeleně'', neboť
v RK by bylo ,,zelenéj'' a kromě toho je to epitheton constans.
|