PV: úryvek velmi nerozsáhlý, ale sklonění bez chyb. Čteme-li in continuo ,,Vyšegrade tvrd'', je to způsob obvyklý, známý ze stsl. Ještě J. J. Hanuš, Die gefälschten böhmischen Gedichte, Praha 1868 (str. 3) neznal tento úzus a pokládal spojení nom. s vok. v takových případech za chybu. Další případy správného sklonění: Vhltavy čisty, příkřě skálie, chládeček mil, po kraju (je to dativ!), v luzě, večerem (ne ,,večerom''). Ostatek snadný. ,,Pomiluj chuda'' je nejisté, dá se různě doplnit nebo i ponechat jako ukončené.
MPKV: v tomto směru rovněž velmi správná. Všimnutí si zaslouží ,,v účastenství'', ne snad ,,-iu''; hojně správných i-kmenů: gen. plur. slastí, dále přiezň, mysl, dóstojnost, žádosť, milost, radosť, laskavosti (lokál), instrum. znameniem - srdečenstviem. Jedno jmenné adj. ,,žel krut'' patřilo asi k výrazivu stč. milostné lyriky, o níž mnoho nevíme.
ŽG: ukazuje archaický stav, sklonění je daleko přesnější než v ,,pravých'' glosách této památky. Tak máme: Pánu, ne-ovi; gen. nepřátel, instrum. podnožú (bereme za základ nom. ,,podnož'' nebo ,,podnoža, podnožě'', ne snad neutrum ,,podnožie'', leda by tu byl dativ, který je možný). Gen. Siona, hněva; lokál v prostředcě, gen, zákona, lok. v národiech, dat. kněziém. Adjektiva bez dokladu. Budiž zde uvedeno pro srovnání několik vážných odchylek nebo spíše chyb v ostatku žaltáře: v blesketu, ot kázáních, losové (t. j. onagri), osidla lovcového, v ložicu. Toto slovo prohlásil Flajšhans (Poznámky ke Sbyh. 26.10) za ,,krycí falsum'', aniž si uvědomil, že existuje stsl. ,,ložiště'' a že úzus ,,fals'' by byl ,,v ložici''. Dále je tu ,,od míru, v míru (Jar. ,,v míře''), k subst. ,,mír''; národové, obrazové, dat. pelikánovi, gen. plur. pěsní, v ustáváni, v usníku, vozové, v vrbiu (ve vrboví), zemani, ve zvonečkách atd. Obdobně vypadají i jiné kategorie.
Také EJ skýtá pěkný obraz správného sklonění, jak asi vypadalo v 11. století. Mužské o- a jo-kmeny končí vždy na ,,-a'', nikdy na -u: Boga (2x), Isusa (2x), konca, ploda, pogreba, světa (2), zákona. Tak i neutra: porekadla, světla. Dativy na -u, nikdy na -ovi: Bohu, člověku, Iesusu, světu, papežu (2x), Petru, Filipu, Andreju, sluchu, Šimonu. Akusativ archaický: Iesus (3x), Lazar, lud, Petr, pokoj, v střět, svět. Počíná však i genitiv ve funkci akusativu : Boga, Christa. Správné lokály různých kmenů samohláskových: chrámě, v skrytí (nebo skryti), v světě, o učení. Instrum. jen na -em: papežem, srdcem. Vokativ na -e, nikdy není za něj nominativ: Gospodine (2x), otče, pane. Nom plur. na -i: chlapi, knězi, pariseji, učenníci. Podle souhláskových kmenů pohané. Gen. plur. archaický: peňáz, iz učenník, odchylně z kňazév, dat. plur. na óm - učenníkóm. Lokál plur. o učenníciech. Je sice psáno ,,-e'', ale pravopis dovoluje difthongické doplnění.
A-kmeny v EJ: k Anně (t. j. k Annášovi), plur. slugy, gen. slug. I-kmeny: gen. části, u dverí, gen. masti, pleti, akus. v sieň, lok. na zemi. U-kmen y: správně akus syn, odchylně instrum. syny místo orthodoxního synmi. Souhláskové kmeny: správný vok. ,,dci'', přede dnem, rámě, znamě (ne znamenie!), ve jmě (akus.), iz Judev (2x). Odchylky: ke dňu (RK správněji ,,dni''), gen. nebe místo s-kmene ,,nebese''. Vazbu ,,svítěz ich světu'' bereme jako doslovný překlad stsl. odolěti s dat.-Duál k ,,oko'' ovšem ,,očima''.
Adjektiva neurčitá se skloňují paralelně se subst. Zvláštnost EJ, kterou rozebereme podrobněji později, uvádíme již teď: předchází-li adj. před subst., je pravidelně ve tvaru kratším, následuje-li, je složené. Čtení ,,na greběti oslini'' (místo ,,oslině'') je buď pouhý omyl nebo snad záměna úzkých vokálů i-ě.
Celkem je poměr ,,správných'' a ,,odchylných'' tvarů ve skloňování jmen v EJ asi 79:9, uvažujeme-li místa, na nichž ,,falsátor'' mohl pochybit. Tato čísla odpovídají stavu v RZ a předčí co do správnosti RK. Je tedy deklinace EJ v souladu s dobou, do níž text umisťujeme.
Ani Lib. pror. nemá přímých chyb, ba ani metaplasmů. Rozdíl proti RZ a EJ záleží hlavně v hojnějším užívání genitivu za akusativ , viz o tom v naší syntax i. Jinak správné tvary: instrum. přědpověděniem, gen. Christa, dušě, instrum. světem, ne snad ,,světom'', gen. plur. tisúc, ne tisiecóv nebo tisiecév, lok. v nebi, v městě, nom. ,,věščkyni'' ovšem starší a správnější než ,,věščkyně''. Adjektivum ,,věhlas en'' v doplňku. Je tu jmenný tvar u participia ,,poddána'', gen. za akus., převládají jména složená.
MV má ovšem část vpisků nedeklinovaných, ale přesto je její skloňování z našich textů nejpozoruhodnější a nejdůležitější. Nejdříve k běžným jevům: hodně i-kmenů, což je nepochybně pro starou češtinu, ať naši nebo oficiální, charakteristické: čeleď, česť, dětel (skutek), dlaň, debř (psáno ,,dibri'' jako polské ,,dbři'', snad tedy plurál, valles), hostie, hrsť, hus, ješuť, kep, mlň, mysl, niť, brv, oběť, obruč, osť, papraď, lúpež, léň (lenost), paz (pažení), pěsť, pěsň, píščel, plsť, pomeč (pouto), pověsť, praščeď, řiť, paměť, rozkoš, rukojeť, saň, sieť, slavnosť, strázň, svrať, tesť (tchán), tešč (prázdná), tvrď (obloha), úvrať (úzkost), věc, ves, vrv, zeř (zuřivost), zmij (v RZ ,,zmija''), zeť, žizň (blahobyt), žlč, žez (žízeň). Tedy mnoho slov, jež později přešla k ja-kmenům nebo zanikla úplně. MV ovšem nepatří jazykově tam, kam RZK.
O-kmeny a jo-deklinace mají vesměs správné plurály: blíženci, běsi, čaroději, hřědi, krahuji, kruši, ohaři, morúsi, praši, ščepaři, skoti, sráči, třenovci, vzpěši (označení démonů). Odchylně snad ,,ořechy'' - nuces, ale to může být akusativ . V glosách A, tedy v ,,pravých'' jsou v těchto případech odchylky početnější: např. ,,vrabíkové'' - vrabci. Vzor ,,řebří'' je v MV doložen správným plurálem, nelišícím se od nom. sing. Ženské a-kmeny se liší od i-kmenů téhož rodu: plur. veřeje, stěžeje, hacě, dásně (není-li duál k ,,dásno''). Dále ,,chřiepě'', patřící k subst., která neměla duál, stejně jako ,,nozdry'', viz o tom na jiném místě. Ze souhláskových kmenů ,,uznávaných'' zaslouží povšimnutí ,,správná'' forma ,,dvořenín, ohniščenín, Slověnín, ale plurál ,,Srbi''.
Nyní jinde nedoložené a naprosto správné ženské u-kmen y: kony (konev), raky - rakev, koty (kotva), kroky (krokev), kry (krev), není ani ve stsl, ale je ve staré polštině), svekry, věty (větev). Odchylně -- a nověji -- již ,,želv'' a ,,břeskev''. R-kmeny jsou tu ,,sesti, neti'', trochu záhadné je ,,žezi'', kde snad je koncové ,,i'' za jeřík. Stč. známe jen žiezě, stsl. žežda. Lze vyložit i jako metaplasmus ke vzoru ,,paní''. Etymologicky patří ovšem k litevskému ,,geisti'' - žesti, ždáti'', které je v primárních tvarech v RK. Odchylka na -i může být čerpána ze stsl textu, jako bývalo ,,lad6ji'' - loď byla i děvi - déví'' - bohyně. K tomu Kurz, uvedený spis, str. 63. Další archaismy u kmenů souhláskových: kamy - kámen a kory - kořen.
K ženským u-kmen ů: Hankovi těžce křivdí Machek tvrzením, že ,,brva'' je padělaná glosa z MV. Je tam totiž psáno ,,birui'' supercilia, tedy obočí. Pokud je zaměňována ,,brva'', což konečně může být novotvar Hankův, ač tato forma je i ve slovenštině) s ,,řasou'', postačí poukázat na další glosu MV ,,řasy'' - razzi, tegmina oculorum! Je nutno číst ,,brvi '', a to je spíše duál než plurál. Správný nom byl ovšem ,,bry'', srv. řecké ofrys, stind. bhrúš, brova, bělorusky brocj, viz E. F. Karskij, Belorusi, Varšava 1911, str. 241.
Slovo ,,kony'' - konev je podle Slawského II. s. v. konew tvar původní, i když staroněmecké ,,channa'' má stejný základ. Na u-kmen ukazuje zdrobnělé ,,konévka''. Slawski cituje i další jména obdobného původu: matew- moutvice, panew, warzachew - vařečka, polské korzkiew - druh džbánu. Za starou výpůjčku z něm. považuje ,,kony'' Vondrák, uv. spis I 2, str. 134. ,,Koty'' patří opět podle Slawského ke ,,kot'' - kocour, tedy něco, co se může drápem nebo drapákem zachytit. Viz Slawski, s. v. kotwica. Sem asi náleží i chodské ,,kotyjš'' - ořezaný brk (J. F. Hruška, Dialektický slovník chodský, Praha 1907). Také ,,kroky'' jen ve slovinštině. ,,Věty'' - větev: možná, že sem patří osada Velvěty v sev. Čechách. Řeka Ohře tu činí zvláštní ohyb. V RK je ovšem jen ,,větvice'' nebo ,,suk''. Původní význam slova ,,raky'' není ,,schránka'', ale ,,hrob''. Tak i v MV: tumba, sepulcra. Glosátor a novější badatelé slovu ani nerozuměli a brali je za plurál k ,,raka''. Tak činil ještě i Kott, hlavní dílo, sv. III. Etymologicky lze spojit s ,,rákos, rakovice'' (druh vrby) i rak - v krunýři, vždy něco dutého, ale ohraničeného; sem náleží i latinské ,,arca'' a řecké ,,arariskó''. O tom I. Němec, Vývojové postupy, str. 14. MV je daleko starší než Němcem citovaný doklad z Vodň. Lact. 58 c)z r. 1511), ale i zde je význam ,,hrob''. Rakvice byla i nádoba tvaru mušle, rakvičí - kleč nebo rokytí. Dle Šanského není ,,raky'' nikde doloženo. Kry je podle Weingarta, Rukojeť I, str. 167 doloženo ve slovinštině, polabštině, polštině a čakavštině.
Slovanské r-kmeny, uváděné ve všech příručkách ,,máti, dci'' je nutno rozmnožit o ,,neti'' a ,,sesti''. K ,,sesti'' patří i ,,pastorek'' z pův. ,,pad7kti'' nevlastní, nepodařená dcera nebo možná i syn takové dcery. R-kmen je tu zřetelný. Slovo ,,sesti'' tak řadí - i když tento tvar neuvádí - i Kuznecov (P. S.), Očerki po morfologii praslavjanskogo jazyka, Moskva 1961, str. 52 a Meillet , Études II, str. 405 stejně jako ,,máti, dci, řec. patér'', slov. brat7, jetry, dever6 a svekry. Viz též litev. sesuo, gen. sesers. Vložené ,,t'' je ve slov. jazyycích. U ,,neteře'' je věc ještě mnohem jasnější. Je to polské ,,nieč'', pravidelně k lat. ,,neptis'', je i ,,netij'' - synovec. Jako samozřejmé přijímá ,,neť'' v tomto tvaru i V. Šaur, Etymologický slovník příbuz. termínů, Praha 1975, str. 56. Podle stč. slovníku právě vycházejícího není ,,neteř'' ve staré češtině doložena, takže srovnání s ,,pravými'' texty chybí. Rozsáhlejší etymologický materiál u Vasmera III, 1971 s. v. nestera: Zde je ,,neti'' označeno jako tvar předpokládaný, gen. neteře, ,,nestera'' prý podle ,,sestra''. Litev, nepte, lat. neptis, ind. naptiš, avestsky napti. Viz i další Vasmerovo heslo ,,plemjannica'', t. j. ,,neť, netij'' - plemjannik. Buck, uv. spis, str. 109 nn.
,,Sesti'' by se dalo možná vykládat i jako staré hypokoristikon, podobné dnešnímu důvěrnému oslovení ,,sestři'' v nemocnici. Ale je to r-kmen. Všude je týž hláskový zákon: u ,,matar'', řec. métér, lat. mater je sufix ,,ter'', ve slov. jaz. ,,r'' odpadá a vzniká ,,ti'', dci, máti. V nepřímých pádech se ,,r'' opět objevuje. Tak i ve slovech ,,svesť'' švagrová a ,,zeť'', lat. gener, nezůstalo nic z ,,r''. Kloníme se proto k názoru, že i ,,brat'' je starší než ,,bratr'', kde je ,,r'' nověji uvedeno. Tak soudí též Berneker (u N-M. Šanského I, 2, Moskva 1965, s. v. brat). Naopak myslí Kott, že ,,sesti'' vzniklo vysunutím ,,r'' v III. díle svého slovníku na podkladě Blažkových materiálů. K věci též J. Bělič, uv. spis, str. 83. V Drkolenských zbytcích stč. dramat, ČČM 63, 1889, str. 130 (vydal Patera) čteme dvakrát vokativ ,,sesto'' - sestro, ale to může být omyl. Sufix ,,ter'' sloužil k označení rodové příslušnosti, ač nám nelze nic říci o jeho stáří. Na etruské ,,hausti'' mě upozornil dopisem J. Rieger . Ani vložené ,,t'' -- předpokládáme-li indoevropské ,,suesor'' z kořene ,,svój'' nemusí vadit. Porovnejme třeba řec. ,,akis'', lat. acus -- jehla, z toho naše ,,osť'', které je též v MV, a ,,osten'', patrně i ,,kosť'' ke ,,kosý''. Pak by i zde byl r-kmen a ,,kostra'' novotvar. Vondrák, uv. spis I 2, str. 661 vychází z původních ,,sesa, brata'' stejně jako Sadniková -- Aitzetmüller, VI, str. 325c -- 326, stind. bhrata, litev. ,,brólis'', kde by ,,l'' bylo hypokoristické. Celkem se zdá, že ve slov. jazycích byl v nejstarších dobách častější tvar ,,brat'' než ,,bratr'', který je však v RZK důsledně. V MV je však tento prvek potlačen.
N-kmeny jsou v MV ,,kamy'' a ,,kory''. K prvnímu: časté jméno hory ,,Kamýk'', ale je i nářeční řemýk a plamyček k ,,plamen'' ve Slezsku. ,,Kámen'' je vlastně původní akusativ , vzatý do funkce nom. Totéž platí pro ,,kory''. Jako n-kmen je slovo obecně uznáváno (gen. plur. ,,z kořán, kořání'') ale dokladů pro deriváty je méně než v předešlém případě. Nicméně kdo hledá, najde. Stopy vedou opět hlavně do Lužice a Polska. Uvedl je zejména Slawski s. v. kokornak, Rozšíření starých n-kmenů a u-kmen ů na starém slovanském území severně od Čech lze dovodit i jinak: Něm. ,,buchi'' nář. -- buk, z pův. ,,buky'' dokládá E. Eichler, Etym. Wörterbuch der slaw. Elemente im Ostmitteldeutechen, Bautzen 1965, str. 32. Tamtéž ,,kamuskeien'' -- hráti v kaménky ke ,,kamušík''. Snad i ,,Lokusche'' -- vodní růže, Pfütze -- loky, lokva, lokvica a ,,Zwy'' námořnické plavidlo z pův. ,,b7''či - bečka. Mnoho příkladů na deriváty ke ,,kamy'' a ,,kory'' též u Muky, passim. ač toto slovo samo sem asi nepatří stejně jako ,,kokořík'', Kokořín a Kokory. Kokornak je různě identifikován jako brambořík, hloh i konvalinka. Ale výmluvné je lužické ,,koruška, korušk, Marijne koruški'' (druh rostliny). Též ,,korzyk'' z polského pramene z 16. století. Také ,,kamuszek'' uvádí Slawski II, s. v. korzec, tedy ,,kamének''. Snad sem náleží také stará MJ ,,Biezkorzyst, Byezkorsyszcz, u W. Tasczyckého, Najdawniejsze zabytki jezyka polskiego, Wroclav-Krakov 1974 z ,,Bully protekcyjnej'' z r. 1136, nejsou-li to odvozeniny ke ,,kořist''.
PP skýtá samozřejmě obraz skloňování značně mladší. Vzory ,,žena, duše, kost'' se prolínají navzájem. Čteme instrum. ,,svú čeledie'' s nesporným difthogisováním konečného ,,í'', úzus RK je ovšem ,,ú''. Gen. je Přibyslavě i Přibyslavi, z Moravě (od ,,Moravě, Morava nebo Moravia'') lokál v Přibyslavi. Olomúc je podle ,,kost'' - u Olomúci, v RK je to masc. k ,,oráč''. Přecházení tvrdých fem. pod měkké vzory hlavně na Moravě zachyceno u Běliče, uv. spis, str. 159. Souhláskové kmeny ztratily v PP svou tvářnost, ale důsledně se zachovává komponent ,,an'': Uhřané, Moravané, Vršovičané (2x), od Prušanóv, instrum. Vršovičany, od Vršovičana, Rakušané, ale ,,před Tatary''. Od ,,lidé'' (v RK i-kmenové ,,ludie'') je gen. plur ,,lidu'', ale to je už i v Leg. o sv. Alexiovi, 14. století - mnoho lyuda''. Jmenná adjektiva nejsou.
,,Hankova'' Leg. Prok. vypadá opět jinak. Skloňování jmen v tomto ,,nejzdařilejším Hankově falsu'' se skutečně blíží uznávané staré češtině, ač správné tvary ovšem nechybějí: manželóm (v R aj. by bylo jistě ,,malženóm'' nebo nejvýš ,,manželém''), v zbožií, v učenií lóně (toto zdvojení ,,ií'' je podivné, v druhém případě se nedá zjistit, zda je míněn sing. nebo plur.). Pravidelný gen- Boha (2x), po Bozě tvórci, mezi spoluvěky, akus. plur roditele, gen. miesta, v mysli, k Vyšehradu, k mistru, v jazyce, v lóně, v zákoně. Ale jsou též odchylky velmi vzdálené jazyku R: nom. plur. roditeli, akus. synáčka. Toto slovo by bylo v R jinak tvořeno a snad by mělo i starý akus., tedy ,,synek'' nebo ,,synček''. Chybný je dativ ,,čtení'' místo ,,čteniu''. A zejména: není tu ani jeden duál, ač se dlouho mluví o manželské dvojici. Mezi spoluvěky: instrum. jmenného adj., jak vykládá Flajšhans v R takový případ není. Ale spíše je to zkrácené subst. jako stč. ,,věď - věďma, ohrom - ohromení'', ,,otrap'' - utrpení. Tak chápe slovo i Stanislav, Dějiny III, str. 344. Tento učenec zde otiskl celou ,,Hankovu interpolaci'' jako text staročeský a původní!