EJ: Osobní zájmena se tu liší od RZK v několika směrech. Předně je ,,jáz'' skloňováno -- vedle pravidelných forem -- v gen. ,,mene''. Je to buď vkladné ,,e'' (bývá v EJ při nesnadné výslovnosti shloučených souhlásek) nebo i tvar původní (J. Baudiš, Struktura jazyků indoevropských, Bratislava 1932, str. 126, který porovnává příbuzné ,,tebe''). Ale nejspíše tu máme tvar chorvatský, jakých je v EJ -- a nepopiratelných -- více. Je to forma důrazová a je pečlivě lišena proti ,,mě'', stejně jako ,,mně'' je v oposici k ,,mi'', např. ,,Mne že ne vsěgda imáte; mene sleduj'', ale ,,spasi mě''. Toto ,,mě'' však není enklinitické, je tu i ,,če mě tiežiši?'' Tak i ,,sám mně zápověď dade'' (Bůh), ač kto mně slúží ..., ale reče mi otec. Rozdíly u ,,ty'' jsou obdobné: u tebe, ale ,,aby kto tě otázal''. Třetí osoba se skloňuje pravidelně: s sobú. Proti RZK se tu vyskytuje ,,on'', ale ve funkci ukazovací. Nom. vždy ,,jáz'', nikdy ,,já''.
U zájmen tázacích a neurčitých je obdobný úzus jako v RZK, tedy ,,kto'' a ,,če'', gen. vždy ,,čego'', nikdy ,,česo''. Není tu novodobé ,,někteří'', ale správné ,,něterí''. Dále ,,niče'' a tázací ,,čemu'', ,,pročeže'', potvrzující naše dřívější výklady.
Kdežto znají RZK u zájm. ,,jen'' již kratší tvary, (mu, ho), v EJ jsou jen ,,slavnostnější'' formy plné, tedy jen ,,jego, jemu''. Tvar ,,jejé'' je v RZK jen ve funkci posesivní, v EJ také jako předmět ,,nechaj jejé''. Tvar ,,jejich'' se nevyskytuje ani zde, vždy jen ,,oči jich'' apod. jako v R, správně. Už jsme vysvětlovali ,,pristojáciech slug'', ukazující na gen. jako v chorvatštině. Vykládalo se to spíše jako odchylka gramatická, případně se tu akceptovala i chyba. Ta se mi zdá nepochybná ve spojení ,,na greběti oslini'' m. ,,oslině''. Nemůžeme uznat subst. ,,oslina'', nikde nedoložené, a kromě toho užívá EJ adjektiv posesivních naprosto důsledně. Ale i tady by mohlo jít o splývání úzkého ,,ě'' a ,,i'', jak toho býváme svědky u OJ ,,Pramysl, Primysl, Priemysl, Sizlaus - Siecislav, Sobislav i Soběslav'' (W. Taszycki, Onomastica 1958, Vratislav - Krakov, passim, a ovšem velmi libovolně na Novgorodských březových listinách.
Posesivní zájmena ,,mój'' atd. mají v EJ jen širší tvary nestažené. ,,V rízy svoja'' ukazuje na starou nosovku, tedy opět na jednu ze zákonitostí velmi skrytých, o nichž v době nálezu EJ nemohl nikdo vědět.
U zájm. ukazovacího ,,ten'' je ,,iz téj godiny'', úzus RK, tak i v dativu ,,reče dvernéj'' řekl vrátné. Zájm. ,,sám'' se skloňuje jako jméno, tedy ,,sama, samu'', ale i ,,samégo'', nikdy ,,samogo'', jak by bylo žádáno. Setkáváme se tu s jevem, který rozebereme později: předchází-li ,,sám'' před jménem, skloňuje se složeně, následuje-li, jmenně: samégo Boga věrna, ale ,,mě sama ostavíte''. V ,,pravých'' památkách je složené sklonění tohoto zájmene dosti běžné. Od ,,sám'' je derivát ,,samec, samice'', a to dokazuje, že to původně zájmeno nebylo, stejně jako ,,drug7''.
Sklonění zájmene ,,ves'' je bez odchylek. Problém, zda tu číst ,,ves'' nebo ,,veš'' je zdánlivě obtížný. Vyslovujeme se pro první eventualitu, a to ze dvou důvodů. Předně se dikce i gramatická stavba EJ hodně podobá RK, a kromě toho je psáno dvakrát ,,vez'', což ukazuje na čtení se ,,s'', nikoli ,,š''. Viděli jsme důslednost pravopisu EJ, kde se ,,š'' nikdy netranskribuje jako ,,z''.
Nejzajímavější a nejspornější je tu zájmeno ,,s6, sij, sien''. Nom. je ,,sij'', v RZK tento tvar není. Gen. je ,,sego'', ale nevíme, zda nemáme číst ,,siego'', pravopis neliší ,,e'' a ,,ě'' nebo ,,ie''. I zde platí, že důrazové formy stávají před subst., k němuž patří, nedůrazové za ním. To má velký význam pro vysvětlení bizarních forem : iz sebesi, k soběsim, svojesi, z nichž jen poslední je známa i ze stsl., zbylé dvě, pokud vím, nejsou doloženy vůbec nikde. Také v RZK není po nich ani stopy. Výjimkou je snad jen ,,tisie'' - tihle v Záb. (z toho dnešní ,,sic, sice''), ač analogie jsou ve staré češtině známy večeros, snocú, jutros, seova, jaros a dodnes letos. V nové češtině se ovšem udrželo také ,,kdosi, cosi, jaksi'' a další. Bývá to pokládáno za zbytek optativu od ,,jsem'', ač nevíme, jak by tento způsob zněl a zda vůbec ve slovanštině existoval. Někdy se též soudí, že je to relikt z jazyků neslovanských, ale o tom pochybujeme, neboť tahové partikule ae přebírají meziethnicky jen zřídka. Jsme přesvědčení, že je to pozůstatek ukazovacího zájmene ,,s6 '', jak soudili také jiní badatelé, např. Il'jinskij , který si za to ovšem vysloužil od Kopečného (ESSJ I, str. 326) ironický vykřičník. V sch., do níž EJ částečně řadíme, máme odtud partikuli ,,zi'', jejíž změnu vysvětlujeme sonorisací. Ve stsl. je -si zachováno, ale jen v této ustrnulé podobě, kdežto v EJ se ještě zájmenně skloňuje: k soběsim (jde o plurál). Je tu též ,,iz sebesi'', kde již zkrácení nastalo, patrně pro těžkopádnost původní formy, již je nutno akceptovat jako ,,iz sebesego''. Příklady ze stsl. : Supr. 343, 18 sebesi tamo sošta tvorjo: ibid. 416,21 Bog bo svojegosi syna pusti. K tomu A. Marguliés , Der altkirchenslavische Codex Supr., Heidelberg 1927, str. 116. Za zájmenné považoval tyto útvary ovšem Šafařík a Zikmund, kteří uznávali EJ za pravé stejně jako Gebauer, jenž se však neobíral etymologickým výkladem těchto útvarů a nechal úplně stranou RZK. Ale souhlas projevili vedle Iljinského i další učenci : P. Diels, uv. spis, str. 209, ukazuje na obdobné příklady postpositivního ,,i'' (im7 a další) v Klotzově Glagolitoví, sbírce homilií, připisované samému Methodějovi. K tomu též A. S. Lvov , Staroslovjanskoje v77 svojesi, Problemy istorii i dialektologii slav. jaz., Moskva 1971, Borkovského sborník, str. 181. Jde prý o zdůrazňující částice; v Supr. bylo napočítáno asi 48 případů. Takové zdánlivé částice vznikaly také od jiných zájmen: je i ,,jeg-ov7'' ve stsl., u Srbů a Slovinců rovněž, tamtéž i ,,nje-n a njez-in'', blížící se trochu formě ,,najlútějej vedro'' v RK. Hlavně v Supr. je též ,,on7s6'', obdobně v makedonských dialektech nověji ,,on7sica'' a jiné petripináty, ruské ,,vot etot samyj'', jimž bylo překládáno řecké ,,hode'' - tento; mnoho příkladů na ,,s6'' u Buslajeva, uvedená hist. mluvnice: ses6, sios6, de6(kde), ščos6, věk7věkovis6, dobris7 grad7 Kyjev7. Podle Buslajeva jsou i částice s k- a t- včetně pozůstatků v češtině zájmenného původu. Zájm. ,,s6'' vystupuje jako proklise i jako enklise: lat. cis, cedo proti tvarům illuc, hic, ecce, citer, arménsky tér-s, litevsky šís. Ze ,,s6'' vychází též Sadniková-Aitzemüller ve svém slovníku (s.v. asi). Jsou tu uvedeny další doklady ze staré ruštiny: ,,ase - tu jsem'', ac6 - jako. Dále polské ,,jakiš'' v I. díle Slawského stpol. slovníku odvozeno od ,,s6'' - ten nejbližší. Konečně je frapantním důkazem i postpositivní ,,t7'' - člen v bulharštině. V běloruštině cituje F. Karskij, Belorusy, Varšava 1911, ve 2. díle: tos, jakijs, jakajas6, jakoes6, kotoryjsja. Svojasi dalo lidové savosy, omylem. Ostatně je i v češtině zájm. ,,kdosi'' trochu individualisující, důraznější než ,,někdo''. Vidím ,,s6'' i ve slově ,,aspoň'', neboť si lze těžko představit starý útvar, v němž by šly za sebou spojk a - partikule - předložka. Většinou nabývají zájmena funkce spojek, jak dokazuje třeba ,,jež'', pův. zájmeno poté velmi rozšířená stč. spojk a s nejrůznějšími funkcemi.
Zdánlivě bizarní ,,soběsim'' a ,,iz sebesi'', jež by žádný padělatel tak směle netvořil, je tedy důkazem starobylosti EJ, a to tím spíše, že výše uvedené stsl. doklady pocházejí z textů v době Hankově neznámých.
Další zajímavosti z EJ: ,,taká znamenie'', nikoli ,,taková'', EJ totiž ani RK neznají zájm. ,,ov7''. Zájm ,,ves'' nemá přívěšků. Není tu ani ,,prokný, každý, vsiak'', ale zato ,,jeden kýždo''. Postavení i sklonění pro EJ typické ,,drugý učeník - učeník drug''. Moravismy ,,teskné srdce'' a ,,vteré vrata'' (plr.) v EJ nejsou, viz výše ,,taká znamenie''. Konečně neurčité poses. ,,syn člověč''. Tato kategorie není v RZK doložena. Z participií jeden správný akus. (masc. sing.) ,,čiňúc'' - činícího. Z číslovek zaznamenáváme akus. ,,tri sta penáz'', lišící se od RK, kde máme vždy ,,trsie''.
Smíšený deklinační typ ,,reč Esaie prorokova'' byl dlouho pokládán za chybu, snad až do Gebauera. S tím je shodný obrat ,,roda... Tetvy Popelova'' z RZ.
PV: Správně ,,pod tobú''; jáz; všeliký živok - asi podle ,,jelik7'' stsl., ne tedy veslik7 nebo podobně; přívěšky v RK jsou jiné. Gen. ,,jejie'' nebo ,,jejé'' předmětový. Poslední verš je v dochovaném rkpu PV neúplný: pomoluj chu...může být ,,chuda'', ale ovšem i jinak.
Pro MPKV jsou nejtypičtější sousloví ,,své lásky'' gen.) a ,,o kaké laskavosti'' (lok.). Původ MPKV je tedy jiný než RK, který by měl ,,o kakéj, svéj''. Jinak jsou zájmenné tvary správné, ač ovšem dosti samozřejmé: jáz, dativ ,,ji, jej'', ,,ona'' ve funkci demonstrativa, ač se blíží pojetí personálnímu (ona je prúd všech slastí...). Širší tvary posesivních zájmen jsou tu jen v nom. a akus., jak žádá normalisovaná mluvnice. Osobní ,,mě, mi'' takto v poloze nedůrazové. Přechodník ,,neprose'' je snad starý akusativ , ale je to nejisté, neboť smysl není příliš jasný: ,,ona...mi da žel krut neprose, koho rve''.
MV je bez dokladů. Za zmínku stojí ,,prok'' proti ,,prokný'' v RZK.
Lib. pror. se liší od ostatních našich i ,,pravých'' stč. textů tím, že tu ještě žije zájm. ,,ov7'', z něhož jinde nacházíme jen zbytky: zde však je v pravidelném nom. sing. fem. Novější je ,,kterýž'', nadto v platnosti relativa; v RZK by to bylo nemožné, zde jen v Jar. ,,kteraký'', t.j. ,,který z obou'' ve větě nepřímo tázací. Východní vliv je i v Lib. pror.: lokál ,,o nějž'' a ,,svéj duše'', gen. Zvratné ,,sě'' není enklitické: ,,na sě''. Další zajímavost: tento zlomek jediný užívá zájm. ,,jiný'', v RZK je ,,drug7, druhý'' atd. Zvratné ,,si'' zde není, jen ,,sobě''. Správné posesivum ,,z jejie prvomládcě''. Číslovka ,,tisúc'' má tuto formu, též ve staré češtině běžnou vedle ,,tisiec'', viz naši kapitolu o nosovkách. Předem ještě podotýkáme, že v tzv. nepravých větách vztažných je v Lib. pror. žádané ,,jenž'', vztahované ovšem k jednomu pojmu, nikoli k větě, kdy by bylo jistě ,,načeže, pročež'' jako v RK a v EJ.
Ž. glos. je pečlivý náboženský text. Posesiva se střídají ve formě delší i kratší. Provenience ,,východní'': ,,Na pravici mej, tvojej, nepřátel svojich, Pánu mojemu, duše moje'', ale také ,,nohama tvýma (2X), udatstva tvého, hněva svého''. Osobní ,,s tobú''; zájm. ,,jen'' má jen tvary delší, ukazující na konservativismus textu proti ,,lidovějšímu'' RZ a RK.
,,Zdařilé falsum'' Leg. Prok. má i zde formy staročesky hojně doložené, ale rigorosně vzato chybné. Tak už ,,tito'', kde ,,to'' klesalo na částici , věc v R nemožná, tvoření neústrojné. Dále neshoda pádová i číselná: roditeli...vidúce ...chtiec. Adjektiva jen složená . Příslovce ,,tak'', zájmenného původu, by znělo v našich textech starší vrstvy ,,tako''. Duály chybějí, ač by sem patřily na několika místech.
PP: jeví charakter památky značně mladší. Má gen. ,,jí'', ne ,,jejie, jejá, jejé'', ale chybí ještě ,,jejich'', hojnější až od 16. století (Gebauer III, 2, str. 485). Je tu ,,ním'' ve funkci bezpředložkového instrumentálu, typický tvar pro území kolem Přibyslavi aj. (Trávníček, HM 362, Bělič, uv. spis, 180). Dativ ,,si'' není, jen knižní ,,sobě'', ,,sebú'' se střídá se ,,sobú''. Duál jednou: pod nima, t.j. pod dvěma skříženými meči, nejde-li o lidový metaplasmus.
Celkem lze tedy říci, že každý z těchto deseti textů má i v těchto gramatických kategoriích své zvláštnosti, nedovolující myslit na původ z téhož kraje, o falsátorech ani nemluvě.