Dokumenty rkp. sporu

Dvě padesátiletá Rukopisná jubilea.
Napsal inž. Josef Bareš
1936

Dvě padesátiletá Rukopisná jubilea

Na letošní rok 1936 připadají dvě významná jubilea rukopisná: Zahájení bojů proti Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému prof. Gebauerem a spol. v únoru 1886, a slibu Josefa Bareše ze Slověnic u Divišova, žáka 5. tř. c. k. české státní realky v Praze, Ječná ul., že se Rukopisů ujme, bude-li toho třeba a bude-li moci tak učiniti.

.......

O původu své Rukopisné akce uvádím ve výňatku dle výše uvedené zprávy tyto podrobnosti:

Ředitelem měšťanské školy ve Vlašimi, na níž jsem studoval v létech 1882-4, byl Antonín Chalupa, nejlepší pedagog, jakého jsem kdy poznal. Byl přísný, však i laskavý, s námi jednal jako se svými kamarády, měli jsme jej všichni rádi. Ve 3. tř. učil nás staročeštině a přišel i na Rukopisy. O těch přednášel s takovým nadšením a láskou, že mne přímo uchvátil. Oba Rukopisy RKZ naučil jsem se bezvadně nazpaměť. S velkým zájmem studoval jsem tehdejší literaturu, však nikde nenalezl takových děl, která by se mohla srovnávati s Rukopisy. V těchto pociťoval jsem sílu, nesmrtelnou krásu velkého ducha národa, v oněch slabost, malost, stísněnosť. Malý svět přítomný, v Rukopisech velký svět svobodného národa.

Rukopisy jsem miloval nade vše.

Ze 3. měšťanské školy ve Vlašimi přišel jsem do 4. realky v Praze, Ječná ul. V 5. tř. měli jsme na češtinu mladého profesora Dra Jaroslava Vlčka. Týž nám dal úkol, abychom nazpaměť přednesli libovolnou báseň. Já jsem volil Libušin soud. Když jsem tuto bezvadně zpaměti přednesl, očekával jsem, že budu pochválen. Pan profesor zvážněl, jevil ledový klid a po chvíli nezvyklým u něj hlasem s cynickým výrazem v obličeji pravil: "Ono jest to sice hezké, však jsou hlasy, že to nepochází z oněch dob, do nichž se Rukopis klade." Zvěčnělý spolužák Kadlec zvolal: "Hnidopichu!" a celá třída spustila strašný křik. To dopálilo pana profesora v nejvyšší míře, že pln vzteku, obličej nepochopitelnou nenávistí zkroucen, ukazující však vítěznou radost, zvolal: "Jsou to padělky, nic po nich není!" Jeho cynickými slovy byl jsem tak rozrušen, že mi nohy zdřevěněly, takže jsem se nemohl dostat do lavice...

Proč tento člověk, jinak tak dobrý, projevoval přímo ďábelskou radost, když prohlásil: "Jest to nepravé, jsou to padělky!" Jeho slova mi zněla v hlavě stále, vše ostatní zmizelo, i mne začal se projevovati zvláštní zájem o Rukopisy. Ze školy šel jsem jako opilý, má duše byla těžce zraněna. Což nám je chtějí vzíti? Kdo je to? Ne, to není možné. Rozrušen do duše a unaven jsem ulehnul. Věc jsem si znova a znova opakoval. Což kdyby to byla přece jen pravda! Rozčílil jsem se, až mi srdce začalo přímo bouřiti, jak dosud se mi nestalo v té míře, pravím si: snad Jsi z toho dostal srdeční vadu, co z Tebe bude. Dal jsem se do pláče, celý se chvěl dosud nepoznaným rozčilením. V polospánku zdálo se mi, jako by se mne někdo tázal: "Ujmul bys se Rukopisů, kdyby toho jednou bylo zapotřebí a tys tak mohl učiniti? Ujmul bys se jich?" "Ano, učinil bych tak." Slib tento, učiněný v nejtěžší noci pro mne, mne utišil a k ránu jsem tiše spokojeně usnul. Když jsem se probudil, vzpomněl jsem si na vše, co se stalo, hlavně na svůj slib, který jsem si uvědomil a pak hluboko do svého srdce uzavřel. Hlas rozumu mi namítal: "Co chceš vlastně dělati, nic neumíš a jsi tak chud!" Však druhý hlas byl jaksi radostný, schvaloval můj slib a ten rozhodnul...

Tento slib připomenul mi můj vnitřní hlas vždy, když se o Rukopisy jednalo.

Slib tento byl onou úžasnou silou, která mne hnala do boje v dobách, kdy čeští lidé již si netroufali o Rukopisech nahlas promluviti a který se zdarem přemáhal všechny překážky a nebezpečí.

Toť historický původ mé Rukopisné akce z r. 1886.

Pan president prof. T. G. Masaryk o bojích proti Rukopisům.

R. 1924 konala se v Č. Budějovicích slavnosť na paměť 10-ti letého založení 1. pluku mistra Jana Husi, jíž se zúčastnil i pan president.

Při recepci na radnici byl jsem přítomen jako člen okresní správní komise. Byl jsem v napětí, jak se pan president ke mně zachová, až mu budu představen.

Pan president přišel nejdříve k zástupcům města, každému podal ruku, však s nikým nepromluvil. Když jsem mu byl představen, ostře si mne prohlédnul a řekl: "Pracujete ještě na oné filologické věci, pracujete ještě na ni?" "Ano, pane presidente, pracuji." "Tedy Vy na ni ještě pracujete" a povýšeným hlasem pokračoval: "Já jsem Vaše zprávy obdržel, obdržel." Znova si mne prohlédnul, načež odešel, však ihned se ke mně vrátil a nahlas zvolal: "Já jsem Vaše zprávy obdržel!", aby si toho každý mohl povšimnouti.

Rok na to vyšlo velké dílo pana presidenta "Světová revoluce", kdež ku svému překvapení nalezl jsem na str. 392 tato významná slova:

"Vystoupení proti Královédvorskému a Zelenohorskému Rukopisu a své kritické činnosti vůbec nelituju, třeba že mne někdy ve vzpomínce mrzí chyby, které jsem dělal."

Na str. 396 stojí:

Při vší své politické energii smím s dobrým svědomím pověděti, že jsem bez zavolání nikdy na venek nevystupoval a že jsem na očích lidí být nikdy nechtíval. Na př. boj o rukopisy - byl jsem do něho požádán a vnucen."

Po léta uvažoval jsem o významu těchto slov, jichž smysl mi nebyl dostatečně jasný, proč pan president uvádí: "...své kritické činnosti vůbec nelituji" a jsem toho názoru, že jsem v poslední době konečně nalezl správné rozluštění.

Prof. Dr. Masaryk byv požádán a vnucen do boje o rukopisy, zúčastnil se jej ne jen na cizí přání, nýbrž i proto, že musel, že to byl jeho osud, který jej nezadržitelně vedl touto cestou ku příští jeho politické činnosti, osudem mu předurčené.

Další slova: "...třeba že mne někdy ve vzpomínkách mrzí chyby, které jsem dělal."

Z těchto slov možno usuzovati s jistotou, že pana presidenta nelze více považovati za odpůrce Rukopisů, což považuji za důsledek svých zpráv Kanceláři presidenta zasílaných.

Nové nazírání na otázku Rukopisnou v létech 1935-36.

inž. Bareš: ...přišel jsem k názoru, že otázka Rukopisná jest vědecko-politická, při čemž věda byla pouhým nástrojem pro účele politické.

Archiv Masarykova ústavu Akademie věd ČR