Ještě k mongolskému vpádu

J.Urban

V předminulém roce uběhlo právě 750 let od neobyčejně významné historické události, která je bohužel naší oficiální vědou zpochybňována, ba popírána, protože je líčena v básni Jaroslav Rukopisu Královédvorského. Naše odborné časopisy nepřinesly k tomuto výročí sebemenší diskusi a v monografiích nedávno vyšlých se věc odbývá tradičním způsobem. Dostaly se nám do rukou " Dějiny zemí koruny české", vydané nakladatelstvím Paseka, v nichž je mongolskému vpádu na Moravu věnováno těchto pár řádků, či slov:
"V roce 1241 vpadli do střední Evropy Mongolové, proti nimž byla organizována společná obrana. Václav I. se blížil s velkým vojskem k Lehnici, kde však mezitím mongolští nájezdníci zničili jiné vojsko pod vedením slezského knížete Jindřicha II. Pobožného. Před novým nepřítelem se rychle stáhli, prošli Moravou a vpadli do Uher."
O něco podrobněji, ale ve stejném duchu se o těchto událostech rozepisuje historik Josef Válka v Dějinách Moravy (1991):
Roku 1240 padl pod útokem chána Ogotaje Kyjev a tatarské vojsko se vydalo několika proudy na velkou výpravu na západ. "Strach veliký z Tatarů padl na Čechy", zaznamenal soudobý český kronikář [Fontes rerum bohemicarum 2, s.285]. Král Václav si jako jeden z mála evropských panovníků uvědomil nebezpečí. Na jaře roku 1241 vtrhl jeden proud Tatarů do Polska, v březnu padl Krakow a vojsko se valilo do Slezska, kde se Václavův švagr Jindřich postavil na odpor, ale počátkem dubna byl u Lehnice poražen. Pomocné Václavovo vojsko dorazilo pozdě, ale zajistilo kladskou cestu do Čech. Tataři se obrátili na nechráněnou Moravu, aby se spojili s hlavními silami v Uhrách. Tataři nepobyli na Moravě dlouho, neboť spěchali do Uher, ale jejich vpád byl ničivý. Zpustošili několik klášterů a poplenili nechráněné nížinné oblasti. Podle analisty Kolína nad Rýnem "zpustošili Moravu s výjimkou hradů a opevněných měst". Moravská města poznala poprvé blahodárnou sílu právě budovaných hradeb. Spolehlivých zpráv o asi čtrnáctidenním řádění Tatarů na Moravě je málo, ale tato událost se hluboko vryla do paměti a historické tradice mnoha míst i když byla kontaminována s jinými vpády, například kumánskými. Zásluhou tradice a pod vlivem různých fals se začaly zprávy a pověsti o Tatarech na Moravě množit teprve v moderní době. Patriotismus baroka a romantické vlastenectví 19. století zde nalezly příležitost oslavovat moravské a české předky jako zachránce Evropy před Mongoly. Spojením zpráv o tatarském vpádu a pozdějšími boji s Kumány vznikla představa o hrdinné obraně Olomouce hájené Jaroslavem ze Šternberka, zbásněná v Rukopisu královédvorském. Na Moravě vznikla pověst hostýnská. Archivář Boček, současník Palackého se pokusil rozmnožit zprávy o Tatarech na různých místech Moravy listinnými podvrhy a interpolacemi. V historiografii se diskutovalo o tom, zda Václav I. nese vinu na zpustošení Moravy tím, že se nepokusil hájit Moravu vojensky. Po odchodu Tatarů ze střední Evropy, odkud je odvedly vnitřní spory, pokračovaly boje s Fridrichem Bojovným ...
Rádi bychom se dočkali doby, kdy se v naší historiografii začne diskutovat o tom, zda oslavná tendence je postačující pro odmítnutí zprávy jako vylhané či podvržené. Vždyť o hrdinských činech snad ani jinak psát nelze. Z kategorie oslavných zpravodajství níže otiskujeme dva latinské texty v Endersově překladu. K druhému z nich jsou připojeny zajímavé postřehy překladatele.
  1. Výpis z díla "Zlatý atlas přeskvělé a převýborné rodiny Šternberků" od Viléma z Glauchova, Praha 1698.
  2. Z podnětu brněnského archeologa F. Adámka byl v roce 1979 rukopisnou obranou částečně prozkoumán dokument, uložený v Národní knihovně pod signaturou XV.C.18. Jeho Endersův rozbor zde přetiskujeme v té podobě, jak vyšel před lety z ruky autora.
Kromě toho zde přinášíme několik citací ze zajímavých zahraničních monografií, na něž jsme byli upozorněni prof. Danešem z Takomské university:
  1. Harold Lamb: Genghis Khan The Emperor of All Men,New York, 1927:
    "The Mongols stormed Pesth, and fired the suburbs of Gran. They advanced into Austria as far as Nieustadt, avoided the sluggish host of Germans and Bohemians, and turned down to the Adriatic, ravaging the towns along the coast except Ragusta. In less than two months they had owerrun Europe from the headwaters of the Elbe to the sea, had defeated three great armies and a dozen smaller ones and had taken by assault all the town except Olmutz which made good its defense under Yaroslav of Sternberg with twelve thousand men. No second Tours saved western Europe from inevitable disaster. ...

  2. Jeremiash Curtin: The Mongols in Russia, London, 1908:
    "The mongols were led by a prince (in Polish chronicles called Péta) whose army far outnumered that of Duke Henry. The defeat of the Poles was complete. Henry fled from the field with but four of his officers; retarded by the fall of his horse, which was wounded, he mounted a second, but was surrounded, captured, and his head cut off. The Polish loss was heavy. It is told that to discover the number of the enemy killed, the Mongols cut an ear from each corpse, and with those ears filled four large sacks.

    They now mowed forward, carrying fire and blood even to the frontiers of Bohemia and Austria. While one part of Péta's army besieged Olmütz in Moravia, several corp of it plundered and devasted the surrounding region. Sternberg, commander of Olmütz, made a successful sortie from the citadel, killed three hundred of enemy, and returned in safety. A few days later the Mongols raised camp and marched toward Hungary to join the great army under Batu. It was evident that they had besiged Olmütz only for the purpose of pillaging the country round it."

O zdrojích autorových informací je v úvodu knihy poznamenáno, že pramenem mu byly staré čínské, perské a ruské kroniky, a že několikrát navštívil Rusko a Orient.

Závěr
Naše oficiální věda zastává již delší dobu názor, že bitva u Olomouce nebyla a že oslavování Jaroslava ze Šternberka je pozdní výmysl. Tak aspoň vyznívá i poslední zevrubnější rozbor, který podal Jaroslav Mezník ve Sborníku "RKZ -- dnešní stav poznání", Academia, 1969.

Mezník tam též projevuje názor, že historický rozbor Rukopisů dnes není úkolem vděčným, a že nemůže přinést prakticky nic nového a hlavně uspokojení z nových objevů.

V naší stati jsme se naopak snažili ukázat, že nebyly dosud náležitě zpracovány ani materiály domácí, a že tu jsou též zajímavá svědectví ze světové literatury, k nimž je třeba zaujmout vážnější stanovisko.